středa 16. května 2012

2A3 Kondensator (Sovětský Svaz)



V době, kdy co nebylo atomové, nebylo jak říkáme ,in´, zkonstruovali v USA 280 milimetrový jaderný kanón M-26 Atomic Annie. Zásadou bylo použití jaderných zbraní v případném konfliktu a to nejen při použití letectva a raket, ale i v rámci samohybného dělostřelectva. Ve Spojených státech po dlouhém výzkumu vznikl poziční kanón M65 Atomic Annie (atomová Anna) ráže 280mm s dostřelem 20 mil. Celkově je vyrobeno 20 kusů při ceně 800 000 dolarů za kus.

V rámci americké přítomnosti v Evropě se tato děla dostala i do Západního Německa, kde sehrála propagandistickou roli. Aby Sovětský svaz nebyl zahanben a zároveň osočován svými spojenci, že jsou vydáni možnému americkému atomovému útoku na pospas, vydala Výbor sovětů nařízení zahájit vývoj vlastních dělostřeleckých kompletů - samohybného minometu ráže 420mm a samohybného kanónu ráže 406 mm.

Vývoj 406 mm kanonu probíhal pod označením SM-54 v konstrukční kanceláří CKB-34, jejich výroba pak v. Závodě № 221. Dělostřelecký systém dokončila Grabinova konstrukční kancelář Nižnij Gorkij krátce poté. Podvozek vycházel ze sovětského těžkého tanku T-10M, ovšem značně upravený pro požadavky děla. Samotná instalace děla SM-54 na podvozek Objektu 271 proběhla 26.prosince 1956.

Hlaveň děla byla hladkého vývrtu. Kanón byl schopen vystřelovat jaderné projektily o hmotnosti 570kg s počáteční rychlostí 716 m/sek do vzdálenosti 35,6km.

Pohon kompletu o váze 64 tun zajišťoval vodou chlazený vidlicový dvanáctiválcový vznětový motor V-2-IS (V2K) o výkonu 700 k (552kW - 2100 otáček/ min). Maximální rychlost 30km/hod. a dojezd 200 km po silnici. Válka.cz uvádí jako pohonnou jednotku V-12-6B (turbo diesel) se stejnými výkony.


Celkem vznikly čtyři kusy, které byly veřejnosti představeny na listopadové přehlídce Rudé armády v roce 1957, kde ji měli možnost spatřit i západní pozorovatelé. Další přehlídky se účastnily 7. července 1957, kdy projížděly po ulici Běloruská před stanicí metra. Poté byly tyto dělostřelecké systémy podrobeny dělostřeleckým zkouškám a následně převedeny do stavů rezerv Vrchního velení.
V těch zůstaly v ,,aktivní" službě až do nástupu Nikity Chruščova, který dal přednost raketám před projekty těžkého dělostřelectva a super těžkých tanků ze stalinské éry. To znamenalo, že roku 1960 byly všechny čtyři kusy vyřazeny z armádních útvarů. Tři kusy byly kompletně sešrotovány, čtvrtý kus se dochoval do dnešních dnů a je možné jej spatřit v Centrálním muzeu ozbrojených sil v Moskvě.

Vysvětlivky označení:
SM-54 - dělo 406,4mm
Objekt 271 - upravený podvozek tanku T-10M





Ráže     406 mm (16.0 v)
Kadence    1 výstřel za 5 minut
Maximální dostřel    35.6 km (Wikipedie a valka.cz uvádí 25.6km)

Bojová hmotnost:    64000 kg
Celková délka:    20000 mm
Celková šířka:    3080 mm
Celková výška:    5750 mm





Zdroje:
palba.cz, časopis Modelář 6/2007, valka.cz, wikipedie

neděle 13. května 2012

Dornier Do-17K jugoslávského letectva


Jugoslávské letectvo jako ostatní letectva evropských států několik posledních let před vypuknutím války v Evropě zapáleně zbrojilo a snažilo se získat zbraně kde se dalo. Jedním příkladem je i jugoslávské letectvo, které kromě domácí produkce (stíhací IK-2 a IK-3) používalo britské typy Hawker Fury, Hawker Hurricane I či Blenheim I, italský bombardér SM 79 či německé Bf-109E a bombardér Do-17K.

