Moždíř 24 cm vzor 1898 - 24 cm Mörser M.1898


Škodovy závody proslavila ve světě celá řada děl. Mezi ně patřila těžká pozemní děla a z nich především moždíře. Již v roce 1900 předváděla Škodovka na Světové výstavě v Paříži 24 cm hmoždíř vzor 1898, který byl později použit Angličany v búrské válce. Toto dělo, i když neslo některé nové prvky, příliš nevyniklo. Výhodou byla přeprava ve 4 částech, pouze koňskou trakcí. Bylo to první těžké dělo Škoda zavedené do výzbroje Monarchie. Pozdější typ 30,5cm vzor 1911 se ve své době stal světovou špičkou.

Technická data:
Ráže : 240 mm
Délka hlavně: 2180 mm
Váha: 9300 kg
Elevace : +44°– +65°
Úsťová rychlost : 278m/s
Dostřel : 6500 m
Rychlost palby: ? ran/min.
Výrobce : Škoda Plzeň
Obsluha 6 mužů

řecko-turecká válka 1920-1922

Řecko-turecká válka

Řecké národní obrození
Řecko, jež bylo ve starověku mocnou říší, se muselo od roku 1453 až do počátků 19.století přispůsobit novým pravidlům Osmanské říše. Během té doby se v Evropě projevovala národní osvobozenecká hnutí inspirovaná Velkou francouzskou revolucí a filosofií osvícenství.

Rozlehlá Osmánská říše nedokázala vzdorovat své vnitřní krizi jinak, než zvyšováním teroru proti netureckým obyvatelům říše. Ovšem tento postup vedl k posílení úsilí netureckých národů a jejich společnému postupu proti tureckým utlačovatelům. Ti postupovali proti netureckým národům, jako např. Řekové, velmi tvrdě. Podle historika Pavla Hradečného byli Turci postupem času vymezeni jako: zlověstní tyrani a barbaři, vyznačující se svou zaostalostí, krvelačností a agresivitou či absencí jakýchkoliv pozitivních vlastností.

Řecké národní obrození, jež je často přirovnáváno k tomu českému, se vyvíjelo ovšem úplně odlišně a skončilo vyhlášením samostatného řeckého státu v roce 1827. Ovšem vznik státu doprovázely politické a ekonomické problémy, jež vznikaly v důsledku nedostatečné rozlohy státu. Roku 1830 patřilo Řecku pouze Poloponés, Attika a úzký pruh pevninského Řecka. V té době vznikla i tzv.Megali Idea neboli Velká myšlenka. V tomto duchu se začal řecký stát postupně rozšiřovat, zejména na úkor Osmanské říše.

V roce 1863 byly k Řecku připojeny Ionské ostrovy, v roce 1878 jižní Epirus, roku 1881 Thesálie a v roce 1897 získala autonomii Kréta. Několika menších územních zisků se podařilo Řekům dosáhnout během balkánských válek a po 1. světové válce.

Předčasná řecká radost
Podobně jako Německu či Maďarsku byly i Turkům po skončení Velké války, coby poraženému státu, předloženy tvrdé mírové podmínky. Tím přišla Osmanská říše o 4/5 svého území. Zemi bylo omezeno loďstvo, armáda a musela platit vítězným státům reparace. Úplný opak byl řecký stát. ten z toho vyšel posílen, získal přístup k Černému moři a velmi rozsáhlé území v Malé Asii. Turci se ovšem smírem, jež uzavřeli jejich představitelé 10.srpna 1920 ve Francii v Servés, odmítli smířit.

Do nového tureckého nacionalistického hnutí, jež začalo postupně organizovat protiřecké odbojové skupiny se postavil Mustafa Kemal. Řekové odhodlaní si uhájit své nové území, zahájili koncem června 1920 maloasijské tažení, při němž získali další území (východní Therakie, Iónie), ovšem řecké úspěchy vyvolaly znepokojení Francie a Itálie, jež sledovali v tomto prostoru své vlastní zájmy. Od nich dostali Řekové příkaz o zastavení postupu.

Řecký ministerský předseda Eleftherios Venizelos pokynů od Itálie a Francie uposlechl a začal se věnovat řešením vnitřních problémů země. Byly vypsány předčasné volby a očekával, že mu lidé za úspěchy proti Turkům vyjádří vděk. Volby ovšem dopadly úplně obráceně a vyhrála v nich nová royalistická strana, jež volala po ukončení konfliktu a nastolení míru.
Venizelos se tak zařadil mezi nechtěné politiky a odešel do exilu. Po smrti krále Alexandra se otočila politika země o 180 stupňů  a nový správci země zavedli Řecko do války, jež měla pro Řecko katastrofální následky.
Eleftherios Venizelos

