Panzerkapfwagen I with 20mm Breda 1935 (Německo/Španělsko)

Bojové nasazení tanku Panzer I ve Španělsku ukázalo, že bojová hodnota kulometného tanku v tankových střetnutích je nulová, pokud se mu do cesty postaví tank s kanónem a silnějším pancéřováním, např. T-26. Dokonce i sovětský obrněný automobil BA-30 rovněž s kanónem ráže 45mm, dokázal deklasovat německý tank na vzdálenostt celých 500 metrů.

Proto se objevila potřeba vyzbrojit Panzer I účinným dělem, které by zvýšilo jeho bojovou hodnotu jako tanku. Nakonec byl vybrán italský 20mm kanón Breda 1935, který na 250metrů dokázal prorazit 40mm pancíř, čímž dokázal překonat sovětský tank T-26.

Celkem takto byly přezbrojeny pouze 4 kusy Pz.I ausf. B a to ve zbrojovce ve španělské Seville. Někdy se úvádí pouze tři kusy. Prototypy byly připraveny k testováním do konce září 1937. Ačkoliv byly testyx poměrně úspěšné, nebylo rozhodnutí zavést úpravy přijaty, jelikož již bylo ukořistěno dost soupeřových tanků.

Vzheldem k nové zbrani byla změněna i věž, která chytla čtevrcoý tvar z původního půlkruhu. Zřejěm ovšem byl psotaven jediný kus.

Zdroje:
achtungpanzer.com
wikipedie
panzerne.net

RMS Carpathia (Británie)

Carpathia v americkém New Yorku

RMS Carpathia

RMS Carpathia byla postavena firmou Swan Hunter & Wigham Richardson v loděnicích Newcastle upon Tyne v Británii. Přestože je přirovnávána k Titanicu, jednalo se ve skutečnsoti o velmi skrvnou loď, nejednalo se o žádný luxusní parník, v podstatě šlo o loď běžné třídy určenou pro střední vrstvu. Začátky stavby lodě se datují k 10.září 1901, oficiální spuštění na vodu proběhlo 6.srpna 1902. Loď dosahovala výtlaku 8600 tun.

Plavební zkoušky ma širém moři proběhly mezi 22. a 25.dubnem 1903. Na svou první plavbu se vydala 5.května 1903, přičemž směřovala z anglického Liverpoolu do amerického Bostonu. Poté běžně provozovala plavby s civilními cestujícími a nákladem mezi New York City, Trieste, Fiume a různými středomořskými přístavy.
V noci na 14.dubna 1912 byla RMS Carpathia na cestě z New Yorku do rakousko-uherského Fiume, dnes chorvatské Rijeka. Podobně jako na Titanicu, tak i na této lodi se v té době nacházelo mnoho významných představitelů, jako malířů apod. např., novinář Lewis P. Skidmore, fotograf Dr. Francis H. Blackmarr a Charles H. Marshall.
Zajímavostí je, že tři neteře Charlese H. Marshalla naopak směřiovaly opačným směrem na palubě lodi Titanic.

V té době byl lodní radista Harold Cottam, kdy byly z Titanicu volány nouzové signály SOS, na lodním můstku, kde se zřejmě kochal okolním prostředím. Poté přijal zpětné volání z Newfoundland o nouzovém vysílání Titanicu. Tuto zprávu obdržel 11 minut po půlnoci 15.dubna. Kapitán Arthur Henry Rostron nařídil plný výkon směrem k místu srážky. Maximální výkon lodě byl v té době 17 uzlů , ovšem není pravda, že jel k místu havárie i touto rychlostí, jeho skutečná rychlost se pohabovala kolem 14 až 15 uzlů, tj. asi rychlost kolem 30km/hod. V té době byl vzdálen od msíta katastrofy asi 90km. Pro zvýšení rychlosti muselo být zapotřebí více páry, proto kapitán vydal rozkaz o oddělení horké vody a jejím chlazení.

15.dubna v 4 hodiny nad ránem se loď přece jenom dostala na místo katastrofy, kde kličkovala mezi kusy ledu. V té době byla z Carpathie spatřena signální raketa z jednoho ze záchranných člunů Titanicu, přibližně 400 metrů daleko. Osádka lodi začala se záchrannými pracemi. Celkem bylo na palubu vytaženo 705 cestujících z Titanicu, kteří byli v záchranných člunech. Přesto se ve vodě kolem lodi nacházelo přes 1500 mrtvých těl pasažérů a posádky z potopeného Titanicu, jež umrzli v ledové lodě.

Pro svou odvahu při záchranných pracích získala posádka lodi Carpathia jednotlivá vyznamenání za zásluhy:
-nižší personál a náořníci lodě Bronzovou medaili
-důtojníci stříbrné medaile
-kapitán Arthur Henry Rostron stříbrnou a zlatou medaili (poté obdržel od prezidenta USA William Howard Tafta nejvyšší vyznamenání USA - Zlatou medaili Kongresu)

Za projevenou odvahu byl mnohými novinami a oficálními místy pochvalován a dáván za příklad, rovněž se ale objevovaly i negativní ohlasy, které mu dávaly za vinu vplutí do míst s ledovci a tím ohrožení samotné vlastní lodi i s pasažéry.


