středa 29. prosince 2010

Spojenecké nálety na Škodovku v letech 1940-45, část 5.

Neúspěch prvního náletu utvrdil Brity v tom, že tento cíl je o to lákavější. Ráno 25.října se na letišti 51. bombardovací perutě rozběhly přípravy na vyslání bombardérů do vzduchu. Celkově bylo pro ,,dnešní" nálet vybráno osm letadel Whitley. Každý tento letoun měl nést po dvou 500 liberních (s časovým zpožďovačem), pěti 250 liberních (tři z nich měly vybuchnout v různém časovém rozmezí po dopadu) a kontejneru zápalných pumiček. 

Krátce po 12.hodině tyto stroje přelétly z Dishfordu na předsunuté letiště Swanton Morley, odkud měly nakonec vzlétnout do akce. Ovšem zde se osádky dočkaly oznámení o přesunu akce na noc 26.října a nakonec na konečný termín 27.října 1940. Tuto noc nakonec vzlétly pouze letadla 51. perutě bombardovat olejové rafinérie v Magdeburgu a Reischolzu (Německo).


Mezi 20.00-20.20 hod  se od země odlepuje celkem osm letounů Whitley a směřuje směrem do vnitrozemí okupované Evropy. Letadla úspěšně bez úhony přeletěly nad Německem a v pořádku přelétla i české hranice. To potvrzuje i kronika města Aš, jež uvádí ,,přelet anglických letounů". Ovšem část osádek Plzeň opět nenalezla nebo hlásila hustou oblačnost a negativní identifikaci cílového prostoru. Letci proto opět museli obrátit o 180 stupňů a bombardovat vedlejší cíle v Německu či okupované západní Evropě:

Stroj P5108:
Bombardoval nádraží v Hammu. Hlášení osádky uvádí přímé zásahy následované explozemi a ohni.

Stroj T4175:
Bombardoval letiště v Duisburgu. Po shození první část ovšem osvětlení letiště se zhaslo a tak druhou část pum přivezla osádka domů.

Stroj N1481:
V 03.25 hod. tento letoun bombardoval letiště v Gelsenkirchenu, bráněné těžkým flakem a světlometem. 

Stroj P5112:
V 03.55 hod. shodila osádka pumy na přístav Wilhelmshafen.

Stroj P4972:
V 04.25 hod. shodila osádka pumy na belgický přístav Ostende.

Stroj P5013:
V 04.35 hod.  osádka bombardovala taky přístav Ostende.

Stroj P5106:
Osádka nenalezla žádný vhodný náhradní cíl a pumový náklad dovezla domů.

Stroj T4218:
Tato osádka zdánlivě jako jediná bombardovala Škodovku. Po návratu hlásila osádka, že v 00.40 hod. z výšky 2300 metrů a sledovaly ohně. Ovšem tato osádka se nezmínila, že bombardovala přes mraky (hustá oblačnost) a lze předpokládat, že osádka, navzdory svému přesvědčení, bombardovala zřejmě jiný cíl, nejspíše ve vedlejším Německu.


Navzdory tomu, že žádný letoun cílový prostor nebombardoval, v propagandistickém tisku se chválou o úspěšnosti náletu nešetřilo. Například 1.listopadu se v časopise Čechoslovák mimo jiné v článku ,,Angličané bombardovali Škodovku" uvádělo:
,,V úterý bylo úředně oznámeno, že britská  letadla bombardovala v noci z neděle na pondělí Škodovy závody v Plzni. Při náletu se letci setkali se špatným počasím, které zhoršovalo viditelnost. Proto letci strávili více než hodinu, hledajíce svůj cíl, dříve než spatřili tovární objekty, odrážející se od zasněžených polí. Útoky zanítily mnoho ohňů a způsobily výbuchy. Jeden z pilotů, který bombardoval závodní budovy za svitu leteckých raket, hlásil, že všechny pumy našly svůj cíl. Když letadla opouštěla město, viděli piloti jak se ohně, letadly založené, kvapně rozšiřují.

