Severokorejské válečné zločiny 1950-1953

Severní a Jižní Korea vznikly na Korejském poloostrově dva nové nezávislé státy - severní Korea, též KLDR - Korejská lidově demokratická republika a Korejská republika, západně orientovaný stát, ovšem s minimem práv pro civilní obyvatelstvo v čele s vládcem s velkou podporou armády. Od roku 1945 byly obě poloviny okupovány Spojenými státy americkými a Sovětským svazem, jelikož za druhé světové války se jednalo o součást Japonska. V roce 1948 podél 38. rovnoběžky vznikla hranice mezi dvěma nově vyhlášenými státy - Korejskou lidově demokratickou republiky a Korejskou republikou.

Severní část byla komunistickým státem pod dohledem sovětské vlády, co se týče politiky země, zbrojení a mezinárodních vztazích. Jižní část byla čistě autokratická (nedemokratická) vláda I Sung-mana, ovšem s nenávistí ke komunismu a s podporou západních zemí jako USA a Velká Británie a těšila se i mezinárodní podpoře a hlavně podpoře Organizace Spojených Národů (OSN). V červnu 1950 překročila vojska KLDR hraniční rovnoběžku a zahájila tak Korejskou válku, která trvala od června 1950 až do července 1953, přičemž boje byly kruté, ve kterých obě strany střídavě získávaly převahu. Zapojily se do ní síly OSN a americké armády na straně Korejské republiky proti silám Severní Koreje s podporou komunistické Číny a dobrovolníkům vyslaným ze Sovětského svazu.
již 10. července 1951 byla zahájena jednání o příměří, ale protáhla se ještě na dva dlouhé roky - 20. července byla konečně stanovena demarkační linie pár kilometrů severně od 38. rovnoběžky a kolem ní demilitarizované pásmo.

 27. července 1953 podepsala OSN s představiteli Severní Koreje a Číny „Dohodu o příměří“ a byla konečně zastavena palba.

Za celou válku zemřelo dohromady kolem šesti miliónů lidí, z toho plné čtyři miliony civilistů na obou stranách. Tito lidé se ocitali uprostřed křížové palby obou armád, bombardování letectvem a dělostřeleckými bateriemi i masakry páchanými pozemními jednotkami obou armád. Síly Jižní Koreje většinou bombardovaly civilní cíle na severu a stříleli vše, co ze severu se objevilo před jejich liniemi, včetně jihokorejských civilních uprchlíků (ne vždy se jednalo o omyl, ve vesnici No Gun Ri mezi 26. až 29. červencem 1950 postříleli asi 400 uprchlíků směřujících na jih.


Ani severní Korea ovšem nezůstala pozadu a její válečné zločiny byly daleko divočejší.  V počátcích války nebrali Severokorejci téměř žádné zajatce, všechny povraždili. Nerespektovali Červený ani Křesťanský kříž a zvraždili i neozbrojené raněné, lékaře a kaplany. Těchto případů byly stovky, zde vyjmenované nebudou definitivní, jedná se o nejznámější zvěrstva severokorejské armády.

Univerzitní nemocnice v Soulu, poprava kněze
28. června vstoupili Severokorejci do Soulu. V univerzitní nemocnici, která sloužila pro léčbu vojáků zraněných v boji,  našli 150 raněných jihokorejských vojáků. Na rozkaz velícího důstojníka byli všichni pacienti zastřeleni nebo ubodání přímo na lůžku.

17.července byla severokorejci zaskočena skupina dvaceti amerických vojáků. jednalo se o improvizované obvaziště s jedním lékařem označeným červeným křížem a polním kaplanem, oba neozbrojeni. Kaplan byl s dalšími 18 vojáky postřílen, ale lékař, ač těžce zraněn přežil.

Masakr na kótě 303
14.srpna 1950 byla severokorejskými jednotkami zajata po boji skupina celkem 26 příslušníků americké armády. Vojáci byli okradeni o cennosti, dokonce i bot, které si severokorejci ihned vzali a obuli, ruce jim byly svázány a vojáci byli drženi v nelidských podmínkách. Na druhý den se k nim připojilo dalších 19 amerických zajatců, přičemž skupina již čítala celkem 45 osob. třetí den byli zajatci vyvedeni z domů, kde byli drženi k blízkému svahu a se stále svázanými rukami postříleni palbou do temena hlavy a doráženi palbou ze samopalů. Ze všech zajatců přežili tento masakr pouze čtyři vojáci, kteří o něm později podali svoji výpověď.

Masový hrob u Chondžu
17. srpna postříleli Severokorejci téměř padesát spoutaných a v rokli klečících zajatců. Střelba trvala čtvrthodiny a prováděli ji osmnáctiletí vojáci, kteří ještě měsíc předtím seděli v lavicích své střední školy. Masakr přežili tři muži, protože ustupující Severokorejci neměli čas zkontrolovat, zda jsou všichni mrtví.

Krvavé září 1950
10. září v noci povraždili Severokorejci odhadem 1500 zajatců, když palba trvala 45 minut. S největší pravděpodobností byla většina zajatců jihokorejští vojáci a pouze zbytek Američané. V Čchongdžu bylo postříleno asi 600 - 2000 jihokorejských civilistů, údaje se dosti liší a nejsou zcela jednotná. Oběti byly popraveny z velké části palbou ze samopalů, popravením kulkou do týla, ovšem nechybělo ubodání, rozpolcení hlavy tupým nástrojem či zapálením.

Přibližně ve stejnou dobu v okolí Jongčchongu bylo popraveno 500 jihokorejských válečných zajatců, přičemž v masových hrobech se nacházelo téměř 300 dalších těl příslušníků jihokorejské armády z dřívějšího období. Vojáci byli postaveni do čtyř řad a palbou do zad popraveni, přičemž ti, jež přežili, byly doraženi bajonety a klacky. Poté byla těla naskládána na hromadu, polita benzínem a zapálena.

27.září 1950 bylo 60 amerických vojáků uvězněných v Tedžonu spoutáno ostnatým drátem a vyvedeni na dvůr vězení. Byli přinuceni kleknout si u vyhloubených hrobů a palbou do zad zblízka postříleni. Přežil pouze jediný voják, jež se později dostal k americkým liniím a vypověděl o tomto masakru. Během 23. až 27.září postříleli severokorejští vojáci asi 5000 - 7000 jihokorejských vojáků a civilistů.

Krvavější ,,Rudý" říjen
2. října 1950 v Tongdangni zajali Severokorejci všechny mladé muže ze vsi a položili jim tuto otázku. Čtyřicet z nich odmítlo a všichni byli svázáni a zastřeleni.
Na konci října přešla jihokorejská a americká armáda do protiútoku s podporou jednotek OSN. Jejich jednotky se nezadržitelně blížily k severokorejskému hlavnímu městu Pchjongjang, jehož pád se již zdál nevyhnutelný. Severokorejci v obavě před jednotkami jihu a Američanů naložili asi 180 amerických zajatců na železniční vagony pro odvoz na sever do Pchjogjangu. Již předtím bez vody a jídla a podnikli pěší pochod ze Soulu a 30.října byli v železničních vagónech dovezeni k Sunčonskému tunelu. Pozdě odpoledne byli v malých skupinách vyvedeni z vagónů pod záminkou odvedení do zajateckého tábora a dostání přídělů jídla.

Na blízkém svahu ovšem místo jídla je čekali vojáci se sovětskými automatickými zbraněmi. Celkem 68 zajatců bylo popraveno, sedm zemřelo na podvýživu a zbytek byl ponechán na místě vstříc kruté smrti, jelikož většina z nich trpěla těžkým neléčeným zápalem plic, podvýživu a rovněž neléčenou úplavicí. Celkově zůstalo pod svahem 138 mrtvých těl příslušníků americké armády.

13.října bylo 12 amerických zajatců zavřeno ve vesnici u Naedae zavřeno do bambusové chýše, do které začali severokorejci bez varování střílet a až na 5 osob všechny postříleli. Po ukončení palby zůstalo 5 vojáků naživu. Jeden vypověděl, že po zahájení palby kolega před ním dostal kulku do prsou a on se ihned vrhl na zem. Poté cítil, že po skončení palby kdosi do něj kopl a on dále předstíral mrtvého.


V prosinci 1950 jelo pět amerických letců jedoucích na své letiště na otevřeném voze. V oblasti ovšem operovala severokorejská jednotka, o níž neměla skupina tušení. Vůz padl do léčky. Po příchodu jihokorejské hlídky na místo, ukázalo se, že všech pět letců bylo mrtvých. Smrtícím nástrojem se stalo rozpálené bambusové kopí se špičkou. Letci byli na více než 20 místech na těle pobodáni a ponecháni na místě, kde svým zraněním podlehli následkem vykrvácení.

Závěr
Konflikt skončil dohodou o příměří z 27. července 1953. Křehké příměří trvá dodnes a kdykoliv může konflikt opět propuknout, protože smlouva o uzavření míru nebyla podepsána. Ve válce bylo zabito, zraněno nebo pohřešováno 2,5 milionu Korejců, zemřelo přes 33 000 Američanů a 3 000 příslušníků vojsk OSN. Ovšem napětí a možnost konfliktu, s častými přestřelkami na hranicích a provokacemi jedné či druhé strany, trvá dodnes a každý den visí ve vzduchu hrozba opětovného propuknutí konfliktu.

