Poručík Johannes Neimann, saský pluk
Fotbal na bojišti
O vánočních svátcích roku 1914 se západní fronta nacházela na mrtvém bodě, ale hrůza, která seskrývala v budoucnosti,naplno doléhala na morálku vojáků obou armád stojících proti sobě. Přesto že se nacházeli ve válečných zákopech, na chvíli v nich zvítězil duch Vánoc s přáním dobré vůle jiným lidem, takže neoficiálně zavládlo příměří a muži z obou stran vylézali ze zákopů, potřásli si rukama a vyměňovali dárky. Poručík Johannes Neimann z jednoho saského pluku, vylíčil scénu improvizovaně sehraného fotbalového utkání:"Náhle se objevil jeden Anglán s míčem.Kopal si s ním a žertoval. Branky jsme označili čepicemi .Rychle se utvořila družstva a na zmrzlém blátě začal zápas. Frickové porazili Anglány 3:2."
Poručík John Harding, Londýnský pluk
Děsivý objev
Mnohé z nových jednotek, které se vylodily v srpnu 1915 v Gallipoli, překvapil podivný vzhled tamního terénu. Neumožňoval postup ani v noční době. John Harding, poručík Londýnského pluku,vzpomíná na zmatek, který zde vládl: ,,Řekli nám, že v noci zaútočíme. A tak jsme za soumraku vyrazili a postupovali v zástupu, přičemž jsme seobčas zastavili...Zdálo se nám, že tyto přestávky jsme měli po necelých sto metrech. Vzpomínám si ,že to šlo velmi, velmi pomalu. Protože nás někdo vedl, šli jsme, aniž jsme měli ponětí, kam míříme.Nevím, jak dlouho jsme takto postupovali až přišel rozkaz zastavit a zalehnout. Moje četa zaujala pozici v jakési prohlubni mezi kopci. Pak jsme ucítili hrozný zápach a nevěděli jsme, odkud přichází. Přesto jsme usnuli, ale když jsme se ráno probudili, zjistili jsme že vedle nás ležely mrtvoly asi čtyř nebo pěti Turků. Nakonec přišel rozkaz, že se máme vrátit na pláž.
Generál Děnikin
Revoluční armáda
Poté, co Brusilova ofenziva nedokázala ukončit válku na východní frontě, se ruská armáda stala obětí revoluční propagandy a vojáci ji začali opouštět. Ruský generál Děnikin popsal tuto situaci, jak ji viděl na počátku roku 1917:
"Přední násyp zákopu se rozpadá. Nikdo se tím nezpokojuje, aby jej opravil. Nikdo nemá chuť to udělat, ostatně v rotě není dost vojáků. Zmizelo mnoho dezertérů a více než 50 mužů dostalo povolení odejít. Starší vojáci byli demobilizováni, ostatní dostali dovolenou s propustkami ,které libovolně vydával (revoluční) výbor. Chybějí další vojáci, byli zvoleni členy čestných výborů nebo odešli jako delegáti. A nakonec byli hrozbou a násilím natolik terorizováni i plukovní lékaři, že vydávali zdravotní potvrzení i těm ,kteří byli zcela zdrávi."
Ernest Shephard, 1.Dorsetský pluk
Kulometná palba
"Ráno v 6:30 naše dělostřelectvo zahájilo intenzivní bombardování, ten nejstrašlivější rámus. V 7:30 jsme vyrazili na zteč po rotách v intervalech po 180 metrech...Zasáhla nás děsivá dávka kulometné palby a my jsme nechápali jak se to mohlo stát...Řekli nám, abychom tento úsek překonali co nejrychleji. Postupoval jsem vpředu, za mnou rotní spojka a za ním pátá četa. Nevím, jak jsem se dostal na druhou stranu. Kulky kolem mne jen praskaly a hvízdaly. V uniformě a na výstroji jsem od nich měl několik dírek a jedna mě zasáhla přímo do levého boku. Země byla pokryta našimi mrtvými a zraněními..."
Štábní ošetřovatelka zraněných
Vlasy zežloutly
Ženy sloužily na západní frontě jako ošetřovatelky raněných a často bývaly vystaveny stejnému nebezpečí jako muži, kterým pomáhaly. Štábní ošetřovatelka raněných Macfieová vzpomíná na to, co viděla když ošetřovala vojáky postiženém yperitem ve třetí bitvě u Ypres:,,Ti ubozí chlapci byli bezmocní a ošetřovatelky jim musely svlíkat uniformy, které byly zcela nasáklé plynem. Pomáhaly těm hochům ze všech sil ,ale již následujícího dne byly následkem plynu všechny z nich postiženy bolestí na hrudi a slzením. Byly celé žluté a omámené. Dokonce jim zežloutly i vlasy.I když je bojová látka nezasáhla přímo, výpary z uniforem mužů stačily k tomu,že se cítily takřka stejně špatně jako vojáci. A mezitím samzřejmě dopadaly dnem i nocí další granáty.
Vojín Chris Knight, 6. pluk gardové jízdy
Koně mezi tanky
Ačkolic britské velení usilovalo o využití nové zbraně, jakou představovaly tanky, spoléhalo se rovněž na mobilitu tradičnější mobilní síly jakou představovalo jezdectvo. Chris Knight byl vojínemu 6.pluku gardové jízdy v Cambrai. Čekal na okamžik, kdy se účastní největšího průlomu a báječně vylíčil starobylé způsoby šikování koní , které probíhalo kolem něj:"Nikdy předtím jsem neviděl tolik koní a mužů na žádné podobné přehlídce. Byl to inspirující pohled, který člověku až vyrážel dech. Dragouni,kopiníci,husaři-byli tam všichni, stejně jako indická jízda. Rozkaz "Koně osedlat!" zazněl nejdříve pro indickou brigádu. Ve stejné chvíli zrovna probíhala těžká dělostřelecká palba. Tanky a děla už byly na pochodu směrem k Hinderbrgově linii, k údajně nedobytným zákopům...Konečně přišel rozkaz:"Poločeto, vpravo v bok,pochodem vchod! Řaď te se po četách! Čelo, vlevo toč! Taste meče!Klusem! Držte tvar! Seskupit švadronu v kolonu! Tryskem!" Vesnice byla od nás vzdálená asi jeden kilometr. Prudkým tryskem jsme dostali k jejím okrajům. Pak jsme se rychle seřadili do poločet a dostali na silnici. První a druhá poločeta přiklusaly do osady jako první. Donelly, byl to Ir,se tam vřítil jako blesk a divoce sekal a bodal ustupující Němce."
Poručík Edwin Trundle, 2. Australská divize
Nahnat jim vítr
"Sám jsem zajal osm skopčáků...Kolem desáté jsem viděl ty chlápky, jak prchají pryč...Okamžitě jsem na ně zakřičel, oni zvedli ruce nad hlavu a v houfu ke mě utíkali. V tu chvíli jsem si uvědomil , že stojím u vstupu do našeho zákopu , a že jsem tam sám, konfrontován osmi statnými Němčoury. První z nich spustil ruce k bokům, snad proto, když viděl , že jsem důstojník , nebo si chtěl sáhnout do kapsy, prostě nevím. Cítil jsem se trochu nesvůj, protože jsem neměl u sebe zbraň,nic, čím bych na ně namířil. Zahlédl jsem krumpáč, který mi ležel u nohy, a tak jsem jej uchopil a hrozivě se rozpřáhl nad jeho hlavu.Zapůsobilo to. Všem to nahnalo strach, že zase zvedli ruce nad hlavu a padli na kolena."
Zdroj: Rozhodující bitvy dějin, Úplný přehled bojových střetnutí, která změnila moderní historii - Ottovo nakladatelství - Jazy
neděle 7. února 2010
Konec nadějí
Konec nadějí (The end of Trust)
Psala se zima roku 1945. Únor 1945. Konec války se blížil a USAAF se snažila s RAF zničit poslední zdroje Německa.
V tu dobu přišel k letectvu v Británii mladý kadet francouzského původu Peterh Black. Nebyl to stoprocentní Francouz-matka Francouzka a otec Brit. Ti dva se potkali ještě za světové války. jeho matce nebylo ještě ani 17 let, když zjistila že je těhotná. Otec padl na Sommě.
V 16 dostudoval univerzitu v Paříží a snažil se dostat k bombardovací letce ,,France´´. Stal se u Blochu 200 předním střelcem. Miloval to místo-výhled nad mraky,volnost...Po květnu 1940 emigroval jako někteří do Británie, ale jeho částečně nacionalistické smýšlení mu bránilo se dostat do armády či letectva Velké Británie. Dostal se do RAF až koncem roku 1943 poté co podal prohlášení o věrnosti své vlasti a odvolal se až k vrchnímu velení francouzské exilové vlády. Ta se za něj postavila a v lednu 1944 prodělal společný výcvik v Liberatoru. Už v květnu 1944 letěl na d Německo a během jedné akce sestřelil jeden Ju-88. Účastnil se i vylodění v Normandii kde podporovali pozemní jednotky. Jeho život se nezdál být jiný než ostatních pilotů. Až do února 1945, kdy byli sestřeleni...
,,Hop Hop! Vyskoč z té hromady šrotu nebo pochcípáme!´´ řval velitel Sláma původem z Čech. Vyskočil z hořícího letadla. Pokusil se otevřít padák , ale nic. Rozhodl se pro záložní. Ten se naštěstí otevřel. Pod sebou uviděl tři bíle skvrnky.
Dopad byl tvrdý. Peterh sbalil padák a snažil se spatřit ostatní. kde to vůbec je??? Odjistil svůj Colt a pomalu schoval schoval padák. V dáli se objevilo světlo. Byla tam bouda ze dřeva, dva světlomety osvětlující cestu vedoucí k nim a všude okolo natáhlý ostnatý drát jako plot u nějakého pozemku. Co se tady děje?? prolétlo Peterhovi hlavou.
Pomalu se přibližoval a snažil se, aby nebyl spatřen. Používal k tomu stromy a keře. Černá letecká bunda také nepůjde tak lehce spatřit. Byl už jenom několik desítek metrů od boudy.
V tu chvíli se k němu začal jeden ze strážných přibližovati. Věděl o něm?? Zastavil se a rozepnul poklopec kalhot, aby si ulevil. Pozoroval okolí, když jej zezadu zastihla bolestivá rána a on se svalil mrtvý na zem. Peter sebral samopal a zásobníky, protože mu náboje v revolveru věčně nevydrží.
,,Hans! Wo hist du? (Hansi! Kde jsi?) ozvalo se od boudy. Pomalu se Peterh blížil nenápadně k boudě a dýkou sebranou mrtvému Němci rozřízl pomalu a potichu esesmanovi hrdlo. Ten se mrtvý skácel na zem. Rozhodl se prozkoumat boudu. Ležely zde na stole rukavice z pravé vlny, polní láhev s vodou a dva granáty. Na plotně se vařil čaj.
,,Zkusím jestli chutná lépe než anglickej´´ řekl si pro sebe Petrh a usrkl si čaje. ,,Fujtajbl!´´ řekl si a vyplivl jej na zem a rozhodl se odejít než někdo jiný přijde.
Šel přes půl hodiny. Připadalo mu to, že jde do kopce. V dáli se objevovala světla. Další hlídka? Odjistil samopal. Ušel asi 900 metrů když zjistil, že je to obrovský hrad ze středověku. Výborně osvětlen a zřejmě ještě lépe chráněn. ,,Nic jiného než velitelství tu nebude. proč jinak ta ochrana?´´ pomyslel si a opatrně se blížil směrem k hradu.
Hrad byl chráněn flaky a u brány byly dva kulomety. ,,Jak se tam dostat?´´brumlal si pořád pro sebe, když si všiml malé cestičky.
Asi od zvěře. Tím obešel celou hlídku a dostal se na most. pomalu se plížil podél zdí. Jediný šramot a je mrtvý. Dostal se do prvního patra. Tolik kabelů není ani v elektrárně. Ozval se hrozivý křik a dva německy mluvící lidé, jež se přibližovali k němu. Urychleně se schoval za vlajku se svastikou. Osoby v bílých pláštích, ale s výložkami SS prošli bez povšimnutí.
Vrazil dovnitř. Úlekem mu vypadl samopal z rukou. Hleděl do očí něčemu co se bál nazvat člověkem. Ozvaly se kroky.
někdo šel nahoru. Peterh sebral ze země samopal a schoval se za roh.
,,Jak se má náš miláček??´´ slyšel, a pomalu zpoza sloupu vykoukl a spatřil další dva lidi-jednoho opět v bílém a jednoho asi důstojníka v černé uniformě SS. ,,StandarteFuhrer, je připraven..´´ řekl ten v bílém. ,,Dobrá, ale..´´ nedořekl se otáčející eSSman protože jeho pohled na Peterhovu tvář jež vykukovala zpoza sloupu a nestihl se chovat.
Peterh se ze šoku vzpamatoval první a dávkou ze samopalu zasáhl důstojníka do prsou. Ranou z walthera střelil i toho v bílém, jež se snažil utéci po schodech. Spustil se poplach. Peterh nevěděl jak jej vypnout a proto vystřelil dávku na nějaký přístroj. Zvuk oněmněl. Později toho bude litovat.
Spustil se po schodech dolů. do cesty se mu na scodech postavil obří maník. Peterh jej praštil pažbou samopalu, ale maník zůstal stát na místě. Peterh bleskově vytáhl zpoza opasku walthera,. Přesnou ranou do krku se eSSman svalil se sýpáním svalil na zem. peterh obešel sýpajícího eSSesáka o pomoc směrem do přízemí.
plížil se podél zdi a otevřel dřevěné dveře. Objevilo se nějaké nádvoří. Ozývala se střelba z podzemí. Z druhého konce nádvoří se objevilo světlo a utíkající postavy k ozvěnám střelby. Peterh se pomalu plížil nádvořím. ,,halt! hande hoch!´´ ozvalo se z druhé strany.
pomalu se otočil a uviděl vojáka SS, jež na něj mířil samopalem. Petrh přivřel oči , očekávajíc střelbu ze samopalu do zad. Nic. Otevřel opět oči, ale nikoho nespatřil. Co to je?? Vydal se opět ke dveřím. Uviděl jenom siluety Němců jak na něco střílejí..
Začalo se rozednívat...
Pomalu Peterh postupoval. Z pohledu jež se mu naskytoval se mu dělalo špatně. Němci, co ještě nedávno utíkali dovnitř leželi na zemi a z břich jim trčeli střeva a krev pomalu stékala dolů po schodech.
Na zdech tohoto šedivého hradu byla červená krev nepřehlédnutelná. Všude se váleli helmy, přesky, zbraně....
Na mřížích, jež byli doslova vyrvané se válelo tělo. Podle uniformy to byl Němec. Peterha doslova děsilo to slovo-BYL. V dáli se ozývala střelba a německé výkřiky. Střelba pomalu utichala ale výkřiky pokračovali, ještě v zoufalejším tónu. Pomalu pokračoval. Chodba končila a zvuky se stávali díky jeho představivosti ještě děsivější.
Pomalu sestupoval po jednom schodu, když se před ním svalil nějaký Němec. Toho pohled na ,Angličana´´ šokoval, ale určitě ne více než to v podzemí. Spustil na Peterha něco německy, čemuž ale Peterh nerozuměl. Gestem ruky mu naznačil aby mlčel a ukázal směrem do podzemí. Němcovi oči se úplně rozšířily strachem. Peterh ho vzal na límec a postavil na nohy. Tomu bylo jasné, že pokud nezemře tam, u nepřítele nemá lepší vyhlídky.
Když se přiblížily k malým dveřím zastavil Peterh Němce chytnutím za rameno a naznačil mu, aby otevřel dveře. Ten odmítal. Peterh mu dal zbraň pro jeho lepší pocit, na který se odvolával. Přesto mu pořád samopalem mířil do zad. Němec pomalu pootevřel dveře. Uvnitř byl díky elektrickému osvětlení lepší přehled. Na stole i pod ním a okolo se váleli mrtví Němci a co si...to samé nebo podobné tomu ve věži.
Vstoupili oba opatrně do místnosti. Ozval se šramot a vyděšený Němec upustil zbraň a utíkal se schovat do údajného bezpečí v rohu. Peterh samopalem mířil ke stropu a opatrně sestupoval po dřevěných schodech, plných mrtvol...nad krbem se nehoupal jako obvykle Fuhrer ale něco jiného...nad ohněm se vařila voda. V dáli bouchl asi granát....
V tu chvíli jako na povel se začali objevovat v protějších dveřích stíny. Začaly se ozývat znova ty skřeky. Opět se ,,to´´začalo objevovat. Peterh vystřelil dávku. Stvoření jenom se otřepalo a plížilo se dál. V tu chvíli vybouchl další granát. Peterhův ,,svěřenec´´ odhodil granát, jež sebral Peterhovi zpoza opasku. Dolézající příšery to roztrhalo na kusy, ale další se stále objevovali. Palba v dáli se pořád vzdalovala.
Munice začala docházet. V tu chvíli začaly příšery mizet. Vybuchl granát. Peterh padl na zem...
