pátek 2. prosince 2011

Lahti L-35 (FIN)/ M40 (SWE)



Popis zbraně
Lahti L-35 je poloautomatická pistole navržená finským zbrojařem Aimo Johannes Lahti ve 30.letech 20.století. Roku 1935 byla zbraň přijata jako standartní zbraň finské armády. Roku 1940 licenci na výrobu koupilo i Švédsko, pro které Lahti pozměnil konstrukci, čímž se výroba zbraně stala jednodušší. Vzhledově je podobná německé pistoli Parabellum P-08, ovšem narozdíl od německé zbraně nedisponuje L-35 typickým vyboulením na boku.

Za vznikem stojí požadavek finské armády na lehkou, v chladných podmínkách finské zimy spolehlivou osobní zbraň, která je ale schopna prostřelit na 50 metrů ocelovou helmu. Během testování se sice přišlo na to, že je pistole velmi těžká a na osobní zbraň i prostorově větší, než se očekávalo. Jako kald se ovšem ukázalo její snadné použití a nenáročnsot na obsluhu. Dále byla zbraň nenáročná na počasí i různá roční období, kdy zbraň fungovala stejně spolehlivě jak v letním období, tak za minimálních zimních teplot. Největší podíl na tom měl převážně akcelerátor, který byl schopen dodat zbraní energii potřebnou pro výstřel i ze těch nejextremnějších podmínek.

Pistole L-35 měla uzamčený závěr. Zbraň měla krátkou posuvnou hlaveň s obdelníkovým zaměřovačem. Proti svévolnému výstřelu bylo možné použít pojistku na levé straně pistole.


Použití a poválečná éra
Na začátku války disponovala finská armáda pouze 100 kusy této zbraně, ovšem k červnu 1941 již 2500 kusy a ke konci roku 1945 byl počet vyrobených zbraní již 5500 kusů. Konec války ukončil i výrobu této zbraně. Na začátku roku 1950 se ovšem finská vláda rozhodla o opětovné výrobě zbraně pro civilní sektor a proto byly vyrobeny další 2000 kusů zbraně. Výroba byla ukončena opět na konci 50.let, ovšem náhradní součásti pro zbraň, včetně munice, byly k dostání až do roku 1979.

Roku 1985 firma vydala speciální 100 kusovou edici. Celková finská produkce dosáhla 9000 kusů.


Ve Švédsku bylo v letech 1940-46 v licenci (firma: Husqvarna m/40) vyrobeno přes 100 000 kusů. Zbraňse ve švédské armádě přestala definitivně používat v 90.letech, přičemž je nahradily pistole M88 (Glock 17) do výzbroje pozemních sil a pistole M88B (Glock 19) do výzbroje švédského letectva. Roku 1943 několik zbraní objednalo i Švýcarsko. Dalším uživatelem byl Izrael, který objednal 600 pistolí v letech 1951-1955, ovšem není známo, zda je nějak použil.

Zbraň měl používat i finský odstřelovač Simo Häyhä, který s ní měl dosáhnouti kolem 100 zabitých nepřátel (nepotvrzené).


M40

Technické údaje L-35:
Hmotnost    1.2 kg
Délka    245 mm
Délka hlavně    107 mm
Ráže    9x19mm Parabellum
Úsťová rychlost    1100 stop / s (335.3 m / s)
Účinný dosah    50 m
Počet nábojů v zásobníku    8


Zdroje:
wikipedia.org
saunalahti.fi
world.guns.ru

neděle 27. listopadu 2011

1426. peruť (Squadron) RAF

Během bojů ukořistily jednotlivé strany nepřátelskou techniku, kterou chtělo otestovat a vyvinout dokonalejší protizbraň. U německé strany to byla známá zkušební jednotka Zirkus Rosarius, ke které se dostaly snad všechny spojenecké letounu, účastnící se bombardovací kampaně nad Evropou - americké létající pevnosti B-17, B-24, stíhací P-39, P-51, P-38, P-47, britské Hawker Typhoon, Spitfire, Mosquito, Short Stirling.

Podobná jednotka byla i u britské Royal Air Force, která testovala převážně německou kořistní techniku, ale objevil se u ní i jeden italský CR.42.


Focke-Wulf Fw 190 a Junkers Ju 88 u 1426.perutě (1945)

Peruť vznikla v listopadu 1941 v britském Duxfordu z malé skupinky pilotů, původně sloužících u 41.perutě RAF. Kořistní letadla se k jednotce dostávala různými způsoby, kdy byly stroje ukořistěny postupujícími pozemními jednotkami, nouzová přistání, či přímé přelety německých pilotů k nepříteli. Tato letadla byla následně předána k jednotce ,,The air fighting development unit", což byla testovací a výzkumná jednotka RAF, která zkoumala taktiku nepřítele a věnovala se ukořistěním jeho strojů. Zde rovněž probíhalo testování kořistních letounů. Během testů došlo i k několika nehodám, v podobě srážek během cvičných soubojů, zbylá letadla byla po ukončení testů předávána do USA. Poškozená letdla většinou byla rozebrána an náhradní díly pro další stroje toho typu u jednotky.

Roku 1943 je jednotka přemístěna na základnu RAF Collyweston, kde byla 17.ledna 1945 ukončena její činnost, přičemž definitivně byla zrušena v prosinci roku 1945.


Přehled letadel, kterými jednotka disponovala v letech 1941-45:
*přehled může být neúplný

Messerschmitt Bf-109
E-3    1304    Bílá 1    AE479 - 22.11.1939 ukořistěn francouzskými jednotkami, předán RAF 2.5.1940 - v dubnu 1942 předán do USA

E-4    4101    Černá 12"   DG200 - 27.listopadu 1940 německý pilot Wolfgang Teumer (z JG 51 ) nouzově přistál na britském pobřeží. Roku 1942 prodělal testy na výkon vrtule.

F-2    12764    <<+    ES906 - Původně z I. / JG 26 , pilotovaný Gruppenkommandeur Rolf Pinger nouzově přistál u Doveru 10.července 1941 po souboji, Opraven v RAE, hodnoce v AFDU a 20.října 1941 ztracen při havárii

F-4 / B    7232    Bílá 11    NN644 - 20.května 1942 poškozen při útoku na námořní konvoj, nouzově přistál u Beachy Head, používán do konce války

G-2/Trop    10639   Černá 6     RN288 - Původně z 8 /. JG 27, nalezen v listopadu 1942 u Tobruku. Do konce roku testován, poté muzejní kus

G-6/U2    412951    Bílá 16   TP814 - Poručík Horst Prenzel, Staffelkapitän 1. / JG 301, přisrál nouzově u Manstonu 21.července 1944 po pokusu o výpad do invazního prostoru. 23.listopadu 1944 odepsán pro nehodu

G-6 (trop.)    ?       VX101 - nalezen na Blízkém východě roku 1943. Odepsaný po nouzovém přistání na ostrově Thorney 19.května 1944


Focke-Wulf Fw-190
A-3    135313       MP499 - Oblt. Armin Faber, Gruppe adjutant III. / JG 2 "Richthofen" 23.července 1942 omylem přistál na britském letišti po sestřelu Spitfiru a ztrátě orientace. 18.září 1943 byl letoun odepsán

A-5/U8    2596    Bílá 6    PN999 - Původně I. / SKG 10, pilotovaný Uffz. Ohne Werner,  20.června 1943 omylem přistál na britském letišti Manston

A-4/U8    7155       PE882 - Původně z II. / SKG 10, pilotovaný Uzz. Otto Bechtolder, 16.dubna 1943 po ztrátě orientace přistál na britském letišti West Malling

A-4/U8    5843    Rudá 9    PM679 - Původně 2./SKG 10, pilotovaný Uffz. Heinz Ehrhardt, omylem přistál u Kentu dne 20.května 1943. Poslední let byl červen 1944 pro poruchu motoru, použití jako nouzových součátek pro stroje PE882 a PN999.


Junkers Ju-88
A-4       4D + DL    EE205 - Původně 3./KG 30, přistál omylem v RAF Lulsgate Bottom, po nočním náletu na Birkenhead z 23. na 24.červenec 1941

A-5    6073    M2 + MK    HM509 - Původně KuFlGr.106, omylem přistál u RAF Chivenor, 26 listopadu 1941, 19.5.1944 poškozen, opraven

G-1    712273    4R + UR    TP190 - Původně III. / NJG 2, pilotovaný Obgfr. Maekle, stroj byl vabven SN-2 radar FuG 220, naváděcím zařízením FuG 227 "Flensburg " a FuG 350 "Naxos", 13.července 1944 nouzově přistál na britském území, vyřazen v září 1945

R-1    360043   D5 + EV    PJ876 - Původně 10. /  NJG 3, dezerce posádky 9.5.1943

S-1    140604    RF + MT    TS472 - ukořistěn u Vélizy-Villacoublay, poblíž Paříže v září 1944



Jiné typy letadel u perutě
Bf 110    C-4    2177    5F-CM    AX772 - poškozen stíhači RAf během průzkumné mise 21.7.1940, vyřazen v roce 1947

CR.42 MM5701    13-95    BT474 - nouzové přistání na pláži u Orford Ness kvůli poruše motoru, 11.listopadu 1940

He 111    H-1    6853    1H + EN    AW177 - Původně od II. /KG 26 - havaroval 10.11.1943 již jako stroj 1426.perutě, Pilot byl F / O Barr a šest dalších zahynulo, 4 zranění

Hs 129    B-1    0297    NF756     - Původně od I. / SG 2, ukořistěn v severní Africe, 7.7.1943 předán v rozebraném stavu 1426.peruti, vyřazen v srpnu 1947

Me 410    A-3    10259   F6 + OK    TF209 - Původně od 2.(F)/ 122, ukořistěn po nouzovém přistání Monte Corvino , Itálie po ztrátě orientace posádky, používán do léta 1946


Dále jednotka obdržela britské stroje, určené převážně ke spojovacím letům:
-Avro Anson Mk.I    (N9882)
-Airspeed Oxford Mk.II    (V3781)
-General aircraft Monospar ST-25    (K8308)

Video s Bf-110 od jednotky 1426.peruť:
http://wn.com/No_1426_Flight_RAF

V dnešní době je možné spatřit čtyři letadla používána 1426.perutí:
-Bf 109 E-3 AE479
-Bf 109 G2 RN228 ("Černá 6")
-Fiat CR42 BT474
-Ju 88R-1 PJ876


Zdroje:
Wikipedie.org
enotes.com
wn.com

pátek 25. listopadu 2011

Gliwický incident v předvečer války (31.8.1939)



Gliwice je malé městečko v dnešním Polsku, roku 1939 se nacházelo na německém území, tzv. Horní Slezsko. O tato území byla od roku 1918 až do 20.let 20.století vedeny boje mezi polskou armádou a německým Freikorpsem. Město zůstalo nakonec v Německu až do roku 1945, kdy se stalo definitivní součástí Polska. Městečko mělo sehrát roli i při budoucím plánu nacistického vedení na tahájení nové světové války.

Problémem v očích Němců ovšem byla spojenecká smlouva Polska s Francií a Británií. Hitler se nechtěl (alespoň roku 1939) dostat do konfliktu se západoevropskými mocnostmi, proto pověřil svého prvního muže - Heinricha Himmlera, vedoucího SS - provedením akce, jež by dala Německu důvod zaútočit s oprávněním na Polsko. Ten tím pověřil svého chráněnce - Reinhrada Heydricha -rovněž příslušníka SS a SD. Úkol si Heydrich vzal do spolupráce s Heinrichem Müllerem, velitelem gestapa.