Příspěvek neobsahuje veškeré severokorejské válečné zločiny, jedná se pouze o hromadný soupis nejznámějších zločinů severokorejské armády v letech 1950-1953.


Zdroje:
J. Anderson, A. Williams, V. Head - nejkrutější válečné zločiny v dějinách
http://vojta-vojta.blogspot.cz
http://cs.wikipedia.org - Korejská válka (cz)

Obojživelný tank PZInż 130 (Polsko)

Úvod ke vzniku obojživelných vozidel v Polsku:

Vodní toky jako potoky, řeky, moře a oceány byly vždy velkou překážkou útočících vojsk a skýtaly velkou výhodu jednotkám v obraně, kdy byly útočící jednotky překračující vodní tok bez krytí proti palbě nepřátel. I po příchodu tanků na bojiště během první světové války byl problém překonání vodního toku stále aktuální, o to spíše, že bylo kromě pěchoty nutné na druhý břeh dopravit i dělostřelectvo a tanky. Ovšem přeprava přes vodní tok bez zabezpečení druhého břehu je rizikem z možnosti ztráty techniky ještě před dopravením na protější břeh.

Ve Velké Británii se tímto problémem po válce zabývali z důsledku bojových operací vedených na západní frontě, hlavně na řece Sommě. Britská armáda zadala ze zkušeností první světové války body pro stavbu prototypu lehkého tanku s vysokou rychlostí a výzbrojí, s níž by dokázal prorazit nepřátelskou obranu. V roce 1929 britští konstruktéři k hlavnímu typu Vickers-Carden-Loyd dokázali vyrobit a otestovat dva prototypy obojživelných tanků Vickers-Carden-Loyd  označení A4E11 a A4E12 (jsou známy i pod označením L1E1 a L1E2). Roku 1931 ovšem přišla od armády zamítavá reakce. Kladnou reakcí bylo povolení pro export do zahraničí.

Prvním úspěšným vývozem se stal Sovětský svaz se kterým byla podepsána 5. února 1932 dohoda o dodávce 8 kusů tohoto vozidla, který následně po přezkoumání konstrukce navrhl a začal vyrábět své vlastní obojživelné tanky. Na podzim 1933 zakoupilo Thajsko 2 tanky této verze. V letech 1933 až 1934 zakoupila Čína 29 vozidel. Roku 1936 zakoupila Holandská Východní Indie 2 tanky. Zájem o ně projevily i Japonsko, Polsko a Finsko.

S Polskem ovšem nebyla dohoda o dodávce byť jediného kusu nikdy uzavřena smlouva, proto se Polsko muselo opět obrátit na cestu svého vlastního vývoje - a to opět od nuly. Ovšem podle jiného zdroje ke koupi jednoho kusu dojít mělo, ovšem Polsko, které si nemohlo finančně dovolit nákup velkého počtu těchto vozidel, ani rozsáhlou výrobu v rámci licence. Proto Polsko zakoupilo minimálně 1 tank v roce 1932 spolu s dalším podvozkem upraveným do podoby lehkého dělostřeleckého tahače, oba stroje byly předvedeny vybraným osobám 25.10.1932 v Rembertově. Testování tanku bylo zahájeno 8.10.1932 na Visle v areálu Modlinském vojenském Jacht-klubu. Rozhodnutí nekupovat tento tank byla rozhodující cena - 16.775 liber.

Vznik konstrukce:

Jelikož ale možnost obojživelného vozidla oslovila, vydala žádosti na vypracování projektů obojživelného pásového vozidla. Žádost byla přijata firmou PZInz. Hlavním otcem myšlenky stroje PZInż. 130 byl Eng. Edward Habich, kterému za vzor posloužil britský protějšek. Veškerá dokumentace k vozidlu byla vypracována na podzim 1936. Výsledný projekt se v základech nepozměnil pouze v konstrukci korby, kde byl pouze vyřezán otvor pro věž, ale i v důsledku umístění motoru, a hnacího šroubu.

Změny Korby:

-zůstal téměř zachován

-změnou bylo zvýšení přední části ze kolmé na rovinu

-přidání reverzibilního periskopu umožňující pohled na celé okolí tanku (vynalezl Rudolf Gundlach)

-otvor pro věž z tančíku TK-3

Změny podvozku:

-odstranění torzních tyčí

-zvětšení průměru kol

-paprsková výplň kol

-délka podvozku (z 2.46 m na 4.20 m)

Trup tanku (podvozek a korba) byl zvolen podle odhadů o co nejmenší odpor při plavbě. Tank disponoval blatníky po bocích plněné korkem pro lepší stabilitu na vodní hladině. Pancéřování tanku jakožto obojživelného nedosahovalo žádných velkých parametrů. Na čele dosahovalo 8mm, na bocích a horních partiích 4mm. Vyráběno bylo z válcovaných plechů.

Interiér tanku byl rozložen na dva oddíly. V předním se nacházelo stanoviště dvoučlenné osádky (řidič, střelec-velitel)

Délka: 4.22m

Šířka: 2.08m

Výška: 1.88m

Tank byl poháněn 6ti válcovým benzínovým motorem PZInż o objemu 425 PZInż o výkonu 3600 ot / min (95 HP). Ten mu zajišťoval následující hodnoty:

rychlost na silnici 60 km / h

rychlost ve vodě během plavby 7-8 km / h

dojezd na silnici 360 km

dojezd v terénu 220 km

Motor byl umístěn v přední pravé části trupu.

Motor - PZInż.425: benzín, 4-taktní, V8, výkon: 95 HP při 3600 otáčkách, posunutí: 3880 cm ³, vodou chlazený, vrtání průměr 82 mm, zdvih 92 mm (ve zdrojích [1] a [3] motor je nesprávně popisován jako vkládaný 6-válec).

Palivová nádrž - vzadu, kapacitou cca 210 l (160 l - zdroj [2]).

Převodovka

- suchá lamelová spojka hlavní, mechanická, 4 stupně rychlosti vpřed, 1 zpětný chod

-boční spojky s brzdami kapely

-boční pohony: 3-listá vrtule

Podvozek

-hnací kolečko v přední části (na každé straně)

-napínací kolečko vzadu (na každé straně)

-4 pojezdová kola (na každé straně) s gumovou obručí v párech

-dvě ramena

Každý pár kol měl jeden horizontální hydraulický tlumič. Články pásů měl otvory pro odlehčení hmotnosti.

Testy a konec projektu:

V rámci společných zkušebních jízd s 4TP a PZInż 152 překonaly všechny typy 1861 km dlouhou trasu z Varšavy přes Brest, Volkovysk, Pinsk, Lutsk, Lwów, Żurawica, Lublin až do Varšavy. PZInż 130 navíc provedl zkušební testy na jazeře Lubiaz u Pinska. Celkově měl výtečné terény jak na pevném terénu, tak na vodní hladině i v bažinatém terénu. Zároveň se ukázalo, že jako celek je velmi spolehlivým strojem s minimem technických závad.

Po ukončení testů byl poslán zpět byl poslán zpět do PZInż. k drobným úpravám. Zkoušky totiž odhalily pouze drobné potíže s převodovkou a vodními čerpadly. O trochu více vrásek přidělalo špatné odpružení, které na pevném terénu znesnadňovalo palbu díky houpacímu efektu. Po odstranění těchto problémů se účastnil cvičení v květnu 1938 ve Vilniusu, lesnaté oblasti, kde ujel celkem 800 km. Žádné potíže se nedostavily ani během následujících testů během cvičení v srpnu 1938 u Tarnopolu, kde ujal dalších 722 km. Poslední testy byly provedeny v květnu 1939.

Při všech testech a cvičeních ujel celkem 3500 km (některé zdroje 4200 km), ovšem v té době polské vrchní velení rezignovalo na myšlenku obojživelných tanků. Přestože se i přes drobné problémy, které byly vyřešeny a polské armádě tak mohl dojít výtečný obojživelný tank, rozhodnutí bylo správné z hlediska velkých plání s minimem velkých toků (vyjma Visly). Navíc se stejně jako u většiny soudobých projektů přestalo dostávat finančních prostředků.

Prototyp byl poté poslán do výzkumného střediska v Ursus. Zde vydržel až do kapitulace Polska. Zřejmě ještě v zimě 1939/40 se nacházel na tovární dvoře. Zda byl nějak německými inženýry zkoumán, či jeho další využití z řady německého vojska, není známo. Zřejmě byl jako nedůležitý sešrotován.

Zdroje:

forum.valka.cz

pavel70slama.blog.cz

wikipedia.org

derela.republika.pl

perfiles.elegrancapitan.org

Projekt 20/25 TP (Polsko)

Úvod k vývoji tankové školy v Polsku v letech 1918-1939:

Po první světové válce britská armáda hledala, v rámci šetření finančních prostředků, které byly pro armádu velmi omezené po skončení prvního světového konfliktu, s vývojem vhodného nástupce prvoválečných tanků. Do té doby za první světové války, britská armáda nasadila masově pouze neohrabané tanky typu MARK. Francouzská armáda nasadila o něco povedenější lehké tanky typu FT-17. Oba tyto stroje byly páteří svých armád v letech 1916-1918. Po skončení války byla viditelná redukce obou armád (britské a francouzské), tj. snižování počtu branců, techniky a letectva, včetně finančních prostředků do nich vložených.

