Německo-polský pohraniční konflikt z let 1919-21

Polsko se v průběhu několika pohraničních šarvátek pokusilo získat nová území na úkor okolních sousedů. Největší zájem mělo o Horní Slezsko, které chtělo anektovat celkem čtyřikrát na úkor Německa, ovšem neúspěšně.

První pokus o získání tohoto území proběhl v únoru 1919, kdy polské bojůvky, pod vedením Wojciechem Korfanta, zahájily ozbrojený útok na toto území. Zdejší jednotky Freikorpsu, za vydatné podpory místního německého obyvatelstva, zahájily partyzánskou válku proti polským jednotkám. Tyto akce celkově oslabily zásobování polských jednotek a zdržovaly polské zálohy mimo hlavní bojové síly. Když Freikorps zahájil z Německa protiútok, získal většinu území zpět.

17. srpna, 1919, okolo 02:00, bylo zahájeno ,,První polské povstání" (i když se jednalo o druhý polský pokus získat toto území). Polský velitel nacionalistů, Wojciech Korfanty, shromáždil pro útok celkem 22 tisíc povstalců, různě vyzbrojených. Polským silám se zpočátku dařilo (podařilo se jim dokonce dobýt několik skladišť s dělostřeleckou municí), ovšem zdejší síly Freikorpsu se dokázaly reorganizovat a během jednoho dne usměrnit polský postup jedním směrem, díky čemuž se stal polský postup ohroženějším. 18.srpna německým obráncům dorazily posily, včetně Brigády Erhart a 3. Marine-Brigade von Lowenfeld. Obě jednotky podléhaly velení generála Karla Höfera.

Během bojů ve dnech 18.-25. srpna získali němečtí obránci převahu a protiútokem zatlačili polské jednotky na demarkační hranici ustanovenou státy Dohody.

Obrněný vůz ,,Korfanty" během bojů ve Slezsku

Na večer 17.srpna vyhlásil Wojciech Korfanty ,,Druhé polské povstání" (třetí polský pokus), během kterého bylo zabito přes 300 německých civilistů. Ovšem podobně jako v předchozím útoku, ani nyní nedokázali Poláci převzít iniciativu, navíc zdejší jednotky Freikorpsu kladly odhodlanější odpor, než na jaký byli Poláci připraveni. Korfantyho povstalci byli opět nuceni ustoupit na demarkační linii a povstání skončilo.

17. března 1921 proběhlo hlasování, v němž se všechna Hornoslezská města rozhodla o svém setrvání v Německu. Reakcí na to Korfanty okamžitě mobilizoval své stoupence a 3. května postupně dobyl města Pless, Ryback a Formowitz a 6. května měly Korfantyho jednotky již pod kontrolou dvě třetiny východního Slezska.

Do oblasti se začaly stahovat všechny možné jednotky Freikorps z celého území Německa. Nejvzdálenější jednotky dorazily dokonce z jižního Německa a Rakouska. A zatímco mnoho členů Freikorpsu infiltrovalo v přestrojení za civilisty území obsazená Poláky,jejich velení mezitím plánovalo protiútok.

 

Jednotky Freikorpsu.
Nejvýš na voze sedící muž je Rudolf Hess !

Bitva u Annabergu

V této chvíli byla nejvhodnější situace k zahájení masivního protiútoku německých sil. Generál von Hülsen, v této době velitel jednotek Freikorpsu vybral jako primární cíl protiútoku dominantní bod východních planin od Odry - Annabergský klášter, svatostánek svaté Anny, patronky slezských Němců. Podél Odry se večer 20.května rozmístilo sedm batalionů Freikorpsu. Jejich cílem bylo dobýt  Annaberg, vytlačit polské síly z oblasti a osvobodit německé zajatce z jejich ,,pohostinství."