Zbraně promluvily
Vítězná strna, jež byla podporována staronovým a nepříliš schopným tureckým králem Konstantinem, ovšem po svém příchodu k moci vůbec nebrala moc zřetelu na své předvolební sliby, jež měly zabránit válce. Naopak v lednu 1921 zahájila obrovskou protitureckou ofenzivu na území Malé Asie. Ovšem royalisté postrádali Venizelův diplomatický cit a smysl pro reálné hodnocení mezinárodní a vojenské situace.
na počátku války se ovšem Řekům docela dařilo a jejich vojska postoupila Anatólií a cílem se nakonec stalo dobytí metropole nacionalistů-Ankary. Poměr sil se začal ovšem pomalu obracet na stranu Turků a evropské velmoci začaly jednat. Hned v únoru 1921 předložily poměrně pro obě strany přijatelný návrh. Řecké velení to ale rázně odmítlo a naopak posílilo své válečné snažení.
Ke konci července 1921 se řecké jednotky zastavily na strategicky výhodném místě, jenom 50 kilometrů od Ankary. Přestože řečtí velitelé doporučovali ukončit válku a využít nyní pro Řeky výhodné situace a zahájit mírová jednání. Ovšem vláda a král byli jiného názoru. To mělo za následek operaci dne 23.srpna 1921 v prostoru řeky Sakarya, jež se změnila v krvavou bitvu trvající šestnáct dní. Přestože utrpěli Řekové obrovské ztráty, střetnutí skončilo bez vítěze. Řecko zároveň začalo pociťovat nedostatek mezinárodní podpory a velmi logistické problémy.

Během léta 1922 začali turečtí nacionalisté obrovskou protiofenzívu, jež měla katastrofické následky jak pro řeckou armád, tak i pro řecké maloasijské obyvatelstvo. Výborně zásobovaná a motivovaná turecká armáda přinutila řeckou armáda a obyvatelstvo k ústupu, jež se rychle změnil v bezhlavý útěk. Po izolování a zničení posledních řeckých jednotek se Turci proti poslední řecké výspě-Smyrně.
Během tehdejších pogromů padlo za oběť tureckému řádění několik desítek Řeků a přes 120 000 lidí muselo, často i pěšky, ze Smyrny útéct.

Trvání: březen 1920-říjen 1922
Výsledek:patová situace, uzavření příměří

Ztráty:
Řekové-24 240 mrtvých, 48 880 zraněných, 18 085 nezvěstných
Turci-20 540 mrtvých, 29 845 zraněných

Zdroje:Wikipedie (česká, anglická verze), Živá historie, červen 2009

Mukdentský incident (1931-1932)

MUKDENTSKÝ INCIDENT
18.září 1931 – 18.února 1932


Japonsko, jež bylo hospodářsky slabé, se snažilo si najít své nové území pro zlepšení svojí hospodářské situace.Na severovýchodě Číny se pro Japonsko přestala situace dobře vyvíjet, když Šang-Sue liang přešel na stranu kuomintangské vlády.  Proto na počátku 30.let vtrhlo na území Číny a rychle obsadilo severovýchodní část říše.

Japonsko mělo již před konfliktem na území Mandžuska jednotky. Jednalo se o bezpečnostní armádu o síle 5.000 mužů, jež měla za úkol především ochránit občany Japonska na tomto území a jejich majetek a také hlavně Jihomandžuskou dráhu. Dalšími vojenskými silami Japonsko disponovalo na území dnešní Koreje na Liaotungském poloostrově.

Po řadě japonských provokací v létě 1931 došlo v noci z 18- na 19.září 1931 k výbuchu na železniční trati severně od Mukdenu. Poté zaútočily japonské oddíly na jednotky čínské armády v tomto prostoru. Odůvodnění Japonska bylo jednoduché-pouze bránili svoje území.  21.září překročila japonská armáda Mandžusko-korejské hranice a i přes protest čínské vlády i samotné Společnosti národů rychle obsazovala další čínské území. Japonsko si u Společnosti národů stále tvrdilo jedno-,,chráníme japonské občany na tomto území´´.

Velmoci v tomto prostoru-USA a Velká Británie-vůbec nezasahovaly do probíhajícího konfliktu. Pouze byla pověřena komise Společnosti národů pod vedením lorda Lyttona, aby byla situace prošetřena. V té době se ale na vysokých postech Japonska projednávalo odtržení Mandžuska od Číny a zřízení loutkového státu. Japonská vláda, jež nemohla nebo nechtěla zastavit postup své armády, připravila již výnos o zřízení loutkového státu pod hlavičkou Japonska.

5.února 1932 bylo celé území Mandžuska dobyto japonskou armádou. Tím Japonci ovládli více jak 1/3 čínské rudy, továren, elektráren apod...Jen elektrárny z území Mandžuska dodávaly většinu elektřiny do severní a východní části Číny. Ocelárny v Mandžusku zase byly schopny dodat 40% celo čínské produkce.

Dne 1.března 1932 byl vyhlášen samostatný stát Mandžukuo. Do jeho čela byl dosazen Japonci pověřený poslední císař z čínské dynastie Mandžuů-Pchu-I.
15.září byl podepsán japonsko-mandžuský protokol, jímž Japonsko uznalo Mandžukuo jako samostatný stát. Mandžukuo zase naoplátku uznalo platnost japonských práv a legalizovalo pobyt japonské armády na svém území. Ovšem odpočátku bylo jasné kdo je tady pánem.

