neděle 30. října 2011

Samochód pancerny wz.28 (Polsko)

Vznik vozidla:

V druhé polovině 20.let disponuje polská armáda pouze hrstkou zastaralých obrněných vozidel a tanků, jejichž historie spadá až do začátku první světové války. Po technické stránce měly svá nejlepší léta již za sebou. Vyhovovalo tak pouze 43 kusů obrněných vozidel (Austin, Gardford, Ford FT-B a Peugeot) různého původu, technických charakteristik, i vlastností ohledně jejich technického optřebení.

Za této situace byla do Francie vyslána roku 1924 nákupčí komise. Polsko sledovalo francouzský průmysl, zabývající se vývojem obrněné techniky. Přestože Poláci na zdejší vývoj obrněných vozidel hleděli s nedůvěrou, objednali celkem 135kusů  polopásových automobilů Citroen Kegresse B2 10CV. Bylo rozhodnuto, že tato vozidla budou přestavěna na obrněné polopásové vozidla v počtu 90 kusů, zatímco zbylých 45 vozidel bude přestavěno na dělostřelecké tahače. Hlavním centrem případného bojového nasazení se měly stát širé pískové pláně východního Polska.

Pancéřová nástavba hranatých tvarů, připomínající zkosenou krabici, byla vyráběna v Polsku závodem CWS ve Varšavě a vycházela z francouzského obrněného automobilu AMC M23. Projekt pancéřové ochrany vozidla vyprcoval Ing. R. Gabaud z Konstrukčního výzkumného střediska polské armády a Ing. J. Chaciński z výrobny automobilů ve Varšavě.

Jednotlivé pancéřové pláty byly z válcované oceli přičemž byly spojovány nýty. Podvozek vozidla nebyl pancéřován. Výroby pancéřových plátů se ujaly hutě Baildon v Katowicích.První dva prototypy vozidla byly hotovy v roce 1925, na což se rozběhla sériová výroby, jež polské armádě dodala první kusy v roce 1927 a následujího roku byla vozidla oficiálně přijata polskou armádou jako samochód pancerny wzór 28 (wz. 28).





Technická stránka vozidla:

Přestože se dalo o každém vyrobeném kusu vozidla říci - co kus, to originál - tak, i přes, někdy velmi, viditelné rozdíly mezi vozidly, měla vozidla i společnou charakteristiku:
-chladič byl chráněn dvojdílným krytem, ovládaným z místa řidiče
-k pohonu sloužil motor Citroen B-14 o výkonu 20 HP
-mechanická redukční převodovka měla tři stupně pro jízdu vpřed a jeden vzad

Podvozek byl složen z nápravy běžného nákladního vozidla vpředu a vzadu byl převzat z pásového podvozku systému Kegresse. Pásový podvozek sestával na každé straně z napínacího kola vpředu, čtyř dvojitých pojezdových kol a hnacího kola vzadu. Gumové pásy neměly obvykle vysokou životnost.

Věžicka vozidla vycházela konstrukčně z francouzkého tanku FT-17, přičemž ovšem nebyla litá, jako u francouzského tanku, ale byla svařena z pancéřových plátů do šestiúhelníku. Rovněž výzbroj, vždy usazená ve věžičce, se lišila - přibližně 30 kusů bylo vyzbrojeno kanónem SA-18 (rovněž Puteaux vz.18) ráže 37 mm, zbylých 60 kusů obdrželo kulomet Hotchkiss ráže 7,92 mm (polské označení 7,92 mm karabin maszynowy Hotchkiss wz.25).

Maximální rychlost byla nízká - méně než 30 km / h, rovněž vysoká silueta vozidla nedávala vozidlu moc šancí se ukrýt v terénu a byl náchylný k převrácení již při měnším stoupání. 21.listopadu 1933 se proto polské velení rozhodlo o přestavbě některých vozidel - měl být vylepšen přední systém kolového ústrojí, jež mělo být pevně uloženo bez možnsoti otáčení koly, což bylo snadněji použitelné během jízdy a nabízí vyšší rychlost na silnici, přičemž k zatáčení vozidla měly býti použity zadní pásy. Pro množství úprav tak vznikl zcela nový model - wz.34, přičemž mnoho těchto nových vozidel vzniklo přímo ze stroje wz.28.

Osádka obrněného automobilu wz. 28 se skládala z řidiče, velitele a střelce, jež ke komunikace s ostatními vozidly či pěchtou používali pouze praporky, jelikož rádiostanice nebyly v té době jako standartní vybavení vůbec uvažovány.

Technické údaje:
Osádka   3 osoby
Hmotnostní výkon   8,7 HP/t
Maximální dojezd   200 km
Maximální rychlost   30 km/h
Maximální hloubka brodu   0,5 m
Maximální stoupání   35˚
Výzbroj   1 x 37 mm
(1 x 7,92 mm)
Pancéřování   3 - 8 mm
Spotřeba paliva  20-45 l/100 km
Objem nádrže   59 l (42 l primární + 17 l  sekundární nádrž)




Nasazení:

První dva prototypy obrněných automobilů wz. 28 se účastnily manévrů na Volyni v srpnu 1925. V roce 1930 mělo být 16 vozů tohoto typu 1.tankové divizi (?) v Brestu na řece Bug, 15 ve 2. tankové divizi v Żurawica a 6 v tzv. experimentální skupině. Přitom téhož roku měla polská armáda obdržet všech 90 kusů vozidel wz. 28.

V roce 1931 bylo 18 vozidel wz. 28 dáno k dispozici policejním útvarům k potlačení komunistických demonstrací a nepokojů v zemi, přesněji se účastnily nastolení pořádku v oblasti Haliče. Poté byly nabídnuty policiii k odkupu za cenu 30000 zł, což samozřejmě policie odmítla. V roce 1930 byly zřízeny první dvě tankové divize(?) (1. a 2.), ale v roce 1931 byla první divize reorganizována na 4 obrněnou divizi, a druhý jednotka byla zahrnuta do druhého obrněného regimentu. V roce 1933 byly tyto jednotky reorganizovány na  2. a 4. prapor tanků a obrněných vozidel. Roku 1934 se obrněné automobily wz.28 vyskytovaly v Poznani, odkud se koncem téhož roku přesunuly do Bydgoszcz. 26.února 1935 taky tyto automobily vytvořily základ těchto praporů.

V letech 1934 - 1938 proběhla jejich modernizace na wz.34. Celkem mělo být přestavěno nejméně 80, možná 87 kusů. Zbylá vozidla byla pravděpodobně vybavena tříbarevným maskovacím vzorem.

V září 1939 byl vytvořeny improvizované čety pod vedením Lt Felix Uścińskiego, přičemž po vypuknutí války zbývala ve stavu polské armády již jen tři vozidla, ostatní byla konvertována na wz. 34. Tyto tři automobily byly zničeny ukrajinskými nacionalisty při polském ústupu k maďarské hranici u obce Nadvirna 19.září 1939.

Umístění posledních tří vozidel před vypuknutím války:
-4. obrněný prapor v Brestu (1 kus)
-Výcvikové centrum v Modlin (2 kusy)




Zdroje:
http://www.panzernet.net/
http://www.fronta.cz/
pl.wikipedia.org
republika.pl

sobota 29. října 2011

Rakousko-uherská armáda v Orientu

 
Rakouští dělostřelci před branami Jeruzaléma v tehdejší Osmanské říši
Počátky Velké války
Když se v srpnu 1914 rozhořel velký evropský konflikt, byla celá Evropa propojena různými spojeneckými smlouvami. Přestože měla Osmanská říše uzavřenou spojeneckou smlouvu s Německem, její politika lavírovala mezi německým spojencem na jedné straně a Velkou Británií s Francií na straně druhé. Koncem října 1914 ale osmanský ministr války a zarytý expanzionista Enver Paša nařídil flotile ostřelovat ruské černomořské přístavy Oděsa, Sevastopol a Feodosija, přičemž měly býti napadány i osamělé ruské lodě v Černém moři. Osmanská říše uzavřela pro Dohodové lodě zároveň Dardanely i s jejím průplavem, což byla jedna pouze ze dvou možných námořních tras z Velké Británie do carského Ruska. 
Proto nedala na sebe odezva čekat a na jaře 1915 se objevila u osmanských břehů spojená  francouzsko-britská flotila s invazními jednotkami.Osmanský ministr války Enver Paša požádala své evropské spojence o pomoc. Vojenský přidělenec habsburské monarchie, generál major Jozef Pomiankowski, předal žádost Osmanské říše své vládě ve Vídni, která rozhodla o vyslání expedičního sboru na pomoc svému osmanskému spojenci. 
 
