Bitva u Barking Creek

Jednalo se vůbec první z bitev, kterou svedla RAF během druhé světové války v letech 1939-45. Tato bitva měla za následek prvního mrtvého pilota v řadách RAF a co je nejhorší - zabíjely britské kulky!

Šedivé ráno, 6.září 1939, nad britským pobřežím. Kolem šesté raní hlásí britská baterie světlometů na pobřeží u Essexu do ústředí na letišti North Weald přelet neznámých letounů, které nemohly být pro všudepřítomnou mlhu a hustou oblačnost identifikovány. O něco později jsou tato letadla zachycena na svých obrazovkách i obsluhami vlnových přístrojů, známých jako RADAR, v Canewdon rovněž na pobřeží u Essexu.

Nad místem se skutečně pohybovala skupina německých letounů, přesněji se jednalo o šest dvoumotorových He-111 od jednotky I. /KG 26. Tato skupina měla provést ozbrojený průzkumný let u ústí řeky Temže. Jednalo se již o druhý bojový let německých letadel nad území Británie, ovšem nyní nebyl německými letci nalezen žádný vhodný cíl, takže česky řečeno ,,sbalili si fidlátka a tradá domů."

První chyba
Ovšem a britské straně se vše připravovalo k okamžitému vzletu. V 6.40 hod. byly uvedeny do pohotovosti Hurricany Mk.I obou letek 56. perutě v North Wealdu (celkem 12 letounů) a to i přesto, že původně ke startu dostala příkaz pouze letka jedna. Letka A zamířila do prostoru mezi Harwichem a Colchesterem, letka B se oddělila a hlídkovala jižněji než její sesterská letka A, směrem na jih od hrabství Essex. Několik pouhých minut po vzletu své jednotky dostali příkaz ke vzletu i dva záložní letouny 56.perutě, pilotované P/O M. L. Hulton-Harropem a F. C. Rosem. Oba piloti obdrželi rozkaz hlídkovat nad North Wealdem, ovšem oba se zaměřili na pátrání po svých druzích.

Druhá chyba
Dalším omylem přispěla radarová stanice v Canewdonu na pobřeží Essexu. Zdejší radarová stanice totiž měla ,,menší" poruchu v podobě otočené souřadnicové sítě o plných 180°, což znamená, že radarová stanice zachycovala letadla směřující směrem z vnitrozemí Británie, což ovšem její obsluhy nevěděly.

Proto se na obrazovkách radaru objevila 56.peruť jako útočná skupina ve třech sledech (letky A a B + dva letouny) letící směrem na západ k Británii do ústí řeky Temže. Díky těmto faktům se tato formace ukázala jako obrovský útočný svaz. Obsluhy radarových stanic měly úplně jasno - Luftwaffe útočí a větší silou než bylo předpokládáno!

Kontrolor sektoru v North Wealdu okamžitě reagoval a do vzduchu vzlétá také kompletní 151.peruť. Nakonec stanice ohlásila dvanáct nepřátelských formací v síle od šesti do dvanácti strojů. K těmto strojům se přidávají i obě letky Spitfirů od 74.perutě a po jedné letce vysílají 54. a 65. peruť.
Všechny britské stíhačky byly nasměrovány do prostoru ústí řeky Temže. Za cíl útoku je označen Londýn, kde je poprvé od konce starého světového konfliktu vyhlášen letecký poplach.

S/Ldr E.M. Donaldson (sestřely zaWWII: 5 samostatně, 1 skupinový, 3 pravděpodobné, 1 poškozený) v čele 151.perutě později v knize The Blitz - Then and Now (1987) popsal tento souboj:
,,Když jsme 6.září odstartovali, nařídili nám stoupat na východ rovnou do vycházejícího slunce a zachytit nepřítele přilétajícího proti proudu Temže. Já byl vedoucím. Zahlédl jsem množství letadel, ale bylo těžké je identifikovat, tak jsem vyslal rádiem varování: ,Banditi před námi na 12 hodinách. Domnívám se, že jsou to naši. Nestřílejte, dokud je jednoznačně neidentifikujete."

Jeho jednotka 151. identifikovala bandity jako svoje letadla, ovšem v oblasti se už nachází rovněž i letka A od 74.perutě vyzbrojená Spitfiry. Její piloti spatřili mezi Gravedsonem a Ipswich hurricany 151.perutě. Jejich volné formace a velký počet považovala za nepřátelskou skupinu a po heslu ,,Tally Ho!" se vrhla na ,,nepřítele." Rozpoznání navíc velmi ztěžovalo i vycházející slunce - letci nebyli schopni udat, zda jsou letadla jednomotorová či dvoumotorová. Rovněž si všimli i oněch dvou opozdilých Hurricanu od 56.perutě, které určily jako doprovodné Bf-109 díky jednomu motoru.
Sekce tří letounů se ihned oddělila a pustla se do ,,nepřítele."

Piloti 74.perutě ve Spitfirech ukázali, že mají výtečnou mušku:
- Hurricane s.č. L1980 pilotovaný P/O F. C. Rosem byl zasažen do chladícího systému a pilotovi se podařilo nouzově přistát v řepném poli u Whersteadu jižně od Ipswiche*

-Hurricane s.č. L1985 se zřítil v Manor Farm v Suffolku. Jeho pilot P/O Montagu Leslie Hulton-Harrop, byl smrtelně raněn při prvních výstřelech. Tomuto pilotovi patří ,,titul" prvního mrtvého člena RAF a první oběti, dnes zvané ,Friendly fire´


Později Donaldson popisoval tento čin slovy:
,,Viděl jsem, jak se dva z těch Spitfirů stočily na dva z oněch Hurricanů a zahájily palbu. Zařval jsem do rádia: ,Neútočit, to jsou naši!´Vypukla divoká mela, ale nikdo z wingu z North Wealdu nestřílel, i když téměř všichni zběsile manévrovali. ty Hurricany, na něž byla vedena palba, se rozdělily. Hulton-Harrop musel být sám zasažen kulometnou palbou, ač jeho letoun nejevil známky podstatného poškození. Klouzal dolů levou zatáčkou, až dopadl na zem, zjevně nijak prudce.
Podařilo se mi křídlo znovu zformovat a přistáli jsme zpátky v North Wealdu velmi rozzuření kvůli tomu zmatku, kdy naši kontroloři tak nezodpovědně naváděli dvě naše křídla proti sobě, se zbraněmi nabitými a s piloty chtivými boje."


Následky:
Až nedostatek paliva ukázal omylnost tohoto střetnutí. Všechny letouny se totiž ,,odráčely" na svá domovská letiště jedním směrem. V tu chvíli došlo pilotům, že zde došlo k velkému nedorozumění. Následky tohoto nedorozumění nedaly na sebe dlouho čekat. Velitel 11.skupiny AVM Keith Park vyhodil kontrolora sektoru G/Cpt. D. F. Luckinga ** a oba piloty Spitfirů, kteří stříleli (F/O V. Byrne, P/O J. Freeborn), poslal před vojenský soud.

Po vyplynutí všech faktů byla obžaloba proti oběma pilotům stažena.