Na jaře roku 1933 bylo svoláno jednání států Společnosti národů a to rozhodlo neuznat stát Mandžukuo. Jediný proti bylo Japonsko. Ovšem nikdo neuděla vůbec nic k zastavení japonské agrese. Japonsku se tak otevřela cesta k uskutečnění svých cílů-ovládnutí Asie s použitím hospodářského potenciálu Mandžuska.

ČÍNA
160.000 mužů
velitelé: Zhang Xueliang, Ma Zhanshan, Feng Zhanhai

JAPONSKO
66.000 mužů
velitelé: Shigeru Honjó, Jiró Minami


Postupující japonská vojska


Mapa oblasti z roku 1931 ještě před útokem Japonska



Zdroje:
palba.cz
Wikipedie
fronta.cz (Mapa)

Incident v eScapa Flow

Incident ve Scapa Flow

Lehký křižník HMS Cardiff vede německou flotilu do internace v Rosythu

Jednání o německém loďstvu:
Když 11.listopadu 1918 Německá říše kapitulovala, bylo rozhodnuto o jejím zničení coby o válečné velmoci. Ve vlakovém voze Le Francport u Compiègne bylo podepsáno příměří, jež mělo ukončit válku. Hlavními postavami v tomto úkolu byli maršál Ferdinand Foch a německý zástupce Matthias Erzberger.

Výsledkem dohod bylo demilitarizování německé základny na ostrově Helgoland a uzavřít strategicky významný Kielský průplav. Německu bylo zakázáno vlastnit ponorky. V tomto směru bylo všech 53 německých ponorek rozděleno mezi země Dohody ( z toho bylo 10 zařazeno k francouzskému loďstvu).

Německu bylo povoleno si ponechat pouze:
-šest starých řadových lodí
-šest lehkých křižníků
-dvanáct torpédoborců
-dvanáct torpédovek.

Ovšem kolem zbylých lodí se objevil obrovský otazník sporu mezi účastníky jednání. Každý vítězný stát navrhoval svoje vlastní řešení. Anglie navrhovala potopení všech velkých hladinových lodí (včetně rozestavěných) na hluboké vodě. K tomuto návrhu se přiklonily i státy USA, jež ovšem se bály hlavně posílení britského loďstva o tyto lodě.

Naopak Francie požadovala rozdělení lodí mezi vítězi, k čemuž se přiklonila pro změnu zase Itálie. Obě země totiž sledovaly již budoucnost německých lodí ve vlastním námořnictvu.



Konec loďstva:
Příměří, jež bylo uzavřeno na dobu šesti měsíců, mělo 21. června 1919 skončit. Osud německých lodí byl přesto stále nejasný. Britové mezitím požadovali opět zmenšení počtu osádek lodí, přičemž s tím počítali ve svém plánu o obsazení lodí svými vojáky po vypršení doby jednání. Tento plán byl schválen 19. června 1919.

Jelikož se ovšem státy nedokázaly shodnout na mírových podmínkách, bylo prodloužení příměří odloženo až na  23.srpen 1919. Po vypršení této doby měly býti lodě ihned obsazeny vojáky britské armády, aby se zabránilo jejich ztrátě.

Ovšem německý kontradmirál von Reuter nařídil již 17. června zahájení příprav k potopení lodí. Tyto přípravy měly být před nepřítelem utajeny. Von Reuter ovšem nebyl o prodloužení příměří informován a tak vydal 21. června 1919 v 11:00 rozkaz k potopení loďstva. Britové si všimli příprav na potopení lodí až po vyvěšení německé válečné vlajky na všech německých lodích.

K potápění lodí docházelo postupně. To bylo dáno postupnou cestou zprávy k potopení z lodě na loď. Ve 12:16 se potopila i vlajková bitevní loď SMS Friedrich der Grosse. Ke třetí hodině odpolední zbyly na hladině poslední tři těžké lodě.
Britové, zmatení dějem událostí, se pokusili kulometnou palbou přinutit německé námořníky, aby se vrátili na paluby jejich lodí. Zahynulo přitom 10 námořníků a 21 dalších bylo zraněno.

Britové se pokoušeli zabránit tomu, aby se aspoň nějaké lodě potopily, ovšem podařilo se jim zachránit pouze:
-bitevní loď SMS Baden
-lehké křižníky SMS Emden II a SMS Frankfurt.

Tyto tři lodě byly odtaženy na břeh. Další čtyři lodě byly obsazeny britskou pěchotou a nebyly potopeny. Ovšem z 50 torpédoborců se celkově 32 potopilo.


1)Potápějící se bitevní loď SMS Bayern 2)Potopený torpédoborec SMS G102

Závěr:
Potopením lodí jádro německého námořnictva zaniklo. Světová veřejnost byla ,společně se zástupci Francie ,celou věcí pobouřena. Britové a Američané byli tomuto výsledku velmi přikloněni kladně, protože se otazník kolem německého námořnictva vyřešil.

