Japonské obrněné transportéry

Japonské obrněné transportéry určené k převozu pěchoty

2. světová válka

Typ 1 Ho-Ha

> typ : obrněný transportér k převozu pěchoty

> výrobce : firma Hino Motors

> vývoj : 1941 – 1944

> hmotnost : 6,5 t

> rozměry : délka 6,1 m, výška 2,51 m, šířka 2,1 m

> pancéřování : 8 mm

> posádka : 3 +12 mužů

> rychlost : až 50 km/h

> pohon : Vznětový motor 134 PS/2000 rpm

> výzbroj : 3 × 7.7 mm Typ 97

> výroba : neznámé množství

Vývoj probíhal v roce 1941 na základě žádosti vrchního velení japonské armády, které požadovalo obrněný prostředek k přepravě jedné čety pěchoty. Stroj měl podle zadaných kritérií odolat palbě z ručních zbraní a pěchotních granátů. Přestože typ Ho-Ha vycházel z německého protějšku Sd.Kfz.251, dosahoval horších výkonů, včetně horšího průchodu terénem. 

Podmínky určené k výrobě, vycházející ze zkušeností bojů na čínském bojišti, nebyly plně dosaženy. Přesto získala japonská pěchota základní krytí proti nepřátelské palbě a dopravní možnosti na bojišti se viditelně zlepšily. Výroba byla tedy menšího rozsahu, hlavně ve prospěch rychlejších kolových neobrněných nákladních automobilů. Výroba začala plně roku 1944, kdy ve stejném roce došly první kusy japonským jednotkám. Několik kusů bylo nasazeno i v obranných bojích na Filipínách, přičemž ale většina byla potopena na během dopravy společně s transportními loďmi, jejichž byly součástí, zbytek sloužil jako mobilní velitelská stanoviště. Výroba skončila roku 1945 s kapitulací Japonska. Několik kusů bylo po válce prodáno civilnímu sektoru, kdy byly zbaveny výzbroje a skončily v civilním sektoru jako popelářské stroje v Tokiu.

Typ 1 Ho-Ki

> typ : obrněný transportér k převozu pěchoty

> výrobce : firma Hino Motors

> vývoj : 1941 – 1944

> hmotnost : 6,5 t

> rozměry : délka 4,78 m, výška 2,58 m, šířka 2,19 m

> pancéřování : 6 mm

> posádka : 2 +13 mužů

> rychlost : až 42 km/h

> pohon : diesel 134 PS/2000 rpm 134

> výzbroj : -

> výroba : neznámé množství

Vývoj začal roku 1941 (jiný zdroj 1942), když japonské velení vydalo žádost o univerzální dělostřelecký tahač s schopností pojmout obsluhu děla i s ochranným výsadkem. Řešením na tyto požadavky byla opět oslovena firma Hino Motors. Přestože si japonské velení uvědomilo potřebu pásového tahače již po začátku války v Pacifiku, s hromadnou výrobou typu 1 Ho-Ko se započalo až roku 1944. Počet vyrobených kusů není znám.

Podobně jako Typ 1 Ho-Ha, měl býti nasazen i Typ 1 Ho-Ki roku 1944 na Filipínách, všechny ovšem zřejmě skončily na mořském dně po potopení transportních lodí. Několik málo strojů skončilo i na čínském bojišti, kde se ovšem zřejmě žádných velkých střetů nezúčastnil. Typ Ho-Ki nedisponoval žádnou oficiální sekundární výzbrojí, ovšem bylo možné instalovat jeden kulomet, schopný ostřelovat týl stroje.

Typ 98 So-Da

> typ : obrněný transportér k převozu pěchoty

> výrobce :  ?

> vývoj : 1941 – ?