Rakušané pochodují ulicemi Jeruzaléma v tehdejší Osmanské říši

Příjezd k.u.k. vojáků na Blízký Východ
Porážka Srbů na jaře 1915 umožnila Centrálním mocnostem zahájit přesuny svých vojsk skrze Balkán na Blízký východ. Předtím existovala pouze cesta přes Černé moře, které ovšem ovládala ruská flotila.

Většinu vojáků, jež měli odcestovat do ,,teplých krajin" představovali Uherští vojáci, část z nich i ze slovenských Košic.

Zajímavé bylo i náboženské složení rakousko - uherských sil zde na blízkém východě. Ti se totiž dělili na křesťany, židy a vojáky muslimského vyznání-čili náboženství, jež proti sobě neustále ,,válčí." Tito vojáci bojovali spolu vedle sebe, údajně bez jakýchkoliv problémů, jako šarvátek ohledně víry. Není doložen jakýkoliv spor mezi Rakousko-uherskými vojáky.

Po cestě do Palestiny byli rakouští vojáci vítáni a oslavováni a doprovázel je vždy doprovodný program na každé stanici. Po dvou týdnech dorazili do Damašku, odkud se příslušníci c. a k. armády přesouvali do Jeruzaléma. 
Putování bylo zakončeno slavnostní recepcí ve svatém městě. Následující týdny muži z podunajské monarchie absolvovali několik cvičení a pochodů v poušti, které střídaly kulturní akce v Jeruzalému a výlety do okolí města. Židovští vojáci se modlili u Zdi nářků a křesťané navštívili Baziliku Svatého hrobu. Část rakousko - uherských vojáků bojujících na Blízkém východě byli muslimové, pro které je Jeruzalém třetí nejsvatější místo.


Proti ANZACU
Jako první jednotky se po Dunaji do Turecka přeplavilo vybavení a personál hned dvou dělostřeleckých baterií, jež měly býti okamžitě použity na Gallipolském poloostrově. Okamžitě byla nasazena u Gallipoli proti ANZAC rakousko-uherská Houfnicová baterie č. 36 (k. u. k. Haubitzbatterie Nr. 36) a Motorizovaná moždířová baterie č.9 (k. u. k. Motormorserbatterie Nr.9).

Po evakuaci ANZACU byla Houfnicová baterie č.36 nasazena v oblasti Izmiru, kde měla bránit pobřeží. Zde se jim v noci 13.května povedlo potopit britské plavidlo typu monitor M-30. Dva britští námořníci byli zabiti a dva zraněni. O tomto úspěchu se dokonce psalo i v novinách habsburské říše.
Jedna část Motorizované moždířové baterie byla přesunuta na obranu Karmelské hory u Haify v dnešním Izraeli. Drhá část byla vybavena hrubými kanóny ráže 10,4cm a jako Kanónová baterie č.20 neúspěšně se účastnila v tzv. bitvách o Gazu.




Boje o Gazu
Zmocnit se Gazy, jež byla přezdívána ,"Bránou do Palestiny" bylo pro Brity velmi strategické. Během několika prvních měsíců roku 1917 bylo zřejmé, že v této oblasti budou moci Turci sehrát pouze defenzivní roli. 26.března zahájil britský generál Archibald Murray čelní útok na linii Gaza-Beeršeba. Tím byla zahájena První bitva o Gazu. Těchto bojů se účastnily i obě rakouské baterie.

V poledních hodinách britská pěchota dosáhla na vyvýšené kótě jedné z pozic k.u.k. vojáků, jež byli součástí Kanónové baterie č.20. Zde nastal boj proti muži a většina obránců padla a zbytek skončil v zajetí. Až západ slunce zachránil osmanské síly od katastrofy. Během noci baron Kress von Kressenstein shromáždil veškeré své rezerva k rannímu protiútoku. S Turky postupoval i personál první dělostřelecké baterie. Ovšem osmanské síly našly všechny britské pozice, zřejmě kvůli nedostatku vody, opuštěné.

Ale již 18.dubna 1917 se opět britské síly přiblížily k osmanským pozicím. Zde bylo proti nim použito i kolem 4000 plynových granátů. obránci měli obrovské štěstí, že jejich účinek byl díky silnému větru téměř nulový, protože plynovými maskami disponovali pouze němečtí a rakousko-uherští vojáci.

Poslední etapy bojů Druhé bitvy o Gazu se účastnilo i osm britských tanků, jež byly dopraveny z Egypta. Ovšem zde se neosvědčily, jelikož nebyly pro zdejší prostředí upraveny a navíc se podařilo jeden z těchto tanků rakouským dělostřelcům zničit dělostřeleckou palbou. Pravděpodobně jde o jediný potvrzený tank, zničený vojáky R-U.

Samotný útok pro Brity skončil drtivou porážkou a vrátili se na výchozí pozice. Během tohoto střetu Britové ztratili třikrát tolik vojáků, než protivník.

 
raritní fotka jediného zničeného tanku rakousko - uherskými vojsky



 Válka se blíží ke konci
V polovině října 1917 nashromáždil generál Edmund Allenby (nahradil neúspěšného generála Archibalda Murraye, jež vedl britské síly v první bitvě o Gazu), celkem 96 000 mužů, kteří byli rozděleni do celkem sedmi pěších divizí a jízdních jednotek, které měly ve svých stavech koně i velbloudy.

Proti této síle stálo 24 000 tureckých vojáků a jejich spojenců. Během několikadenního britského útoku (jež začal 25.X.) zaznamenali rakousko-uherští vojáci (hlavně dělostřelci) velké ztráty (přesné číslo neznám) a po odvážném útoku, během něhož se Australané zmocnili zdrojů vody v Beeršebě, se musely dát síly Centrálních mocností na ústup podél Středomořského pobřeží. 11.prosince 1917 vstoupily britské síly do Jeruzaléma.

Oslabená rakousko-uherské baterie se přemístily do Damašku, kde byly přeorganizovány a vyzbrojeny 10cm houfnicemi. Na jaře odrazili rakouští vojáci britský útok na údolí v dnešním Jordánsku, čímž by Britové ovládli celé pobřeží. celková porážka Osmanské říše již ale byla pouze otázkou měsíců, ne-li týdnů. Během zářijového útoku Britové prolomili osmanské linie, které nebyli nemocní a již špatně vyzbrojení Turci schopní bránit.

,,Neměli letní uniformy, ani vhodné spodní prádlo. Tělo i nohy si ovazovali do starých hadrů, kvalitní obuv byla vzácností. Operace přitom probíhaly na skalnatém pouštním terénu, nejednou při teplotě 55 stupňů" vzpomínal na kolabující osmanské vojáky německý generál Otto Liman von Sanders. Konečný ústup stál rakousko-uherské síly přibližně 500 mrtvých a neurčitý počet zraněných a nezvěstných.

