Opancerzony samochód zwiadowczy PZInż 303

V roce 1937 se polské velení rozhodlo na vypsání soutěže o nový obrněný vůz pěchoty, jež by nahradil stárnoucí štábní vozy PF 508/518 Jeep italské firmy Fiat vyráběný v letech 1933 a 1938. Italský stroj se zcela nehodil pro frontovou službu štábních styčných důstojníků, hlavně kvůli tomu, že se jednalo o neobrněných osobní automobil, jež neposkytoval žádnou ochranu osádce vozu. Proto se začalo jednat o vývoji vhodného vozu s továrním označením PZInż 303.

Národní inženýrský institut (PZInż) navrhl obrněný automobil o pohonu 4x4, s celkovou hmotností podvozku 0.8 tuny. S příchodem poznatků z různých světových zbrojařských firem, navrhl polský institut nový design pancéřové korby s vysokým výkonem podvozku a pohonného ústrojí. V první řadě se jednalo o odpověď na britské, francouzské, německé a sovětské podobné projekty strojů, jež rovněž v tu chvíli byly zrovna v konstrukčních kancelářích, či začínala nebo už běžela jejich výroba.

Nové polské stroje měly být v první řadě dány k dispozici jezdeckým regimentům, které trpěly nedostatečným motorizováním a spojením se štábem. Není známo, zda se vůbec uvažovalo o vybavení těchto strojů rádii pro spojení s týlem! Stavba prototypu a sériová výroba se předpokládala ke konci roku 1939, ovšem začátek války o čtvrt roku dříve těmto plánům zabránil.

Výzbroj se měla skládat z plánovaného projektu těžkého kulometu typu C (nikdy nevyráběn) nebo již zavedených lehkých kulometů wz.28. Pohon měl zajišťovat  motor PZInż 157 s výkonem 45 koní, ale uvažovalo se o nahrazení za silnější motor mount PZInż 405.

Přestože šlo o pokrokovou konstrukci, v případě pancéřování mělo jít o zastaralý systém, jelikož měly být vyráběny z pancéřových plátů z válcované oceli a měly býti spojovány nýty. dále není známo, zda bylo rozhodnuto i o opancéřování podvozku.

Technické údaje projektu:

Základní údaje

 - hmotnost : 2,5 t

 - délka : okolo 4000 mm

 - výška : 1750 mm

 - světlá výška : 250 mm

Výzbroj a pancéřování

 - 1 kulomet ráže 7,92 mm

 - pancéřování : 4 - 8 mm (svařované)

Pohonné ústrojí

 - motor : benzínový řadový 4-válec Polski Fiat 118 (PZInż. 157), 1944 cm3 (45 k při 3600 ot/min), chlazený vodou

průměr válců 82 mm, 92 mm

 - zásoba paliva : 95 l

 - Spotřeba paliva : 22 l/100 km

 - max. rychlost : 60 - 75 km/h

 - dojezd : 350 - 400 km

 - rychlostní převody: hnací hřídel s převodovkou se 4 rychlostmi vpřed i vzad

 - Rám podvozku konstrukce

 - poháněná přední řiditelné kola, rozvor 260 cm

 - rozchod kol přední a zadní 145 cm s pneumatikami o rozměru 700 x 18.

Zdroje:

forum.valka.cz

wojsko18-39.3ap.net

dobroni.pl

Přepadení americké kolony během protiofenzívy v Ardenách u vesničky Poteau

Němečtí vojáci z jednotky Kampfgruppe Hansen dne 18.prosince 1944 nachytali mezi vesničkami Post a Recht léčku na nic netušící přesouvající se 14. skupinu US kavalérie, přesněji 820. batalion stíhačů tanků a jednotlivé části dvou čet (18. a 32.četa). Jediná obrněná vozidla kromě neznámého počtu polopásových transportérů M2 Halftruck byl lehký tank M5 v čele kolony a obrněné vozidlo M8 na jejím konci. Obě tato vozidla byla za pomoci Panzerfaustů ihned vyřazena z boje a američtí pěšáci opustili své vozy a děla a ustoupili ve zmatku zpět do vesnice Poteau. opuštěná vozidla se na svých původních místech nacházela ještě v polovině ledna 1945, aniž by se je někdo pokusil odtáhnout mimo silnici. Asi hodinu po přepadení dorazila místo Propagandistická četa Waffen SS, která některá vozidla zapálila a vytvořila za pomoci vojáků, jež začali běhat dojem útočící německé pěchoty na americkou kolonu. Zajímavostí je i blízká přítomnost stíhačů tanků Jagdpanzer IV (4 kusy), jež ovšem do přepadení kolony nezasáhly.

Na snímcích je zajímavé, že zde nejsou vidět žádná mrtvá těla, zranění ani zajatci. To potvrzuje domněnku, že americké pěchota své stroje po prvních výstřelech opustila a vzala nohy na ramena lidově řečeno.

Samochód pancerny wz.34 (Polsko)

Vznik vozidla

Celkově se jedná o přepracovaný obrněný automobil wz.28. Do konce roku 1930 vstoupilo do služby celkem 90 kusů OA wz.28, které ovšem nesplnily požadavky na ně kladené. Jejich maximální rychlost, výrobcem uváděná jako cestovní, stěží překročila 30 km/ hod. jejich průchodnost terénem se omezila pouze na polní cesty, pohonný systém byl velmi náročný na údržbu a gumové pásy se ukázaly jako málo odolné proti opotřebení.