Když se probudil bylo v místnosti světlo slunce. Myslel, že je mrtev. V místnosti bylo mrtvo. Mrtvoly se váleli na svých místech. Jen o několik potvor u dveří přibylo. Němec co s ním bojoval, byl roztrhán na kusy. ,,Zřejmě se s granátem vrhl na ně...´´pomyslel si Peterh.
Sebral mu polní láhev. Přičichl k ním-voda. Velkými loky ji vyprázdnil. Nezůstalo v ní ani kapičky. Snažil se u mrtvých najít další vodu či munici. Všude prázdno. Místnost pomalu osvětlovalo celý hrad...
Peterh se rozhodl odpočinout a sedl si na židli, jež před chvílí postavil. Samopal položil blízko sebe na stole. Vytáhl z náprsní kapsy pomačkanou cigaretu. Zapálil si jí o ještě svítící svíčku poblíž...
Čmoudící cigaretka působila vedle rozkládajících se mrtvol jako květina. O to více si jí Peterh vychutnával. Za čtvrt hodiny se postavil a protáhl se. Byl blaženě klidný. Vzpomínal na rodinu, kámoše, holky v barech Londýna. V tu chvíli si ani neuvědomil, že se objevil na křižovatce chodeb. Nevěděl kam. Byl ztracen...
V dáli chodby se objevilo světlo. Německá mluva. Pomalu se k němu blížily dvě postavy. Začal rozpoznávat siluety vojáků a byl připraven střílet. Chůze Němců ovšem působila nepřirozeně. Jaksi se houpali. Petrolejka spadla na zem a obě postavy se na Peterha vrhly. Instinkt neselhal a vystřelil dávkou na obě postavy....
Kulky protrhávaly uniformy SS. Ty se měnily v cáry. Samopal cvakl. Zásobník byl prázdný. Peterh vzal Walthera a přesnou ranou do oka složil jednoho Němce na zem. Peterh začal utíkat. Druhá postava se belhajícím postupem vydala za ním.
Peterh se dostal do velké místnosti. Byly zde ovšem dva malé stoly a řada židlí. Před ním se objevilo pódium. Nad ním se houpal roztrhaný transparent.
Zase se za ním ozvaly kroky. Úplně zapomněl a toho druhého. Začal opět utíkat. Spustila se palba. Jen tak tak uhnul. V tu chvíli se ve dveřích objevil druhý z dvojice jež ráčil poznat na chodbě. Spustila se palba. Postava se začala vrtět a padla ,,mrtva´´ na zem.
Peterh se postavil, když tu se znovu spustila palba a kulka mu zasáhla bok. ,,Hende hoch!´´ ozvalo se zpoza schodů a dolů sestoupil sotva 19ti letý klučina v uniformě SS. Peterh odhodil zbraň. Ovšem ne moc daleko. Voják jej začal šacovat. Když se přiblížil k ráně, padl Peterh na zem držíc se za onu ránu. Klučina odhodil samopal snažícse zjistil co se děje, když mu Peterh vrazil pěstí do čelisti a odhodil jej od sebe. Oba se natáhli pro zbraň. Peterh vystřelil. Z hrudi klučiny se objevila rudá krev.Padl mrtev na zem.
Peterh sebral zbraň a snažil se utíkat. Dostal se k nádvoří. Před ním byla brána. Všude se válely zbraně a mrtvoly. Petrh se rozběhl k malým dvířkům u vrat. sotva jej otevřel prošel nimi, zabouchl a proběhl pootevřenou druhou bránou. Dostal se k silnici. Vysílením padl na zem.
Byl krásný den. Probudil se v obrněném vozidle přikryt dekou. Před ním se objevil usmívající černý voják US a nabízel mu kávu. Peterh odmítl a snažil se onoho vojáka přesvědčit aby přivedl velitele. Ten se rozběhl kamsi na začátek kolony. Ozývala se palba minometů a pěchotních zbraní.
Před Petrhem se objevil postarší muž v pečlivě vyžehlené uniformě, s pozvadlejší kůží v obličeji a dvěma hvězdičkami na přilbě. Byl to generál P.T. Horwat. Diskuze se týkala hradu. Všeho možného včetně pokusných králíků uvnitř. Generál s úsměvem na tváři odpověděl že o tom už ví a že mají celou situaci pevně v rukou. Za půl hodiny odjížděl už Peterh sanitkou do Paříže. Byl zde ošetřen. Za týden už seděl v letadle a mířil do Londýna. Dostal dva měsíce volna.
Byl krásný dubnový den-procházel se s mladou londýnskou rudovláskou po ulici. Big Ben, Buckimhenaský palác. Všemožné restaurace co se podařilo zprovoznit. V tu chvíli si všimli utíkajících a zplašených lidí. Utíkali všichni pryč od čehosi. V tu chvíli se na křižovatce objevilo cosi-Petreh se znovu ocitl ve zlém snu z něhož tak těžce unikal. Stvoření se rozběhlo proti nim. Za chvíli si pochutnávalo na dívčiných střevech. Nastal konec. Konec světa.
Závěr: Jsem rád, že jsem konečně dokončil svoji povídku. O školním roku mi už začaly docházet síly. Z velké části jsem vymýšlel povídku za psaní typem ,,Hodilo by se tam i toto??´´. Jsem rád, že jsem ji dokončil a všem co se jim líbí pěknou zábavu...
Psala se zima roku 1945. Únor 1945. Konec války se blížil a USAAF se snažila s RAF zničit poslední zdroje Německa.
V tu dobu přišel k letectvu v Británii mladý kadet francouzského původu Peterh Black. Nebyl to stoprocentní Francouz-matka Francouzka a otec Brit. Ti dva se potkali ještě za světové války. jeho matce nebylo ještě ani 17 let, když zjistila že je těhotná. Otec padl na Sommě.
V 16 dostudoval univerzitu v Paříží a snažil se dostat k bombardovací letce ,,France´´. Stal se u Blochu 200 předním střelcem. Miloval to místo-výhled nad mraky,volnost...Po květnu 1940 emigroval jako někteří do Británie, ale jeho částečně nacionalistické smýšlení mu bránilo se dostat do armády či letectva Velké Británie. Dostal se do RAF až koncem roku 1943 poté co podal prohlášení o věrnosti své vlasti a odvolal se až k vrchnímu velení francouzské exilové vlády. Ta se za něj postavila a v lednu 1944 prodělal společný výcvik v Liberatoru. Už v květnu 1944 letěl na d Německo a během jedné akce sestřelil jeden Ju-88. Účastnil se i vylodění v Normandii kde podporovali pozemní jednotky. Jeho život se nezdál být jiný než ostatních pilotů. Až do února 1945, kdy byli sestřeleni...
,,Hop Hop! Vyskoč z té hromady šrotu nebo pochcípáme!´´ řval velitel Sláma původem z Čech. Vyskočil z hořícího letadla. Pokusil se otevřít padák , ale nic. Rozhodl se pro záložní. Ten se naštěstí otevřel. Pod sebou uviděl tři bíle skvrnky.
Dopad byl tvrdý. Peterh sbalil padák a snažil se spatřit ostatní. kde to vůbec je??? Odjistil svůj Colt a pomalu schoval schoval padák. V dáli se objevilo světlo. Byla tam bouda ze dřeva, dva světlomety osvětlující cestu vedoucí k nim a všude okolo natáhlý ostnatý drát jako plot u nějakého pozemku. Co se tady děje?? prolétlo Peterhovi hlavou.
Pomalu se přibližoval a snažil se, aby nebyl spatřen. Používal k tomu stromy a keře. Černá letecká bunda také nepůjde tak lehce spatřit. Byl už jenom několik desítek metrů od boudy.
V tu chvíli se k němu začal jeden ze strážných přibližovati. Věděl o něm?? Zastavil se a rozepnul poklopec kalhot, aby si ulevil. Pozoroval okolí, když jej zezadu zastihla bolestivá rána a on se svalil mrtvý na zem. Peter sebral samopal a zásobníky, protože mu náboje v revolveru věčně nevydrží.
,,Hans! Wo hist du? (Hansi! Kde jsi?) ozvalo se od boudy. Pomalu se Peterh blížil nenápadně k boudě a dýkou sebranou mrtvému Němci rozřízl pomalu a potichu esesmanovi hrdlo. Ten se mrtvý skácel na zem. Rozhodl se prozkoumat boudu. Ležely zde na stole rukavice z pravé vlny, polní láhev s vodou a dva granáty. Na plotně se vařil čaj.
,,Zkusím jestli chutná lépe než anglickej´´ řekl si pro sebe Petrh a usrkl si čaje. ,,Fujtajbl!´´ řekl si a vyplivl jej na zem a rozhodl se odejít než někdo jiný přijde.
Šel přes půl hodiny. Připadalo mu to, že jde do kopce. V dáli se objevovala světla. Další hlídka? Odjistil samopal. Ušel asi 900 metrů když zjistil, že je to obrovský hrad ze středověku. Výborně osvětlen a zřejmě ještě lépe chráněn. ,,Nic jiného než velitelství tu nebude. proč jinak ta ochrana?´´ pomyslel si a opatrně se blížil směrem k hradu.
Hrad byl chráněn flaky a u brány byly dva kulomety. ,,Jak se tam dostat?´´brumlal si pořád pro sebe, když si všiml malé cestičky.
Asi od zvěře. Tím obešel celou hlídku a dostal se na most. pomalu se plížil podél zdí. Jediný šramot a je mrtvý. Dostal se do prvního patra. Tolik kabelů není ani v elektrárně. Ozval se hrozivý křik a dva německy mluvící lidé, jež se přibližovali k němu. Urychleně se schoval za vlajku se svastikou. Osoby v bílých pláštích, ale s výložkami SS prošli bez povšimnutí.
Vrazil dovnitř. Úlekem mu vypadl samopal z rukou. Hleděl do očí něčemu co se bál nazvat člověkem. Ozvaly se kroky.
někdo šel nahoru. Peterh sebral ze země samopal a schoval se za roh.
,,Jak se má náš miláček??´´ slyšel, a pomalu zpoza sloupu vykoukl a spatřil další dva lidi-jednoho opět v bílém a jednoho asi důstojníka v černé uniformě SS. ,,StandarteFuhrer, je připraven..´´ řekl ten v bílém. ,,Dobrá, ale..´´ nedořekl se otáčející eSSman protože jeho pohled na Peterhovu tvář jež vykukovala zpoza sloupu a nestihl se chovat.
Peterh se ze šoku vzpamatoval první a dávkou ze samopalu zasáhl důstojníka do prsou. Ranou z walthera střelil i toho v bílém, jež se snažil utéci po schodech. Spustil se poplach. Peterh nevěděl jak jej vypnout a proto vystřelil dávku na nějaký přístroj. Zvuk oněmněl. Později toho bude litovat.
Spustil se po schodech dolů. do cesty se mu na scodech postavil obří maník. Peterh jej praštil pažbou samopalu, ale maník zůstal stát na místě. Peterh bleskově vytáhl zpoza opasku walthera,. Přesnou ranou do krku se eSSman svalil se sýpáním svalil na zem. peterh obešel sýpajícího eSSesáka o pomoc směrem do přízemí.
plížil se podél zdi a otevřel dřevěné dveře. Objevilo se nějaké nádvoří. Ozývala se střelba z podzemí. Z druhého konce nádvoří se objevilo světlo a utíkající postavy k ozvěnám střelby. Peterh se pomalu plížil nádvořím. ,,halt! hande hoch!´´ ozvalo se z druhé strany.
pomalu se otočil a uviděl vojáka SS, jež na něj mířil samopalem. Petrh přivřel oči , očekávajíc střelbu ze samopalu do zad. Nic. Otevřel opět oči, ale nikoho nespatřil. Co to je?? Vydal se opět ke dveřím. Uviděl jenom siluety Němců jak na něco střílejí..
Začalo se rozednívat...
Pomalu Peterh postupoval. Z pohledu jež se mu naskytoval se mu dělalo špatně. Němci, co ještě nedávno utíkali dovnitř leželi na zemi a z břich jim trčeli střeva a krev pomalu stékala dolů po schodech.
Na zdech tohoto šedivého hradu byla červená krev nepřehlédnutelná. Všude se váleli helmy, přesky, zbraně....
Na mřížích, jež byli doslova vyrvané se válelo tělo. Podle uniformy to byl Němec. Peterha doslova děsilo to slovo-BYL. V dáli se ozývala střelba a německé výkřiky. Střelba pomalu utichala ale výkřiky pokračovali, ještě v zoufalejším tónu. Pomalu pokračoval. Chodba končila a zvuky se stávali díky jeho představivosti ještě děsivější.
Pomalu sestupoval po jednom schodu, když se před ním svalil nějaký Němec. Toho pohled na ,Angličana´´ šokoval, ale určitě ne více než to v podzemí. Spustil na Peterha něco německy, čemuž ale Peterh nerozuměl. Gestem ruky mu naznačil aby mlčel a ukázal směrem do podzemí. Němcovi oči se úplně rozšířily strachem. Peterh ho vzal na límec a postavil na nohy. Tomu bylo jasné, že pokud nezemře tam, u nepřítele nemá lepší vyhlídky.
Když se přiblížily k malým dveřím zastavil Peterh Němce chytnutím za rameno a naznačil mu, aby otevřel dveře. Ten odmítal. Peterh mu dal zbraň pro jeho lepší pocit, na který se odvolával. Přesto mu pořád samopalem mířil do zad. Němec pomalu pootevřel dveře. Uvnitř byl díky elektrickému osvětlení lepší přehled. Na stole i pod ním a okolo se váleli mrtví Němci a co si...to samé nebo podobné tomu ve věži.
Vstoupili oba opatrně do místnosti. Ozval se šramot a vyděšený Němec upustil zbraň a utíkal se schovat do údajného bezpečí v rohu. Peterh samopalem mířil ke stropu a opatrně sestupoval po dřevěných schodech, plných mrtvol...nad krbem se nehoupal jako obvykle Fuhrer ale něco jiného...nad ohněm se vařila voda. V dáli bouchl asi granát....
V tu chvíli jako na povel se začali objevovat v protějších dveřích stíny. Začaly se ozývat znova ty skřeky. Opět se ,,to´´začalo objevovat. Peterh vystřelil dávku. Stvoření jenom se otřepalo a plížilo se dál. V tu chvíli vybouchl další granát. Peterhův ,,svěřenec´´ odhodil granát, jež sebral Peterhovi zpoza opasku. Dolézající příšery to roztrhalo na kusy, ale další se stále objevovali. Palba v dáli se pořád vzdalovala.
Munice začala docházet. V tu chvíli začaly příšery mizet. Vybuchl granát. Peterh padl na zem...
Když se probudil bylo v místnosti světlo slunce. Myslel, že je mrtev. V místnosti bylo mrtvo. Mrtvoly se váleli na svých místech. Jen o několik potvor u dveří přibylo. Němec co s ním bojoval, byl roztrhán na kusy. ,,Zřejmě se s granátem vrhl na ně...´´pomyslel si Peterh.
Sebral mu polní láhev. Přičichl k ním-voda. Velkými loky ji vyprázdnil. Nezůstalo v ní ani kapičky. Snažil se u mrtvých najít další vodu či munici. Všude prázdno. Místnost pomalu osvětlovalo celý hrad...
Peterh se rozhodl odpočinout a sedl si na židli, jež před chvílí postavil. Samopal položil blízko sebe na stole. Vytáhl z náprsní kapsy pomačkanou cigaretu. Zapálil si jí o ještě svítící svíčku poblíž...
Čmoudící cigaretka působila vedle rozkládajících se mrtvol jako květina. O to více si jí Peterh vychutnával. Za čtvrt hodiny se postavil a protáhl se. Byl blaženě klidný. Vzpomínal na rodinu, kámoše, holky v barech Londýna. V tu chvíli si ani neuvědomil, že se objevil na křižovatce chodeb. Nevěděl kam. Byl ztracen...
V dáli chodby se objevilo světlo. Německá mluva. Pomalu se k němu blížily dvě postavy. Začal rozpoznávat siluety vojáků a byl připraven střílet. Chůze Němců ovšem působila nepřirozeně. Jaksi se houpali. Petrolejka spadla na zem a obě postavy se na Peterha vrhly. Instinkt neselhal a vystřelil dávkou na obě postavy....
Kulky protrhávaly uniformy SS. Ty se měnily v cáry. Samopal cvakl. Zásobník byl prázdný. Peterh vzal Walthera a přesnou ranou do oka složil jednoho Němce na zem. Peterh začal utíkat. Druhá postava se belhajícím postupem vydala za ním.
Peterh se dostal do velké místnosti. Byly zde ovšem dva malé stoly a řada židlí. Před ním se objevilo pódium. Nad ním se houpal roztrhaný transparent.
Zase se za ním ozvaly kroky. Úplně zapomněl a toho druhého. Začal opět utíkat. Spustila se palba. Jen tak tak uhnul. V tu chvíli se ve dveřích objevil druhý z dvojice jež ráčil poznat na chodbě. Spustila se palba. Postava se začala vrtět a padla ,,mrtva´´ na zem.