Problémy jež vedly k tomuto kroku lze hledat k  roku 1938, kdy došlo téměř k evropskému konfliktu (září 1938 a Mnichovská dohoda) a řada států, včetně Jugoslávie, si uvědomila, že jejich armáda je nedostatečně a nemoderně vybavena. Navíc se čím dál více ve vzduchu objevovala možnost dalšího konfliktu. Jugoslávie, která začala narychlo zbrojit, nedokázala své požadavky plně upokojit pouze z jednoho zdroje, proto se doslova obracelo s nabídkou koupě všude kde se dalo. Díky tomu se v jugoslávském letectvu objevila široká paleta strojů z různých zemí (viz výše).

Největší problém se objevil u bombardovacího letectva, jelikož tento problém nemohl nedostatečný jugoslávský průmysl převzít. Bombardovací letouny jugoslávského letectva tedy byly exportní a jednalo se o tři typy: SM 79, Blenheim I a Do-17K. Následující počty letounů v dubnu 1941 činily:
-56 Blenheim I
-40 SM 79
-60 Do 17K

Dornier Do-17K (Dornier Do 17 Ka-2, Kb-2)

Verze k se od původní verze E lišila novými čtrnáctiválcovými motory Gnome-Rhône 14 N (původem z Francie). Původní verze Do 17 E-1 se začala vyrábět na počátku roku 1937. Jeho rychlost s plnou výzbrojí činila (s nákladem pum 500kg) přibližně kolem 300 km/h. Tato verze oslnila jugoslávské velení na letecké soutěži, pořádané ve Švýcarském Zürichu v roce 1937.

Na základě jejího hodnocení objednala jugoslávské vláda v červnu 1936 celkem 20 kusů Do-17ka-1. První kusy začaly Jugoslávii přicházet k dispozici již v říjnu 1937, další následovaly: 14 kusů Do 17Ka-2 a dva kusy Do 17Kb-1, jež už vycházela z modernější varianty Do-17M. Celkově tak jugoslávské letectvo obdrželo 36 kusů letounu z Německa za cenu 3,316,788 RM. Stroje byl z 72-96% různém stavu kompletování. Výroba (po získání licence) začala v listopadu 1939 v továrně Fabrika Aeroplana Kraljevo.

Zkompletování letounů tedy již viselo na jugoslávských bedrech, které k této výzvě přišli zcela zajímavě:
-k pohonu sloužily motory 870 hp Gnome-Rhône K-14 (francouzské)
-obranná výzbroj se skládala ze tří kulometů FN ráže 7,9 mm
-výstroj (včetně rádio vybavení) složená z československých a jugoslávských zdrojů (čs. fotopřístroje)


Takto zkompletovaný letoun (verze M) sloužil jako vzor pro domácí výrobu, která měla dosáhnout 36 kusů. Vyrobeno bylo pouze 33 kusů, jelikož dokončení posledních tří kusů zabránila německá invaze na jaře 1941. Ovšem projevovaly se velmi špatně francouzské motory (kořistní z Německa po pádu Francie), o kterých Francouzi prohlašovali, že dosahují výkonu 870 koní a rychlosti 420 km / h. Vrtule byly rovněž velmi špatné a to až tak, že došlo k jejich pozdějšímu nahrazení typem Piaggio Aero a Ratier. Jediný kus Do-17 byl kompletně vybavený německou výstrojí.



Bojové nasazení v rámci jugoslávského letectva

Zkompletované a vybavené letouny Do-17 byly dodány 63. a 64. skupině 3. bombardovacímu pluku  3. smíšené letecké brigády, dislokované na letišti v Stubolu (Priština) o celkovém počtu 60 kusů (po 30 kusech každá). Po německém útoku se 30 kusů nalézalo na letišti Petrovac (63.skupina), na které zaútočily německé střemhlavé bombardéry Ju-87. Ty nejdříve umlčely protiletadlovou obranu a poté zaútočily na stojící bombardéry. Výsledkem bylo 14 zničených bombardérů (včetně jednoho pokoušející se o start).