Akci samotnou provedlo komando SD. Příslušníci Bezpečnostní služby (Sicherheitsdienst - SD) byli obléknuti do uniforem polské pravidelné armády. Pod rouškou tmy 31.srpna 1939 členové útočného komanda, pod vedením majora SS Alfreda Naujockse, vtrhli do místností vysílčky v polských uniformách a po krátké přestřelce, během které nechali v objektu těla vězňů oblečených do uniforem polské armády, včetně Franciszek Honioka, Němce, který pomáhal polským lidem a byl den před tím zatčen gestapem. Ten byl na místě otráven injekční stříkačkou s jedem, oblčen do polské uniformy a několikrát střelen, aby jeho smart v boji nabyla na realitě.

Poté Němci vysílali rozhlasem v polštině zprávu, ovšem do vysílání se dostalo pouze devět slov: ,,Pozor! Tady Gliwice, rozhlasová stanice je v polských rukou."

Přestože samotné vysílání zprávy nebylo plně odvysíláno, bylo slyšet údajně v okolních polských i německých vesnicích. Ještě téhož večera Adolf Hitler vystoupil se svým dalším hořečným projevem o krutosti Polska. Nad ránem 1.září 1939 se přes německo-polské hranice převalily první německé tanky. Začala druhé světová válka.

Američtí korespondenti byli svoláni k dalšímu dni, ale žádné neutrální strany neměly dovoleno vyšetřovat incident v detailu a mezinárodní veřejnost byla skeptická ohledně německé verze incidentu. Nemnoho dnů poinvazi do Polska, mezinárodní veřejnost a tisk pochopili, co znamená německá obranná prevence - ve dnech bezprostředně po Gleiwitzském incidentu bylo poznáno, že operace musela být plánována měsíce předem.
Pravdu němečtí představitelé řekli až před Norimberským tribunálem.


O incidentu byl natočen roku 1961 i černobílý film: The Gleiwitz Case (Glivický případ)



Zdroje:
Wikipedie-org
http://wikipedia.infostar.cz
časopis Extra Revue

úterý 22. listopadu 2011

Hnutí Basmachi (1916-1931)

Hnutí Basmachi, nebo též Basmachské povstání, byl ozbrojený odpor muslimských národů, převážně v oblastech dnešního Turecka, proti ruské carské, později sovětské, vládě. Kořeny hnutí začínají kolem roku 1916, kdy propukly první větší nepokoje proti odvodu muslimů do carské armády a nasazení na frontě. V období po říjnové revoluci roku 1917 se rozšířilo povstání s centrem v okolí údolí Fergana, později rozšířené po celém území pozdějšího sovětského Turkestánu.

Po velké ofenzívě Rudé armády v polovině roku 1920 popularita hnutí upadala. I když se opět odpor rozhořel poté, co sovětská vláda zahájila kolektivizaci, nakonec hnutí bylo poraženo.


Charakter hnutí
Basmachi hnutí byla národně osvobozenecká skupina, která se snažila ukončit nadvládu cizí vlády nad územím střední Asie a také na území protektorátů Chiva a Bokhara. "Basmach" je turecký výraz pro skupiny vrahů a překupníků, kteří přepadávali kolony karavanů. Sověti líčili hnutí jako skupinu banditů, motivovaných islámským fundamentalismem, vedoucích kontrarevoluční válku s podporou britské vlády.
Ve skutečnosti se jednalo o rozmanitou a mnohotvárnou společnost, která získala pouze omezenou zahraniční pomoc. Celkově bylo západními mocnostmi na hnutí pohlíženo jako na bojovníky proti obávaným Bolševikům, zároveň se ale jednalo o typický příklad národnostího odporu, s kterým se setkávali ve vlastních koloniích. Přesto se některým skupinám dostalo pomoci od britské a turecké tajné služby. Naopak zvláštní oddíly Rudé armády se snažili, vydávající se za příslušníky hnutí, překazit dodávky materiálu.


Ačkoliv mnoho bojovníků bylo motivováno výzvou k džihádu, Basmachi čerpalo podporu z mnoha ideologických táborů a velkých skupin obyvatelstva. V různých oblastech hnutí čerpalo podporu od tzv. Jadid, což bylo hnutí muslimských reformátorů, pantureckých ideologů a levicových nacionalistů.
Rolníci a kočovníci se, narozdí lod ruského carského řádu, s novým sovětským režimem nesmířila, jelikož ten propagoval silný protiislámský postoj, včetně zabavení hospodářských zvířat a potravin. Skutečnost, že carští kolonizátoři z velké části přešli k Bolševikům, učinilo z obou forem vlád pro místní totéž zlo.

Ekonomické a historické pozadí

Ruský Turkestan byl ovládán z Taškentu. Území na východ od Taškentu bylo etnicky různorodé, hustě osídlené území, které bylo rozděleno mezi Sarty, zamědělským národem a Kirgizy, zastávající kočovný život. Za carské vlády byla oblast přeměněna na území určené k pěstování bavlny, ovšem v důsledku rozvoje byli místní obchodníci na tom hůře než jejich ruští protějšci, navzdory větším pláním a množství bavlny. Celkově se úroveň živobytí nezlepšila a z mnoha dříve prosperujících kmenů se stali bídníci a dlužníci. 

Cena balvny za první světové války navíc byla ještě horší, výkup menší. Muslimské duchovenstvo odsoudilo hazard a alkohol, který se rychle díky krizi rozšiřoval. Díky tomu zločinost stoupala, navíc mnoho banditů se uskupilo do band, které utvořily v budoucnu uskupení, později známé jako hnutí Basmachi. 


Povstání v ruském Turkestánu

Hlavní vlna násilí a odporu v ruské části Turkestánu začala roku 1916, kdy carská vláda zastavila omezení, které uvolňovalo muslimy od služby v ruské armádě. Výsledkem bylo všeobecné povstání, zahrnující převážně střední oblasti dnešního Kazachstánu a Uzbekistánu. Napětí mezi národy střední Asie (zejména kazachů) a ruskými osadníky se zvětšovalo, přičemž docházelo k mnoha střetům. Tisíce lidí bylo zabito, další stattisíce utekly do okolních zemí, převážně Číny. Povstání z roku 1916 bylo prvním velkým protiruským vystoupením národů ve střední Asii a vlastně předznamenalo pád moci cara Mikuláše II. následujícího roku.

 

Samostatnost a začátky bojů

V důsledku únorové revoluce z roku 1917 se začaly muslimské síly organizovat. Členové proruského muslimského spolku tvořili tzv. muslimskou radu, která se snažila vytvořit vlastní stát s demokratickými hodnotami pro všechny muslimy. Tito muslimští nacionalsité vytvořili navíc koalici mezi sebou. Tato koalice se ovšem, po říjnové revoluci v Rusku téhož roku, rozpadla, když Jadidové poskytli podporu Bolševokům při říjnové revoluci. Taškent zástupců Sovětských vojáků a pracovníků, což byla organizace ruských železničářů a koloniálních pracovníků, odmítl muslimskou účast ve vládě. Tashkent Sovětů nejprve uznal orgán Kokand,  ale omezil jeho pravomoci. 
Po nepokojích v Taškentu se mnoho členů i přes jejich levicové smýšlení, přidalo k hnutí Bílých Bělogvardějců. Politicky i vojensky slabá vláda muslimů se začala poohlížet po ochraně. Za tímto účelem byla skupina ozbrojených banditů pod velením Igrashe Baye, amnestiována a narekrutována bránit Kokand. 

Tato síla ovšem nebyla schopna odrazit ani zabránit postupu taškentských Sovětů. Vojáci Rudé armády a arménských  Dashnaků vydrancovali Kokand a její postup byl zcela v souladu s termínem Progrom. Údajně mělo zamřít až přes 14 000 lidí. Tento masakr, ve kterém většinu obětí tvořili rolníci, popudil muslimskou populaci.  Irgash Bay se začal provolávat vůdcem armády jako tzv. "Nejvyšší vůdce islámské armády."

Mezitím sovětská vojska dosadila Emira Sayeed Alim Khan Bokhara ve prospěch frakce mladých levicových Bokharanů vedená Faizullah Khojaev. V Khanate Chiva basmachský vůdce muslimů Junaid Khan svrhl ruskou loutkovou vládu a zamezil novelizacím radikálních mladých Bachmanů.



První fáze povstání v údolí Fergana 

Irgashovy nároky na vedení armády věřících získaly uznání duchovenstva údolí Fergana a ten brzy získal velkou bojovou sílu. Znárodňovací akce vedené z Taškentu způsobily ekonomický kolaps a obyvatelstvo údolí Fergana začalo čelit haldomoru z důsledku nulového dovozu obilí. Všechny tyto faktory přispěly k tomu, že se obyvatelé připojovali k hnutí Basmachi. Irgash se tak stal soupeřem Madamina Bay, ale zabezpečil formální, nominální vedení hnutí u Rady v březnu 1919.

V rámci politiky válečného komunismu vytvořili rolníci  Tashkentskou sovětskou armádu. V květnu 1919 Madamin Bay vytvořil alianci s osadníky, což znamená pakt o neútočení mezi sebou. Noví spojenci začali jednat o založení společného rusko-muslimského státu, s opatřeními, rozdělením pravomocí a kulturních práv pro obě skupiny. Spory o islámské orientaci Basmachi vedly k rozpadu aliance.

 Na přelomu let 1919-20  byla v oblasti krutá zima, což vyčerpalo její obyvatele a snížilo již tak malé zásoby. Navíc Madamin Bay přeběhl v březnu 1920 k Sovětům. Mezitím toho využili různé místní frakce k získání obyvatel, vliv hnutí Basmachi se zmenšoval a hnutí ztrácelo kontrolu nad většinou obydlených oblastí. 

Zklidnění ovšem entrvalo dlouho. Během léta 1920 se Bolševici cítili natolik silní, že zahájili rekvizici potravin a zahájeli povolávání muslimských vojáků do základní služby.Výsledkem bylo opětovné zahájení povstání a nové skupiny hnutí Basmachi, živené islámskými hesly. Nové povstání se rozšířilo po celém Turkestánu.

 

Basmachi v Khiva a Bokhara

V lednu 1920 Rudá armáda obsadila město Khiva a zahájila výstavbu nové Khivanské prozatímní vlády. Junaid Khan uprchl do pouště se svými stoupenci, a Basmachi hnutí v regionu Khworezm bylo na světě. Před koncem roku 1920 Sověty sesadila mladá khivanská vláda a muslimětí nacionalisté velmi ji posílili. V srpnu téhož roku byl emír Bokhara definitivně sesazen a z exilu v Afghánistánu se vrátil Emir, který řídil Bokharské Basmachi hnutí.

 Povstání se tak začalo šířit do Kazachstánu, stejně jako do Tádžikistánu a turkmenského území. V listopadu 1921, generál Enver İsmail, bývalý turecký ministr války, přijel do Bokhara za účelem pomoci sovětskému válečnému úsilí. Místo toho utekl a stal se jedním z představitelů hnutí . Tento nový vládce chtěl vytvořit pantureckou konfederaci zahrnující oblast střední Asie včetně Číny. Jeho výzva k džihádu přitahovala velkou podporu, a podařilo se mu proměnit skupinu partyzánů Basmachi do impozantní armády čítající 16.000 mužů.

Na začátku roku 1922 byla značná část Bukharáské sovětské republiky, včetně Samarkand a Dušanbe, pod kontrolou Basmachi. Mezitím Dunganské muslimské obyvatelstvo vytvořilo pluk kavalérie, určený bojovat společně se Sověty proti Basmachi. 


Porážka hnutí

Nyní, když se nebylo čeho bát, přijaly sovětské orgány dvojí strategii k potlačení vzpoury: politické a náboženské ústupky kombinované společně s vojenskou silou. Moskva se snažila zintenzivnit boje použitím dobrovolnické milice muslimských rolníků, tzv. Rudých tyčí. Odhaduje se, že 20-25% všech sovětských sil v této oblasti byly muslimové. Sověti nyní spoléhali převážně na jednotky Rudé armády, které právě prošly občanskou válkou, navíc mohly býti podporovány letadly. Strategie náletů byla správná, a když v květnu 1922 Enver Pasha odmítl mírovou nabídku a vydal ultimatum požadující, aby všechny jednotky Rudé armády byly staženy z Turkestánu do patnácti dnů, byla Moskva dobře připravena na střet.