Většina armád po skočení konfliktu začala investovat (omezené) prostředky do vývoje vlastních tankových konstrukcí - příkladem je britská armáda, která svoji taktiku založila na lehkých (Light tank), křižníkových (Cruiser) a pěchotní (Infantry) tanky. Zatímco většina armád evropských zemí (vyjímkou byl Sovětský Svaz - ten ovšem produkoval velká množství různých konstrukcí od lehkých tanků po těžké více věžové a Británie) se upřela na cestu vývoje lehkých, rychlých tanků.

 Jiná byla situace v Německu, které nemělo mít v důsledku Versailleské smlouvy žádný tank. Po nástupu Adolfa Hitlera k moci začala výroba lehkých tanků PzKpfw I a PzKpfw II, měly sloužit jako cvičné a přechodné tanky do doby, než budou vyvinuty tanky pro skutečné bojové použití PzKpfw III a PzKpfw IV. PzKpfw III byl plánován jako hlavní bitevní tank a PzKpfw IV jako těžký podpůrný tank.

Situace v Polsku po skončení prvního světového konfliktu (po kterém opět získalo samostatnost), se táhla zpočátku v kořenech cesty francouzské tankové školy, což vedlo k nákupu 120 kusů krátce po vzniku státu. Při vypuknutí konfliktu v září 1939 polská armáda disponovala ještě 102 kusy tohoto typu tanku. Přestože polská armáda měla poměrně dost velký tankový park, musela se s otázkou zastarávání tohoto typu tanku začít ohlížet po novém typu - byly zde dvě možnosti: nákup a vlastní vývoj.

Nový tank pro polskou armádu:

Výsledkem byly projekty a sériová výroba tanků 7TP a samohybných stanovišť TK-3 a TKS, lišící se výzbrojí. Ovšem doba a technologie s ní šli rychleji, než si polská armáda byla ochotna připustit. Navíc se všechny stávající tanky řadily do kategorie lehkých a proto neměly v polské armádě oporu tanků těžších, tj. středních pro boj se středními tanky soupeře. Po roce 1935 proto (neochotně) byla polská armáda nucena vypsat soutěž na nový (a první) polský tank střední kategorie.

Do soutěže se zapojily tři polské firmy: KSUS a BBTBr.Panc. a PZInż - a to každá s vlastním projektem.

Přestože 20 tun nikdy žádný neměl mít, stalo se 20/25 TP oficiálním názvem nového projektu. Do něj firmy přišly se svými návrhy:

- tank o hmotnosti 22 tun firmy KSUS

- tank o hmotnosti 23 tun firmy BBTBr.Panc.

- tank o hmotnosti 25 tun firmy PZInż

Rozdíly ve výpočtech hmotnosti se lišily od možné vezené výzbroje a síly pancéřování:

BBTBr  (projektovaný v 1936-1937) - hmotnost 23t, hlavní výzbroj 40mm protiletadlový kanón Bofors nebo 75mm polní dělo wz.1922/24, 7 mužů posádky, max. rychlost 40km/h  a pancéřování 50mm

KSUS - hmotnost 22t, hlavní výzbroj 40mm protiletadlový kanón Bofors nebo 75 mm polní dělo a pancéřování 35 mm (údajně ale rozdíl dvou možných kanónů je pouze možností spojené hlavní výzbroje v podobě 40mm Bofors jako vedlejší hlavní výzbroje vedle 75mm kanónu)

PZInz - hmotnost 25t, hlavní výzbroj 75 mm polní dělo wz. 1922/1924 a pancéřování 80mm

Sekundární výzbroj se každého projektu měla skládat z:

3 × 7.92 mm CKM wz.30 (projekty firem KSUS a BBTBr.Panc.)

1 × 7.92 mm CKM wz.30 (projekty firmy PZInż )

Pohonné jednotky jednotlivých projektů byly již více než rozdílné:

-2 motory o výkonu 300 HP verze KSUS (27 HP/ 1 tunu)

-1 motor o výkonu 500 HP verze BBTBr.Panc. (22 HP/ 1 tunu)

-1 motor o výkonu 400 HP verze PZInż.  (16 HP/ 1 tunu)

Tento výkon by dával tankům možnost jet rychlostí:

-45 km / h (KSUS)*

-40 km / h (PZInż.)*

-40 km / h (BBTBr.Panc.)*

*po zpevněném cestě jako asfaltové silnice či ve městě. Je možné, že v otevřeném terénu by se jejich rychlost snížila až na polovinu.

Rovněž rozdílná koncepce projektů se odrazila na možném počtu osob nutných k bojovému použití tanku:

PZInż. - 5 osob

KSUS - 6 osob

BBTBr.Panc. - 7 osob

Pojezdové ústrojí mělo být podobné jako u tanku 7TP. Podvozek sestával na každé straně z:

-hnací kolo vpředu

-osmi dvojitých pojezdových kol

-napínací kolo vzadu

-čtyř napínacích kladek

Rozměry uvedené v plánech projektů:

Délka: 7300 mm

Výška: 2600 mm

Šířka: 2000 mm

Polská megamánie?

Nakolik bylo Polsko na počátku 40.let provést výrobu prototypů všech tří typů je dnes zcela nemožné odpovědět. Je ale možné vyslovit myšlenku, že v případě jejich výroby se Polsko zařadilo mezi státy jako Francie, která disponuje těžkými tanky (hlavně hmotnostně) s úctihodnou výzbrojí na svoji dobu, ovšem vozidla by trpěla podmotorováním a vysokou spotřebou pohonných hmot. Jelikož Polsko navíc nedisponovalo tak velkou základnou pro tankovou výrobu jako Francie, lze i diskutovat o tom, kolik vlastně by se z výrobních hal dostalo těchto tanků do jednotek polské armády.

Zdroje:

en.wikipedia.org

planetarmor.com

achtungpanzer.com

Lehký tank 7TP (Polsko)

Úvod k vývoji tankové školy v Polsku v letech 1918-1939:

Po první světové válce britská armáda hledala, v rámci šetření finančních prostředků, které byly pro armádu velmi omezené po skončení prvního světového konfliktu, s vývojem vhodného nástupce prvoválečných tanků. Do té doby za první světové války, britská armáda nasadila masově pouze neohrabané tanky typu MARK. Francouzská armáda nasadila o něco povedenější lehké tanky typu FT-17. Oba tyto stroje byly páteří svých armád v letech 1916-1918. Po skončení války byla viditelná redukce obou armád (britské a francouzské), tj. snižování počtu branců, techniky a letectva, včetně finančních prostředků do nich vložených.

Většina armád po skočení konfliktu začala investovat (omezené) prostředky do vývoje vlastních tankových konstrukcí - příkladem je britská armáda, která svoji taktiku založila na lehkých (Light tank), křižníkových (Cruiser) a pěchotní (Infantry) tanky. Zatímco většina armád evropských zemí (vyjímkou byl Sovětský Svaz - ten ovšem produkoval velká množství různých konstrukcí od lehkých tanků po těžké více věžové a Británie) se upřela na cestu vývoje lehkých, rychlých tanků.

 Jiná byla situace v Německu, které nemělo mít v důsledku Versailleské smlouvy žádný tank. Po nástupu Adolfa Hitlera k moci začala výroba lehkých tanků PzKpfw I a PzKpfw II, měly sloužit jako cvičné a přechodné tanky do doby, než budou vyvinuty tanky pro skutečné bojové použití PzKpfw III a PzKpfw IV. PzKpfw III byl plánován jako hlavní bitevní tank a PzKpfw IV jako těžký podpůrný tank.

Situace v Polsku po skončení prvního světového konfliktu (po kterém opět získalo samostatnost), se táhla zpočátku v kořenech cesty francouzské tankové školy, což vedlo k nákupu 120 kusů krátce po vzniku státu. Při vypuknutí konfliktu v září 1939 polská armáda disponovala ještě 102 kusy tohoto typu tanku. Přestože polská armáda měla poměrně dost velký tankový park, musela se s otázkou zastarávání tohoto typu tanku začít ohlížet po novém typu - byly zde dvě možnosti: nákup a vlastní vývoj.

E Vickers (Vickers Mark E, Vickers 6-Ton)

Možností se stal hlavně nákup a licenční výroba tanku z jiné země. Zde se nabídlo řešení na konci 20.let.  V roce 1928 byl v britské zbrojovce Vickers-Armstrongs Ltd vyroben pokusný prototyp lehkého tanku pro britskou armádu - autory nového tanku byli projektanti John Carden a Vivian Loyd. A to rovnou ve dvou různých verzích!

