středa 31. srpna 2011

Operace Barbarossa - poměr sil před 22.červnem?

Poměr tankových sil na východní frontě 22.června 1941 před zahájením německého útoku


Samotná otázka poměru tankových sil je velkým otazníkem. Většina evropských států uvažovala o velkém množství tanků, ovšem malý počet tanků moderních. Přesný opak byla německá armáda, jež měla své tanky vyčíslována velmi přesně s důrazem, že se jedná o velmi ,,moderní stroje".

Tyto řeči se ovšem velmi vzdáleně lišily od skutečnosti. Němci už za války tvrdili, že Rudá armáda disponuje asi 30 tisíci tanky. K tomuto číslu se vyjadřuje jedna Hitlerova poznámka: ,,Kdybych věděl, že Rusové mají tolik tanků, nikdy bych tuto válku nezačínal." Je důležité poznamenat, že Guderian ve své knize Achtung panzer! uvádí asi 10 000 sovětských tanků. Do svého rukopisu si poznamenal celých 17 000, ale jemu samotnému se zdálo toto číslo příliš přehnané.

Dnes je více než jasné, že Německo podcenilo sílu sovětské armády. Při oslavě narozenin finského maršála Mannerheima v červnu 1942 si Hitler postěžoval:
...rozsah nebezpečí, které hrozilo, můžeme teprve teď začít posuzovat. Sami jsme nevěděli, jak je tento stát vyzbrojen...Doposud jsme zničili přes 34 000 tanků. Kdyby mi někdo z mých generálů tvrdil, že některý stát má přes 34 000 tanků, tak bych mu řekl: Vážený pane, vy vidíte všechno dvojitě nebo deseteronásobně. Vy jste se zbláznil. Vy vidíte strašáky...

Potom Hitler poukazoval na masovou možnost výroby tanků Sovětským svazem:
...Nalezli jsme také továrny, např. v KI - je tam továrna na tanky, ve které pracuje na směny přes 30 000 pracovníků. Po úplném dokončení tam mělo pracovat přes 60 000 dělníků. A to je jedna jediná továrna na tanky! ... Gigantická továrna! Dělnické masy tam ovšem žijí jak zvířata...

Dnes je více než jasné, že Němci vůbec nemuseli ve svých tvrzeních vůbec přehánět. Sám Stalin ve svém dopise Roosevetlovi v srpnu 1941 se přiznal, že má k dipozici přes 24 000 tanků.



Ovšem o skutečných počtech sovětských tanků, jež měla Rudá armáda ve výzbroji, se začalo diskutovat až v 80.letech a počátkem 90.let byly odtajněny materiály, jež dokážou určit počty tanků přesněji. V publikaci Grif sekretnosti sňat z roku 1993 se mluví o 22 600 sovětských tancích na počátku června 1941. Podobné číslo udává zase kniha 1941 god: Uroki i vyvody z roku 1992 udává podobné číslo- 23 000 tanků.
Představu o sovětských tankových silách představuje tabulka vypracovaná na základě z archívů, zveřejněná v časopise Vojensko-historickém žurnálu č.11/93 N.P.Zolotov a S.I.Isajev:

Vojenský okruh:
 1) Celkový počet tanků: 2) Úplně nové: 3) Používané-bojeschopné:  
4) Menší opravy: 5) Nebojeschopné:

Západní vojenské okruhy:
Leningradský- 1) 1857   2) 7       3) 1536   4) 210    5) 104
Pobaltský-      1) 1549   2) 378   3) 896     4) 203    5)   72
Západní-         1) 2900   2) 470   3) 1722   4) 385    5) 323
Kyjevský-       1) 5465   2) 1124 3) 3664   4) 379    5) 677
Oděský-          1) 1011   2) 178   3) 565    4) 151    5) 117
______________________________________________________
Celkem:         1) 12 782  2) 2157  3) 8383   4) 1247   5) 995

Jižní vojenské okruhy:
Zakavkazský- 1) 877   2) 6  3) 711   4) 122    5) 38
Středoasijský- 1) 363   2) 0  3) 288   4) 44      5) 31
______________________________________________________
Celkem:         1) 1240  2) 6  3) 999   4) 166   5) 69



Dálněvýchodní vojenské okruhy:
Dálněvýchodní- 1) 3201   2) 191     3) 2772   4) 134    5) 104
Zabajkalský-     1) 2496   2) 131     3) 1943   4) 232    5) 190
______________________________________________________
Celkem:            1) 5697    2) 322     3) 4715   4) 366   5) 294

Vnitřní vojenské okruhy:
Archangelský-      1) 26      2) 9      3) 16       4) 0       5) 1
Moskevský-         1) 1173  2) 29    3) 920     4) 150   5) 74
Povolžský-           1) 443    2) 28     3) 307    4) 86     5) 22
Orelský-              1) 321     2) 23     3) 176    4) 78     5) 44
Charkovský-        1) 305     2) 27    3) 193     4) 35     5) 50
Severokavkazský-1) 157     2) 0      3) 133     4) 14     5) 10
Uralský-               1) 53       2) 0      3) 48       4) 3       5) 2
Sibiřský-               1) 216    2)10     3) 189     4) 5       5) 12
_________________________________________________________
Celkem:            1) 2694    2) 126     3) 1982   4) 371     5) 215



Opravny sovětské armády:
Celkem:            1) 677     2) 0        3) 0         4) 0        5) 677

Sklady sovětské armády:
Celkem:            1) 16      2) 0         3) 1        4) 7         5) 8



Celkový počet tanků v sovětské armádě 1.6.1941 a 22.6.1941:
Celkem 1.6.:     1) 23 106 2) 2611   3) 16 080  4) 2157   5) 2258
Celkem 22.6.:   1) 23 312

Celkově měli Sověti kvantitativní převahu na Němci. Ovšem toto číslo bývá zpochybňováno technickou zaostalostí některých typů sovětských tanků oproti německým. Celkově je to hloupost. Podle oficiální sovětské histografie měla Rudá armáda k dispozici na počátku války s Německem 1861 moderních tanků T-34 a KV. Němci neměli ani jeden tank s podobnými parametry. Jenom v západních vojenských okruzích bylo celkem 2363 úplně nových-ještě nenasazených tanků-většinou rok výroby 1940-41.