V červnu 1922 sovětské jednotky porazily oddíly hnutí Basmachi v bitvě o Kafrun. Rudá armáda začala tlačit rebely na východ, přičemž sám Enver byl zabit při posledním jízdním útoku hnutí 4.srpna 1922. Jeho nástupce, Selim Paša, pokračoval v boji, ovšem roku 1923 byl nucen uprchnout do Afghánistánu. 

Přítomnost hnutí v údolí Fergana pokračovala až do roku 1924. Podle britských zpravodajských sil se v oblasti nacházelo kolem 5000 - 6000 mužů schopných boje. Ovšem v této době byla již popularita hnutí stále nižší, mnoho rolníků se chtělo vrátit na svá území, navíc nová sovětská politika zcela změnila životy většiny lidí k lepšímu. 

Občasné skupinky hnutí ovšem vydržely v různých koutech pohoří podél hranice s Afghánistánem až do roku 1930, přičemž velitelé hnutí - Faizal Maksum a Ibrahim Bay - provedli roku 1929 několik výpadů do sovětské republiky Tádžikistán. Roku 1931 byl v Turkmenistánu zničen poslední odpor, přičemž byl zabit i Ibrahim Bay, což byl i konec hnutí. Poslední pevnosti hnutí padly do roku 1934. Pád posledních příslušníků hnutí již ovšem nic neznamenal a celé hnutí nedokázalo zabránit vzniku Kazašské a Turkmensitánské sovětské republiky, které jako součást Sovětského svazu se udržely až do začátku 90.let 20.století.

neděle 20. listopadu 2011

Obrněný automobil vz.27 (PA-III)





Obrněný automobil vzor 27 měl být následovníkem staršího OA vz.23. Roku 1925 začaly práce na automobilu, přičemž následujícího roku byly práce hotovy a armáda si objednala 12 kusů těchto vozidel. Firmě Škoda se podařilo sestrojit pozoruhodný podvozek, konstrukčně patřící k systému 4x2 - čtyři kola z toho dvě poháněná, bez možnosti řídit a pohánět obě nápravy zároveň.


Celkem armáda nakonec převzala 15 kusů těchto vozidel. Zajímavé je, že přicházely i objednávky ze zahraničí (vzhledem k tomu, žo toto vozidlo se stalo jedním z nejodsuzovanějších AO v historii naší armády). Tyto objednávky ovšem musely Škodovy závody odmítnout z důvodu nedostatku výrobní kapacity. Československá armáda obdržela celkem 15 kusů, přičemž byl vyroben i prototyp vozidla, který zůstal firmě (?). Ministerstvo vnitra v roce 1938 objednalo od armády 3 kusy OA vz.27 pro podporu pěších jednotek SOS umístěných na našich hranicích.

V roce 1929 se četa OA vz.27 vydala na cvičení z Prahy do Košic po vlastní ose!! ( cca 700km! ) Při desetidením cvičení řešily posádky závady jen drobného charakteru!
Přehled útočné vozby: http://forum.valka.cz/index.php/f/501932/title/OA-vz-27

Armádní stroje se účastnily potlačení Sudetoněmeckého puče ze září roku 1938 a účastnily se i bojů s maďarskou armádou na jižním Slovensku a Podkarpatské Rusi. Právě z Podkarpatské Rusi musela trojice těchto vozidel ustoupit do Rumunska, aby nepadla do ruk maďarské armády. Zde byly osádky internovány a vozidla č. 13.350, 13.351 a 13.352 zařazena do výzbroje rumunské armády. 2 kusy byly zničeny v roce 1944 při americkém náletu na Ploešti.

Německá armáda ukořistila celkem 10 kusů (včetně prototypu), přičemž jejich nasazení či jiné použití není známo. Minimálně jeden stroj byl přestavěn na Funkwagen 27 (t), přičemž největší úpravy se týkaly uvolnění přední nápravy pro řízení.

Užívatelé po 15.3.1939 :
Nemecko - 9ks + prototyp (?)
Slovenský štát - 3ks - vyřazené v roce 1943
Rumunsko - 3ks (po obsazení Podkarpatské Rusi maďarskými vojsky, kde byly dislokované, ustoupily do Rumunska)-2ks zničené v roce 1944 v Ploešti během spojeneckém náletu


V německých službách s rádioanténou

Technické údaje:
hmotnost: 6,6 t
délka: 5,35 m
šířka: 1,95 m
výška: 2,66 m

pancéřování: 3 až 5,5 mm
výzbroj: 2 těžké kulomety Schwarzlose vz. 7/24; 1 záložní lehký kulomet vz. 26
zásoba munice: 5 750 kusů
osádka: 5 mužů

motor: vodou chlazený čtyrválec
obsah: 5 700 cm
výkon: 60 HP/ 1600 O/M
maximální rychlost: 35 km/h
operační dosah: 250 km


Zdroje:
Wikipedie
portalvojna.net
valka.cz
panzernet.net

Obrněný automobil vz.23 (Želva)





Vývoj vozidla
Roku 1923 vznikl na základě armádního rozhodnutí nový obrněný automobil pro československou armádu. Nesl tovární označení PA-II, v československé armádě známý pod označením Obrněný automobil vzor 23. Prvné sériové kusy byly hotovy v létě 1924. Po zkouškách, které následovaly a úpravách, které si tyto zkoušky vyžádaly, převzala československá armády první kusy v listopadu 1925.


Československá armáda a četnictvo
Obrněné automobily vz.23 se ukázaly ovšem jako zcela nevyhovující. A to z důvodů slabého pancéřování a nemohly vést boj s nepřátelskými obrněnými vozy. Československá armáda další vozidla proto neobjednala a již převzatých strojů se snažila zbavit. Proto byla vozidla předána četnictvu (označení vozidel NIX58 - NIX 69), v roce 1927 byly tři kusy prodány vídeňské policii  a zyblých devět kusů přeznačeno (13267-13275 - 9ks). Jako náhrada za tři kusy dodané vídeňské policii měla firma Škoda dodat armádě tři kusy novějších OA vz.27.

Vozidla, které československá armáda obdržela, se aktivně až do roku 1937 účastnila různých přehlídek, poté byla předána českému četnictvu. Želvy byly u policejních úřadů v Moravské Ostravě, Liberci a Mostě, každý úřad tak disponoval po třech kusech. Během mobilisace měla vozidla působit ve prospěch četnictva a jednotek SOS, po okupaci 15.března 1939 byly zabaveny a předány německé branné moci (Wehrmacht). Údajně jedna z želv byla u divize Deutschland a zůčastnila se i operace Barbarossa.

Údaje platné během služby v armádě RČS
    Posádka: 4 muži
    Výzbroj: 4 kulomety
    Nábojů: 6250 kusů
    Počet ve výzbroji Čs. armády: 9 ks.
    Cena bez výzbroje: 680 000 Kč (627 159kč - portalvojna.cz)


Československý armádní stroj vz.23


Obrněné automobily v Rakousku
Stroje předané vídeňské policii měly rovněž poměrně zajímavou historii. Roku 1934 se účastnily potlačení nacistického puče, při kterém byl dokonce zavražděn rakouský kancléř. Poté sloužily v několika dalších jednotkách rakouské policie. Dvě vozidla byla začleněna do rakousko-chorvatské 16. policejní obrněné roty a byly používány v rámci pořádkové policie v chorvatské Somobore. Před koncem války v dubnu roku 1945 byly stroje pravděpodobně znehodnoceny a opuštěny svými osádkami.


Rakouský stroj, zde na fotce během potlačení pokusu o puč, 1934


Konec stroje, zde OA vz.23 zničen na konci války

Technické údaje
Motor:
čtyřtakt, čtyřválec - válce ve dvou blocích
70 HP při 1400 ot/min
vrtání - 135 mm
zdvih - 170 mm
objem válců - 9,7 l
karburátor Zenith T.D. , zapalován Bosch
do dalších podrobností se nebudu pouštět,

řazení - čtyři rychlosti vpřed a to samé vzad.

Rychlost vozidla při 1400 otáčkách za minutu:
I. stupeň - 10,5 km/h
II. stupeň - 17,5
III. stupeň - 30,5
IV. stupeň - 40

Základní číselné údaje o vozidle:
délka vozidla - 6000 mm
šířka vozidla - 2160 mm
výška vozidla - 2600 mm
rozchod kol - 1680 mm
rozvor náprav - 3800 mm
nejmenší otočný rádius - 9000 mm
váha vozidla - 7360 kg

nejvyšší rychlost - 70 km/h
spotřeba benzínu na 100 km - 42 kg
spotřeba oleje na 100 km - 3 kg
akční rádius - 250 km
stoupavost na tvrdé silnici - 20,6 stupně
stoupavost na špatné cestě v terénu - 11,5 stupně

množství vody v motoru a chladiči a potrubí - 98 l
obsah benzínové nádrže - hlavní - 145 l
obsah benzínové nádrže záložní - 28,5 l

Rumunská okupace Pokuttya (1919)

Krátce po vytvoření Polska uzavřelo Rumunsko s tímto státem spojenectví. Jako součást závazků vstoupila rumunská armáda do jihovýchodního rohu bývalého Rakouska - Uherska, tzv. provincie Galacie. Během meziválečného období se Polsko a Rumunsko nacházelo ve spojeneckém svazku. Oba národy byly vázány několika smlouvami a historie této aliance se datuje až ke konci první světové války.


Ve Varšavě i Bukurešti se shodli, že pro správné fungování této aliance je nutno zajistit společné hranice. Diskuse o hranicích začaly v Paříži někdy na začátku roku 1919 a pokračovaly během několika následujících měsíců.

 Návrh na obsazení byl rozpracován rumunskou vládou 8.května 1919, převážně velkou zásluhu na tomto plánu měl Ion IC Brătianu, předseda rumunské vlády. Brătianu navrhl oddělení Československa a Maďarska od sovětského vlivu a tím upevnit mocenskou pozici Velkého Rumunska a Druhé polské republiky. Rovněž zde byla možnost navázání přímého územního kontaktu.


Tento návrh byl přijat polským vůdce maršálem Józefem Piłsudskim a 24.května 1919 rumunská 7. pěchotní divize, vedená generálem Iacob Zadik, vstoupila do Pokuttya. Po třech dnech se Rumuni setkali s Poláky v oblasti Kalus. Poté se polská armáda zapojila do bojů s Bolševiky, naopak rumunská armáda zůstala v oblasti až do konce srpna 1919. Rumunské jednotky byly umístěny hlavně v městech  Ivano-Frankivsk a Kolomyia.


Na konci léta vstoupila do oblasti polská armáda a Rumuni ustoupili zpět na rumunské území.


Vzájemná spolupráce také vyústila v rumunské povolení pro volný průchod polské 4. divize střelců (pod velením generála Lucjan Żeligowski ). Tato jednotka byla držena v rumunské provincii Bukovina pro politické účely a dne 17. června 1919 jim Rumuni umožnili opětovný vstup do Polska.



Polsko-sovětská válka z roku 1919

Chaos ve východní Evropě

 V roce 1918 byla německá armáda na východní frontě nejsilnějším uskupením. Důležitější bylo, že tato armáda, narozdíl od západní fronty, byla stále početná a defacto neporažená ani v jedné významnější bitvě první světové války. Nicméně velitel německých vojsk na východě, Max Hoffmann, hlavní vyjednavač v Brest-Litevské mírové smlouvě, čelil rostoucím problémům. Max Hoffmann věřil a právem, že pouze jeho armády jsou jedinou silou, jež jsou schopné nastolit na východě pořádek.