TYP A - dvouvěžový typ, vyzbrojený dvěma kulomety

TYP B - jednověžový typ, vyzbrojený jedním kulometem a kanónem ráže 47mm

Přestože byl typ nakonec zkoumán a testován britskou armádou, ta tento typ tanku nakonec nepřijala do své výzbroje. Proto se výrobce rozhodl pro jeho uvolnění na export. Jednotlivé kusy tanku byly nakonec dodány do Sovětském svazu, Řecku, Polsku, Bolívii, Siamu, Finsku, Portugalsku, Číně a Bulharsku. Jako jediný právo na licenční výrobu odkoupil Sovětský svaz a Polsko. V Sovětském svazu se staly základem pro vývoj vlastních tanků typu T-26.

Polská komise 14.září 1931 podepsala dohodu o koupi 38 kusů tanku Vickers Mk.E typ A s licencí pro jejich výrobu. Cena byla původně stanovena za 3800 liber za tank, poté, po dalších jednáních, byla upravena na 3165 liber za kus. Nakonec Poláci zaplatili celkem 138.770 liber (4.301.870.zł). Podle některých dokumentů, mělo dojít ovšem ke koupi rovných 50 kusů za stejnou jednotkovou cenu, přičemž 12 kusů mělo být určeno na náhradní díly.

Po dodání tanků do Polska polská armádní výzkumná jednotka zjistila ovšem nedostatky tohoto typu a nedoporučila nákup ani sériovou výrobu typu. Naopak doporučila vývoj vlastní vylepšené varianty. Vývoj tohoto projektu, původně označený VAU-33, vedl ke konstrukci polských tanků 7TP.

Tanky Vickers E trpěly mnoha problémy, z nichž nejvážnější byla tendence motoru Siddeley k přehřívání. Tento problém se nevyřešil ani instalací rozměrných vstupů sání vzduchu, charakteristických pro polské tanky Vickers E. V Polsku byl proto v roce 1934 zahájen program výroby vlastní, vylepšené verze tohoto tanku, odlišující se zejména jinou pohonnou skupinou.

Dožití tanků Vickers v polské armádě:

Dodaných 38 kusů smontovaných tanků Vickers bylo v roce 1934 na žádost polské vlády částečně upraveno a modernizováno:

-rozšíření vzduchových otvorů nad motorovou částí

-přezbrojení kulomety WKM 13,2 mm Hotchkiss WZ. 30 z původních Hotchkiss wz.25 ráže 7.92mm (16 kusů)

-přezbrojení krátkým kanónem wz.18 ráže 37mm (6 kusů)

Roku 1934 bylo zbývajících nepřezbrojených 22 kusů upraveno instalací jednověžové nástavby a instalací 47 mm kanónu. V roce 1939 vlastnila polská armáda tedy 22 kusy dvouvěžových a 16 kusy jednověžových tanků Vickers. Většina těchto strojů byla ovšem velmi opotřebovaná a v zářijových bojích byly všechny tanky zničeny postupujícími německými silami, opuštěno pro technické poruchy či nedostatek pohonných hmot a následně ukořistěny německými silami.

Zajímavostí je, že ještě v roce 1938 se některé tanky typu Vickers podíleli na obsazení části Těšínska a srážek na polsko-slovenských hranicích.

Vývoj tanku 7TP:

Korba tanku a podvozek zůstal v téměř nezměněné podobě v klasické koncepci. Byla rozdělena na celkem tři části, obsahující:

-prostor řidiče

-bojový prostor

-motorový prostor

Pancéřování korby v té době odpovídalo světovým standartům, ovšem postupem času zastarávalo rychleji, než by si polské velení přálo. Pancéřování bylo klasickým produktem té doby - válcované ocelové profily s pancéřovými plechy, snýtované.

Čelo: 17 mm

Bok/Zadní kryt motoru : 13mm

Vrch podvozku : 10mm

Podvozek: 9,5mm

Vrchní kryt motoru: 5mm

Věž: 15mm

Vrch věže : 10mm

Pohonnou jednotku obstaral šestiválcový motor Diesel Saurer VBLDb (tovární licenční označení PZInż. 235) o výkonu 1800 ot/min, čímž tanku dodal následující hodnoty:

Max. rychlost:   35 km/h na silnici

Poměr výkon/hmotnost:   11,1 hp/t

Dojezd:  150 km

Spotřeba PHM - 80 l/100 km - silnice, 100 l/100 km - terén

Obsah nádrže - 130 l

Svah    36 °

Boční náklon (°)    ?

Překročivost  (m)    1,8

Výstupnost   (m)    0,75

Brodivost     (m)    1

Podvozek byl klasický převzatý systém Vickers, upravený polskými inženýry pro vlastní potřeby.  Podvozek sestával na každé straně z:

-hnacího kola vpředu

-osmi dvojitých pojezdových kol s gumovými obručemi (rozdělených do párů - vozíčků)

-napínacího kola vzadu

-čtyř napínacích kladek

Boční pohled ukazuje klasické uspořádání podvozku tanku

Řešení pojezdových kol rovněž nebylo obvyklé - dvě dvojice, spojeny a vypruženy listovými pery, se uprostřed opíraly o závěsný bod podvozkové skupiny. Vždy první a poslední dvojice byla navíc uchycena na kyvném rameni, která umožňovala pohyb celé podvozkové skupiny. To mělo za následek časté namáhání předních a zadních vozíčků kol.

Nejméně namáhanou částí podvozku byly dva prostřední vozíčky, které tedy nevyžadovaly instalaci kyvného ramena a k jejich uchycení stačily pouze listové pružiny.

Od tanku Vickers rovněž převzal nový polský tank i systém věží, jen s tím rozdílem, že ne všechny tanky byly tímto systémem vybaveny. I zde se jednalo o typ podle počtu věží: 7TPdw a 7TPjw

TYP 7TP dw

-tank byl vyzbrojený dvěma věžemi s výzbrojí dvou kulometů Browning ráže 7,92mm nebo 13,2 mm

-vyráběl se od roku 1935 

-vyrobeno 24 ks tohoto stroje

-od roku 1937 probíhalo jejich přezbrojení na jednověžovou verzi s kanónem

-uvažovalo se také o použití francouzského kanónu SA18 ráže 37mm

-od počátku chápán pouze jako přechodné řešení do příchodu jednověžových typů

-po příchodu jednověžových tanků začala jejich úprava s jednou věží

-roku 1939 zbylo v aktivní službě pouze 16 vozidel

Délka: 4,88 m

Šířka: 2,43 m

Výška: 2,19 m

Světlost: 0,38 m

Hmotnost: 9,4 t

Maximální rychlost: 32 km/h

Dojezd: 150 km

Posádka: 3

TYP 7TP jw

-s jednou věží vyzbrojen jedním kanónem 37 mm kanón Bofors

-vyráběl se od roku 1937

-vyrobeno 108 ks tohoto stroje

-tanky vyráběné koncem roku 1938 měly ve věži schránky na uložení radiostanice

Délka: 4,65 m

Šířka: 2,43 m

Výška: 2,12 m

Světlost: 0,38 m

Hmotnost: 9,9 t

Maximální rychlost: 35 km/h

Dojezd: 150 km

Posádka: 3

Stroje postavené na podvozku tanku 7TP

Dělostřelecký tahač C7P

Dělostřelecký tahač byl vyvinut v letech 1931 až 1934 v polské konstrukční kanceláři firmy PZInż konstruktérem Witoldem Jakuszem. Firma se již dříve od 20.let zabývala výrobou a konstrukcí vojenských i civilních automobilů (vznik 1928). Během modernizace polské armády na jejich bedrech ležela hlavní tíha vývoje a výroby osobních a nákladních automobilů a dělostřeleckých tahačů pro polskou armádu, která do té z tahačů disponovala zastaralým francouzským typem Citroën-Kegresse.

Hlavní výhodou nového tahače měla být pro polskou armádu její jednoduchost výroby, tím i nižší cena a technická nenáročnost a odolnost.

Netříštění výroby napomáhal i fakt, že podvozek byl téměř beze změn převzatý od tanku 7TP. V roce 1933 byly postaveny první dva prototypy, které armáda otestovala na vševojskových zkouškách. Typy prototypů:

-C6P měl motor umístěný v přední části a používá pohon na přední kola

-C6T měl motor umístěný za osádkou a používá pohon zadních kol

Po sérii testů bylo C6P vybrán jako lepší a nařízena jeho výroba, která začala roku 1934. Celkem bylo do začátku války postaveno 151 kusů z 350 objednaných. Rovných 108 kusů bylo dáno k dispozici dělostřeleckým jednotkám, dalších 18 kusů skončilo u 10. motorizované jízdní brigády. Dva kusy byly dány k dispozici  pro údržbu silnic a opravy poškozených železnic v případě války. Po vypuknutí války jich nemálo skončilo jako kořistní u ženijních jednotek Wehrmachtu (dokonce se ještě měly účastnit tažení do SSSR), část ukořistila Rudá armáda (neznámé množství) a zbytek byl zničen během ústupových bojů.

Po roce 1940 mělo podle plánů polského velení s nimi být počítáno jako s rezervními stroji a nemálo jich mělo být roku 1942 dáno k dispozici pro civilní údržbu komunikací jako sněžné pluhy. Těmto plánům učinil konce začátek války.