6.září 1939 ráno vyšly najevo nedostatky v systému letové kontroly, taktice stíhacího letectva RAF a vyhodnocování hlášení osádek radarů a pozorovací služby, při vyhodnocování dané situace. Pozemním hláskám bylo doporučeno si lépe ,,prostudovatů vlastní typy letadel. Dále potřebu urychleného zavedení přístrojů IFF jako součásti letadel RAF. Na několik příštích měsíců se tato činnost stala prioritou při výrobě a vybavování letadel důležitými součástmi.




*stroj byl opraven a poslán opět do služby. 10.6.1940 byl ale opět ztracen, když byla potopena letadlová loď HMS Glorious
**podle valka.cz si ho velitel 11.skupiny Park pozval pouze na kobereček a celá událost skončila ,,pouze domluvou"

Zdroje:
thefewgoodmen.com
valka.cz
publikace Esa na Hurricanech 1939-40

Fort Loncin (Belgie)

Fort Loncin

V důsledku francouzsko-pruské války (1870-71), si Belgie uvědomila, jak zranitelná při přímé invazi z Francie nebo Německa. V roce 1880 král Leopold II zadal belgickému inženýr generálu Henri Brialmontu úkol vypracovat plány na obranu země. Výsledkem byl plán na vybudování kruhu 12 pevností kolem Lutychu a dalších devíti kolem Namur, který ležel obkročmo na hlavní trase invaze.
Dodatečné pevnosti byly také plánované směrem na Antverpy k doplnění již postavených postavení v reakci na hrozbu, kterou v roce 1859 dovršil francouzský císař Napoleon III.  V roce 1890, byly dokončeny pevnosti a Belgičané se cítili bezpečně na svých ,,třech velkých prstenech´´ pevností .


 
Světová válka
Německý útok. Když Němci zaútočili v srpnu 1914, tak dokonale překvapili Belgičany, obsadil kruh pevnosti v Namuru ve čtyřech dnech a procházející mezery mezi pevnosti, rychle obsazené Liege v řece Meuse. Po ostřelování těžkými děly zůstalo z pevnosti jen pár trosek.

Fort Loncin se vzdal jako jeden z posledních na podzim. Více než polovina posádky z pevnosti čítající 550 mužů bylo pohřbeno pod troskami pevnosti, která nebyla nikdy přestavěna  a zůstane zde památka na těchto několik belgických mrtvých.

Další zajímavostí je, že několik mužů, kteří přežili výbuch se soustředili v příkopu ve špici pevnosti. Zde byla ve zdi opevnění udělaná místnost přístupná pouze podzemním tunelem - stěna byla v jednom místě ztenčená pro výpad do německého týlu, kdyby obsadili Němci pevnost. Tito vojáci omráčení výbuchem se snažili najít místo, kde je stěna tenčí. Z venku však nebylo označené a vojáci uvnitř byli zasypáni.

Když se přiblížili Němci rozhodli se Belgičané, soustředění ve špici, že se budou bránit. Zastřelili německého vojáka s bílou vlajkou a odmítli se vzdát. Němci umístili do příkopu kulomet a všechny Belgičany postříleli. Dnes je na tom místě památník a v místnosti ve špici pevnosti jsou umístěny ostatky mužů které se podařilo identifikovat.

Pád pevností byl významnou událostí války a to jak z okamžitého i dlouhodobého hlediska.  Okamžitý účinek byl, že se uvolnily zásobovací linie z Německa, aby podpořila masivní pohyb německých vojsk do Francie v rámci Schlieffenova plánu. Ještě důležitější je, selhání belgické pevnosti v zastavení Němců a to přesvědčilo Francouze k opuštění vlastních plánů na využití vlastního systému tvrzí, což vedlo k téměř katastrofálnímu výsledku bitvy u Verdunu v roce 1916, protože tyto pevnosti byly zbaveny svých těžkých zbraní a jejich opětovné nasazení posádek v pevnosti bylo znemožněno použitím co by pěchoty v zákopech.

Proč pevnost padla?
Problematika pádu pevnosti by se dala shrnout do tří bodů:
-Za prvé, věžičky byly zranitelné v zavřené poloze.  Kromě toho, trojúhelníkový tvar pevnosti zvyšoval jejich zranitelnost od palby z jejich týlu. Škody způsobené jediný zásahem na Fort Loncin jsou tedy pro Belgičany nepěkné.

-Belgický způsob mísení a lití betonu je udělán s jednou chybou. Beton byl litý ve dvou vrstvách, což snížil jeho odolnost.  Některé zdroje také tvrdí, že belgické betonové směsi byly nižší kvality, (dodávaný francouzskými dodavateli během stejného období-náhoda?). V každém případě vrstva tří metrů betonu ochrany belgické konstrukce se ukázala jako nedostatečná.

-Takticky špatně umístěné objekty Liege a Namur neposkytovaly žádný způsob vzájemné podpory. Nebyly vybudovány ani další podpůrné objekty mezi těmito objekty a prostor byl proto naprosto průchodný.
Je příznačné, že na rozdíl od francouzské opevnění z roku 1870, belgické pevnosti nejsou zhotoveny z vyztuženého železobetonu. Dalším ale oproti francouzským pevnostem, belgická pevnost nebyla nikdy mezi lety 1890 až 1914 zlepšována s cílem držet krok se zlepšováním účinnosti dělostřelectva.

Mapa opevnění v okolí Lutychu

Pevnostní výzbroj:
-děla ráže 150mm
-houfnice ráže 210mm
-děla ráže 57mm
Každá z pevností měla osádku kolem 500 mužů pěchoty a dělostřelectva (cca. do 1500)
Z toho padlo 500 belgických vojáků.Většina z nich byla přímo zasypána ruinami pevností.

Z ostřelování pevnosti:
Moždíř ráže 420 mm
rok 1913

Oba dva vyrobené exempláře našli své použití již v prvních dnech první světové války. Významně se podílely na demolici belgických pevnostních měst Liege (Lutych) a Namur v srpnu 1914 a následně Antverp (zajímavostí je, že odstřelování těchto pevností se zúčastnilo i několik moždířů vyrobených v Čecháh - Škoda 30.5 cm).

Odstřelování Liege z pohledu německého Majora Wesenera – Liege 12.srpna 1914
„Byl to nezapomenutelný zážitek, když v 17:40 hodin byl proveden první výstřel na nepřítele, na pevnost Pontisse na jihovýchodě Liege. Stovky radostných výkřiků doprovázela první výstřel, který po vysoké trajektorii mířil na cíl. Bylo úchvatné jak všichni dychtivě sledovali jestli cíl bude zasažen. Po šedesáti sekundách – čas, který byl potřeba k nabrání 4,7 km vysoké trajektorie – všichni poslouchali telefonní zprávu od pozorovatele, který byl 1,8 km od bombardovaného cíle a mohl vidět dopad střely, dým a výbuch na zemi“.

Odstřelování Liege z pohledu belgického Generálporučíka Lemana – Liege 12.srpna 1914
„Mohli jsme slyšet jak se střela blíží. Slyšeli jsme řítící se střelu ve vzduchu, jíž intenzita narůstala až do zuřivého, řvoucího hurikánu, který přerostl ve strašlivý hrom, který vyvrhl fontány země do vzduchu a země se začala třást“. 