Přesto, po rozpadu Rakouska-Uherska a vnitřních nepokojích v Německu, různých pokusech o převraty a hlavně vítězných bitvách Dohodových mocností na západní frontě a konečném uzavření příměří z 11.listopadu, byl nucen v prosinci 1918 začít ustupovat přes Polsko směrem na západ. Demoralizovaní němečtí vojáci se začali vracet domů. 

V oblastech opuštěných německou armádou se začali tvořit různé skupiny, jež chtěli získat nad tímto územím kontrolu. Jednalo se o různé vlády, utvořené Němci, místními aktivisty, většinou bývalými příslušníky Bílé armády a místními nacionalisty a Bolševiky, jež chtělio začlenit toto území do Bolševického Ruska. Vnitřní boj se ve velkém rozpoutal halvně v Bělorusku a na Ukrajině. V Bělorusku rozpory i mezi bílými zapříčinilo, že Bílí nezískali nad tímto územím žádnou kontrolu. Na Ukrajině byl proces ještě složitější, jelikož se zde nacházely různé skupiny, začleňující bolševické anarchisty, bolševiky, Bílými a polskou armádu. Situace se navíc zkomplikovala poté, co v pobaltských státech - Litvě, Lotyšsku a Estonsku - se vytvořily rovněž vlastní vlády. Tyto skupiny neustále mezi sebou válčily, přičemž pokud byla vytvořena nějaká spojenecká aliance mezi dvěma skupinami, na druhý den se již mohlo stát, že tyto skupiny po sobě vedly palbu. 


16.listopadu 1918 byla Bolševiky vytvořena tzv. Západní armáda, 18.listopadu 1918 Lenin nařizuje zahájit ofenzívu směrem na Západ, tzv. operace Visla. Cílem bylo postoupit střední Evropou a podpořit komunistické pokusy o převraty. To ještě Bolševici neušili, že narazí na silný odpor a stále probíhající občanská válka zpomalí jejich postup. 

Přestože je odpor Bílých, přes jasné nesvary mezi sebou, slabý a nekoordinovaný, Bolševický postup je příliš pomalý. Ke konci roku měla Rudá armáda dosáhnout řeky Niemen. 12.února byl cíl první fíze psotupu opraven na řeku Bug. Na začátku roku 1919 byly přestřelky i větší bitvy na hranicích samozřejmostí, bez jakýchkoliv příakzů z vyšších míst. Polské vojenské jednotky v Kresy (pohraniční oblast) se utkala v bitvě s místními komunistickými silami a jednotkami Bolševické Rudé armády, navíc se do bojů zapletly místní organizace, jež chtěly získat toto území pro své budoucí státy. Tyto aktivity byl ovšem početnější Rudou armádou potlačeny a Bolševici se hrnuli dále na Západ. 


5.ledna 1919 Rudá armáda vstoupila téměř bez odporu do Minska, čímž ukončila krátkou existenci Běloruské lidové republiky.
Současně se stále více polských a běloruských jednotek domobrany objevovalo v západních část Běloruska a Litvy. Špatně vybavení byli odhodláni chránit své domovy před tím, co v novinách nazývali ,,Rudá hrozba."  V oblastech se rovněž vytvořily místní bolševické oddíly, což zapříčinilo řadu potyček. Polská armáda vyslala své oddíly na pomoc místní domobraně, zatímco Rudá armáda započala velké přesuny směrem na Západ. Otevřený konflikt se zdál nevyhnutelný. 

Na jaře 1919 síla Rudé armády čítala přes 2.300.000 mužů, ovšem jen málo z nich bylo do následujích bojů s Poláky posláno, jelikož většina z těchto sil stále ještě bojovala s carskámi přívrženci. V září 1919 činila síla polské armády 540 000 mužů, většina z nich se nacházela přímo na sovětsko-polské frontě. 

Polská vláda, pokoušející se dostat na východ co nejvíce mužů a výzbroje, uzavřela s německými silami, jež ovládaly některá území, 12.února 1919 dohodu o bezpečném průchodu polských sil přes území, která stále ještě byla pod německou kontrolou. Východní hranici do té doby zabezpečoval pouze malý počet polských vojáků: 12 dělostřeleckých praporů , 12 regimentů kavalérie a 3 dělostřelecké baterie.

Od 14.února polské síly měly zajištěné pozice podél linie podél měst Kobryn , Pruzhany , řeky Zalewianka a Niemen. Téhož času došlo k prvním potyčkám mezi polskými oddíly a předsunutými silami Rudé armády. 

 

První z polsko-sovětských konfliktů

První vážný ozbrojený konflikt války se udál 14.února 1919. Zatímco sovětské jednotky ustoupily bez boje od města Mosty, větší boje propukly u běloruských měst Maniewicze a Bereza Kartuska. Do konce února se bolševický útok útok zastavil a stalo se zjevnou skutečností, že Rudá armáda není schopná jedním velkým úderem prolomit polské linie. 

27.února Sověti ohlásili vytvoření litevsko-běloruské sovětské socialistické republiky. Jak polská, tak i Rudá armáda byly hlavně vázány boji na Ukrajině a v Pobaltských zemích, kde se uskutečňovaly osovobzenecké boje místních obyvatel. Další eskalace konfliktu se zdála nevyhnutelnou. 

Ve stejné době získávají Bílí převahu a pod velením Děnkina postupují na Moskvu. V té době jsou rozhovory mezi Děnkinem a Poláky velmi žhavé, projednává se i společný postup proti Bolševikům. Vše skončí ovšem na tom, že Děnkin neuzná polskou samostatnost a nadále s Polskem počítá jako se součástí ruské říše. V následujících měsících Děnkin zaplatí za tuto krátzrakost. Naoplátku Poláci zastavují svůj postup na východ a umožňují tak Bolševikům přeskupit síly a použít je proti postupujícímu Děnkinovi. 

Na začátku března 1919 polské jednotky přešly, pod velením generála Stanisława Szeptycki, opět do útoku, 2.března obsadily město Slomin a překročily řeku Niemen. Síly pod velením generála Antonio Listowskiho se 5.března zmocnily města Pinsk a zajistily mosty pro překročení řeky Jasoilda a kanálu Oginski. Severní jednotky dosáhly předměstí Lida a zde se útok na několik týdnů zastavil. 

Na začátku dubna Józef Piłsudski došel k závěru, že je nutné počty polských vojáků na východě navyšovat, aby si udržely možnost vyhnout se větší angažovanosti v ruské občanské válce. Ke stejnému závěru došlo i Bolševici, jež rovněž začali navyšovat své počty v oblasti. V první polovině dubna bolševici obsadili města Grodno a Vilniusu, ale ještě téhož měsíce byli opět vytlačeni polskou protiofenzívou. Nově vzniklá polská armáda se ukázala jako těžší soupeř než si chtěli Bolševici připustit. Přestože nikdy bolševické velení svůj plán dosažení Visly nikdy neodvolalo, tak tento plán se již ukázal jako nerealizovatelný vzhledem k silné polské obraně a nakonec dubnové polské protiofenzívě. Rudá armáda ustoupila ze svých pozic a začala provádět v této oblasti reorganizaci. Vývoj polsko-sovětské války začal být pro Bolševiky vážný. 


Polské vojsko, pod velením
generála J. Lasockiho, obsadilo 17.dubna město Lida. Síly generála A. Mokrzeckiho obsadily 18.dubna městečka Nowogródek a Baranowicze. 19.dubna litevské hlavní město Vilnus padlo rovněž do polských rukou, přesněji jednotek Władysława Belina-Prażmowskiho (800 mužů), posílených o jednotky (legionářskou divizi - 2500 mužů) generála Śmigły. Tyto jednotky rychle porazily zbývající oddíly Rudé armády u města Vilnius (též jako bitvy u Pabradė, Ašmena a Sirvintos). V květnu jednotky Rydz-Śmigłyho postoupily měrem na východ a sever a dostaly se tak na linii měst Łyngmiany-Ignalino-Hoduciszki a Naroczské jezero, zatímco jednotky gen. Mokrzeckiho zajistily od Rusů město Baranowicze. Generál Listowski postupoval na západ od Łunińce a v okolí nížiny Styr na Polesí Wołyńskie.

 

 Závěrečné fáze bojů roku 1919 

Dne 1. července polské armády zaútočily na Mołodeczno, který byl obsazen 4.července, postupovaly dále k Łunieci, který byl obsazen 10.července ale v polovině července byly dočasně zastaveny bolševickým protiútokem u Naliboki. Přesto polské síly pokračovaly ve svém tlaku a 8.srpna obsadily Minsk. 9. srpna obsadily polské jednotky Dubno a Krzemieniec a 13.srpna kapitulovala pevnost Rowne.

16. srpna se vzdala bolševická posádka města Ostroróg u Horyń, 18.srpna byla obsazena Zaslaw a 30.srpna obec Olewsko u Borcia. 28.srpna polské jednotky poprvé použily v bojích tanky po těžkých bojích obsadily pevnost Bobrujsk (29.srpna). Dne 2. října polské síly dosáhly Dźwina a zajištil\ region z Dzisna do Dyneburgu. Až do začátku roku 1920 probíhalo vše podle polských plánů, občas došlo ke sporidickým bojům mezi bolševickými silami a Poláky, ovšem jednalo se o krátké šarvátky, jelikož bolševické síly ustupovaly spořádaně na jih a na východ.

pátek 18. listopadu 2011

Úvod k rusko-polské válce - 1.část

Rusko-polská válka (únor 1919 - březen 1921) byl ozbrojený konflikt mezi sovětským Ruskem a sovětskou Ukrajinou a druhou polskou republikou a ukrajinskou lidovou republikou. Polsko, jehož státnost byla znovu zřízena Smlouvou z Versailles po rozdělení Polska v v druhé polovině 18. století, se snažilo získat území o která přišlo v průběhu tzv. Trojího dělení Polska.

Na sovětské straně se její přední představitelé snažili o rozšíření Vítězní revoluce do střední a západní Evropy. Ve střední Evropě skutečně vznikly komunistické státy, jako Slovenská republika Rad, Bavorská republika rad atd. Jejich trvání ovšem mělo krátkou historii, např. Slovenská republika rad byla potlačena po těžkých bojích s Maďary a bolševickými silami ještě téhož roku - 1919.

Maršál Tuchačevský povzbuzioval vojáky Rudé bolševické armády: "Přes mrtvolu Polska vede cesta do světa. Dobyjte Varšavu, Berlín a celou Evropu!" I přes konečný ústup ruských sil a zničení jejich tři polních armád, historici se nedokážou shodnout, zda bylo vytlačení jejich sil z Polska a potlačení komunistických pokusů o převrat vítězstvím. Poláci provedli ukázku úspěšné obrany svého státu proti vnějšímu nebezpečí, zatímco Sověti viděli polský výpad na Ukrajinu proti zdejším skupinám, provádějících výpady i do Polska , jako součást zahraniční intervence v ruské občanské válce.
 
Smlouvy z Versailles definovaly hranice mezi Polskem a bolševickým Ruskem zcela nejasně a poválečné události a nepokoje, započaté říjnovou revolucí roku 1917 Bolševiky, a nijak nedefinovaly hranice východních států, jež se osamostatnily po rozpadu carské říše. Například Ukrajina a Bělorusko, vědomo si slabosti carských sil, vyhlásily samostatnost, ovšem později, po odchodu českoslovesnkých legií a Dohodových sil z Ruska, zaměřili Bolševici své síly proti těmto vzbouřeným územím.
 