Peterh se postavil, když tu se znovu spustila palba a kulka mu zasáhla bok. ,,Hende hoch!´´ ozvalo se zpoza schodů a dolů sestoupil sotva 19ti letý klučina v uniformě SS. Peterh odhodil zbraň. Ovšem ne moc daleko. Voják jej začal šacovat. Když se přiblížil k ráně, padl Peterh na zem držíc se za onu ránu. Klučina odhodil samopal snažícse zjistil co se děje, když mu Peterh vrazil pěstí do čelisti a odhodil jej od sebe. Oba se natáhli pro zbraň. Peterh vystřelil. Z hrudi klučiny se objevila rudá krev.Padl mrtev na zem.
Peterh sebral zbraň a snažil se utíkat. Dostal se k nádvoří. Před ním byla brána. Všude se válely zbraně a mrtvoly. Petrh se rozběhl k malým dvířkům u vrat. sotva jej otevřel prošel nimi, zabouchl a proběhl pootevřenou druhou bránou. Dostal se k silnici. Vysílením padl na zem.
Byl krásný den. Probudil se v obrněném vozidle přikryt dekou. Před ním se objevil usmívající černý voják US a nabízel mu kávu. Peterh odmítl a snažil se onoho vojáka přesvědčit aby přivedl velitele. Ten se rozběhl kamsi na začátek kolony. Ozývala se palba minometů a pěchotních zbraní.
Před Petrhem se objevil postarší muž v pečlivě vyžehlené uniformě, s pozvadlejší kůží v obličeji a dvěma hvězdičkami na přilbě. Byl to generál P.T. Horwat. Diskuze se týkala hradu. Všeho možného včetně pokusných králíků uvnitř. Generál s úsměvem na tváři odpověděl že o tom už ví a že mají celou situaci pevně v rukou. Za půl hodiny odjížděl už Peterh sanitkou do Paříže. Byl zde ošetřen. Za týden už seděl v letadle a mířil do Londýna. Dostal dva měsíce volna.
Byl krásný dubnový den-procházel se s mladou londýnskou rudovláskou po ulici. Big Ben, Buckimhenaský palác. Všemožné restaurace co se podařilo zprovoznit. V tu chvíli si všimli utíkajících a zplašených lidí. Utíkali všichni pryč od čehosi. V tu chvíli se na křižovatce objevilo cosi-Petreh se znovu ocitl ve zlém snu z něhož tak těžce unikal. Stvoření se rozběhlo proti nim. Za chvíli si pochutnávalo na dívčiných střevech. Nastal konec. Konec světa.
Závěr: Jsem rád, že jsem konečně dokončil svoji povídku. O školním roku mi už začaly docházet síly. Z velké části jsem vymýšlel povídku za psaní typem ,,Hodilo by se tam i toto??´´. Jsem rád, že jsem ji dokončil a všem co se jim líbí pěknou zábavu...
Talvisota-Za matičku Rus
Talvisota
Olsev Holmiz. Mladý 17-ti letý klučina,jež pomáhá svému otci na statku poblíž lesa ve středním Finsku. Vede bezstarostný život, i přesto, že ve středu Evropy zuří válka. Jemu to ovšem nevadí. Navečer se vypaří z domu ke kamarádům na vodku.
K večeru už mrzlo a Olsev se vydal k blízké chalupě v jejich vesnici. Před domem už postávala skupinka chlapců a děvčat v jeho věku.
Přátelsky si poplácali po zádech a s pár dívkami se políbil. Vešli do blízké světnice. Pili a smáli se všemu na co přišli.
I těm hrůzám v Evropě. To ale už nebyli oni. K půlnoci zhasla svíčka a světnicí zavládlo ticho. Ráno bylo překrásné a tiché. Všichni ještě spali a Olsev vyšel před chalupu. Protáhl se. Byl krásný listopadový den. Od branky na něj zaštěkal pes. Olsev vykročil aby jej pohladil.
V tu chvíli se ozval zvuk letadel a svist. V okolí domů dopadaly bomby. Olsev nevěděl zda utíkat nebo zůstat na místě. Ozval se svist a výbuch jej odhodil. Všude pobíhali zděšení lidé. On zůstal stát na místě.
Až blízký výbuch jej přivedl do reality. Okolo se váleli mrtvoly lidí, jež znal od dětství. Pes kňučel za brankou. Olsev se otočil, když v tu chvíli strnul. Chalupa, kde s kamarády trávili večer hořela jako táborový oheň. Olsev padl na kolena a z očí mu stékaly slzy.
Nezůstanou pomstěni. V tu chvíli se rozběhl domů. Vzal si kabát,čepici a políbil plakající matku na čelo. Vesnice nezůstane nepomstěna. U cesty odchytl vojenský vůz. Ten kontroloval škody. Dva vojenští důstojníci mu nedůvěřovali, ale nakonec jej vzali sebou. Vůz se rozjel směrem k blízké stanici. Zde nafasoval něco jako uniformu. Zbraň byla určitě starší než on. Nějaká šarže jej strčením ruky vecpala do řady mezi ostatní.
Pěšky se vydali na cestu. Nikoho nezajímalo, že nemá ani pořádnou uniformu. Polovina lidí okolo měla sotva řemení. Připadalo mu to jako banda lupičů. Vydali se na cestu. Šlapali hodinu? dvě? když došel rozkaz zastavit a zakopat se. V dáli se ozývali výbuchy a střelba. Jejich pozice měla býti v lese podél jediné sjízdnější cesty v okolí. Kopali hodinu. Země byla zmrzlá na kost.
Někteří ,,vojáci´´ k navršení zeminy jako okopů používali větvě, jež osekali z některých jehličnanů. Okopy byly podél cesty. Na začátku a na konci linie se palba křížila pro uzavření postupu. Sníh se mísil s hlínou a jehličím. Výbuchy v dáli přestali. Velitelé zaveleli k udržení pozic. Všichni se kryli za pozicemi. Připraveni k palbě. Pomalu se blížil rachot pásů ruských tanků.
Olsevova ruka se třásla. Nevěděl jestli mrazem nebo strachy. Kolona se přibližovala k lesu. Vjela do něj. Ruští vojáci si zpívali. Nic jim nerozuměl. Vzpomněl si na vesnici, kamarády,plačící matku...Ozval se výbuch následován dalším kolona byla odříznuta. Z okopů se spustila palba. Ruští vojáci padali mrtvi z vozů. Nikdo z nich nevěděl odkud jde palba.
Olsev zamířil. Vystřelil. Na rusově tváři se objevila křeč, ale vzápětí i klid. Přebil. Znovu vystřelil. Kulka se odrazila od pancíře hořícího tanku. Kulomety přestávali pálit. Několik výstřelů. Nastalo ticho. Někteří vojáci vylezli ze zákopů. Olsev vylezl. Opatrně mířil puškou na blízké rusy. Všichni byli mrtvý. Olsev odložil pušku a sedl si do mokrého sněhu, jež byl nasáklí rudou sovětskou krví. S námahou si protřel zmrzlé ruky. Na ruce ucítil štiplavý pocit. Byl postřelen. Ne-jen škrábnut. Vstal, když se ozval výstřel. Olsev se chytl za břicho. Na ruce se objevila krev rudější než vlajka, kterou jeho spolubojovníci našli na zničeném tanku. Podíval se na nebe a s klidem v duši padl na zem. Olsev Holmiz stanul mezi svými známými z vesnice. Okusil klid nebes....
Za Matičku Rus
Dymitrij. Syn chudého dělníka z Leningradu přešlapoval na nádvoří. Pokuřoval cigaretu. Jako 19ti letý měl ukončit vojenskou službu a plánoval se vrátit zpět do Moskvy k rodičům. Přešlapoval s Vladimirem Vologou a pokuřovali cigaretu. Kouřit se to nedalo, ale co dělat. Z neznámého důvodu nafasovali zvětšené příděly munice. Věci si měly zabalit do báglů. Na rameni se mu houpala puška Mosin.
V tu chvíli se ozval poplach. Zahodil cigaretu a přidal se k hloučku seřazenému na nádvoří. Staršij seržant mluvil o zbabělém útoku Finů na pohraniční stanici a že musí být tento krok tvrdě potrestán. Začala válka.
Dymitrij seděl na vozidle GaZz, když se ozval křik a kolona se rozjela. Hodinu jeli k hranicím. Jemu to připadalo jako věčnost. Zastavili. Další vojáci v sovětských uniformách vlekli dva finské hraničníky dobité do krve. Postavili je před velitele kolony. Nějaká rozmluva. Vojáci chytli znovu Finy pod paží a odvlekli je k blízkému příkopu potoka. Ozvali se dvě rány. Ruští vojáci se vrátili sami. Jen si urovnávali zbraně na pažích.
Překročení hranice proběhlo v klidu. Projeli blízko děl, jež vedli palbu přes hranice do blízkého lesa. Kolona zastavila. Velitel hovořil asi s velitelem dělostřelců. Palba přestala. Kolona se dala opět do pohybu. Půl hodiny se nic nedělo. Kdosi vytáhl harmoniku. Začal hrát melodii známé písně kaťuša. Dymitrij se jako většina kolony přidal do zpěvu. Přiblížili se k lesu. Nikoho to neznepokojovalo.
Po této palbě děl tam nemohla zůstat živá ani veverka. Píseň se blížila ke konci. Dymitrij se právě hodlal doříci slova poslední sloky, když tank vedoucí kolonu vybuchl. Podél cesty se mihli stíny a palba z lesa začala kosit jejich vojáky. Vojáci v panice začali vylézat i z tanku uzavírajícího kolonu. Všichni padli mrtví na zem.
Byli v pasti. V tu chvíli se Dymitrij vrhl přes bok vozu. Schoval se pod něj. Ruce se mu třásli zimou. Palba přestala. Z lesa se začali vynořovat postavy. Proti němu se objevila vysoká postava. Napřáhl pušku a do slepa střelil. Postava sebou škubla a její ruce spočinuli na břichu. Postava padla na zem. V tu chvíli se ozvali finské skřeky. Dymitrij odhodil pušku a za hvízdotu kulek finských zbraní začal utíkat pryč z lesa. Zde i příběh Dymitrije končí, jelikož o něm nejsou žádné záznamy. Nikdy nebyli nalezeny dokumenty o koloně, jež se nikdy nevrátila....
Po konci druhé světové války se nikdo neznepokojoval osudem Olseva Holmize či Dymitrije Sgalina. Svět se staral o své vlastní rány z války a jediní kdo znali tento příběh si jej odnesli do hrobu v bitvě v neznámém lese někde ve Finsku....
KONEC
Olsev Holmiz. Mladý 17-ti letý klučina,jež pomáhá svému otci na statku poblíž lesa ve středním Finsku. Vede bezstarostný život, i přesto, že ve středu Evropy zuří válka. Jemu to ovšem nevadí. Navečer se vypaří z domu ke kamarádům na vodku.
K večeru už mrzlo a Olsev se vydal k blízké chalupě v jejich vesnici. Před domem už postávala skupinka chlapců a děvčat v jeho věku.
Přátelsky si poplácali po zádech a s pár dívkami se políbil. Vešli do blízké světnice. Pili a smáli se všemu na co přišli.
I těm hrůzám v Evropě. To ale už nebyli oni. K půlnoci zhasla svíčka a světnicí zavládlo ticho. Ráno bylo překrásné a tiché. Všichni ještě spali a Olsev vyšel před chalupu. Protáhl se. Byl krásný listopadový den. Od branky na něj zaštěkal pes. Olsev vykročil aby jej pohladil.
V tu chvíli se ozval zvuk letadel a svist. V okolí domů dopadaly bomby. Olsev nevěděl zda utíkat nebo zůstat na místě. Ozval se svist a výbuch jej odhodil. Všude pobíhali zděšení lidé. On zůstal stát na místě.
Až blízký výbuch jej přivedl do reality. Okolo se váleli mrtvoly lidí, jež znal od dětství. Pes kňučel za brankou. Olsev se otočil, když v tu chvíli strnul. Chalupa, kde s kamarády trávili večer hořela jako táborový oheň. Olsev padl na kolena a z očí mu stékaly slzy.
Nezůstanou pomstěni. V tu chvíli se rozběhl domů. Vzal si kabát,čepici a políbil plakající matku na čelo. Vesnice nezůstane nepomstěna. U cesty odchytl vojenský vůz. Ten kontroloval škody. Dva vojenští důstojníci mu nedůvěřovali, ale nakonec jej vzali sebou. Vůz se rozjel směrem k blízké stanici. Zde nafasoval něco jako uniformu. Zbraň byla určitě starší než on. Nějaká šarže jej strčením ruky vecpala do řady mezi ostatní.
Pěšky se vydali na cestu. Nikoho nezajímalo, že nemá ani pořádnou uniformu. Polovina lidí okolo měla sotva řemení. Připadalo mu to jako banda lupičů. Vydali se na cestu. Šlapali hodinu? dvě? když došel rozkaz zastavit a zakopat se. V dáli se ozývali výbuchy a střelba. Jejich pozice měla býti v lese podél jediné sjízdnější cesty v okolí. Kopali hodinu. Země byla zmrzlá na kost.
Někteří ,,vojáci´´ k navršení zeminy jako okopů používali větvě, jež osekali z některých jehličnanů. Okopy byly podél cesty. Na začátku a na konci linie se palba křížila pro uzavření postupu. Sníh se mísil s hlínou a jehličím. Výbuchy v dáli přestali. Velitelé zaveleli k udržení pozic. Všichni se kryli za pozicemi. Připraveni k palbě. Pomalu se blížil rachot pásů ruských tanků.
Olsevova ruka se třásla. Nevěděl jestli mrazem nebo strachy. Kolona se přibližovala k lesu. Vjela do něj. Ruští vojáci si zpívali. Nic jim nerozuměl. Vzpomněl si na vesnici, kamarády,plačící matku...Ozval se výbuch následován dalším kolona byla odříznuta. Z okopů se spustila palba. Ruští vojáci padali mrtvi z vozů. Nikdo z nich nevěděl odkud jde palba.
Olsev zamířil. Vystřelil. Na rusově tváři se objevila křeč, ale vzápětí i klid. Přebil. Znovu vystřelil. Kulka se odrazila od pancíře hořícího tanku. Kulomety přestávali pálit. Několik výstřelů. Nastalo ticho. Někteří vojáci vylezli ze zákopů. Olsev vylezl. Opatrně mířil puškou na blízké rusy. Všichni byli mrtvý. Olsev odložil pušku a sedl si do mokrého sněhu, jež byl nasáklí rudou sovětskou krví. S námahou si protřel zmrzlé ruky. Na ruce ucítil štiplavý pocit. Byl postřelen. Ne-jen škrábnut. Vstal, když se ozval výstřel. Olsev se chytl za břicho. Na ruce se objevila krev rudější než vlajka, kterou jeho spolubojovníci našli na zničeném tanku. Podíval se na nebe a s klidem v duši padl na zem. Olsev Holmiz stanul mezi svými známými z vesnice. Okusil klid nebes....
Za Matičku Rus
Dymitrij. Syn chudého dělníka z Leningradu přešlapoval na nádvoří. Pokuřoval cigaretu. Jako 19ti letý měl ukončit vojenskou službu a plánoval se vrátit zpět do Moskvy k rodičům. Přešlapoval s Vladimirem Vologou a pokuřovali cigaretu. Kouřit se to nedalo, ale co dělat. Z neznámého důvodu nafasovali zvětšené příděly munice. Věci si měly zabalit do báglů. Na rameni se mu houpala puška Mosin.
V tu chvíli se ozval poplach. Zahodil cigaretu a přidal se k hloučku seřazenému na nádvoří. Staršij seržant mluvil o zbabělém útoku Finů na pohraniční stanici a že musí být tento krok tvrdě potrestán. Začala válka.
Dymitrij seděl na vozidle GaZz, když se ozval křik a kolona se rozjela. Hodinu jeli k hranicím. Jemu to připadalo jako věčnost. Zastavili. Další vojáci v sovětských uniformách vlekli dva finské hraničníky dobité do krve. Postavili je před velitele kolony. Nějaká rozmluva. Vojáci chytli znovu Finy pod paží a odvlekli je k blízkému příkopu potoka. Ozvali se dvě rány. Ruští vojáci se vrátili sami. Jen si urovnávali zbraně na pažích.
Překročení hranice proběhlo v klidu. Projeli blízko děl, jež vedli palbu přes hranice do blízkého lesa. Kolona zastavila. Velitel hovořil asi s velitelem dělostřelců. Palba přestala. Kolona se dala opět do pohybu. Půl hodiny se nic nedělo. Kdosi vytáhl harmoniku. Začal hrát melodii známé písně kaťuša. Dymitrij se jako většina kolony přidal do zpěvu. Přiblížili se k lesu. Nikoho to neznepokojovalo.
Po této palbě děl tam nemohla zůstat živá ani veverka. Píseň se blížila ke konci. Dymitrij se právě hodlal doříci slova poslední sloky, když tank vedoucí kolonu vybuchl. Podél cesty se mihli stíny a palba z lesa začala kosit jejich vojáky. Vojáci v panice začali vylézat i z tanku uzavírajícího kolonu. Všichni padli mrtví na zem.