Zajímavostí je, že na ostřelování pevnosti houfnicemi ráže 420mm bylo německým velením pozváno rakousko-uherské dělostřelectvo. Podmínkou ovšem bylo, že obsluhu děl nesmí tvořit Češi. Ovšem tato jednotka měla přijít z oblasti Krakova, takže by se dalo vyloučit, že v nich Češi jako obsluha děl při obléhání nebyli.


Výsledky bombardování:

 

Zničení pevnosti způsobil zásah do pravé prachárny. Následný výbuch zničil celou pravou část a zysypal část podzemních chodeb, kde se v tu dobu soustředili vojáci čekající na konec bombardování. V podzemí pevnosti jsou dodnes zasypaní vojáci. Všechny fotky v článku, na kterých je zničená pevnost, jsou výsledek tohoto zásahu do prachárny.

Německá mládež ve víru první světové války a poválečného Německa, I.část

Velký rozmach mládeže ve vojsku ovšem má kořeny už v roce 1914, kdy se hlásily do armády Německa i studenti gymnázií a škol. Ti se vrhli do války s vlasteneckým zápalem. Politické strany odložili své nepřátelství a volali po krvi. Nejvíce vojáků mladších 18ti let disponovala 4.armáda, jež během první bitvy na Marně disponovala pravidelnými jednotkami, ale disponovala právě dobrovolnickými jednotkami. Z velké části byly tyto jednotky tvořeny právě mladými dobrovolníky, jež většinou právě odložili studium, aby mohli obléci uniformu.

Nejznámějším mladým dobrovolníkem byl Walter Flex, jehož neodvedli kvůli nepohyblivé ruce do armády. Ovšem v srpnu 1914 se hlásil už jako dobrovolník. Mladík, jehož neodvedli k jezdectvu, protože byl slabý na to, aby uzvedl šavli, nyní nosil pušku a kopal zákopy. Ovšem on i jeho vrstevníci cítili nechuť k politikům a ideologům Vilémovského Německa. Věřili, že právě oni vybudou ve válce vítězství, ne jejich blábolící otcové. Samotný Flex poznamenal: ,,Vidím pouze dvě rozhodující ekonomické síly-zemědělství a průmysl."

Soudný den německé mládeže ovšem nadešel u flanderské vesnice Langemarck, kde se nacházel těžce opevněný střed britských obraných linií. 26.záložní sbor čtvrté (německé) armády zaútočil na tyto pozice a stal se z toho masakr. Řady mladých chlapců kosila kulometná a dělostřelecká palba britských kulometů a děl. Stavy 26.záložního sboru prořídly a další útok by byl vážnou chybou. Ne-li zločinem vůči mládeži. Podle pověsti zde začali chlapci zpívat ,,Deutschland, Deutschland uber alles.."  Za této písně se všichni vrhli proti nepřátelským pozicím, kde nalezli svou smrt. Jedinými přeživšími se stali pouze lékaři a zdravotníci s nosítky, jež hledali nějaké jiné přeživší.

Podle několika svědků pořád neutichala ta píseň. Zpívala ji hrstka přeživších dobrovolníků uprostřed bitevního pole. Z patnácti tisíc dobrovolníků přežila jedna třetina. S těmito vizemi se zároveň rozplynula i naděje na vítězství Německa a jeho spojenců v této válce. Německo kapitulovalo 11.listopadu 1918.

 Poválečná éra (1919-1923):
Po válce se zrodila komunistická strna Německa, jež ovšem za vilémovského Německa neexistovala. Během války sice vznikly její malé zárodky, ty se ovšem spokojily se s tím, že zůstali v rámci sociální demokracie. Vůdcové Karl Liebknecht a Rosa Luxemburgová, jež strávili válku ve vězení,se stali vůdci Spartakova svazu a  volali po revoluci. proti nim stáli síly pravice, tzv. Freikorps.  Spartakovci přesto byli silnější a ovládli v Berlíně většinu veřejných budov. Freikorps volal po vojácích aby se k nim přidali. 3.1.1919  odvolal prezident , umírněný demokrat Friedrich Ebert náčelníka policie, jež sympatizoval se spartakovci.

To byl pro Liebknechta a Luxemburgovou dar z nebes. Zazněl signál k dělnické revoltě a dvacet tisíc dělníků se zbraněmi a rudými vlajkami zaplavilo město. Obsadili tiskárnu, veřejné budovy, drželi se pouze budovy vlády, jež bránilo několik věrných vládě.

O několik dní později dorazily jednotky freikorps, jehoř posily se skládaly i z oddílů z venkova a podařilo se rudou revoluci porazit. Karl Liebknecht a Rosa Luxemburgová zmizeli, ovšem o několik dnů později byli zatčeni v domě jejich známého. Byli převáženi do hotelu Eden, kde měli býti vyslechnuti na hlavním stanu freikorps. Ovšem byli zabiti při cestě ,,při útěku".

Roku 1919 se z neznámého desátníka  německé armády Adolfa Hitlera stal známý řečník útočící svými projevy na Rudé, Židy a demokratické zásady, vedoucí Německo do záhuby. Během svého jednoho projevů, kdy, opět jako agent armády, pronesl v jedné nevýznamné společnosti Německé dělnické strany, ke které se vyjádřil: ,,Takové kroužky pro děti, rostou po celém Německu. Dělnická strana není vyjímkou"

Ovšem zde si všimli hořečného projevu a nabídli Hitlerovi místo - stal se členem výboru Německé dělnické strany č.7. Zde si uvědmil, že pobuřování je výtečný způsob projevu, ovšem tato pozornost budila io nevole a potřebovala pěsti.velkým pomocníkem se mu stal kapitán Ernst Rohm, voják z povolání a vůdce budoucích hnědých košil.

Mnoho lidí se začalo ke stále více se ozývající skupině přidávat, i mnoho mladistvých, jež byli pro svůj věk odmítáni. Jedním z nich byl i Gustav Adolf Lenk, jež se nenechal odradit a napsal samotnému Hitlerovi. Ten v tom viděl příležitost získání nových podpůrců a nechal vydat oběžník.

25.února 1922 obdržely všechny pobočky NSDAP a SA oběžník:
Vzhledem k tomu, že je vedení strany stále častěji dotazováno, zda má strana vlastní mládežnickou sekci, rozhodli jsme se zřídit příslušnou organizaci, která by mládež podchytila... Organizací mládežnické sekce bude pověřen Sturmabteilung, jenž neprodleně vypracuje podrobné stanovy. ty budou po dokončení rozeslány místním stranickým skupinám (Ortsgruppen). Lenk, jež si byl vědom, Hitler nesnesl žádné odklady a již v zápětí v oběžníku následovalo veřejné prohlášení ve stranických novinách Volkischer beobachter. 

V čísle z 18.3.1922 bylo psáno:
Strana nyní zřídila Svaz mládeže při nacionálně socialistické německé dělnické straně s cílem spojit v něm všechny mladé příznivce, kteří k nízkému věku nemohou vstoupit do SA. 