Podobné problémy byly i u novějšího wz.29, který, ač měl již plně kolový podvozek, nebyl tím pravým vozidlem, které by naplnilo očekávání polské armády. Zkoušky prototypu ukazují, že i přes výhody, jako relativně silná výzbroj a pancéřování, měl stroj velké nedostatky. Jednalo se především nízkou rychlost a manévrovatelnost a velmi špatnou pohyblivost v terénu. Použitý podvozek i motor nebyl vhodný pro obrněný automobil. I samotná výzbroj i přes dobu svého vzniku byla již zastaralá. Rovněž zde byla znatelná absence rádio vybavení.

Proto bylo rozhodnuto o vývoji nástupce obrněných automobilů wz.28 a wz.29. Jelikož by ovšem vývoj čistě nového projektu byl časově i finančně velmi zdlouhavý, bylo dne 1.11. 1933 rozhodnuto, že všech 90 kusů obrněných automobilů wz.28 bude přestavěno na čistě kolové modely se silnější výzbrojí a lepším pohonem.

Projekt byl hotov již začátkem roku 1934. Od dubna do července téhož roku probíhaly testy, z nichž sice automobil wz.34 vyšel hůře v jízdě v terénu oproti wz.28, ovšem na silnici dosahoval lepších výsledků a lépe obstál i v ostřelovacích zkouškách pancéřování. V červenci 1934 dostal označení armády jako wzór 34 (wz. 34).

Do roku 1938 bylo přestavěno 86 automobilů na různé standarty:

 - Prvních 30 kusů jako WZ.34

 - následujících 22 ks neslo označení WZ.34-I

 - posledních 34 ks mělo označení WZ.34-II.

Někdy uváděné počty 90 rovných strojů je zřejmě omylné, jelikož zřejmě 3 kusy automobilů wz.28 měly sloužit společně s novým typem a díky byrokracii v polské armádě se zřejmě začaly pro zjednodušení uvádět jako wz.34 v rámci jednotky. Navíc nepořádek v označování jim navíc nadělaly i samotné osádky a mechanici, jelikož je označovaly ve svých hlášeních velmi jednoduše - Citroëns.

Verze samochódu pancerny wz.34

Hlavním rozdělením na tři typy strojů byl pohon a rozměry automobilů. Celkově nejjednodušší bude mluvit technické údaje:

Motory:

 Wz.34: Citroën B-14 - výkon 20 koní při 2100 ot / min, 1 477 cm3 (nebo 1452 cm3)

- Wz.34-I: Polský FIAT-108 - výkon 20 koní při 3000 ot / min, 995 cm3 (nebo 23 koní při 3600 ot / min)

- Wz.34-II: Polský FIAT-108-III (PZInż-117) - Výkon 23-24 hp při 3600 ot / min (nebo 25 koní), 995 cm3.

Rozměry:

Délka: (wz.34 a wz.34-I) 362 cm, (wz.34-II) 375 cm

Šířka: (wz.34 a wz.34-I) 191 cm, (wz.34-II) 195 cm

Výška: (wz.34 a wz.34-I) 222 cm, (wz.34-II) 223 cm

Světlá výška: (wz.34 a wz.34-I) 25 cm, (wz.34-II) 23 cm

Technické údaje:

Rozměry vozidla:

Délka   5 510 mm

Šířka   1 850 mm

Výška   2 470 mm

Jiné údaje:

Hmotnost   4 800 kg

Osádka 4 (velitel, řidič, zadní řidiče a zadní střelec)

Pancéřování korby tvarově bylo poplatné době vzniku. Pancéřování, tvořeno tvrzenými válcovanými pláty z niklové ocely, bylo spojeno nýty. Jednotlivé pláty byly efektivně zkoseny pod různými úhly. Rovněž jako u staršího předchůdce nebyl ani tento stroj pancéřován zespodu, čili pro něj mohla konec cesty znamenat i protipěchotní mina. Celkové pancéřování stroje dosahovalo údajů:

Čelo trupu:    6 - 9 mm

Boky trupu:    9 mm

Záď trupu:    7 mm

Čelo věže:    9 mm

Boky věže:    9 mm

Záď věže:    9 mm

Výkony:

Rychlost              50-55km/h

Dojezd

na silnici: 250 km (vzor 34), 190 km (vzor 34 II)

v terénu: 90 km

Objem palivové nádrže                55l         (vzor 34) - 40l (vzor 34 II)

Spotřeba paliva                22 až 23 l / 100 km po silnici, 40 l / 100 km v terénu

Brod      0,30 m

Úhel příjezdové cesty   31,2 ° (vzor 34), 25 ° (vzor 34 II)

                 

Výzbroj

37 mm kanón Puteaux 18

 - počet ve stroji: 1

 - munice: 10 ks (v zásobnících po 25 ks)

Původně francouzský, krátko hlavňový kanón SA-18.

 Jednoduchá, velmi spolehlivá zbraň. Rychlost střelby 10 ran za minutu. Nevýhodou byla malá úsťová rychlost 500 m/sek. - průraznost 12 mm plech.