Byli v pasti. V tu chvíli se Dymitrij vrhl přes bok vozu. Schoval se pod něj. Ruce se mu třásli zimou. Palba přestala. Z lesa se začali vynořovat postavy. Proti němu se objevila vysoká postava. Napřáhl pušku a do slepa střelil. Postava sebou škubla a její ruce spočinuli na břichu. Postava padla na zem. V tu chvíli se ozvali finské skřeky. Dymitrij odhodil pušku a za hvízdotu kulek finských zbraní začal utíkat pryč z lesa. Zde i příběh Dymitrije končí, jelikož o něm nejsou žádné záznamy. Nikdy nebyli nalezeny dokumenty o koloně, jež se nikdy nevrátila....
Po konci druhé světové války se nikdo neznepokojoval osudem Olseva Holmize či Dymitrije Sgalina. Svět se staral o své vlastní rány z války a jediní kdo znali tento příběh si jej odnesli do hrobu v bitvě v neznámém lese někde ve Finsku....
KONEC
Za císaře
Za císaře!
Psal se rok 1959. V malé filipínské jeskyňce se krčila ještě menší šedivá postava. O rameno měla opřenou pušku. Asi americkou M1. Podřimovala. V pravé ruce pomalu dohořívala malá cigareta. Přes nohu najednou přeběhla postavičce krysa. Postavička pootevřela svoje oči a s námahou se protáhla. Kopla do prázdné plechovky a rozhlédla se po jeskyni.
Venku přestalo pršet. Postavička postávala před vchodem do jeskyně. ,,Co je na jídlo??´´ ozval se hlas z druhého konce jeskyně. Postava stojící u vchodu kopla k té druhé prázdnou plechovku. ta spadla na kamen a cinknutí se rozlehlo po celé jeskyni. Druhá postava vstala a také si to zamířila ke vchodu do jeskyně.
,,Měli bychom jít na oběd.´´řekla druhá postava. V ruce už zároveň třímala důstojnickou pistoli zatímco se z poza opasku blýskal samurajský meč. Oběma zakručelo v břiše. Oba se zasmáli a pomalu začali sestupovat se zbraněmi dolů z jeskyně do údolí. Zde poklidně žila vesnice. K ní se po kluzkých cestičkách pomalu blížili.
Dostali se k plotu nějaké zahrádky. Pomalu se podél něj plížili. Kryli se a utíkali tak rychle jako když jim bylo 20. Teď ale není rok 1944,kdy prodělali výcvik. Byly přece ,,ve válce´´. Proplížili se do slaměné chýše tak nejtišeji jak dokázali. Jedna postavička se začala přehrabovat v ošatkách s rýží a po hrstích ji cpala do malé plátové tašky. Přihodila k ní i nějaké banány. Po dřevěných schodech se ozvalo klapání. Oba strnuli. Ve dveřích se objevilo malé dítě. Sotva umělo chodit. To ale pohled na cizí lidi vylekalo a začalo s brekem křičet. Oba Japonci se snažili někudy utéci. Oknem se zpět na dvůr nedostanou. Zamířili ke dveřím, zároveň odhodili dítě stranou. To spadlo a už se nezvedlo. Přestalo i brečet.
Ve vesnici se rozšířil zmatek a několik mužů vyběhlo za záhadnými postavami. Japonci několikrát vystřelili do davu a jeden vesničan spadl na zem. Ostatní běželi za vetřelci. Jeden z Japonců zakopl. Nemohl vstát a svému druhu naznačil aby utíkal pryč. Sebral tedy zbraň a rýži a utíkal z vesnice pryč. Druhý zůstal zraněn uprostřed cesty. Párkrát vystřelil do davu. Ten se začal krýt. Brzy došla munice a rozlícený dav se znovu rozběhl a doslova vojáka ukamenoval. Bezvládné tělo přivázali na kříž, jež vztyčili uprostřed návse. Tělo zde viselo dva týdny. Onu ,,štastlivci´´ se podařilo dostat zpět do jeskyně. Zde i vše končí. Roku 1990 se ovšem podařilo ,,lovcům pokladů´´ najít zbraň a osobní vybavení z druhé světové války. Dále trochu munice a nekonzumovatelného jídla-zřejmě rýže.
Zbytky nějakých těl ovšem nebyly nikdy nalezeny....
Psal se rok 1959. V malé filipínské jeskyňce se krčila ještě menší šedivá postava. O rameno měla opřenou pušku. Asi americkou M1. Podřimovala. V pravé ruce pomalu dohořívala malá cigareta. Přes nohu najednou přeběhla postavičce krysa. Postavička pootevřela svoje oči a s námahou se protáhla. Kopla do prázdné plechovky a rozhlédla se po jeskyni.
Venku přestalo pršet. Postavička postávala před vchodem do jeskyně. ,,Co je na jídlo??´´ ozval se hlas z druhého konce jeskyně. Postava stojící u vchodu kopla k té druhé prázdnou plechovku. ta spadla na kamen a cinknutí se rozlehlo po celé jeskyni. Druhá postava vstala a také si to zamířila ke vchodu do jeskyně.
,,Měli bychom jít na oběd.´´řekla druhá postava. V ruce už zároveň třímala důstojnickou pistoli zatímco se z poza opasku blýskal samurajský meč. Oběma zakručelo v břiše. Oba se zasmáli a pomalu začali sestupovat se zbraněmi dolů z jeskyně do údolí. Zde poklidně žila vesnice. K ní se po kluzkých cestičkách pomalu blížili.
Dostali se k plotu nějaké zahrádky. Pomalu se podél něj plížili. Kryli se a utíkali tak rychle jako když jim bylo 20. Teď ale není rok 1944,kdy prodělali výcvik. Byly přece ,,ve válce´´. Proplížili se do slaměné chýše tak nejtišeji jak dokázali. Jedna postavička se začala přehrabovat v ošatkách s rýží a po hrstích ji cpala do malé plátové tašky. Přihodila k ní i nějaké banány. Po dřevěných schodech se ozvalo klapání. Oba strnuli. Ve dveřích se objevilo malé dítě. Sotva umělo chodit. To ale pohled na cizí lidi vylekalo a začalo s brekem křičet. Oba Japonci se snažili někudy utéci. Oknem se zpět na dvůr nedostanou. Zamířili ke dveřím, zároveň odhodili dítě stranou. To spadlo a už se nezvedlo. Přestalo i brečet.
Ve vesnici se rozšířil zmatek a několik mužů vyběhlo za záhadnými postavami. Japonci několikrát vystřelili do davu a jeden vesničan spadl na zem. Ostatní běželi za vetřelci. Jeden z Japonců zakopl. Nemohl vstát a svému druhu naznačil aby utíkal pryč. Sebral tedy zbraň a rýži a utíkal z vesnice pryč. Druhý zůstal zraněn uprostřed cesty. Párkrát vystřelil do davu. Ten se začal krýt. Brzy došla munice a rozlícený dav se znovu rozběhl a doslova vojáka ukamenoval. Bezvládné tělo přivázali na kříž, jež vztyčili uprostřed návse. Tělo zde viselo dva týdny. Onu ,,štastlivci´´ se podařilo dostat zpět do jeskyně. Zde i vše končí. Roku 1990 se ovšem podařilo ,,lovcům pokladů´´ najít zbraň a osobní vybavení z druhé světové války. Dále trochu munice a nekonzumovatelného jídla-zřejmě rýže.
Zbytky nějakých těl ovšem nebyly nikdy nalezeny....
Nebeský zázrak
Nebeský zázrak
Květen 1945. Byl 20.květen roku 1945.
Na malém opuštěném statku někde v Německu. na dvoře stál Hakl se znakem divize Das Reich. Opodál stál Kubelwagen, jako oporu mu dělal nákladní vůz Opel Blitz společně s dalším Haklem. Na žebřiňáku, jež částečně stál ven ze stodoly , se v horkém dnu povalovaly postavy v různorodých uniformách snad všech bývalých složek Německa-SS,Wehrmacht,Gestapo.....
Ze dveří vyšel asi 20ti letý důstojník v uniformě SS následován bývalým příslušníkem Luftwaffe. Tomu se na hrudi blýskal Rytířský kříž s ratolestmi. Jejich pohled, i když unavený, spočíval na nákladním vozu, překrytý plachtou. Zde stáli i v tom horku dva vojáci vyzbrojeni samopaly. I na nich byla vidět únava. Vždyť byl 2.týden míru. V tu chvíli doběhl udýchaný mlaďoučký, 17ti letý voják Hitlerjugend. V ruce držel britského Colta.
,,Herr kapitan´´ zasalutoval. ,,Od severu se blíží kolona. Obrněné vozy, jeepy, jeden tank.´´ Kapitán se zděsil. ,,Za jak dlouho?!´´ Vojáček ještě rudý v obličeji z rychlosti běhu ze sebe hodil ,,Maximálně 10-15 minut´´. Všichni stáli a čekali. ,,Připravit k odjezdu! Pět minut..´´ křikl kapitán. Jako by jim dal další život. Všichni se rozběhli na určitá místa. Konvoj se hnul. Unikli Američanům za pět minut dvanáct. Jeli půl hodiny. V tu chvíli se ozval výstřel z kulometu. Americká hlídka.
Ve stejnou chvíli se rozštěkal i MG z haklu. 5 Vojáků vyskočilo a hodilo směrem k předpokládanému nepříteli granáty. Kulomet utichl. V tu chvíli vyběhl z křoví voják v americké uniformě. Příslušník od Luftwaffe spustil palbu ze samopalu. Američanovi se podařilo útéct. Kapitán neměl na výběr. Další postup bude zajišťovat jeden Hakl a kubelwagen. Zůstalo zde 20 vojáků. Pancéřová barikáda.
Samotná kolona postupovala. Opel Blitz i přes situaci hlídalo 8 vojáků. Švýcarsko bylo odsud asi 17 km. Uplynulo 5 minut. Kolona postoupila asi o 700 metrů, když v dáli se ozvala střelba. Zadní hlídky se dostaly do kontaktu s nepřítelem. Za chvíli palba utichla. Od Švýcarska a poklidného života jim zbývá necelých 16 kilásků. Na této
trase byl jeden most. Most naděje.
Za mostem bylo už Švýcarsko. Během cesty je obtěžovali jednotky Američanů na jeepech. ,,Most!´´ křikl kdosi. Stál tam. Na německé straně stála bouda. Ta rychle byla obsazena. Bylo zajato 10 Američanů. Jejich těla byla později nalezena s kulkou v týle. Z druhé strany to pozorovali dva švýcarští pohraničníci. Těm se o deset minut později Němci vzdali.
Záhadná truhla byla odevzdána Američanům, jež právě dorazili na protější břeh. Ta byla odeslána do USA s číslem na bedně 3810459 Top Secret pod kódovým označením ,,Nebeský zázrak´´. Prohledání předmětu se odhaduje na rok 2010. Němečtí zajatci byli po 6 měsících ve švýcarském zajetí propuštěni domů do Německa...
Psal se říjen roku 2010. Země se ocitla v troskách. Malé skupiny přeživších se snaží uhájit lidskou rasu. Planetu zpustošil výbuch několik tisíckrát silnější než atomová bomba v Hirošimě...
Květen 1945. Byl 20.květen roku 1945.Na malém opuštěném statku někde v Německu. na dvoře stál Hakl se znakem divize Das Reich. Opodál stál Kubelwagen, jako oporu mu dělal nákladní vůz Opel Blitz společně s dalším Haklem. Na žebřiňáku, jež částečně stál ven ze stodoly , se v horkém dnu povalovaly postavy v různorodých uniformách snad všech bývalých složek Německa-SS,Wehrmacht,Gestapo.....
Ze dveří vyšel asi 20ti letý důstojník v uniformě SS následován bývalým příslušníkem Luftwaffe. Tomu se na hrudi blýskal Rytířský kříž s ratolestmi. Jejich pohled, i když unavený, spočíval na nákladním vozu, překrytý plachtou. Zde stáli i v tom horku dva vojáci vyzbrojeni samopaly. I na nich byla vidět únava. Vždyť byl 2.týden míru. V tu chvíli doběhl udýchaný mlaďoučký, 17ti letý voják Hitlerjugend. V ruce držel britského Colta.
,,Herr kapitan´´ zasalutoval. ,,Od severu se blíží kolona. Obrněné vozy, jeepy, jeden tank.´´ Kapitán se zděsil. ,,Za jak dlouho?!´´ Vojáček ještě rudý v obličeji z rychlosti běhu ze sebe hodil ,,Maximálně 10-15 minut´´. Všichni stáli a čekali. ,,Připravit k odjezdu! Pět minut..´´ křikl kapitán. Jako by jim dal další život. Všichni se rozběhli na určitá místa. Konvoj se hnul. Unikli Američanům za pět minut dvanáct. Jeli půl hodiny. V tu chvíli se ozval výstřel z kulometu. Americká hlídka.
Ve stejnou chvíli se rozštěkal i MG z haklu. 5 Vojáků vyskočilo a hodilo směrem k předpokládanému nepříteli granáty. Kulomet utichl. V tu chvíli vyběhl z křoví voják v americké uniformě. Příslušník od Luftwaffe spustil palbu ze samopalu. Američanovi se podařilo útéct. Kapitán neměl na výběr. Další postup bude zajišťovat jeden Hakl a kubelwagen. Zůstalo zde 20 vojáků. Pancéřová barikáda.
Samotná kolona postupovala. Opel Blitz i přes situaci hlídalo 8 vojáků. Švýcarsko bylo odsud asi 17 km. Uplynulo 5 minut. Kolona postoupila asi o 700 metrů, když v dáli se ozvala střelba. Zadní hlídky se dostaly do kontaktu s nepřítelem. Za chvíli palba utichla. Od Švýcarska a poklidného života jim zbývá necelých 16 kilásků. Na této
trase byl jeden most. Most naděje.
Za mostem bylo už Švýcarsko. Během cesty je obtěžovali jednotky Američanů na jeepech. ,,Most!´´ křikl kdosi. Stál tam. Na německé straně stála bouda. Ta rychle byla obsazena. Bylo zajato 10 Američanů. Jejich těla byla později nalezena s kulkou v týle. Z druhé strany to pozorovali dva švýcarští pohraničníci. Těm se o deset minut později Němci vzdali.
Záhadná truhla byla odevzdána Američanům, jež právě dorazili na protější břeh. Ta byla odeslána do USA s číslem na bedně 3810459 Top Secret pod kódovým označením ,,Nebeský zázrak´´. Prohledání předmětu se odhaduje na rok 2010. Němečtí zajatci byli po 6 měsících ve švýcarském zajetí propuštěni domů do Německa...
Psal se říjen roku 2010. Země se ocitla v troskách. Malé skupiny přeživších se snaží uhájit lidskou rasu. Planetu zpustošil výbuch několik tisíckrát silnější než atomová bomba v Hirošimě...
Vánoční příběh
Vánoční příběh
Z nebe padal sníh. Krajina zamrzla a louže vody se měnily v kluzavky. Hans se díval na nebe. Nyní mu ty padající vločky nepřipadaly tak rozkošné. I přes pokus se tomu bránit, fantazie mu každou předělávala v podvědomí na smrtící kulku. Pevně stiskl v rukou tužku a papír, zavřel oči a hluboce se nedechl.
Mohl takhle se zavřenýma očima sedět ještě tak asi minutu, když ucítil na rameni dotek. Prudce sebou škubl a podíval se vzhůru na původce doteku. Byl jím vojín Staufer. ,,Herr kapitán...´´a ukázal před sebe na protější stranu směrem k nepříteli. Hans si nasadil svou čepici a vzal do ruky pušku. Zvedl se a přes okraj zákopu zpozoroval stejně jako ostatní jdoucí Brity směrem k nim. Vojín Staufer okamžitě zasedl ke kulometu a chystal se k palbě. ,,Zadrž!´´ vykřikl Hans ,,Mají bílou vlajku...´´
Britové přišli asi do půlky země nikoho. Zastavili se a zamávali bílým praporem. Němečtí vojáci v zákopech je pořád tupě pozorovali. ,,No tak! Bílý hadr a tyč!´´ zahřměl Hans. ,,A rychle!´´ Najednou se odkudsi objevil vojáček malého vzrůstu a nesl v jedné ruce kus oškubané větve a špinavé spodky. ,,Pitomečku!´´zahřměl opět Hans. Vojáček kamsi zmizel. Radši. Hans vběhl do podivného otvoru a za chvíli byl zpět s bílou košilí. Přivázal ji rukávy k větvi, kterou držel voják, jehož jméno neznal. Vzal údajný bílý prapor a vztyčil jej do vzduchu. Pomalu vystoupil ze zákopu a zamával jim směrem k Britům. Ti mu jako na pozdrav a že rozumí odpověděli stejným gestem-zamáváním jejich vlajky.