Německý protiútok začal 21.května ve 2.31 ráno. V mlhavé tmě vyrazilo 900 mužů ve dvou uskupeních ze svých pozic.Němci zahájili svůj útok na severu proti pluku polských slezských povstalců z Pless (Pszczyna), pod velením Franciszek Rataj. Polské síly byly zcela zaskočeny. Ty se sice pokusily o bodákový protiútok, ovšem byly odraženy. 

Německým silám se navíc podařilo ukořistit dvě děla, která byla použita při dobývání Annabergu. Následovaly těžké pouliční boje. Náměstí AnnaBergu bylo konečně dobyto v 11:30 hod. 

Síly Freikorps stále pokračovaly v útoku a získali tak předmostí  na východním břehu Odry 25 km hluboké a způsobily Polákům těžké ztráty.

Freikorps osvobodily nejen oblast Annabergu, ale také město Rosenberg a ulevily městu Kattowitz, které bylo pod neustálým polským tlakem.

10.června bylo vyhlášeno příměří.Na začátku července do oblasti bojů vstoupily Dohodové síly a vytvořily nárazníkové pásmo. Sporné území Horního Slezska bylo postupně rozděleno mezi obě země – Německo a Polsko. Město Annaberg zůstalo v Německu až do roku 1945, kdy se v Postupimské dohodě stalo součástí Polska v rámci Postupimské dohody.

Německé ztráty činily 120 mrtvých, polské ztráty nejsou známy. 

Trojité dělení Polska

Jinak za zánik Polska v letech 1772-95 stál polský král Stanislav II. August Poniatowski, jež ovšem byl politicky sláb a zcela pod taktovkou ruské carevny Kateřiny II. A podle všeho nejen na politické scéně, ale i v posteli.

Na polský trůn se Stanislav August dostal z vůle carevny Kateřiny II., jejímž oblíbencem (a snad i milencem) byl. Kateřina velmi dobře znala jeho mírnou povahu a viděla v něm povolný nástroj, s jehož pomocí bude možné posilovat ruský vliv v upadajícím polském státě. Stanislav se sice jako král snažil hájit zájmy země, ale k prosazení nutných reforem neměl ani autoritu, ani mocenskou základnu. Za jeho vlády proběhla všechna tři dělení Polska – po posledním z nich přestal stát úplně existovat. Stanislav August abdikoval (1795) a dožil v ruském exilu.


Jinak za zánikem Polska stálo samotné Polsko, hlavně se svou politikou vůči okolním státům. Nejhorší byla politická pasivita za vlády Augusta III. v letech 1733–1763, v níž se Polsko nevměšovalo do mezinárodních vztahů, největším problémem ovšem byla nejednota polských šlechticů, jež mezi sebou bojovali o moc. Navíc se do dění v Polsku dostávala i povstání na porobených území, jako např. na Ukrajině, kde docházelo k lidovým povstání proti polské šlechtě (navíc s vydatnou podporou Ruska). Navíc díky finančním problémům Polska byla oslabena i armáda, jeř činila pouhých 24 000 mužů.


Chronologie

    1772 – První dělení Polska
    1793 – Druhé dělení Polska
    1794 – povstání Tadeusze Kósciuzska (přes počáteční úspěchy potlačeno),
    1795 – Třetí dělení Polska

Angažmá v Polsku se jako první účastnilo Rusko, jež ovšem muselo díky válce s Tureckem oddálit své plány s Polskem. Ve stejnék roce obsadil pod záminkou vytvoření zdravotního kordónu proti epidemii pruský král Fridrich II. Veliký část severního polského území – tzv. „královské Prusy“. Rovněž Rakousko okupovalo Spišsko a podkarpatská území. Roku 1771 vtrhly do Polska i carské posily pod vedením ruského vojevůdce A. V. Suvorova.