Z předchozího příspěvku je možno si udělat přehled o početní síle Rudé armády. Jak na tom byl ale její německý protivník???

Ten mohl nasadit do války se SSSR i 1000 zastaralých tanků Pz.I a II a 800 tanků Pz.35(t) a 38(t). O jejich valné bojeschopnosti v podmínkách, jež nastavila východní fronta, svědčí to, že byly do poloviny roku 1942 staženy z oblasti bojů a předány policejním jednotkám a jednotkám v týlu či na odpočinku.

Za potažmo ,,moderní tanky´´ na německé straně lze považovat tanky Pz.III a Pz.IV, s tím, že slovo moderní je zde dost nadsazené. U tanků Pz.III se většinou jednalo o tanky s dělem ráže 37mm a Pz.IV většinou s krátkými děly L/24 ráže 75mm. Tanky s touto výzbrojí nebyly vždy v boji se sovětskými tanky příliš úspěšné a během roku musely býti narychlo přezbrojovány.


Počty německých tanků jsou (a docela přesně) známy, již od konce války.






Skupina armád Nord:
Jednotka:           
Pz.I/  Pz.II/ Pz.II Flamm/ Pz.III 37mm/ Pz.III 50mm/ Pz.35(t)/ Pz.38(t)/ Pz.IV/ PzBWf
1.Panzer division 
-        43            -                     -                  71            -             -            20         11

6.Panzer division 
-        47            -                     -                  -             155          -            30         13

8.Panzer division 
-        49            -                     -                  -              -           118          30         15



Skupina armád Mitte:
Jednotka:       
Pz.I/  Pz.II/ Pz.II Flamm/ Pz.III 37mm/ Pz.III 50mm/ Pz.35(t)/ Pz.38(t)/ Pz.IV/ PzBWf
3.Panzer division
-         58           -                    29                81               -            -           32        15

4.Panzer division 
-         43           -                    31                74               -            -           20        8

10.Panzer division
-         45           -                     -                 105              -            -           20        12

17.Panzer division
12       44           -                     -                 106              -            -           30        10

18.Panzer division 
6        50           -                    99                15                -            -          36        12

7.Panzer division 
 -        53            -                    -                  -                 -           167       30        15

12.Panzer division 
40      33            -                     -                  -                 -           109       30        8

19.Panzer division 
42      35            -                     -                  -                 -           110       30        11

20.Panzer division 
44      31            -                     -                  -                 -           121       31        2

40.Panzer Abteilung
29      18           -                     -                  -                 -            -            3        4

100.Panzer Abteilung
-       25           42                   5                  -                 -            -           -          4

101.Panzer Abteilung
-       25           42                   5                  -                 -            -           -          4





Skupina armád Süd:
Jednotka:              
Pz.I/  Pz.II/ Pz.II Flamm/ Pz.III 37mm/ Pz.III 50mm/ Pz.35(t)/Pz.38(t)/ Pz.IV/PzBWf
9. Panzer Division
    8       32            -               11                    60              -             -            20         12

11. Panzer Division
    -       44            -               24                    47              -             -            20           8

13. Panzer Division
    -       45            -               27                    44              -             -            20          13

14. Panzer Division
    -       45            -               15                    56              -             -            20          11

16. Panzer Division
    -       45            -               23                    48              -             -            20          10




Zálohy OKH:
2. Panzer Division
   -        -           -                   -                    -               -             -             -               - 

5. Panzer Division
   -       -            -                  17                   -               -             -             6              -



Co celkově závěrem? Jednoznačná početní převaha Sovětů, taktická výhoda Němců....

  Sověti   -  Němci
Celkový počet tanků:                                       23 312      5162
Celkový počet bojeschopných tanků:                   18 897      5162 (?)
Celkový počet bojeschopných tanků 
na východní frontě:                                            10 746      3494
,,Moderní tanky" (T-34,KV, Pz III50mm, Pz.IV)   1861         1155    
 
Z údajů zde uvedených je jasná sovětská převaha. Proč tedy prohrávali? Důvodů je několik:
1) Zastaralá sovětská doktrína použití tanků
2) Poměrně nedávné čistky v Rudé armádě, jež ji připravila o dost výborných velitelů
3) Německé osádky byly předchozími boji zocelené v boji a měli větší zkušenosti ohledně tankového boje a taktiky
4) Spousta tanků Rudé armády byla zničena buď za přesunu či ještě v domácích základnách. Mnoho tanků tak byla zničena teprve na počátku konfliktu...



Pomalý postup Němců přes Ukrajinu:
Německý postup na Ukrajině byl pomalejší než by chtělo německé velení. Pomalý postup ovšem nebyl způsoben neschopností německých vojsk či nedostatečným zásobováním. Zde na Jihozápadním frontu (Kyjevský vojenský okruh) soustředili Sověti obrovské masy svých vojsk včetně většiny tankových vojsk.
Tím získali proti německé skupině armád Jih obrovskou převahu.