 
Rakušané odcházejí z Jeruzaléma





Jednotky dislokované v Osmanské říši

V Osmanské říši působily jednotky různých určení:
-polní nemocnice (k.u.k. Feldspital)
-automobilové kolony (k.u.k. Autokolonnen Turkei)
-poštovní úřady (k.u.k. Feldpostamt)
-železniční staniční velitelství (k.u.k. bahnhokommando)

k.u.k. Militärbevollmächtiger: rakousko-uherský vojenský atašé byl po celou dobu války Joseph Pomiankowski

Turecký ministrem války a šéfem generálního štábu byl oficiálně Birinci Ferik Enver Paşa, rozhodování měl ale prakticky na starost německý Generalmajor Friedrich Freiherr Bronsart von Schellendorf.
Generální inspektor s diktátorskými pravomocemi pro vilayety Suriye (Sýrie) a Beyrut (Bejrút) a pro autonomní sandžaky Kudüs (Jerusalem) a Lübnan Dağları (Horský Libanon) byl Ferik Ahmed Kemal Paşa

Sanitätschef und Telegraphendetachementkommando 1918 
k.u.k. Militärstationskommando in Konstantinopel 1916-1918
k.u.k. Etappengruppenkommando in Aleppo 1917-1918
k.u.k. Etappenposten in Bozanti 1916-1917
k.u.k. Etappenposten in Gülek am Taurus 1916-1918
k.u.k. Etappenposten in Islahije 1916-1918
k.u.k. Etappenposten in Rajak 1916-1917
k.u.k. Etappenposten in Tscham-Alan 1916-1917
k.u.k. Etappenposten in Aleppo 1917-1918
k.u.k. Etappenposten in Damaskus 1917-1918
k.u.k. Etappenposten in Karapunar 1917-1918
k.u.k. Etappenposten in Gelebek 1917-1918
k.u.k. Etappenposten in Mamure 1917-1918
k.u.k. Etappenposten in Indschirlik 1917-1918
k.u.k. Etappenposten in Airan 1917-1918
k.u.k. Etappenposten in Derbessie 1917-1918
k.u.k. Etappenposten in Ras-ul-Ain 1917-1918
k.u.k. Etappenposten in Beirut 1918
k.u.k. Etappenposten in Izzet Pascha 1918
k.u.k. Bahnhofskommando in Sirkedji 1916-1918
k.u.k. Bahnhofskommando in Haidar Pascha 1916-1918
k.u.k. Bahnhofskommando in Pawliköj 1916-1918
k.u.k. Bahnhofskommando in Smyrna 1916-1918

Special Truppe und Missionen 
Civil Mission Dr. Pietschmann (Skilehrer) 1914-1915
Civil Mission Prelát Dr. Alois Musil (kontakty s arabskými kmeny) 1914-1915
Civil Mission Prelát Dr. Alois Musil (příprava návštěvy císaře Karla) 1917
Botschaftmouche Io 1914-1918
Gruppe von EF (Einjährigfreiwillige) Georg Gondos (velitel nájezdu proti Jemse) 1914-1915

Artillerie-Truppe
k.u.k. 24cm Motor-Mörser-Batterie Nr.9 1915-1918
k.u.k. 15cm Haubitzbatterie Nr.36 1915-1918
k.u.k. Gebirgshaubitzdivision von Marno (přejmenována na Gebirgshaubitzabteilung in der Türkei in 1917) 1916-1918
Ersatzabteilung für die Artillerieverbände 1916-1917
k.u.k. 10cm Kanonenbatterie Nr.20 1918
k.u.k. Gebirgskanonenabteilung in der Türkei 1918

Kommando der k.u.k. Instruktionsdetachements für die Gebirgsartillerie 1916-1918 

k.u.k. Instruktionsdetachement Oberleutnant Gomolka 1916-1917
k.u.k. Instruktionsdetachement Leutnant Pokorny 1916-1917
k.u.k. Instruktionsdetachement Oberleutnant Jandesek 1916-1917
k.u.k. Instruktionsdetachement Oberleutnant von Steinhardt 1916-1917
k.u.k. Instruktionsdetachement Oberleutnant Edler 1916-1917
k.u.k. Instruktionsdetachement Oberleutnant Maschauer 1916-1917
k.u.k. Instruktionsabteilung für Gebirgsartillerie 1918
k.u.k. Instruktionsabteilung für Scheinwerfer 1918
k.u.k. Instruktionsabteilung für Minenwerfer 1918
k.u.k. Instruktionsabteilung für Infanteriegeschütze 1918

Kraftfahrtbundesamt und Support Einheiten  
k.u.k. Kraftfahrtruppenkommando Türkei I 1916-1918
k.u.k. Kraftfahrtruppenkommando Türkei II 1917-1918
k.u.k. Kraftwagenkolonne Türkei No.1 1916-1918
k.u.k. Kraftwagenkolonne Türkei No.2 1916-1918
k.u.k. Kraftwagenkolonne Türkei No.3 1916-1918
k.u.k. Kraftwagenkolonne Türkei No.4 1916-1918
k.u.k. Autokolonne Türkei No.9 1918
k.u.k. Autokolonne Türkei No.10 1918
k.u.k. Instruktions-Kraftwagenkolonne Türkei No.1 1917
k.u.k. Instruktions-Kraftwagenkolonne Türkei No.2 1917
k.u.k. Instruktions-Kraftwagenkolonne Türkei No.3 1917
k.u.k. Mobile-Kraftwagen-Werkstätte Türkei No.1 1916-1918
k.u.k. Mobile-Kraftwagen-Werkstätte Türkei No.2 1916-1918
k.u.k. Mobile-Kraftwagen-Werkstätte Türkei No.3 1916-1918
k.u.k. Kraftfahr-Ersatzdepot in Konstantinopel 1916-1918
k.u.k. Behelfs-Kraftwagen-Werkstätte in Konstantinopel 1916-1918
k.u.k. Kraftwagen-Zwischendepot in Aleppo 1916-1918
k.u.k. Benzindepot in Konstantinopel 1916-1917
k.u.k. Benzin-Filialdepot in Bozanti 1916-1918
k.u.k. Benzin-Filialdepot in Aleppo 1916-1918
k.u.k. Benzin-Filialdepot in Derbessi 1916-1918
k.u.k. Benzin-Filialdepot in Izzet Pascha 1916-1918
k.u.k. Benzin-Filialdepot in Jerusalem 1917-1918
v roce 1918 byly přejmenovány na "Kraftwagen..."

Medical units 
Österreichisch-Ungarisches Spital in Konstantinopel 1916-1918
Spital der Mission des Ungarischen Roten Kreuzes in Konstantinopel 1916-1917
k.u.k. Reservespital in Jerusalem moved to Damascus in 1918 1916-1918
k.u.k. Rekonvaliszentenheim in Ain-Karim 1916-1917
k.u.k. Marodenhaus in Aleppo 1916-1918
k.u.k. Marodenhaus in Konstantinopel 1917-1918
k.u.k. Marodenhaus in Diarbekir 1917-1918
k.u.k. Marodenhaus in Mossul 1917-1918
k.u.k. Marodenzimmer in Tscham-Alan am Taurus 1916-1918
k.u.k. Reservespital in Diarbekir 1916-1917
k.u.k. Krankenzimmer in Mossul 1916-1917
k.u.k. Ambulanz in Bir-Seba 1917
k.u.k. mobiles Feldspital 206 1918
k.u.k. mobiles Feldspital 309 1918
k.u.k. Bakteriologisches Laboratorium mit Salubritätskolonne (since 1917) in Adana 1916-1918

Radiodetachement der k.u.k. Luftfahrttruppen in Konstantinople 1916-1917
k.u.k. Telegraphendetachement in der Türkei 1918
k.u.k. Telegraphen-Kompanie Nr. 266 (2.Zug) 1918
k.u.k. Telegraphen-Baukompanie Nr.49 1918
k.u.k. Feldpostamt Nr. 451 (Konstantinopel) 1917-1918
k.u.k. Feldpostamt Nr. 452 (Aleppo) 1917-1918
k.u.k. Feldpostamt Nr.1067 (Damascus) pravděpodobně jen plánované v roce 1918

IV. turecká armáda
Mezil léty 1916-1918 se v rámci IV. turecké armády se R-U jednotky účastnily bojů na Sinajsko-palestinské frontě proti britsko-australským jednotkám postupujícím z Egypta.
Sídlo štábu: Damascus (1914-1917), pak Haleb (1917-1918)
Velitelé armády: XI.1914-1917 Ferik Ahmed Kemal Paşa
1917-1918 něm. General der Infanterie Erich Georg Ritter von Falkenheyn
1918 něm. General der Kavallerie Otto Freiherr Liman von Sanders
Šéfové štábu IV. turecké armády: XI. 1914-1915 něm. Oberst Franz Freiherr Kress von Kressenstein
1915-1918 něm. Oberst Freiherr von Frankenberg

V roce 1916 by v rámci IV. armády zřízen autonomní turecký 1. expediční sbor, který měl za úkol provést nový útok proti Suezskému průplavu v Egyptě. Tento sbor byl turecko-německo-rakousko-uherský a měl 14 000 mužů.