Roku 1772 byla uzavřena Prusko-Rusko-Rakouská dohoda, díky níž si tyto tři mocnosti přivlastnily části polských území:
PRUSKO
-území Warmie, vojvodství Pomořanské, Malborské a Chelmiňské a menší části Velkopolska
-rozloha cca.36 000 km² s více než půl miliónem obyvatel

RUSKO
-území Livonska, vojvodství Polocké, Mstislavské a díly vojvodství Minského a Vitebského
-rozloha 92 000 km² s 1 300 000 obyvateli převážně běloruské národnosti

RAKOUSKO
-území na jih od horní Visly, části vojvodství Sandoměřského, Krakovského, knížectví Osvětimského a Zatorského a dále Podolí a části Volyně.



Druhé dělení Polska
Roku 1773 polský sněm ratifikoval dohodu o dělení Polska, přičemž se velmi orientovalo na Rusko. Kateřina Veliká totiž chtěla prosadit v Polsku svůj vliv, proto totiž neměla důvod Polsko jako stát rozbíjet. V 80. letech se změnila situace na jihu Ruska, které chtělo ovládnout černomořskou oblast na úkor Turků. Proti Turecku vystupovalo i Rakousko a jejich společné cíle je nakonec sblížily. Této situace chtěl Stanisław August vytěžit, ovšem carevna jej odmítla.

Roku 1783 se Rusko stále nemohlo prosadit ve válce s Tureckem, navíc svůj stav ve válce s Ruskem, vyhlásilo i Švédsko. Roku 1790 byla podepsána Prusko-polská spojenecká smlouva (Prusko stálo v rusko-turecké válce na straně Osmánů). Prusko přitom požadovalo po Polsku Gdaňsk a Elblag a jako náhradu slibovalo území na účet Rakouska. Následujícího roku vyhlásil Stanisław August novou ústavu, která byla v normální situaci bežných společenských změn v Evropě, ovšem která se nelíbila polské šlechtě. Polští šlechtici proto požádali ruskou carevnu Kateřinu II. o pomoc, a tak roku 1792 vpadly do země dvě ruské armády. Po krátkých bojích mezi Rusy a Poláky požádalo Polsko o příměří.

Při tzv. Druhém dělení (1793) se opět území Polska scvrklo:
PRUSKO
-území Toruň, Gdaňsk, vojvodství Poznaňské, Hnězdenské, Kališské, Sieradzské, Inowroclawské, Brestsko-kujavské a Plocké a část Mazovska a Dobrzyňsko
-rozloha 58 000 km²

RUSKO
-získalo vojvodství Kyjevské, Braclavské, Podolské a části vojvodství Volyňského, Brestsko-litevského, Nowogrodského, Minského a Vilenského.
-rozloha cca 250 000 km² (jednalo se převážně o ploské území v Bělorusko a Ukrajině)



Třetí dělení Polska
Po druhém dělení odešlo z Polska mnoho inteligence přičemž díky tomu se položily základy pro různé spolky. 24. března 1794 vyhlásil Tadeusz Kościuszko (polský a americký generál, pevnostní inženýr, účastnil se americké války za nezávislost, roznítil protiruské povstání a byl nejvyšším vůdcem povstání v roce 1794) na krakovském náměstí povstání pod heslem „Volnost, územní celistvost, samostatnost“ . Povstání zpočátku dosáhlo velkých úspěchů.  v počátku velké úspěchy. Povstalci jednali o podpoře s revoluční Francií, naděje pomoci od francouzských revolučních vojsk se rozplynula. Poláci v tom stáli sami. Po dobytí varšavských předměstí Rusy začalo Polsko opět jednat o příměří.

Mezitím probíhala jednání mezi třemi mocnostmi o tzv. Třetím dělení Polska (1795).

RAKOUSKO
-získalo území mezi Bugem, Vislou a Pilicí spolu s Krakovem

RUSKO
-získalo zbytky Livonska, Polesí, Litvy, Volyňska a Žmudě, tedy zhruba země po Bug a Němen

PRUSKO
-získalo zbytkové území Polska, na kterém se nacházela i Varšava


25.listopadu 1795 podepsal Stanisław August svoji abdikaci. Polsko jako stát zaniklo.Obnovené Polsko spatřilo světlo světa až po skončení první světové války.