Hlavní úder měl podle plánu vést Jihozápadní front, který měl mít k dispozici celkem 122 divizí (z toho 28 tankových). Jihozápadní front měl společně se Západním frontem obklíčit německé síly východně od Visly v prostoru Lublin a postupovat ve směru Katovice - Krakov na stanovenou linii.


pátek 26. srpna 2011

Samopal vzor 61 (ČSSR)


Úvod k situaci s ručními zbraněmi v československé armádě po druhé světové válce:
Nově obnovená československá armáda disponovala po skončení druhé světové války velkým množstvím výzbroje různých ráží, zemí původu i počtu. Jednalo se o německé samopaly Stg.44, MP-40, sovětské ,,Špaginy" PSh-41 a 42, případně o západní zbraně jako Sten, Thompson....Každému laikovi, natož vojenskému odborníkovi či výrobci vojenských materiálů, bylo jasné, že armáda, má li bojovat, musí mít dostatečný přísun střeliva a materiálu, což s takto pestrou paletou výzbroje nebylo možné.

Proto československá armáda hledala novou zbraň, jež by v sobě nesla technologický pokrok, jaký představovaly útočné pušky německé výroby StG 44. Výsledkem byly samopaly vzor 23/25 a 24/26, které se staly hlavní zbraní československé armády. Hlavním problémem se ovšem stalo zavedení obou samopalů do výzbroje, jelikož se jednalo o zcela dvě odlišné koncepce samopalu, čili i rozdílné logistické požadavky:

1) Požadavek na vševojskovou zbraň, jíž by bylo možné vyzbrojit všechny armádní jednotky
2) Přesvědčení, že není třeba, aby všechny jednotky disponovaly jednotnou výzbrojí a to s ohledem na vhodnost, podmínky a využití zbraně v terénu


Problém přetrvával i po zavedení útočné pušky (karabiny) vzor 58 do výzbroje Československé lidové armády. Její délka 584mm byla pro některé útvary zbytečnou (spíše nevhodnou) vlastností. Jednalo se převážně o výsadkové jednotky, či obsluhy děl nebo vojenské policie. Proto bylo nutné najít nového ,,nástupce" samopalů vz.23/25 a vz.24/26.


Vývoj a výroba samopalu:
Vývoj samopalu začal v 50.letech pod krycím názvem Škorpion. Jeho vývoj vedl ing. Miroslav Rybář v Konstruktě Brno.  Roku 1959 byly hotovy první prototypy zbraně. Jako základní ráže byla použita 7.65mm Browning, a to kvůli unifikaci s pistolí ČZ vzor 50. Dnes je toto řešení bráno jako tah vedle, kvůli nedostatečnému účinku náboje v cíli.

Hlavním požadavkem armády byly rozměry ruční pistole s palebnými vlastnostmi samopalu. Tento tah uvítala i SNB, jež nedisponovala dostatečnou palebnou sílou a samopaly vzor 58 (byť i se sklopnou pažbou) nebyly do běžné služby v ulicích vhodné. Jednalo se o to, že pokud by musel příslušník SNB použít zbraň, nebyly by to stovky metrů, ale použití z bezprostřední blízkosti.

Továrními zkouškami prošel samopal na jedničku - svoji spolehlivost prokázal z extrémních teplot v rozmezí -50 až +70°C. Chromovaná hlaveň vydržela až 60 000 výstřelů, během zkoušek bez závady vydržel 1000 výstřelů vkuse. Rovněž vykazoval vysokou technickou odolnost – pád z výšky 10 m, 6 m na holý beton, přejetí osobním automobilem...


Výroba samopalu se uskutečnila během let 1963-1966 ve Zbrojovce Český brod, v menších sériích v letech 1973-1976, 1978-1979 a 1992-1993.
Celkově bylo vyrobeno kolem 210 000 kusů v českých zbrojovkách. Několik tisíc kusů bylo vyrobeno i v jugoslávské licenci, kam bylo prodáno mimo jiné i 30 000 hotových samopalů. Jugoslávská výroba probíhala ve zbrojovce Crvena Zastava v Kragujevaci. Jiné exportní úspěchy nejsou známy. Ty se zřejmě dozvíme až po řádném prostudování socialistických dokumentů.

V sériích v letech 1978-79 a 1992-93 došlo k nahrazení dřevěné pažby plastovou.


Ve službách československé (české a slovenské) armády a bezpečnostních služeb
Samopal byl ve výzbroji v počtu 150 000 kusů u speciálních jednotek československé armády:
-průzkumné
-strážní
-tankisté (aj. osádky vozidel)

Cca 30 000kusů odebraly veřejné bezpečnostní orgány:
-Sbor národní bezpečnosti (SNB)
-Sbor nápravné výchovy (SNV) - vězeňská stráž

Nástupnické bezpečnostní orgány:
-Policie České republiky
-Policie Slovenské republiky

Příslušníci SNB je používali jako tzv. ,,druhou zbraň." Zajímavostí je, že několik stovek samopalů Škorpion, či jejich exportních verzí využívají i teroristické organizace jako Al-Kaida, Talibán, různé guerilly v jižní Americe, apod. Horkým nástupcem v 90.letech za tyto samopaly byl tzv. Projekt LADA. Samopaly ve výzbroji české policie a armády v aktivní službě nejsou, ovšem jsou ve skladech jako rezervní výzbroj (nepotvrzené)


Verze samopalu:
vzor 64 - náboj 9 mm Browning
vzor 65 - náboj 9 mm Makarov
vzor 68 - náboj 9 mm Luger
model 82 - náboj 9 mm Makarov
model 83 - náboj 9 mm K

CZ Škorpion 9x19 (prototyp)
Model 91S - nabízena v ráži 7,65 mm Browning, 9 mm Makarov a 9 mm K



Samopal vzor 61 se sklopenou a rozloženou opěrkou. Zbraň je vybavena ještě starší dřevěnou rukojetí.