Všechny anglické listy věnují tomuto útoku neobyčejnou pozornost a uveřejňují zprávy o něm v nápadné úpravě. Všeobecně se zdůrazňuje, že jsou důležitou zásobárnou německé armády. Times podotýkají, že k útoku na Škodovy závody došlo právě v den 22.výročí československé nezávislosti...Je pochopitelné, že Angličané musí zasáhnout Německo všude tam, kde je toho zapotřebí a Škodovy závody jsou jedním z velmi důležitých válečných cílů. Jsme přesvědčení, že i u nás doma pochopili britský nálet na Škodovy závody tak, jako jej zde chápeme my...."



I přes propagaci britských i československých novin a oficiálních míst v Británii, si bylo velení Royal Air Force vědomo, že všechny pokusy o napadení Plzně byly více než neúspěšné a proto již na noc z 19. na 20. listopadu 1940 připravilo další, v pořadí třetí nálet....

neděle 26. prosince 2010

Kořistní tanky v německé armádě - T-34 (Fotogalerie)


Tanky T-34/76 od 2. divize SS ,,Das Reich", léto 1943, Kursk

Tanky T-34/76 model 1943 ,,Mickey Mouse" ve službách Wehrmachtu

Další dva ,,Myšáci" - vpravo od jednotek SS, vpravo Wehrmacht


Německý T-34 z neidentifikovatelné jednotky. Stroj postrádá částečně blatníky i nějaké výrazné označení příslušnosti k německé armádě. Lze usuzovat, že stroj byl nedávno ukořistěn...

Leteckým útokem zneškodněný německý T-34/76 (model 1942), vpravo opuštěný tank T-34/76 (model 1941) z důvodů neopravitelnosti v daných podmínkách.....


Dolní foto vlevo: Ukořistěný tank T-34/76 model 42 (v pozadí) a ukořistěný britský tank Matilda II. Britské tanky Matilda se do Sovětského svazu dostaly v počtu 918 kusů. Ovšem tanky se do SSSR dovážely v pouštním provedení, takže se na nich prováděly úpravy (např. upevnění kovových hřebů na pásy, pro lepší průjezd bahnem a sněhem).     

Dolní foto vpravo: Kořistní T-34 ,,Mickey Mouse" před útokem na Charkov v květnu 1942, který zvrátil situaci na jižní frontě a otevřel Němcům cestu na Stalingrad a Kavkaz....
    
   
Foto výše: 2. SS tanková divize ,,Das Reich", fotka opravárenského závodu v Charkově (1943)


Fotek ukořistěných tanků T-34/76 v německé armádě by se dalo najít více, ovšem zde bych rovnou mohl vytvořit celou galerii, do které bych mohl denně přispívati více než 10ti fotkami denně. Tanky T-34/76 byly německými jednotkami (Wehrmacht, SS, dokonce i polní jednotky Luftwaffe) od počátku tažení do SSSR (červen 1941) až do konce války (v květnu 1945). Za celou druhou světovou válku ztratila Rudá armáda všemi příčinami jako bojové ztráty, nebojové ztráty, poškození či kořist celkem 34% všech vyrobených tanků T-34 (76 i 85), čili číslo 15-20.000 kusů může představovat přímé bojové ztráty.

neděle 19. prosince 2010

ZiS-3 (SSSR)


Historie:
Do začátku velké vlastenecké války disponovala Rudá armáda kanóny model 1902-1930 ráže 76mm, tankovým dělem F-22 model 1939 téže ráže a upraveným dělem F-22 USV, model 1939. Ovšem děla 1902-1930 měly být pro zastaralost brzy vyřazeny, zatímco F-22 nesměla být příliš rozšířená pro pracnou technologickou náročnost. Navíc byl pro mobilní obranu a přesuny příliš těžkopádný.
Proto začaly na začátku roku 1941 práce na novém kanónu, jež by, jak bylo řečeno doslovně:  ,,...Byl oblíben našimi vojsky a nepřítelem obáván..."

Základ konstrukce pocházel z děla ZiS-2 (testován od roku 1940). Nová hlaveň byla uchycená na lafetu rovněž ze ZiS-2. Ovšem tato lafeta nesnesla takto vysokou úsťovou rychlost (700-1250 metrů/sek). bylo proto rozhodnuto o vybavení úsťovou brzdou, jež pohlcovala až 30%  síly zpětného rázu. 

