sobota 21. dubna 2012

Španělští záškodníci na Gibraltaru (2.sv.válka)

Španělsko bylo jako stát za druhé světové války politicky i vojensky oficiálně neutrální, přesto bylo jasné, že její představitel Francisco Franco podporuje státy Osy. To se projevilo dokonce i vysláním kontingentu španělských dobrovolníků na východní frontu, tzv. divize Azul (Modrá divize).

Španělé přesto hráli i jinou úlohu v plánech německého velení. Nemálo jich bylo najato a vycvičeno německým Abwehrem, tajnou zpravodajskou službou. Ta kontaktovala španělského důstojníka z Camp de Gibraltar, plukovníka Eleuteria Sánchéze Rubia s požadavkem, aby vytvořil zpravodajskou síť sabotérů s přístupem k Gibraltaru. Vedoucím operace se stal člen Falangy Rubio Emilio Plazas Tejera.

Němci vybavení, trénovaní a podporovaní záškodníci si hned na začátku roku 1942 připsali úspěch v podobě potopení ozbrojeného trajektu HMT Erin a 18.ledna zničení minolovky HMT Honjo, na které zahynulo 6 mužů. Této akci byl velmi nápomocen španělský námořní důstojník Puente Mayorga, jež zařídil dopravu záškodníků k místu akce i jejich bezpečný návrat.

V březnu 1943 byl vyhozen, i přes britská opatření, do vzduchu muniční sklad. Britským opatřením bylo zakázání veškerého možného přístupu do Gibraltaru. Abwehr proto požádal o nové pracovníky. José Martin Munoz 30.června 1943 zase podminoval velké palivové nádrže na ostrově Coaling, které vyletěly do vzduchu. To byl první a poslední Munozuv úspěch, jelikož byl v srpnu téhož roku zatčen britskými orgány a 11.ledna 1944 popraven.

Ve stejný den stál před popravčí četou i Luis Lopéz-Cordon Cuenca. Byl zatčen v roce 1943 jako člen sítě, nespolupracující s Abwehrem. Poté zřejmě činnost Abwehru, i jejich španělských spolupracovníků, skončila.


pátek 6. dubna 2012

Bitva o Hodonín, duben 1945

Předehra bitvy:
Již 11.dubna 1945 se v okolí řeky Moravy poblíž Hodonínska dala jasně poznat dělostřelecká palba, kterou vedly jednotky Rudé armády a Rumunské královské armády. V té době bylo slovenské město Holíč pevně v rukou Rudé armády a jednotky 53.armády postoupily k obci Kopčany. Německé dělostřelectvo se snažilo palbu opětovat. To se ale v 8.30 ráno stáhlo ze slovenského území a zaujalo obranu podél řeky Morava a v prostoru Hodonína. Přesně v 9.00 palba přestala a pozorovatel z hodonínské radniční věže hlásil, že se ruské jednotky blíží k řece Moravě.

V 11.30hod. začalo ruské dělostřelectvo a minomety ostřelovat střed Hodonína. K 14.hodině se rozezpívaly i pověstné Kaťuše. Palba přestalo v 14.45 hod. Němci ovšem nelelkovali za podpůrné palby ze svých tanků a děl zničili všechny mosty přes řeku. Bylo přerušeno i telefonní a elektrické spojení se slovenskou stranou. Po páté hodině se objevilo nad Hodonínem jedno ruské letadlo, udělalo dva okruhy přes centrum města a odletělo. Po 21.hodině Němci kompletně dokončili vyklizení slovenské strany. Boje a dělostřelecké přepady pokračovaly po celou noc.

12.dubna ještě za tmy se německé jednotky stáhly za Starou Moravu z posledního kousku drženého slovenského území. Po šesté hodině ranní vyhodili zbytek mostů včetně nového jezu s lávkou a pověstného Masarykova mostu. Rusové opět zahájili po šesté hodině palbu z děl. Ta trvala do 10.hodiny.

V 8.45 ráno postihl Hodonín nálet ruského letectva, jež bez přestání trval 45 minut. Po něm nastala palba z děl a kaťuší a zasáhla i prostory, které byly v listopadu 1944 ušetřeny americkým náletem. V 10.23 napadla ruská letadla přemisťující se tanky a vozidla v samotném městě. Po nich přiletěly ruské stíhačky a v nízkém letu postřelovaly prázdné ulice. Kvůli velkým ztrátám Němci vyklidili po krátké přestřelce s průzkumníky RA hřbitov. Ten dostal zásah z 64 těžkých děl a leteckých bomb. Ovšem nebyl obsazen.