Hmotnost    8.5 t

Délka    4.60 m

Šířka    2.40 m

Výška    2.40 m

Posádka    8

Motor    PZInż. 235 diesel

115 hp

Zavěšení    listová pružina podvozku

Provozní

rozsah    150 km

Rychlost    26 km / h

Bojové nasazení

Po vypuknutí války v roce 1939 byly tanky 7TPdw téměř všechny nasazeny během bojů o Varšavu, jelikož byly dislokovány v místním výcvikovém centru. Tanky byly zařazeny do dvou polských praporů lehkých tanků, které měly bojovat v okolí Varšavy, omezeně také do jiných jednotek. Přestože byly polské osádky v početní i technické nevýhodě, podařilo se jim částečně zbrzdit postup Němců na Varšavu a uvnitř města vést pouliční boje i proti technicky vyspělejšímu protivníkovy.

Jednotky, u nichž je použití tanků 7TP dokázané:

1.lehký tankový Batalion - armáda ,,Prusko" - disponovala celkem 49 kusy. Do bojů vstoupila 4.září a své tanky využívala jako mobilní delostřelcká stanoviště a pro krytí ústupových akcí. Jednotka se se svými tanky zúčastnila srážek s německou armádou u Przedbórz, Sulejow, Inowłódz, Odrzywół a Drzewica. 8.září se jí podařilo zastavit německý postup ovšem za těžkých ztrát. Byla stažena do týlu. Část praporu byla zničena v bitvě u Głowaczów, zbytku praporu se podařilo 13.září překročit Vislu na druhý břeh. Zde se připojil k Lublinské armádě a byl začleněn do Varšavské obrněné brigády. V rámci její součásti se batalion účastnil bitvy u Józefów, kde pozbyl většinu své zbývající techniky, a osádky se vzdaly většinou Němcům.

2.lehký tankový Batalion - armáda Łódź - disponovala celkem 49 kusy. Do bojů se zapojila jako součást Piotrkówy operační skupiny. Do prvních bojů skupina vstoupila poblíž říček Prudka a Bełchatów 4.září. Následujícího dne jednotka vedla protiútok proti Němci obsazené vesnici Piotrków, ale protiútok selhal a jednotka zde přišla o většinu své techniky. Tankový prapor byl stažen do Varšavy a poté do Brześć, kde byl z prostředků 60. pěší divize reorganizován. 15. - 16.září se účastnil bojů u Wlodawy, kde díky útokům Luftwaffe jednotka utrpěla těžké ztráty a stáhla se na jih. Zde v důsledku nedostatku pohonných hmot a vstupu SSSR do války 17.září, zničila všechnu svou techniku a pěšky ustoupila do Rumunska.

1. a 2. rota lehkých tanků - Varšava -zbývající tanky na území Varšavy a okolí byly dány k dispozici nově vzniklé 1. a 2. rota lehkých tanků. 1.rota disponovala 11 dvouvěžovými tanky, původně určené k výcviku. Jednotka bojovala na předměstí Okęcie, kde v důsledku nedostatku pěchotních PT prostředků utrpěla těžké ztráty. 12.září byla jednotka stažena do týlu a stala se součástí 2.roty lehkých tanků.

2.rota disponovala celkem 11 jednověžovými tanky plus další technikou. Jednotka se účastnila na úspěšné obraně čtvrti Wola proti německé motorizované pěchotě. Mimo jiné se jednotka účastnila výpadu proti obci Wawrzyszew, kde bylo shromáždiště německých jednotek pro útok na Varšavu a podařilo se jim tyto přípravy narušit.  15.září jednotka dělala předvoj silám, určeným ke spojení s armádou Pozaň. Po bitvě u Bzury, kde se sice podařilo německé jednotky porazit, ovšem jednotka utrpěla těžké ztráty. Až do 27.září se tanky poté účastnily obrany Varšavy, kdy byly zničeny svými osádkami.

Nevýhodou Poláků byla jejich početní nevýhoda, roztříštěnost tankových sil a nemožnost najít adekvátní odpověď na německou taktiku bleskové války. Většina strojů byla zničena německými jednotkami během bojů, část byla ukořistěna. Do střetů se tanky zapojily po 17.září i s rudou armádou. Rovněž zde byla část strojů ukořistěna jednotkami nepřítele a podrobena testům, převážně na polygonu v Kubince.

Kořistní stroje:

Stroje ukořistěné německou armádou dostaly název PzKpfw 7TP 731 (p) a sloužily převážně k policejní službě a výcviku osádek tanků.  Po pádu Polska německá armáda zařadila do své výzbroje celkem 20 kusů tohoto tanku, a to do jednotky 203.praporu 1.tankové divize Wehrmachtu. Německou armádou byly používány jako strážní a výcvikové na území Norska a Francie. 20 tanků ustoupila do Rumunska.

Dokonce se účastnily německé přehlídky ve Varšavě 20.října 1939, kdy byly kompletně přetřeny německou tankovou šedou a opatřeny bílými kříži.

Sovětské jednotky zajali zcela jistě jeden tank 7TP (jednověžový) a na přelomu let 1939/40 jej testovali v Kubince.

Zajímavostí je, že ještě v roce 1938 se některé tanky typu Vickers podíleli na obsazení části Těšínska a srážek na polsko-slovenských hranicích.

Zdroje:

pl.wikipedie.org

en.wikipedia.org

valka.cz

fronta.cz

modelforum.cz

derela.republika.pl

Su-Ki Amphibious Truck (JAP)

•  typ : obojživelný nákladní automobil
•  výrobce : IJA
•  vývoj : 1943
•  hmotnost : 6,4 t
•  rozměry : Délka: 7.60 m | Šířka: 2.20 m | Výška: 2.40 m
•  pancéřování : -
•  posádka : 2 (řidič, spolujezdec)
•  rychlost : 65 km/hod
•  pohon : Benzinový motor 65 HP
•  výzbroj : -
•  výroba : 198 ks 

Spojenecká obojživelná vozidla, hlavně americká pásová LVT a LVT(A) Alligator a kolová DUKW (kterým se nechaly zřejmě inspirovat), udělaly na japonské velení dojem, který přinutil japonské velitele pomýšlet nad vývojem vlastního vozidla stejného určení. Ovšem japonský průmysl byl vytížen výrobou již zavedených typů tanků a jiné techniky, proto se sáhlo po osvědčeném podvozku nákladního vozidla Toyota 4x4 ,,Pro-Ki" Vývoj byl úspěšný a následná výroba dala japonské armádě rovných 198 kusů. Většina z nich byla využita při zásobování japonských osádek na ostrovech v Tichomoří, s jakým úspěchem se můžeme pouze domýšlet. Celkově se jednalo o nouze z cnost, již pouze pro uložení pojezdových kol a nápravy, které budí dojem navaření nápravy nákladního automobilu na výletní člun. Tyto stroje se zřejmě nijak velkého nasazení nedočkaly, jelikož většina ukořistěných strojů po japonské kapitulaci byla v dobrém stavu (ke své konstrukci) a plně pojízdná. Přesto byly po válce sešrotovány, ojediněle se objevily v civilním sektoru.

>Kořistní Su-Ki amerických ozbrojených sil

>Testy vylodění z vozidla Su-Ki

Zdroje: ww2drawings.jexiste.fr

forum.ih8mud.com, www3.plala.or.jp

Židenický ,,puč" (1933)

Počátek 16.ledna roku 1933 byl jedním z těch dnů, kdy venku řádily nejkrutější mrazy té zimy. V té době rovněž měli čeští fašisté připravené plány na provedení puče proti vládě, jež měl začít v druhém největším městě na území Čech a Moravy - Brně. Vedení Obce fašistické plánovalo, že se síly z župy Uherské Hradiště postupně zmocní měst Uherské Hradiště, Břeclav a případně i Hodonína. S eventualitou o ovládnutí Hodonína se počítalo i s pomocí západoslovenských fašistů. Město Znojmo měli ovládnout síly ze Znojma samotného s podporou moravskokrumlovských organizací.
Zajímavou epizodou je 8. divize čs.armády, o které se pučisté domnívali, že se přidá na jejich stranu. Tyto síly poté měly zaútočit na Ostravu, zatímco olomoucká divize, jež se měla podle plánů pučistů, rovněž k převratu přidat, by zahájila pochod na Prahu. Vše ovšem mělo začít obsazením Brna.

Představitelé Národní obce fašistické se snažili zajistit si jakoukoliv možnou podporu. Na poradě koncem listopadu 1932 bylo pučistům přislíbena podpora k ovládnutí Brna a to následujících počtů:
-okres Hrušovany - 5000 mužů
-obec Šardice - 300 mužů
-obec Hovorany - 500 mužů
-obec Tišnov - 200 mužů

Největší problém ovšem představovalo, že v Brně samotném bylo množné mobilizovat pouze 150 přívrženců. Organizátoři puče čili nemohli být v žádném případě spokojeni, jelikož oněch pouhých 6000 mužů by dokázalo ovládnout pouze Brno a jeho blízké okolí. Proto bylo rozhodnuto o ovládnutí brněnské vojenské posádky v Židenicích (43. pěší pluk) a získání blízkého okolí.