První prototyp děla byl dokončen na počátku června 1941 a v červenci téhož roku prošel zkouškami. Ovšem dělo nebylo oficiální komisí přijato a byla zakázána jeho výroba. Ovšem již předem bylo vyrobeno několik desítek těchto děl. Navíc se válka zatím vyvíjela pro Němce a Rudá armáda potřebovala vše, co by mohlo zastavit jejich tanky. Stalin proto vydal rozkaz vyrábět vše, co dokáže střílet. 


Kanón byl oficiálně přijat do výzbroje Rudé armády až v únoru 1942, ovšem v té době disponovala v počtu přes 1000 kusů. Do konce války bylo vyrobeno přesně 49 516 děl. Pro svoji oblibu u vojáků bylo dělo vyráběno v SSSR i po válce, přičemž jejich počet se zastavil asi u 100.000 kusů.

Prof. Wolf, jež byl hlavním inženýrem konstrukce děl u firmy Krupp, se vyjádřil o kanónech ZiS-3 jako o nejlepším sovětském dělu, které překonávalo i jeho německé protějšky.

V roce 1943 se kanón dostal do výzbroje 1.čs. armádního sboru v SSSR. Kanón se po válce vyráběl i v Československu a Polsku. Kanón byl použit i během korejské války v 50.letech na straně severokorejské armády. Poslední použití děla je dokázáno během občanské války v Jugoslávii v 90.letech 20.století, kde samozřejmě je dokázáno i bojové použití tanků T-34 či Sherman.

ZiS-3 v československé armádě, zima 1953


Verze děla: 
I) mechanizmus závěru a lafeta stejná jako u ZIS-2 + tlačítková spoušť 
II) se zjednodušeným mechanizmus závěru a vahadlem aretace. (Max. náměr 27°) 
III) se zjednodušeným mechanizmus závěru a s redukovaným brzdovratným zařízením (Max. náměr 37°)


Základní údaje:
Ráže: 76,2mm 
Dostřel: 13290 m 
Hmotnost děla: 1150kg 
Hmotnost střely: 6,2kg 
Úsťová rychlost: 680m/s 

sobota 18. prosince 2010

PaK 38 ráže 50mm (Německo)



Historie:
Potřeba nového kanónu místo dosavadního děla PaK 35/36 ráže 37mm byla zřejmá už v roce 1936. Práce na novém kanónu začaly v létě roku 1938 firmou Rheinmetall-Borsig AG. Kanón měl být navržen tak, aby mohl sice být 2krát těžší než dosavadní Pak 35/36, ale zároveň mít poloviční váhu stejně účinného britského protějšku 6 Pounder

Výroba začala na počátku roku 1940. K 22.červnu 1941 jich bylo k dispozici již kolem 1000 kusů. Přestože ještě kanón nestačil na čelní pancéřování tanků Matilda, T-34 či KV, musely být tankové osádky před tímto dělem velmi opatrné, protože v rukou výborně vycvičených německých vojáků se stával smrtící zbraní. Přestože je 1000 kusů jako číslo impozantní, celkovou délku fronty, jež čítala kolem 3000 km, nemohla pokrýt. Tento kanón se stal, společně s Flakem ráže 88mm, symbolem německého dělostřelectva. 

Na počátku listopadu 1941 se začíná u německých jednotek objevovat ještě účinnější Pak 40 ráže 75mm. 

Jestliže se východní fronta mohla spokojit pouze s 1000 kusů, tak PanzerArmee Afrika, u nás známější jako Afrika-korps, disponovala tímto kanónem poměrně hojně (k roku 1941):

5.lehká divize - 39. motorizovaný protitankový oddíl (27 kusů)
15.tanková divize - 33. motorizovaný protitankový oddíl (12 kusů)
21.tanková divize - 39. motorizovaný protitankový oddíl (9 kusů)

K roku 1942:
90.lehká africká divize - 190. motorizovaný protitankový oddíl (18 kusů)
Rovněž výše zmíněné divize disponovaly stejným počtem kanónů i roku 1942.