Svaz měl míti vlastní stanovy a členové měli být vychováváni v duchu nacionálně socialistickém. Provolání mělo pokračovat v:
Vyzýváme mladé nacionální socialisty i všechny ostatní mladé Němce od 14 do 18ti le, bez ohledu na třídní původ či povolání, jejichž srdcí se dotýká utrpení s  strádání naší otčiny a kteří jednou hodlají rozmnožit řady bojovníků proti židovskému nebezpečí, jedinému původci naší dnešní hanby a útrap, aby vstoupili do Svazu mládeže při SNDAP.

Pro ty co rádi narážejí na slovíčka. Z tohoto  lze vyčíst o tom, že strana měla větší plány než se zdálo:
Obracíme se rovněž na organizace mládeže, které zatím nepatří k žádnému politickému hnutí, s výzvou, aby se připojily k nám a vytvořily jednotnou německou frontu, mohutné beranidlo proti společnému nepříteli.

Členem se mohl stát kdokoliv ve věku 14-18 let, jež neměl jako předky či příbuzné cizince či Židy. Hitlerjugend jako samostatná složka nikdy existovat neměla. ,,Organizací mládežnické sekce bude pověřen Sturmabteilung.."

Tím mělo hnutí pevně spočinout v rukách SA a tím se mělo osvědčit věrností vůči vůdci Adolfu hitlerovi a straně. Náčelníkem Svazu mládeže se stal formálně Lenk. svaz sestával ze dvou složek na závislosti věku členů. Pod první spadala mládež od 14-16ti let. do druhé skupiny známé pod Jungsturm Adolf Hitler členové od 16 do 18ti let.

Díky tomu se členové Wanderwogel i přes některé nevýhody mohli připadat jako v nebi. byli opět ,,v kursu´´ a měla patřit budoucnost.

28.ledna 1923 se v Mnichově sešla celá špička NSDAP jako Parteitag-říšský sněm NSDAP. Tento sjezd ovšem nejvíce vyhovoval Gustavu A. Lenkovi. Ta mu přinesla velkolepé zadostiučinění a to si Vůdce přál.
Oddílům Jungsturm AH se dostalo zajímavé cti - oddíly těchto dětských tváří obdržely každá svůj prapor ozdobené kotvou a hákovým křížem. Lenkovi se navíc dostavil čestný úkol - vybudovat organizaci po celém Německu.

Po tz.v Pivním puči se zdálo, že je konec SNDAP i jejím vyhlídkám na mládežnické organisace. Ovšem soud svůj původní zákaz o činnosti SNDAP odvolal.  Během mnichovského puče došlo i ke ztrátě prvního člena mladšího 18ti let - a NSDAP měla svého prvního mučedníka. Po půl roce stráveném ve vězení, kde mj. napsal Hitler i svůj Mein kampf,  vše mohlo započít nanovo.


Éra po pokusu o puč (1923-1933):

Vše se koulelo správným směrem (podle Adolfa Hitlera), menší organizace HJ vznikaly už i v Bavorsku (např. Drážďany či Hanau) a v oblastech Porúří a Dortmundu. Pomocí Lenka se Hitlerova mládež rozšířila i mimo domovské Německo - Rakousko a pohraničí ČSR a Polska s německou menšinou. I přes tato působení v jiných zemích se nacházelo v Hitlerově mládeži k roku 1932 pouze 107 956 členů (pro Německo).

Ovšem Hitlerova mládež objevila nepřátele v podobě měšťanských spolků a katolické církve (všechny měly své chlapecké a dívčí organizace a rozhodně se jim nelíbilo, že počet jejich členů ubývá, zatímco ta Hitlerova mládež početně sílí na jejich úkor).

Zvláště silný odpor proti Lenkově mládeži byl v rodném městě NSDAP-Mnichově. Zde probíhaly řady střetů mezi oběma stranami, do nichž zasahovala i policie. Ta zničila či zabavila v těchto ,,bojích" hrdé vlajky s hákovým křížem (policie se většinou obrátila proti té silnější straně).


Poslední měsíce Výmarské republiky byly labutí písní pro smysly demokracie v Německu. Násilí mezi politickými organizacemi  se stále stupňovaly, do nichž zasahovaly i oddíly Hitlerjugend. Hlavními místy bojů se stával Mnichov s Berlínem. Ovšem toto násilí se neomezovalo pouze na ně - v Keilu vytáhli do ulic příslušníci Hitlerjugend, učni místní řeznické školy, i se svými zakrvácenými zástěrami. Zatímco v lednových mrazech mezi sebou bojovaly oddíly Hitlerjugend a jinými mládežnickými oddíly - byť třeba Rudými či lidovými spolky - Adolf Hitler stoupal 30.ledna 1933 po schodech do kanceláře prezidenta Paula von Hindenburga. Ten Adolfa Hitlera jmenoval novým kancléřem Německa.

Téhož dne večer prošel pod okny Hitlerova bytu desetisícový zástup příslušníků SA a Hitlerjugend s hořícími loučemi v rukou. Svit pochodní ozařoval svěží mladé tváře příslušníků ,,nové" generace, na kterou Adolf Hitler apeloval:
,,Náš národ musí spojovat disciplína, nechť nás všechny naplňuje jednotná poslušnost a kázeň."

Rakousko-uherský nálet na Milán (14.2.1916)

Během Velké války se bombardování civilních cílů (úmyslné, či neúmyslné) stalo smutným faktem, který se později rozšířil a bombardování civilních cílů bylo chápáno jako taktika pro podlomení morálky civilního obyvatelstva nepřítele a snažší získání pro mírová jednání.

Příprava akce
Cílem náletu se měla stát elektrická centrála sloužící k potřebám města a hlavně vojenským v jeho okolí. K operaci bylo vyčleněno 11 dvou plošných bombardérů Lohner B.VII od lik 7, 16 a 17 a jeden Lloyd C.I. Pro vybrání těchto letadel hovořila jejich výdrž 6 hodin letu a dolet 760km. Výzbroj letadel tvořilo 80 kilogramů bomb a zásoby paliva činily 270 litrů. Pro ulehčení a větší dolet byly odmontovány většině letounů i kulomety. Proto mnoho letců si bralo do letadel sebou i revolvery a karabiny.

Let k cíli
Za úsvitu se z letišť Gardolo a Pergine vzneslo 12 letadel směrem k jihozápadu. Kvůli lehké mlze letadla vystoupala do výšky 3000 metrů, v této výšce čelily bombardéry poblíž obce Val Sabbia italské palbě ze země, ovšem dělostřelecké šrapnely ani kulometné projektily nezpůsobily žádná poškození.

,,Všichni mladí letci projevovali z akce nadšení. Na obloze nebyl ani mráček a tak jsme viděli až na švýcarské štíty. Přeletěli jsme více než dvoutisícové hory a náhle se pod námi objevila úrodná lombardská nížina. Pro pilota to byl nádherný pohled. Když bojujete nad ostrými štíty, musíte neustále doufat ve spolehlivost motorů. Nížina však v případě potřeby nabízí množství možností k nouzovým přistáním."
Steiner Goltl, pilot

Během letu ovšem několika letounům zamrzly kompasy a osádky se musely spolehnout na navigaci za pomoci map a okolní krajiny. Díky tmu se formace zčásti rozpadla, což mělo za následek odpadnutí tří letounů z formace - jedna osádka bombardovala město Monza v domnění, že jde o Milán, další dva se vrátily na základny předčasně.