> hmotnost : 5 t

> rozměry : délka 3,8 m, výška 1,6 m, šířka 1,9 m

> pancéřování : 12 mm

> posádka : 2 + 6

> rychlost : až 40 km/h

> pohon : Vznětový motor 65 PS/2300 rpm

> výzbroj : -

> výroba : neznámé množství

Transportér byl postaven na podvozku tanku Typ 97 Te-Ke. Přestože původně měl sloužit k přepravě výsadku pěchoty, malý prostor umožňující pojmout pouze 6 osob výsadku mu zapříčinil, že po krátké historii nasazení v Číně co by vozidla pro přepravu pěchoty skončil jako muniční a dělostřelecký tahač. V roli dělostřeleckého tahače vydržel až do konce války. Několik málo těchto vozů bylo ukořistěno i indickými jednotkami a aktivně využívány.

Typ 97

Obrněný transportér vz. 97 vycházel z tanku vz. 97, přičemž největší změnou bylo odstranění věže. Japonské obrněné transportéry byly většinou nepoužitelné v husté džungli, proto většina z nich skončila v otevřeném terénu Mandžuska.

Zdroje:

Wikipedia.org

htrueknowledge.com

ww2drawings.jexiste.fr

ww2db.com

Werner Karl von Haeften

Je 20.července roku 1944, na východní frontě se nezadržitelně blíží sovětská vojska k Německu, na Západě spojenecká vojska se dostala z normandského předmostí a valí seku Paříži. Téhož dne se ve Vlčím doupěti koná schůze Adolfa Hitlera s německým generálním štábem, aby zde přítomní rozebrali situaci na frontách a jejich stabilizaci. Nachází se zde i plukovník hrabě Claus Schenk von Stauffenberg, náčelník štábu berlínského Všeobecného vojskového úřadu. Společně s ním i poručík armády Werner von Haeften. Kdo to je?

Werner von Haeften se narodil 9.října 1908 v Berlíně jako syn Agness (rozené von Brauchitchs) a prezidenta Národního archívu Hanse von Haeftena. V mládí vystuduje právnickou fakultu a poté pracuje v bance v Hamburku. Od roku 1934 působí v diplomatických službách. Ve stejném roce se stává členem Kreisauského kruhu (skupina Němců s protinacistickým smýšlením).

Po vypuknutí války roku 1939 je povolán k Wehrmachtu (branné moci). Účastní se hlavně bojů ve Francii (1940), kde utrpí těžká zranění, z kterých se vyléčí až roku 1941. Na východní frontě, kde se setkává i s masovým vyvražďováním Židů, Cikánů a jiných etnik, se začíná jeho pohled na nacistický režim obracet. Roku 1942 je zraněn v boji a ze zranění se zotavuje v blízkém zázemí - jedná se o střelné ranění do pánve.

Roku 1943 je opět v boji zraněn (střelou do zad) a převezen do lazaretu v Berlíně, kde se pod dozorem primáře Ferdinanda Sauerbruche vyléčí (jedná se o stejného lékaře, jež léčil von Stauffenberga). Jeho dalším působištěm se stává ministerstvo generálplukovníka Friedricha Olbrichta. Poté se stává pobočníkom (adjutantem) Clausa Schenk Graf von Stauffenberg na Oberkommando der Wehrmacht v hodnosti nadporučíka (Oberleutnant).

Přidává se ke spiklencům, s cílem zabít říšského kancléře Adolfa Hitlera. Cestoval společně s Stauffenbergem do Vlčího doupěte jako jeho adjutant. Oba projdou kontrolami hlídek SS bez problémů. Zde oba sestaví na toaletě bombu. Původně měly to býti dvě bomby, ovšem kompletace jde pomalu a jsou i vyrušeni, když je Stauffenberg povolán do poradní místnosti, kde již se nad mapami sklání Hitler se svými generály. Stauffenberg si s aktovkou stoupá co nejblíže k Hitlerovi, po zraněních se omlouvá blízkou přítomností špatným sluchem po zraněních z bojů.