Kanóny Pak 50 byly na africkém bojišti vítanou posilou, dokázaly jako téměř jediné zdolat silné pancéřování pěchotních tanků Matilda a Crusader. 

Kanón se účastnil všech německých tažení, disponovaly jimi i německé parašutistické jednotky, např i ty, co odolávaly spojeneckým silám v klášteře Monte Cassino. 

Celkově bylo za války vyrobeno 9568 kusů kanónu. Poslední kusy kanónu se vyrobily na počátku roku 1944 se snižujícím se množstvím wolframu, používaného v nábojích pro tento kanón. Tento typ samozřejmě zůstal ve výzbroji německé armády až do konce války.



Bojiště, v nichž je dokázána účast kanónu:

A
frika (1941-1943)
Východní fronta (1941-1945 )
Západní fronta (1940-1945)
Itálie (1943-1945)


Základní údaje:
Celková délka: 475cm 
Výška: 105cm 
Šířka: 185cm 
Bojová hmotnost: 986kg 
Úsťová rychlost: 550-1300 metrů/sek.



středa 15. prosince 2010

Horský kanón vz.15 ráže 7,5 cm


Historie:
Před rokem 1914 měla rakousko-uherská armáda ve výzbroji několik typů horských děl a houfnic, ale jen opravdu malé množství bylo moderní koncepce. Ve výzbroji byla stále zastaralá děla typu 7cm M75 a M99, i 7cm M8. Mimo to byla vyrobena i děla ráže 7.5cm M13 (původně vyrobené Krupp pro čínskou armádu) resp. 7.5cm M14 (tentokrát exportní dělo firmy Škoda).
Větší kalibry byly zastoupeny horskými houfnicemi M8 ráže 10cm,  M10 ráže 10cm a M16 ráže 10cm.

Proto nepřekvapí, že bylo potřeba zavedení většího počtu skutečně moderních děl, nejlépe jednoho typu, už jen z logistických důvodů. Co do počtu, nejvýznamnějším se v první světové válce se stal 7.5cm Gebirgskanone M15, vyráběný plzeňskou Škodovkou.

M.15 měl poměrně konzervativní styl, který však patřil ke světovému standartu. Ocelová hlaveň byla plášťové konstrukce ukládala se do kolébky s kapalinovou brzdou. Štít byl složen ze dvou částí a vrchní část byla pod ostrým úhlem.
Kanón se přepravoval buď rozložený na 6 oslích resp. tří těžkých koních (v horách) nebo složený tažený dvojspřeží (na silnici). 




Osádku děla běžně tvořilo 6-7 mužů. Pokud byla osádka opravdu výtečně vycvičena, dokázala z tohoto děla vystřelit na krátkou vzdálenost až 20krát za minutu, což byl v té době výtečný výkon! Kanón byl svými obsluhami celkově oblíben pro svoji spolehlivost. I po válce si toto dělo s velkou oblibou drželo ve své výzbroji dost zemí jižní a střední Evropy. 

Itálie - zde byly značeny jako Obice Škoda da 75/13 (neurčené množství)
Československo - jako dědictví po rozpadlé Habsburské monarchii (240 ks)
Afghánistán
Jugoslávie
Kolumbie

Tyto tři poslední země si mezi sebe v rámci exportu rozdělily celkem 260ks děl v různých modifikacích.

Československá armáda disponovala v roce 1920 celkem 58 kanóny, označenými jako 7,5cm horský kanón vzor 15. Nevyužívala jej pouze u pluků a jednotek horského dělostřelectva a v roce 1919 jimi byly vyzbrojeny obrněné vlaky č.4 a 8, v roce 1920 jsou tato děla lafetována na dělových člunech Omd 1 a 2, sloužících na Dunaji. 

K 15.březnu 1939 disponuje čs. armáda celkem 235 kusy. Rovných 112 kusů zůstalo na území Slovenska a slovenská armáda je začlenila do své výzbroje. Určitý počet děl se účastní i Slovenského národního povstání, dokonce tvoří i hlavní dělostřeleckou výzbroj obrněného vlaku ,,Štefanik." 