Útok:
Němci zaujali obranu u železniční tratě Hodonín-Přerov,pár set metrů od prvních obydlí. Po 11.hodině palba dělostřelectva utichla na obou stranách. Ta se o 12.45 polední znovu obnovila a zasáhla do ní i letadla a Kaťuše. Jednotky 203.střelecké divize RA zahájily útok o přístupy k lesu. Hřbitov byl kompletně obsazen v 14.00 a zároveň Rusové obsadili i silnici Rohatec-Hodonín. Rusové obsadili jižní stranu severní dráhy a očekávali posily.

Rusové zařídili na hřbitově telefonní štáb a předsunuté velitelství. Rusové ,co si zajistili další posily a podporu, postupovali opět do centra města. Tomuto postupu předcházel krátký nálet letadel a bubnová palba dělostřelectva RA. O půl třetí byl obsazen po bojích s německou pěchotou (spíše hlídky očekávající postupující rusy a měly se hned stáhnout) prostor Mrkotánek až k železničnímu prostoru. Tím se dostali k dnešní Marxově ulici.

V 16.30 zahájili přímý postup do města a kompletně obsadili Marxovu ulici. Němci zaujali obranu v lesích na Pánově. Přibližně ve stejné době se dostaly přes řeku i jednotky poručíka Ilajeva a pronikly ke Staré Moravě. Němci se tvrdě bránili na tzv. Kypě-umělém pahorku, jež byl tvořen vytěženou hlínou při regulaci řeky Moravy v předchozích letech.

Rusové dotáhli podle pamětníků jedno dělo a minomety. Němci byli donuceni se stáhnout.

V 16.45 se německé krycí jednotky stáhly z oblasti Rybářů a vyhodily za sebou most.
O půl páté postihl jižní část města (dnešní Jižní ulice a okolí Brandlovy ulice) další dělostřelecký přepad. Sověti pronikli do dnešní Štěpnice a z druhé strany začaly postupovat další jednotky RA společně s Rumunskými jednotkami z jihu od Staré Moravy. Němci se stáhli na další obranou linii polesí Černé bláto, ke Studené chodbě a k Červeným domkům. V 18.50 opět propukla další dělostřelba ,jež ale město už přestřelovala. Okolo 19.hodiny obsadili Rusové cukrovar a zajali zde asi 30 německých vojáků (Wehrmacht). Odtud postupovali k radnici, kde se odehrál hodinový boj se zakopanou pěchotou SS. Střed města byl kompletně obsazen po 20.hodině.
V samotném Hodoníně se opět zakopali vojáci RA v očekávání dalšího protiútoku. Ten nepřišel a město se probouzelo do prvního dne, kdy se jeho občané mohli ve vzduchu nadechnout svobody. K dobytí Hodonína blahopřál jednotkám 53.armády i samotný Stalin. Bitva o Hodonín byla přímo ukázková akce, kdy Rusové přesvědčily nepřítele o tom, že půjde o přímý útok. Bleskově jednotky RA pronikly pozicemi mimo město a obsadily okolní vesnice, což prakticky dostalo Hodonín do neúplného obklíčení.

Dne 23.dubna opět otevřela většina obchodů v Hodoníně a do 30.dubna bylo opět zprovozněno i železniční spojení. Poslední náznaky války nad Hodonínem se objevily když se snesla německá stíhačka nad jižní částí města a u Lužic byla sestřelena sovětskými stíhači.


Následky bitvy:
Bylo zničeno 62 mostů, na železničním nádraží bylo vše zařízení výbušninami zničeno. Dopravu blokovalo 6 lokomotiv a z tisícovky vagónů zůstalo asi 250 nepoškozeno. Do 2.května bylo spojení obnoveno na trase Hodonín-Moravský Písek.
Velké škody utrpělo zemědělství. Bu´d Němci či rusy bylo z okresu odvlečeno nad 2500 koní a 700 hříbat. Bylo ukradeno přes 1000ks hovězího dobytka. Z počtu 2662 budov ve městě bylo 143 kompletně zničeno, 121 těžce poškozeno, střední škody jako zničení střech či zdí mělo 334 budov a lehké poškození utrpělo 1407 budov včetně radnice. Osvobození okresu Hodonín stálo mnoho životů:v době bojů zahynulo 39 občanů Hodonína,1179* vojáků RA a 552* vojáků Rumunské královské armády. První vzpomínková slavnost na osvobození města se konala 17.března 1946.