Polsko, vedené Józefem Piłsudskim , vycítilo ten správný čas na rozšíření polských hranic na východ, v rámci plánu Intermarum, což byl plán na ovládnutí území na východ Polska.  Lenin mezitím viděl Polsko jako most Rudé armády k podpoře celoevropské revoluce. 
Roku 1919 polské síly převzaly kontrolu nad velkou částí západní Ukrajiny, tzv. polsko-ukrajinská válka. . Ukrajinská lidová republika, vedená Yevhen Petrushevychem, byl neúspěšný pokus o vytvoření ukrajinského státu na území, na který si Poláky a Ukrajinci dělali nárok. Zároveň se v ruské části Ukrajiny Symon Petliura snažil zabránit posilování Ukrajinské lidové republiky, ale bolševici, jež začali získávat převahu v ruské občanské válce, začali postupovat směrem na západ ke spornému ukrajinskému území, což Petljura nutí ustoupit do Podolia .  

Ke konci roku 1919 Petljura dochází k závěru, že je třeba uzavřít dohodu s Piłsudskim. Pohraniční šarvátky vyústily v otevřenou válku po Piłsudskiho invazi na Ukrajinu v dubnu 1920. Polská ofenzíva byla po raných úspěších zastavena protiútokem Rudé armády. Sovětský útok zahnal polské síly zpět na západ až do polského hlavního města Varšavy , zatímco ředitelství Ukrajiny uprchlo do západní Evropy. Mezitím se začaly šířit v západní Evropě obavy z příchodu sovětských vojsk na německé hranice, což zvýšilo zájem Francie, Británie a USA o tento konflikt. Uprostřed léta se zdál pád Varšavy jasnou věcí, ale v polovině srpna polské síly v bitvě o Varšavu zvítězily a způsobily Rudé armádě těžké ztráty.   

V obavě dalšího polského postupu na východ Trockij za bolševiky uzavřel v říjnu 1920 s Polskem mírovou smlouvu. Formální mírová dohoda , tzc. Rigezský mír , byla podepsána dne 18. března 1921a definitvně rozdělila sporná území mezi Polskem a sovětským Ruskem. Válka do značné míry určila sovětsko-polské hranice v období mezi světovými válkami . Značná část území, získaného Polskem po této válce, byla podstoupena Sovětskému svazu roku 1945.

pondělí 14. listopadu 2011

Lucembursko na začátku války a 10.květen 1940



Předvečer invaze

Po vypuknutí války mezi Německem a Francií v září 1939, se Licembursko ocitlo ve velmi choulostivé situaci. Země totiž od roku 1867 přísně dodržovala vojenskou i politickou neutralitu, ovšem většina obyvatel vyjadřovala své sympatie ke spojeneckým mocnostem. 1.září bylo zastaveno vysílání rádia Luxemburg.

Během tzv. podivné války bylo Lucembursko doslova izolováno. Německo zastavilo vývoz koksu pro lucembruský těžký průmysl, francouzská armáda přehradila pohraniční přechody protitankovými překážkami a vyčkávala v klidu. Ovšem ani Lucembrusko nečekalo se založenýma rukama a během zimy 1939/40 vyrostly podél hranic polní opevnění, která zesílila betonové forty, jež zde vyrostly během 30.let. Betonové pevnosti se výzbrojí podobaly našim předválečným opevněním vzor 36, většinou vyzbrojené lehkými kulomety. Vznikly i ,,těžší verze" bunkrů, které většinou svým protitankovým kanónem kryly důležité spoje, jako mosty apod.

Většina těchto opatření měla ovšem minimální vojenský význam, a spíše sloužila jako uklidnění pro obyvatelstvo. Lucembursko nedisponovalo ani řádnou armádou, existoval pouze dobrovolnický sbor, tzv. Luxembourgish Volunteer Corps.

Na jaře roku 1940 vzrostl počet přeletů cizích letadel, převážně německých. Nyní se již pouze čekalo, co přijde.

  Opevnění podél hranic
(černá - silniční barikády, červená - mosty)


Navečer 9.května 1940 německé záškodnické oddíly v civilních oblecích překročily hranice a  pokusili se sabotovat rozhlasového vysílání lucemburského rozhlasu. Navíc měli zneškodnit barikády na německo-lucemburských hranicích, ale jejich pokusy selhaly. Jako reakce na tuto skutečnost byla Královská rodina  evakuována ze svého bydliště v Colmar-Berg na Velkovévodský palác. 

Nástupní směry německého útoku večer 9.května 1940

Německé invazní síly, složené z 1., 2. a 10. tankové divize, překročily hranici v 4.35 hodin ráno. Tyto divize nenarazily, kromě několika malých minových polí a zničených mostů, na žádný významnější odpor. Většina sil lucemburského dobrovolnického sboru zůstala v kasárnách.
Na odpor se postavila pouze část místní policie, která až do poledne bez většího úspěchu bránila hlavní město před německými jednotkami. Celkové ztráty lucemburských sil činily 75 zajatých policistů a vojáků, šest zraněných a jeden mrtvý policista. V 8.00 hod ráno části sil 3. divize lehké jízdy (3 DLC) generála Petieta, podporované jednotkami 1. Spahiské brigády plukovníka Jouffaul a částí 5.obrněného sboru, překročily jižní hranici Lucemburska, s cílem přehradit německý psotup na jih a zčísti tyto síly obklíčit. Později byly tyto jednotky německými silami donuceny k ústupu na jih.

Německý útok

 Večer 10.května se již většina země, s vyjímkou několika jižních oblastí, nacházela pod kontrolou německých sil. Z kantonu Esch-sur-Alzette uprchlo do Francie 47 000 lidí, dalších 45 000 uprchlo do střední a severní části Lucemburska. Velkovévodkyně Charlotte a vláda premiéra Pierra Dupong uprchla do Francie, Británie, či Portugalska, nakonec se usadila v Kanadě, kde setrvala až do konce války. Jediné ofociální zastoupení v samotném Lucembursku představoval Albert Wehrer, vedoucí vládní komise, společně s 41 poslanci.

za války Lucembursko zažilo hrůzy deportace Židů ( 683 deportovaných, pouze 43 přežilo). Reakce obyvatel by se dala rozdělit na ty, jež se dali k protinacistickému odboji, nebo naopak kolaborovala s okupační mocí, či pouze zůstala v dění okolí, což byla většina obyvatel. konečného osvobození se tato malá země dočkala v září 1944.

neděle 13. listopadu 2011

Vzducholodě a balóny před první světovou válkou

Vznik říditelných balónů:
Roku 1794 řádí Francií událost dnes známá pod názvem Velká francouzská revoluce. V červnu 1794 dojde ke střetu francouzských revolučních vojsk s rakouskými císařskými vojsky na francouzsko-belgické hranici poblíž města Maubeuge. A v této bitvě se objevila novinka válečnictví, Francouzi označována jako ,,pátá zbraň." Díky tomu měla Francie po pěchotě, jízdě, dělostřelectvu a námořnictvu další úspěšný vynález-,,vznášející se stroje". A s nimi i své první ,,piloty".

Ovšem první asi let balónu byl v Evropě dokázán kolem roku 1241 při střetu Mongolů a polských vojsk u Lehnice v Polsku. Podle kronikářů vzniklo mezi polskými vojsky protože se s mongolskou jízdou na ně řítili vzduchem i draci a jiné příšery. Od nepaměti již v Číně znali tyto ,,stroje" a první datování ,,létajících strojů" v Číně se až do 2000 př. n. l. Toto byl zatím první a poslední podložený let balónů coby vojenských strojů. A to až do roku 1731, jež změnilo mínění církve, že pouze ptáci mají boží požehnání létat po obloze.


Vzducholoď La France z roku 1884


18.století otevírá nové možnosti:
Ovšem přichází z dnešního hlediska přelomové 18.století a s ním i průmyslová revoluce. Po celé Evropě si mocnosti na svém území stavějí tzv. ,,ocelová města". Na okrajích do té doby renesančních, a jiných měst vznikají obrovské haly s obřími komíny z nichž se k nebi vznáší šedý štiplavý kouř. Pod těmito komíny se v pecích taví železo, olovo, vznkají továrny na sklo, keramiku, textil apod. Do střední Evropy se rozšířila po roce 1850 a do východní Evropy koncem 19 století.

P. J. Proudhon, K. Marx a B. Engels a Angličan R. Owen patřili mezi hlavní myslitele 19. století. Tato ,,revoluce" umožňuje doposud odmítané projekty, s nimiž většinou nesouhlasí církev se svým sídlem ve Vátikanu. Pár příkladů přelomových vynálezů:
Roku 1814 vynalezl George Stephenson první lokomotivu
Roku 1807 sestrojil Američan Robert Fulton první paroloď
Lidem práci nejvíce usnadňoval parní stroj , který roku vynalezl 1760 James Watt. Parní stroj se stal symbolem průmyslové revoluce.

 
 Navigační balón vynálezce Henriho Dupuy de Lôme z roku 1872


Role se ujímá Francie:
Zřejmě nejpokrokovější zemí se v tomto období stává vedle Británie i Francie, kde se stávají podobné experimenty běžností. Zajímavostí ovšem je, že jako první se k nebi vznesl ne Francouz, ale Rus krjakutnyj, a to roku 1731. Většina ruských pravoslavných ho odsuzuje jako uctívače ďábla. Po něm roku 1783 vypouští svůj balón i bratři Joseph a Etienne Montgolfierovi. 4.června v Annonay se k nebi vznese jejich jedenáctimetrový balón složený z papíru a naplněný teplým vzduchem.

Balón jako pozorovatelna z převýšení, uchycena na pevném bodě nalezla pochopení u francouzského štábu. To se ukázalo jako správné rozhodnutí, neboť již roku 1793 oblehla vojska prince Koburgského město Condé. Obležené posádce je třeba předat zprávy a objevuje se návrh Guytona de Morveau (vědec a člen ,,Komise pro využití výsledků vědy pro potřeby státu") na použití balónu pro přelet linií obléhatelů. Ovšem určený balón byl zhotoven příliš narychlo. Vodík z něj vyprchal rychleji, než se čekalo a klesl do pozic obléhatelů....

Prvním čistě vojenským balónem byl ,,Enterprement" (podnikavý). Ovšem tento balón s rozměry v průměru 9 metrů a objemu 380 metrů krychlových, nebyl ale včas hotov. Jeho jednotka (složená z 34 mužů, umístěná na zámku v Meudonu, vlastně první vzduchoplavecké základně, jež vznikla 2.dubna 1794) se musela na frontu odebrat bez něj. Zde na frontě byla jednotka nasazena do boje a jeden poručík zde zahynul a dva další příslušníci jednotky byli zraněni.


Balón, jež byla do té doby věc dosti zajímavá, zapůsobila na obě vojska rozdílně. Zatímco na francouzské straně zapůsobil povzbudivě, naopak na rakouské sbory zapůsobil deprimujícím způsobem. Ovšem Rakušané se z počátečního strach a úleku pokusili balón sestřelit. Přitáhli dvě houfnice a párkrát z nich vystřelili. I když netrefili, jedná se o první potvrzenou protileteckou jednotku v historii.

Díky tomuto úspěchu vznikla ještě další vzduchoplavecká setnina, jež za tři měsíce urazila se svým balónem (se stále naplněným) 300km aniž by museli doplňovat vodík. Další a to třetí balón působil v severní Itálii a podílel se na obléhání Mantovy.

Ovšem velký problém spočíval v přepravě tohoto ,,stroje." Balón totiž musel býti být přepravován naplněný, jelikož setniny nedisponovaly naplňovacím zařízením. V případě oddychu či přesunu musel být balón stále zakotven dvěma lany. V noci musel býti přitažen k zemi a být přikrytý plachtou a zakolíkovaný....
To vše mělo za následek zdržení jinak dříve mobilního a rychlejšího způsobu přesunu francouzských vojsk během boje. Roku 1797 byly vzduchoplavecké útvary zrušeny...