Zbylých  123 kusů ukořistí německá armáda, jež je používá během svých tažení. Snad největší obliby si za druhé světové války zaslouží od německých horských myslivců, jež bojují s Rudou armádou v horách Kavkazu. 


Kanón byl pro horskou dopravu rozložen na šest částí
-přední lafeta s nápravou
-zadní lafeta s koly
-vodící hlavňový plášť
-kolébka
-hlaveň
-lafetový štít



Základní údaje:
Výrobce: Skodawerke Actien-Gesellschaft Pilsen 
Počet vyrobených kusů: kolem 2500 (z toho 2000 během války)
Ráže: 75 mm
Délka hlavně: 1,16 m (15,5 ráže) 
Hmotnost zbraně (přepravní): 620 kg 
Náměr: -9 ° až +50
Odměr: ± 3,5 ° 
Úsťová rychlost: 350 m / s
Váha střely: 6,50 kg
Kadence: 8 ran za minutu
Dostřel: 8250 metrů

úterý 14. prosince 2010

3.7 cm PT kanón vz.37 (Československo)

Českoslovenští vojáci s kanónem během cvičných střeleb, 
polní cvičení někdy ve třicátých letech

Historie:
S vývojem tanků a jejich stále silnějším pancéřováním se stále problematičtější stávala otázka dostatečně účinné protitankové obrany. Jednalo se především o polní dělostřelectvo. Doslova mistry se v tomto oboru stali Němci, jež zároveň tajně sklízeli i vavříny okolo problematičnosti tankových sil. Největší tankovou silou se stali tedy Němci, okolní státy jako Polsko, disponovaly rovněž, oproti nám, taky dostatečnou tankovou silou, ovšem pochybné kvality. Naše tankové síly dosahovaly ovšem co do kvality světové úrovně, ale početně to bylo méně šťastné. Bylo tedy jasné, že pokud má stát boj proti nepřátelským tankům a obrněným vozidlům účinným, musí se zdokonalit naše protitankové dělostřelectvo.

Již v roce 1934 byl do výzbroje československé armády zaveden moderní 3,7cm protitankový kanón A3, který měl poloautomatický uzávěr a díky tomu vysokou kadenci střelby. Ovšem s postupem času se ukázalo, že jeho úsťová rychlost je nedostatečná, a nestačí již ani na v té době klasické tloušťky pancéřování tanků.

Kanón byl vyráběn ve třech verzích podle druhu transportu (viz níže). U prvních kusů děl byla dodávána ještě kola s výpletem, ovšem to bylo po prvních vyrobených kusech zavrženo a byla dodávána disková kola s pneumatikami. 

V letech 1936-1938 dostala československá armáda přes 1100 ks těchto kanonů. Po 14.březnu 1939 rovných 158 kusů sloužilo v jednotkách slovenské armády. 
Prakticky celé těžké dělostřelectvo československé armády, 
spolu s 122ks lehkých kanónů vz.30 a 22ks houfnic vz.14/16, bylo na základě vynucené smlouvy z 11. února 1939, prodáno Německu.


Vyrobená děla se lišila v několika detailech podle toho, v jaké jednotce měla sloužit:
Jezdectvo - lafetová ramena nesklopná 
Motorizované jednotky - lafetová ramena sklopná, náprava výkyvná, opatřena tlumiči
Cyklistické jednotky - totéž co u motorizovaných jednotek



Němečtí vojáci s kanónem během palby, Polsko, září 1939
Zajímavostí je původní čs. kamufláž děla (béžová, khaki, hnědá)


Technická data:
Hmotnost děla v bojové pozici: 
-pěchotní: 370 kg 
-jezdecký: 380 kg 
-motorizovaný: 380 kg 


Hmotnost děla v pochodové poloze: 
-pěchotní: 400 kg 
-jezdecký: 850 kg 
-motorizovaný: 390 kg

Celková délka: ??
Dostřel: 5500 metrů
Úsťová rychlost: 750 metrů/sek.