V devět hodin ráno se nad městem rozplynula mlha a zároveň se objevily i bombardovací letouny. Piloti se klouzavým letem snesly do výšky 1200 metrů a bomby se odpoutaly od svých nosičů. Přestože je letci odhodili přímo nad svým cílem, mnoho z bomb si vybralo jiný cíl. Celkově bomby dopadly na různá místa v Miláně:
-elektrárna u náměstí Porta Volta
-ústřední hřbitov
-pobočka národní banky
-Adižské náměstí

Některé bomby ovšem nevybuchly, jiné explodovaly ,,se vší parádou"  a vytvořily velké krátery. V dobu náletu byly navíc ulice plné lidí, kteří směřovali do práce. Podle rakouského letce Steiner-Golta se do náletu připletlo i několik italských stíhačů s cílem napadnout bombardéry. Těch se ovšem letci Dunajské říše zbavili ostrými manévry.

Podle všeho došlo během návratu i k sestřelu italského letouny typu Caudron, jež si nárokovala osádka letounu č.17.36 (pilot Philipp Postl a pozorovatel Rudolf Szepessy-Sokoll). Podle rakouských zásad si úspěch připsali oba členové posádky jako sestřel.

 

Lohner B.VII

Závěr akce
Bilance náletu činila 15 mrtvých (podle jiného českého zdroje 18) a počet raněných přes 200. Italští stíhači, přestože jich ihned několik se vzneslo do vzduchu, nedokázali najít a sestřelit ani jeden nepřátelský letoun. V městečku Monza, který rakouská osádka bombardovala v domnění že jde o Milán, zahynula jedna civilní osoba a několik bylo raněno.

Náhoda zároveň snad i chtěla, že v době náletu se ve městě nacházel i italský král Viktor Emmanuel III. s francouzským premiérem Aristidem Briandem, kteří se vraceli z návštěvy bojiště.

Osádky rakouských letounů se bez potíží vrátily na své letiště. Letouny nebyly nijak poškozené. Kladný výsledek akce přispěl k rozšíření (nebo úvahám) rakousko-uherského bombardovacího letectva. Naopak italská veřejnost pokládala útok za barbarství, když byl bombardován civilní cíl bez vojenského významu. Mnoho obyvatel se chtělo co nejdříve vydat na frontu a pomstít se ,,Rakušákům." Stát vydával stále větší částky na stíhací letectvo, které se začalo těšit oblibě obyvatelstva.

Milánští obchodníci a politici zároveň nabízeli odměnu 3000 lir tomu letci či dělostřelci, jež sestřelí rakouské letadlo.


Výňatek z anglických novin o rakousko - uherském náletu na Milán

 

Lohner B-VII v podobě jakou nesl pravděpodobně i 

jeden z letounů účastnící se náletu na Milán

Balónové jednotky K.u.k letectva - K.u.k Ballonkompanien (BK)

Balóny se rozšířily do téměř celého světa. Ale stále zde přetrvával názor, že balón je pouze atrakce pro bohaté než skutečný plněhodnotný bojový stroj. Ovšem docházelo i k situacím, kdy se pozemní síly musely stále častěji obracet s pomocí na vzduchoplavce, když si již nevěděli rady.

Jako první použili Miláňané malé papírové montgolfiéry pro přepravu zásob a k dopravě letáků a výzev do okolí obleženého města. Systém byl takový, že na neřízených balónech byly zavěšeny balíčky s tiskovinami a napojeny na doutnákovou šňůru. Délka byla volena podle času, kolik balónu trvá urazit do cílového prostoru.

Roku 1849 dokonce dosáhli Rakušané prvenství s bombardováním ze vzduchu. Stalo se tak poté, co dokázali před Benátkami využít svých zkušeností s balóny z předchozího roku. Jelikož rakouské dělostřelectvo nemělo možnost odstřelovat centrum města, došlo k návrhu Franze von Uchatiuse, aby byla nad město poslána stovka balónů, z nichž by každé nesl třicetiliberní granát s načasovaným doutnákem. Ovšem balóny se dostaly do vyšší výšky, než bylo zamýšleno a tak se dárek pro Benátky sesypal na rakouskou pěchotu. Na Benátky dopadla jediná bomba - na náměstí sv. Petra.

Franze von Uchatius došel s dalším nápadem. Vytvořil soustavu několika balónů. První, upoutaný přímo k zemi, nesl v koši dva letce. Od nich by vedlo doutnákové lano, jež by směřovalo k dalšímu balónu a to s pumou. Aby se ,,bombardovací" balón nevracel pomocí lanka zpět, bylo rozhodnuto o nesení několika pomocnými balóny ve vodorovné poloze. Celkově byla teoreticky tato soustava poměrně dobře promyšlená, v praxy byla příliš těžkopádná pro možné nasazení.

V k.uk. armádě:
Je nepochybné, že předpověď počasí je nezbytná pro všechny letecké nebo pozemní operace - a na technické úrovni v 1. světové válce mnohem více než dnes! Přesná předpověď počasí byla nezbytná pro vedení bojových operací a bylo nutné jeho trvalé sledování, tzv. Stabile Feld-Wetter-Stationen.

Čtyři Feld-Wetter-Zentralen se nacházely v Lemberg, Budapešť, Udine a Trient (s pobočkou v Bozen), meteorologické pozorování armádou v této oblasti bylo organizováno ve Stabile Feld-Wetter-Stationen (statické meteorologická stanice) a mobilních Feld-Wetter-Stationen. Všechny tyto stanice byly pod velením nižších důstojníků nebo rovno technické vojenské úředníky, někdy důstojníka aspirantů, zda mají nějaké konkrétní kvalifikace z jejich povolání nebo občanské výchovy.

Od začátku války se balóny používaly jako stanoviště řízení dělostřelecké palby a průzkum nepřítelova zázemí.  Na začátku konfliktu podléhaly tyto jednotky pod velení dělostřelectva, později, zřejmě roku 1917, vytvořily vlastní část armády.

Balónové jednotky se dělily na dvě skupiny a to Bespannte Ballonkompanien (složitelné BK) a Automobilisierte Ballonkompanien (BK přesunutelné pomocí auta).