Celkem lze použít čtyři druhy munice:

PT munice Mle 1892 - úsťová rychlost - 388 m /s, hmotnost - 500 g, z toho 15 g výbušného materiálu. penetrace - 12 mm

PT munice (protitanková střela - APCR) Mle 1935 - úsťová rychlost - 600 m / s, hmotnost - 390 g, brnění penetrace - 21 mm na vzdálenost 400 metrů

Tříštivá MLE 1916 - úsťová rychlost 367 m /s, hmotnost - 555 g, hmotnost výbušniny - 30 g, rozsah - cca 2500 m

Tříštivá MLE 1937 - úsťová rychlost - 440 m /s, hmotnost - 555 g, hmotnost výbušniny - 56 g

7,92 mm kulomet Hotchkiss vz. 25

 - počet ve stroji: 1

 - munice:  1344 ks

Na zadní zvýšené části korby byla usazena věž, konstrukčně vycházející z věže tanku FT-17. Celkem 30 vozidel wz.34 bylo vyzbrojeno kanónem SA-18 ráže 37 mm, zbývajících 57 vozidel mělo ve věži lafetován pouze kulomet Hotchkiss ráže 7,92 mm. Osádka obrněného automobilu wz.34 se skládala z řidiče a velitele/střelce. Ke komunikaci s okolím byly používány praporky, radiostanice nebyla v době vzniku uvažována.

Nasazení

Jednotky v době míru byly vyzbrojeny a organizovány následovně s tím, že mimo válečný konflikt nesměly býti přemísťovány ani vozidla nesměla býti převedena pod jiné jednotky. Polská armáda disponovala celkem 12 obrněnými prapory, z nichž celkem 7 bylo vyzbrojeno automobily wz.34.

Jednotky*:

1.  batalion pancerny (Poznaň)     9 ks

4.  batalion pancerny (Brzesc)      9 ks

5.  batalion pancerny (Karakov)    9 ks

6.  batalion pancerny (Lwov)        17 ks

7.  batalion pancerny (Grodno)      25 ks

8.  batalion pancerny (Bydgoszcz)  9 ks

12. batalion pancerny (Luck)         9 ks

* batalion pancerny = obrněný prapor

Válečné nasazení začalo pro tyto jednotky 1.září 1939. V tzv. bitvě u obce Mokra, obrněné vozy a tančíky 21. obrněné praporu podpořily protiútok 2. Střeleckého jízdního Regimentu (2.psk) proti německým tankům, které prorazily polské linie a ohrožovaly týl polského dělostřeleckého praporu (2.dak). Pro zachování překvapení výpadu projížděly obrněná vozidla lesem, který jim kupodivu větší problémy nezpůsobil. Při výjezdu z lesa způsobily hodně zmatku mezi německými tanky, jejichž osádky nepřátelské obrněnce v tomto prostoru neočekávaly, některé německé osádky dokonce začaly ve zmatku střílet na spřátelené tanky. Polská jednotka ztratila tři obrněné vozy a 1 bylo poškozené, ale německý útok byl odražen.

V průběhu 1. až 2. září  se 71. obrněný prapor účastnil střetů s útočícími jednotkami Grenzwacht (německé pohraniční stráže) a místními nacistickými sabotéry v oblasti města Leszno. Dne 2. září 2. četa obrněných vozů, spolu s III. regimentem 55.pěšího praporu, pronásledujíc nepřítele, překročila německou hranici a zničila několik vojenských aut v obci Koenigsdorf (Zalecze).

Dne 3. září ve večerních hodinách byly obrněné vozy 51. obrněné praporu poslány, aby se střetly s německou četou obrněných automobilů, jež pronásledovala ustupující polskou pěchotu v obci Slupia. Polské osádky se setkaly s Němci po setmění. Po krátkém boji německé posádky opustily všechna tři vozidla.

Dne 5. září obrněný vůz stejné čety 51. praporu prováděl průzkum na jih od Kielce. V odpoledních hodinách narazil na kolonu německých vozidel, která se přibližovala k obci Kielce a palbou dva z nich znehybnila. Ve večerních hodinách se celá jednotka dostala do dvoudenních bojů se záložními jednotkami německé 2. lehké divize na sever od obce Kielce.

Dne 7. září automobily z 61. praporu zaútočily na opožděnou zálohu německé 24. pěší divize. Během výpadu se obrněné automobily dostaly až do vesnice Panaszew (západně od Lodže), kde se setkaly s německým divizním velitelstvím. Přes počáteční překvapení Poláci ztratili dvě auta díky rychle reagujícím německým dělostřelcům. Dne 13. září poslední dva vozy tohoto praporu byly zahrnuty do 11. praporu, se kterým se podílely na útoku na městečko Seroczyn.

Zbytek vozidel 51. praporu byl zničen v bitvě v oblasti Ilza během 8. až 9.září.  Prapor odvážně podporoval útoky polské pěchoty. Mimo jiné, dne 8. září v odpoledních hodinách, polské obrněné vozy a tančíky, vjely do vesnice Błaziny Górne, kde překvapily německou motorizovanou pěchotu z německé 3. Lehké Divize. Německá pěchota se díky překvapivému polskému výpadu nezmohla na žádný odpor a ustoupila z obce.

Dne 8. září 33. obrněný prapor po střetu s útvary 3. Leichte Div, kryl ústup od Radomu směrem k Pulawě. Prapor tvořil ustupujícím jednotkám zadní voj - dva tančíky, dva obrněné vozy a motocyklisté se několikráte střetli s dotírajícím nepřítelem. Za Zvolenem se jim podařilo zničit německý obrněný vůz a další tři obrněné automobily v popředí Pulawy. Polská vozidla utrpěla též nějaké škody. Prapor byl napadán letadly po celý den, ovšem bez velkého efektu. Poslední obrněná auta a tančíky z 33. praporu byla zničena během pokusu o průlom z obce Tomaszow Lubelski během 18.-19. září.