Německo v té době již ovšem v té době nedisponovalo žádnými moderními loděmi, jež by mohlo Dohodě vydat jako náhradu.
A tak kromě dalších pěti lehkých křižníků odevzdalo jako náhradu za 400 000 ztracených tun výtlaku potopených lodí stejný početní výtlak v podobě plovoucích doků, jeřábů, remorkerů a rypadel.


Internovaná německá posádka v Británii chytá ryby

Přehled německých lodí:
(systém v závorkách:Typ/ Potopení, najetí na břeh/ Osud)
SMS Seydlitz                     (Bitevní křižník /Potopen v 13:50 /Vyzvednut v listopadu 1929)
SMS Moltke                       (Bitevní křižník /Potopen v 13:10 /Vyzvednut v červnu 1927)
SMS Von der Tann              (Bitevní křižník /Potopen v 14:15 /Vyzvednut v prosinci 1930)
SMS Derfflinger                  (Bitevní křižník /Potopen v 14:45 /Vyzvednut v srpnu 1939)
SMS Hindenburg                 (Bitevní křižník /Potopen v 17:00 /Vyzvednut v červenci 1930)
SMS Kaiser                        (Bitevní loď /Potopen v 13:25 /Vyzvednut v březnu 1929)
SMS Prinzregent Luitpold      (Bitevní loď /Potopen v 13:15 /Vyzvednut v březnu 1929)
SMS Kaiserin                      (Bitevní loď /Potopen v 13:15 /Vyzvednut v březnu 1929)
SMS Friedrich der Grosse      (Bitevní loď /Potopen v 12:16 /Vyzvednut 1937)
SMS König Albert                (Bitevní loď /Potopen v 12:54 /Vyzvednut v červenci 1935)
SMS König                         (Bitevní loď /Potopen v 13:30 /Sešrotován v dubnu 1933)
SMS Großer Kurfürst            (Bitevní loď /Potopen v 13:15 /Nevyzvednut)
SMS Kronprinz Wilhelm         (Bitevní loď /Potopen v 16:45 /Nevyzvednut)
SMS Markgraf                    (Bitevní loď /Najela na břeh /Předána Britům, potopena jako cvičný cíl v roce 1921)
SMS Baden                        (Bitevní loď /Potopen v 14:30 /Vyzvednuta v září 1933)
SMS Bayern                      (Minový křižník /Potopen v 13:05 /Ponechán na místě)
SMS Brummer                    (Minový křižník /Potopen v 14:30 /Vyzvednut v listopadu 1929)
SMS Bremse                      (Lehký křižník /Potopen v 13:30 /Ponechán na místě)
SMS Dresden II                  (Lehký křižník /Potopen v 13:50 /Ponechán na místě)
SMS Köln                          (Lehký křižník /Potopen v 15:00 /Ponechán na místě)
SMS Karlsruhe II                 (Lehký křižník /Potopen v 15:00 /Ponechán na místě)
SMS Nürnberg II                 (Lehký křižník /Najel na břeh /Předána Britům, potopena jako cvičný cíl v roce 1922)
SMS Emden II                    (Lehký křižník /Najel na břeh /Předán Francii, sešrotován v roce 1926)
SMS Frankfurt                    (Lehký křižník /Najel na břeh /Předána USA, potopen jako cvičný cíl v roce 1921)
SMS S32                          (Torpédoborec /Potopen /Vyzvednut v červnu 1925)
SMS S36                          (Torpédoborec /Potopen /Vyzvednut v dubnu 1925)
SMS G38                          (Torpédoborec /Potopen /Vyzvednut v září 1924)
SMS G39                          (Torpédoborec /Potopen /Vyzvednut v červenci 1925)
SMS G40                          (Torpédoborec /Potopen /Vyzvednut v červenci 1925)
SMS V43                          (Torpédoborec /Najel na břeh /Předán USA, v roce 1921 potopen jako cvičný cíl)
SMS V44                          (Torpédoborec /Najel na břeh /Předán Velké Británii, v 1922 sešrotován)
SMS V45                          (Torpédoborec /Potopen /Vyzvednut 1922)
SMS V46                          (Torpédoborec /Najel na břeh /Předán Francii, v roce 1924 sešrotován)
SMS S49                          (Torpédoborec /Potopen /Vyzvednut v prosinci 1924)
SMS S50                          (Torpédoborec /Potopen /Vyzvednut v říjnu 1924)
SMS S51                          (Torpédoborec /Najel na břeh /Předán Velké Británii, v roce 1922 sešrotován)
SMS S52                          (Torpédoborec /Potopen /Vyzvednut v říjnu 1924)
SMS S53                          (Torpédoborec /Potopen /Vyzvednut v srpnu 1924)
SMS S54                          (Torpédoborec /Potopen /Vyzvednut v září 1921)
SMS S55                          (Torpédoborec /Potopen /Vyzvednut v srpnu 1924)
SMS S56                          (Torpédoborec /Potopen /Vyzvednut v červnu 1925)
SMS S60                          (Torpédoborec /Najel na břeh /Předán Japonsku, v roce 1922 sešrotován)
SMS S65                          (Torpédoborec /Potopen /Vyzvednut v květnu 1922)
SMS V70                          (Torpédoborec /Potopen /Vyzvednut v srpnu 1924)
SMS V73                          (Torpédoborec /Najel na břeh /Předán Velké Británii, v roce 1922 sešrotován)
SMS V78                          (Torpédoborec /Potopen /Vyzvednut v září 1925)
SMS V80                          (Torpédoborec /Najel na břeh /Předán Japonsku, v roce 1922 sešrotován)
SMS V81                          (Torpédoborec /Najel na břeh /Potopil se cestou k rozebrání)
SMS V82                          (Torpédoborec /Najel na břeh /Předán Velké Británii, v roce 1922 sešrotován)
SMS V83                          (Torpédoborec /Potopen /Vyzvednut 1923)
SMS V86                          (Torpédoborec /Potopen /Vyzvednut v červenci 1925)
SMS V89                          (Torpédoborec /Potopen /Vyzvednut v prosinci 1922)
SMS V91                          (Torpédoborec /Potopen /Vyzvednut v září 1924)
SMS G92                            (Torpédoborec /Najel na břeh /Předán Velké Británii, v roce 1922 sešrotován)
SMS G101                        (Torpédoborec /Potopen /Vyzvednut v dubnu 1926)
SMS G102                        (Torpédoborec /Najel na břeh    /Předán USA, v roce 1921 potopen jako cvičný cíl)
SMS G103                        (Torpédoborec /Potopen /Vyzvednut v září 1925)
SMS G104                        (Torpédoborec /Potopen /Vyzvednut v dubnu 1926)
SMS B109                        (Torpédoborec /Potopen /Vyzvednut v březnu 1926)
SMS B110                        (Torpédoborec /Potopen /Vyzvednut v prosinci 1925)
SMS B111                        (Torpédoborec /Potopen /Vyzvednut v březnu 1926)
SMS B112                        (Torpédoborec /Potopen /Vyzvednut v únoru 1926)
SMS V125                        (Torpédoborec /Najel na břeh    /Předán Velké Británii, v roce 1922 sešrotován)
SMS V126                        (Torpédoborec /Najel na břeh    /Předán Francii, v roce 1925 sešrotován)
SMS V127                        (Torpédoborec /Najel na břeh    /Předán Japonsku, v roce 1922 sešrotován)
SMS V128                        (Torpédoborec /Najel na břeh /Předán Velké Británii, v roce 1922 sešrotován)
SMS V129                        (Torpédoborec /Potopen /Vyzvednut v srpnu 1925)
SMS S131                        (Torpédoborec /Potopen /Vyzvednut v srpnu 1924)
SMS S132                        (Torpédoborec /Najel na břeh    /Předán USA, v roce 1921 sešrotován)
SMS S136                        (Torpédoborec /Potopen /Vyzvednut v dubnu 1925)
SMS S137                        (Torpédoborec /Najel na břeh /Předán Velké Británii /v roce 1922 sešrotován)
SMS S138                        (Torpédoborec /Potopen /Vyzvednut v květnu 1925)
SMS H145                        (Torpédoborec /Potopen /Vyzvednut v březnu 1925)
SMS V100                        (Torpédoborec /Najel na břeh    Předán Francii /v roce 1921 sešrotován)