Původní plány uvažovaly o obsazení tří bodů:
-kasáren 43. pluku (Židenice)
-kasáren 10.pluku
-kasáren 6. pluku

O těchto třech bodech uvažoval jeden z organizátorů plánu, Otto Tesák, naopak Ladislav Kobsinek, bývalý nadporučík čs.armády, byl pro obsazení kasáren 43. a 10.pluku. Nakonec jejich nejednotu o cílech akce musel vyřešit zemský náčelník Národní obce fašistické, major ve výslužbě Uvír. Nakonec bylo rozhodnuto o realizaci plánu Ladislava Kobsinka. K přepadu kasáren 43.pluku se do jeho čela sám postavil Kobsinka, který zde dříve sloužil, čili znal stavbu budov, rozmístění stráží, umístění skladů apod. Po obsazení kasáren měla Kobsinkova skupina postoupit dále do města a obsadit policejní ředitelství, Velitel druhé skupiny Růžička, měl se svými spolubojovníky (z Tišnova a Hrušovan) obsadit zemské vojenské velitelství, hlavní poštu a nádraží. To vše ji mělo umožnit uskutečnit obsazení kasáren a vyzbrojení tamnějšími armádními zbraněmi a uniformami. Současně se počítalo, že se k povstání přidá i většina důstojníků, rotmistrů a značná část mužstva.

K obsazení kasáren 43.pluku v Židenících bylo vyčleněno 350 příslušníků Obce fašistické z Brna-města, Bučovicka a moravského Slovácka, dalších 400 mužů z Hrušovanska a Tišnovska mělo přepadnout kasárna 10.pluku v rámci druhého sledu útoku.

Ona sama doprava pučistů na místo se ukázal jako další problém - sehnat dva autodopravce, jež by byli ochotni odvézt velkou skupinu do Brna. Nakonec byli sehnáni Šušlíkem a Mlčkem v Bučovicích, druhý byl opatřen ve Slavkově pod záštitou odvozu ke schůzi v Brně. V prvním autobuse jeli muži ozbrojení střelnými zbraněmi, v druhém muži vyzbrojení noži či neozbrojení.

Cesta po zavátých cestách trvala ovšem dlouho, než bylo obvyklé. Když oba autobusy dorazily na Klajdovku, muselo osazenstvo obou strojů a pokračovat pěšky, jelikož cesta dále nebyla možná. Rovněž tma celé akci nenahrávala a skupina se musela ve tmě zastavit. Dokonce se jeden z mužů musel vrátit na Klajdovku s dotazem na cestu ke kasárnám!
Po delším bloudění vedoucí skupiny upozornili své muže, že každého policistu a vojáka, na kterého narazí, je nutné odzbrojit. V opačném případě bude ten, kdo neuposlechne, na místě zastřelen. Samotná skupina napočítala s odporem, jelikož jedna polovina posádky kasáren byla již propuštěna do civilního života a tu nahradila směs německých, maďarských a rusínských odvedenců.

První útok měl směřovat na strážnici kasáren u hlavního vchodu. Bylo několik minut před půlnocí, když Kobsinek vydal rozkaz ke zteči kasáren. Nedlouho poté již skupina stála u zdi kasáren. Pod rouškou tmy začal skupina přelézati zdi, když na druhé straně nebyla ještě ani polovina skupiny, ozvala z noční tmy výzva: ,,Stůj nebo střelím" Nabitou puškou držel vojín Jindřich Filzmann na jednoho z pučistů - tím ho až do konce akce držel v šachu, zbytek skupiny se ovšem rozutekl.

Krátce před půlnocí proběhlo střídání stráží. Vojín Rubner si do zimní půlnoci vzal na sebe kožich a vyšel z vytopené strážnice. Převzal u brány klíče a sdělení o klidu kolem. Ovšem pár minut na to se před bránou objevil neznámý civilista a revolverem ho vyzval aby odložil zbraň. Přestože nebyl ozbrojen, otočil se ke strážnici a zvolal: ,,Do zbraně" Pomoc!"

V tu chvíli se objevilo kolem něj dalších 50 pučistů a svrhli ho na zem. Skupina, ozbrojená revolvery, se vydala ke strážnici. Tři pučisté s revolvery vstoupili a vyzvali přítomných pět vojáků aby se vzdali. Přestože se jeden z nich rychle vzpamatoval a pokusil se jednoho z pučistů odzbrojit, byl dalšími dvěma pučisty stržen k zemi. Na odpor se postavil i další z přítomných vojáků, který ohrožoval pučisty bajonetem nasazeným na pušce, vedoucí s revolverem ovšem na něj vystřelil a lehce zranil. Poté byli vojáci obráni o munici a zbraně. Na výzvu o vydání klíčů od skladů nereagovali.

Za několik minut se objevila ve světnici další skupina odzbrojených vojáků, kteří byli přemoženi pučisty, kteří se již vyzbrojili puškami ze stojanů ve strážnici. Již po pár minutách byli pučisté vyzbrojeni armádními puškami s municí a dokonce s několika zajatci.


U budovy technické roty se krátce po půlnoci stále nic ještě nedělo. Přítomný svobodník, konající službu, v tu chvíli měl asi největší obavy z toho, zda i k němu dojde na kontrolu inspekční důstojník. Proto vyhlédl ven, zda již nejde. Místo něj viděl skupinu lidí uprostřed nástupiště, ale díky tmě nebyl schopen poznat, zda jde o vojáky či civilisty. Po prvních výstřelech se rozběhl ke strážnici, ovšem ve dveřích jej zaskočili tři civilisté. Takto pučisté odzbrojili a odvlekli několik dalších vojáků.

V tu stejnou dobu měl dozor i rotná Jandl (náhodou okolností z Bučovic). 10 minut po půlnoci se stavil na inspekční světnici, aby hlásil, že je vše v pořádku. Praporčík Janoušek ho pozval dál (komu se v zimní vánici uprostřed noci taky líbilo). Ovšem sotva se usadil, ozval se na chodbě ruch. Jandl vyběhl na chodbu s cílem zjistit co se děje, byl vyzván pučisty, aby se vzdal a odevzdal zbraň a náboje. Se záměrem zjistit co se děje, vyšel i praporčík Janoušek, a rovněž byl vyzván aby se vzdal. Jandl se ovšem vrhl na pučistu a vyrval mu revolver z ruky. Jandl poté okamžitě vyskočil oknem a vyběhl směrem k plotu, který přelezl. Pučisté na něj zahájili palbu, ovšem natrefili se. Této skutečnosti využil i Janoušek a vyskočil jiným oknem na dvůr s cílem vyburcovat posádku k ostrému poplachu.

Utekl až ke strážnici, kde je ovšem pučisté, vyzbrojeni puškami a revolvery, zadrželi. díky náhodnému výstřelu, po kterém se pučisté ohlédli, využil jejich nepozornosti a vyřítil se ze strážnice, přelezl zeď a utíkal směrem do města.

Vojáci, bez informací co se děje a kdo jejich kasárna přepadl, se pokusili postavit pučistům na odpor kde se dalo. Příkladem je desátník Kindemann, který držel stráž u technické roty. Tam se vyzbrojil puškou a postavil se s výzvou Stát čtyřem pučistům, vedoucím rotného Jandla, do cesty. Položil pušku s bodák jednomu z pučistů na hruď, na což se skupina zastavila, následně byl ale střelen revolverem a ponechán svému osudu na místě.

Ve stejnou dobu se už jedna skupina dostala do ubikací technické roty a odtud do skladiště zbraní. Zde se zmocnili nábojů a jeden z útočníků se dokonce stihl kompletně převléci do uniformy. Dostatek nábojů pučistům zvedl sebevědomí a pálili po každém vojákovi na dvoře kasáren. Jiná skupina začala obsazovat ubikace, dokonce na ubikaci č.13 se pučisté usadili na postele a začali s vojáky rozmlouvat o jejich přidání se na stranu pučistů.

Poručík Janoušek dostal k nedaleké budově poddůstojnické školy, kde vzbudil trubače s výkřikem ,,Poplach!" Odpovědí byla salva fašistů, kteří rovněž vtrhli do ubikací školy. Útočníci vbíhali do místností a vyzývali vojáky, aby zůstali na ubikacích: ,,Zůstaňte v místnostech, je převrat! Dostanete 5kč žold! Okamžitě se vzdejte! Kdo se pokusí dostat ven, bude zastřelen!"

Jeden z vojáků opustil po jeho odchodu místnost, před budovou byl ovšem zadržen. Díky své odvaze ovšem vytrhl jednomu z pučistů pušku, na což mu přispěchali na pomoc další příslušníci poddůstojnické školy. V tom uviděli přibíhat asi dalších 10 pučistů. Vojíni Nedorostek a Heuer vydali povel k ústupu do objektu. Na pomoc jim přiběhl vojín Josef Bárta. Namířil na něj jeden z pučistů, jeho rána ovšem nevyšla. Naopak dostal zásah do hlavy z pušky vojína Nedorostky. Později pučista zemřel během převozu do nemocnice.