Poslední jednotkou disponující těmito stroji byl útvar kpt. J. Neymanova od 91. obrněného praporu mjr A. Śliwińskiho. Dne 23. září poslední tři obrněná vozidla a nákladní automobily byly sloučeny do "obrněno-mechanizované skupiny". Během následujících dnů brigáda se snažila dosáhnout maďarských hranic. Na severu od Samboru brigádu překvapily invazní sovětské jednotky. Díky zásahu zbývajících polských automobilů se útvar vyhnul sovětskému zajetí. Ovšem poslední vozy musely být zničeny dne 27. září, kdy se pole a lesní cesty proměnily díky vydatným dešťům v moře bláta a vozy v nich následně zapadly. Pouze pěší útvary poté neměly proti sovětským mechanizovaným útvarům šanci a dostaly se do zajetí. Důstojníci těchto jednotek následně našly svůj hrob v Katyňských lesích.

Některé obrněné automobily, jež se nepodařilo mobilizovat již 1.září, byly přesunuty do centrálních rezerv. Následně se účastnily bojů v rámci improvizovaně sestavených útvarů.

Bojové ztráty obrněných automobilů wz.34 (včetně 8 strojů wz.29) činily následovně:

55% byly bojové ztráty

35% byly ztráty z technických důvodů

10% bylo způsobeno nedostatkem paliva

Všechny přeživší stroje v různých stavech poškození byly ukořistěny německou armádou. Několik aut bylo vybaveno improvizovanými bílými kříži a sloužily k udržování pořádku nad okupovaným územím. 5 obrněných automobilů mělo býti dáno k dispozici 203. tankovému praporu Wehrmachtu v Tomaszów Mazowiecki a Lodži, ovšem pro technický stav byly brzy vyřazeny ze služby. Údajně 18 vozidel mělo sloužit v roce v chorvatských milicích, ovšem většina polských historiků tuto možnost vyvrací s tím, že většina strojů byla zničena a zbytek byl ve velmi špatném technickém stavu nevhodném k dalšímu použití a jsou zřejmě zaměňovány se zde skutečně sloužícími tančíky.

Zdroje:

derela.republika.pl

pl.wikipedia.org

forum.valka.cz

1939.pl

fronta.cz

Tanky Renault FT-17 v polských službách

V dubnu až květnu 1919 se v tzv. Modré armádě ve Francii, složené z Poláků bojujících proti Ústředním mocnostem (válka již skončila), utvořila její první tanková jednotka o síle pluku. Základem se pro ní stal původně francouzský 505. tankový pluk, složený z francouzských strojů, tankistů a mechaniků. Výzbroj tvořilo celkem 120 kusů nově vyrobených tanků FT-17. Na přelomu května a června 1919 se polská Modrá armáda přesunula i se svým tankovým plukem do Polska včetně své výzbroje, získané ve Francii. Tím se nová polská armáda stala 4. armádou světa co do největšího počtu tanků ve výzbroji.

Stejně jako ve francouzské armádě měly i polské jednotky tanky vyzbrojené buď kanónovou nebo kulometnou výzbrojí:

- 75 kusů s kanónem Puteaux SA-18 L/21 ráže 37 mm

- 45 kusů s kulometem Hotchkiss Mle.14 ráže 8 mm

Objevuje se ovšem i údaj mírně odlišný:

- 72 kusů s kanónem Puteaux SA-18 L/21 ráže 37 mm

- 48 kusů s kulometem Hotchkiss Mle.14 ráže 8 mm

Pluk se skládal z celkem 5 rot, rozdělených mezi dva prapory. Každá část měla tři tankové čety, přičemž jedna četa měla celkem 3 dělové a 2 kulometné tanky.

Od srpna 1919 se polské tanky FT-17 aktivně účastnily polsko-sovětské války. Do konce roku 1920 většina francouzského personálu odešla zpět do Francie. V červenci 1920 byly tanky FT-17 použity v obranných bojích, hlavně při obraně měst Lida, Grodno a Rowne. Pak se zúčastnily velké bitvy u Varšavy v srpnu 1920 (ve střetech hlavně kolem Radzyminy a v průběhu ofenzívy směrem na Minsk u obcí Maj Nowicki, Mazowiecki a Mlawy). Během této doby došlo k poškození některých tanků a ty byly umístěny na železniční plošinové vagóny a používaly se jako součásti obrněných vlaků. Během války v letech 1919-1920 bylo 8 tanků zničeno, 12 bylo poškozeno a později opraveno.

V roce 1924 byly ve Francii přikoupeno 6 rádiových tanků FT-17, následované v letech 1929 - 1930 modernějšími verzemi klasických tanků FT-17. Jednalo se o 5 tanků Renault M26/27 a 1 tank Renault NC-27 (z původně uvažovaných 24 kusů).