Podíl jednotlivých mocností na úkor Polska (celkově):
Podíl byl vcelku nerovnoměrný. Počty o rozloze a obyvatelstvu se dosti lišily od ,,bratrského" vyrovnání:

RUSKO
-62 % území a 45 % obyvatelstva (včetně východních málo rozvinutých litevských, běloruských, ruských a ukrajinských zemí)

PRUSKO
-20 % území a 23 % obyvatelstva (nejmenší podíl, ovšem nejvíce hospodářsky vyvinuté území bývalého Polska).

RAKOUSKO
-18 % území a 32 % obyvatelstva (největší podíl obyvatelstva, hospodářsky zaostalé).

Granátomet M79 (USA)

 

M79byla výsledkem projektu Niblick, jehož cílem bylo vyvinout zbraň, která by zvýšila palebnou sílu obyčejného pěšáka tím, že bude mít hmotnost obyčejné pěchotní zbraně, ale dostřel a přesnější dopadovou plochu než běžný minomet. Jedním z výsledků tohoto projektu byl i granátomet Niblick 40 x 46 mm, který ovšem nedokázal vystřelit více granátů najednou bez přebíjení. 

15.prosince 1960 byla XM79 (označení výrobce Sprongflield) přijata do výzbroje armády USA. Následujícího roku armáda obdržela první kusy. Díky své snadné obsluze, spolehlivosti a palebné síle se tato zbraň stala mezi vojáky oblíbenou. Navíc díky tomu se snížila různorodost munice u jednotek, zvláště pro minomety, kterých bylo několik různých druhů.

Ovšem tato zbraň měla jeden vážný nedostatek - po každém výstřelu musel voják zbraň ,,rozlomit" opět nabít a po výstřelu opakovat. Navíc minimální dostřel 30 metrů znamenalo, že voják s touto zbraní musel jít uprostřed, většinou sám, aby poskytl palebnou podporu z dálky, která byla k tomu třeba. V případě boje z blízka se musel voják uchýlit k záložní pistoli. Existovaly sice speciální granáty pro palbu přímou, ovšem tento luxus nebyl v každém boji možné použít. Navíc pokud vojákovi došly v zápalu boje náboje, kterých měl pouze 20, znamenalo to pouze se spolehnout na záložní pistoli či ruční granáty.Navíc zbraň bez nábojů vojáka pouze zdržovala.

To mělo za následek vývoj granátometů XM148 a M203, podvěsitelných pod pušku M16. Zatímco projekt XM byl  pro nedostatky zrušen, M203 se osvědčil (zaveden do výzbroje roku 1969) a na konci války ve Vietnamu začal nahrazovat dosluhující M79.

M79 na konci války ve Vietnamu sloužily u Národní stráže a u záložních jednotek. Několik kusů této zbraně bylo možné vidět ještě roku 2003 při operaci ,,Irácká svoboda"

 

Voják s granátometem M79 

a  pásem na 20 nábojů

Technické údaje:

Ráže: 40mm

Délka: 783mm

Hmotnost: 3kg

Hlaveň: drážkovaný vývrt, sklopná

Systém závěru: uzamčený, nabijení zezadu

Počáteční rychlost: 75m/sek

Dostřel: 150m

Druhy munice:

Výbušné

Neletální

pro boj zblízka

Historie výroby:

Projekt: 1953-1960

Výroba: 1961-1971

Vyrobeno: 350 000 kusů (pouze v USA)

Výrobci:

Springfield Armory

Action Manufacturing Company

Exotic Metal Products

Kanarr Corporation

Thompson-Ramo-Woolridge

Bitva o říšský sněm v Berlíně (1945)