Tabulkový stav Bespannte Ballonkompanien
-1 velitel
-6 důstojníků
-137 poddůstojníků a mužů
-82 koní a 31 koňských povozů

Tabulkový stav Automobilisierte Ballonkompanien

-6 důstojníků
-128 poddůstojníků a mužů
-28 koní a 6 koňských povozů


Přehled jednotek:

Číslo	Umístění
BK 1	HG Boroevic - VII.Korps na Baldizza u Ghirano
BK 2	HG Boroevic - IV.Korps na Colfrancui u Oderzo
BK 3	Kisa - VII.Korps - 24.ID
BK 4	6.AK na Vittorio
BK 5	6.AK - XXIV.Korps v Campo, Longo
BK 6	Kisa - XXIII.Korps na Casa Braida u Ceggia
BK 7	6.AK - II.Korps na Costa u Refrotoli
BK 8	Kisa - XXIII.Korps Sincielli na jihu Boccafossa
BK 9	4.AK - XII.Korps
BK 10	Kisa - XVI.Korps Cesconi na severozápad Oderzo
BK 11	Kisa - VII.Korps na Cavallier u Motta
BK 12	HG Kövess - 74.FA-brigáda na Radautz u Hadikfalva
BK 13	Kisa - VII.Korps na Vascellari u Ghirano
BK 14	Kisa - XXIII.Korps na Ripa Zancana východ Ceggia
BK 15	Kisa - XVI.Korps na Fontenelette
BK 16	Kisa - 33.ID na Visna
BK 17	6.AK - II.Korps na Premaor
BK 18	Kisa na Istrago u Spilimbergo
BK 19	HG Boroevic
BK 20	6.AK - XXIV.Korps na Collalbriga
BK 21	6.AK - XXIV.Korps na Ogliano
BK 22	6.AK - XXIV.Korps na endian
BK 23	HG Boroevic
BK 24	Kisa - 64.HonvID na Oderzo-Colfrancui
BK 25	6.AK - XXIV.Korps - 17.ID na Ramera
BK 26	Kisa - XVI.Korps severozápadně od Vazzola
BK 27	Kisa - IV.Korps na Sgadolerie u Oderzo

Jednotky rezervních balónů:

Jméno	Umístění
Ergänzungszug 1	Kisa - BK 25 na Ramera
Ergänzungszug 2	Kisa - BK 2 v Oderzo
Ergänzungszug 3	Kisa - BK 15 v Fontenelette
Ergänzungszug 4	Kisa - BK 1 na Ghirano

Přehled jednotek K.u.k Luftfahrtruppe

Číslo    Příloha / umístění
Flik 1    2.AK na Stanislau, Besztercze, Homok Balvanyos, 7.AK na Kimpelung, as D 2.ISA na Lees, as J XIX.Korps v Tiraně, Igalo

Flik 2    2.AK na Brezowo Polje, as D 2.ISA na Haidenschaft, Veldes než 6.AK na Pianzano, San Pietro in Campo, Belluno

Flik 3    2.AK na Brazanowa přeměněna D, J, jak se na 10.AK Gardolo, Romagnano
Flik 4    2.AK na Rogatica, as D 2.ISA na Wippach než 6.AK v San Maria la Longa, Giai, Gajarine
Flik 5    3.AK Abschnitt Lípa na Nisko, as D a později jako F s ISA v San Lorenzo na sever od Codreipo
Flik 6    XIX.Korps Igalo, Fjeri, as F v Tiraně
Flik 7    3.AK na Nisko než 11.AK na Pergine, převáděl do D pro 7.AK na Oroscheni, as J 10.AK na Gardolo

Flik 8    2.AK na Radymno, pak ISA podél Isonzo přeměněna D 2.AK Easternfront, než 11.AK na Feltre
Flik 9    2.AK na Kevevara, převáděl do D, než jako J 11.AK na Ospedaletto
Flik 10    3.AK na Lubszow, Cieszanow, as D 10.AK na Gardolo je transformován do F
Flik 11    3.AK na Stanislau, sklon pak převáděl do vývoje v 11.AK v San Giustina pak převáděl do F na Feltre

Flik 12    ISA na St.Veit, Wippach pak převáděl do vývoje a později P podél Piavy nakonec přeměněn na Rb Cleris nedaleko San Vito

Flik 13    2.AK Csik Taplocza, as D 1.AK na Proskurow než jako J XIX.Korps v Tirana
Flik 14    2.AK v Krásné přeměněna D pak do J na 11.AK na Feltre
Flik 15    5.AK srbské frontě; 11.AK v Levico je transformován do vývoje a později do F
Flik 16    11.AK na Seebach nedaleko Villachu je přeměněna D pak u Feltre transformována na K
Flik 17    10.AK na Gardolo, přeměněn na D Pergine opět Gardolo
Flik 18    2.AK na Czeremkow transformována do vývoje a později do P v Oděse
Flik 19    ISA Haidenschaft transformován do vývoje a později do K na Ghirano
Flik 20    HG Linsingen na štěstí než přeměněna na Zloczow D, na konci roku 1918 transformovala na na J pro 11.AK, ale nenasazena

Flik 21    11.AK na Gardolo přeměněna D pak Pergine a tam přeměněna K
Flik 22    3.AK na Michaloesky, ISA v Corbolone, že se nejprve transformována do vývoje a později do K
Flik 23    ISA na Prosecco, na Divacca přeměněn D než 10.AK na Gardolo
Flik 24    11.AK na Pergine, je transformována na D
Flik 25    2.AK na Zborow, Jezierna později přeměněn D do F v Birzula
Flik 26    2.AK na Horodenka, Zastawna přeměněn D; 2.ISA v San Giacomo di Veglia, as S 6.AK ještě v San Giacomo di Veglia

Flik 27    3.AK na štěstí, jak D 10.AK na Gardolo a později přeměněna F v San Vendimiano
Flik 28    2.ISA na Prosecco přeměněna na D Ajello než 6.AK v San Godega di Urbano
Flik 29    2.AK na Stanislau než 1.AK na Braila, rozpustil a znovu postaven jako Flik 104g
Flik 30    7.AK na Marmaros Szigeth přeměněna D, J, jak se na 6.AK Aviano, La Comina, San Pietro in Campo, San Giustina

Flik 31    1.AK na Kezdi Vasarhely, přeměněn na D ISA v Lees, než 11.AK na přední tyrolských, přeměněn na P Ospedaletto

Flik 32    1.AK na Karansebes než ISA v Haidenschaft, as D na Wippach, Mansue
Flik 33    1.AK na Pipera, Gyergyo Szarhegy, rozpustil a znovu postaven jako Flik 105G
Flik 34    ISA na St.Veit, Wippach je přeměněna D pak u San Maria la Longa, cIAI
Flik 35    1.AK na Karansebes, ISA St.Veit je přeměněna D pak u San Maria la Longa, později Motta di Livenza se do K

Flik 36    1.AK na Karansebes, Pipera, Braila, Csik-Szerada, na 11.AK přeměněna D než u K Novaledo
Flik 37    2.AK na Rozniatow, Zastawna, as D ISA podél Piavy pak jako P u San Lorenzo
Flik 38    7.AK na Akna Slatina, Marmaros Szigeth, as D 2.ISA St.lorenzo na severovýchodě Cedroipo, 6.AK v San Vendimiano

Flik 39    1.AK na Csik Szereda, as D 11.AK na Seebach nedaleko Villachu, ISA v Lees pak znovu 11.AK na Feltre je transformována na P

Flik 40    7.AK na Besztercze, as D 2.ISA v La Comina jihovýchodně od Roveredo než jako P 6.AK v San Giacomo
Flik 41    Fomed jako J na ISA na Sesana, Ajello, Campoformido, Torresella, Kisa v Porto Buffole
Flik 42    tvořen jako J na ISA na Sesana, Prosecco, Beligna, Campoformido, 6.AK na Casarsa, Motta di Livenza, Pianzano