Přehled sovětských a německých sil a ztrát:
Německé jednotky:
Hodonín bránila část 72.armádního sboru skupiny armád Ostmark. 8.pancéřová divize, 271.divize lidových granátníků a 182. pěší divize.

Německé ztráty za 13.duben 1945:**
V samotném Hodoníně bylo 130 německých vojáků zabito a 350 zajato. U silnice Rohatec-Hodonín zabili vojáci 227.střelecké divize nad 50 německých vojáků a 19 zajali. Na Pánově (místní část Hodonína) bylo zabito 40 vojáků Wehrmachtu a SS. Nezjištěný počet Němců byl zajat v bývalém UP závodě.
Internováno bylo po válce 471 osob-civilisté. Z toho bylo 28 Rakušanů, 62 říšských Němců, 8 sudetských Němců,1 Slovák.

Ruské a rumunské jednotky:
Proti těmto německým jednotkám čelila 53.armáda gen. por. I.M.Managarova. Počátkem dubna 1945 měla ve stavech 30 370 vojáků (ve dvou střeleckých sborech),49. a 57. střelecký sbor s 25. tankovým plukem s 41 tanky, 11.dělostřeleckou divizí s 577 děly, minomety a raketomety, 461. motorizovaným pontonovým plukem, 27.PL dělostřeleckou divizí a 54. ženijní brigádou. Operačně zde byla podřízena 1.rumunská královská armáda složená z 4.armádního sboru, 2. a 3. horské divize, 2.pěší divize a 1. dělostřelecký pluk. Dále 7.armádní sbor s ložený z 10. a 19.pěší divize, 9.jezdecké divize,7.dělostřeleckého pluku s podpůrnými jednotkami, 1.královský gardový pluk, část 2.tank.pluku, 1.samostatný protitankový pluk a 9.PL oddíl.

Ze vzduchu je podporovaly letadla 6.gardové, 13.gardové a 331.stíhací letecké divize (IAD) a letadla 14.gardové a 279.stíhací divize, celkem 216 stíhacích letadel. 5,.letecká armády zase disponovala  jen středními dvoumotorovými A-20 Boston, 218.noční bombardovací letecká divize operovala  s 55 letadly PO-2.

*celkové ztráty na Jižní Moravě
**ztráty pouze v Hodoníně či blízkém okolí náležícím do katastru obce


Zdroj:Hodonín ve válce a okupaci 1939-1945
(kolektiv autorů:Mgr. Lubor Nedbal, Mgr. Miloš Hynek, Mgr. Galina Rucká, Vlastimil Schildberger)

Obrněný vlak Orlík (Československo)

V březnu 1918 bolševická vláda podepsala s Německem a Rakouskem-Uherskem mírovou smlouvu, podle níž mělo Rusko propustit všechny válečné zajatce. Zároveň mělo dojít k odzbrojení legií a  jejich vydání do Rakouska - Uherska. Do té doby proběhlo několik iniciativních pokusů o odzbrojení legií, nyní, pokud by tak nebylo učiněno, by byl porušen jeden z bodů mírové smlouvy.

Bolševici se ovšem přepočítali, jelikož síla legionářů dosahovala plných 50 tisíců mužů, kteří po rozdrcení počátečního odporu Bolševiků obsadili celou trans sibiřskou magistrálu, vedoucí z Moskvy do Vladistoku. Bolševické velení bylo tímto vývojem překvapeno a nasadilo proti legionářům i obrněných automobilů a obrněných vlaků.