Technické údaje:
Ráže    7,65 mm
Náboj    7,65x17 Browning
Délka zbraně se sklopenou opěrou    270 mm
Délka s rozloženou opěrou    522 mm
Délka hlavně    115 mm
Váha prázdné zbraně bez zásobníku    1,28 kg
Úsťová rychlost střely    317 m/s
Teoretická rychlost střelby    750-850 ran/min
Praktická rychlost střelby jednotlivými ranami    35 ran/min
Praktická rychlost dávkami    až 100 ran/min
Maximální dostřel / smrtící účinek    1500 m / 800 m
Účinný dostřel z ruky / z ramene    do 50 m / do 150 m
Kapacita zásobníku    10 / 20 nábojů



Technický popis zbraně:
Poloautomatická zbraň s neuzamčeným dynamickým závěrem. Hlaveň je vyvrtána se šesti drážkami uchopený v plechovém závěrovém pouzdru. Samopal pro svoji činnost používá tzv. impulz výstřelu, který přes nábojnici působí na neuzamčený dynamický závěr. Během střelby je závěr v přední poloze. Náboj je zasunutý v nábojové komoře.

Nejvíce rozdílný od jiných samopalů je samotný spoušťový a bicí mechanismus - pro samopaly netypický kladívkový mechanismus. Samopal je opatřen přepínačem režimu střelby, který slouží současně jako pojistka. U zbraně bylo použito i zajímavého zpomalovače kadence střelby, jež snižuje rychlost střelby na 750 ran/minutu. Zbraň je opatřena sklopnou kovovou opěrkou, která se využívala při střelbě na ,,delší" vzdálenost. Zbraň se i při střelbě dávkou chová mimořádně klidně a stabilně, zpětný ráz je prakticky nulový.

Nad hlavní jsou použita kovová mířidla s možností nastavení vzdálenosti na 75 a 150 metrů.
Rukojeť je dřevěná, pozdější série kovové.

 
Záběr z amerického seriálu Galactica - v popředí filmová Starbuck s dvojicí Škorpiónů


Další uživatelé:
Angola
Egypt
Irák
Libye -
Uganda
Vietnam - údajně jej používala ochranka otce Ho

Tento údaj berte pouze jako doplňkový o přehledu exportu - údajně se měl vyvážet či jinak dostat i do následujících zemí:
Afghánistán, Chorvatsko, Irsko, Izrael, Itálie, Libanon, Černá Hora, Mozambik, Nizozemsko, Srbsko a Zimbabwe.

Samopal s plastovou rukojetí


Příslušenství zbraně
    5 ks zásobníků (1× na 10 nábojů, 4× na 20 nábojů)
    2 ks brašny na zásobníky
    závěsná šňůra vz. 52
    podle potřeby podpažní nebo opaskové pouzdro na zbraň

Čistící a montážní souprava, obsahující: plochý štětec, žíněný kartáček, vytěrák, koudelníček, olejnička a klíč na mušku, dvě kožené sumky
Speciální příslušenství - tlumič hluku výstřelu s brašnou





Zdroje:
Válka Revue speciál - legendární zbraně 20.století
militaria.wz.cz, militarybox.cz, valecnavidea.cz
vojsko.net, Wikipedia.org, palba.cz

arniesairsoft.co.uk, czechpoint-usa.com

čtvrtek 18. srpna 2011

Československé T-34/85

Válečná služba
První tanky typu T-34/85 dostala 1.čs. samostatná brigáda v létě roku 1944, kdy převzala tři stroje. O těchto strojích není moc známo, ovšem minimálně jeden kus mohl býti vyzbrojen ještě starou variantou kanónu D-5T. Tanky byly natřeny klasickou zelenou a nenesly zřejmě žádná označení.

Další kusy ve větším počtu se dostaly do výzbroje brigády v únoru 1945, čímž byla doplněna na plný stav. Jednotce bylo celkově dodáno 52 T-34/85. Ve většině případů šlo o stroje z továrny číslo 112 v Gorkém. Většina strojů tak byla vybavena charakteristickou tzv. kompozitní věží. Během válečných událostí ovšem několik strojů prošlo opravou v továrním závodě č.115 v Brjansku. Tím se u brigády objevovaly i T-34/85 s jinými typy věží.

Zbarvení válečných T-34/85 tvořila klasická sovětská zelená. Jsou ovšem i případy kdy se na kamufláži zelené objevilo několik hnědých, v zimním období i bílých polí barvy. Označení tvořilo bílé trojmístné číslo (v některých případech lemované tmavší barvou, zřejmě červená či modrá). Ty se objevovaly na bocích a na zádi věže.

Během bojových operací se na strojích neobjevovaly žádné kokardy ani jiné výsostné označení. Ke konci války zůstalo brigádě devět T-34/85, jež byly v polovině května 1945 dodatečně označeny kokardami na přední straně věže (pozn.:modrý klín směřoval nahoru).
Jako doplnění válečných ztrát převzali naši tankisté 15.května 1945 v Drážďanech 42 nových T-34/85. Ty opět byli  zbarveny sovětskou zelenou, ovšem pro přepravu do prahy dostaly na bok věže velké nápisy ČSR. Jedno vozidlo zřejmě dostalo nápis i přes část kruhového znaku.