Stauffenberg pokládá aktovku a omlouvá se, že si potřebuje odskočit. Aktovku nechává na místě a vzdaluje se k automobilu, kde již na něj čeká právě von Haeften. Oba opět bez problémů projedou kontrolami hlídek. Během jízdy vyhazuje druhou nepoužitou výbušninu z auta a oba míří na nejbližší letiště k cestě do Berlína. V případě úspěšného atentátu vystoupí v Berlíně jako tajemník ministerstva zahraničí, což by se rovnalo odpovědnosti navázání kontaktů se Západními mocnostmi a dohodnutí příměří.

Po ztroskotání pokusu o převrat je zatčen vojáky SS společně s Friedrichem Olbrichtem, Albrechtem Ritter Mertz von Quirnheim a Clausem Schenk Graf von Stauffenberg. Ještě 21.července stojí vedle von Stauffenberga na dvůr říšského ministerstva války, německy Bendlerstrasse. Údajně při výstřelech popravčí čety se pokusí skočit před von Stauffenberga, s cílem ochránit ho tělem před salvou. Střely ovšem proletěly těly obou dotyčných. Život obou skončil pár minut po půlnoci 21.července 1944.

Jeho tělo bylo společně s těly ostatních spiklenců zpopelněno a rozházeno po nádvoří.

Během své služby během války získal následující ocenění:

Železný kříž I. třídy

Železný kříž II. třídy

Odznak za zranění ve stříbře

Medaile za východní frontu

Po válce:

in memoriam prohlášen hrdinou Německého odboje proti tyranii Německé Třetí říše

Zdroje: http://cs.wikipedia.org

spartacus.schoolnet.co.uk

forum.axishistory.com

ww2gravestone.com

http://forum.valka.cz

Lehké opevnění vz.37 typ C-180 (ČSR)

Po anšlusu Rakouska sousedním Německem se zvýšila hrozba německého útoku, nyní hlavně na jižní Moravu, kde do té doby neprobíhaly žádné opevňovací práce. Právě připojení Rakouska k nacistickému Německu, které si rovněž dělalo územní nároky i na Československo, se rozjely opevňovací práce i na jihu Moravy. Právě úseky jižní Moravy se odlišují od jiných po celé republice svou rozlišností, převážně atypicky řešených stavebně.

Nejvíce těchto atypických objektů se nachází na Stavebním úseku 5 Vranov:

-LO vz. 37 C-180

-dvoupatrový LO vz. 37A-160X

-LO vz. 37 C s odvětráváním střílny

-LO vz. 36 jednostřílnový (samozřejmě nebyl budován v rámci stav. úseku 5, ale nachází se v této oblasti)

-Objekty pouze s jedním periskopem atd.

Prvně jmenovaný objekt je nejvíce záhadou, jelikož se jedná o pouhých 5 objektů, nemajíc na území Československa obdoby. Díky širokému půlkruhovému průzoru v přední části objektu měla posádka široký výhled - odtud pochází jedna z domněnek o pozorovacím objektu. Mou další domněnkou je i možnost využití co by dělostřeleckého objektu - mnoho pevnůstek Atlantického valu byla podobného stavebního provedení a jejich výzbrojí byly dělostřelecké zbraně různého charakteru.

Přestože tedy čs. archivy o původním účelu pevnůstek mlčí, KVH 19 na jaře 2009 udělal v této pevnůstce cvičení a ukázalo se, že na betonový stůl pod rozměrným otvorem pasuje těžký kulomet vz. 7/24, takže jeho význam je více jako bojový objekt než jako pozorovatelna. Přes všechny teorie o využití půlkruhového (180 stupňů) průzoru jako pozorovatelny, střílny apod. je více než patrné, že osádka byla vystavena přímé palbě z ručních zbraní, granátů a bohužel i dělostřelectva. V pevnůstce, která byla de facto vystavena palbě všeho druhu, se nebylo téměř kde skrýt, jelikož pevnůstka byla jedinou velkou otevřenou bojovou místností. Chybí i zalomená chodbička, která je u opevnění vz.37 neodmyslitelná.