Rozvegov, 1939

Československo, jež muselo přijmout Mnichovské ultimátum, rozpustilo svoji armádu v prosinci roku 1938. Vypadalo to, že hůře již být nemůže a možnost války je tatam. V prvních měsících roku 1939 se ale napětí opět stupňovalo.

Předehra střetnutí:
,,Když Němci, tak my taky.´´řekli si v podzimních dnech roku 1938 Maďaři. Ti si nárokovali velkou část slovenského území. 2.listopadu se proto ve Vídni sešli představitelé Německa,Itálie a Maďarska a předložili ČSR územní změny Slovenska ve prospěch Maďarska.  Jednalo se o území více než 15% rozlohy Podkarpatské Rusi včetně Užhorodu a velkou část východního a Jižního Slovenska. Jednalo se o více než  11 927km čtverečných s více než 1.000.000 obyvatel.

Přesto toto řešení Maďarsko neuspokojilo. To chtělo celou oblast Podkarpatské Rusi a pokud by to Německu nevadilo, tak i zbytek Slovenska, čímž by naplnili svůj sen společných hranic se spřáteleným Polskem, jež si dělalo taky nároky na území Československa, hlavně tady kolem Ostravy a Těšína. Přesto však mezi těmito polsko-maďarskými hranicemi stály pořád jednotky česko-slovenské armády.

Ta byla na tomto úseku tvořena většinou jednotkami SOS, finanční stráže či menšími jednotkami pravidelné armády. Tyto jednotky měly chránit slovensko-maďarskou a slovensko-polskou hranici. I přes některé výhody to byl většinou nadlidský úkol. Jednou z výhod jednotek ČSR to byla propracovaná síť zpravodajských agentů na území obsazený Maďarskem. Díky tomu bylo zjištěno, že v Užhorodu bylo shromážděno nad 1500 hortyovských vojáků k plnění teroristických akcí a přepadávání hranic. Maďarští záškodníci taky měli slíbeno 1000pengo (asi 5000Kčs) za každou polní stráž ČSR jež zničí či zajmou.