Poválečná služba
Ke konci května 1945 dostaly všechny tanky T-34/85 nové označení. Tvořila jej kombinace písmen ČS a třímístné číslo. Před číselným označením byla na boku věže kokarda, u některých strojů byl na přední část věže namalován i znak útočné vozby. Toto označení se objevovalo na T-34/85 ještě  krátkou dobu po válce, ovšem v letech 1946-47 bylo zavedeno nové označení. To tvořila černá poznávací značka s bílým pětimístným číslem. Značka byla většinou umístěna nad střelištěm kulometu a na zádi korby, zřejmě vlevo nad kruhovým krytem převodovky.

Taktické označení tvořila bílá dvou až tříciferná čísla na věži. V průběhu 50.let se na T-34/85 objevovaly i malé rudé hvězdičky před číslem na věži. Při cvičeních se na tancích objevovaly i různé symboly (např. různobarevné pruhy). Zbarvení tanků tvořila výhradně barva khaki. Při zimních cvičeních byla doplňována bílou smývatelnou barvou.

Po zavedení nového označení vozidel ČSLA ke konci 50.let již nebyly na tanky umísťovány poznávací značky a označení tvořilo pouze bílé taktické číslo na věži. V první polovině 60.let byla technika ČSLA označena rovněž malou kokardou. Ta se od těsně poválečné lišila-nyní směřoval modrý klín dopředu. V této době se začaly československé T-34/85 zařazovat do mobilizačních záloh.



Dodávky a domácí výroba
K 51 strojům T-34/85 z výzbroje 1.čs.samostatné tank.brigády byly naši armádě dodány i během poválečného období i stroje ze SSSR:
V roce 1946 bylo dodáno 65 strojů, jež dopomohli konsolidovat výzbroj nově budovaných tankových jednotek.
V roce 1949 bylo dodáno dalších 114 kusů.
V roce 1950 bylo dodáno posledních 120 kusů tanku T-34/85.

Celkově tak československá armáda obdržela ze SSSR 350 strojů (ovšem některé zdroje dokládají až 366 strojů, (zřejmě ovšem toto číslo obsahuje i několik T-34/76, jež dorazily ve stejné době), většinou z různých továren se znaky válečné a těsně poválečné produkce. V roce 1949 bylo dohodnuto se SSSR uzavření smlouvy o licenční výrobě T-34/85 v ČSSR. Přitom byla už roku 1946 další výroba v SSSR zastavena, protože tento stroj nebyl již moderní. Následně byla do Československa dodána výrobní dokumentace z továrny číslo 183, jež dopomohla k přípravě produkce v ČKD Praha Sokolovo.

V konstrukční kanceláři ovšem se už jednalo o řadě změn, aby výroba odpovídala technologickým možnostem a zvyklostem. Samotná výroba byla zahájena až roku 1951, do té doby byly pouze montovány komplety z továren v SSSR.Jelikož ovšem produkce T-34/85 v SSSR byla zastavena, muselo jít o díly z válečné či těsně poválečné produkce z různých továren. Tím vznikly zajímavé kombinace věží, koreb či pojezdových kol a dalšího vybavení jako periskopy atd.

 
Zimní cvičení, T-34 od 13.tankové divize


První T-34/85 čistě československé produkce byl vyroben na přelomu roku 1951-1952 v ČKD. Ovšem produkci věží  odpočátku obstarávala slévárna Závodů J.V.Stalina v Martině (později ZTS Martin), kde se rozběhla další výrobní linka a později plně převzala výrobu československých T-34/85 a vozidel na jejich podvozku.

Celková produkce T-34/85 dosáhla do roku 1956 2580 vyrobených strojů (pozor-většina údajů se liší. Některé zdroje uvádí až 3185 strojů). Část výroby šla ovšem na export (Rumunsko, Bulharsko a po roce 1956 i do Egypta).

Největší počet T-34/85 ve výzbroji ČSLA dosáhl v roce 1956, kdy bylo ve výzbroji 1701 strojů. V roce 1967 bylo v naší armádě evidováno 1120 kusů T-34/85.
Od konce 50.let začaly být tanky T-34 nahrazovány T-54 a 55. Ovšem v pomocných a školních útvarech vydržely do konce 60.let. Po té byly převedeny do mobilizačních záloh a zde vydržely do 80.-90.let.

 
Tři stroje T-34/85 na vojenské přehlídce čs. armády,
25. výročí osvobození ČSR (9.května 1970)



Úpravy a speciality našich strojů
Je jasné že se naše produkční T-34 lišila od sovětské či produkční T-třicetčtverky z Polska. Ovšem oproti sovětské je to jednoznačně kvalitnější povrchové zpracování povrchu (zejména odlitky části věže) a charakteristický tvar výfuků.

Navíc se na našich Téčkách objevoval často bzučák pro komunikaci s pěchotou. Tvar věže vycházel z té, jež byla vyráběna v továrně 183, ovšem v naší produkci bylo jednoznačné posunutí velitelské věžičky směrem doleva. Tím se objevil menší výklenek pod velitelskou věžičkou.


V průběhu 50.let se na čelní pancíř vlevo od řidiče montovala německá světla Notek. Světlomety zůstaly ale na původní pozici-na boku korby. Později byli Noteky odstraněny a nahrazeny nočním světlometem. Ten byl umístěn na čelním pancíři se standartním světlometem s ochranným rámem (ovšem vyjímky se taky objevily).
Mnoho čs. T-34/85 mělo pod průlezem u řidiče instalovaný tzv. vlnolam. Na levém blatníku byly úchyty pro vyprošťovací kládu a díky závěsům na zádi bylo možno instalovat dýmovnice MDŠ, sudy s palivem a další.
Část produkce byla přizpůsobena i pro hluboké brodění, čili pro překonání toku do hloubky 3,5metrů (tanky byli lidově označovány jako Řeky).