Mezitím Jandl běžel po kluzké silnici. Měl štěstí, po 15 minutách zahlédl světla přijíždějícího automobilu, který zastavil. S povelem, aby jej zavezl na Pražskou ulici, kde měl kasárna 10.pěší pluk. Zde zalarmoval nejbližšího důstojníka. Kasárnama se rozléhá ostrý poplach.
Na jiném místě se v téže dobu vrací ze zábavy četař Skřivan. Ke strážnici mu zbývalo několik set metrů, když zaslechl střelbu. To mu nesedělo, v mrazivé noci ze soboty na naděli se nehlásilo žádné cvičení. Rovněž se rozběhl k Židenicím, kde na prvního strážníka, které potkal, vychrlil: ,, V židenických kasárnách se střílí. Něco se tam děje." Na což byl strážníkem obeznámen, že poběží ke kasárnám, zatímco Skřivan měl z blízké budky zavolat na policejní ředitelství. Zde byla zalarmováno policejní ředitelství v Brně, které jako  okamžitou pohotovostní jednotku vyslalo k Židenicím 20 policistů v autech, ozbrojených puškami v čele s inspektorem Hanákem.  Ten si během cesty všiml jako první rozestříleného osobního auta. Věděl, že v okolí kasáren jsou obytné domy, kde bydlí důstojníci. Obešel je a seznámil se situací.

Do kasáren pronikly zadní opuštěnou bránou. Vběhli do budovy, odkud se ozývala nejbližší střelba. Zde přítomný voják je informoval, že všichni pučisté jsou v budově č.13. Okamžitě tam vtrhli a vyzvali překvapené pučisty aby se vzdali. Nabité pušky s bodáky policejního oddílu, mířícící na ně, byl pádný pro pučisty argument poslechnout. Na dotaz ,Kdo střílel?´se ozval přítomný vojín s jednoduchou odpovědí - ,,Všichni!"   Mezitím dorazily další policejní posily, které po krátké přestřelce obsadily hlavní bránu. Nastala honička na pučisty po celém areálu kasáren.

Ve stejnou dobu začali ke svým jednotkám dorážet také armádní důstojníci, kteří bydleli v obytných domech nedaleko. Mezitím policejní oddíly obsazovaly kasárenské budovy. Asi čtvrt hodiny po půlnoci našla trojice důstojníků na strážnici poděšenou stráž beze zbraní. Jednalo se o dozorčího důstojníka pluku, druhého pobočníka velitele pluku a velitele 1.praporu. Hned po svém příchodu vydává tato trojice důstojníků povely k obraně a vedení protiútoků proti pučistům. To jde těžko, jelikož pučisté využívají rozlehlosti nádvoří a půlnoční tmy. Pálí po všem co se hýbe.

Židenická kasárna ve 30.letech

Jenže štěstěna se pučistů nedrží. Armádní jednotky nejenom že získávají početní i materiální převahu, doráží i policejní posily z Brna. Ty, přestože zpočátku pálí naslepo a uvádějí do rozpaků hlavně vojáky, kteří zpočátku považují četníky za další skupinku pučistů, získají na stranu armády a policie výhodu v počtu lidí i zbraní. V tu chvíli byly některé skupinky pučistů zahnány do zákoutí kasáren či odříznuti v budovách. Jiní pučisté se pasí útěkem přes plot kasáren - některým se podaří uprchnout, někteří jsou chyceni policejními jednotkami, tvořící kruh kolem kasáren ve snaze zabránit úniku pučistů.

„Šel jsem z armády pryč a nemohl bych s hrstkou na vojáky…“

„…kdybych byl u toho, Kobsinka bych na místě zastřelil.“ Radola Gajda.

Armádní jednotky začínají prozkoumávat prostory kasáren, jednotky policie zase začínají dělat uzávěry na silnicích a pátrají v okolí kasáren. Policejní reflektor zároveň osvětluje tmavá zákoutí kasáren a napomáhá k odhalení pučistů využívající výhody tmy. Většina pučistů, která neunikla, byla policií a armádními jednotkami zatlačována přes nádvoří k budově velitelství, která v té době stále byla v rukou pučistů. Před rozedněním se vzdalo i 27 pučistů, nacházející se v areálu kasáren. Přestože všichni byli ozbrojeni, po výzvách k odhození zbraně všichni rádi uposlechli. Poté byli odvezeni policejními vozy na Hlavní policejní ředitelství v Brně.

Celá akce k vyčistění kasáren, od příjezdu policie, trvala asi málo přes hodinu. Při finálním pátrání byla nalezena i Kobsinkova šerpa, kterou během útěku zahodil. Většina pučistů se dala na útěk, většinou ke svým domovům. Kobsinek si to zamířil do Brna, kde po různých známých půjčil 700kčs. Společně s dalším pučistou, Duchoslavem Geidlem, se pokusili o útěk do zahraničí.

Gajda byl potrestán (při prvním vynesení rozsudku byl osvobozen, po pozdější revizi na žádost TGM byl Nejvyšším soudem odsouzen k šesti měsícům) za to, že: „o plánované akci věděl a neoznámil to úřadům“.

V neděli 22. ledna 1933 o půl třetí ráno zazněly ze Špilberku čtyři dělové výstřely. Armádní signál pro poplach. V té době ovšem byl puč již téměř potlačen. Výstřely z děl byly pro fašisty, kteří bývali dokonce příslušníky armády, pouze umíráčkem. Celkem 21 útočníků z řad pučistů bylo zadrženo v prostorách kasáren, další v průběhu noci. Zranění vojáci i pučisté byli dopraveni do nemocnice. Jediným mrtvým se stal pučista Semenka, který zemřel během převozu do nemocnice.

Státní aparát se po této události rozhodl vypořádat s pučisty tvrdě, bez ohledu na jejich minulost. Mimo to byli potrestáni i Gajdovi sympatizanti z řad příslušníků československé armády. Přestože se nikdy neprokázalo, že by někdo z nich otevřeně spolupracoval s fašisty proti republice (šlo nanejvýše o slovní sympatie), rozhodovaly vojenské orgány poměrně nekompromisně. Na řadu přišly degradace, finanční postihy nebo převelení.

Samotné pučisty po prvním přelíčení u soudu mohlo ještě hřát u srdce, jelikož si donesli poměrně nízké tresty:

-Kobsinek dostal šest let

-další účastníci přepadení několik měsíců vězení

-Jedenáct osob, mezi nimi i Radola Gajda, bylo osvobozeno

Poměrně nízké tresty můžeme hledat za tím, že soud posuzoval skutečně provedené činy, a ne plány či domněnky. Ovšem objevil se zde tlak ze strany státních orgánů (dokonce i prezidenta republiky T.G.Masaryka). Celou událost začal v únoru 1934 projednávat Nejvyšší soud v Praze, který již narozdíl od jeho předchůdce nebyl vůbec milý: 28. března vynesl nový, podstatně přísnější rozsudek, neboť dosavadní tresty víceméně zdvojnásobil.

-Kobsinek dostal dvanáct let

-další několikaleté tresty vězení

-Radola Gajda vyvázl s šesti měsíci, protože o plánované akci věděl a neoznámil to úřadům

Osudy aktérů ,,puče" po propuštění:

Radola Gajda

jeden z hlavních velitelů československých legií v Rusku, krom toho nějakou dobu bojoval na straně ruských bělogvardějců, 1918–1919 zastával významný post v armádě admirála Kolčaka) a český fašistický politik. V období Mnichovské krize se angažoval ve prospěch obrany ČSR a těžce nesl zradu spojenců. V době 2. republiky byl funkcionářem pravicové Strany národní jednoty. V březnu 1939 se společně s dalšími organizacemi podílel na vytvoření Českého národního výboru, což měla být podle představ aktérů budoucí vláda protektorátu.

Za německé nacistické okupace finančně pomáhal českým letcům prchajícím do zahraničního odboje, intervenoval ve prospěch některých persekuovaných osob a odmítal spolupráci s Němci. Při oslavě padesátin v únoru 1942 vyzýval své příznivce, aby nespolupracovali s německými okupanty. Gajda byl 12. května 1945 uvězněn a v roce 1947 odsouzen na dva roky. V odůvodnění rozsudku se neobjevilo nic, co by svědčilo o jeho kolaboraci s nacisty, odsouzen byl za svou činnost v době druhé republiky, propagaci českého fašismu a přijetí funkce v Českém národním výboru. Zemřel 15. dubna 1948.

Ladislav Kobsinek

Byl členem NOF od roku 1928 a dostal se až na pozici krajského náčelníka NOF.

V čs. armádě dosáhl hodnosti poručíka u 43. pěšího pluku v Brně, ale pro své fašistické názory byl z armády propuštěn. Poté se nějakou dobu léčil v psychiatrické léčebně. Nejvíce je ale znám jako vůdce neúspěšného fašistického puče v Brně 21.-22. ledna 1933 (tzv. Židenického puče). Už během puče, kdy bylo jasné, že nebude úspěšný, odjel z města přes Vídeň do Jugoslávie a poté do Rumuska. Zdejší úřady ho ale vydaly zpět Československu. Ještě téhož roku (1933) se konal soud s účastníky puče a L. Kobsinek byl odsouzen na 6 let. Na nátlak úřadů byl případ souzen znovu v r. 1934 a v něm mu byl trest zvýšen na 12 let.