30 bombardérů 64.skupiny, vedené mjr.  Fanedlem, po hlášení o zničení 63.skupiny, vzlétlo a zaútočilo na téměř třicet kilometrů dlouhou německou pozemní kolonu postupující z Kjustendilu, kterou napadly 100kg pumami a palubními zbraněmi. Německá kolona palbu opětovala a několik letounů bylo poškozeno, přesto se všechny vrátily na základnu Stubol. Zde je zastihly německé Bf-109E. Bombardéry byly na zemi doplňující palivo a výzbroj, očekávající další rozkazy k činnosti. Po německém útoku zůstalo 15 letadel poškozeno či zničeno. naopak tři letouny stačily vzlétnout a sladovat vracející se německé stíhačky, které je přivedly nad svou základnu, kde piloti jugoslávských Do-17 zničili na zemi 4 letouny.

Poté německé stíhačky opět dorazily nad Petrovac, kde zničily dalších 10 letounů, které se snažil jugoslávský personál opravit ze škod ranního náletu. Ztráty 3. bomb. pluku tím dosáhly 41 zničených či poškozených letounů. Osud přeživším strojům (včetně poškozených) připravil různá překvapení:
-dva stroje uletěly do britského Egypta, kde byly zařazeny do výzbroje RAF (AX706 a AX707)
-dva stroje byly ukořistěny italskými silami
-dva stroje (měly) přeletěly do SSSR
-18 strojů bylo ukořistěno Němci (včetně dvou nedokončených strojů)

Z 18 kusů ukořistěných Němci bylo 6 dodánu Bulharsku a 11 Chorvatsku. Roku 1945 ukořistili jugoslávští partyzáni tři chorvatské stroje a roku 1947 Bulharsko vrátilo 4 přeživší stroje. Ty ovšem neměly dlouhého života a již roku 1948 byly zřejmě sešrotovány.

Mezi 14. a 15.dubnem vzlétaly Do-17 i z letiště Nikšič a podílely se na evakuaci krále Petra II a členů jugoslávské vlády do Řecka včetně zlatých rezerv. V den podepsání příměří 17. 4. 1941 byly čtyři z nich zničeny německými stíhaci (italské bombardéry?) na řeckém letišti Paramythia. Na závěr k bojovému nasazení chci říci, že zdroje se v tomto docela lišily, takže nepřesnosti prosím omluvte...


Přehled letadel dodaných Jugoslávii

       10. 1937    Do 17Ka-1
3302          1937    Do 17Ka-1
3303          1937    Do 17Ka-1
3304          1937    Do 17Ka-1
3305          1937    Do 17Ka-1
3306          1937    Do 17Ka-1
3307          1937    Do 17Ka-1
3308          1937    Do 17Ka-1
3309          1937    Do 17Ka-1
3310          1937    Do 17Ka-1
3311          1938    Do 17Ka-1
3312          1938    Do 17Ka-1
3313          1938    Do 17Ka-1
3314          1938    Do 17Ka-1
3315          1938    Do 17Ka-1
3316          1938    Do 17Ka-1
3317          1938    Do 17Ka-1
3318          1938    Do 17Ka-1
3319          1938    Do 17Ka-1
3320          podzim 1938    Do 17Ka-2
3321          1938    Do 17Ka-2
3322          1938    Do 17Ka-2
3323          1938    Do 17Ka-2
3324          1938    Do 17Ka-2
3325          1939    Do 17Ka-2
3326          1939    Do 17Ka-2
3327          1939    Do 17Ka-2
3328          1939    Do 17Ka-2
3329          1939    Do 17Ka-2
3330          1939    Do 17Ka-2
3331          1939    Do 17Ka-2
3332          1939    Do 17Ka-2
3333          1939    Do 17Ka-2
3334          1939    Do 17Ka-2
3335          1939    Do 17Ka-3
3336         jaro 1939    Do 17Ka-3
3337         listopad 1939    Do 17Kb-1
3338          1939    Do 17Kb-1
3339          1939    Do 17Kb-1
3340          1939    Do 17Kb-1
3341          1939    Do 17Kb-1
3342          1939    Do 17Kb-1
3343          1939    Do 17Kb-1
3344          1939    Do 17Kb-1
3345          1939    Do 17Kb-1
3346          1940    Do 17Kb-1
3347          1940    Do 17Kb-1
3348          1940    Do 17Kb-1, do Egypta, AX707, duben 1941
3349          1940    Do 17Kb-1
3350          1940    Do 17Kb-1
3351          1940    Do 17Kb-1
3352          1940    Do 17Kb-1
3353          1940    Do 17Kb-2
3354          1940    Do 17Kb-2
3355          1940    Do 17Kb-2
3356          1940    Do 17Kb-2
3357          1940    Do 17Kb-2
3358          1940    Do 17Kb-2
3359          1940    Do 17Kb-2
3360          1941    Do 17Kb-2
3361          1941    Do 17Kb-2
3362          1941    Do 17Kb-2
3363          1941    Do 17Kb-3, do Egypta, AX 706, duben 1941
3364          1941    Do 17Kb-3
3365          1941    Do 17Kb-3
3366          1941    Do 17Kb-3
3367          1941    Do 17Kb-3
3368          1941    Do 17Kb-3
3369          4.1941    Do 17Kb-3