Další změny bylo dosáhnuto v interiéru:
-montáž kompresoru pro plnění tlakových láhví nalevo od řidiče
-do systému pro chlazení a mazání byly montovány ohřívače
-nové filtry vzduchu BTI-3
-chladiče o objemu 107 litrů
-levá olejová nádrž byla nahrazena další palivovou nádrží
-instalace palivového čerpadla BNK-12 B
-instalace vstřikovacího čerpadla NK-1
-drobné změny u spojky


U československých tanků T-34/85 byla používána jak litá, tak lisovaná pojezdová kola. Ty byli navíc při různých opravách míchány, takže naše Téčka byla po vzhledové stránce dost pestrá. V závěru produkce ovšem byla častější litá kola s tzv. paprskovou výztuží.

Československé IS-3



 

Typ jež navázal na úspěšnou IS-2, byl úplným příkladem všech potřeb bojů z východní fronty v druhé světové válce. Spíše její druhé poloviny.

Výzbroj, jež byl kanon D-25T ráže 122mm společně s pohonnou jednotkou, jež představoval motor V-2IS byly společně s podvozkem stroje převzaty od stroje IS-2. Nově ovšem byla kompletovány korba a věž. První kusy sériové výroby opustily továrny ČKZ až v květnu 1945, do konce roku 1945 vzniklo celkově 1170 kusů. Výroba stroje pokračovala až do druhé poloviny roku 1946. Celkově bylo vyrobeno 2311 sériových kusů IS-3. Všechny byly až na vyjímky dodány Rudé armádě. Zde tanky prošli postupně ke konci 40.let několika etapami modernizování, jež se týkala hlavně motoru, převodovky a rádio vybavení. Ovšem nejradikálnější přestavba IS-3M nemá vůbec k československým strojům vůbec žádný vztah.


Těžké tanky IS-3 v Československu
Plán na vyzbrojení našeho vojska těžkou technikou existoval již od začátku roku 1945. V rámci 1. tankového sboru (reorganizovaná 1. čs. samostatná tank. brigáda v SSSR) vznikl prapor těžkých tanků. K naplnění tabulkového stavu pro tuto jednotku ovšem nedošlo, jelikož tomu bránil nedostatek vhodné techniky.  K dispozici bylo pouze 7 (8?) tanků IS-2, jež naše armáda dostala darem od 42.gardové těžké tankové brigády. Další tanky ovšem nebylo možno získat jak v zahraničí, tak ani z kořistní techniky. Proto byl 1.října 1947 prapor těžkých tanků zrušen.

Ovšem myšlenka na vyzbrojení armády těžkými tanky nezanikla a na počátku tomu dalo opět zelenou přezbrojování na sovětskou techniku. Na podzim roku 1950 vznikl na základě 1.tank. pluku přímé podpory pěchoty 1. těžký tankosamohybný pluk ve Strašicích. Výzbroj jednotky tvořily T-40/75N (PzKpfw IV ausf. H a J). Ovšem mělo dojít k přezbrojení sovětskou technikou.

Složení puku mělo původně tvořit dva prapory těžkých tanků IS-3 (46 strojů) a jeden prapor těžkých samohybných děl ISU-152. V roce 1951 byla struktura plánu změněna na jeden prapor těžkých tanků (34 strojů) a dvou praporů samohybných děl. Zatímco se k nám ISU-152 v roce 1950 dostaly v počtu 50 kusů, IS-3 byly dodány jenom dva.

Oba tanky byly dodány na základě československo-sovětské dohody z roku 1949 (pozor-některé prameny uvádějí pouze jeden kus IS-3!) v původním sovětském provedení. V Československu prošly několika testy a sériemi zkoušek, ovšem výsledek byl jednoznačný-nezavádět stroje typu IS-3 do výzbroje ve větším počtu. Tak zůstaly dva tanky typu IS-3 ve výzbroji ČSLA sami. Ty ovšem čekala pestrá kariéra coby ,,generálských kočárů".

Na počátku 50.let s postupem sovětizace republiky docházelo i k stále častějším přehlídkám naší armády. Ty měly demonstrovat sílu naší armády a jejího odhodlání bránit se Imperalistům. A právě k tomu měly sloužit naše obrovské IS-3. Například 9.května 1954(výročí osvobození Rudou armádou), jel ve věži tanku IS-3 velitel tankového a motorizovaného vojska generál V.Janko (bývalý velitel 1.čs. armády v SSSR) a při stejné příležitosti si do věže druhého IS-3 sedl náčelník štábu tank.vojska (hrdina SSSR) plk.R.Tesařík s bojovou zástavou na věži.

Po uklidnění mezinárodní krize v Evropě putovaly oba IS-3 do zálohy. Jeden byl uskladněn u 2.tank. základny v Žilině, kde byl zřejmě i později sešrotován. Druhý IS-3 čekal v podstatě příznivější osud-byl uskladněn na konci 50.let na základně ve Vyškově odkud byl na konci 60.let umístěn do sbírek VHÚ. Nejprve byl vystavován v Kbelích a na počátku 90.let byl přemístěn do areálu v Lešanech. Zde jej v letech 2006-2007 čekala kompletní generálka (renovace), takže je v dnešních dnech jedním z několika málo pojízdných IS-3.