V roce 1925 kpt. S. Kardaszewicz navrhl pro tanky FT-17 nové širší pásy, čímž zvýšil rychlost při menší spotřebě paliva. V letech 1925 - 1926 bylo těmito pásy vybaveno asi 65 kusů tanků (není známo, zda tanky s těmito pásy byly aktuální i v roce 1939). V následujícím roce (1926) byla v polské firmě CWS (Centrálne Warsztaty Samochodowe - Centrální autoservisech) ve Varšavě dokončena malá série tanků FT-17 o počtu 27 kusů. Jednalo se o tanky vyrobené z náhradních dílů a slabších pancéřových plátů. Tyto tanky byly většinou použity k výcviku.

FT-17 CWS

Rovněž v roce 1926 byl zahájen a rovněž i testován projekt tank s generátorem kouřové clony. Projekt byl nakonec zamítnut.

Projekt s generátorem kouřové clony

V roce 1931 plukovník Tadeusz Kossakowski přišel s nápadem na využití starých tanků FT-17 - přeměnu na obrněné železniční drezíny jejich usazením na železniční vagóny. Hlavní výhodou této myšlenky bylo, že tank mohl jezdit po železnici, ovšem v případě poškození kolejí či podvozku vagónu mohl sjet a dále pokračovat sám.

První prototyp byl postaven v roce 1932, ovšem výsledky testů nebyly podle představ. Drezína by byla poháněna za pomoci točení se pásů tanku na speciálních válečcích umístěných na vagónu, čímž by byla přenášena energie určená pro jízdu tanku do podvozku vagónu. I když se jednalo o příliš složitý a náročný pohon, mohl drezíně zaručit rychlost až 38km/ hod.

V roce 1933 byl představen druhý prototyp , který byl poháněn přímo motorem tanku za pomoci speciální hnací hřídele. Prototyp byl navržen firmou WIBI, jeho uskutečněním byly pověřeny varšavské firmy Lilpop, Rau a Loewenstein. V technických výpočtech byla tanku zaručena rychlost 45km/ hod! Zkoušky prototypu byly úspěšné a v roce 1934 byly postaveny další tři podvozky. Po dalších studiích a úpravách byla v lednu 1938 vyrobena první série 18 železničních podvozků. V roce 1939 bylo vyrobeno již 38 podvozků. 14 mobilizovaných obrněných vlaků mělo ve své soupravě celkem 2 tyto vozy, zbytek byl samostatně nasazován.

hmotnost celé jednotky 10,5 t

hmotnost samotného podvozku - 3,4 tuny

Délka / šířka / výška (s tankem) - 8,11 / 2,04 / 2,83  v metrech

Ve 30.letech bylo rozhodnuto rádiové tanky (celkem 6 kusů) přestavět na klasické bojové stroje (rádiovou nástavbu měla nahradit klasická věžička). Byla kvůli tomu vyvinuta speciální věž s novým polským kanónem ráže 37mm a kulometem, ale není známo, zda došlo k této úpravě.

Ve 30.letech polská armáda paradoxně disponovala největším počtem tanků FT-17 ve své historii:

- 112 lehkých tanků Renault FT-17 (čísla: 1001 - 1112)

- 6 rádiových tanků Renault TSF (čísla: 2001-2006)

- 27 školních tanků Renault FT-17 CWS (čísla: 3001 - 3027)

- 5 tanků Renault M26/27

- 24 tanků Renault NC-27 (ve skutečnosti 1 tank, zbytek byly neupravené FT-17 vedené pod tímto označením)

174 tanků celkem

V letech 1936 - 1937 bylo 16 tanků prodáno fiktivně Uruguayi, ve skutečnosti směřovaly do republikánského Španělska.  Dalších 53 poté následovalo do Španělska přímo a 3 tanky koupila oficiálně Čína, odkud ovšem zřejmě taky putovaly do Španělska. V roce 1939 tedy polská armáda disponovala celkem 102 tanky rozdělených do dvou uskupení:

- 70 kusů v 2.obrněném praporu v Żurawici

- 32 kusů v rámci železničního vojska

Bojové nasazení tanků FT-17 v bojích během přepadení Polska bylo díky jejich technickému stavu velmi omezené. Všechny byly zařazeny do 2. obrněného praporu, jež byl složen ze tří tankových rot (111., 112., 113.). Mobilizace praporu byla dokončena 6.září a převelena k Brestu, ovšem kvůli ostřelování trati byla 111. rota vyložena předčasně v blízkosti města Lukow dne 9.září a pokouší se o ústup na východ. Během tohoto ústupu jednotka bez kontaktu s ostatními polskými jednotkami a s minimem benzínu a munice se střetla s průzkumnou skupinou tankové divize Kempf. Jednotka byla do 16.září nakonec zcela zničena.

Síly 112. a 113. roty dorazily do vojenské pevnosti v Brestu, kde se staly i s tanky FT-17 součástí obranných postavení. nyní se čekalo již pouze na německý útok. 14.září části německého II praporu 8. tankového pluku 10. tankové divize skutečně přešly do útoku. V zahrádkářské kolonii u severní brestské citadely bylo zničeno 12 tanků FT-17. Ovšem průlom se německým jednotkám nepodařil, jelikož braná pod citadelou byla zablokována dvěma zničenými tanky FT-17, použitými Poláky následně jako barikády. 16.září se zbývající polské jednotky pokusily o průlom, který ovšem ztroskotal.