Zdroje:
palba.cz
forum.valka.cz
ww2aircraft.net
aeroflight.co.uk
Plastic Planet 2/2011
Wikipedie

neděle 6. května 2012

Albatrosy Jamese Bonda

Oficiální text k filmu Zítřek nikdy neumírá:
Když se bezohledný mediální magnát (Jonathan Pryce) pokouší destabilizovat světovou ekonomiku přípravou střetu dvou velmocí, jen aby zvýšil zisk svého podniku, musí zasáhnout Bond a zabránit rozpoutání 3. světové války! I díky úchvatné Teri Hatcher a Michelle Yeoh potěší toto supermoderní akční dobrodružství bondovské fanoušky všech generací...

Citace k letounům L-39 z filmu:
Velmi specifickou epizodou z historie L-39 je účinkování v úvodní scéně bondovky Zítřek nikdy neumírá (Tomorrow Never Dies, 1998). Agent 007 infiltruje tábor obchodníků se zbraněmi na Sibiři, kde se nacházejí i dva letouny L-39. Britské námořnictvo se rozhodne zničit tábor řízenou střelou s plochou dráhou letu, ale Bond zjistí, že jeden z letounů L-39 nese sovětská nukleární torpéda (!), jejichž komponenty z plutonia by po explozi zamořily okolí. Musí tedy letoun s nebezpečnou výzbrojí dostat pryč, což se mu samozřejmě podaří. Druhý letoun L-39 jej pronásleduje, ale Bond nepřítele vskutku bravurním (i když naprosto nereálným) způsobem zničí. Při natáčení byly použity dva letouny L-39ZO z výzbroje bývalé NDR; v kokpitech jsou dobře vidět německé popisky. V původní verzi scénáře se počítalo s dvoumístnými „severokorejskými“ letouny MiG-29. Opět se mělo jednat o stroje z ex-východoněmeckého arzenálu, ale jejich vysoké provozní náklady by letovou sekvenci neúnosně prodražily, takže přednost dostaly méně náročné a lépe ovladatelné Albatrosy.

Za zmínku stojí výzbroj obou letounů. „Bondův“ Albatros nese dvě „sovětská nukleární torpéda SB-5“, což jsou pouze přemalované palivové nádrže; filmaři navíc asi neoplývali příliš dobrou znalostí azbuky, protože na nádržích je napsáno „CB-5“. Dále má dvě upravené raketnice UB-16 pro 57mm neřízené rakety. Místo 16 raket však každá raketnice obsahuje 15 raket a nepříliš rychle střílející kanon. Taková zbraň ovšem reálně neexistuje; kromě toho se vnucuje otázka, kde by se měla nacházet munice pro kanon. Druhý Albatros má dvě „kanonové raketnice“ téhož typu a dvě řízené střely vzduch-vzduch s infračerveným naváděním, podle vzhledu nejspíše R-3S. Filmový L-39 byl dokonce obdařen průhledovým displejem, který ve skutečnosti najdeme až u L-39MS, i když v mnohem menších rozměrech.