Všechny objekty se nachází v severozápadní části Vranovské přehrady (objekty č.1201, 1214, 1216) a dva na břehu Dyje východně od Hardeggu (2064, 2068). Všechny objekty mají zadní nezalomený vstup, pouze č.2064 má boční vstup. Jedna z pevnůstek je situována v nepřístupné první zóně národního parku Dyje.  Další lze nalézt na poloostrově Babka nad hladinou vranovské přehrady.

Stěny objektu dosahují následujících hodnot:

-čelní stěna 30 cm

-strop 40 cm

-boční stěna 30 cm

Dá se říci, že se jedná o zodolněné postavení těžkého kulometu TK vz. 24 na polním podstavci. Objekt nedisponuje ani odvětráváním, periskopy či jiným vnitřním vybavením. Pouze chybějící dokumentace ŘOP by zcela vyjasnila, zda byly tyto objekty bojové, zda byly v září 1938 připraveny k boji, či zda li vůbec byly někdy nějak osazeny vnitřním vybavením.

Přestože opevnění vz.36 i vz.37 se na podzim roku 1938 dostalo do střetů se sudetoněmeckým Freikorpsem, není známo, zdali se do bojové akce dostaly i pevnůstky typu C-180. Stejně záhadný osud s pevnůstkami pokračuje během války i po válce, kdy není známo zda a jak je využila německá, po válce opět československá armáda.

Zdroje:

fronta.cz, forum.valka.cz

ropiky.net, nppodyji.cz

muzeum-vranov.sweb.cz

archivmw.modelforum.cz

BYLO BY ČESKOSLOVENESKÉ OPEVNĚNÍ PRO NĚMCE AŽ TAKOVÝ ŠOK?

Německému vrchnímu velení byla známa skutečnost, že československá armáda buduje při hranicích (hlavně s Německem) železobetonová opevnění. Nejprve byla k fotografování využívána letadla civilní společnosti Deutsche Lufthansa, přičemž snímací zařízení, umístěné v podlaze trupu, obsluhoval telegrafista. Vyjímkou nebývalo, že o jeho poslání nevěděl ani kapitán letounu. Jindy se ovšem stávalo, že se na těchto akcích přímo účastnili i samostní piloti - jednalo se hlavně o fingované ztráty orientace v terénu, navigační chyby - cílem se bylo dostat do zájmových sfér, převážně pohraničních oblastí, o nichž Němci věděli, že zde dochází k výstavbě vojenských objektů.

Vyjímkou nebylo ani využívání školních a sportovních letadel, pro lety přes Československo využívali Němci jako záminku dálkové lety do Rakouska a Maďarska. V letech 1934-35 převzala tuto činnost letecká jednotka Staffel Rowehl, nebo též SOBIA (Sonderbildabteilung des RLM), činnosti používala letadla Junkers W 34 s kamerami Zeiss Aerophotograf Dresden. Roku 1935 byla převedena pod Luftwaffe jako Abteilung ZbV (útvar pro zvláštní použití), přičemž se v té době jednalo o nejutajovanější jednotku Luftwaffe.

K průzkumu jednotka používala letouny typu Ju-52, Ju-86 a He-111 vybavené kamerami formátu 30x30cm, jednotku v letovém parku ,,posílily" i dva prototypy Do-17.

Postupně byly na novou verzi - F-1 - letounu Do-17 přezbrojeny různé průzkumné útvary, největší byla AuFkl.Gr. (F) 122 - dálkozvědná:

verze F-1 - 355 km/h v 4000 m

Následovaly další speciálně upravené verze Do-17:

verze P - ve výšce 3500m rychlost 434 km/hod a dolet 1250km

verze R - ve výšce 3500m rychlost 532 km/hod a dolet 2250km

To znamenalo, že pro standartní stíhací letoun, který představovala Avia B-534 s maximální rychlostí 380-390 km/h a dostupem 10 600 metrů, byly průzkumné verze Do-17 nezastihnutelné.  O něco lépe na tom byla naše stíhačka proti typům:

 Ju-52, který dosahoval maximální rychlosti 265 km/h (dostup 5490m)

 Ju-86, který dosahoval maximální rychlosti: 420 km/h (dostup 13 000m)

Proti typu Ju-86 pouze za předpokladu, že německý stroj ztratí z různých důvodů výšku, porucha na přístrojích atd. což by mnohdy bylo zbožné přání pilotů.