Velitelem sboru byl: německý Oberst Franz Freiherr Kress von Kressenstein
Jeho zástupcem byl: turecký Yüzbaşi Refet bej
Šéfem štábu sboru byl: R-U Hauptmann Freiherr von Latscher

1. expediční sbor tvořily:
turecký regiment infanterie No.31
turecký regiment infanterie No.32
arabský regiment infanterie No.80
německý Maschinengewehrbataillon (o 8 kompaniích po 6 kulometech)
k.u.k. Gebirgshaubitzdivision „von Marno“
německá Feldhaubitzbaterie 15 cm
německá Feldkanonebatterie 10 cm
2 turecké baterie horských kanónů 6 cm
německá Antiflugzeugkanonebatterie 7,5 cm
německá Feldmörserbatterie 21 cm

Celkově se jednalo kolem 1500 vojáků rakouské monarchie. Poslední rakousko - uherští vojáci, jež bojovali na Blízkém východě, přicestovali ,,domů" zvláštním vlakem a to na vídeňské Jižní nádraží 24.ledna 1919.

Zajímavé je, že celkové ztráty rakousko - uherských sil z této oblasti nejsou známy, celkově jich bude několik stovek.

 Zajímavý obrázek z Jeruzalemského feldšpitálu

Juliusz Rómmel




Narodil se 3.června 1881 v Grodnu, tehdy součást ruské carské říše. Roku 1903 absolvoval v Konstantinově dělostřelecké škole v Petrohradu. V ruské carské armádě dosáhl hodnosti plukovníka. Roku 1917 velí první dělostřelecké brigádě a ještě téhož roku je převelen k 2.polskému sboru, jež se v té době nachází na Ukrajině, kde se právě pokládají jeho základy. Stává se jedním z organizátorů struktury jednotky.

Na konci roku 1917 dochází k bolševickému převratu. V té době velí lehké jízdní brigádě, která je součástí čtvrté střelecké divize generála Zeligowskho. Roku 1918 dochází k jeho zajmutí a je internován v Rakousku-Uhersku.  Ovšem i Rakousko-Uhersko se podobně jako Ruská říše rozpadá a téhož roku vstupuje do nové polské armády.


Polsko-bolševická válka a služba v novém Polsku

V té velí 1.pěchotní (legionářské) divizi a roku 1920 založil novou polskou divizi - 1.jízdní divizi. V té době se mladé Polsko nachází ve válce s bolševickým Ruskem. 30.srpna 1920 poráží v bitvě o Komárów bolševického velitele Semjona Michajloviče Budyonnyho, kde bolševické síly přicházejí přibližně o 4000 mužů.  V září 1920 se účastní bitvy na řece Niemen v řadách Hallerovy operační skupiny (3.armáda).

Tato vítězství polské jízdy se stávají jedněmi z největších v celé historii.


Roku 1921 jsou definitivně vytlačeny bolševické síly z území Polska. Roku 1922 je Rómmel povýšen do hodnosti brigádního generála a nadále slouží v polské armádě na různých velitelských postech. V letech 1920 - 1923 mu je svěřena úloha Inspektora polské kavalérie, pod hlavičkou jednotky I. armádní inspekce. 1.jízdní divizi ovšem velí až do roku 1924.

V roce 1926 je jmenován generálním inspektorem ozbrojených sil pro zvláštní účely. V této úloze vydrží do roku 1929. V roce 1928 je povýšen do hodnosti generála dywizji (generálporučík). Do napadení Polska Německem roku 1939 vystřídá již pouze dvě velitelské pozice:
1929 - 1935: inspektor armády, Lvov
1935 - 1939: inspektor armády, Varšava


Druhá světová válka a odchod do důchodu

V březnu 1939 je jmenován velitelem armády Łódź, jež je umístěna u hranic s Německem a uzavírá konce severní a jižní fronty. Celkově je celá skupina v nezávidění vhodně umístěny přímo u hranic, což se později kázalo jako fatální tah. Polské pozice, bez přirozené ochrany jsou za svítání 1.září 1939 prolomeny německými jednotkami.

Za této situace, kdy je jeho jednotka již definitivně vyřazena z boje, je Rómmel a jeho spolupracovníci odveleni do Varšavy, do které dorazil v noci ze 7. na 8.září. Zde je mu uloženo velení skupině armád Varšava. To zahrnuje mu podřízenost obranných sil v okolí Varšavy pod velením generála Walerian Czuma a obranných sil v Modlinské pevnosti pod velením generála Wiktora Thommée.

Jako velitel Varšavy a Modlinu dostává rozkaz z nejvyššího velení, aby se držel, dokud mají jeho jednotky jídlo a munici, jak je to jen možné. Jako velitel podepisuje 28.září 1939 kapitulační listinu svých jednotek, které již nejsou schopny, bez dodávek munice a proviantu, dále klást německým jednotkám odpor.
Ještě před podepsáním kapitulace, společně s generálem Michałem Karaszewicz-Tokarzewskim, ustanovuje HS Zwycięstwu Polski, což jsou počátky polského domácího odboje. Po obsazení města německými vojsky upadá generál do zajetí.

Tím se až do konce války stává válečným zajatcem. Posledních pár let války tráví v zajateckém táboře Oflag VII-Murnau. Ten byl v dubnu 1945 osvobozen americkou armádou. Součástí těchto amerických sil byl i polský II.sbor, jehož velení ovšem nemělo o Juliusze Rómmela zájem jako velitele.

Po svém osvobození se vrací zpět do Polska, kde je překvapivě oslavován komunisty jako hrdina. V roce 1947 odešel z armády a strávil zbytek svého života psaním knih. Zemřel 3.září 1967.


Juliusz Rómmel s manželkou

Vyznamenání a ocenění:
Krzyż Komandorski Orderu Wojennego Virtuti Militari
Krzyż Złoty Orderu Wojennego Virtuti Militari
Krzyż Srebrny Orderu Wojennego Virtuti Militari (1921)
Krzyż Komandorski z Gwiazdą Orderu Odrodzenia Polski
Krzyż Komandorski Orderu Odrodzenia Polski
Krzyż Oficerski Orderu Odrodzenia Polski
Krzyż Walecznych – czterokrotnie
Złoty Krzyż Zasługi
Order Krzyża Grunwaldu II klasy
Krzyż Oficerski Legii Honorowej (zezwolenie 1921)
Krzyż Komandorski Legii Honorowej
Krzyż Kawalerski Legii Honorowej



Zdroje:
en.valka.cz
pl.Wikipedie
en.Wikipedie

čtvrtek 27. října 2011

Polská armáda v září 1939


Polská armáda byla k 1.září 1939 organizována do sedmi brigád: 
-v Modlinu - generál Krukowicz-Przedrzymirski
-v Pomorze - generál Bortnowski
-v Poznani - generál Kutrzeba
-v Lodži - generál Rommel
-v Krakowu - generál Szilling
-v Lublinu - generál Piskor 
-v Karpatech - generál Fabrycy

a jedné samostatné operační jednotky, jež byla umístěna v Narewě - generál Mlot-Fijalkowski

a rezervy, tvořených z:
samostatná armáda "pruská" - generál Dab-Biernacki 
-tři operační skupiny - Wyszkow, Tarnow a Kutno - všechny zčásti zformovány

Celkem 39 pěchotních divizí, 11 elitních jezdeckých brigád, 3 horské brigády a 2 obrněné motorizované brigády. Tankové síly disponovaly celkem:
-241 tanky a 32 obrněnými vozidly (v Lodži, Krakowu a Karpatech)
-234 tanků a 52 obrněných vozidel (v Pomorze, Poznani, Modlinu a 4 operační skupiny)
-185 tanků (rezervy)

Celkově polské síly zahrnovaly okolo 1.000.000 vojáků (podle úplných plánů mobilizace, která započala 31. srpna, mělo být zmobilizováno 1.350.000 vojáků), kolem 900 tanků, 4300 děl a houfnic a kolem 1120 letadel různých typů.