Polní postavení před Mukačevem

Počátky střetnutí:
,,Teroristé mohli své útoky díky početní převaze provádět útoky na směny, jedni před půlnocí a druzí po půlnoci, což samozřejmě dělali. Tím naše lidi vyčerpávali. Nebylo u nás záloh, a proto byla naše rota (SOS Užhorod), sestávající z 108 příslušníků četnictva,99 policistů, 36 příslušníků finanční stráže s jedním úředníkem a 56 vojínů pěchoty, stále nasazena a lidé si mohli odpočinout jen ve dne ve svých ubikacích.´´vzpomíná jeden z členů SOS Užhorod.

Již 6.ledna 1939 utrpěla československá armáda v bojích s Maďarskými teroristy největší ztráty-toho dne došlo k boji mezi příslušníky pěšího pluku 6 a roty Razošín SOS (oba útvary podléhali VI.sboru Bratislava) a ma´darskými záškodníky. V průběhu bitvy u kóty 127 padlo 5 československých vojáků. Vojín Jan Slanina byl s těžkými poraněními zavlečen Maďary do Mukačeva. I přes své těžké poranění pořád křičel:,,Já jsem Čech!´´ Bylo zrněno dalších pšt vojáků, z toho čtyři těžce.

Maďarskému útoku se  bránila i baterie dělostřelectva poručíka Viléma svobody. Dobře mířená palba děl donutila Maďary ustoupit a odrazila i následný útok. Maďaři se vrátili do výchozích postavení. Člen SOS Užhorod, František Vysložil, vzpomíná na osudové střetnutí:
,,Dne 6.ledna 1939 jsem se zúčastnil v družstvu vrchního strážmistra Lukeše aktivně o mukačecské předměstí Rozvegovo. Tento boj, na rozkaz mě neznámého důstojníka, skončil velkým vítězstvím nad Maďary,čili vyhnáním maďarských jednotek z Rozvegova. Dobyté území muselo být, ale okamžitě na vyšší rozkaz předáno zpět Maďarům.

Další boj se rozpoutal mezi 14.-16.březnem, kdy se rozhodla maďarská armáda anektovat celou Podkarpatskou Rus a připojit jej přímo k Maďarsku. Část československých jednotek se postavila na odpor (SOS,finanční stráž,12.pěší divize gen. Olega Svátka) a odehrála se nejedna další lidská tragédie. 16.března došlo ke kompletnímu obsazení území maďarskou armádou jako autonomní územ Karpatsko. Toto území již nikdy nepatřili k ČSR....



Padlí českoslovenští vojáci u Rozvegova:
Vojín Eliáš Kolačuk (*1915),1.rota pěšího pluku 36,jeho mrtvola odvlečena do Mukačeva, vrácena 11.1.1939
Vojín František Vystčil (*1915),1.rota pěšího pluku 36
Vojín Antonín Kopeček (*1915),2.rota pěšího pluku 36
Vojín Jan Slanina (*1915),2.rota pěšího pluku 36, odvlečen do Mukačeva, zde je i pohřben
Respicient Josef Tyšer (*1893),SOS Rozvegovo,rota Razošín, ženat-1 nezaopatřené dítě

Ranění českoslovenští vojáci u Rozvegova:
Vojín Josef Červenka (*1914),1.rota pěšího pluku 36, průstřel kolena-těžké zranění
Vojín Alois Čižmář (*1916),1.rota pěšího pluku 36,průstřel stehenní kosti, těžké zranění
Vrch. resp.Antonín Kohel (*1896),SOS Rozvegovo,rota Razošín,těžké zranění trvalých následků
Strážmistr Jaroslav Kotouček (*1893),SOS Rozvegovo,rota Razošín, prostřelena pravá ruka,stehno-těžké zranění
Vojín František Novotný (*1893),2.rota pěšího pluk 36

Lebeděnko-Car tank

Lebeděnko-Car tank




Originál tohoto „tanku“ byl postaven pouze v jednom prototypu.
Samotný koncept vznikl ještě na začátku 1. světové války, dávno před prvními britskými tanky. Měl vyřešit vzniklý situaci ohledem s překročení zákopového systému. Tehdy ani tak nevládla obava z přesného těžkého dělostřelectva (nemluvě o tom, že na východní frontě nikdy nebylo tak intenzívní), jako spíše z kulometů a ostnatého drátu. Z tohoto pohledu se jevilo použití kol velkého průměru a vysunuté kulometné resp. dělové kabiny ve výšce, jako ideální řešení. Kola překonají drát a přejedou zákopy, kulomety z kabiny ve výšce 12 m nad zemí zlikvidují kulometné i dělostřelecké posty nepřítele.