Navíc se Němcům podařilo zhotovit přesné plány československých pohraničních oblastí, dokonce z několika snímků zahrnující panoramatické, šikmé, kolmé záběry. To potvrzuje, že Němci byli v té době na světové špičce ohledně fotografické letecké výstroje. Největší rozmach byl v květnu 1938, kdy německé velení dokončovalo finální fáze plánu k útoku na Československo (plán Zelený - Fall Grün).

K fotografování vybraného území Československa byly použity kamery pro zachycení térénu v měřítku 1: 75 000. Ironií osudu je, že se jednalo o mapy zakoupené přímo v Československu, v Německu rozmnožený. A tak mapy Československa se na německých štábech začaly plnit přetisky linií opevnění, dokonce i jednotlivých objektů, jejich kabeláže, místa plánovaných překážek...

Po válce byla na německém Okresním úřadě v Opavě objevena složka s nápisem PŘÍSNĚ TAJNÉ. Nikdo nevěděl, k čemu se materiál vztahuje, teprve hodně později v nich byly rozpoznány mapy a fotodokumentace československého stálého opevnění v okolí Opavy. Na velmi kvalitních záběrech šlo rozeznat jednotlivé objekty, linie překážek, palebné vějíře zbraní, výkopy a přístupové cesty. Podle vegetace mohl průzkum proběhnout někdy v průběhu července roku 1938.

Ani po 30.září 1938 nepřestaly přelety německých výzvědných letadel nad česko-slovenské území...

K-Wagen (Německo)

K-Wagen, nebo též Großkampfwagen, se řadí do kategorie německých super těžkých tanků. Zcela jistě je výmluvná jeho hmotnost - 120 tun. Jeho historie se začala rozvíjet roku 1917, kdy ve stejnou dobu vznikaly i německé tanky typu A7V. V červnu téhož roku totiž německé ministerstvo obrany vydalo nařízení, podle níž se měli němečtí inženýři zabývat vývojem těžkého průlomového stroje s těžkou výzbrojí.

S nápadem se přihlásil Josef Vollme - armádní kapitán v záloze a inženýr Prüfungskommission Verkehrstechnische, což je technologická a dopravní výzkumní instituce císařské armády. Spoluautorem projektu byl kapitán Weger. Původní návrh počítal se strojem o váze 150 tun, poháněný dvěma motory o výkonu 200 HP!  Celková konstrukce nedovolovala přesun tanku po vlastní ose na delší vzdálenost, ovšem pro jeho rozměry byla rovněž vyloučena i doprava po železnici. Ovšem i tato situace byla záhy vyřešena a myšlenka to byla doslova šalamounská. Stroj by se dopravoval železnicí až na místo určení po částech.  Složen do kompletního celku měl být až na místě jeho budoucího nasazení. Je neuvěřitelné, že se konstruktérům podařilo ušetřit rovných 45 tun z původních 165 tun!

Německé ministerstvo přijalo návrh koncepce 28.června 1917 a objednalo 10 předsériových kusů, pět v továrně na kuličková ložiska v Berlíně a dalších pět u firmy Wegman a spol se sídlem v Kasselu.

Rozměry stroje dosahovaly délky 13 metrů, 6 metrů šířky a výška dosahovala 3 metrů. Pancéřová ochrana dosahovala síly od 10 do 30 mm. Dělostřeleckou výzbroj měla tvořit 4 děla ráže 77mm doplněná 7 kulomety Maxim 08/15. Celkovou zásobu kulometů mělo tvořit 21 000 nábojů. Původně se dokonce uvažovalo o instalaci dvou plamenometů, což bylo nakonec odmítnuto.