 
Československý IS-3 po rekonstrukci z roku 2006,
ukázka bojové techniky - Lešany


Zbarvení a výstroj československých IS-3
Během předávání ze SSSR do ČSSR se nijak neodlišovaly stroje od strojů armády SSSR. shodné bylo jak umístění nářadí, tak i klaksonů a nářadí na bocích pancíře. Nesly i přídavné nádrže na zádi korby i kulomet nad poklopem nabíječe. Ze známých fotek IS-3 lze konstatovat, že nebyl při přehlídkách instalován periskop.
Oba stroje byli zbarveny standartní sovětskou zelenou, ovšem je možné, že byly později přetřeny československou khaki.

Jediné označení strojů představovala černá poznávací značka s bílým lemem a číslem. Ovšem je známo dodnes pouze číslo 575281, u druhého tanku není číslo dodnes ověřeno. V pozdějších letech se podoba IS-3 pomalu změnila.

Největší úpravou bylo odstranění reflektoru na přídí korby a jeho nahrazení klaksonem  a na vnější pozici i světlomet Notek. Na konci 50.let se přestaly užívati černé poznávací značky a nahradila je taktické čísla na věži. Vyškovský IS-3 nesl číslo 111, se kterým je v dnešní době restaurován do své dřívější podoby.



Československé Hakly (Sd.Kfz 251)



V druhé světové válce se objevilo všestranné použití obrněných transportérů. Obnovovaná armáda ČSR nemohla obrněné transportéry pominout i ve své výzbroji. Ovšem nebyla výroba plně orientována na dané věci, či se pomalu rozjížděla.

V prvních týdnech samostatného Československa disponovala naše armáda několika desítkami obrněných vozidel různé výroby i země původu (M3A1 Scout Car, M14 apod.), jež ovšem požadavky armády pokryly z ne moc velké části. Proto se velení rozhodlošáhnout po kořistní technice, které zde po Němcích zbylo dost. Tím se do výzbroje dostal i SdKfz 251 známý pod našim lidovým označením Hakl.

První SdKfz 251 ukořistily povstalci, již v průběhu Pražského povstání. K dalším kořistním SdKfz.251 se naši dostali v Písku, Jeseného a dále....Po kapitulaci Německa byli stroje postupně shromažďovány včetně i vraků či poškozených strojů. Dost strojů se sem dostalo i z Plzně a České Lípy, kde probíhala výroba součástek či oprava strojů. Celkově se podařilo do stavů armády zařadit 586 kusů SdKfz.251. Tím se stali prozatím nepočetnějším typem obrněné techniky. Ovšem v 50.letech jejich počty překonal masově vyráběný T-34/85. V československé evidenci byli SdKfz250 vedeny jako stroje D7 či D-7.

Ve většině případů byli po technické stránce  v československé armádě nepočetnější typy vycházející z verze Ausf.D. Ovšem stejně jako u SD-100 i zde byly po technické stránce rozdíly oproti původním. Největší změnou bylo na pohled odstranění původního světla z obou blatníků a instalování světla Notek na obou blatnících. Z počátku nebyly světlomety nijak chráněny, až v 50.letech dostasly mřížovou ochranu.  Další změnou byl jiný typ pneumatik odpovídající spíše pro tahač Sd.Kfz.11.

 
Výsadek československých vojáků, v závěsu sovětské dělo ZIS-3



Československé Hakly nedisponovaly ani žádnou ženijní výbavou, čili nářadím jinak za války instalovaný Němci v interiéru vozidla. Protože naše D7 vznikly z různých typů variant, měly na sobě různé úchyty a kování. V pozdějších letech se začal projevovat nedostatek dílů pro motory Maybach HL 42, a proto byli některé stroje údajně modifikovány motorem Tatra, jež byl chlazen vodou. Tyto stroje dostaly označení HKL 6 p. Ovšem pohonné jednotky pořád způsobovaly potíže, proto existuje dost fotek s otevřeným motorem, z kterých byl demontován vrchní pancíř či i kryty motoru.

Zbarvení strojů HKL 6 odpovídalo kamuflážím v armádě. Hakly byly zbarveny opět v barvě khaki na všech plochách. Označení tvořila bílá, černě lemovaná značka a s bílým číslem. Z poválčné doby jsou díky cenzuře známy stroje s čísly 64032, 64033 a 65042.

 
Bednění pojezdového ústrojí během stání na volném prostranství,
všimněte si vzácného necenzurované poznávací značky - velice vzácné


U bojových útvarů se v 50.letech na boku pancéře objevovali dvou až tří ciferné číslice, jež v některých případech doplňovala malá rudá hvězda na boku pancéřování motoru.

Transportéry HKL6 byly v československé armádě využívány všestraně-doprava pěchoty, tahače děl, či k průzkumu. Transportéry se objevovaly ve stavech tankových a mechanizovaných divizí. Ve stavu ČSLA se HKL 6 a HKL 6p nalézaly po celá 50.léta. Důvodem byl i opožděný vývoj domácího stroje HAKO, jež byla tzv. mutace SdKfz.251.  Do výroby byl zavedena až na konci 50.let, známá později jako OT-810, proto disponovala ČSLA v březnu 1957 ještě 476ks Hakly. Teprve na začátku 60.let byli velmi opotřebované a poškozené Hakly vyřazeny a nahrazeny OT-810 či transportéry OT-62 a 64.

 
Barevný snímek československého Haklu s otevřeným poklopem,
všimněte si rudé hvězdy na boku

Československé SU-100

 
Propagační fotka z roku 1974, časopis Československý voják


Na začátku 50.let bylo jednoznačně v československé armádě vidět stále větší akce směřující k nahrazení techniky ze Západu či původní německé či československé předválečné produkce. Již delší dobu byl v závodě ČKD sokolovo Praha a v závodech J.V.Stalina v Martině produkován T-34/85. Zde se zároveň vyráběly i typy MT-34, VT-34 či SD-100. Poslední jmenovaný vydržel v armádě ČSSR téměř 40 let.