Tanky
Polská armáda disponovala celkem asi 880 kusy tankové techniky či obrněných automobilů:
-574 TK a TKS tančíky (lehké průzkumné tanky)
-102 tančíků Renualt FT-17
-132 tančíků 7TP
-38 tančíků Vickers 6ton
-49-53 lehkých tanků R-35
-3 lehké tanky Hotchkiss H-35
-90 obrněných automobil wz.28
-13 obrněných automobilů wz.29
-90 obrněných automobilů wz.34

Polské obrněné síly byly organizovány do lehkých tankových praporů (1., 2. a 21.) a lehkých tankových rot (1., 2., 111., 112., 113., 121. a 1 a 2 obrana Varšavy). Navíc mohly býti nasazeny i obrněné vlaky, celkem 11 vlakových souprav, plus další čtyři improvizované, postavené během konfliktu.


Dělostřelectvo

Teritoriální PVO měla k dispozici celkem 314 PL děl:164 x 40mm Bofors vz. 36
80 x 75mm vz. 97
14 x 75mm vz. 44
12 x 75mm vz. 14
44 x 75mm vz. 36

Armádní jednotky pak měly k dispozici celkem 126 PL děl 40mm Bofors vz. 36.

Pozemní síly disponovaly následujícím počtem děl:
-27 x Moździerz 220mm wz. 32 Škoda -900 x houfnice w.1914/19
-341 x houfnice wz.1917 155mm
-1200 x PT dělo Bofors vz.36 ráže 37mm
-24 x horská houfnice wz.1906 ráže 65mm
-1374 x Armata 75mm wz. 1897 Schneider
-466 x Armata 75mm wz. 02/26 "Prawosławna"
-254 x Armata 105mm wz. 13 i 29 Schneider
-38 x Armata 120mm wz. 1878/09/31 a wz. 1878/10/31 Schneider



Letectvo
U bojových jednotek bylo k 1.9.1939 zařazeno celkem cca 408 letounů:
-30 stíhacích PZL P-7a
-20 stíhacích PZL P-11a
-110 stíhacích PZL P-11c
-114 lehkých bombardovacích a průzkumných PZL P-23B „Karaš“
-36 bombardovacích PZL P-37 „Loš“
-49 pozorovacích a spojovacích Lublin R-XIII C/D
-35 pozorovacích a spojovacích RWD-14 „Czapla“
-13 plovákových Lublin R-XIII (hydro), R-VIII (hydro).

Dopravní a spojovací letectvo -cca 102 pomocných letounů:
-62 cvičných RWD-8
-28 civilních RWD-13
-2 dopravních Fokker F VII/3m.

V různém stupni rozpracovanosti a v opravnách se nacházelo cca 280 letounů, které mohly být použity pro doplňování ztrát:
-35 stíhacích PZL P-7
-40 stíhacích PZL P-11
-60 lehkých bombardovacích PZL P-23B „Karaš“
-45 bombardovacích PZL P-37 „Loš“
-30 pozorovacích a spojovacích RWD-14
-70 pozorovacích a spojovacích Lublin R-XIII.

Podle dostupných údajů však polské bojové letectvo obdrželo během celé kampaně jako doplněk pouze asi 70 strojů, a sice 3 x P-7, 5 x P-11, 32 x P-23, 9 x P-37, 21 x RWD-14 a R-XIII.

středa 26. října 2011

Když zrovna nebojovali, aneb letci RAF během svého volna

Pro mechaniky, více než jejich popisy různých manévrů a apod. je více utěšitelný stav jejich munice ve zbraních - prázdné zásobníky. Jejich svěřenci právě prošli jistě těžkou cestou, z níž se všichni vrátili celý. Pár děr od kulometů a kanónů německých bošů zatmelí během krátké chvilky.


 
Josef Flekal během odpočinku mezi bojovými akcemi 

Odpočinek během volna mezi bojovými akcemi

První cesta pilotů směřuje do velitelského baráku. Zde na ně čeká velitel perutě s tzv. ,,Inteligent officer" neboli zpravodajským důstojníkem, jež je důkladně vyslechne, zapisuje si přitom do svého notesu postřehy ze souboje, nároky pilotů na sestřel či poškození onoho či toho letadla a jeho typ, čas a přibližné místo. Na závěr pilotů poděkuje a společně s velitelem perutě směřuje do velitelské budovy. 

Na svých ubykacích mnoho pilotů doslova upadá na své postele. Letecký souboj je vyčerpávající jak po fyzické, tak i po psychické stránce. Někteří ihned na místě usínají, jiní směřují do společenské místnosti, kde v krbu plane oheň, jež vytápí celou místnost. Mnoho pilotů usedá do křesel rozmístěných okolo krbu, přičemž v ruce drží knihu, skleničku něčeho silnějšího nebo třeba pouze i čaje. Jiní naopak klid a teplo kolem krbu využívají k tomu, aby spokojeně usnuli.

Svátky a volna během trvání bojového turnusu

Mnozí piloti během volných chvil si jistě kromě odpočinku potřebovali i odreagovat. Mnoho z nich vzpomínalo na dobu, kdy jejich operační umístění dovolovalo si ,,odskočit" do blízkého Londýna, kde to i navzdory německým leteckým útokům žije. Mnoho obchodů, barů, restaurací se snaží i během této těžké doby, v níž se Británie nachází, stále fungovat. 

Mnoho českých a slovenských pilotů nachází pobavení v různých londýnských klubech, kde vystupují komici, zpěvačky či skupiny. Pokud se skupince pilotů podaří někde sehnat i dámský doprovod, na hrůzy války si nikdo nevzpomene. Většina jejich leteckého platu od velitelství RAF končí jako útrata za příjemný večer, v níž piloti i jejich společnost ráda zapomíná na utrpení tam nad kanálem La Manche a v okupované Evropě. 
Na tuto skutečnost si během onoho večera nikdo nevzpomene. O to hořčí je návrat na základnu, který je opět uvrhne do reality války.

 
Mnoho letců se nechalo během svého volna zvěčnit - zde piloti 313. čs. perutě

Svátky a volna po skončení bojového turnusu

V britské Royal Air Force bylo zákonem, že pilot, jež nalétá více než 200 operačních hodin, byl stahován do zázemí k pomocným perutím, jež zkoušely nové stroje převzaté z továren, spojovací perutě apod. Lhal bych, kdybych neřekl, že nejednomu letci se od operačního létání nechtělo. Docházelo proto ke změnám a úpravám tzv. Letového notesu, kdy byl každému letci zapsán let, na jakém typu letadla, s jakým volacím označením, doba letu a směr. 

Mnoho letců, jež mělo blízko k oné obávané ,dvoustovce´ si proto lety, během níž nezískali např. sestřel nebo jiný druh poškození nepřátelského letadla či pozemního cíle, ani nezapisovali. Přesto mnoha letcům ani tyto finty nepomohly. 

Pilot, jemuž se dostalo cti, a přežít 200 operačních hodin ve vzduchu během soubojů, si balí své věci v ubykacích perutě a jeho směr je většinou do nějakých lázní, či hotelu, kde se odreaguje a po dvou týdnech směřuje k záložním jednotkám RAF, které se zabývají výcvikem nováčků, či přeletů nových letadel z továren k operačním perutím. Většina pilotů, jež se účastnila této fáze svého létání v Británii, byla na jednu stranu ráda, že mohli létat a že je nešoupli do kanceláře jako válečného vysloužilce, na druhou stranu si ovšem stěžovali na chybějící adrenalin a napětí během bojových letů nad kanál.

