neděle 24. února 2013

Obojživelný tank PZInż 130 (Polsko)




Úvod ke vzniku obojživelných vozidel v Polsku:
Vodní toky jako potoky, řeky, moře a oceány byly vždy velkou překážkou útočících vojsk a skýtaly velkou výhodu jednotkám v obraně, kdy byly útočící jednotky překračující vodní tok bez krytí proti palbě nepřátel. I po příchodu tanků na bojiště během první světové války byl problém překonání vodního toku stále aktuální, o to spíše, že bylo kromě pěchoty nutné na druhý břeh dopravit i dělostřelectvo a tanky. Ovšem přeprava přes vodní tok bez zabezpečení druhého břehu je rizikem z možnosti ztráty techniky ještě před dopravením na protější břeh.

Ve Velké Británii se tímto problémem po válce zabývali z důsledku bojových operací vedených na západní frontě, hlavně na řece Sommě. Britská armáda zadala ze zkušeností první světové války body pro stavbu prototypu lehkého tanku s vysokou rychlostí a výzbrojí, s níž by dokázal prorazit nepřátelskou obranu. V roce 1929 britští konstruktéři k hlavnímu typu Vickers-Carden-Loyd dokázali vyrobit a otestovat dva prototypy obojživelných tanků Vickers-Carden-Loyd  označení A4E11 a A4E12 (jsou známy i pod označením L1E1 a L1E2). Roku 1931 ovšem přišla od armády zamítavá reakce. Kladnou reakcí bylo povolení pro export do zahraničí.

Prvním úspěšným vývozem se stal Sovětský svaz se kterým byla podepsána 5. února 1932 dohoda o dodávce 8 kusů tohoto vozidla, který následně po přezkoumání konstrukce navrhl a začal vyrábět své vlastní obojživelné tanky. Na podzim 1933 zakoupilo Thajsko 2 tanky této verze. V letech 1933 až 1934 zakoupila Čína 29 vozidel. Roku 1936 zakoupila Holandská Východní Indie 2 tanky. Zájem o ně projevily i Japonsko, Polsko a Finsko.

S Polskem ovšem nebyla dohoda o dodávce byť jediného kusu nikdy uzavřena smlouva, proto se Polsko muselo opět obrátit na cestu svého vlastního vývoje - a to opět od nuly. Ovšem podle jiného zdroje ke koupi jednoho kusu dojít mělo, ovšem Polsko, které si nemohlo finančně dovolit nákup velkého počtu těchto vozidel, ani rozsáhlou výrobu v rámci licence. Proto Polsko zakoupilo minimálně 1 tank v roce 1932 spolu s dalším podvozkem upraveným do podoby lehkého dělostřeleckého tahače, oba stroje byly předvedeny vybraným osobám 25.10.1932 v Rembertově. Testování tanku bylo zahájeno 8.10.1932 na Visle v areálu Modlinském vojenském Jacht-klubu. Rozhodnutí nekupovat tento tank byla rozhodující cena - 16.775 liber.



Vznik konstrukce:

Jelikož ale možnost obojživelného vozidla oslovila, vydala žádosti na vypracování projektů obojživelného pásového vozidla. Žádost byla přijata firmou PZInz. Hlavním otcem myšlenky stroje PZInż. 130 byl Eng. Edward Habich, kterému za vzor posloužil britský protějšek. Veškerá dokumentace k vozidlu byla vypracována na podzim 1936. Výsledný projekt se v základech nepozměnil pouze v konstrukci korby, kde byl pouze vyřezán otvor pro věž, ale i v důsledku umístění motoru, a hnacího šroubu.


Změny Korby:
-zůstal téměř zachován
-změnou bylo zvýšení přední části ze kolmé na rovinu
-přidání reverzibilního periskopu umožňující pohled na celé okolí tanku (vynalezl Rudolf Gundlach)
-otvor pro věž z tančíku TK-3

Změny podvozku:
-odstranění torzních tyčí
-zvětšení průměru kol
-paprsková výplň kol
-délka podvozku (z 2.46 m na 4.20 m)


Trup tanku (podvozek a korba) byl zvolen podle odhadů o co nejmenší odpor při plavbě. Tank disponoval blatníky po bocích plněné korkem pro lepší stabilitu na vodní hladině. Pancéřování tanku jakožto obojživelného nedosahovalo žádných velkých parametrů. Na čele dosahovalo 8mm, na bocích a horních partiích 4mm. Vyráběno bylo z válcovaných plechů.

