"V severních krajích je Hercynský les, s duby obrovské velikosti, které byly celý čas ponechány nedotknuté a které vznikly na počátku světa. Je skutečně největší a díky svému téměř nesmrtelnému stavu je nejohromnějším jevem vůbec. Netřeba zmiňovat fakta, jež by se zdála nepravdivá, je však skutečností, že kořeny dubů se proti sobě velkou silou tlačí, a tím pozvedají pahorky, anebo pokud je půda nedoprovází a nepřemístí se spolu s nimi, pokřiví se kořeny do výšky větví a vytvoří prostor k průchodu jezdeckým eskadrám."
Gaius Plinius Secundus (23 n. l. - 79 n. l.) takto popisuje divoké, zdánlivě neprostupné pralesy střední Evropy. Je však pouhým mýtem, že se Římané báli lesů. V jejich domovině na Apeninském poloostrově v podhůří Alp i v čase Republiky a Impéria bylo hlubokých lesů dost a místní odvedenci do legií s nimi měli jistě co do činění. V Pliniově době už také romanizovaní Galové běžně vstupovali do římských pomocných sborů a v jejich vlasti bylo lesů ažaž. Podobně tomu bylo například i u Ilyrů v římských službách a také Iberové z Pyrenejí byli na pralesy zvyklí. Přesto však Římané projevovali takřka posvátnou úctu k obřím dubům v Hercynském lese. Jak by ne – vždyť i pro ně byl dub zasvěcen Hromovládci, kterému říkali Iuppiter.
Ilustrace: Enrico Marini.
Žádné komentáře:
Okomentovat