Produkce, která probíhala v berlínské Riebe-Kugellager (mimo jiné firma, jež se do té doby zabývala stavbou železničních mostů z ocele), ovšem díky stále menším a méně kvalitním dodávkám surovin se práce na prototypech stále prodlužovaly. Na žádost polního maršála Paula von Hindenburga byly do konce války téměř zkompletovány dva prototypy. Po přijmutí Německa mírových nabídek, oba prototypy zabavila dozorčí komise Dohody, která nechala oba stroje sešrotovat.

Jak již bylo zmíněno, stroj by byl ,,rozkládací" a to do šesti samostatných částí:

-kontrolní místnosti

-bojová místnost

-strojovna

-přepravní část

-dva ,,spony" s děly (2x2)

V samotném interiéru by domluva velitele se zbytkem osádky byla zaopatřena za pomoci elektrikou napájených světel. Řidič byl při jízdě doslova ,,slepý" a by byl po celou dobu jízdy odsouzen na pokyny velitele ohledně směru jízdy.

Samotnou zajímavostí je, že roku 1942 si Hitler nechal zhotovit dřevěnou maketu stroje v měřítku 1:1!

Technické údaje

Hmotnost 120 t

Délka 13 metrů

Šířka 6 metrů

Výška 3 metry

Výzbroj

Primární - 4 x 77 mm děla

Sekundární - 7 x 7.92 mm kulomety MG Maxim

Pohonná jednotka

Motor 2 x V6 Daimler-Benz  o výkonu 650 hp

rychlost 7.5km/hod

Dojezd 70km

Spotřeba 140 litrů/100km

Osádka - 22 až 27 mužů (rozdílné údaje). V různých odkazech jsem narazil na rozdílné údaje ohledně osádky, pouze stránky Wikipedie uvádí přesné rozmístění jednotlivých mužů ve stroji:

-velitel

-dva řidiči

-navigátor

-dělostřelecký důstojník

-12 dělostřelců

-osm mužů obsluhující kulomety

-dva mechanici

Fotky obou prototypů

Zdroje:

Wikipedie.org

achtungpanzer.com

forum.worldoftanks.com

landships.freeservers.com

Minová pole v severní Africe

V červnu 1940 deklarovala Itálie válku mezi jí a Francií a Britským impériem. Zahájili ofenzivu do Egypta, kde ovšem slabší Britové zahájili protiofenzivu a vytlačili Italy do středu Libye - Kyrenaiky. Italové požádali o pomoc německého spojence - ten obrátil Brity na ústup, ovšem patová situace vznikla před bitvou u El Alameinu. Zde obě strany vybudovaly silná statická opevnění, zajištěných rozsáhlými minovými poli.

Po porážce u El Alameinu se německo-italské síly stáhly do Tuniska, 12.května 1943 síly Osy v Africe kapitulovaly. Sám Erwin Rommel se vyjádřil, že po kapitulaci německých vojsk zůstalo pouze v Libyi přes 80 000 kusů min všeho druhu. Část byla objevena a zneškodněna, ovšem i po 70 letech od vyhnání Němců z Afriky, je většina z nich stále aktivní a nebezpečná pro místní obyvatelstvo. Odpovědnost za jejich zneškodnění bylo ponecháni na místních vládách.

Nášlapná mina v okolí slavné bitvy u Bir Hakeim

EGYPT
Během druhé světové války položili Britové kolem 12 milionů kusů min, dalších téměř osm milionů bylo položeno v letech 1948-1980, převážně za arabsko-izraelských válek. Roku 1997 byl s major-generálem Ibrahimem Abdul-Fattahem, hlavním velitelem ženijních vojsk egyptské armády, natočen rozhovor, kde přiznal, že pouze toho roku bylo minami postiženo 8301 osob (civilních i vojáků) - 7611 bylo zraněno a 690 zabito.