Obecné zaplnění volného času - čtení knih, poslouchání rádia - tak různě zaplnili piloti své volno. Ovšem ne vždy to nějakým ,dobrodruhům´ stačilo. Proto se nesčetkráte stalo, hlavně u našich perutí v Británii, ale nejen u nich, že se dva a více pilotů složilo a pořídilo se motocykl či přímo auto. V době války totiž byla motorová vozidla na příděly pohonných látek, a jejich majitelé se jich rádi zbavovali. Za utržené peníze navíc pořídili důležitější věci - jídlo, šaty...
Díky tomu jste mohli nejednou spatřit pilota v modré uniformě, jak se s kamarády honí po vesnických silnicích sem a tam. Navíc benzín nebyl pro letce tabu jako pro civilisty - po návratu z akce se totiž odčerpávalo palivo přímo na zem, aby letadlo v případě postřelování ze stíhaček, nevybuchlo. Takže i přesto, že podobné užívání ,vojenského materiálu´bylo přísně zakázáno, nejeden letec se na něj proháněl na svém motocyklu/autu.

Za co se mohli letci během volna ,,rozšoupnout?"

Přestože někteří místní obyvatelé kraje, v nichž se daná peruť nacházela, piloty a personál letišť obdarovávala jako připočtením propitých piv ,,na účet podniku" či pozváním na oběd, ne vždy se stalo, že by od placení byli ušetřeni. Jak vlastně na tom byli příslušníci RAF se svou, jak někdy říkali - almužnou?

Mužstvo
Hodnost -  Výše odměny (denní, měsíční)
Aircraftman No 2 Class - 0,4,3 (d), 5,19,0 (m)
Aircraftman No 1 Class- 0,5,0(d) 7,0,0 (m)
Leading Aircraftman- 0,6,0(d)  8,8,0 (m)
 Bez daně a poplatků za jídelnu


Poddůstojníci 
Hodnost -  Výše odměny (denní, měsíční, daň, jídelna)
Corporal          - 0,8,0 (d)   11,4,0 (m)   1,1,8 (d)   - (j)

Sergant          - 0,10,0 (d)   14,0,0 (m)   2,1,0 (d)   0,15,0 (j)

Flight Sergant - 0,12,0 (d)   16,16,0 (m)   2,16,0 (d)   0,15,0 (j)

Sergant pilot   - 0,12,0 (d)   16,16,0 (m)   2,16,0 (d)  0,15,0 (j)

Warrant Officer - 0,14,6 (d)   20,6,0 (m)   4,0,0 (d)  0,15,0 (j)

Důstojnící 
Hodnost -  Výše odměny (denní, měsíční, daň, jídelna)Pilot officer
-acting               - 0,11,0 (d)  17,19,0 (m)   2,9,10 (d) 5,5,0 (j)
-výkonný           - 0,14,6 (d)  22,1,0.5 (m)  3,13,8 (d) 5,5,0 (j)
-administrativní  - 0,11,10 (d) 17,19,11 (m) 2,9,10 (d) 5,5,0 (j)

Flying officer
-výkonný         - 0,18,2 (d)  27,12,7   (m)  5,15,2 (d) 5,5,0 (j)
-administrativní - 0,13,6 (d) 20,10,7.½ (m) 3,4,5.½ (d) 5,5,0 (j)

Flight Lieutenant
-výkonný          - 1,1,9 (d)  33,1,6.½ (m) 8,4,4.½ (d) 5,5,0 (j)
-administrativní - 0,19,0 (d) 28,17,11 (m) 6,6,10.½ (d) 5,5,0 (j)

Squadron Leader
-výkonný         - 1,10,10 (d) 46,17,10 (m) 14,4,4½ (d) 5,5,0 (j)
-administrativní - 1,9,0    (d)    44,2,1  (m) 12,19,4½ (d) 5,5,0 (j)
-duchovní        - 0,15,4 (d)   22,18,½  (m) 3,15,10 (d) 5,5,0 (j)

Wing commander
-výkonný - 1,16,2 (d)  55,0,½ (m) 17,9,4½ (d) 5,5,0 (j)

Group Captain
-výkonný - 2,9,10 (d)  75,15,9 (m) 27,5,2½ (d) 5,5,0 (j)

Samozřejmě, že se mohla výše odměn měnit podle různých ohledů - úspěšnosti jednotky, celkové hodnocení. Navíc ženatí muži pobírali větší sumu než svobodný; výkonný letec více než administrativní důstojník atp. Výše zmíněné finanční ohodnocení bylo pouze tabulkové, aby si nepřišel nějaký Flying officer nepřišel stěžovat, že má stejný plat jako ,,nějaký" Sergant....

úterý 25. října 2011

Německé protitankové zbraně netradiční konstrukce

 

PWK 8H 63
(Panzerwurfkanone

8cm PAW (Panzerabwehrwerfer) 600 (též Panzerwurfkanone PWK 8 H 63) byl vyvinut firmyou Rheinmetall. Původně bylo určeno pro střelbu speciálním projektilem, stabilizovaného malými stabilizačními ploškami (Werfergranaten-Patrone 4462).

Princip její činnosti byl následovný:
-při odpalu se inicovala pohonná nálož o hmotnosti 0,36kg, jež byla uložena v zadní části naboje. Následný výbuch vyvinul tlak asi 1100at, který byl redukovaný perforovanou platnou.

Po nárustu tlaku nad 550at se zlomil pojistný kolík a došlo k vystřelení projektilu. Toto řešení umožňovalo vyrobit lehčí hlaveň a tak zredukovat hmotnost společně s náklady na výrobu.

První dodávky na frontu se uskutečnily během ledna 1945, většinu děl dodala firma Wolf z Magdeburgu. Hlavními uživateli se staly Panzer-Grenadier-Regiment 30 a 31. Koncem války obě jednotky disponovaly celkem 105 kusy, přičemž celkový objem vyrobených děl nepřesáhl 260 kusů.

Technické údaje:
Hmotnost – 610kg
Délka hlavně – 2980mm
Délka náboje – 620mm
Ráže – 81,4mm
Hmotnost náboje – 7,0kg
Hmotnost střely – 2,3kg
Úsťová rychlost – 520m/s
Účinný dostřel – 500m
Průraznost – 145mm RHA


 
10cm PAW (PWK-10 H 64
Další zbraní byl 10cm PAW (PWK-10 H 64), vyvinutý firmou Krupp. Pracoval se zvláštní nadrozměrnou (resp. dvojitou) prachovou komorou. Okolo hlavní komory byla další komora - expanzní, která byla s hlavní spojena množstvím malých otvorů. Prachová náplň byla umístěna okolo dříku samotné střely. V lednu 1945 začal vývoj zvětšené verze 15cm PWK, ovšem možné zkoušky zhatil konec války.

Technické údaje:
Hmotnost – 900kg
Délka hlavně – 2400mm
Hmotnost střely – 6,6kg
Max. dostřel – 5000m
Účinný dostřel – 1000m
Průraznost – 200mm RHA
 

Hammer
„Hammer“ byl jakýmsi mezistupněm mezi Panzerschreckem a PAW/PWK kanóny. Jeho konstrukce reflektovala požadavky na zvýšení dostřelu Panzerschrecku na 500m. Byl výrobkem firmy Rheinmetall a konstrukčně to byl kanón bez prachové komory – pohonná náplň byla umístěná okolo dříku samotné střely. Tou byl modifikovaný Werfergranate 5071. 
Zbraň byla vyvíjená od října 1943, ale vývoj byl začátkem roku 1944 zastaven, protože zbraň nesplnila zadaná kritéria, především dostřel.

Technické údaje:
Délka hlavně – 2200mm
Ráže – 81,4mm
Dostřel – 300m
V prosinci 1944 došlo k obnovení vývoje systému Hammer, přičemž ale od začátku došlo k několika zásadním změnám a přejmenování na „Panzertod“. Především byla zvětšena ráže a přidána extra hnací náplň, tentokráte už za tělo střely. Tím se zbraň stala příliš těžkou. Proto došlo k rekonstrukci hlavně, nábojové komory a granátu, který byl zvětšený a dostal vodící lamely.