V červnu 1918 obsadili legionář města Vladivostok, Chita a Omsk a směřovali směrem na sever k Moskvě.29.května legionáři zajali ve stanici Penza III bolševický obrněný vlak, kde ho zastavila jednotka prap. Šrámka. O dva dny později se Orlík účastnil bojů při převzetí Alexandrovského mostu přes řeku Volha, kdy byl kolem 9. ranní poškozen bolševickou ,,divokou" lokomotivou, vypuštěnou z Obšarovky. Přestože byly způsobeny pouze opravitelné škody, došlo k reorganizaci uspořádání vlaku. Před vůz s dělem byl přistaven plošinový vůz, který byl zpevněn pytly s pískem a železničními pražci. Následující na obrněné technice:
- obrněný automobil Armstrong-Whitworth-Fiat zcela zničen
-jednověžový Austin těžce poškozen




Složení vlaku Orlík (před srážkou)
-58 mužů
-9 kulometů
-2 obrněná auta (jedno ukořistěné bolševické s jménem Adskij, druhé bezejmené se znakem Kornilovců)


Po reorganizaci:
-56 kulometčíků oddílu Kolta
-10 kulometčíků oddílu Maxima
-jedna četa pěchoty
-jedna četa 1. technické roty
-jedna četa zákopníků 4. pluku (techn. a zák. četě velí ppor. Untermuller)
-jednoho děla s obsluhou od 3. baterie (velitel br. Melichar)

V této sestavě  se účastnil bojů na magistrále, přičemž největšího střetnutí se účastnil během tzv. bitvy o Samaru, kdy poskytoval palebnou podporu během přechodu řeky. Během krytí zničil střelecká postavení bolševických sil, včetně kulometného hnízda v dominantním mlýně. Poté poskytoval přesnou palebnou podporu jednotkám přímo ve městě, kde se podařilo obsadit celé město a zajatecký tábor s 8000 zajatci.

Obsazení Samary poskytlo našim legiím dostatečné zázemí pro další postup, zásoby a hlavně i příliv nových dobrovolníků české a slovenské národnosti. Při odchodu legií z Ruska zůstala většina těžkých zbraní na místě, kde ji převzaly ruské ,bílé´ jednotky a dohodové intervenční jednotky.

Část výzbroje (hlavně obrněné automobily) byla prodána Korejcům, dělostřelecká výzbroj zanechána na místě, kde ji převzaly intervenční jednotky. Samotný vlak byl zřejmě převzat japonskou armádou, jeho osud však není znám.

Další možností je, že vlak ve dvacátých letech sloužil ruských dobrovolců v Číně, kteří bojovali na straně Číňanů na území Mandžuska v řadách Fengtianské armády. Japonci se vlaku zmocnili začátkem třicátých let a údajně jej předali Kvantungské armádě.

středa 4. dubna 2012

Lehký tank vz.34 (Československo)




Debakl s tančíky vzor 33 ukázal, že nemohou plně nahradit tanky, a to ani lehké kategorie i přes pokusy vyzbrojit je otočnou věží. Jelikož československá armáda disponovala pouze osmi kusy prvoválečných FT-17, které zrovna v té době již nebyly nejmodernější, museli naši konstruktéři začít doslova od nuly. Firma ČKD využila zaváhání ostatních zbrojařských firem a předložila armádě návrh projektu lehkého pásového vozidla klasické koncepce. Armáda projekt přijala a umístila prototyp do VLTÚ, kde ho podstoupila testování, kde se ovšem projevují různé technické problémy. Do února 1933 najal v rámci testování kolem 3400km, do března navýšeno na 4000km.
Práce na ověřovací sérii začaly již před rokem 1932, kdy začala výroba v šesti kusech. Po přijetí byl tank objednán ministrem obrany v sérii rovných 50 kusů. Samotná výroba začala v září roku 1933, přičemž armáda začala přejímat první kusy na jaře roku 1935, kdy současně obdržely armádní označení Lehký tank vzor 34 (LT vz.34). Počátkem roku 1936 byla celá série hotova. Evidenční čísla 13490-13539, prototyp 13363.
První série byla hotova až 23.dubna 1934, jelikož dodavatel plechů - Poldiny hutě - dodal plechy pochybné kvality, které po nastřelování praskaly. Ani tehdy nebyly tanky kompletně hotovy, protože do té doby byly vyzbrojovány dvěma kulomety ve věži a v korbě. Definitivně byly tanky vyzbrojeny kulometem a dělem až roku 1936.