Zničené tanky FT-17, citadelská brána

Po kapitulaci Polska se některé polské útvary opět reorganizovaly na území Francie. Byla zde vybudována i polská 10. obrněná brigáda, ovšem technikou začala být vybavována až v březnu 1940 - k překvapení Poláků se jejich první technikou, určenou hlavně pro výcvik, staly tanky FT-17! Celkem jich brigáda obdržela 42 kusů. Přibližně polovina z nich neměla výzbroj,  menší část měla kulomety Mle.31 MG ráže 7.5 mm a pouze doslova pár do tuctu kanóny SA-18 ráže 37 mm. Teprve na začátku května byl první prapor vyzbrojen tanky Renault R-35, 2.prapor byl o něco později vybaven tanky AMX R-40, s nimiž se účasnily bojů. Tanky FT-17 zůstaly ve výcvikovém středisku, kde byly zčásti zničeny a zčásti ukořistěny Němci.

Polské FT-17 ve Francii (1940)

Podvozek z tanku H-35 s věží z tanku T-26 (Rumunsko)

Tank Hotchkiss H - 35 je původem francouzský předválečný tank pro podporu pěchoty. Jeho vývoj probíhal souběžně s typem R-35 firmy Renault, ovšem výroba a zařazení R-35 probíhalo pomalu a tak byla francouzská armáda nucena i přes horší výkony i po H-35. Oba typy si byly celkově podobné, ovšem H-35 dosahoval horších jízdních vlastností. 

Celkem bylo vyrobeno 1063 tanků typu R-35/39 a 40 pro francouzskou armádu, dalších 550 kusů bylo uvolněno pro export. V průběhu srpna a září 1939 bylo do Rumunska v rámci exportu dodáno 41 kusů tohoto tanku. Další čtyři kusy polské armády byly internovány po ústupu z Polska. Celkem rumunská armáda disponovala 75 kusy tanků tohoto typu. 

Stroje byly zpočátku nasazeny na východní frontě, odkud byly ovšem staženy po prvních bojích a sloužily nadále k výcviku (zřejmě během bojového nasazení nedošlo k žádným ztrátám). Ovšem v průběhu bojů bylo stále viditelnější, že krátký francouzský kanón ráže 37 mm na tanky protivníka stačit nebude, bylo rozhodnuto o přestavbě tanků.

Přestavba spočívala v usazení věže ze sovětského tanku T-26 s kanónem ráže 45 mm. Celkový počet přestavěných tanků není známý, víme ovšem minimálně o jednom tanku, ukořistěném německými silami po přestupu Rumunska na stranu Spojenců. 

V rumunské armádě stroje sloužily jako výcvikové a jako rezervní ve zbarvení zelené khaki a bojového nasazení se nedočkaly zřejmě ani po rumunské ,,změně kabátů." Kořistní stroj v německé armádě měl být zřejmě přestříkán tankovou šedou a opatřen kříži na bocích a zádi věže. 

Tanky podle fotografie byly zřejmě silně opotřebovány provozem. Zřejmě i kořistní stroj skončil v rámci německé armády boje proti partyzánům v týlových složkách či jako rezervní - reálného frontového nasazení se ovšem nedočkal. Celkový válečný a poválečný osud těchto tanků je neznámý - zřejmě byly jako většina nepotřebné techniky sešrotovány. 

Lehký tank 9TP (Polsko)

Na začátku roku 1938 si vedení polské armády uvědomilo, že potřeba nástupce tanku 7TP je více než akutní a projekty nových strojů 10, 14, 20 a 25 TP jsou ještě v dalekém očekávání, rozhodlo se o přepracování tanku 7TP. Nevýhodou tanku bylo jeho slabé pancéřování, silné opotřebení během služby a již zastaralá koncepce stroje.

Pancéřování nového stroje mělo činit celkově:
Čelo: 40 mm korba
Bok/Zadní kryt motoru : 13 mm
Vrch podvozku : 6 mm (věž), 13 mm korba
Podvozek: 6 mm
Vrchní kryt motoru: 5 mm
Věž: 40 mm čelo, 15 mm boky
Vrch věže : 10 mm

Pohonnou jednotkou nového stroje se měly stát dieselový motor Saurer CT1D (PZInż. 155) nebo nový polský benzínový motor PZInż. 725. Oba motory navíc byly chlazené vodou, čili nemusely býti nad motorem umístěny v pancéřování mřížky, ale pevné pancéřové pláty, což zamezilo proniknutí hořlavé látky, nečistot a střepin z granátu do motorového prostoru. Motory rovněž byly lehčí, čili nový stroj byl lépe pancéřován a mírně rozměrnější, což uvítaly osádky.

V květnu 1938 nainstalovali do jednoho vyrobeného tanku (registračního čísla 1766) motor CT1D na základě rozhodnutí Edwarda Habiche. Tento stroj byl poté testován v Centru pro výcvik posádek obrněných strojů v Modlinu. Výsledky testů nebyli nijak kladné, přestože se ukázala možnost reálného navýšení hmotnosti tanku o 210 kg.

Ovšem odtud se vývoj tanku rozdělil na dva znesvářené týmy - Edward Habich chtěl pokračovat v již zavedené koncepci tanku s motorem Saurer CT1D, polská armáda ovšem chtěla provést úpravy tanku pro vhodnější usazení motoru PZInż 725 (na základě hodnocení Návrhářského týmu technického výzkumného úřadu obrněných sil - BBTBP) a pokračovat v této variantě. Přestože byla koncepce BBTBP považována za lepší, byly nakonec přijaty návrhy firmy PZInż z důvodů menší časové náročnosti projektu a rychlejšího zavedení stroje do výroby.