V r. 1939 kdy byl propuštěn, vstupil do organizace Vlajka. V r. 1944 získal německé občanství. Po válce byl odsouzen na 12 let za kolaboraci. Po propuštění v r. 1957 byl státními úřady odsunut do Spolkové republiky Německo, kde zemřel.

Duchoslav Geidl

Gajdův bratranec a účastník puče v Židenicích. Poté se mu podařilo utéct do Rakouska a Jugoslávie, byl však na žádost čs. úřadů vydán zpět do Československa. Za pokus o přepadení kasárna byl odsouzen nejprve k 6-ti a v následné revizi procesu z 28. března 1934 k 12-ti letům žaláře a peněžitému trestu 20 000,- Kč. Po svém propuštění z vězení v lednu 1939 se dal Kobsinek ihned k dispozici německým úřadům a nadále působil již jen jako kolaborant. Stal se mimo jiné členem nechvalně známých Svatoplukových gard (od počátku roku 1941 dokonce velel druhému fašistickému pluku), obnovené Vlajky či obnovené Národní obce fašistické (neplést s prvorepublikovými organizacemi stejných jmen - za Protektorátu byli doslova proněmecké a kolaborantské, což se o těch prvorepublikových říci nedá - i přes jejich činy).

Od 1. ledna 1944 obdržel německé občanství a sloužil v jednotkách Volkssturmu. Po válce byl za svou kolaboraci odsouzen ke 12-ti letům vězení, propuštěn byl v roce 1957 a ještě téhož roku byl jako německý občan odsunut do Německa, kde v roce 1988 umírá.

Zdroje:
fronta.cz
radolagajda.cz
cs.wikipedia.org
armada.vojenstvi.cz

Kniha - tajné heslo granát

Kapitulace Kréty 1945

Historie Kréty do roku 1941:

Kréta (též Candia, řecky Κρήτη, anglicky Crete) je největší řecký a celkově pátý největší ostrov ve Středozemním moři zahrnující čtyři řecké prefektury - Iraklio, Chania, Rethymnon a Lassithi. Podle starořeckých mýtů je Kréta považována za místo zrození Dia - vládce olympských bohů. Hlavní město je Iraklio, dalšími významnějšími městy jsou Chania, Rethymnon a Ágios Nikólaos, která zároveň představují centra jednotlivých prefektur.

Od konce roku 1204 město spravovala Benátská republika, dále pak roku 1669 Osmanská říše po dvaadvacetiletém obléhání dobyla Heraklion. V 19. století probíhal boj za připojení Kréty k Hellénskému království, v roce 1898 dostal ostrov díky intervenci Velké Británie vlastní samosprávu (tehdy klesl podíl muslimů z asi 45% na 11%), roku 1913 byl ostrov oficiálně podstoupen Řecku.

Kréta v letech 1941-1945:

V květnu 1941 padla Kréta po těžkých bojích mezi spojeneckými jednotkami a jednotkami německých výsadkářů do německých rukou, přičemž do zajetí upadlo mnoho tisíc spojeneckých vojáků. Jako okupační síly byly na ostrově umístěny hlavně svazky italské armády a německé jednotky udržovala dozor nad velkými městy. Stejně jako na jiném okupovaném území se ani Krétě nevyhnuly perzekuování na civilistech za partyzánské akce a pronásledování Židů. Za německé okupace byla v červnu 1943 torpédována britskou ponorkou HMS Vivid off Santorini transportní loď Tanaiss, která přepravovala židovské rodiny z Kréty na pevninu pro jejich další deportaci do táborů. Zemřely členové rodin následujících jmen:

Avigades, Alhanati. Amar, Angel, Akkos, Attia, Belleli, Yannis, Dentes, Depas, Evlagon, Elhai, Fermonem, Fortis, Frankis, Franco, Haskel, Hanen, Ishaki, Koen, Konen, Kounio, Levis, Leon, Minervo, Minionis, Molho, Osmos, Papousado, Politi, Sarphati, Savaton, Sereno, Sezana, Trevezi

Celkem z celé Kréty přežilo pouze 25 obyvatel židovského vyznání.

Celková situace okupačních jednotek na Krétě ovšem nebyla nijak růžová ani pro okupační jednotky. Kréta byla mimo hlavní bojové zóny, čili nepřitahovala tolik Hitlerovi pozornosti. Místní posádka si musela vystačit z místních zásob, občas byla zásobována za pomoci kořistních letadel B-17 a Lancester.

Správu nad Krétou si po jejím obsazení rozdělili Němci s Italy následovně:

Němci - tři západní  prefektury na ostrově - Chania , Heraklion a Rethymno se sídlem v Chania

Italové - nejvýchodnější prefekturu Lasithi (do září 1943)

První německou okupační jednotkou se stala 164. pěší divize Wehrmachtu (Festungs-Division Kreta - FDK), která byla později rozdělena na dvě části:

-pevnostní brigádu Kréta (Festungs-Brigade Kreta - FBK)

-164. lehkou divizi (odeslána do Afriky)

Do kapitulace v září 1943 byla hlavní okupační jednotkou italské armády:

-51. pěší divize "Siena" (pod velením generála Carta Angelico)

Po 30.říjnu 1944 - posádka na Krétě:

-11828 Němců

-4737 Italů

Po vystoupení Itálie z války (resp. její přidání se na stranu Spojenců), německé jednotky začaly s odzbrojováním italských jednotek, jejich činnost ovšem pokračovala až do konce války, hlavně v rámci pomocných služeb, budování letišť, opevnění atd. Se zhoršující se situací Německa ovšem bývala osádka na Krétě oslabována na úkor jiných bojišť. Největšího počtu vojáků na ostrově bylo dosaženo v roce 1943 (75 000 mužů) s možností spojeneckého vylodění (OKW předpokládalo vylodění ve Francii, Itálii nebo na Krétě a Řecku).

Do 13.října 1944 se ovšem Němci z prefektur Heraklion a Rethymnon stáhli, aby mohli lépe hájiti prefektury Lasithi a Chania, ve kterých zůstali až do kapitulace. Části Němci vyklizené Kréty byly poté obsazeny slabými smíšenými britsko-řeckými jednotkami, které zde udržovali pořádek. K žádným bojům zde nedošlo.

V letech 1943-44 vystřídala 164.lehkou divizi v její úloze na Krétě 22.pěší divize, která z Kréty odešla na konci roku 1944. 27.října 1944 Hitler nařídil evakuaci Egejských ostrovů, přičemž na ostrovech měly zůstat pouze malé posádky:

Kréta: 11828 Němců a 4737 Italů

Rhodos: 6356 Němců a 4097 Italů

Kos: 3228 Němců a 611 Italů

Leros: 1102 Němců a 809 Italů

Milos: 620 Němců

Tilos: 266 Němců

Kalymnos: 193 Němců

Během německé kapitulace bylo na Krétě stálá posádka čítající přes 10 000 německých vojáků. 12.května 1945 podepsal velitel německých vojsk na Krétě kapitulaci na základě prohlášení OKW o bezpodmínečné kapitulace všech německých ozbrojených sil. Ještě do konce června se na ostrovech vyskytovali ozbrojení němečtí vojáci, kteří zde udržovali dozorskou službu proti komunistickým partyzánům až do příchodu britských a řeckých jednotek.

Jednotky umístěné na Krétě:

Festungs-Division 133 (GenLt Klepp)

• Grenadier-Regiment 733 {I./ & II./}

• Grenadier-Regiment 746 {II./ & III./}

• Artillerie-Regiment 619 {I./ & II.[Geb]/}

• Pionier-Bataillon 133

• Nachrichten-Abteilung 133

• ..........133

Panzer-Abteilung „Kreta“ [1 - 2 coys] from 5./PzR 31 & captured British & Italian tanks

Stabskompanie -

Panzer-Zug - 2 Pz Ib, 3 Hothckiss (f), 2 Somua (f), 1 5cm Pak (Sfl)

Nachrichten-Zug - 2 PzBefWg I.

Pionier Halb-Zug

Krad-Zug

Werkstatt-Zug

1.Kompanie - 1 PzBefWg I, 10 Pz II, 5 Pz III/kz & lg, 4 Pz IV/lg (L/43)

2.Kompanie - 12 Hotchkiss (f), 3 Somua (f), 6 Pz IV/lg (L/43)

The battalion had 11 offciers, 149 NCO, 308 men and 23 HiWi (mostly Italian it appears).

By 26 September 1944 the Pionier Halb-Zug and the Krad-Zug had been disbanded and the 6 PzKw-IV in 2. Kompanie were transferred to 1. Kompanie, while one of the Somua of 2. Kompanie went to Stabskompanie.

Heeres-Küsten-Artillerie-Regiment „Kreta“ {I./ II./ & III.}

Marine-Artillerie-Abteilung 520 (5 Btty's)

Marine-Grenadier-Bataillon „Kreta“ (personal from 2 dissolved MArtBt & other navy soldiers)

Küsten-Sicherungs-Flottille „Kreta“

Flak-Regiment 58(mot) ??  nebo II./Flak-Regiment 23(mot) ??

Luftwaffen-Grenadier-Bataillon „Kreta“ (personal from LuNaAbt „Kreta“ & other airforce soldiers)

Zdroje: shealtiel.com

feldgrau.net, en.wikipedia.org

phorum.gr