Vývoj SU-100
SU-100 jež za války začal vyrábět SSSR navázal přímo na typy SU-122 a SU-85. Na podvozku T-34 byla umístěna bednová nástavba s dělem ráže 85mm ale později kdy byl vyvinut T-34/85 v roce 1943 bylo rozhodnuto o vývoji samohybky s větší ráží. Hlavní výzbrojí stal kanón D-10 ráže 100mm, jež vyvinula kancelář F.F.Petrova.

Základem byl stejně jako u SU-85 T-34, u nějž ovšem byla zvětšena nástavba se šikmým předním pancířem. SU-100 se mnoho kromě kanónu nelišil, ovšem na pravém boku (pohled zezadu) byla zřejmé ,,boule´´.  Bobule byla zde umístěna úmyslně kvůli zvětšení bojového prostoru, aby měl velitel lepší rozhled.
Produkce SU-100 začala v červenci roku 1944 a do konce roku bylo vyrobeno asi 500 kusů. Do konce války v květnu 1945 bylo vyrobeno dalších 700 a produkce SU-100 běžela v SSSR až do konce roku 1947. Celkově bylo v SSSR vyrobeno 2693 kusů SU-100.



V Československu:
Československá armáda dostala první kusy tohoto typu až na počátku 50.let. Ze SSSR bylo dodáno postupně několik strojů pro testy a jako vzory pro licenční výrobu. Ta začala až roku 1953. Ovšem v ČKD Praha Sokolovo už druhým rokem běžela produkce T-34/85. V této továrně vzniklo postupně 129 kusů SD-100. Později přešla výroba do Závodů J.V.Stalina v Martině. Zde do konce roku 1957 vzniklo dalších 641 kusů. Celkově tak bylo v ČSSR vyrobeno celkově 771 kusů SD-100.

Naše armáda přijala do výzbroje ovšem pouze 460 kusů SD-100. Zbylých 311 strojů bylo přímo z výroby vyvezeno do zahraničí. Nejvíce strojů odebralo Rumunsko. Dodávky následovaly i do Egypta. Menší počty se ocitly i v Sýrii,Etiopii či Jemenu.

V ČSLA byla SD-100 umístěna hlavně v praporech samohybných děl mechanizovaných pluků tankových divizí či u tanko-samohybných pluků mechanizovaných divizí. Po roce 1954 se oddíly samohybných děl dostaly i do sestav střeleckých divizí.

Hlavní úlohou SD-100 měla být přímá palebná podpora svazků tanků T-34/85. SD-100 ovšem měly bojovat i jak proti nepřátelským pozicím ,tak i proti nepřátelské obrněné technice. Tuto úlohu ovšem plnily poměrně malou dobu. Na konci 50.let začal v ČSSR výroba tanků T-54 a T-55, jež byli vyzbrojeni taktéž dělem ráže 100mm. Tím byla eliminována výhoda děla ráže 100mm, jež měl SD-100 jako hlavní výzbroj.

 
SU-100 (v pozadí) s demontovanou výzbrojí, zřejmě výcvik řidičů tanků.
Demontováním výzbroje vzniklo pozorovací stanoviště instruktorů


Mnoho strojů proto bylo postupně vyřazováno do prvoliniových útvarů či záloh. Mnoho skončilo u školních útvarů, kde vydrželi do konce 70.let. SD-100 z mobilizačních záloh ovšem byli vyřazeny až na začátku 90.let. Nadbytek vyrobených strojů byl za ČSSR vyvážen do ,,spřátelených´´ zemí po dobu 60.let. Tím se vyřazené SD-100 objevily v armádách Maroka a Kuby. Vděčnými za tyto stroje se stali Egypt a Sýrie, jež neustála válčila s Izraelem a trpěla nedostatkem obrněné techniky. Např. Egypt v roce 1967 odkoupil 100 kusů a počet SD-100 v Egyptě vzrostl na 298 kusů.

 
SU-100 československé výroby při překonávání vodního toku



Rozdíly oproti sovětským bratříčkům:
SD-100 samozřejmě nebyly přesnou kopií SU-100 sovětské výroby, ale byly rozdílné ve více či méně znatelných rozdílech. Např. výfuky nesly stejně jak T-34/85 československé výroby zřetelné prolisy. Na zádi levého boku byl umístěn bzučák pro komunikaci s pěchotou. Na čelním pancíři se nalézalo pro změnu světlo Notek. Ten byl po většinu doby služby bez ochrany, ke konci služby dostal rámový kryt.

Kryt lože kanónu měl čtyři prolisy na boku lože. U československých SD-100 byly výhradně používána plná pojezdová kola. Ovšem když uvidíte původní SD-100 s paprskovými koly, je to zřejmě náhradní z opravy stroje.  Zbarvení SD-100 v československé armádě bylo tvořeno obvyklou barvou khaki. Tu při zimních cvičeních doplňovala smytelná bílá. Náhradní články pásu na korbě byly často přetřeny černou či barvou khaki.

Označení strojů v 50.letech tvořila černá poznávací značka s bílým lemováním a číslem. Značka se často umísťovala na pravou stranu čelního pancíře a na zádi korby. SD-100 v době služby nikdy nenesla taktická čísla či jiné popisky! To se pomalu začalo objevovat až na začátku 60.let  kdy bylo zároveň zavedeno i označení v podobě segmentového znaku na bocích bojového prostoru. V té době se označení objevilo v podobě třímístného, bíle lemovaného čísla.

 
Egyptský SU-100 československé výroby, 
ukořistěný Izraelskou armádou roku 1956