Armáda sice tank přijala, avšak poté dodatečně vypsala požadavky, které měly určovat, jak by měly tanky pro ni vypadat:
Kategorie II - tank s pancéřováním o tloušťce 15 mm
Kategorie II a - jezdecký tank pro spolupráci s jednotkami jezdectva a pěchoty, při útoku na nepřipravená obranná postavení, pancíř takovýchto tanků byl specifikovaný - čelní o tloušťce 25 mm, boční o tl. 15 mm
Kategorie II b - tank pro podporu pěchoty s pancéřováním na celém tanku o tloušťce 25 mm
Všechny tyto tanky měly být vyzbrojeny dělem ráže 37 mm a dvěma těžkými kulomety.
Kategorie III - střední tanky s pancéřováním o tloušťce 32 mm a dělem ráže 47 mm, tyto vozy měly sloužit k útokům na připravená obranná postavení a k boji s tanky nepřítele.
  Tank byl složen z ocelových profilů, na němž byly přišroubovány či nanýtovány ploché pancéřové plechy, jež byly vodotěsné (do 1 metru). Motorový prostor byl od bojového oddělen 3mm přepážkou, přičemž možnost přístupu k motoru zevnitř umožňovaly dvířka umístěná v ní. Celkové pancéřování o tloušce 8, 10, 12 a 15mm  bylo největším problémem tanku, které bylo nedostatečné.

Výzbroj tanku byla dostatečné té době:
-těžký kulomet ZB 35 ráže 7.92mm v kulové lafetě (odměr 20°, náměr -10 až +25°) s počtem nábojů: 2000ks
-těžký kulomet ZB 35 ráže 7.92mm ve věžis počtem nábojů: 2000ks či kanón Škoda A3 ráže 37mm (arm. označení: vz.34ÚV)
délka hlavně: 1458mm (L/39)
hmotnost: 235kg
životnost: 3000 ran
munice (vezená): 60 nábojů

Výkon děla zaručoval proražení 45mm svislého cementovaného pancíře na vzdálenost 500 m. Při sklonu pancéřování o 30° a síle 25mm ho dokázal prorazit na 1000 metrů. Kandence děla byla 15 výstřelů za minutu s dostřelem:
-až 1500 metrů (protipancéřový granát)
-až 4000 metrů (nárazový granát)

Všechny zbraně byly zaměřovány pomocí záměrných dalekohledů. Interiér byl navržen s celkovým ohledem na pohodlí osádky:
-řidič a radista seděli v přední části vozidla na kožených sedadlech
-řidič měl k dispozici dva průzory o rozměrech 300x75mm, chráněné dvěma clonami - ve vnitřní cloně se nacházel periskop, s možností pozorování v rozsahu 25°
Přístup do bojové části vozidla umožňoval poklop velitelské kupole na věži a další v podlaze korby. Kruh věže zabírá celou šíři stropu bojového prostoru o průměru kuličkové dráhy 1 265 mm, na zádi je speciální tunel pro ventilátor chladiče. Pohonná jednotka byla tvořena čtyřdobým čtyřválcovým motorem Praga N-67 o objemu 6082 ccm a výkony 67 HP při 1400 rpm.

Stroje působící v armádě Republiky Československé:
Československá armáda převzala celkem 50 kusů tanku vz.34. Ty rozdělila mezi své jednotky následovně:
 PÚV – 1 ( Pluk útočné vozby ) v Milovicích - 20 kusů
 PÚV – 2 v Olomouci - 18 kusů
 PÚV – 3 v Turčianském Svatém Martině - 6 kusů

Plně vyzbrojenými tanky disponoval pouze Pluk útočné vozby v Milovicích, postupně byly dovyzbrojovány všechny tanky. Roku 1937 proběhla v československé armádě reorganizace, při níž byly tanky přerozděleny:
 PÚV – 1 v Milovicích měl 18 strojů
 PÚV – 2 ve Vyškově 24 strojů
 PÚV – 3 v Turčianském Svatém Martině pouhých 9 tanků