Důvodem pro urychlení výroby se stala mezinárodní situace, které se nevyvíjela ve prospěch Polska. Dne 29.června 1939 již polská armáda objednala 100 kusů sériových tanků, přestože poslední dodělávky firma na dvou prototypech dodělala později a byly testovány teprve 28. a 31. července a 3.srpna 1939. Testy byly úspěšné, ovšem tank dosáhl menší rychlosti, než se očekávalo - 26,6 km / h na silnici  a 11,5 km / h v terénu.


Kolik již bylo přesně tanků vyrobeno před válkou se neví, víme jistě, že v září 1939 bylo vyrobeno 11 kusů, což by odpovídalo objednávce 100 kusů do června 1940.  Celkově pokud víme, bylo tedy vyrobeno 11 sériových strojů, plus dva prototypy. Všechny tanky vyrobené do pádu Polska byly zařazeny do 2. roty lehkých tanků ve Varšavě a sloužily až do kapitulace města 27.září 1939.

Pravděpodobně jediná fotka tanků 9TP

Technické údaje
Délka    4,56 m
Šířka    2,43 m
Výška    2,30 m
Hmotnost    10 594 kg
Výkon    8967 hp / tuna

Rychlost  
35 km / h (na cestě) - teoretická
26,6 km / h (na cestě) - podle testu
27 km /  h  (v terénu) - teoretická
11,5km / h (v terénu) - podle testu

Překonání terénních nerovností
Brody     1,00 m
Příkopy     1,80 m
Stěny     0,75 m
Úhel příjezdové cesty    36 º


Výzbroj:
1x kanón ráže 37 mm Bofors wz. 36
Kadence    12 ran za minutu
Úsťová rychlost    800-870 m / s
Účinný dosah    4000 m
Maximální dosah    6500 m
Munice: předpokládáno 80 nábojů

2x kulomety ráže 7.92 mm CKM wz.30
Kadence    500 ran / min
Úsťová rychlost    845 m / s
Použitá munice 7.92 × 57 mm Mauser
Munice: předpokládáno 84500 nábojů (338 pásů po 250 nábojích)

Zdroje:
pl.wikipedia.org
en.wikipedia.org
2wojna.pl

Válečné zločiny židovské organizace Irgun

Irgun (hebrejsky: ארגון‎‎, doslova „Organizace“; celým názvem הָאִרְגּוּן הַצְּבָאִי הַלְּאֻמִּי בְאֶרֶץ יִשְׂרָאֵל‎‎, ha-Irgun ha-cva'i ha-le'umi be-erec Jisra'el, „Národní vojenská organizace v zemi izraelské“), též známý pod akronymem Ecel (hebrejsky: אצ״ל), byl ozbrojenou podzemní sionistickou skupinou, působící v letech 1931 až 1948 v britské mandátní Palestině. Nejprve byla jejím cílem ochrana židovských osad, když v Palestině vypuklo tamnější Arabské nepokoje, které byly namířeny proti britské přítomnosti v oblasti.

Irgun vznikl štěpením dominantní židovské vojenské organizace Hagana, jelikož část jejich členů nesouhlasilo s její vojenskou strategií zdrženlivosti (havlaga) vůči arabským protižidovským útokům, ale dílem i proto, že se skládala vesměs ze stoupenců levicového sionistického hnutí. Irgun vznikl v roce 1931, ovšem během doby 30. let a v průběhu druhé světové války velmi pasivním, navíc v roce 1940 došlo k rozštěpení tohoto uskupení, když se část hnutí rozhodla o neútočení na britské objekty a jednotky. K poslednímu doloženému útoku ze strany Irgunu došlo 27.srpna 1939, kdy byli nastraženou minou zabiti v Jeruzalémě dva britští důstojníci.

Až do září 1944 organizace Irgun upřednostňovala pasivitu či skrytou spolupráci s britskými úřady. Poté, co se koncem roku 1943 ujal vedení skupiny Menachem Begin, vyhlásil Irgun v únoru 1944 odboj proti Britům a již 27.září 1944, na sklonku konce války, došlo k přepadení čtyř britských policejních stanic asi 150 členy organizace. Počet obětí těchto přepadení je neznámý. O dva dny později byl zabit v Jeruzalémě britský hodnostně starší důstojník kriminálního zpravodajského oddělení pro Palestinu. Poté následovaly britské razie, při kterých byla část organizace zatčena a zbytek infiltrován.

Ovšem Irgun dal o sobě vědět o rok později, v listopadu 1945 bylo ve stanci Lydda zničeno 5 lokomotiv a zabiti dva pracovníci, jeden policista a jeden voják. 27.listopadu téhož roku byli zastřeleni 3 britští policisté a 4 vojáci z kmene Basotho v britské armádě v budově Kriminálního oddělení v Jeruzalémě. Téhož dne na severu Tel Avivu v britském vojenském táboře byl zabit britský voják, při minometném přepadu tábora.