Bitva o Berlín
Díky úspěchu Viselsko-Oderské operace se sovětské armády valily nezadržitelně na Berlín. První sovětské dělostřelecké granáty začínají dopadat na Berlín 20.dubna 1945, v den Hitlerových narozenin. 1. ukrajinský a 1.běloruský front se o den později spojí, a dostávají tak celý Berlín do kleští. V průběhu bojů o Berlín naráželi sovětští vojáci na tuhý odpor, zejména ze strany jednotek SS. V průběhu celé bitvy není vyjímkou, když se do cesty sovětské (celé) armádě, postaví pouhá německá divize, většinou špatně vyzbrojená. Přesto němečtí vojáci, někdy pouze mladíci z Hitlerjugend, či starci z Volkssturm s panzerfausty, kladou sovětské armádě odpor, za který ovšem většina zaplatí svým životem.

Od počátky bitvy je situace Němců beznadějná, proti necelým 800 000 špatně vyzbrojených obránců, stojí téměř 2 500 000 Rudoarmějců, kteří si na nedostatek tanků a dělostřelectva nemohou stěžovat. Nejtěžší boje pro obě strany propukají v oblastech kolem samotného Berlína, kde se nacházejí poslední opevněné pozice před samotným městem. Tyto boje jsou historiky dodnes brána jako nejurputnější během celé bitvy o Berlín. Jedna strana střídala v protiútocích, často nesmyslných a velice krutě vyplacených na životech, druhou, přičemž tyto protiútoky byly pro německé obránce doslova masakrem. Nejvíc vázl postup 1. běloruského frontu maršála Žukova, úspěšnější byla vojska 1. ukrajinského frontu maršála Koněva, která prolomila pozice 4. pancéřové armády a 18. dubna se dostala ke Sprévě. 22.dubna, dva dny po svých 56. narozeninách, nařizuje Adolf Hitler svolat poradu štábu, během níž je dojednáno stáhnutí všech vojsk ze Západu k Berlínu.

V průběhu dnů 24.-30.dubna 1945 po celém Berlíně propukají krvavé boje mezi postupujícími Sověty a německými obránci, kteří nemají kam ustoupit, jelikož celý Berlín je obklíčen dvěma sovětskými fronty. Onoho zmíněného 24.dubna pronikají první sovětské jednotky maršála Žukova na předměstí samotného Berlína. Na jihu je obklíčena celá 9.armáda, která měla bránit Berlín z jihu. K obraně města měl generál Weidling k dispozici pouze zbytky 9. a 3. pancéřové armády. Tyto jednotky, většinou již beze zbraní, či těžké techniky, doplňovali ,,dobrovolníci" od policie, protiletadlového dělostřelectva, Hitlerjugend a Volkssturmu.

K 29.dubnu mají většinu města, ovšem po tvrdých bojích, sovětské jednotky pod kontrolou. Na dobytých částech města dochází ke zvěrstvům ze strany mstících se Sovětů. Znásilňování, popravy, apod. jsou v pořádku. K 29.dubnu obsazují Rudoarmějci i ministerstvo vnitra, od samotného Reischtagu vzdáleného pouhých 500 metrů.

Reichstag v červnu 1945

Reichstag (Říšský sněm) - krátká historie
Budova Reichstagu byla vystavěna jako sídlo Reichstagu, původního parlamentu Německé říše. Budova byla slavnostně otevřena roku 1894 a sloužila až do roku 1933, kdy byla údajně podpálena. Viníkem byl oficiálně označen nizozemský komunista Marinem van der Lubbe. Historici dnes dávají vinu nacistům, kteří chtěli na sebe upozornit, že se oni se svými varováními o podlosti židů a komunistů, nemýlí. V průběhu vlády Adolfa Hitlera nebyla budova Říšského sněmu nikdy opravena. Za Berlínské operace roku 1945 byla navíc ještě silně poškozena závěrečnými boji mezi německými obránci a sovětskými jednotkami.