Stroje měly od roku 1937 sloužit u předzvědných oddílů, k čemu se ovšem nehodily ke své technické stránce a svým parametrům. Současně sloužily jako vozidla k výcviku tankových osádek a dále k méně častým úkolům: testování obranyschopnosti pevnostní linie a její protitankové obrany. I přes velkou opotřebovanost byla vozidla v létě 1938 připravena k možnému boji.
Ovšem 30.září 1938 došlo k Mnichovské zradě a tanky připravené k obraně byly pro armádu, která demobilizovala staré a zbytečné, proto je nabídla k prodeji. Pro tanky se ovšem nikdy nenalezli žádní kupci. Krátce před okupací Čech a Moravy došlo k poslední reorganizaci, při níž bylo rozdělení následující
 PÚV – 1 v Milovicích 8 tanků
 PÚV – 2 ve Vyškově 15 strojů
 PÚV – 3 v Turčianském Svatém Martině 27 strojů
V dalších plánech mělo dojít k převedení všech tanků vz.34 do Svatého Martina, kde měl z nich vzniknout tankový prapor. Březnové události tento vývoj změnily. Po 15.březnu 1939 ukořistila německá vojska celkem 23 kusů. Německá branná moc ukořistěné tanky nijak nevyužila a následně nechala všechny stroje sešrotovat. Slovensku zůstalo 27 kusů.

Poznámka: V listopadu 1937 proběhla soutěž o nový typ tanku pro armádu, do které byl přihlášen i rekonstruovaný P-IIR. Pancéřovaní dosáhlo zesílení na 25 mm, byl použit nový motor Scania-Vabis ,dělo Škoda A7 a další vylepšení. Tak se měl Lt. vz.34 dostat na celkově vyšší uroveň než modernější Lt. vz.35. Armáda tak mohla získat dalších 50 tanků velmi dobré konstrukce. Tank byl prezentován s novým armádním označením LT vz. 34R, který dosáhl vyšší rychlosti a většího dojezdu, méně se opotřebovávaly spojky a tank neshazoval tak snadno pásy v terénu.
Program modernizace však nebyl realizován, jelikož mu zabránily události roku 1938.



Stroje působící v armádě Slovenského štátu:
Slovensko získalo celkem 27 kusů. Ty stejně již ale neodpovídaly standartům doby, proto byly využívány k výcviku, přičemž docházelo k jejich silnému opotřebovávání se. Technickému stavu neprospíval ani fakt, že Pluk útočnej vozby (PÚV) nebyl schopný tyto tanky ani kapacitně, ani personálně opravit a udržovat v bojeschopném stavu. Protože pluk přecházel na novější techniku (LT-38, LT-40, Pz.III), přecházely na výcvikové úlohy nebo byli uschovány ve skladech pluku.
V tomto stavu se dočkaly v různých technických stavech opotřebení i vypuknutí povstání na Slovensku. Kolik strojů zůstalo v kasárnách a kolik bylo povstalci ukořistěno není jisté, o použití povstalci existuje pouze zmínka, že bylo 12 kusů LT-34 a LT-35 zakopáno mezi 19. a 23.zářím 1944 v prostoru Žiaru nad Hronom a obcí Trnavá Hora a Jalná. 3.října se do oblasti dostala operačním skupina SS-Kampfgruppe Schill, která poté postupovala směrem na Starú Kremničku. Slovenské posádky kvapně ustoupily a zanechaly tanky svému osudu.
Tanky ukořistili Němci, kteří je k 4.říjnu 1944 shromáždili a odvezli ze Zvolena . Motovej deset vagónů tanků - do 20 kusů Lt.34 a 35. Další osudy tanků vz.34 není znám, pravděpodobně byly Němci převezeny do hutí, v případě dožití konce války tomuto osudu stejně neunikly.

Technické poznatky k tanku:
Obecné technické údaje:
Posádka   3 (řidič, telegrafista, velitel)
Hmotnost  7,5 t
Délka  4,60 m
Šířka  2,10 m
Výška   2,22 m

výkon motoru - 112 kW
nejvyšší rychlost na silnici - 42 km/h
zásoby PHM    129 litrů
dojezd na silnici 200 km