Hans se dvěma vojáky, jež sice měli pušky na ramenou, ale byli připraveni je použit, se blížili ke skupince Britů. Hans podezíravě sledoval onu skupinku čtyř Britů, jež se na ně usmívají. Hans, i když ne moc přesvědčivě, své vojáky uklidňoval. Obě skupinky se zastavily asi dva metry od sebe. Britský nosič bílé vlajky předal ji svému druhu a začal dolovat cosi ve svých kapsách. Německý voják nervózně ohmatával kožené pouzdro své pistole u pasu. ,,Klid...´´ řekl Hans, doufajíc, že uvolní alespoň trochu napnutou atmosféru. Britský voják přestal dolovat ve svých kapsách a vytáhl ošuntělý balíček, předal jej Hansovi a pokývnutím hlavy mu dal najevo aby jej otevřel.
Hans se nestačil divit-ponožky pletené z pravé vlny. Zmohl se pouze na nevýrazné a slabé ,,Danke...´´ a nepřestával se koukat na britského vojáčka. Z obou stran zákopů začali postupně vylézat vojáci přejíc si navzájem veselé svátky a předávali si dárky.
Najednou se odkudsi objevil Anglán s hromadou hadrů svázaných provázkem do podoby míče. S úsměvem jej hodil mezi ostatní a řekl cosi, že jestli se Germáni nebojí, tak ať dají zápas. Za chvíli stála proti sobě dvě družstva o čtyřech hráčích a brankáře.
Rozehrálo se. Němci se zmocnili míče a zpočátku se ovšem zmohli jen na přihrávky na vlastním území.
K Hansovi, jež se zdržoval na území protihráče se najednou dostal míč. Němečtí fanoušci začali povzbudivě hvízdat. Hans se napřáhl a vystřeli. Balón proletěl kolem britského brankáře a bylo to 1:0.
Britové rozehráli. Nebezpečně se blížili s míčem k německé bráně. Nikdo je nedokázal zastavit. Nějaký Brit, zřejmě Skot, vystřelil. Německý brankář ránu vyrazil, ale na ledu se sklouzl a upadl na zadek. Dorážející Brit vyrovnal na 1:1.
Půlhodina utekla. Poločas. Němci prohrávali 3:1.
Po pětiny minutách se opět začalo hrát. Nyní i Hans, jež vystřídal brankáře. Jeho zákroky byly úžasné, když vychytal i další dva dorážející Brity. Z německé strany vládlo nadšení. Jásot. Hans právě vychytal další ránu, jež chytil do ruk. Hodil míč do předu a okamžitě se jej chopil německý hráč. Přihrávka před bránu a gól. 3:2.
Tento gól jakoby povzbudil Němce k dalšímu úsilí. Rozehrávající Britové ztratili míč již po chvíli, a desátník Welthrer si to s ním směřoval k nechráněné bráně. Cestu měl otevřenou, když mu zezadu podrazil nohy nějaký Brit a on spadl na zem. Němečtí fanoušci se dožadovali penalty pomocí gest a pokřiků. Britský a německý rozhodčí se shodli na penaltě. Kopat ji měl Hans. Britský brankář byl nérvózní. Hans se rozběhl a vystřelil. Rána jako z děla. Britský brankář, snažíc se míč chytit, upadl na náledí jako německý brankář předtím a míč odrazem od ,tyčky´ proletěl bránou. Skóre 3:3. Na německé straně se ozval úplný výkřik davu.
Tentokrát začala německá strana s rozehrávkou. Rozehrávka však byla přerušena dotírajícím Britem, ovšem míč se naštěstí dostal k jinému (střídajícímu) Němci a ten s ním okamžitě vyrazil do předu. Britové, již unaveni, se snažili německé přihrávky rušit. ,,Séém...´´ vykřikl Stauffer a okamžitě přihrávaný balón vystřelil na bránu. posledních 15 sekund druhé poloviny zápasu. Britský brankář se už chystal chytit balón do ruk, když se míč najednou odrazil od jeho nohy. Všichni zírali. Zmatený britský brankář již pouze hleděl, jak se míč kutálí přes brankovou čáru. Gól. Němci vyhráli 4:3.
Britové přijali svou porážku férově. I když trochu sklesle. Pogratulovali vítězům a míč jim nechali na památku. Obě strany se začaly vracet do svých linií zákopů.
25.prosinec 1914. Doba neoficiálního míru vypršela a německé zákopy se po přípravě britského dělostřelectva ocitly v troskách. Britská pěchota vyrazila ze svých postavení na zteč a proti nim se rozštěkal kulomet, kosící jejich řady. Válka se vrátila....
Z nebe padal sníh. Krajina zamrzla a louže vody se měnily v kluzavky. Hans se díval na nebe. Nyní mu ty padající vločky nepřipadaly tak rozkošné. I přes pokus se tomu bránit, fantazie mu každou předělávala v podvědomí na smrtící kulku. Pevně stiskl v rukou tužku a papír, zavřel oči a hluboce se nedechl.
Mohl takhle se zavřenýma očima sedět ještě tak asi minutu, když ucítil na rameni dotek. Prudce sebou škubl a podíval se vzhůru na původce doteku. Byl jím vojín Staufer. ,,Herr kapitán...´´a ukázal před sebe na protější stranu směrem k nepříteli. Hans si nasadil svou čepici a vzal do ruky pušku. Zvedl se a přes okraj zákopu zpozoroval stejně jako ostatní jdoucí Brity směrem k nim. Vojín Staufer okamžitě zasedl ke kulometu a chystal se k palbě. ,,Zadrž!´´ vykřikl Hans ,,Mají bílou vlajku...´´
Britové přišli asi do půlky země nikoho. Zastavili se a zamávali bílým praporem. Němečtí vojáci v zákopech je pořád tupě pozorovali. ,,No tak! Bílý hadr a tyč!´´ zahřměl Hans. ,,A rychle!´´ Najednou se odkudsi objevil vojáček malého vzrůstu a nesl v jedné ruce kus oškubané větve a špinavé spodky. ,,Pitomečku!´´zahřměl opět Hans. Vojáček kamsi zmizel. Radši. Hans vběhl do podivného otvoru a za chvíli byl zpět s bílou košilí. Přivázal ji rukávy k větvi, kterou držel voják, jehož jméno neznal. Vzal údajný bílý prapor a vztyčil jej do vzduchu. Pomalu vystoupil ze zákopu a zamával jim směrem k Britům. Ti mu jako na pozdrav a že rozumí odpověděli stejným gestem-zamáváním jejich vlajky.
Hans se dvěma vojáky, jež sice měli pušky na ramenou, ale byli připraveni je použit, se blížili ke skupince Britů. Hans podezíravě sledoval onu skupinku čtyř Britů, jež se na ně usmívají. Hans, i když ne moc přesvědčivě, své vojáky uklidňoval. Obě skupinky se zastavily asi dva metry od sebe. Britský nosič bílé vlajky předal ji svému druhu a začal dolovat cosi ve svých kapsách. Německý voják nervózně ohmatával kožené pouzdro své pistole u pasu. ,,Klid...´´ řekl Hans, doufajíc, že uvolní alespoň trochu napnutou atmosféru. Britský voják přestal dolovat ve svých kapsách a vytáhl ošuntělý balíček, předal jej Hansovi a pokývnutím hlavy mu dal najevo aby jej otevřel.
Hans se nestačil divit-ponožky pletené z pravé vlny. Zmohl se pouze na nevýrazné a slabé ,,Danke...´´ a nepřestával se koukat na britského vojáčka. Z obou stran zákopů začali postupně vylézat vojáci přejíc si navzájem veselé svátky a předávali si dárky.
Najednou se odkudsi objevil Anglán s hromadou hadrů svázaných provázkem do podoby míče. S úsměvem jej hodil mezi ostatní a řekl cosi, že jestli se Germáni nebojí, tak ať dají zápas. Za chvíli stála proti sobě dvě družstva o čtyřech hráčích a brankáře.
Rozehrálo se. Němci se zmocnili míče a zpočátku se ovšem zmohli jen na přihrávky na vlastním území.
K Hansovi, jež se zdržoval na území protihráče se najednou dostal míč. Němečtí fanoušci začali povzbudivě hvízdat. Hans se napřáhl a vystřeli. Balón proletěl kolem britského brankáře a bylo to 1:0.
Britové rozehráli. Nebezpečně se blížili s míčem k německé bráně. Nikdo je nedokázal zastavit. Nějaký Brit, zřejmě Skot, vystřelil. Německý brankář ránu vyrazil, ale na ledu se sklouzl a upadl na zadek. Dorážející Brit vyrovnal na 1:1.
Půlhodina utekla. Poločas. Němci prohrávali 3:1.
Po pětiny minutách se opět začalo hrát. Nyní i Hans, jež vystřídal brankáře. Jeho zákroky byly úžasné, když vychytal i další dva dorážející Brity. Z německé strany vládlo nadšení. Jásot. Hans právě vychytal další ránu, jež chytil do ruk. Hodil míč do předu a okamžitě se jej chopil německý hráč. Přihrávka před bránu a gól. 3:2.
Tento gól jakoby povzbudil Němce k dalšímu úsilí. Rozehrávající Britové ztratili míč již po chvíli, a desátník Welthrer si to s ním směřoval k nechráněné bráně. Cestu měl otevřenou, když mu zezadu podrazil nohy nějaký Brit a on spadl na zem. Němečtí fanoušci se dožadovali penalty pomocí gest a pokřiků. Britský a německý rozhodčí se shodli na penaltě. Kopat ji měl Hans. Britský brankář byl nérvózní. Hans se rozběhl a vystřelil. Rána jako z děla. Britský brankář, snažíc se míč chytit, upadl na náledí jako německý brankář předtím a míč odrazem od ,tyčky´ proletěl bránou. Skóre 3:3. Na německé straně se ozval úplný výkřik davu.
Tentokrát začala německá strana s rozehrávkou. Rozehrávka však byla přerušena dotírajícím Britem, ovšem míč se naštěstí dostal k jinému (střídajícímu) Němci a ten s ním okamžitě vyrazil do předu. Britové, již unaveni, se snažili německé přihrávky rušit. ,,Séém...´´ vykřikl Stauffer a okamžitě přihrávaný balón vystřelil na bránu. posledních 15 sekund druhé poloviny zápasu. Britský brankář se už chystal chytit balón do ruk, když se míč najednou odrazil od jeho nohy. Všichni zírali. Zmatený britský brankář již pouze hleděl, jak se míč kutálí přes brankovou čáru. Gól. Němci vyhráli 4:3.
Britové přijali svou porážku férově. I když trochu sklesle. Pogratulovali vítězům a míč jim nechali na památku. Obě strany se začaly vracet do svých linií zákopů.
25.prosinec 1914. Doba neoficiálního míru vypršela a německé zákopy se po přípravě britského dělostřelectva ocitly v troskách. Britská pěchota vyrazila ze svých postavení na zteč a proti nim se rozštěkal kulomet, kosící jejich řady. Válka se vrátila....
První výstřel
První výstřel
Bylo léto roku 1939 a nic nenasvědčovalo další válce kromě neustále silnějších výkřiků Hitlerovi zuřivosti v ampliónech proti Židům a okolním státům. Slovák Andrej Kulič, voják v záloze, jež měl otce českého žida a matku Slovenku, si ničeho nevšímal. Za pár týdnů mu přece končí povinná vojenská docházka, jež na území tzv. Slovenského štátu platila už 6 měsíců pro všechny vojáky bývalé československé armády, jež měli slovenskou národnost. Těšil se, jak si po návratu domů pochová svého několika-měsíčního synka Tomáška. Z těchto myšlenek ho vyrušil až tlampač, jež vytruboval výsledky fotbalového zápasu. Není tohle jenom sen??? Na kasárenské ubykaci, v níž bydlel s dalšími devíti kamarády, si spokojeně lehl na lůžko. Tuto ideu už nic nemůže pokazit.
30.srpna, pět dní před jeho odchodem z armády vlétl do ubykací důstojník, aby se všichni do deseti minut seřadili na kasárenském dvoře v plné polní a se všemi svými zabalenými osobními věcmi. Všem bylo jasné, že se něco děje. Po seřazení jednotek vstoupil na malý pultík, narychlo složený ze tří bedniček a desky, major Kolnik. Velitel posádky na slovenské straně Beskyd začal s projevem: ,,Kamarádi!´´ Tato slova vyrazila vojákům dech. Vždy byli zvyklí na nadávky a nejsprostší slova z úst tohoto člověka. ,,Naše přátelské Německo potřebuje pomoc. Po neustálých jednání našeho německého spojence s Polskem byly zrušeny pomocí polské ruky všechny dohody o přátelství se všemi okolními státy! To se rovná vypovězení války. Proto musíme našemu spojenci pomoci!´´ Mezi vojáky se rozlehl šum. andrej byl zmatený. Znamená to, že již neuvidí svou ženu se synkem?
Na přemýšlení nebyl čas. Druhého dne totiž jednotka seděla ve vagónech směřující k Polsku jako stádo dobytka na porážku. Projeli několika vesnicemi, ale Andrej to ani nevnímal. Byl myšlenkami doma, u své rodiny. Domýšlel si, jak by si teď hrál se svým synkem a manželka by je s tým svým překrásným úsměvem na tváři pozorovala. Z myšlení ho přerušila hlasitá rána. Vlak zastavil.
Vojáci vyskakovali z vagónů a formovali se do trojstupů. Dali se na pochod. Podle nádraží Andrej i ostatní vojáci usoudili, že to je nějaké větší město. Cestou míjeli ceduli s dvojjazyčným názvem Ostrava-Ostrauer. Co dělají v Protektorátu??? Proč jsou zde?
Jednotka zastavila před velitelstvím Wehrmachtu. strážný u vchodu veliteli, jež přibíhal ke vchodu, zasalutoval a otevřel dveře. Oba zmizeli uvnitř. Za necelých patnáct minut doběhli oba zpět s důstojníkem v patách. ,,Hoši´´, začal mluvit velitel ,,utáboříme se v áčkách ve zdejších kasárnách. Pojďme.´´
K večeru byl tábor rozložen a byl dán rozchod. Byl večer 31.srpna 1939. Ráno jsme vstávali v 7.00 hod. K našemu údivu jsme hned nafasovali ostrou munici a ze zdejšího arzenálu i dvě německá protitanková děla s municí k nim. V rozkaze bylo s námi počítáno v druhém sledu. Oblohu nám měla zajišťovat letka slovenských stíhačů. Náš úkol: Získat město Těšín a okolí v součinnosti s letectvem a německými jednotkami. To určitě nic nebude. Nacvičovali jsme takové boje na cvičení už tolikrát. Jenže tohle není cvičení....
3 dny- 3 dlouhé dny jsme se chystali. V rozhlase se mluvilo o polském útoku na Vých. Prusko a Německo v odvetě se svými spojenci zaútočilo. Byla bombardována Varšava jako odveta za napadení civilních cílů polským letectvem v Německu.
Podle rozkazu jsme měli postupovat společně s německými vojsky na Těšín. V dobách 1.republiky by to bylo hrdinské gesto, ale nyní v dobách Hitlera to mělo cenu pouze jako dobyté území. Oblohu nám měla chránit 5. letecká armáda společně se slovenskými stíhači. Nás bylo 800. S Němci 2000. Proti nám stálo 1200 poláků.
Začátek útoku začal 5. září v ranních hodinách. Probudilo nás v našich pečlivě vyhloubených krytech dělostřelecké bombardování. Mezi Němci začalo propukat obrovské vzrušení. V 6.00 postřelování skončilo.
Němci podporováni středními tanky vyrazili. Ozvaly se rány. Něco se děje. Nikdo tady není! To nás naštvalo.
Pozice jsme vzali za naše. Podle průzkumu nebyly polské jednotky nikde v okolí. Do Varšavy je to jen 300km. To si ale musíme pospíšit. Podle rozhlasu se jednotky postupující z Německa do Pruska setkaly v Gdaňsku. To si nesmíme dát líbit. Bylo 14.září. Dostali jsme rozkaz jež podle Kolníka zněl dobýt vesničku Woliznoe. ,,Je tam jenom malá posádka o 50 mužích a 2 dělech. ´´ To nás aspoň uspokojilo. V poledne jsme následujícího dne vyrazili podporováni 3 německými tanky. Dostali jsme se k první chalupě. Nasadili jsme bodáky. Vzal jsem do ruky granát. BUM! ozval se z chalupy výstřel. Jeden padl. Všichni zahájili ze svých zbraní palbu. Tanky každý jednou vystřelil do chalupy. Utíkal jsem k oknu a hodil do něj granát. Výbuch. razil jsem dovnitř a párkrát vystřelil. Uvnitř ležela mrtvá žena s dítětem v náručí a mrtvý muž s loveckou puškou v ruce...
Poláci se houževnatě bránili. Po boji jsem dostal za úkol zjistit ztráty. Za hodinu jsem je hlásil Kolnikovi. 5 mrtvých,2 zranění. Bylo zabito asi 30 poláků,12 zajato. Zbytek utekl. Ukořistěno 1 dělo ráže 20mm, 15 pušek a 1 kulomet. Loveckou pušku od mrtvého civilisty jsme předali hrdě majoru na druhý den i s ceremoniálem.