Napoleonské války (1800-1815)
Přestože balónové jednotky působily u ofenzivních akcí pouze zdržovadlo, tak přesto vzal Napoleon Bonaparte první setninu se svým vojskem do tažení v Egyptě. Jinak vynalézavý a objevům nakloněný Bonaparte ovšem měl o vzduchoplavbu a její vojenské použití malý zájem. Proto nikdy nehráli vzduchoplavci v jeho taženích výraznější roli. Snad největší nasazení balónů mělo být během příprav na vylodění v Británii roku 1803. K tomu ale nikdy nedošlo...
Je známá jedna příhoda z Napoleonovy oslavy výročí korunovace na císaře z prosince roku 1804. Balón, jež měl shodit na Paříží oslavné nápisy se ve vítru odtrhla a jeho obal byl nalezen o několik dní později nalezen poblíž Říma. Od té doby nechtěl Napoleon o balónech ani slyšet. Ovšem francouzská armáda se balónů nikdy nevzdala a upoutané balóny sloužily jako pozorovatelská stanoviště při obléhání Anvers armádou Lazara Carnota roku 1815. Další a snad poslední použití balónů francouzskou armádou se událo roku 1830, kdy vzduchoplavec Jean Margat spolupracoval s francouzskou koloniální armádou během obléhání města Alžíru.

Rakousko-italský konflikt z roku 1848-1849
Balóny se rozšířily do téměř celého světa. Ale stále zde přetrvával názor, že balón je pouze atrakce pro bohaté než skutečný plněhodnotný bojový stroj. Ovšem docházelo i k situacím, kdy se pozemní síly musely stále častěji obracet s pomocí na vzduchoplavce, když si již nevěděli rady. Jako první použili Miláňané malé papírové montgolfiéry pro přepravu zásob a k dopravě letáků a výzev do okolí obleženého města. Systém byl takový, že na neřízených balónech byly zavěšeny balíčky s tiskovinami a napojeny na doutnákovou šňůru. Délka byla volena podle času, kolik balónu trvá urazit do cílového prostoru.
Roku 1849 dokonce dosáhli Rakušané prvenství s bombardováním ze vzduchu. Stalo se tak poté, co dokázali před Benátkami využít svých zkušeností s balóny z předchozího roku. Jelikož rakouské dělostřelectvo nemělo možnost odstřelovat centrum města, došlo k návrhu Franze von Uchatiuse, aby byla nad město poslána stovka balónů, z nichž by každé nesl třicetiliberní granát s načasovaným doutnákem. Ovšem balóny se dostaly do vyšší výšky, než bylo zamýšleno a tak se dárek pro Benátky sesypal na rakouskou pěchotu. Na Benátky dopadla jediná bomba - na náměstí sv. Petra.
Franze von Uchatius došel s dalším nápade. Vytvořil soustavu několika balónů. První, upoutaný přímo k zemi, nesl v koši dva letce. Od nich by vedlo doutnákové lano, jež by směřovalo k dalšímu balónu a to s pumou. Aby se ,,bombardovací" balón nevracel pomocí lanka zpět, bylo rozhodnuto o nesení několika pomocnými balóny ve vodorovné poloze. Celkově byla teoreticky tato soustava poměrně dobře promyšlená, v praxy byla příliš těžkopádná pro možné nasazení.


Americká občanská válka (Sever proti Jihu 1861-1865)
Do této doby byly balóny spíše experimenty a než samotné vojenské použití se jednalo o psychologickou válku. Většinou v této válce byly pomocí balónů zaznamenána prvenství, jako např. fotografický průzkum, přímé spojení vzdušného průzkumu se zemí pomocí telefonního drátu atd.
Balóny v občanské válce hrály poměrně velkou roli, co do použití, to i do počtu. K roku 1861 bylo k dispozici pouhých 10 balónů, ale Sever je dokáže využít, když jsou využívány pouze na požádání pozemních velitelů pro výškový průzkum.

Obležení Paříže pruskými vojsky 1870/71
Poměrně nejslavnější érou balónů je obležení Paříže pruskými vojsky. V té době totiž dali vzduchoplavci se dali v prvních dnech obležení k obraně Paříže. Byla vytvořena tři pozorovací stanoviště (náměstí sv. Petra, Italské náměstí, Vaugird).

Dokonce bylo zorganizováno i vzdušné spojení obležené Paříže s vládou v Tours (Bordeaux). První vzlet z Paříže byl vykonán 23.září 1870 vzduchoplavcem Julesem Duruofem, jež letěl přes Versailles. Zde dokonce způsobil výbuch zlosti samotného Bismarcka. Durfuon přistál u Evreux a donesl z Paříže velké množství osobních dopisů. Při druhém vzletu byli z Paříže dokonce neseni poštovní holubi, jež se potom vrátili s pouzdry plnými dopisů zpět do Paříže. Při této příležitosti se poprvé objevila mikrofotografie. Fotograf Dagron dokázal zmenšit 16 stran textu na fotografický film o rozměrech 3x5cm.  Ovšem každým letem se v paříži zmenšoval počet vycvičených letců. V té době proto snad vznikla v obležené Paříži snad první ,,balónová škola" v níž Yon a Dartios Godardové cvičili další letce, civilní i vojáky.

Poslední vzlet z obležené Paříže se udál 28.ledna 1871, kdy byla přepravena zpráva o příměří. za celou dobu obležení bylo pomocí balónů převezeno vzduchem 11 tun nákladu, většinou pošty, což tvořilo asi 2,5 milionu dopisů. Ze 400 poštovních holubů se do Paříže vrátilo pouze 57, ze psů žádný. Z obležené Paříže se dostalo 102 cestujících a 66 vzduchoplavců.

Prusové žádnými obdobnými balóny nedisponovala. Ovšem potřeba vzdušného průzkumu byla jasná a tak byl pruskou stranou najat britský vzduchoplavec Coxwell, jež pomáhal jako odborník při zřizování dvou vzduchoplaveckých jednotek. Ovšem balóny se Prusům neosvědčily a tak byla jednotka v říjnu 1870 rozpuštěna a balóny odvezeny do Německa.


 Vzduchoplavba ve vojenském stylu do rusko-japonské války roku 1904/ 1905
Všechny doposud získané zkušenosti s balóny vyústily ve Francii v založení stálých vzduchoplaveckých oddílů a to roku 1874. Útvary jednotlivých balónů byly přiřazovány k jednotlivým pevnostem i k mobilním jednotkám. Roku 1877 byly pod velením poručíka Renerda založeny v Chalais-Meudonu vojenské vzduchoplavecké dílny. Zde vznikaly nejen samotné balóny, ale i veškerá příslušenství (ruční navijáky, pojízdné navijáky vlečného lana, pojízdné generátory pro výrobu vodíku atd).

Od roku 1880 se francouzští vzduchoplavci podíleli na vojenských cvičeních své země a to na většině koloniálního území (Tonkin 1884, Čína 1900 nebo Maroku roku 1907). Británie pozorně hleděla postupů svého konkurenta a již roku 1879 vznikla v rámci ženijního vojska vzduchoplavecká základna a dílny v Chathamu a později i ve Farnborough.

Stejně jako Francouzi dokázali Angličané použít svých vzduchoplaveckých oddílů při vojenských taženích ve svých koloniích. např roku 1885 řídili pozorovatelé z balónů palbu anglického dělostřelectva a řízení útoků během tažení v Súdánu a Bečuánsku. Během těchto tažení bylo poprvé použito vodíku ve stlačených láhvích. Roku 1888 si vyzkoušeli Italové během svého tažení do Habeše použití psychologického účinku balónů vůči nepříteli s vyhovujícím terénem pro vedení průzkumu ze vzduchu. Podobně užili italské taktiky Britové i jižní Africe během Búrské války (1899-1902).

Do počátku 20.století vybudovala své balónové vojsko víceméně každá mocnost v Evropě. Mezi nimi i mezi lety 1884 až 1893 přišli i mimoevropské země Čína a USA. Poměrně velkou roli až do konce první poloviny první světové války hrálo velkou roli i Rusko. To budovalo své balónové jednotky od roku 1884, kdy byla ustanovena vojenská vzduchoplavba. Většinou s francouzskými balóny a vybavením. Roku 1890 vznikla na Volkově poli u Petrohradu první vzduchoplavecká základna s dílnami pro výrobu a opravu balónů, výrobu vodíku, byl zde systém laboratoří apod. Na základně sloužilo 88 mužů a šest nižších důstojníků, jež podléhali velení plukovníka Kovanka.
Japonské balónové jednotky byly mnohem skromnější, než u jiných mocností. Její oddíly vznikly teprve roku 1890. Přesto se zdá, že v jejich nasazení se stali Japonci odborníky na úrovni francouzské či britské školy.



Balónové jednotky za rusko-japonské války 1904/1905
Vypuknutí rusko-japonské války, nebo také známá jako bitva o Port Arthur, byl křest pro balónové jednotky obou zemí. Nebo spíše pouze pro japonskou stranu, jelikož se ruské balóny až na pár vyjímek, konfliktu neúčastnily. V Port Arthur nebyl vytvořen žádný oficiální balónový oddíl.

Zatímco japonské balóny byly nad frontou pozorovány poměrně často, tak ruská strana, až na balón sestrojený na vlastní pěst poručíkem Lavrovem (účastník kursu ve Volkově poli), žádným nedisponovala. Balón poručíka Lavrova byl tedy jediným balónem ruské armády v oblasti. Nejbližším dalším balónem byl u druhé tichomořské flotily na Baltu, jež odtud vyplula, aby pomohla Port Arthuru. V její sestavě byl balónový křižník Rus. ovšem ten se zpozdil za vlastní flotilou a nakonec zůstal na Baltu. Ironií osudu bylo, že tato sestava ruských posil byla zpozorována z uchyceného japonského balónu neseného na lodi.

Po skončení rusko-japonské války bylo ruské balónové vybavení a samotné balóny modernizovány. Do ruské balónové školy byla zavedena účinější metoda získávání vodíku z nátronu (hydroxidu sodného) a práškového hliníku.

pátek 11. listopadu 2011

Japonské výboje v Asii (1894-1919)


poznámka autora: V článku se nebude pojednávat o rusko - japonské válce z let 1904/05


Úvod k Japonsku na přelomu 19. a 20. století:
V průběhu období Meidži (1868-1912), za vlády císaře Mucuhita, se Japonsko stalo jednou z největších asijských velmocí vedle Ruska a Británie. Již v druhé polovině 19.století se začalo Japonsko měnit v moderní stát s těžkým průmyslem a dobře vycvičenou armádou. Nejviditelnějším a nejtrvalejším výsledkem reforem z období Meidži se stala centralizace správního systému. Prosazení císařovy vlády bylo nutným a významným krokem směrem k centralizaci. Šógunát byl svržen a opět bylo obnoveno císařství. Císařský trůn byl přestěhován do města Edo, které přejmenoval na Tokio (“východní hlavní město”) a zahájil okamžitě řadu reforem:

-ustanovení parlamentu
-ustanovení nejvyššího soudu
-veřejné poštovní služby
-jednotná měna pro celé území Japonska
-otevření tokijské burzy
-zrušení rozvrstvení společnosti (tzv. kasty)
-rovnoprávnost pohlaví
-zrušeny restrikce proti křesťanství


Společně s novými reformami byli do Japonska povolání odborníci z jiných zemí (Británie, Francie, USA), především z oborů železniční dopravy, těžký průmysl, architektury a konečně i zbrojení.


Diplomatické posilování Japonska na mezinárodní scéně:
Japonské vítězství nad čínským loďstvem a armádou v letech 1894/95 měly varovat ostatní velmoci o nových poměrech v Asii. Všechny země, až na Británii, která pochopila, že je lepší mít Japonsko na své straně, se dívaly na dění v této oblasti s obavami z japonských úspěchů.