Operace skupiny se poté odmlčely. O to horší měla pro Brity tato pauza být, jelikož 22.února 1946 Irgun zaútočil na pět britských leteckých základen naráz, kde zničil celkem 14 britských letadel a neznámý počet poškodil. 22.července 1946 v hotelu Krále Davida příslušníci této skupiny pozabíjeli celkem 91 lidí, z toho celkově:
 - 41 palestinských Arabů
 - 15-28 britských občanů
 - 17 palestinských Židů
 - 2 Arméni
 - 1 Rus
 - 1 Řek
 - 1 Egypťan

Dalších 46 lidí bylo zraněno. 30.října 1946 byli zabiti dva britští strážní hlídající nádrže na pohonné hmoty bombou a následným výbuchem, umístěnou organizací Irgun. O den později Irgun rozjel svou jednu z nejslavnějších akcí. V městě Římě provedl raketové a bombové napadení britského velvyslanectví. Budova byla téměř z poloviny zcela v ruinách a byli zraněni tři lidé. Další velký kousek provedl Irgun, když zaútočil na britské hlavní velitelství pro Palestinu umístěné v Jeruzalémě. Byli zabiti 4 britští vojáci.

Dne 12. března 1947 byl napaden bývalý německý protestantský sirotčinec v Jeruzalémě, který byl aktivní v letech 1860-1940. Roku 1940 byl Brity zkonfiskován a přeměněn na zdejší velitelství a kasárna. Během napadení sirotčince 12.III.47 byl zabit jeden britský voják. Irgun se poté opět odmlčel, a ozval se až 19.července. Irgun toho dne napadl čtyři britská opěrná postavení v Haifě. Útočníci zabili britského konstábla a zranili 12 příslušníků policie. O deset dní později, 29.července, popravil Irgun dva unesené britské poddůstojníky v hodnosti seržant.

Poté se Irgun opět odmlčel a přišel s další velkou akcí - 26.září příslušníci Irgunu přepadli banku a zabili 4 britské policisty.O tři dny později byla přepadena britská policejní stanice. 13 lidí bylo zabito a dalších 53 zraněno. Až do prosince Irgun se opět odmlčel a 11.prosince zaútočil na Tireh v blízkosti Haify. Bylo zde zabito 11 lidí. Druhého dne bylo u Damašsské brány, jednou z hlavních bran jeruzalémských hradeb kolem Starého Města v Jeruzalémě, zraněno 5 lidí a 20 zabito.

Velká série útoků nastala 13.prosince 1947:
 - 6 zabitých, 25 zraněných při bombovém útoku v okolí kina Alhambra
 - 5 zabitých, 47 zraněných dvěma nastraženými bombami u Damašské brány.
 - 7 zabitých, 10 vážně zraněných během útoku na arabsko-palestinskou vesnici Yehudiya.

Dne 16.prosince bylo bombovým útokem zabito 10 lidí v Noga Cinema v Jaffa. O třináct dní později, 29.prosince, bylo bombovým útokem v Jeruzalémě zabito 14 Arabů. Druhý den byli napadeni dělníci olejové těžební společnosti, kteří těžili v okolí Haify olej. Člen organizace Irgun hodil několik granátů do přibližně 100 členého davu - šest lidí bylo zabito a 42 zraněno. V odvetu zaútočili rozzuření arabští dělníci na své židovské spolupracovníky, což mělo za následek 39 mrtvých a 49 zraněných.

29.prosince 1947 bylo nastraženou bombou zabito v Jeruzalémě 14 Arabů. Druhého dne bylo u rafinérií v Haifě zabito 6 Arabů a 42 zraněno.

Událost z 29.prosince - Balad al-Shaykh byla arabská vesnice, nyní část izraelského města Nešerem. V noci z 31.prosince 1947 na 1. ledna 1948 Palmach, rameno Hagany, zaútočil na město, zatímco obyvatelé spali. město bylo ostřelováno z hory Karmel. V novinách The Times bylo odcitováno:
,,17 arabských mrtvých, včetně jedné ženy a třicet tři zraněných, mezi nimi osm žen a devět dětí. Židovské oběti byli tři mrtví a dva zranění."

1.ledna 1948 byli zabiti 2 Arabové a devět zraněno střelbou na kavárnu v Jaffě. O čtyři dny později bylo zabito 14 Arabů a 19 zraněno bombou umístěnou pod třípodlažním kamionem, přebudovaným na třípatrový autobus. 7.ledna bylo bombovým útokem zabito 20 Arabů v Jaffa Gate.

Únor byl poněkud klidnější, když největší ztráty činily:
 - 7 Arabů během prodeje krávy v Tel Avivu (10.února)

Březen byl ještě klidnější:
- 20 Britů zabito a 30 zraněno při bombovém útoku na důstojnický klub v Bevingradu (1.března)

6.dubna bylo zabito v armádním táboře v městě Pardes Hanna-Karkur 6 britským vojáků plus britský velící důstojník.
V průběhu 9. - 11.dubna bylo celkem 132 příslušníky Irgunu a 60 příslušníky Lehi u vesnice Deir Yassin nedaleko Jeruzaléma zmasakrováno 107 - 120 Arabů (původní odhady činily 254 mrtvých)
 - 18 Arabů zabito a 43 zraněno u tržiště v Ramla (18. února)



Po vzniku Izraele byl Irgun rozpuštěn v izraelské armádě. Jeho poslední vůdce Menachem Begin následně založil stranu Cherut, která byla v prvních izraelských parlamentních volbách zvolena do Knesetu. Díky svým postojům, předsedovi a provázanosti s Irgunem se ale Cherut dostal do izolace a na dlouhá léta se stal hlavní opoziční stranou.

Zdroje:
Wikipedie
brittanica.com
aktualne.centrum.cz