LIBYE
Zde byla roku 1981 vydána tzv. Bílá kniha, kde je ukázáno, že od roku 1939 do roku 1975 má většinu násilných úmrtí na svědomí výbušnina, včetně civilního sektoru jako např. doly, ovšem s vyjímkou let 1969-70. Nejkrvavější rok je 1945, kdy většinou na pobřežních oblastech, bylo zabito minami 130 lidí.
Další mnohá minové pole se nacházejí podél libyjsko-egyptské hranice. Roku 1977 mezi těmito dvěma arabskými státy propukl ostrý bojový konflikt. Většina minových polí je tvořena nášlapnými minami.

Dokonce ještě během nedávné občanské války v Libyi použil režim Muammara Kadáfího množství min pro zadržení postupu povstaleckých sil.

TUNISKO
Žádné přesné údaje od druhé světové války nemáme, pouze jsou údaje, že roku 1943 bylo německo-italskými silami použito téměř 100 000 kusů min k zablokování spojeneckého postupu z Alžírska. Dokonce na minové pole doplatil americký generálmajor Edward Welvert.  v dnešní době (před obdobím ,,Tuniského jara") tuniská armáda každý rok byla schopna zneškodnit 200-300 min.

Počátek Svaté války proti nacistickému Německu

“Judea vyhlašuje Německu válku! Židé celého světa, spojte se! Bojkotujte německé zboží! Demonstrujte!”

Daily Express (Londýn) publikoval 24.března 1933 článek, že Židé zahájily svůj bojkot proti Německu a popsal nadcházející ,,svatou válku"

 Německo se během 20. a počátku 30.let změnilo z nestabilního státu s různými bojůvkami, vládou nemožnou prosazovat svá rozhodnutí, bankrotující, platící reparace v rámci Versaillské smlouvy a bez armády, na stát se slibně se rrozvyvijejícím se průmyslem, obnovovanou armádou a klesala nezaměstnanost. Ovšem na počátku 30.let došlo ke světové hospodářské krizi a jedna z politických stran v Německu - NSDAP - toho využila a označila Židy, jako již dříve, za viníky.

Poté, co na konci ledna 1933 se právě nacistická strana ujala moci v Německu, začaly pogromy proti Židům v ještě větším měřítku. Přibližně ve stejnou dobu se v hlavních světových novinách objevovaly titulky:"Judea vyhlašuje válku s Německem!" -  Daily Express, 24. března 1933
“Izraelský lid celého světa vyhlašuje Německu obchodní a finanční válku. Čtrnáct milionů Židů stojí pospolu jako jeden muž ve vyhlášení války Německu. Židovský velkoobchodník opustí svou firmu, bankéř burzu, obchodník svůj obchod a  nemajetný člověk svůj prostý dům, v rozkazu připojit se společně do svaté války proti Hitlerově lidu.” – Daily Express, 24. března 1933.
 Noviny celého světa uváděly, jak podnikatelé, bankéři, obchodníci židovského vyznání celého světa vyhlásili bojkot německého zboží. Tato skutečnost mohla opět uvrhnout Německo do hospodářské krize. Po celé Evropě, hlavně Varšavě, Paříži a také americkém New Yorku, vyhlásili židovští obchodníci bojkot zboží spojeného s Německem. Rovněž lidé židovského vyznání měli značný politický vliv na politiku britského impéria či na politiku Spojených států, se pokusili ve směnovnách odhlasovat embarga proti Německu.
Rovněž po celém světě se šířily židovské demonstrace pro ukončení diplomatických kontaktů s Německem. Například jenom 27.března 1933 v New Yorku protestovalo proti obchodním stykům s Německem 40 000 demonstrantů. Navíc mnohé židovské agentury upozorňovaly, že Německo do konce třicátých let rozpoutá agresi vůči okolním státům, hlavně s cílem o jejich vykořisťování a zlikvidování veškerého židovstva.Rovněž Bernard Baruch, židovský poradce prezidentů Roosvelta a Trumana, upozorňoval, že k válce může dojít kolem poloviny třicátých let.


Zdroje:
radicalrevival.wordpress.com
jewsagainstzionism.com
guardian.150m.com