Inženýr Boris Stechkin a Alexander Mikulin (tehdy akademici) začali pracovat na projektu. Během roku 1915 začal vznikat prototyp, jež byl sestaven ze dřeva. Na konci července 1915 byl stroj připraven k prvním zkouškám. Ovšem kvůli svojí váze a velikosti byl navržen pro transport v podsestavách a složení dohromady před akcí na frontě. Podsestavy byly dopraveny na testovací území asi 60 km od Moskvy. První testy začaly v srpnu 1917. Další testy pokračovaly v roce 1918.

Po neúspěšných jízdní testech chátral až do roku 1923 v lese u města Dmitrivo. Tank nebyl nikdy vyzbrojen. Byl vybaven dvěma motory Maybach které měli pohanět třením dvě velká přední kola. Tank zapadl u lesa do bažiny. Později byl sešrotován.

K zastavení projektu vedla jeho náročnost, zranitelnost nepřátelskou palbou, pomalý přesun a i jeho vysoká cena-250.000 rublů.


Technická data:
Výška: 12 metrů
Délka: 17.8 metrů
Šířka: 9 metrů
Osádka: 10 mužů
Motor: 2 x  Maybach o výkonu 240 hp
Maximální rychlost: 17 km/h
Pancéřování: neznámé
Pohonná jednotka: 2 x 240 hp Maybach
Hmotnost: 40 tun

Austin-Putilov

Obrněný automobil Austin-Putilov

Těsně po začátku války v srpnu 1914 vyslala ruská armáda do Velké Británie komisi, jež měla vybrat vhodný stroj pro nově vznikající obrněné jednotky ruské armády. Zde ovšem nenašla žádný vyhovující stroj, jež by odpovídal jejich základním podmínkám: dvě věže pro kulomet a ochrana posádka z vrchu.

Pro splnění podmínek byl firmou Austin Motor Company navržen zcela nový obrněný vůz. Vozidlo, známé jako[b] Austin 1. série[/b],vznikl na podvozku osobního automobilu se zadním náhonem. Kola byla celodřevěná, s pneumatikami, určenými přímo pro boj. Výzbroj ,tvořená dvěma kulomety Maxim, byla usazena ve dvou otočných věžích umístěných po obou stranách horní strany trupu.
Pancéřování vozidla bylo tvořeno pancéřovými pláty o síle 3.5-4mm, jež byly k sobě připevněny nýty.

Posádka vozidla bylo tvořena čtyřmi muži: velitelem, řidičem a dvěma střelci. Ti mohli v případě poškození vozidla z něj uniknout přes dveře na levé straně kabiny nebo prostřednictvím velkých dvoukřídlových zadních dveří.

Dne 29.září 1914 byla nařízena výroba 48 těchto vozidel. Cena jednoho vozidla se pohybovala kolem 1150 liber.
Po příjezdu do Ruska vpředu a věž pancéřováním byl nahrazen 7 mm desek. První bojové zkušenosti, ovšem odhalil, že ochrana byla ještě příliš slabá, a vozidla byla plně přezbrojeno v Izhorské továrně Izhorsk.  Po vybavení lepší výzbrojí se Austins stal mnohem těžším, což mělo omezenou schopnost pohybu a občas vliv na poškození podvozku.
Ovšem vozidlo bylo stálo podle konstruktérů lepší ,než alternativní návrhy, např. Armstrong Whitworth, Renault a Sheffield-Simplex.

Dne 6. března 1915 Rusové objednali 60 vozidel lepší verze, známé jako Austin 2. série. Tentokrát byl stroj postaven na podvozku 1,5 tunového kamionu s výkonnějším motorem. Trup byl kratší, se silnějším pancířem, byl upraven řidiče střeše zlepšení úhlu palby kulometů.  Méně vítaný bylo bylo odstranění zadních dveří.
Armáda se také rozhodla, že chce zadní hnací místo, takže po příjezdu do Ruska, byla všechna vozidla přepracována zadní části trupu,kde bylo uloženo další místo řidiče a další poklop. Dalším vylepšením bylo vybavení kulometů bočními štíty.

Šedesát vozidel Austin 3. série bylo vyrobeno do dne 25. srpna 1916.  Vozidla byla podobná jako vozidla 2. série, ale změnil se trup se zadní hnací poštou, MG štítů, neprůstřelné sklo v předních pozorovacích otvorech a zmizela velká boční okna.

Byla vyráběna ještě jedna verze obrněného automobilu někdy špatně označována jako vozidla 4.série. Správné označení bylo [b]model Austin 1918[/b], vyrobená roku 1917. Ty se ale do Ruska nikdy kvůli tamním poměrům po Bolševické revoluci nedostaly.

Mimo výrobu v Británii,zahájili Rusové výrobu vlastních vozidel Austin. Tato vozidla byla totožná s britskými 3.série. Produkcí trupů těchto vozidel byl pověřena firma Putilovski, Petrohrad. Podle plánu měla být vozidla vyrobena do července roku 1917, ale práce byly pozdrženy a následně zastaveny po domácích událostech-únorová revoluce.
První vozy se objevily až v březnu roku 1918. Později byla výroba převedena do Izhorski Works. Celkem bylo v letech 1918-1920 vyrobeno 33 vozidel. Výroba se zastavila v březnu roku v 1920 kvůli nedostatku materiálu.