Flik 43    2.AK na Wladimir Wołyński na 4.AK a tam do D, J, jak na ISA San Lorenzo, Mansue, Porto Buffole, Fossabiuba, Aviano

Flik 44    1.AK na Szent Katolna, as D Kisa na Pramaggiore je transformována na K
Flik 45    11.AK na Bruneck, přeměněn v Levico D, pak do S na Feltre
Flik 46    ISA na Divacca přeměněna na D Cinto Ciamaggiore pak do F a konečně do P
Flik 47    2.AK na Krásné, jako D 11.AK na Seebach nedaleko Villachu potom jako F 6.AK na Pianzano
Flik 48    11.AK v Pergine, že se nejprve přeměněn D pak do S
Flik 49    7.AK na Akna Slatina, as D ISA na Navole a pak převáděl do F v Ghirano
Flik 50    7.AK na Besztercze, Kolomea, as D ISA na Haidenschaft a tam přeměněna S v San Martino
Flik 51    tvořen jako J na ISA na Haidenschaft, Ghirano, Porto Buffole, Campoformido
Flik 52    tvořen jako D v 7.AK na Imecsfalva, Kezdi Vasarhely, 6.AK na Giacomo, San Fior di Sopra
Flik 53    tvořen jako D v 2.ISA na Lees, San Pietro in Campo, 6.AK na Belluno, San Giustina
Flik 54    tvořen jako D v 10.AK na Oberloitsch, Gardolo, Campomaggiore
Flik 55    tvořen jako J na ISA na Haidenschaft, 11.AK Pergine
Flik 56    tvořen jako J na 11.AK na Seebach nedaleko Villachu, 2.ISA na Campoformido, San Fior di Sopra, 11.AK na Feltre, 6.AK na Pianzano

Flik 57    tvořen jako D v 11.AK na Oberloitsch, jako F 6.AK na Godega a tam přeměněna Rb
Flik 58    tvořen jako D v ISA na Haidenschaft, Casarsa, jako F Kisa na Ghirano
Flik 59    tvořen jako D v 2.ISA v San Giacomo, as S 6.AK ještě na San Giacomo
Flik 60    tvořen jako J na 11.AK na Grigno, Feltre
Flik 61    tvořen jako J na ISA na Motta di Livenza, Ghirano
Flik 62    tvořen jako D v ISA na San Martino, je transformována na K
Flik 63    tvořen jako J na ISA na Motta di Livenza, Porto Buffole, Istrago
Flik 64    tvořen jako D v XIX.Korps na Igalo, přeměněn na F Fjeri, Tirana
Flik 65    tvořen jako D v 6.AK v San Giustina
Flik 66    tvořen jako D v ISA na Casarsa, 11.AK na Feltre
Flik 67    tvořen jako D v 6.AK na Gajarine, je transformován do S
Flik 68    tvořen jako J na 6.AK na Campoformido, San Godega, Aviano, San Giustina
Flik 69    tvořen jako D v ISA v Gajarine, je transformován do S
Flik 70    tvořen jako D v 6.AK v San Godega, přeměněn na P San Giacomo
Flik 71    tvořen jako D v ISA v Giai, je transformován do S
Flik 72    tvořen jako J na 6.AK v San Fior di Sopra
Flik 73    tvořen jako D v 10.AK na Croviana
Flik 74    tvořen jako J na 6.AK v San Fior di Sopra
Flik 75 - 80    plánované a existoval v souborech, ale nedostatek kvalifikovaných pracovníků a vybavení předešel nějaké akci před koncem války

Flik 101g    ex Fluggeschwader I (FLG I), ISA na Divacca, 11.AK na Gardolo, HG Boroevic v San Giustina, Pordenone

Flik 102g    6.AK v Aviano, Roveredo
Flik 103G    Kisa na Roveredo, Aviano
Flik 104g    ex Flik 29, Kisa na Roveredo, Aviano
Flik 105G    ex Flik 33, Kisa na Roveredo, Aviano


Kuk Fliegerersatzkompanien (Flek)
=Výcviková jednotka rakousko-uherského letectva

Číslo    Příloha / umístění
Flek 1    Aspern, Ujvidek
Flek 2    Wiener Neustadt v počátkem roku 1918 převedena do Campoformido
Flek 3    Graz - Thalerhof
Flek 4    Szombathely
Flek 5    Szeged - Rokus
Flek 6    Wiener Neustadt
Flek 7    Parndorf
Flek 8    Wiener Neustadt
Flek 9    Arad
Flek 10    Krakau - Rakowice
Flek 11    Mostar
Flek 12    Klagenfurt
Flek 13    Lugos
Flek 14    Rajlovac
Flek 15    Arad
Flek 16    neznámá
Flek 17    Przemysl - Hureczko
Flek 18    Koloszvar
Flek 19    Campoformido
Flek 20    Neumarkt
Flek 21    Seebach u Villach
Flek 22 g    Strasshof der Nordbahn (Dolní Rakousko)

Školní a vzdělávací zařízení pro piloty
Fliegeroffiziersschule (Flosch)    Wiener Neustadt
Feldfliegerschule 1 (Feflisch 1)    Campoformido (HG Boroevic - Flek 19)
Feldfliegerschule 2 (Feflisch 2)    Neumarkt (HG Conrad / Erzherzog Joseph - Flek 20)
Feldfliegerschule Arad    Arad - se tvořil z výcviku skupin Flek 9 a Flek 15.května 1918
Jagdfliegerschule    Wiener Neustadt (Flek 6)
Feldbeobachterschule    Campoformido (Flek 2) - i pro důstojníky pozorovatele balón!
Artillerieflieger-Lehrkompanie    Istrago (Artillerie-Schießschule - Kisa)

Jednotky k.u.k. Luftfahrtruppe (LFT) 1914-1918

Počátky rakousko-uherského letectva se datují k roku 1893, kdy vznikla první balónová jednotka (Militär-Aeronautische Anstalt), jež byla roku 1912 reorganizována. Prvními piloty vojenského letectva se stali soukromí vzduchoplavci bez jakékoliv vojenské přípravy. V době vypuknutí války disponovaly letecké síly Rakouského mocnářství 10 balóny, 39 letu schopnými různými typy letadel a 85 piloty a pozorovateli. Ke konci roku 1914 se podařilo shromáždit 147 letu schopných strojů, umístěných ve 14 operačních jednotkách.

Rakousko-uherské letecké síly byly umístěny především na území, z nichž šlo provádět údery proti sousedům mocnářství: Rumunsku a Rusku a zároveň proti Srbsku, Albánii a Černé Hoře. Z těchto nepřátel představuje důstojného protivníka pouze carské Rusko a to i přesto, že v průběhu celé světové války vyprodukovalo pouze 4500 letadel, což bylo početně více než R-U letectvo, které se ovšem mohlo opřít o podporu svých německých kolegů.

Po vstupu Itálie do války v květnu 1915 na straně Dohody byla proti Rakousku-Uhersku otevřena nová fronta a to se státem, který se mohl chlubit jedněmi z největších leteckých sil v Evropě po Německu, Francii a Británii. Ovšem operační činnost v oblasti Alp byla smrtelně nebezpečnou pro obě strany. Boje na italské frontě byly poměrně nebezpečné a rakousko-uherští letci se stali pro Italy vyrovnaným či lepším protivníkem. Italské ztráty narůstaly a proto musela být do země povolána francouzská stíhací jednotka.