Po tomhle boji jsme dostali chvíli volna na přeorganizování. Dostali jsme 3 tanky panzer II od německé armády. Už ale 18.září jsme pokračovali v cestě. Kromě pár přepadů během cesty se nic nedělo. K Varšavě jsme se dostali na 1300km. ,,Podle zpráv se připojila ke kampani i Rudá armáda.´´četl jeden vojín na náklaďáku během cesty. ,,SSSR vyslal své síly jako odpověď na dohodu s Německem a ochranu pobaltských států.´´ To je teda překvápko- řekl jsem tiše...
Cesta ubíhala klidně a 30. září jsme byli už u řeky San. Zničeho nic se ozval výbuch před námi a střelba. Seskočit z vozů! Opětovali jsme palbu. Tanky se otočily a zahájily palbu do porostu. ,,Nestřilet!´´ ozvalo se najednou česky, ,,vzdáváme se!´´ Z porostu vyšlo asi 9 vojáků v uniformách jež připomínaly směsku prvorepublikových a polských uniforem. Dejte ruce dolů. Zajatci se zaražením dali ruce dolů. Byl to šok pro obě strany. Dali jsme si přestávku na louce a začali se zajatci debatovat o situaci doma a v zahraničí. Navečer jsme předali zajatce na nedalekém velitelství Wehrmachtu. Celý večer ase o ničem jiném nemluvilo. Náš střet naštěstí se obešel beze ztrát...
I přes střet s našimi krajany nic nenasvědčovalo něčemu příjemnému. Začal pomalu říjen a my ještě víceméně v letních uniformách jsme trčeli v Polsku. Byli jsme zrovna v jednom stavení polského sedláka a pojídali kaši jež nám moc nerad dal. Jeho manželka s pěti dětmi se držela v povzdálí u okna a pozorovali nás. Začalo pršet a setmělo se. Pomalu začínalo pokapávat. To se ale změnilo přímo v průtrž mračen. Venku zahřmělo. Malá holčička se lekla a s pláčem se vtrhla matce a utekla dveřmi ven. Vyběhli jsme za ní. Děvčátko leželo venku v kaluži vody. Pomalu jsme ji vzali do náruče a odnesli dovnitř. Matka vystrašená si ji rychle vzala do náruče a začala ji utěšovat. Statkář nám poděkoval. Vztahy mezi námi se v mnohém zlepšili.
Bylo půl páté když do dveří vtrhl Kolnik. ,,Odjíždíme!´´vyhrkl. Narychlo jsme se balili a děkovali jsme za jídlo. Byli jsme již připraveni k odjezdu v náklaďácích, když se v dešti objevil statkář s bedýnkou v níž se skrývala část jeho sklizně-jablka, hrušky,zelenina...mnohokrát jsme poděkovali a vůz se rozjel. Pozorovali jsme, jak v dáli mizí silueta statkáře i stavení...
Myslel jsem na rodinu statkáře-na jeho manželku a děti. Budu mít taky takovou rodinu??? Vždyť mám část doma. Manželku se svým malým s chlapečkem. Jakýmpak chlapečkem. Vždyť mu bude za chvíli rok a já ho jak dlouho neviděl. O novinkách doma jsem měl pouze omezený obrázek pomocí dopisů, jež tak často nepřicházeli. Jak dlouho jsme jeli??? 3 hodiny?? Čtyři?? Najednou jsme zastavili. ,,Kdo jste??´´ ozvalo se slovensky. ,,Vojenský transport z polského tažení.´´ odpověděl Kolnik. ,,Dobrá. Tak jeďte.´´ Tohle byl snad jenom sen. Vraceli jsme se domů. Nikdo z nás tomu nemohl uvěřit. Asi za dva dny jsme dojeli do Žiliny. Podle zdejšího velitele nemá již o další vojáky zájem a na Vánoce by jsme mohli být už doma s rodinami. Během týdne jsme nějaké cvičení již neabsolvovali a spíš odevzdávali zbraně a přidělenou munici.
V polovině prosince začalo sněžit. Čas uplynul strašně rychle. 11 nás již opustilo. Zbytek už asi bude propuštěn brzo. S Kolnikem jsme posnídali. Dostali jsme od něj do oběda propustky a vyrazili jsme do města. Za své peníze jsem chtěl manželce a synkovi koupit k Vánocům dárek. Kluci se rozprchli po obchodech. Jeden dokonce do hospody. Na oběd jsme již byli zpět. Dostal jsem dopis. Manželka v něm píše zda přijedu na Vánoce domů. Moje propuštění z armády bude pro ni asi ten největší dárek. 9.prosince již seděl Andrej s dalšími dvěma ve vlaku. Kolnik je přišel osobně vyprovodit. ,,Tak sbohem chlapci a šťastné Vánoce!´´ Mávali jsme mu z rozjíždějícího vlaku jako kluci, jež mávají na svou mámu...
Probudil jsem se v měkké posteli s načechranými peřinami, když tu s obrovským radostným křikem se přihnal můj kluk. Samou radostí jsem jej vzal do náručí a začali si hrát na letadlo.
,,Andreji, Andreji´´ozvalo se za mnou. Otočili jsem se se synkem v náručí a uviděl jsem ve dveřích manželku v její světlemodré kuchyňské zástěře. ,,Nezapomněl jsi, že dnes mají hoši od vás přijít na oběd?´´ Úplně ve mě hrklo. Přes to dovádění se synkem jsem si to ani neuvědomil. ,,Kolik je??´´ vyhrkl jsem. ,,No za hodinu jsou tady.´´ zněla odpověď. Rychle jsem synka položil a utíkal jsem se obléct. Za pět minut jsem utíkal s kbelíkem pro uhlí a dříví do sklepa. ,,Do pěti minut jsem tady´´ ozvalo se ze mě než se dveře zabouchly.
Před dveřmi ležely noviny o velkých vítězstvích SSSR nad Finskem v průběhu zimy. Nesly dnešní datum 20.prosinec 1939. Byly tam i černobílé fotky rudoarmějců držících ukořistěnou finskou vlajku či zničenou kolonu vojenských automobilů a tanků. Rychle jsem noviny zavřel a otevřel dveře od sklepa. nabral jsem uhlí a pádil nahoru. I přes tíži uhlí jsem tam byl rychleji než dole. Byli jsme již přeslečeni do svátečního, když zazvonil zvonek. Šel jsem otevřít. Ve dveřích stáli chlapci od nás s jejich manželkami či přítelkyněmi. Chyběl již jen major Kolnik. Ten s omluvou přišel až o 15 minut později.
Konečně jsme všichni usedli ke stolu. Po jídle jsme vedli každý svoji diskuzi. My vojáci jsme se bavili o tom zimním konfliktu zatímco si naše ženy povídali v kuchyni a dohlížely na děti. Začalo nám být jasné že něco takového potká i nás. ale kdy???
Náš oddíl byl přesunut na východ Slovenska jako odpověď Slovenského štátu na okupaci části Rumunska SSSR. Bylo nám jasné, že se konfliktu nevyhneme. Náš spojenec Německo zatím prohrával bitvu o Británii po vyhrané válce ve Francii. I to jako odpověď na expanzi SSSR do Evropy několik jednotek v Rumunsku. Hlavně kvůli ropným polím jež zde mělo Rumunsko.
Byl chladný večer a já jsem u našeho okopu posedával na hromadě hlíny a pokuřoval. Ozvalo se křupnutí. ,,Stát, kdo je to!´´ ,,Rusové ne. To by jsi už ležel na zemi.´´ odpověděli mi dva maďarští vojáci lámanou slovenštinou, jež přišli z posádky nedaleko nás. Mají prý obchůzku, ale v té tmě zabloudili. Zavedl jsem je dovnitř, kde v teple ohniště posedávali naši...
Po několika minutách jsme bavili o situaci na hranicích. rusové podepsali s Rumuny dohodu a byly vytyčeny hranice. Po třech týdnech čekání jsme se znovu vraceli domů. Všichni jsme byli znovu demobilizováni. Vrátili jsme se domů. Však už za chvíli budou Velikonoce. Mírumilovný život trval až do června 1941 kdy po 22. červnu museli znova všichni narukovat. Slovensko se jako první přidalo ke Německu a zahájilo společnou křížovou výpravu proti bolševismu.
Ke konci června jsme již postupovali přes Polsko do hloubky ruského území. Postupovali jsme s tankovou jednotkou, ale naše tažení spíše připomínalo výlet. V okolí nějakého městečka Lipovec jsme ale narazili. Obří masy ruských vojáků nás donutily stáhnout se do obranných linií.
Celý týden přetrvávaly přestřelky, občas rusové vyrazily na zteč, aby zdolali naše pozice. Nejvíce nám dali zabrat útoky podporované těžkými tanky. Proti nim neměly naše Lt-40,38 či 35 s ráží 37mm vůbec šanci. Když jeden taký tank ztroskotal na minách, jeho osádka vůbec se nehodlala vzdát a začala do našich linií pálit z toho obřího děla. Jeden tank doslova vyletěl i s osádkou do povětří, když dostal přímý zásah i přes jeho možnosti krytí pomocí okopu kolem něj.
Po jedné hodině tank přestal pálit. Během té doby jsem vykouřil asi 10 cigaret. Vystrčil jsem hlavu. Ozvala se dávka z kulometu a rychle jsem zalezl zpět. už ani na tu cigaretu jsem neměl chuť...
Pomalu se blížil soumrak. Hodina naše odplaty se blížila. Pět nás se seřadilo. Každý vyfasoval pět granátů a Walthera, osobní zbraň pro německou armádu. ,,Hodně štěstí.´´ozvalo se za námi, když jsme vylézali ze zákopu. Budeme ho potřebovat.
Dorazili jsme k překážce z ostatnatého drátu. Podle plánu jsme sebou táhli i nůžky na něj a náhradní drát, aby jsme jej zpět natáhli. Pomalu jsme jej rozstřihli a plazením se blížili k tanku. Ten od nás byl asi 300 metrů. Pomalu jsme se plížili s granáty u pasu a Waltherem v pouzdře, připraveným střílet.
Ale najednou neočekávaně se začalo střílet. ,,Urááá´´ ozvalo se z protější strany a proti nám vyrazily masy ruských pěšáků. Okamžitě jsem měl zbraň v ruce. 700, 600, 300, 100 metrů. Blížili se jako lavina. Vystřelil jsem. Rus se okamžitě sesypal se zkřiveným výrazem v obličeji k zemi.
Rychle jsem odjistil granát a hodil od sebe. Do vzduchu vyletělo asi pět rusáků. ,,Zpátky!´´ vykřikl desátník, nacož se zvedl aby o zlomek vteřiny spadl zpět s přůstřel na hrudi. Od našich zákopů štěkaly kulomety nacož je doplňovala palba z tanků co zbyly. Jedna řada padala za druhou. Najednou se nademnou objevil rus s bodákem na pušce a sanžil se mě zabít.
Vystřelil jsem svůj poslední náboj a vrhl se na něj. Kulka ho zásáhla do ramene a já ho svými těžkými údery pěsti snažil dorazit. Najednou se ozvala palba z děl či něčeho podobného. Rozštěkal se kulomet a masy rusů začaly ustupovat. Ohlídl jsem se a uviděl tanky s trámovými kříži. ,,Zaplať pánbůh...´´
¨
Probudili mě hlasy a později i hukot jízdy automobilů. Ležel jsem přikrytý dekou u cesty po které jezdily německé transporty s posilami tam a se zraněnými zpět. ,,No konečně. Už jsem myslel že budeme kopat jámu.´´ usmál se na mě desátník Patrik Vlk. Snažil jsem se zvednout, ale Kolnik, který se znenadání objevil přede mnou mi gestem ruky naznačil abych zůstal ležet.
,,Do konce srpna bychom měli pokročit se skupinou armád Střed směrem na jih od Moskvy. Jelikož ale rusové podnikají sice neúspěšné, ale výtečně dlouhé útoky, které nás zpožďují, tak dostaneme půjčeno 5 haklů od 152. tankové. S těmi se přemístíme k Molevu. Odjezd za půl hodiny.´´ Pak přišel ke mě. ,,Tak co? V pořádku?´´ Nacož jsem mu kývnutím hlavu vnesl úsměv do tváře.
Za 20 minut jsme už uháněli na našich železných ořích dobytým územím jednotkami Wehrmachtu. nejednou jsme viděli jednotky SS a to co za nimi zůstávalo. Vypálené statky,domy, celé vesnice. Podél cesty opuštěné vozy a mrtvá zvířata. V příkopech ti ,co nestihli utéci. Chtělo se mi zvracet.
Blížili jsme se k lesu. Nabili jsme kulomety a zbraně pro možný útok nepřítele ze zálohy. Cesta trvala asi 5 minut, když se ozval výbuch a v lese se začaly objevovat postavy, které se krytí svou střelbou přibližovali. Uchopil jsem kulomet a poslal k zemi první řadu přibližujících. ..
Začali ustupovat. vystřelil jsem krátkou dávku a vyskočil z auta. Pár našich se rozběhlo za mnou do lesa. Utíkali jsme jako zběsilí, bez ohledu na okolí zničit svou kořist jako lev tu svoji. Neuvědomili jsme si, že jsme vnikli do pasti. Ozvala se odněkud z křoví palba a tři naši padli mrtvi na zem. Já tam zůstal uprostřed toho zmatku stát.
V tom mě někdo chytl zezadu za límec o shodil na zem. Byl to náš. Okamžitě jsme vstali a utíkali k blízké hromadě větví a kmenů. Okamžitě jsme zalehli a já připravil kulomet. Všiml jsem si, že to je mělký příkop. ,,Jen aby to nebyl později mělký hrob.´´ řekl můj zachránce poněkud trpce. Spustil jsem palbu do křoví naproti. Naši se odtamtud začali stahovat směrem k nám. Zaujali jsme kruhovou obranu. Partyzáni nás dokonale obklíčili. Za chvíli zaútočili s cílem nás zničit. Zahájil jsem palbu a poslal se dotírající první řadu partyzánů k zemi. Všichni kolem stříleli. Najednou Tonda zahodil pušku a vytáhl osobní zbraň. odjistil a vystřelil směrem na mě. Vedle mě padl mrtvý rus. Spustil jsem palbu a střílel na postupující partyzány jako běs, když mi cvakl závěr kulometu a já byl na suchu. Ani náboj. Mou prioritou bylo přežít. Vytáhl jsem bajonet...
Připevnil jsem jej na kulomet a vyčkával. Vyplatilo se a probodl jsem prvního dolézajícího partyzána. Tomu jsem sebral Špagina a tři zásobníky. Z něj jsem znovu pokropil nedočkavé partyzány, jež s nenávistí v srdci proti nám pořád nabíhali. A padali jako pytle zrní na zem.
Pozor! vykřikl kdosi směrem ke mě a já se rychle otočil a uviděl rusa, jež se mě snaží probodnout. Svalil jsem se na zem a vystřílel do něj snad půlku zásobníku. Kulky mu úplně rozervali ušmudlanou košili. Ozvaly se výstřely a praskání stromů. Za námi se objevily německé a naše tanky. Za nimi postupovali pěšáci a stříleli s urputností do ustupujících partyzánů. Spustil jsem znova palbu na ustupující. Bylo po všem. Vstal jsem a zahlásil se německému důstojníkovi. Ten mi lámanou slovenštinou poblahopřál k úspěšnému potření bolševického odporu.
Půl hodiny jsme prohledávali těla a pobrali mrtvým partyzánům zbraně. Nechali jsme je tam kde padli.
Cestou zpět ke konvoji jsme se bavili o této akci. měli jsme 12 mrtvých a 34 raněných. Zabili jsme asi kolem 60-70 nepřátel. Po cestě jsme měli již v našich rukách město Sutiski. Bylo to k němu 20 minut cesty. Když jsme k němu přijeli, všude se objevili usměvaví občané městečka a vítali nás polibky a vodkou. Mě za tvář vzala krásná mladá rudovláska a dvakrát mě políbila na každou stranu...
Mohlo být něco k ránu. Probudil jsem se v měkké posteli. Hlava mě bolela tak jako by se měla každou chvílí rozpůlit. Zjistil jsem, že jsem skoro nahý. Začal jsem shánět svoje věci, když můj zrak spočinul na posteli, kde jsem ležel. Byla v ní ta rudovláska, co mě po příjezdu políbila. Měl jsem s ní něco?? blesklo mi hlavou. Rudovláska se pootočila. Ztuhnul jsem jako dřevo. Tiše jsem se oblékl a chtěl jít pryč, když se za mnou ozval hlas:,,Ty už jdeš??´´ Pomalu jsem se otočil a šel směrem k dívce. ,,Už musím´´ zalhal jsem, se strachem ji říci, že jsem již několik roků ženatý.
Šel jsem do místního hostince, pokud to tak šlo nazvat. Pár našich již tam sedělo. ,,Tak jaké to bylo??´´ ozvalo se z druhé strany. Měl jsem pocit, že se červenám jako rak. Pomalu jsem šel ke stolu na druhém konci , abych byl od nich co nejdál.Hostinský mi přinesl hrachovku. Tu jsem nejedl už nějaký ten pátek. S chutí jsem se do ní pustil. Když jsem vyšel ven, čekal na nás již Kolník a připravené tanky k výjezdu. Neměl jsem odvahu se jít za ní.