Možnost spojenectví mezi Japonskem a největší koloniální mocností v oblasti - Velkou Británií - se zdála reálná už od roku 1895, kdy se Británie odmítla připojit k tzv. ,,Trojitému zásahu" proti Japonsku, které vedly státy Francie, Rusko a Německé císařství, země, které usilovaly rovněž o čínské území. Důvodem intervence tří mocností se stala japonská okupace čínského poloostrova Liaodong, severočínské provincie.

Ovšem víceméně skutečnou záminkou k uzavření této smlouvy se stalo společný problém, ohledně boxerského povstání v Číně, kdy čínské tajné skupiny vystupňovaly násilí proti cizím ,,návštěvníkům" a jejich novým praktikám. Před Peking dorazili povstalci v květnu roku 1900. Následovala velmi rozpačitá a váhavá jednání císařovny-vdovy Cch'-si, jež nakonec povolila a umožnila vstup boxerům do města Peking, přičemž zakázala veškeré aktivity zahraničním ,,Mořským ďáblům" , jak nazvala zahraniční cizince. Došlo k obklíčení zahraniční ,,diplomatické" čtvrti a následujícím střetům padl za oběť i německý velvyslanec.

Následovala tvrdá reakce zahraničních velmocí (USA , Velké Británie , Japonsko , Francie , Německé císařství , Rusko , Rakousko-Uhersko a Itálie), které do Číny vyslaly své jednotky k nastolení pořádku. Celkem 49-60 000 mužů expedičních sil. Jejich velitelem byl jmenován německý maršál Alfred von Waldersee a britský admirál loďstva Sir Edward Seymour. Během necelého měsíce bylo povstání potlačeno a 7.září 1901 byl podepsán tzv. závěrečný protokol, v němž se čínská vláda zavázala uhradit reparace v nereálné výši 150 miliónů liber a byla donucena podepsat souhlas s přítomností cizích vojsk v zemi, za účelem ochrany diplomatické čtvrti.

Boxerské povstání bylo potlačeno. Za tuto skutečnost Aliance zaplatila cenou 2 500 mrtvých, čínské ztráty se pohybují přes 20 000 císařských vojáků.


Čínsko-japonská válka v letech 1894-95:
Celé tažení se událo na území dnešní Koreje, které v té době ovládala Čína. Ovšem Japonsko, jež si na toto území rovněž dělalo zálusk, využilo vnitřních problémů Číny a rozhodlo se toto území obsadit. Obě země si diplomaticky vyhlásily války 1.srpna 1894, ovšem boje prakticky probíhaly již od 25.července. Japonsko slavilo úspěchy, když se jí podařilo obsadit celou Koreu, plus další čistě čínská území, jako města Pchjongjang, Soul a další více severně. Bez problému byl obsazen Pusan.
Po japonském vítězství v námořní bitvě u ústí řeky Jalu (1895) postoupila japonská armáda až na území Mandžuska, které bylo již zčásti obsazeno Ruskem, které využilo současné čínské slabosti.

Čínsko-japonská válka byla ukončena tzv. Šimonoseckou mírovou smlouvou. V té byla Čína nucena Japonsku poskytnout několik ústupků, jako např.:
-nájem Liso-tungského poloostrova (včetně přístavu Port Arthur)
-zřeknutí čínských nároků na Koreu
-zaplacení reparací Japonsku v hodnotě 200 milionů taelů
-otevření některých přímořských přístavů a říčních cest japonským obchodním lodím

Ovšem o část svých zisků bylo Japonsko připraveno zásahem velmocí (Francie, Německa a Ruska). Přístav Port Arthur se tak dostal do ruských rukou a to formou pronájmu. Japonské vítězství příliš mnoho na čínsko-japonských vztazích nezměnilo a ty přetrvaly až do tzv. ,,Druhé čínsko-japonské války" (1937-45).


Shunpanro Hotel v Šimonoseki, kde byla smlouva uzavřena.


Anglo-japonská aliance z roku 1902:
K této smlouvě se obě strany držely zpětně, obecně i mediální prostředky obou zemí se vyjadřovaly k této skutečnosti s posměchem. Navíc zde nebylo příliš témat ke společné alianci, přesto se zde jich několik našlo. Největší z nich bylo pronikání ruského carského režimu do Číny, které se nelíbilo ani jedné z místních velmocí. Ovšem z pohledu Británie by se v tomto případě měly obě země držet od Ruska zpět, jelikož v Evropě bylo Rusko velkým a neocenitelným spojencem Británie. USA zase byli přístupnější ke ,,přátelskému kompromisu."

Smlouva z roku 1902 - body dohody:
Celkově smlouva obsahovala šest článků:
Článek 1 - Vysoké smluvní strany, které společně uznávají nezávislost Číny a Koreje, prohlašují za zcela neovlivnitelné agresivní tendence
Článek 2 - Prohlášení o neutralitě, pokud jeden signatář se zapojí do války na základě článku 1.
Článek 3 - Příslib podpory, pokud se jeden signatář zapojí do války s více než jednou zemí
Článek 4 - Signatáři se zavazují nevstupovat do samostatné smlouvy (dohody) na úkor této aliance
Článek 5 - Signatáři slibují komunikovat mezi sebou otevřeně a plně, když některé ze zájmů této smlouvy, jsou v ohrožení.
Článek 6 - Smlouvy zůstávají v platnosti po dobu 5ti let s výpovědní lhůtou na jeden rok, pokud bude podáno oznámení ke konci roku čtvrtého.


Články 2 a 3 byly nejzásadnější ohledně společné obrany a vedení války. Smlouva rovněž potvrzovala japonské nároky v Koreji, aniž by zavazovalo Británii zasáhnout v případě rusko-japonského konfliktu, naopak Japonsko není povinno hájit britské zájmy v Indii. Ačkoliv byla smlouva psána jasně, všechny strany si ji vyložili po svém. Británie v ní viděla mírné varování Ruskému carskému dvoru, zatímco Japonsko to povzbudilo k dalším krokům v této oblasti.


Signatář - Osoba se tímto způsobem hlásí k textu, který je většinou uveden výše (odtud název podpis), dává najevo svůj souhlas s ním, nebo jeho autorství a nazývá se signatář (tímto termínem se obvykle označují osoby, které (se) podepsaly (pod) významný dokument; osoby, které podepsaly dopis nebo nevýznamný dokument se obvykle takto neoznačují)

Pár čísel a faktů k anglo-japonské smlouvě:
-aliance byla vyhlášena 30.ledna 1902
-oficiální vyhlášení aliance proběhlo 12.února 1902
-do konce února tuto smlouvu následně odmítla Francie, Rusko a Německo
-jako protiváhu této smlouvě podepsala Francie a Rusko 16.března 1902 spojenecký pakt
-tuto smlouvu rovněž ,,jako zcela nevhodnou" odmítla následně Čína a Spojené státy americké
-navzdory své smlouvě s Ruskem, odmítla Francie během japonsko-ruské války v letech 1904-05, vstoupit do války na straně Ruska (jednalo by se o válečný akt rovněž s Británií, do nějž se Francie nechtěla zaplést)

Ustanovení aliance o ,,Vzájemné obraně" zapletlo Japonsko do událostí první světové války. Japonsko napadlo a po krátkodobém obléhání obsadilo pronajatý přístav Tsing-Tao v Číně, od které mělo tento přístav Císařské Německo pronajato.


Prodloužení aliance v letech 1905 a 1911
Aliance byla ve svém rozsahu obnovena a rozšířena celkově dvakrát, roku 1905 a 1911. Částečně to bylo podníceno i britskou podezřívavostí o skutečných japonských záměrech v jihovýchodní Asii. Japonsko skrytě podporovalo nacionalistické skupiny v jihovýchodní Asii, přičemž největší podporu získali indičtí nacionalisté, vedení Rash Behari Rosem, indickým revolučním vůdcem v boji proti Britům a autora řady spiknutí. Přestože Britové několikrát požadovali po Japonsku jeho vydání, nikdy se tak nestalo. Roku 1923 se dokonce stal japonským občanem.

V květnu 1905 Britové opětovně spoléhali na podporu Japonska ohledně britských nároků na Indii, zatímco Japonsko na oplátku počítalo s britským projevem souhlasu ohledně japonské expanze do Koreje. V listopadu 1905 byla Korea vyhlášena jako japonský protektorát a roku 1910 definitivně aknetována. Při dalším prodloužením smlouvy roku 1911 získalo Japonsko v tomto prostoru autonomii ohledně jednání a zásahů.



Karikatura z roku 1905 poté, co byla britsko-japonská smlouva prodloužena


Německo - japonské vztahy na přelomu 19./20.století a Velká válka

Německo - japonské vztahy na přelomu 19. a 20.století nebyly nijak vyostřené podobně jako v Evropě. Obě země defacto si svými nároky nijak nepřekážely. To se změnilo díky spojenectví s Británií, která byla ochotna podpořit japonské zájmy, pokud Japonsko učiní taktéž. 7.srpna 1914 obdržela japonská vláda oficiální žádost britské vlády, zda je Japonsko ochotno podpořit Dohodu při pronásledování německých korzárských lodí poblíž čínského pobřeží, jež přepadávaly Dohodová plavidla.

14.srpna 1914 bylo japonskou vládou zasláno Německu ultimátum, které zůstalo nezodpovězeno. Proto 23.srpna 1914 japonská vláda oficiálně prohlásila, že vstupuje do války an straně Dohody. Japonské oddíly se vylodily na čínském území, jež bylo Německem pronajato od Číny a po několika týdenních bojích s místními německými jednotkami ovládli všechny německé državy.

Během října obsadily japonské oddíly námořnictva bez odporu další německé državy v Tichomoří - Marshallovy ostrovy, Karolínské ostrovy a Mariany. 7.listopadu 1914, s pádem německého přístavu Tsing-tao, končí i německá vojenská přítomnost v Pacifiku. Během vojenských operací proti německým jednotkám přišla císařská armáda o 415 zabitých a 1500 raněných.

 
 Japonské dělostřelecké postavení před Tsing-Tao


Další japonská účast ve Velké válce (1915-1917)
V únoru 1915 námořníci z lodí japonského císařského námořnictva, sídlící v Singapuru, pomohli potlačit vzpouru indických vojáků proti britské vládě.

V letech 1915-1916 se Německo snažilo vyjednat separátní mír s Japonskem, ovšem jednání byla neúspěšná. Dne 3. července 1916 Japonsko a Rusko podepsaly smlouvu, kdy se obě země zavázaly, že nebudou vyjednat o separátním míru s Německem, a souhlasil, že budou navzájem konzultovat společné kroky v případě zásahu třetí stranou (mocností). Tato smlouva tím pomohla lépe uchránit japonskou hegemonii v Mandžusku a vnitřním Mongolsku.


18.prosince 1916 bylo Japonsko požádáno britskou stranou o vojenskou námořní výpomoc. Dva ze čtyř křižníků 1. Zvláštní Eskadry měly být odeslány do Kapského města a poté do Středozemního moře pro zásobování a ochranu britské ostrovní državy Malty. Admirál Sato Kozo na křižníku Akashipřistál na Maltě 13.dubna 1917 společně s 10. a 11. divizí torpédoborců. Nakonec se celkově jednalo o 1 křižník, 12 torpédoborců, 2 ex-britské torpédoborce a 2 šalupy.
Tyto jednotky proveldy celkem 348 bojových plaveb z Malty, přičemž dělaly eskortu 788 spojeneckým plavidlům, jež převezly na evropské bojiště více než 700 tisíc vojáků. Dalších 7075 lidí bylo zachráněno z poškozených a potápějících se lodí japonskými plavidly. Británie naoplátku diplomaticky uznala japonské nároky na Shantung a tichomořské ostrovy severně od rovníku.