Roku 1916 představitelé R-U letectva volali po reorganizaci a vytvoření 48 různých perutí do konce téhož roku. Výsledkem ovšem bylo pouze 37 ,,plně" vybavených a bojeschopných jednotek. Například v bombardovacích jednotkách sloužilo několik jednomístných stíhacích letounů, určených k doprovodu bombardérů, aby byly zvětší části naplněny stavy.

V roce 1917 se počet leteckých škol v Rakousku-Uhersku rozrostl na 14 s 1134 leteckými absolventy. Rozšíření programu mělo získat až 68 perutí různého určení. Přesto na italském nebi trpěly letecké síly mocnářství pod drtivou převahou italského letectva jak po stránce materiální, tak i po stránce morální.

Do 19. června 1917 se situace zhoršila do té míry, že mocnářské letectvo nebylo schopné účinně zasáhnout proti protivníkovým silám. Například proti náletu italských letadel na rakouské pozice v počtu 61 bombardérů a 84 stíhaček vzlétla pouze trojice rakouských stíhačů. Na počátku září posílá italské letectvo na akce proti rakouským cílům až 200 letadel denně. Ovšem hlavní posilu pro Dohodu na italské frontě zaznamenaly čtyři stíhací perutě britských sil (RFC - Royal Flying Corps). Zimní období později plně omezilo činnost mocnářského letectva na minimum.

K roku 1918 dosahuje císařské letectvo svého pomysleného vrcholu, když disponuje 100 perutěmi s více než 1000 pilotů. Produkce letadel za rok 1918 činí plných 2378 kusů. Ovšem stažení německých perutí na západní frontu podlamuje Rakušanům nohy. V červnu 1918 disponuje císařovo letectvo sice 77 perutěmi (Fliky), z toho je ovšem pouze 16 stíhacích. Většina je výcvikového charakteru či kombinace bombardovací-stíhací.

26.října se do vzduchu vznáší přes 400 dohodových letadel s cílem vybojovat nadvládu nad bojištěm. Rakousko-uherské letectvo odpovídá vysláním pouhých 29 letadel. Více nebylo schopno nasadit. Příměří a rozpad Rakouska-Uherska znamenal i konec k.u.k. Luftfahrtruppe.

Písmenný systém členění leteckých rot:
"D" (Divisions-Fliegerkompanie)  sloužila k podpoře pozemních vojsk a k dělostřeleckému průzkumu na stupni divize se čtyřmi (na východní frontě), respektive s pěti (na italské frontě) operačními a dvěma uloženými pozorovacími a několika stíhacími letouny. K 30. lednu 1918 byl počet operačních strojů u všech "D-rot" změněn na šest, z toho byly čtyři letouny průzkumné a dva stíhací, všechny určeny k ochraně a podpoře infanterie.

"F" (Fernaufklärungs-Fliegerkompanie) plnila průzkumné úkoly se šesti dvoumístnými pozorovacími a dvěma stíhacími letouny, od 30. ledna 1918 pak teoreticky s osmi moderními průzkumnými stroji.

"J" (Jagd-Fliegerkompanie) jednalo se o čistě stíhací jednotku, která složená ze tří menších podskupin zvaných "Kette" se šesti letouny, celkem tedy osmnácti stíhacími letadly. Každá "J-rota"sestávala ze
-šesti pilotů-důstojníků (velitel a zástupce u každé "Kette")
-technického důstojníka
-administrativního důstojníka
-dvanácti pilotů-poddůstojníků
-osmnácti mechaniků
-čtyřiapadesáti osob pomocného personálu

Minimální nutný počet mužstva byl později oficiálně snížen na .
-velitele (pilota-důstojníka)
-administrativního důstojníka
-technického důstojníka
-šest pilotů-poddůstojníků
-138 členů pozemního personálu, z toho čtyřiadvacet poddůstojníků.


"G" (Grossflugzeug-Geschwader / G-Flik) byl určen k bombardování se dvěma "Staffel" po šesti vícemotorových letounech a celkem se čtyřmi doprovodnými stíhačkami. V praxi ovšem funkci bombardérů často přebíraly víceúčelové a velice rozšířené stroje typu Hansa-Brandenburg C.I.

"Rb" (Rheinenbild-Fliegerkompanie) byla určena k pásovému fotografování - pořízené letecké snímky bylo možné uspořádat v řadě za sebou tak, že zabíraly značnou část sledovaného území a vytvářely tak výřez, který je dnes možné srovnávat s leteckými fotomapami.

"P" (Photoaufklärungs-Fliegerkompanie) sloužily výhradně k fotografickému průzkumu. Využívaly upravené jedno či dvoumístné stíhačky s fotografickým přístrojem na palubě.

"K" (Korps-Fliegerkompanie) byly nasazovány k podpoře pozemních sil na úrovni sboru. Disponovaly devíti moderními průzkumnými letouny. Část z nich byla v posledním válečném roce zformována nově, část vznikla přeměnou z "D-rot".

 

Velitelství k.u.k. Luftfahrtruppe  (1. říjen 1918)
Chef des Luftfahrwesens: GM Ing. Otto Freiherr Ellison von Nidlef
Stellvertreter des Chefs des Luftfahrwesens: GM Ing. Emil Uzelac
zugeteilt dem Chef des Luftfahrwesens: Oberst Freiherr von Abele

Při běžných štábních úřadech (např. Kanceláře šéfa štábu, Registratúra) byly šéfovi LFT podřazené následující oddělení:

Abteilung I
velitel: Major des Generalstabskorps Josef Schitler
Složky:
Flieger-Gruppe
Luftschiffer-Gruppe
Nachrichten-Gruppe
Lichtbild-Gruppe
Transport-Gruppe

Abteilung II
velitel: Major des Generalstabskorps Ernst Cermák
Složky:
Personal-Gruppe
Wissenschaftliche Gruppe
Luftpost-Gruppe
Sanitäts-Referat

Abteilung III
velitel: Major des Generalstabskorps Walter Böhm
Složky:
Demobilisierungs-Gruppe
Heimatschutz-Gruppe
Wetter-Gruppe

Abteilung IV
velitel: Oberstleutnant Ludwig Leidl und Hauptmann Bruno Metlitzky
Složky:
Flugzeug- und Motoren-Gruppe und Waffenwesen
Material- und Kontroll-Gruppe
Radio-Gruppe
Bau-Gruppe
Auto-Gruppe
Luftschiffbau-Gruppe

Podmínky pro udělení odznaku Polního pilota v době války (zkrácené):

• Absolvování 10 dvouhodinových letů proti nepříteli.
• Starty a přistání mají být hladké a pilot musí ovládat všechny typy letounů u jednotky, zvláště za špatného počasí a na malém, překážkami obklopeném, letišti.
• Pilot musí znát předpisy o motorech a jejich údržbu a odstraňování případných poruch. 
• Musí znát typy nepřátelských letadel a ovládat kulomety. 
• Musí umět pracovat s kompasem a umět čtyřmi způsoby určit kurz.