Během ruské občanské války se Austins dočkalo použití na straně mnoho účastníků, včetně červené a bílé armády, Ukrajinců atd. Rudá armáda disponovala největším počtem obrněných vozidel, včetně všech Austin-Putilov a Austin-Kergesse.
V sovětské Rudé armádě byly organizovány do "obrněných automobilových jednotek. Jejich organizace byla podobná jako ve válce: Tři kulometná vozidla a jedno s dělem.

Rudé Austins se zúčastnily také bojů v Polsko-sovětské válce. Od roku 1921 Rudá armáda vlastnila asi 16 kusů Austins z 1. série, z 2. série 15 kusů, 78 kusů ze 3. série a stroje Putilov. V Británii postavené Austins byly odstraněny z výzbroje do roku 1931 a od roku 1933 zmizely postupně i ostatní tyto stroje ruské výroby.

[b]link na foto Austin-Putilov v německých barvách (novodobé):[/b]
http://www.primeportal.net/apc/dieter_krause/austin-putilov/

[b]Technická data:[/b]
(údaje se liší podle verze)
Osádka: 5
Hmotnost: 5,2 tuny
Rychlost: max. 55km/hod.
Dojezd: 200km
Výška: 2,4m (s věží)
Délka: 1,95m
Počet vyrobených kusů: ?

Austin 3.série, 1919 coby podpůrný stroj Kozáků

Niva, 1916

[b]# Austin 1. série (model 1914)[/b]

Byl postavený na podvozku osobního automobilu s 30 hp motorem a zadní nápravou řídit.  Kola dřevěné 3.5-4 mm pancíře, případně nahradit 7 mm desek.
Hmotnost s původní zbroje 2,66 tuny.
Silniční rychlosti 50-60 km / h.
Silniční rozmezí 250 km.
Posádka 4 (velitel, řidič a dva střelci).
Postaveno 48 jednotek.

[b]Austin 2nd série (model 1915 )[/b]
Austin 2. série (nebo model 1915) byl postavený na podvozku 1,5 tuny kamion s 50 hp motorem, kratší trup, silnější pancíře, přebudovaný řidiče střeše, bez zadních dveří.  Po příjezdu do Ruska byly vybaveny přepracovaný zadní část trupu (s druhé jízdě po zadním a poklop) a boční štíty MG.

Hmotnost: 5,3 tuny
Silniční rychlost: kolem 60 km / h.
Silniční dojezd: 200 km.
Posádka: 4-5
Vyrobeno: 60 vozidel

[b]Austin 3. série[/b]

Změněno zadní části v kabině řidiče, zadní řidič pošta, MG boční štíty, neprůstřelné sklo před vidění sloty, žádná velká boční okna, bez zadního okénka.

Hmotnost: 5,3 tuny.
Silniční rychlost: kolem 60 km / h.
Silniční dojezd: 200 km.
Posádka: 4-5
Vyrobeno: 60 vozidel

[b]Austin model 1918 [/b]
Zesílený podvozek, dvojitá zadní kola. Bylo objednáno 70 vozidel, ale nebyly dodány v důsledku událostí v Rusku v roce 1917.

[b]Austin-Kegresse (nebo Austin-Putilov-Kegresse)[/b]

Hmotnost: 5.8-5.9 tun
Silniční rychlost: cca 25 km / h. 
Silniční dojezd: 100 km.
Vyrobeno: 12 kusů.

Jiní uživatelé:

•   Některé z dokončeného modelu 1918 Austins byly vybaveny zbraněmi Hotchkiss M1914. Šestnáct z těchto vozidel se zúčastnilo bojů ve Francii od června 1918. Některé vozy byly poslány do oblasti Kaspického moře. Austiny byly také používány Brity během Irsko-Britské války.
•    Několik Austinů model 1918 skončily u japonské armády, kde zůstaly v provozu až do začátku roku 1930.
•   Polské jednotky ukořistily až 20 Austinů v občanské válce a během Rusko-polské války.  Některé z nich byly následně zařazeny do polské armády. Pět zůstalo v provozu i po válce, některé až do roku 1930.
• Dva Austiny 3. série, původně poslal Sověty v roce 1918 na pomoc Rudým během finské občanské války, kdy je používala finská bílá armádaaž do poloviny-1920.
• Estonsko disponovalo dvěmaukořistěnými Austin-Putilovs, pojmenovaný Tasuja a Suur mýtné.
•   Lotyšská armáda používala jeden Austin 2. série, pojmenované Zemgaleetis.
• Jeden stroj 3.série působil v rumunské armádě.
• Během roku 1920 dostala Mongolská armáda os SSSR dva až tři vozy..
• V roce 1919 používaly čtyři vozidla, dva 2. série a dva 3. série, i německé Kokampf obrněné jednotky.
• Poslední aktivní Austin byl pravděpodobně v rakouské armádě, kde zůstal až do roku 1935.

[b]zdroje:[/b]
časopis ABC
ruské stránky
Wikipedie