Po skončení války se budova Říšského sněmu ocitla v Západním sektoru Berlína, velmi blízko hraničního pásma. Roku 1956, celých 11 let po válce, se rozhodlo o jejím opravení. Rekonstrukce budovy proběhla v letech 1961-64. Během Studené války sloužila jako muzeum Dějin Německa. V letech 1995-1999 proběhla další rekonstrukce budovy. Spolkový sněm začal trvale pracovat v této budově od 7. září 1999.

Reichstag v bitvě o Berlín
Navzdory svému nulovému významu od zapálení v roce 1933, sovětské velení na něj zaměřilo svoji pozornost s cílem dobýt jej jako symbol celého Berlína a Německa. Během bojů o Berlín působila v Říšském sněmu posádka o 3000 mužích. Jednalo se o číslo magické, v porovnání s tím, že se jednalo o obránce pouze jedné budovy. Celkově se ale jednalo o různorodou směsici ozbrojených složek Německa (Waffen-SS, Wehrmacht, Luftwaffe, Hitlerjugend, Gestapo, SD atd.), většinou různě i ozbrojených.

Němečtí obránci většinou disponovali osobními zbraněmi, samopaly a v některých případech i kulomety a panzerfausty. Před schody do budovy se měla údajně nalézat i protitanková děla ráže 75mm, ovšem obráncům se asi po pár výstřelech již nedostávalo munice.

Dobytím budovy Říšského sněmu byli pověřeni vojáci 380.střeleckého pluku od 150.divize. Její velitel, generálmajor V.M. Šatilov, již 30.dubna ve 14.25 hod. hlásil svým nadřízeným, že vlajka vlaje nad Reichstagem. Žukov o tom hned informoval samotného Stalina. Na místo dorazili ihned váleční dopisovatelé, kteří se ovšem dostali pod německou palbu. Ve skutečnosti sovětští pěšáci vedli poziční přestřelku s německými obránci doslova ,,přes ulici", schováni v ruinách budov. Ani letecké shozy vlajek piloty od 115. leteckého pluku nebyly úspěšné.

Generálmajor, vědomý si blamáže, byl nucen opravdu dobýt celý Sněm doslova ztečí. Z protějších domů vyrazilo, za podpory dělostřelectva a tanků, několik stovek sovětských pěšáků, kteří se probojovali až k hlavnímu vchodu, který byl zabarikádovaný. Bylo něco kolem šesté večer, 30.dubna. Nyní následoval doslova boj o každé poschodí. K 22:40hod. dne 30. dubna 1945 byla vlajka vztyčena sovětským vojákem Michail Mininem, průzkumníkem od 150.střelecké divize. Další vlajka byla vztyčena průzkumníky por. Sergeja E. Sorokina.

Ovšem díky tmě nebylo možno pořídit foto a v průběhu noci jednu z nich stihli němečtí obránci shodit. Následující den, 1.května, probíhaly po celé budově těžké boje, přičemž Sověti při každém pokusu se probojovat na střechu, utrpěli těžké ztráty.

Německý odpor se podařilo zlomit až 2.května 1945, přičemž se sovětská pěchota probojovala až na střechu budovy. Jako fotka do novin byla vybrána ta, kdy Gruzínec četař Meliton Kantaria (pro potěšení Stalina) a Rus, četař Michail Jegorov vztyčují společně vlajku se srpem a kladivem. Pro fotografa byl tento snímek, s braniborskou bránou v pozadí, zřejmě nejzajímavější a oba četaři obdrželi titul Hrdina SSSR (i když došli po funuse). Jednalo se o šestou, a zároveň již poslední, vlajku se srpem a kladivem, vztyčenou nad Reischtagem.

Zdroje:
mhoefert.de
historywarsweapons.com
panzernet.net
Wikipedie
Kronika druhé světové války