Znovu jsme pokračovali v postupu. Kluci si ze mě utahovali a pořád mi připomínali tu dívku. Já na ni pořád musel myslet. Ale proč? Vždyť mám doma milující manželku a syna...Proč se to muselo stát zrovna mě??
Cestou nad námi přelétávala letadla se slovenskými či německými znaky. Ty slovenské rozhazovaly nějaké papíry. Nová zbraň?? pomyslel jsem si, když jeden mi přistál v obličeji:
„Slovenská armáda splní v tomto boji
odkaz slávneho generála Štefánika, do ostatného dychu verného
bojovníka za práva národa, ktorý ešte roku 1918 v Sibíri s hŕstkou
oddaných mu slovenských dobrovoľníkov chcel organizovať
veľkolepý pochod proti boľševickým rozvratníkom, ktorí v Rusku
uchvátili moc...
Nejde tu o boj proti ruskému národ – ani proti
Slovanstvu. Takýmito heslami operujú len zločinní nepriatelia
národa a štátu, ktorí sa usilujú šíriť rozvrat a chceli by nás vohnať
do záhuby. V tomto boji, ktorého výsledok je jasný, nájde v novej
Európe budúcnosť aj ruský národ.“
Potěš pánbůh...
Někdy v říjnu 1941
Postupovali jsme rychleji než při výcvicích. Však se blížil konec října. Postupovali jsme k Moskvě. Už to nebyli ty vedra, při kterých jsme se na vozidlech opalovali. Pršelo nebo už i sněžilo. Počasí pod psa, jek se říkalo u nás.
Zastavili jsme. Kolnik vyběhl před místní polní velitelství. Vrátil se zpět s jiným důstojníkem a novou trasou postupu. Měli jsme jít společně s Němci na Moskvu-spíše útočit na jižní obranu Moskvy. Postupovali jsme dále do středu Ruska. Zničit jejich centrum.
Postupovali jsme po prašné cestě, jež se během několika minut měla změnit v bažinu. Začalo totiž pršet a z prachu se stalo bláto. Promoklí a unavení jsme se snažili dostat z cesty naše nákladní automobily. S tanky nikdo nehnul. Museli jsme po svých. Pochodovali jsme několik minut když pomalu začalo sněžit.
Promrzlí díky dešti jsme potkali německé polopásové hakly. Těm se tak tak podařilo projet. Dovolili nám nasednout a jeli jsme dál.
Výbuch. Přední hakl vybuchl a my se dostali do křížové palby Rusů. Všichni co seděli na okrajích pancíře byli pokošeni palbou a padali přes okraje. Několik Haklů se vzňalo a hořící vojáci vyskakovali aby byli zabiti palbou Rusů. Výbuch granátu z děla mě vymrštil do povětří a upadl jsem do bezvědomí. Bolela mě hlava-slyšel jsem hlasy říkající něco rusky. Hele, on žije ozvalo se špatně rusky. Jeden z nich mě chytl za límec a šlapal jsem k ostatním. Zbylo nás z celé kolony asi 20. Šlapali jsme asi hodinu, když se před námi otevřel malý prostor, kde byli namačkáni lidé v khaki nebo polní šedi. Zůstal jsem ohromen. Zůstal bych tak stát i do nekonečna, když mě bolest v břichu položila na zem. Nějaký rus mě praštil pažbou své pušky do břicha. Jeden Němec se mi pokusil pomoci vstát.
Prošli jsme bránou, pokud se tomu tak dalo říci a dali nám malý papírek s číslem. Byl jsem číslo 5816. Tolik nás tady je?? a pořád zástupy pokračovali. Rusové zahájili protiútok. Byl začátek prosince. My v letních uniformách jsme mrzli, zatímco Rusové si měli svoje kožešiny a beranice. Na spaní jsme dostali plesnivé deky. Útěk? Nemožný...ale stále častěji jsme na něj mysleli. Proč se o to nepokusit?? Nemáme co ztratit,ne?? Blížila se noc a mě začala být čím dál větší zima....
Probudil jsem se s výkřikem. Ti okolo mě utěšovali, byl to jenom zlý sen. Zdálo se mi, že všichni umřeme, řekl jsem potichu. Nikoho to asi nepřekvapilo. Týden jsme zde seděli a dostávali na den krajíc chleba. Ze svých 65kg jsem shodil asi 20. Strašně nás podviživili. Kdy jsem myslel, že je náš konec?? Jednoho rána-zima, sněžilo, měli jsme hlad nás dovedli k příkopu vedle blízkých kolejí. ,,Myslím, že nás zastřelí´´řekl jeden Němec. Polkl jsem na prázdno.
Stáli jsme tam asi hodinu, když přijel vlak. V předu plošinový vagón s PL kanónem,lokomotiva a...,,Dobytčí vagóny?´´ Podivil se náš. No co?? Jsou tak na dně, že jim už na osobní nezbývá pokusil se jeden Němec o vtip. Nikdo se nesmál....
Nahnali nás dovnitř. Kam jedeme? Já tam nechci..........
Od této chvíle nejsou žádné záznamy o Andrejovi Kuličovi, stejně jako o dalších stovkách německých a jiných vojáků Osy. Po válce se dostavil k Andrejové ženě neznámý voják se zprávou o jeho smrti v sovětském lágru...KONEC
Bylo léto roku 1939 a nic nenasvědčovalo další válce kromě neustále silnějších výkřiků Hitlerovi zuřivosti v ampliónech proti Židům a okolním státům. Slovák Andrej Kulič, voják v záloze, jež měl otce českého žida a matku Slovenku, si ničeho nevšímal. Za pár týdnů mu přece končí povinná vojenská docházka, jež na území tzv. Slovenského štátu platila už 6 měsíců pro všechny vojáky bývalé československé armády, jež měli slovenskou národnost. Těšil se, jak si po návratu domů pochová svého několika-měsíčního synka Tomáška. Z těchto myšlenek ho vyrušil až tlampač, jež vytruboval výsledky fotbalového zápasu. Není tohle jenom sen??? Na kasárenské ubykaci, v níž bydlel s dalšími devíti kamarády, si spokojeně lehl na lůžko. Tuto ideu už nic nemůže pokazit.
30.srpna, pět dní před jeho odchodem z armády vlétl do ubykací důstojník, aby se všichni do deseti minut seřadili na kasárenském dvoře v plné polní a se všemi svými zabalenými osobními věcmi. Všem bylo jasné, že se něco děje. Po seřazení jednotek vstoupil na malý pultík, narychlo složený ze tří bedniček a desky, major Kolnik. Velitel posádky na slovenské straně Beskyd začal s projevem: ,,Kamarádi!´´ Tato slova vyrazila vojákům dech. Vždy byli zvyklí na nadávky a nejsprostší slova z úst tohoto člověka. ,,Naše přátelské Německo potřebuje pomoc. Po neustálých jednání našeho německého spojence s Polskem byly zrušeny pomocí polské ruky všechny dohody o přátelství se všemi okolními státy! To se rovná vypovězení války. Proto musíme našemu spojenci pomoci!´´ Mezi vojáky se rozlehl šum. andrej byl zmatený. Znamená to, že již neuvidí svou ženu se synkem?
Na přemýšlení nebyl čas. Druhého dne totiž jednotka seděla ve vagónech směřující k Polsku jako stádo dobytka na porážku. Projeli několika vesnicemi, ale Andrej to ani nevnímal. Byl myšlenkami doma, u své rodiny. Domýšlel si, jak by si teď hrál se svým synkem a manželka by je s tým svým překrásným úsměvem na tváři pozorovala. Z myšlení ho přerušila hlasitá rána. Vlak zastavil.
Vojáci vyskakovali z vagónů a formovali se do trojstupů. Dali se na pochod. Podle nádraží Andrej i ostatní vojáci usoudili, že to je nějaké větší město. Cestou míjeli ceduli s dvojjazyčným názvem Ostrava-Ostrauer. Co dělají v Protektorátu??? Proč jsou zde?
Jednotka zastavila před velitelstvím Wehrmachtu. strážný u vchodu veliteli, jež přibíhal ke vchodu, zasalutoval a otevřel dveře. Oba zmizeli uvnitř. Za necelých patnáct minut doběhli oba zpět s důstojníkem v patách. ,,Hoši´´, začal mluvit velitel ,,utáboříme se v áčkách ve zdejších kasárnách. Pojďme.´´
K večeru byl tábor rozložen a byl dán rozchod. Byl večer 31.srpna 1939. Ráno jsme vstávali v 7.00 hod. K našemu údivu jsme hned nafasovali ostrou munici a ze zdejšího arzenálu i dvě německá protitanková děla s municí k nim. V rozkaze bylo s námi počítáno v druhém sledu. Oblohu nám měla zajišťovat letka slovenských stíhačů. Náš úkol: Získat město Těšín a okolí v součinnosti s letectvem a německými jednotkami. To určitě nic nebude. Nacvičovali jsme takové boje na cvičení už tolikrát. Jenže tohle není cvičení....
3 dny- 3 dlouhé dny jsme se chystali. V rozhlase se mluvilo o polském útoku na Vých. Prusko a Německo v odvetě se svými spojenci zaútočilo. Byla bombardována Varšava jako odveta za napadení civilních cílů polským letectvem v Německu.
Podle rozkazu jsme měli postupovat společně s německými vojsky na Těšín. V dobách 1.republiky by to bylo hrdinské gesto, ale nyní v dobách Hitlera to mělo cenu pouze jako dobyté území. Oblohu nám měla chránit 5. letecká armáda společně se slovenskými stíhači. Nás bylo 800. S Němci 2000. Proti nám stálo 1200 poláků.
Začátek útoku začal 5. září v ranních hodinách. Probudilo nás v našich pečlivě vyhloubených krytech dělostřelecké bombardování. Mezi Němci začalo propukat obrovské vzrušení. V 6.00 postřelování skončilo.
Němci podporováni středními tanky vyrazili. Ozvaly se rány. Něco se děje. Nikdo tady není! To nás naštvalo.
Pozice jsme vzali za naše. Podle průzkumu nebyly polské jednotky nikde v okolí. Do Varšavy je to jen 300km. To si ale musíme pospíšit. Podle rozhlasu se jednotky postupující z Německa do Pruska setkaly v Gdaňsku. To si nesmíme dát líbit. Bylo 14.září. Dostali jsme rozkaz jež podle Kolníka zněl dobýt vesničku Woliznoe. ,,Je tam jenom malá posádka o 50 mužích a 2 dělech. ´´ To nás aspoň uspokojilo. V poledne jsme následujícího dne vyrazili podporováni 3 německými tanky. Dostali jsme se k první chalupě. Nasadili jsme bodáky. Vzal jsem do ruky granát. BUM! ozval se z chalupy výstřel. Jeden padl. Všichni zahájili ze svých zbraní palbu. Tanky každý jednou vystřelil do chalupy. Utíkal jsem k oknu a hodil do něj granát. Výbuch. razil jsem dovnitř a párkrát vystřelil. Uvnitř ležela mrtvá žena s dítětem v náručí a mrtvý muž s loveckou puškou v ruce...
Poláci se houževnatě bránili. Po boji jsem dostal za úkol zjistit ztráty. Za hodinu jsem je hlásil Kolnikovi. 5 mrtvých,2 zranění. Bylo zabito asi 30 poláků,12 zajato. Zbytek utekl. Ukořistěno 1 dělo ráže 20mm, 15 pušek a 1 kulomet. Loveckou pušku od mrtvého civilisty jsme předali hrdě majoru na druhý den i s ceremoniálem.
Po tomhle boji jsme dostali chvíli volna na přeorganizování. Dostali jsme 3 tanky panzer II od německé armády. Už ale 18.září jsme pokračovali v cestě. Kromě pár přepadů během cesty se nic nedělo. K Varšavě jsme se dostali na 1300km. ,,Podle zpráv se připojila ke kampani i Rudá armáda.´´četl jeden vojín na náklaďáku během cesty. ,,SSSR vyslal své síly jako odpověď na dohodu s Německem a ochranu pobaltských států.´´ To je teda překvápko- řekl jsem tiše...
Cesta ubíhala klidně a 30. září jsme byli už u řeky San. Zničeho nic se ozval výbuch před námi a střelba. Seskočit z vozů! Opětovali jsme palbu. Tanky se otočily a zahájily palbu do porostu. ,,Nestřilet!´´ ozvalo se najednou česky, ,,vzdáváme se!´´ Z porostu vyšlo asi 9 vojáků v uniformách jež připomínaly směsku prvorepublikových a polských uniforem. Dejte ruce dolů. Zajatci se zaražením dali ruce dolů. Byl to šok pro obě strany. Dali jsme si přestávku na louce a začali se zajatci debatovat o situaci doma a v zahraničí. Navečer jsme předali zajatce na nedalekém velitelství Wehrmachtu. Celý večer ase o ničem jiném nemluvilo. Náš střet naštěstí se obešel beze ztrát...
I přes střet s našimi krajany nic nenasvědčovalo něčemu příjemnému. Začal pomalu říjen a my ještě víceméně v letních uniformách jsme trčeli v Polsku. Byli jsme zrovna v jednom stavení polského sedláka a pojídali kaši jež nám moc nerad dal. Jeho manželka s pěti dětmi se držela v povzdálí u okna a pozorovali nás. Začalo pršet a setmělo se. Pomalu začínalo pokapávat. To se ale změnilo přímo v průtrž mračen. Venku zahřmělo. Malá holčička se lekla a s pláčem se vtrhla matce a utekla dveřmi ven. Vyběhli jsme za ní. Děvčátko leželo venku v kaluži vody. Pomalu jsme ji vzali do náruče a odnesli dovnitř. Matka vystrašená si ji rychle vzala do náruče a začala ji utěšovat. Statkář nám poděkoval. Vztahy mezi námi se v mnohém zlepšili.
Bylo půl páté když do dveří vtrhl Kolnik. ,,Odjíždíme!´´vyhrkl. Narychlo jsme se balili a děkovali jsme za jídlo. Byli jsme již připraveni k odjezdu v náklaďácích, když se v dešti objevil statkář s bedýnkou v níž se skrývala část jeho sklizně-jablka, hrušky,zelenina...mnohokrát jsme poděkovali a vůz se rozjel. Pozorovali jsme, jak v dáli mizí silueta statkáře i stavení...
Myslel jsem na rodinu statkáře-na jeho manželku a děti. Budu mít taky takovou rodinu??? Vždyť mám část doma. Manželku se svým malým s chlapečkem. Jakýmpak chlapečkem. Vždyť mu bude za chvíli rok a já ho jak dlouho neviděl. O novinkách doma jsem měl pouze omezený obrázek pomocí dopisů, jež tak často nepřicházeli. Jak dlouho jsme jeli??? 3 hodiny?? Čtyři?? Najednou jsme zastavili. ,,Kdo jste??´´ ozvalo se slovensky. ,,Vojenský transport z polského tažení.´´ odpověděl Kolnik. ,,Dobrá. Tak jeďte.´´ Tohle byl snad jenom sen. Vraceli jsme se domů. Nikdo z nás tomu nemohl uvěřit. Asi za dva dny jsme dojeli do Žiliny. Podle zdejšího velitele nemá již o další vojáky zájem a na Vánoce by jsme mohli být už doma s rodinami. Během týdne jsme nějaké cvičení již neabsolvovali a spíš odevzdávali zbraně a přidělenou munici.
V polovině prosince začalo sněžit. Čas uplynul strašně rychle. 11 nás již opustilo. Zbytek už asi bude propuštěn brzo. S Kolnikem jsme posnídali. Dostali jsme od něj do oběda propustky a vyrazili jsme do města. Za své peníze jsem chtěl manželce a synkovi koupit k Vánocům dárek. Kluci se rozprchli po obchodech. Jeden dokonce do hospody. Na oběd jsme již byli zpět. Dostal jsem dopis. Manželka v něm píše zda přijedu na Vánoce domů. Moje propuštění z armády bude pro ni asi ten největší dárek. 9.prosince již seděl Andrej s dalšími dvěma ve vlaku. Kolnik je přišel osobně vyprovodit. ,,Tak sbohem chlapci a šťastné Vánoce!´´ Mávali jsme mu z rozjíždějícího vlaku jako kluci, jež mávají na svou mámu...
Probudil jsem se v měkké posteli s načechranými peřinami, když tu s obrovským radostným křikem se přihnal můj kluk. Samou radostí jsem jej vzal do náručí a začali si hrát na letadlo.
,,Andreji, Andreji´´ozvalo se za mnou. Otočili jsem se se synkem v náručí a uviděl jsem ve dveřích manželku v její světlemodré kuchyňské zástěře. ,,Nezapomněl jsi, že dnes mají hoši od vás přijít na oběd?´´ Úplně ve mě hrklo. Přes to dovádění se synkem jsem si to ani neuvědomil. ,,Kolik je??´´ vyhrkl jsem. ,,No za hodinu jsou tady.´´ zněla odpověď. Rychle jsem synka položil a utíkal jsem se obléct. Za pět minut jsem utíkal s kbelíkem pro uhlí a dříví do sklepa. ,,Do pěti minut jsem tady´´ ozvalo se ze mě než se dveře zabouchly.