brodění 0,9 m
stoupání 60%
svislá překážka 0,8 m
příkop 1,87 m

Měrný tlak   0,50 kg/cm2

Hnací kola měla 19 zubů o šířce 20 mm. Na každé straně bylo osm pojezdových kol opatřených gumovými obručemi o rozměru 340x80mm. Kola byla vždy ve dvojici usazena na společný čep uprostřed, který vytvářel rám. Vždy dvojice rámů tvořila pojezdový vozík odpružený listovými péry. Tedy 2 páry na každé straně. Vodící kola měla rozměr 395x40 mm a byla zavěšena na odpérovaném rameni, které sloužilo k napínání pásů. Pás měl celkem 107 článků o rozměru 272x90 mm(šířka x délka), přičemž horní část pásu vedoucí přes dvě nosné kladky a ozuby probíhala vyplechovaným dřevěným žlábkem.
Vozidlo bylo řízeno pomocí dvou směrových spojek a jejich brzd, mechanicky ovládaných dvěma vodorovnými pákami před řidičem. Nožní brzda působila na hlavní spojku, brzdy hnacích kol pak na směrové spojky. Spojky údajně udržely vozidlo na svahu s 10% stoupáním.



Zdroje
druhasvetova.kx.cz
cs.wikipedia.org
forum.valka.cz
utocna-vozba.estranky.cz
brannamoc1938garda.webnode.cz
palba.cz
časopis Hobby Historie č.7

úterý 3. dubna 2012

Rodolphe Ghisian Charles De Hemricourt De Grunne (BEL)



*18.11. 1911
+21.5. 1941

Potomek belgické šlechtické rodiny, narozen 18.listopadu 1911 v hlavním městě Belgie - Bruselu, v Ettrbecku. V osmnácti letech byl Rodoplhe poslán studovat zemědělství do Casablanky, odkud po ukončení studií se vrátil do Belgie. Zde nastoupil na vojenskou službu v letech 1933 - 34, kdy se snažil dostat k letectvu, ovšem byl odmítnut. Současně si ovšem v osobním volnu dělal kurzy na pilota (jeho sestra Anna se stala pilotkou dříve než on - proto ona zřejmá iniciativa získat i civilní letecký pas) a v roce 1935 bylo jeho výsledkem získání civilního pilotního osvědčení č.371.

Po vypuknutí občanské války ve Španělsku roku 1936, odjel jako dobrovolník bojovat na straně nacionalistů. Koncem září 1936 opouští vlakem rodnou Belgii a 7.října vysedá v hlavním povstaleckém městě - Burgosu. Zde se přidává k pěší-jízdní jednotce Centuria Argentina, složené většinou z argentinských dobrovolníků, ovšem již 19.listopadu je zraněn střelnou zbraní do pravé nohy a přemístěn do lazaretu, kde se seznámil s nacionalsitickým pilotem, jež se zde léčil se zraněními ze vzdušného souboje. Ten mu, po zjištění, že jde o šlechtice a navíc s pilotní licencí, nabídl (k celkovým i De Grunnovým zkušenostem s civilním létáním), vojenský letecký výcvik a šanci připojit se ke španělskému nacionalistickému letectvu.

V průběhu prosince 1936 až ledna 1937 absolvoval leteckou školu (španělsky: Escuela Talbada) v Seville. 1.února 1937 byl převelen z učiliště k operační jednotce 3-G-11, kde létal s německým dvouplošným průzkumným letadlem Heinkel He-46, šestnácti bojových letech je v březnu přeložen k jednotce 1-G-2, vyzbrojené německými dvoukřídlými stíhačkami Heinkel He 51, operující na Aragonské frontě z letiště Carrascal.
Poté létal na italském Ro 37 a od prosince 1937 působil u operační jednotky 2-G-3, vyzbrojené dvouplošnými italskými stroji Fiat CR.32.

Svého prvního vítězství nad nepřátelským letadlem dosáhl 12.března 1938 nad městem Hijar, když poslal k zemi republikánský Polikarpov I-15. Poslední sestřel na španělském nebi vydpbyl 2.ledna 1939. Je pozoruhodné, že ze 14 potvrzených sestřelů zaujímaly sovětské stíhačky I-15 a I-16 celkem 13 plných sestřelů. Celkem odlétal ve Španělsku 425 bojových letů.

Po vítězství nacionalistů se vrátil do vlasti a v září 1939 mobilizován. Přestože ve Španělsku dosáhl 14 sestřelů, narukoval v belgické armádě jako řadový pěšák poté, co byl umístěn do cyklistické pěší roty. Až na začátku roku 1940 byl přemístěn  ke stíhací jednotce 2/I/2 „Les Chardons“ jako pilot stroje Hurricane Mk.I, kterými belgické letectvo disponovalo v 15 kusech (z 30 původně objednaných) plus jeden internovaný v prosinci 1939. I přes bojové zkušenosti a možnostlétat na moderním stroji, nezaznamenal Grunne při obraně vlasti žádné vzdušné vítězství, přestože k němu měl několikráte blízko*.

