řecko-turecká válka 1920-1922

Řecko-turecká válka

Řecké národní obrození
Řecko, jež bylo ve starověku mocnou říší, se muselo od roku 1453 až do počátků 19.století přispůsobit novým pravidlům Osmanské říše. Během té doby se v Evropě projevovala národní osvobozenecká hnutí inspirovaná Velkou francouzskou revolucí a filosofií osvícenství.

Rozlehlá Osmánská říše nedokázala vzdorovat své vnitřní krizi jinak, než zvyšováním teroru proti netureckým obyvatelům říše. Ovšem tento postup vedl k posílení úsilí netureckých národů a jejich společnému postupu proti tureckým utlačovatelům. Ti postupovali proti netureckým národům, jako např. Řekové, velmi tvrdě. Podle historika Pavla Hradečného byli Turci postupem času vymezeni jako: zlověstní tyrani a barbaři, vyznačující se svou zaostalostí, krvelačností a agresivitou či absencí jakýchkoliv pozitivních vlastností.

Řecké národní obrození, jež je často přirovnáváno k tomu českému, se vyvíjelo ovšem úplně odlišně a skončilo vyhlášením samostatného řeckého státu v roce 1827. Ovšem vznik státu doprovázely politické a ekonomické problémy, jež vznikaly v důsledku nedostatečné rozlohy státu. Roku 1830 patřilo Řecku pouze Poloponés, Attika a úzký pruh pevninského Řecka. V té době vznikla i tzv.Megali Idea neboli Velká myšlenka. V tomto duchu se začal řecký stát postupně rozšiřovat, zejména na úkor Osmanské říše.

V roce 1863 byly k Řecku připojeny Ionské ostrovy, v roce 1878 jižní Epirus, roku 1881 Thesálie a v roce 1897 získala autonomii Kréta. Několika menších územních zisků se podařilo Řekům dosáhnout během balkánských válek a po 1. světové válce.

Předčasná řecká radost
Podobně jako Německu či Maďarsku byly i Turkům po skončení Velké války, coby poraženému státu, předloženy tvrdé mírové podmínky. Tím přišla Osmanská říše o 4/5 svého území. Zemi bylo omezeno loďstvo, armáda a musela platit vítězným státům reparace. Úplný opak byl řecký stát. ten z toho vyšel posílen, získal přístup k Černému moři a velmi rozsáhlé území v Malé Asii. Turci se ovšem smírem, jež uzavřeli jejich představitelé 10.srpna 1920 ve Francii v Servés, odmítli smířit.

Do nového tureckého nacionalistického hnutí, jež začalo postupně organizovat protiřecké odbojové skupiny se postavil Mustafa Kemal. Řekové odhodlaní si uhájit své nové území, zahájili koncem června 1920 maloasijské tažení, při němž získali další území (východní Therakie, Iónie), ovšem řecké úspěchy vyvolaly znepokojení Francie a Itálie, jež sledovali v tomto prostoru své vlastní zájmy. Od nich dostali Řekové příkaz o zastavení postupu.

Řecký ministerský předseda Eleftherios Venizelos pokynů od Itálie a Francie uposlechl a začal se věnovat řešením vnitřních problémů země. Byly vypsány předčasné volby a očekával, že mu lidé za úspěchy proti Turkům vyjádří vděk. Volby ovšem dopadly úplně obráceně a vyhrála v nich nová royalistická strana, jež volala po ukončení konfliktu a nastolení míru.
Venizelos se tak zařadil mezi nechtěné politiky a odešel do exilu. Po smrti krále Alexandra se otočila politika země o 180 stupňů  a nový správci země zavedli Řecko do války, jež měla pro Řecko katastrofální následky.
Eleftherios Venizelos

Zbraně promluvily
Vítězná strna, jež byla podporována staronovým a nepříliš schopným tureckým králem Konstantinem, ovšem po svém příchodu k moci vůbec nebrala moc zřetelu na své předvolební sliby, jež měly zabránit válce. Naopak v lednu 1921 zahájila obrovskou protitureckou ofenzivu na území Malé Asie. Ovšem royalisté postrádali Venizelův diplomatický cit a smysl pro reálné hodnocení mezinárodní a vojenské situace.
na počátku války se ovšem Řekům docela dařilo a jejich vojska postoupila Anatólií a cílem se nakonec stalo dobytí metropole nacionalistů-Ankary. Poměr sil se začal ovšem pomalu obracet na stranu Turků a evropské velmoci začaly jednat. Hned v únoru 1921 předložily poměrně pro obě strany přijatelný návrh. Řecké velení to ale rázně odmítlo a naopak posílilo své válečné snažení.
Ke konci července 1921 se řecké jednotky zastavily na strategicky výhodném místě, jenom 50 kilometrů od Ankary. Přestože řečtí velitelé doporučovali ukončit válku a využít nyní pro Řeky výhodné situace a zahájit mírová jednání. Ovšem vláda a král byli jiného názoru. To mělo za následek operaci dne 23.srpna 1921 v prostoru řeky Sakarya, jež se změnila v krvavou bitvu trvající šestnáct dní. Přestože utrpěli Řekové obrovské ztráty, střetnutí skončilo bez vítěze. Řecko zároveň začalo pociťovat nedostatek mezinárodní podpory a velmi logistické problémy.

Během léta 1922 začali turečtí nacionalisté obrovskou protiofenzívu, jež měla katastrofické následky jak pro řeckou armád, tak i pro řecké maloasijské obyvatelstvo. Výborně zásobovaná a motivovaná turecká armáda přinutila řeckou armáda a obyvatelstvo k ústupu, jež se rychle změnil v bezhlavý útěk. Po izolování a zničení posledních řeckých jednotek se Turci proti poslední řecké výspě-Smyrně.
Během tehdejších pogromů padlo za oběť tureckému řádění několik desítek Řeků a přes 120 000 lidí muselo, často i pěšky, ze Smyrny útéct.

Trvání: březen 1920-říjen 1922
Výsledek:patová situace, uzavření příměří

Ztráty:
Řekové-24 240 mrtvých, 48 880 zraněných, 18 085 nezvěstných
Turci-20 540 mrtvých, 29 845 zraněných

Zdroje:Wikipedie (česká, anglická verze), Živá historie, červen 2009