Roku 1917 ovšem vstoupily do války v Evropě i Spojené státy americké (United states of America - USA), která ovšem měla s japonskou stranou ne zcela urovnané vztahy, hlavně týkající se Číny a Tichomoří. Zároveň Japonsko požádalo Francii, zda by se mohlo účasnit intervence v Rusku, kde proběhla Bolševická revoluce, na straně carských jednotek, což Francie odmítla.

Ke konci války Japonsko stále bylo plné objednávek potřebného válečného materiálu pro své evropské spojence. Válečný boom pomohl diverzifikovat průmysl země, zvýšit svůj export a přeměnit Japonsko z dlužníka k věřiteli poprvé v jeho historii. V roce 1918 se japonský vývoz oproti předválečnému roku 1913 čtyřznásobil.  Masivní příliv kapitálu do Japonska a dalších průmyslových odvětví vede k rychlé inflaci. V srpnu 1918, v důsledku této inflace, vypukly ve městech a obcích po celém Japonsku nepokoje, převážně kvůli nedostaku zákaldního jídla - rýže.


Lansing-Ishiiská dohoda (1917)
Jednalo se o diplomatickou dohodu mezi Japonskou říší a Spojenými státy Americkými s ohledem na dohodnutí zájmů obou zemí v Číně. V uveřejněném textu dohody, podepsané za Spojenými státy ministr Robert Lansingem a japonské zvláštní vyslanec Ishii Kikujirō, 2.listopadu 1917, se obě strany zavázaly podporovat politiku otevřených dveří v Číně , s ohledem na její teritoriální a správní integrity. Americká vláda ale rovněž připustila, že tato dohoda je velmi problematická již jen z důvodu blízksoti Japonska v této oblasti a jeho zájmům v oblasti. Mnoho slibů, daných Japonsku za to, že vstoupilo do války an straně Dohody, bylo pro USA v rozporu s Politikou otevřených dveří.

V tajném protokolu, připojeném k veřejné dohodě, se obě strany dohodly, že se smí využít speciální příležitosti, kterou světová válka zcela jistě představuje a umožňuje získat zvláštní práva a výsady v Číně na úkor ostatních spojeneckých národů pro válečné úsilí proti Německu. Lansing-Ishii dohoda byla zrušena v dubnu 1923.


Dvacet jedna bodů pro Čínu
Japonsko získal velkou sféru zájmu v severní Číně a Mandžusku, hlavně díky vítězstvím svých zbraní v čínsko-japonské válce (1894-95) a rusko-japonské válce (1904-05). Tím se zařadilo mezi evropské imperialistické mocnosti, které rovněž spatřovaly v Číně své koloniální zájmy, převážně Velká Británie. Se svržením čínské dynastie Qing během Xinhajské revoluce (10. října 1911 až 12.února 1912) a vznikem Čínské republiky pod vedením generála Yuan Shikai, Japonsko spatřilo příležitost, jak rozšířit sféru svého vlivu v Číně.

Japonské nároky, jež byly zařazeny do jednadvaceti bodů, byly shrnuty v pěti skupinách:
     Skupina 1 - Potvrzení japonských koloniálních kroků v provincii Šan-tung a rozšíření sféry vlivu Japonska na železnici, pobřežní oblasti a hlavní města provincie.
    Skupina 2 -Japonská kontrola železnice v jižním Mandžusku, rozšíření nájemnu nad tímto územím do jednadvacátého století, a rozšiření sféry vlivu Japonska v jižní Mandžusku a východních oblastech Mongolska. To mělo zahrnovat právo na usazení a exteritoriality , jmenování finanční a správní úředníky, aby vlády a priority pro japonské investice v těchto oblastech.
    Skupina 3 - Japonsko získalo kontrolu nad Hanyeping  a hutním komplexem,
    Skupina 4 - zakázání Číně ústupků v podobě pobřežních ostrovů jiným státům, kromě Japonska
    Skupina 5 - obsahuje různé druhy požadavků, od japonských poradců jmenování čínské ústřední vlády a sprava čínské policie, dále japonské misijní aktivity.

Po čínském odmítnutí Japonsko reviduje požadavky a stahuje bod 5 a upravený dokument s "Třinácti požadavky" byl předán 7. května v podobě ultimata, s dvoudenní lhůtou pro odpověď. V možnsoti války a vnitřních nepokojů v Číně, generál Yuan Shikai přijmá japonské požadavky.  Konečná podoba smlouvy byla podepsána oběma stranami dne 25. května 1915.

Pro Británii podobná dohoda byla jako podvod ze strany svého spojence. Ovšem díky válce byla ochotna nyní tuto ,,drzost" přehlédnout a přenechat definitivní projednání na konec války s mírovou smlouvou.


Události roku 1918
Jak bylo zmíněno, předchozího roku (1917) Japonsko předložilo Francii svůj návrh na zapojení do intervence v Rusku, což bylo Francií odmítnuto. Nicméně, v únoru 1918, vznikl japonský Sibiřský plánovací úřad, tvořený generálním štábem japonské armády a ministerstvem obrany, který zkoumal, zda by bylo možné na Sibiři vytvořit nárazníkový stát, který by Japonsko oddělil od zbytku Ruska. Armáda navrhla útok na dvou frontách, od Vladivostoku k Khabarovsku podél řeky Amur a přes čínskou východní železnici odříznout ruskou Transibiřskou magistrální železnici u jezera Bajkal.
Japonská vláda,  pod civilním vedením premiéra Hara Takashi, odmítla provést takovouto výpravu, přesto následujícího roku se dala japonská armáda do pohybu, i když to již bylo z jiného důvodu.


Japonská expedice v Rusku
V červenci 1918 totiž americký prezident Wilson požádal japonskou vládu o 7000 japonských vojáků, jež by tvořili jádro 25 tisícové expediční spojenecké armády, včetně amerických expedičních sil, převážně určených na záchranu československých legií a ochranu civilního obyvatelstva před terorem. Po vášnivých debatách ve sněmu, premiér Terauchi Masatake souhlasil, že pošle 12.000 vojáků, ale pod vedením Japonska.

Japonsko nakonec vyslalo rovných 70 000 vojáků, což ohromilo všechny ostatní státy. Později, i když se ostatní Dohodové státy omezily na činnost v okolí Vladistoku, japonské jednotky pronikly daleko na západ, ovládly území až po jezera Bajkal a Buryatia, zároveň sem přesunuly přes 50 000 civilních osadníků, jež měli zlepšit místní infrastrukturu.

Poté, co Mezinárodní koalice stáhla jeho síly, japonská armáda zůstala. Nicméně, politická opozice zabránila armádě anektovat bohaté zdroje regionu. Japonsko nadále podporovalo bílé hnutí admirála Kolčaka až do jeho porážk v roce 1920. Rovněž ve stejné době podporuje režim Atamana Semenova , jehož nestabilní vláda se zhroutila v roce 1922. V březnu a dubnu 1922 japonská armáda odrazila velké bolševické útoky proti Vladivostoku.

Dne 24.června 1922 Japonsko oznámila, že jednostranně odstoupit od celé ruské území, s výjimkou severní části ostrova Sachalin, které si udrželo až do roku 1925. Japonsko během svého dobrodružství v Rusku přišlo o 5000 mrtvých, přičemž celé tažení národní ekonomiku stálo 900 miliónů Jenů. Celkově byla japonská expedice špatně naplánována a chyběly jí i argumenty, proč se vyplatilo ji realizovat - že se mělo jednat o expedici určené k ochraně uskladněných vojenských zásob a "záchraně" československých legií, Japonsku nevěřili ani jeho Spojenci. Nicméně japonské sny o ovládnutí na zdroje bohaté Sibiře měly pokračovat i v budoucnu, kdy se japonská armáda dostala do potyčky s Rudou armádou v letech 1938-39, z nichž vítězně nevyšla.



Události roku 1919
V roce 1919 bylo možné vidět japonského zástupce Saionji Kinmochi sedět vedle " velké čtyřky "( Lloyd George , Orlando , Wilson , Clemenceau ) na mírové konferenci ve Versailles. Tokio získalo trvalé místo v Radě Společnosti národů.

Dále potvrdilo svůj nárok na dobytá německá území z první světové války, hlavně severní tichomořské ostrovy, jež byly ustanoveny pod japonský mandát, tzv. jižní Pacifický mandát. I přes relativně malou roli Japonska ve světové válce (a odmítnutí západních mocností v jeho snaze o rasové rovnosti bodu v následujících smlouvě Versailles ), Japonsko se ukázalo jako velký politický hráč.

Snadné zisky ze světové války podnítily japonský militarismus, jež během 20. a 30. let dosáhl svého vrcholu a díky politické nestabilitě v Japonsku se k moci dostala armáda a námořnictvo, které v budoucnu zahájilo program japonského militarismu a dovedla Japonsko do nové světové války, započaté válkou proti Číně (od roku 1937) a sebevraždeném kroku Japonska vstoupit do otevřeného konfliktu s USA a Británií.

čtvrtek 10. listopadu 2011

Počty rytířských křížů udělených příslušníkům jednotek SS

1. SS Panzer Division Leibstandarte SS Adolf Hitler - 58
2. SS Panzer Division Das Reich - 69
3. SS Panzer Division Totenkopf - 47
4. SS Polizei Panzergrenadier Division - 25
5. SS Panzer Division Wiking - 55
6. SS Gebirgs Division Nord - 4
7. SS Freiwilligen Gebirgs Division Prinz Eugen - 6
8. SS Kavallerie Division Florian Geyer - 22
9. SS Panzer Division Hohenstaufen - 12
10. SS Panzer Division Frundsberg - 13

11. SS Freiwilligen Panzer Grenadier Division Nordland - 25
12. SS Panzer Division Hitlerjugend - 14
13. Waffen Gebirgs Division der SS Handschar (kroatische Nr. 1) - 4
14. Waffen Grenadier Division der SS (ukrainische Nr. 1) - 1
15. Waffen Grenadier Division der SS (lettische Nr. 1) - 3
16. SS Panzer Grenadier Division Reichsführer SS - ?
17. SS Panzer Grenadier Division Götz von Berlichingen - 4
18. SS Freiwilligen Panzer Grenadier Division Horst Wessel - 2
19. Waffen Grenadier Division der SS (lettische Nr. 2) - 12
20. Waffen Grenadier Division der SS (estnische Nr. 1) - 5

21. Waffen Gebirgs Division der SS Skanderbeg -
22. SS Freiwilligen Kavallerie Division Maria Theresa - 6
23. Waffen Gebirgs Division der SS Kama (kroatische Nr. 2) - ?
23. SS Freiwilligen Panzer Grenadier Division Nederland - 19
24. Waffen Gebirgs Division der SS Karstjäger - ?
25. Waffen Grenadier Division der SS Hunyadi (ungarische Nr. 1) - ?
26. Waffen Grenadier Division der SS Hungaria (ungarische Nr. 2) - ?
27. SS Freiwilligen Grenadier Division Langemarck - 1
28. SS Freiwilligen Panzer Grenadier Division Wallonien - 3
29. Waffen Grenadier Division der SS (russische Nr. 1) - ?
29. Waffen Grenadier Division der SS (italienische Nr. 1) - ?

30. Waffen Grenadier Division der SS (weissruthenische Nr. 1) - ?
31. SS Freiwilligen Grenadier Division - ?
32. SS Frewilligen Grenadier Division 30.Januar - ?
33. Waffen Grenadier Division der SS (ungarische Nr. 3) - ?
33. Waffen Grenadier Division der SS Charlemagne - 2
34. SS Freiwilligen Grenadier Division Landstorm Nederland - 3
35. SS Polizei Grenadier Division Polizei Division II - ?
36. Waffen Grenadier Division der SS Dirlewanger - 1
37. SS Freiwilligen Kavallerie Division Lützow - ?
38. SS Panzer Grenadier Division Nibelungen - ?