Po belgické kapitulaci se nacházel se svou jednotkou na jihu Francie, odkud odjel na lodi SS Apapa do Velké Británie, kde nastoupil 19.července 1940 k Royal Air Force. v hodnosti Pilot Officer. Po krátkém výcviku u cvičné perutě 7. OTU byl převelen k 32.peruti. Zde 16.srpna dosáhl svého posledního potvrzeného vítězství, když nad Doverem sestřelil německý Bf-109 E. O den později nárokuje poškození stejného typu.
 O dva dny později zaútočil na bombardér Do-17, jež pravděpodobně sestřelil, ovšem doprovodné Bf-109 zničily svou palbou jeho Hurricane a De Grunne se musel zachránit, navzdory těžkému zranění, použitím padáku. Následovalo dlouhé léčení, plastika obličeje a po propuštění z nemocnice v únoru 1941 odjel na doléčení do Portugalska.

Po vyléčení byl poslán s tajným posláním do portugalského Lisabonu, kde získával informace o možné německé invazi do Španělska a severní Afriky (zde se mí dva zdroje rozchází: na válka.cz je uváděno, že to odmítl, ovšem další dva zdroje tuto věc potvrzují). Od 28.dubna 1941 létal u 609.perutě, ke které přišel prý až neuvěřitelně opálený. 21.května se zúčastnil souboje nad kanálem při operaci „Circus Nr. 10“, při němž byl jeho Spitfire zasažen Bf-109 a De Grunne musel opět použít padáku. Poslední věc, kterou stihl udělat před startem, bylo to, že se vrátil do místnosti operačního důstojníka perutě, jelikož si v peněžence zapomněl podkůvku pro štěstí.

Jeho tělo nebylo nikdy nalezeno. Skóre sestřelů činilo v den jeho smrti 15 sestřelených letadel.

Vyznamenání:
belgický Croix de Guerre
španělský Cruz Militar




Date Time Number Type Result Plane type Serial no. Locality Unit    
1938                
 1 12/03/38   1 I-15 (a) Destroyed Fiat CR.32   Híjar 2-G-3  
2 31/05/38   1 I-15 (a) Destroyed Fiat CR.32   Puebla de Valverde 2-G-3
 3 19/06/38 18:00- 1 I-15 (a) Destroyed Fiat CR.32   Alcublas 2-G-3
4 19/06/38 18:00- 1 I-16 (a) Destroyed Fiat CR.32   N Villar del Arzobispo 2-G-3
 5 14/08/38   1 I-16 (b) Destroyed Fiat CR.32   N Reus 2-G-3  
6 01/09/38   1 Grumman Delfin Destroyed Fiat CR.32   Cabeza de Buey 2-G-3
 7 22/09/38   1 I-15 Destroyed Fiat CR.32   Corbera (c) 2-G-3
 8 22/09/38   1 I-16 Destroyed Fiat CR.32   Corbera (c) 2-G-3
 9 02/10/38   1 I-16 (d) Destroyed Fiat CR.32   Corbera (e) 2-G-3  
10 03/10/38   1 I-16 Destroyed Fiat CR.32   Corbera 2-G-3  
11 02/11/38   1 I-15 Destroyed Fiat CR.32   Pinell 2-G-3  
12 03/11/38   1 I-15 Destroyed Fiat CR.32   Salvatierra 2-G-3  
13 12/11/38   1 I-16 Destroyed Fiat CR.32   Mequinenza 2-G-3  
   
1939                  
14 02/01/39   1 I-15 Destroyed Fiat CR.32   Ciervoles 2-G-3    

 1940                
 15 16/08/40   1 Bf109E Destroyed Hurricane I P3481 off Dover 32 Squadron    
17/08/40   1 Bf109E Damaged Hurricane I R4081 Biggin Hill 32 Squadron    
18/08/40   ˝ Do17 (f) Shared destroyed Hurricane I P4081 Biggin Hill

*Na valka.cz je uváděno, že utrpěl před invazí zranění z autonehody a ke své jednotce se dostal až po zničení veškerého jejího vybavení