Interiér tanku byl rozložen na dva oddíly. V předním se nacházelo stanoviště dvoučlenné osádky (řidič, střelec-velitel)

Délka: 4.22m
Šířka: 2.08m
Výška: 1.88m


Tank byl poháněn 6ti válcovým benzínovým motorem PZInż o objemu 425 PZInż o výkonu 3600 ot / min (95 HP). Ten mu zajišťoval následující hodnoty:
rychlost na silnici 60 km / h
rychlost ve vodě během plavby 7-8 km / h
dojezd na silnici 360 km
dojezd v terénu 220 km
Motor byl umístěn v přední pravé části trupu.


Motor - PZInż.425: benzín, 4-taktní, V8, výkon: 95 HP při 3600 otáčkách, posunutí: 3880 cm ³, vodou chlazený, vrtání průměr 82 mm, zdvih 92 mm (ve zdrojích [1] a [3] motor je nesprávně popisován jako vkládaný 6-válec).
Palivová nádrž - vzadu, kapacitou cca 210 l (160 l - zdroj [2]).

Převodovka
- suchá lamelová spojka hlavní, mechanická, 4 stupně rychlosti vpřed, 1 zpětný chod
-boční spojky s brzdami kapely
-boční pohony: 3-listá vrtule

Podvozek
-hnací kolečko v přední části (na každé straně)
-napínací kolečko vzadu (na každé straně)
-4 pojezdová kola (na každé straně) s gumovou obručí v párech
-dvě ramena

Každý pár kol měl jeden horizontální hydraulický tlumič. Články pásů měl otvory pro odlehčení hmotnosti.

Testy a konec projektu:
V rámci společných zkušebních jízd s 4TP a PZInż 152 překonaly všechny typy 1861 km dlouhou trasu z Varšavy přes Brest, Volkovysk, Pinsk, Lutsk, Lwów, Żurawica, Lublin až do Varšavy. PZInż 130 navíc provedl zkušební testy na jazeře Lubiaz u Pinska. Celkově měl výtečné terény jak na pevném terénu, tak na vodní hladině i v bažinatém terénu. Zároveň se ukázalo, že jako celek je velmi spolehlivým strojem s minimem technických závad.

Po ukončení testů byl poslán zpět byl poslán zpět do PZInż. k drobným úpravám. Zkoušky totiž odhalily pouze drobné potíže s převodovkou a vodními čerpadly. O trochu více vrásek přidělalo špatné odpružení, které na pevném terénu znesnadňovalo palbu díky houpacímu efektu. Po odstranění těchto problémů se účastnil cvičení v květnu 1938 ve Vilniusu, lesnaté oblasti, kde ujel celkem 800 km. Žádné potíže se nedostavily ani během následujících testů během cvičení v srpnu 1938 u Tarnopolu, kde ujal dalších 722 km. Poslední testy byly provedeny v květnu 1939.

Při všech testech a cvičeních ujel celkem 3500 km (některé zdroje 4200 km), ovšem v té době polské vrchní velení rezignovalo na myšlenku obojživelných tanků. Přestože se i přes drobné problémy, které byly vyřešeny a polské armádě tak mohl dojít výtečný obojživelný tank, rozhodnutí bylo správné z hlediska velkých plání s minimem velkých toků (vyjma Visly). Navíc se stejně jako u většiny soudobých projektů přestalo dostávat finančních prostředků.

Prototyp byl poté poslán do výzkumného střediska v Ursus. Zde vydržel až do kapitulace Polska. Zřejmě ještě v zimě 1939/40 se nacházel na tovární dvoře. Zda byl nějak německými inženýry zkoumán, či jeho další využití z řady německého vojska, není známo. Zřejmě byl jako nedůležitý sešrotován.




Zdroje:
forum.valka.cz
pavel70slama.blog.cz
wikipedia.org
derela.republika.pl
perfiles.elegrancapitan.org

Žádné komentáře:

Okomentovat