Tato konstrukce už plně odpovídala požadavkům. Její přesnost byla vynikající:
-na 500m 50% střel zasahovalo čtverec o 1x1m. Do konce války se však podařilo vyrobit a vyzkoušet pouze dva prototypy.
-zajímavostí zbraně byly minimální rozměry a hmotnost. Výška byla pouhých 350mm!

Technické údaje:
Hmotnost – 45(!)kg
Délka hlavně – 1365mm
Délka náboje – 725mm
Ráže – 105mm
Hmotnost střely – 4,2kg
Úsťová rychlost – 540m/s
Účinný dostřel – 500m
Průraznost – 160mm RHA


Závěr:

Málo známou zkutečností rovněž je, že Němci na konci války vyvinuli kumulativní granáty u kterých byly eliminována rotace, snad se jich pár použilo i frontově. Rotace snižuje výrazně průbojnost (narušuje soudržnost paprsku vzniklého výbuchem) proto třeba má kumulativní granát z 88mm kanonu průbojnost jen něco okolo 90mm, ale Panzerschreck stejné ráže 150mm.
Zde je jen přece štěstí pro Spojence, že Němci nedokázali výrobu této munice rozjet naplno a nezavedli ji do výzbroje již o rok dříve.

neděle 23. října 2011

Zimní válka v číslech, aneb matematika ve válce




Otazníky nad sovětským neúspěchem v Zimní válce:

Proč vlastně Stalin odstoupil od dobytí Finska, když byl tak blízko cíli???

1. důvod: Stalinovi se stala hrozbou možná Britsko-francouzská intervence. Možností bylo i možné spojenecké bombardování sovětského zázemí včetně ropných polí.....

2.důvod: Sovětský svaz byl nucen ukončit boje nejen na popud Francie a Británie, ale i jeho spojence Německa. Nevíte proč?

3.důvod: Považoval finskou armádu za horší než ve skutečnosti byla. Děsivé ztráty jeho armád způsobené Finy jej nutila změnit představy o finské armádě

4.důvod: Už jen zmíněné ztráty Rudé armády ho nutili k opuštění bojových akcí.

5.důvod: Pokud měla Rudá armáda už jen v zimě nepředstavitelné ztráty a nedokázala zničit Finy během této doby, pak by se na jaře vše mohlo změnit doslova v katastrofu, kdy se ve Finsku mění ledové pláně v obrovská jezera a bažiny a tím by se krajina změnila v jednu velkou past, kdy by se celé divize mohly doslova potopit....



Stavy obou armád během doby 30.11.1939-13.března 1940:
Finská strana:
Nasazeno:
-250 000 vojáků
-30 tanků
-130 letadel

Ztráty:
-asi 67 000 vojáků (22 830 mrtvých a 44 200 těžce raněných)
-70 letadel
-16 obrněných vozidel a tanků

Finská strana ztratila 20% svého početního stavu.

Abychom si udělali představu, řekněme si finské ztráty po jednotlivých měsících:
     Prosinec 1939 – 13 200 mrtvých a raněných.
     Leden 1940 – 7 700 mrtvých a raněných.
     Únor 1940 – 17 200 mrtvých a raněných.
     Březen 1940 – tedy jenom 13 dní – 28 900 mrtvých a raněných. 


Ze sovětského zajetí se vrátilo 847 vojáků.


Sovětská strana:
Nasazeno:
-1 000 000 vojáků
-3 000 tanků
-3 800 letadel

Ztráty:
-126 875 mrtvých a pohřešovaných (podle posledních přiznaných údajů ruskou stranou. Čísla udávaná SSSR se do dnešních dnů neuvěřitelně zvětšují)
-264 908 zraněných
-5600 zajatců

Ve ztrátách pak uvádí, že z celkového počtu 1 500 000 vojáků vyslaných do Finska jich prý 1 000 000 nepřežil. Ale i tento údaj je zřejmě přehnaný. Rozpory samozřejmě jsou i ve zničené technice. Rudá armáda uváděla 600 letounů a 2 000 tanků. Maršál Mannerheim uvádí, že Sověti ztratili 1 000 letadel a 2 300 tanků a obrněných vozidel.

Čísla je třeba brát s rezervou, ale je jasné, že za tak krátký čas (30. listopad 1939 – 13. březen 1940), jsou zvláště z Ruské strany ztráty děsivé. Ale i pro tak malý národ, jako Finsko (ve své době okolo 4 000 000 obyvatel), byly jejich ztráty velké.

Ovšem finská strana odhadovala sovětské ztráty pouze(!) mezi 400-600.000 mrtvých a zajatých. Ani jedna ztrata neudávala ovšem záměrně skutečné údaje a každá ze stran své ztráty snižovala, zatímco nepřítel utrpěl větší, než ve skutečnosti.

První takové nepravdivé údaje uvedl Molotov po skončení Zimní války, když prohlásil, že Finové měli 60 000 mrtvých a do toho prý nepočítá ty, kteří zemřeli na utrpěná zranění.  O ztrátách Rudé armády (prý z údajů generálního štábu) řekl, že měla 48 745 mrtvých a 150 863 raněných. Klasická propaganda – zveličím ztráty nepřítele a snížím ztráty své. Dle Molotova by tak Finové měli 1,5x větší ztráty než Sověti.

   V roce 1992 se objevují údaje ze sovětských pramenů:
-Rudá armáda nenávratně ztratila za 3 měsíce bojů 126 875 lidí a měla 188 671 raněných, 58 370 nemocných a 17 867 omrzlých.
-Jmenná kartotéka ruského státního vojenského archívu říká, že Sověti měli těch mrtvých 131 476.

N. S. Chruščov ve své době říká :
  „Rudá armáda přes nanejvýš příznivé podmínky dokázala zvítězit s obrovskými potížemi a mimořádnými ztrátami, takže vítězství za takovou cenu je vlastně porážkou.“

  Ve ztrátách pak uvádí, že z celkového počtu 1 500 000 vojáků vyslaných do Finska jich prý 1 000 000 nepřežil. Ale i tento údaj je zřejmě přehnaný. Rozpory samozřejmě jsou i ve zničené technice. Rudá armáda uváděla 600 letounů a 2 000 tanků.

Maršál Mannerheim uvádí, že Sověti ztratili 1 000 letadel a 2 300 tanků a obrněných vozidel. Čísla je třeba brát s rezervou, ale je jasné, že za tak krátký čas (30. listopad 1939 – 13. březen 1940), jsou zvláště z Ruské strany ztráty děsivé.


zdroje:
wikipedie (česká, anglická)
fronta.cz
army.cz
druhavalkasvetova.euweb.cz

panzernet

Vyhlášení válečných stavů na konci roku 1941

Vstup Spojených států amerických do války na straně spojenců doslova zamíchal kartami. Velká Británie získala mocného spojence pro vedení svých operací, který disponoval nedotknutým průmyslem a vojenským potenciálem.


8.prosince
  • Japonsko vyhlásilo válku USA, Velké Británii, Kanadě a Austrálii. Japonsko obdrželo vyhlášení válečných stavů od těchto států.
  • Mandžukuo oznámilo válečný stav s USA a Velkou Británií
  • Nikaragua a Nizozemská východní Indie vyhlásily válku Japonsku
  • Kanada, Nizozemsko, Indie a československá exilová vláda oznámili válečný stav s Finskem
  • Sovětský svaz potvrzuje pakt s Japonskem o neútočení nadále za platný
  • Brazílie oznámila pakt přátelství s USA, ale vojensky vyhlásila neutralitu (vstup do války 22.6.1942 po potopení šesti brazilských obchodních lodí německými ponorkami)
9.prosince
  • Egypt, Dominikánská republika, Haiti, Honduras, Kuba, Salvador, Mexiko a Panama vyhlásily válečný stav s Japonskem
10.prosince
  • Nový Zéland, Jihoafrická unie, Guatemala, Bolívie, Indie a Kolumbie vyhlásily válku Japonsku
  • exilové vlády Nizozemska, Francie a Belgie oznámily válečný stav s Japonskem
11.prosince
  • Německo, Itálie a Albánie vyhlásily válku USA
  • Dominikánská republika, Haiti, Honduras a Salvador vyhlásily válku Německu a Itálii
12.prosince
  • USA vyhlásily válku Německu a Itálii
  • Kuba, Nikaragua, Haiti, Honduras a Salvador vyhlásily válku Německu a Itálii
  • Bulharsko, Chorvatsko a Slovensko vyhlásily válku USA a Británii
  • Rumunsko a Maďarsko vyhlásily válku USA
16.prosince
  • československá exilová vláda oznámila, že je ve válečném stavu se všemi zeměmi vedoucími bojové operace proti USA, Británii a SSSR
19.prosince
  • Nikaragua vyhlásila válku Maďarsku, Rumunsku a Bulharsku
20.prosince
  • Belgická exilová vláda vyhlásila válku Japonsku
24.prosince
  • Haiti vyhlásilo válku Maďarsku, Rumunsku a Bulharsku

Vstupem USA do války se stala evropská válka a čínsko-japonský konflikt doslova světovým konfliktem. To způsobilo, že v Africe se na straně Britů objevili Svobodní Francouzi, Čechoslováci, Poláci, Australané, Zélanďané, Američené. Proti nim stáli Němci a Italové.