Před dveřmi ležely noviny o velkých vítězstvích SSSR nad Finskem v průběhu zimy. Nesly dnešní datum 20.prosinec 1939. Byly tam i černobílé fotky rudoarmějců držících ukořistěnou finskou vlajku či zničenou kolonu vojenských automobilů a tanků. Rychle jsem noviny zavřel a otevřel dveře od sklepa. nabral jsem uhlí a pádil nahoru. I přes tíži uhlí jsem tam byl rychleji než dole. Byli jsme již přeslečeni do svátečního, když zazvonil zvonek. Šel jsem otevřít. Ve dveřích stáli chlapci od nás s jejich manželkami či přítelkyněmi. Chyběl již jen major Kolnik. Ten s omluvou přišel až o 15 minut později.
Konečně jsme všichni usedli ke stolu. Po jídle jsme vedli každý svoji diskuzi. My vojáci jsme se bavili o tom zimním konfliktu zatímco si naše ženy povídali v kuchyni a dohlížely na děti. Začalo nám být jasné že něco takového potká i nás. ale kdy???
Náš oddíl byl přesunut na východ Slovenska jako odpověď Slovenského štátu na okupaci části Rumunska SSSR. Bylo nám jasné, že se konfliktu nevyhneme. Náš spojenec Německo zatím prohrával bitvu o Británii po vyhrané válce ve Francii. I to jako odpověď na expanzi SSSR do Evropy několik jednotek v Rumunsku. Hlavně kvůli ropným polím jež zde mělo Rumunsko.
Byl chladný večer a já jsem u našeho okopu posedával na hromadě hlíny a pokuřoval. Ozvalo se křupnutí. ,,Stát, kdo je to!´´ ,,Rusové ne. To by jsi už ležel na zemi.´´ odpověděli mi dva maďarští vojáci lámanou slovenštinou, jež přišli z posádky nedaleko nás. Mají prý obchůzku, ale v té tmě zabloudili. Zavedl jsem je dovnitř, kde v teple ohniště posedávali naši...
Po několika minutách jsme bavili o situaci na hranicích. rusové podepsali s Rumuny dohodu a byly vytyčeny hranice. Po třech týdnech čekání jsme se znovu vraceli domů. Všichni jsme byli znovu demobilizováni. Vrátili jsme se domů. Však už za chvíli budou Velikonoce. Mírumilovný život trval až do června 1941 kdy po 22. červnu museli znova všichni narukovat. Slovensko se jako první přidalo ke Německu a zahájilo společnou křížovou výpravu proti bolševismu.
Ke konci června jsme již postupovali přes Polsko do hloubky ruského území. Postupovali jsme s tankovou jednotkou, ale naše tažení spíše připomínalo výlet. V okolí nějakého městečka Lipovec jsme ale narazili. Obří masy ruských vojáků nás donutily stáhnout se do obranných linií.
Celý týden přetrvávaly přestřelky, občas rusové vyrazily na zteč, aby zdolali naše pozice. Nejvíce nám dali zabrat útoky podporované těžkými tanky. Proti nim neměly naše Lt-40,38 či 35 s ráží 37mm vůbec šanci. Když jeden taký tank ztroskotal na minách, jeho osádka vůbec se nehodlala vzdát a začala do našich linií pálit z toho obřího děla. Jeden tank doslova vyletěl i s osádkou do povětří, když dostal přímý zásah i přes jeho možnosti krytí pomocí okopu kolem něj.
Po jedné hodině tank přestal pálit. Během té doby jsem vykouřil asi 10 cigaret. Vystrčil jsem hlavu. Ozvala se dávka z kulometu a rychle jsem zalezl zpět. už ani na tu cigaretu jsem neměl chuť...
Pomalu se blížil soumrak. Hodina naše odplaty se blížila. Pět nás se seřadilo. Každý vyfasoval pět granátů a Walthera, osobní zbraň pro německou armádu. ,,Hodně štěstí.´´ozvalo se za námi, když jsme vylézali ze zákopu. Budeme ho potřebovat.
Dorazili jsme k překážce z ostatnatého drátu. Podle plánu jsme sebou táhli i nůžky na něj a náhradní drát, aby jsme jej zpět natáhli. Pomalu jsme jej rozstřihli a plazením se blížili k tanku. Ten od nás byl asi 300 metrů. Pomalu jsme se plížili s granáty u pasu a Waltherem v pouzdře, připraveným střílet.
Ale najednou neočekávaně se začalo střílet. ,,Urááá´´ ozvalo se z protější strany a proti nám vyrazily masy ruských pěšáků. Okamžitě jsem měl zbraň v ruce. 700, 600, 300, 100 metrů. Blížili se jako lavina. Vystřelil jsem. Rus se okamžitě sesypal se zkřiveným výrazem v obličeji k zemi.
Rychle jsem odjistil granát a hodil od sebe. Do vzduchu vyletělo asi pět rusáků. ,,Zpátky!´´ vykřikl desátník, nacož se zvedl aby o zlomek vteřiny spadl zpět s přůstřel na hrudi. Od našich zákopů štěkaly kulomety nacož je doplňovala palba z tanků co zbyly. Jedna řada padala za druhou. Najednou se nademnou objevil rus s bodákem na pušce a sanžil se mě zabít.
Vystřelil jsem svůj poslední náboj a vrhl se na něj. Kulka ho zásáhla do ramene a já ho svými těžkými údery pěsti snažil dorazit. Najednou se ozvala palba z děl či něčeho podobného. Rozštěkal se kulomet a masy rusů začaly ustupovat. Ohlídl jsem se a uviděl tanky s trámovými kříži. ,,Zaplať pánbůh...´´
¨
Probudili mě hlasy a později i hukot jízdy automobilů. Ležel jsem přikrytý dekou u cesty po které jezdily německé transporty s posilami tam a se zraněnými zpět. ,,No konečně. Už jsem myslel že budeme kopat jámu.´´ usmál se na mě desátník Patrik Vlk. Snažil jsem se zvednout, ale Kolnik, který se znenadání objevil přede mnou mi gestem ruky naznačil abych zůstal ležet.
,,Do konce srpna bychom měli pokročit se skupinou armád Střed směrem na jih od Moskvy. Jelikož ale rusové podnikají sice neúspěšné, ale výtečně dlouhé útoky, které nás zpožďují, tak dostaneme půjčeno 5 haklů od 152. tankové. S těmi se přemístíme k Molevu. Odjezd za půl hodiny.´´ Pak přišel ke mě. ,,Tak co? V pořádku?´´ Nacož jsem mu kývnutím hlavu vnesl úsměv do tváře.
Za 20 minut jsme už uháněli na našich železných ořích dobytým územím jednotkami Wehrmachtu. nejednou jsme viděli jednotky SS a to co za nimi zůstávalo. Vypálené statky,domy, celé vesnice. Podél cesty opuštěné vozy a mrtvá zvířata. V příkopech ti ,co nestihli utéci. Chtělo se mi zvracet.
Blížili jsme se k lesu. Nabili jsme kulomety a zbraně pro možný útok nepřítele ze zálohy. Cesta trvala asi 5 minut, když se ozval výbuch a v lese se začaly objevovat postavy, které se krytí svou střelbou přibližovali. Uchopil jsem kulomet a poslal k zemi první řadu přibližujících. ..
Začali ustupovat. vystřelil jsem krátkou dávku a vyskočil z auta. Pár našich se rozběhlo za mnou do lesa. Utíkali jsme jako zběsilí, bez ohledu na okolí zničit svou kořist jako lev tu svoji. Neuvědomili jsme si, že jsme vnikli do pasti. Ozvala se odněkud z křoví palba a tři naši padli mrtvi na zem. Já tam zůstal uprostřed toho zmatku stát.
V tom mě někdo chytl zezadu za límec o shodil na zem. Byl to náš. Okamžitě jsme vstali a utíkali k blízké hromadě větví a kmenů. Okamžitě jsme zalehli a já připravil kulomet. Všiml jsem si, že to je mělký příkop. ,,Jen aby to nebyl později mělký hrob.´´ řekl můj zachránce poněkud trpce. Spustil jsem palbu do křoví naproti. Naši se odtamtud začali stahovat směrem k nám. Zaujali jsme kruhovou obranu. Partyzáni nás dokonale obklíčili. Za chvíli zaútočili s cílem nás zničit. Zahájil jsem palbu a poslal se dotírající první řadu partyzánů k zemi. Všichni kolem stříleli. Najednou Tonda zahodil pušku a vytáhl osobní zbraň. odjistil a vystřelil směrem na mě. Vedle mě padl mrtvý rus. Spustil jsem palbu a střílel na postupující partyzány jako běs, když mi cvakl závěr kulometu a já byl na suchu. Ani náboj. Mou prioritou bylo přežít. Vytáhl jsem bajonet...
Připevnil jsem jej na kulomet a vyčkával. Vyplatilo se a probodl jsem prvního dolézajícího partyzána. Tomu jsem sebral Špagina a tři zásobníky. Z něj jsem znovu pokropil nedočkavé partyzány, jež s nenávistí v srdci proti nám pořád nabíhali. A padali jako pytle zrní na zem.
Pozor! vykřikl kdosi směrem ke mě a já se rychle otočil a uviděl rusa, jež se mě snaží probodnout. Svalil jsem se na zem a vystřílel do něj snad půlku zásobníku. Kulky mu úplně rozervali ušmudlanou košili. Ozvaly se výstřely a praskání stromů. Za námi se objevily německé a naše tanky. Za nimi postupovali pěšáci a stříleli s urputností do ustupujících partyzánů. Spustil jsem znova palbu na ustupující. Bylo po všem. Vstal jsem a zahlásil se německému důstojníkovi. Ten mi lámanou slovenštinou poblahopřál k úspěšnému potření bolševického odporu.
Půl hodiny jsme prohledávali těla a pobrali mrtvým partyzánům zbraně. Nechali jsme je tam kde padli.
Cestou zpět ke konvoji jsme se bavili o této akci. měli jsme 12 mrtvých a 34 raněných. Zabili jsme asi kolem 60-70 nepřátel. Po cestě jsme měli již v našich rukách město Sutiski. Bylo to k němu 20 minut cesty. Když jsme k němu přijeli, všude se objevili usměvaví občané městečka a vítali nás polibky a vodkou. Mě za tvář vzala krásná mladá rudovláska a dvakrát mě políbila na každou stranu...
Mohlo být něco k ránu. Probudil jsem se v měkké posteli. Hlava mě bolela tak jako by se měla každou chvílí rozpůlit. Zjistil jsem, že jsem skoro nahý. Začal jsem shánět svoje věci, když můj zrak spočinul na posteli, kde jsem ležel. Byla v ní ta rudovláska, co mě po příjezdu políbila. Měl jsem s ní něco?? blesklo mi hlavou. Rudovláska se pootočila. Ztuhnul jsem jako dřevo. Tiše jsem se oblékl a chtěl jít pryč, když se za mnou ozval hlas:,,Ty už jdeš??´´ Pomalu jsem se otočil a šel směrem k dívce. ,,Už musím´´ zalhal jsem, se strachem ji říci, že jsem již několik roků ženatý.
Šel jsem do místního hostince, pokud to tak šlo nazvat. Pár našich již tam sedělo. ,,Tak jaké to bylo??´´ ozvalo se z druhé strany. Měl jsem pocit, že se červenám jako rak. Pomalu jsem šel ke stolu na druhém konci , abych byl od nich co nejdál.Hostinský mi přinesl hrachovku. Tu jsem nejedl už nějaký ten pátek. S chutí jsem se do ní pustil. Když jsem vyšel ven, čekal na nás již Kolník a připravené tanky k výjezdu. Neměl jsem odvahu se jít za ní.
Znovu jsme pokračovali v postupu. Kluci si ze mě utahovali a pořád mi připomínali tu dívku. Já na ni pořád musel myslet. Ale proč? Vždyť mám doma milující manželku a syna...Proč se to muselo stát zrovna mě??
Cestou nad námi přelétávala letadla se slovenskými či německými znaky. Ty slovenské rozhazovaly nějaké papíry. Nová zbraň?? pomyslel jsem si, když jeden mi přistál v obličeji:
„Slovenská armáda splní v tomto boji
odkaz slávneho generála Štefánika, do ostatného dychu verného
bojovníka za práva národa, ktorý ešte roku 1918 v Sibíri s hŕstkou
oddaných mu slovenských dobrovoľníkov chcel organizovať
veľkolepý pochod proti boľševickým rozvratníkom, ktorí v Rusku
uchvátili moc...
Nejde tu o boj proti ruskému národ – ani proti
Slovanstvu. Takýmito heslami operujú len zločinní nepriatelia
národa a štátu, ktorí sa usilujú šíriť rozvrat a chceli by nás vohnať
do záhuby. V tomto boji, ktorého výsledok je jasný, nájde v novej
Európe budúcnosť aj ruský národ.“
Potěš pánbůh...
Někdy v říjnu 1941
Postupovali jsme rychleji než při výcvicích. Však se blížil konec října. Postupovali jsme k Moskvě. Už to nebyli ty vedra, při kterých jsme se na vozidlech opalovali. Pršelo nebo už i sněžilo. Počasí pod psa, jek se říkalo u nás.
Zastavili jsme. Kolnik vyběhl před místní polní velitelství. Vrátil se zpět s jiným důstojníkem a novou trasou postupu. Měli jsme jít společně s Němci na Moskvu-spíše útočit na jižní obranu Moskvy. Postupovali jsme dále do středu Ruska. Zničit jejich centrum.
Postupovali jsme po prašné cestě, jež se během několika minut měla změnit v bažinu. Začalo totiž pršet a z prachu se stalo bláto. Promoklí a unavení jsme se snažili dostat z cesty naše nákladní automobily. S tanky nikdo nehnul. Museli jsme po svých. Pochodovali jsme několik minut když pomalu začalo sněžit.
Promrzlí díky dešti jsme potkali německé polopásové hakly. Těm se tak tak podařilo projet. Dovolili nám nasednout a jeli jsme dál.
Výbuch. Přední hakl vybuchl a my se dostali do křížové palby Rusů. Všichni co seděli na okrajích pancíře byli pokošeni palbou a padali přes okraje. Několik Haklů se vzňalo a hořící vojáci vyskakovali aby byli zabiti palbou Rusů. Výbuch granátu z děla mě vymrštil do povětří a upadl jsem do bezvědomí. Bolela mě hlava-slyšel jsem hlasy říkající něco rusky. Hele, on žije ozvalo se špatně rusky. Jeden z nich mě chytl za límec a šlapal jsem k ostatním. Zbylo nás z celé kolony asi 20. Šlapali jsme asi hodinu, když se před námi otevřel malý prostor, kde byli namačkáni lidé v khaki nebo polní šedi. Zůstal jsem ohromen. Zůstal bych tak stát i do nekonečna, když mě bolest v břichu položila na zem. Nějaký rus mě praštil pažbou své pušky do břicha. Jeden Němec se mi pokusil pomoci vstát.
Prošli jsme bránou, pokud se tomu tak dalo říci a dali nám malý papírek s číslem. Byl jsem číslo 5816. Tolik nás tady je?? a pořád zástupy pokračovali. Rusové zahájili protiútok. Byl začátek prosince. My v letních uniformách jsme mrzli, zatímco Rusové si měli svoje kožešiny a beranice. Na spaní jsme dostali plesnivé deky. Útěk? Nemožný...ale stále častěji jsme na něj mysleli. Proč se o to nepokusit?? Nemáme co ztratit,ne?? Blížila se noc a mě začala být čím dál větší zima....
Probudil jsem se s výkřikem. Ti okolo mě utěšovali, byl to jenom zlý sen. Zdálo se mi, že všichni umřeme, řekl jsem potichu. Nikoho to asi nepřekvapilo. Týden jsme zde seděli a dostávali na den krajíc chleba. Ze svých 65kg jsem shodil asi 20. Strašně nás podviživili. Kdy jsem myslel, že je náš konec?? Jednoho rána-zima, sněžilo, měli jsme hlad nás dovedli k příkopu vedle blízkých kolejí. ,,Myslím, že nás zastřelí´´řekl jeden Němec. Polkl jsem na prázdno.
Stáli jsme tam asi hodinu, když přijel vlak. V předu plošinový vagón s PL kanónem,lokomotiva a...,,Dobytčí vagóny?´´ Podivil se náš. No co?? Jsou tak na dně, že jim už na osobní nezbývá pokusil se jeden Němec o vtip. Nikdo se nesmál....
Nahnali nás dovnitř. Kam jedeme? Já tam nechci..........
Od této chvíle nejsou žádné záznamy o Andrejovi Kuličovi, stejně jako o dalších stovkách německých a jiných vojáků Osy. Po válce se dostavil k Andrejové ženě neznámý voják se zprávou o jeho smrti v sovětském lágru...KONEC
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)