V Pacifiku se hlavními aktéry stalo Japonsko, USA a Británie, přičemž válečné operace proti sobě vedli Japonsko s Nizozemskem, Austrálií, Novým Zélandem a koloniemi Holandska, Británie a Francie.


Vstup malých států do války ovšem jen málokdy sloužil k přímým vojenským účelům. Jejich představitelé si spíše chtěli zajisti ochranu velkých států v případě agrese ze strany jiného státu, či sloužily díky své poloze jako strategické území ve válce, např. Panama. Satelity Německa v Evropě naopak vedly se Spojenci otevřenou válku, např. Slovensko a Rumunsko, jež měly svoje expediční sbory v Sovětském svazu a jejich letectva se účastnila na protivzdušné obraně Evropy proti angloamerickým leteckým svazům.

    Motorgeschütz Burstyn

     
     Náčrt bokorysu tanku s technickými údaji a ukázkou možnosti překonání zákopu


    Již několik roků před prvními tanky britské konstrukce navrhl podobný stroj důstojník C.K. armády Oberleutenant Günther Burstyn.  Během vývoje se inspiroval americkým traktorem Holt na pásovém podvozku. Na podobně řešeném podovzku tedy navrhl vozidlo pojmenované Motorgeschütz.

    Na těchto základech postavil model a v říjnu 1911 jej zaslal rakouskému zbrojnímu úřadu. V měřítku 1:1 mělo vozidlo dosahovat následujících rozměrů:
    -3.5m dlouhé
    -1.9m široké
    -1.9m vysoké

    Jeho předpokládaná rychlost v terénu měla býti pravděpodobně 8 km/h a na zpevněném povrchu celých 29 km/h.Pohonnou jedntku měl tvořit motor o sile 60 koní, převzatý z nákladního automobilu. Aby vozidlo mohlo překonávat zákopy, bylo vepředu i vzadu vybaveno ocelovými lyžemi, jež byly zakončené koly. Výzbroj mělo představovat dělo ráže 30-40mm v mělé otočné věži.

    Burstyn v dopise, určený pro vojenský úrad upozorňoval, že vozidlo je schopné překonávat
    -zákopy
    -ostnatý drát
    -a byl schopen likvidovat palebné postavení nepřítele

    Ovšem komise rakousko-uherské armády projekt zamítla a díky tomu, že vynálezce nedisponoval potřebnými ,,přáteli na vyšších místech" u úřadů, či v továrnách, skončil tento nadějný koncept, jež předběhl svoji dobu, pouze ve stádiu modelu a projektu.


    Technické údaje:
    Délka: 3.5m
    Šířka: 1.9m
    Výška: 1.9m
    Motor: spalovací o výkonu 60 koní
    Výzbroj: Rychlopalný kanón malé ráže (pravděpodobně 30-40mm)



     
    Záběr pravděpodobně z nějakého filmu

    Obrněný automobil Škoda vzor 1907 (prototyp)

    Tento automobil vznikl jako soukromá iniciativa firmy Škoda. Už předtím se firma pokoušela dostat mezi společnsoti zabývající se výzkumem nových pokrokových konstrukcí. Možná i proto v roce 1905 oslovila firmu Daimler, která armádě neúspěšně nabízela svůj produkt Austro-Daimler Panzerkraftwagen.
     Později Daimler od spolupráce odstoupil, ale Škoda vyvinula vlastní návrh obrněného automobilu. Podvozek měl dvě tuhé nápravy, odpružení podélnými listovými pery a náhonem na zadní nápravu.

    Pancéřování stroje bylo lehké - pacéřovým plechem o sile 3mm. Motor mohl být během jízdy chlazen vzduchem, když situace dovolovala odklopení ochraných plechů. V bojovém prostoru se plechy sklopily.

    Korba vozidla byla systému pancéřované vany nekryté seshora. Řidič seděl na výše položené sedačce, přičemž mu pro úplný výhled z vozidla chyběl průzor. Vozidlo disponovalo celkem 6 střelišti na otočných čepech, umístěných následovně (proporcionálně):
     - 2 vlevo
     - 1 vpředu
     - 2 vpravo
     - 1 vzadu

    Výzbroj byla tvořena dvojicí kulometů Škoda ráže 8 mm. Zásoby munice tvorily 4 schránkypo 510 nábojích, umístěných uvnitř vozidla. Dále bylo vozidlo vybaveno dvojicí dvjnožek, pro případné použití kulometů mimo vozidlo.

    Austro-Daimler Panzerkraftwagen

    Čsto zmiňován jako jeden z prvních obrněných automobilů na světě. Zda je toto tvrzení pravdivé, nechám na čtenáři. Za nápadem stál důstojník c.k.armády Gunther Burstyn, jež jak zmiňoval, na něj přišel, když se plavil na dělovém člunu rakousko-uherského námořnictva. Ten svůj projekt označil jako „Landtorpedoboot“, neboli doslovně Pozemní dělový člun. Mělo se jednat o stroj, schopný odolat nepřátelské palbě z ručních zbraní a zároveň podporovat svoji pěchotu palbou z kulometu, resp. z děla.

    V roce 1905 se tento sen stal skutečností, když se 16.března 1905 představil veřejnosti na Automobilové výstavě a přehlídce ve Vídni. Postavila ho firma Daimler a byl pojmenovaný „Austro-Daimler Panzerkraftwagen.“

     
     
     Technický popis
    Ve velké plně otočné veži byl osazený výzbrojí, většinou rozdílnou:
    -kulometem a dělem malé ráže
    -dva kulomety

    Věž se zkoušela ve dvou variantách jako uzavřená či jako polootevřená. V druhém případě se výrobce pravděpodobně snažil vařešit odvod spalín vznikajících během střelby ze zbraní a snad i celkovou hmotnost vozidla.

    Posádku tvořili čtyři muži. Automobil disponoval čtyř valcovým motorem Daimler o objemu 4,4l s výkonem 35 koní. Stroj jako první na světě disponoval pohonem na všechny čtyři kola. Při své váze kolem 2 tun dokázala dosáhnout na zpevněném podloží rychlosti až 50km/h. Ovšem jeho průchodnsot terénem byla rakouským velením shledána jako nedostatečná.

     
    Představování stroje arcivévodovi Ferdinandovi d´Este

    Historie aneb nekrolog vozidla
    Automobil se roku 1906 zúčastnil cisářských manévrů, řidičem se stal gróf Schönfeldt. Velení ovšem neoslnil a vysloužil si přezdívku ,,rakev" či ,,pojízdná rakev"  Traduje se, že díky hlučnému chodu splašil koňský povoz stařičkého cisaře Františka Jozefa I. To mělo za následek jeho nepřijmutí armádou. Firma se pokusila nabídnout stroj i německé armádě, ovšem i zde nepochodila.

     Přesto bylo vozidlo během celosvětového krvavého konfliktu použito i bojově na to na širých pláních východní fronty.

     
    Tovární fotografie vozidla z přelomu let 1905/06

    zdroje: panzernet.net, valka.cz