Stavba lodi

Po vypuknutí Velké války v roce 1914 loď sloužila nadále jako pasažérská, ovšem převážela už i munici, výzbroj a po vstupu USA do války i americké vojáky na everopské válčiště, čímž se stávala po právní stránce oprávněným cílem možného německého námořního útoku. Proto nepřekvapí, že roku 1916 tak tak unikla německé ponorce U-16.

15.července 1918 opustila loď Liverpool. Ale 17.července ji kolem 9 ranní objevila další německá ponorka, tentokráte U-55, která ji objevila ve vodách Keltského moře poblíž irského pobřeží. Kapitán německé ponorky Wilhelm Werner vydává rozkaz k torpédovému útoku. Z ponorky jsou vypuštěna tři torpéda - jedno mine, další dvě zasahují prostory strojovny (překlad o zásazích je poněkud zmatený, omlouvám se).
V tu chvíli se na scéně objevuje šalupa HMS SnowDrop (Sněženka), která ohlašuje pozici střetu i kurs ponorky, proto německý kapitán vydává rozkaz k ponoření a opuštění místa. Kapitán William Prothero vydává rozkaz k opuštění lodi. Všech 57 cestujících a 218 členů posádky v pořádku opouští loď.

Carpathia klesla ke dnu 17.července 1918 v 11:00 hod.

Kapacita:   
před rokem 1905:
1.704 osob

po roce 1905:
 2550
1. třída: 100
2. třída: 200
3. třída: 2250

Technické údaje:
Pohon: 2 osmiválcové parní motory Wallsend Slipway, 2 šrouby
Rychlost:    17,5 kN (20,1 mph; 32.4 km/h) maximální
Délka:    165 m
Výška:    19.66 m
Ponor:    10.54 m



Zdroje:
en.wikipedia.org
maritimequest.com
greatships.net
titanichistoricalsociety.net

EKW C-36 (Švýcarsko)

EKW C-36 byl švýcarský víceúčelový stíhací bombardér, postavený roku 1939 švýcarskou firmou Eidgenössische Konstruktions Werkstätte, též K+W (švýcarské federální výrobní síly) ve Thunu. Šlo o nový letoun vyvinutý speciálně pro švýcarské letectvo (společně s typem C-35), s cílem nahradit dosluhující Fokker C.V.

Zájmu Švýcarska o nový letoun se chytla pouze firma K + W, která se představila s dvouplošným C-35 a jednoplošným C-36. Nakonec byly přijaty oba typy, přičemž C-35 zůstal na svém původním postu pozorovacího-výcvikového stroje, zatímco C-36 se zařadil do výzbroje jako bitevní. Roku 1936 byla švýcarským velením zvažována objednávka na 80 kusů tohoto stroje. Nakonec bylo od tohoto nápadu odstoupeno a Švýcarské letectvo se zaměřilo na získání strojů Bf-110 ze sousedního Německa či francouzských strojů Potez 63. Tyto snahy nakonec skončily neúspěchem, proto bylo roku 1938 firmě EKW povoleno vypracovat podorbnější plány stroje a sestavit pokusný prototyp.

Prototyp, s označením C-3601, se poprvé dostal do vzduchu 15.května 1939. Během testů  20.srpna 1939 ovšem havaroval (zřejmě kvůli zvýšenému chvění křídel), proto byl postaven druhý prototyp s označením C-3602, vybavený silnějším motorem a vrtulí s vyšší konstantní rychlostí. 30.listopadu 1939 došlo k pokusným letům, které byly úspěšné a následovala objednávka na 10 předsériových kusů se zatahovacím podvozkem, na kterých se začalo pracovat v roce 1940.
Jednalo se o celokovové, dolnoplošné, dvoumístné letouny celokovové konstrukce, se zatahovacím podvozkem včetně zadního zatahovacího ostruhového kolečka.


První stroje vstoupily do aktivní služby v roce 1942. Ovšem k žádnému bojovému střetu tohoto typu nikdy s cizím strojem nedošlo. Do roku 1944 bylo postaveno 142 strojů, dalších šest bylo postaveno z náhradních dílů během let 1947-48.Ppo válce došlo k další výrobě, přičemž verze C-3604 bylo postaveno 12 sériových strojů plus jeden prototyp, a verze C-3605 byla v počtu 24 kusů konvertována z typu C-3603-1.

Stroje C-36 posledních verzí sloužily ve švýcarském letectvu až do roku 1988.


Verze:
C-3601
    První prototyp s dlouhým rozpětím křídel, pevný podvozek, pohonná jednotka motor Hispano-Suiza 12YCrs o výkonu 641 kW (860 koní)

C-3602
    Druhý prototyp se zatahovacím podvozkem, pohonná jednotka motor Hispano-Suiza 12Y-51 o výkonu 746 kW (1000 koní)

C-3603
Sériová verze poháněná motorem Hispano-Suiza 12 Y-51 o výkonu 746 kW (1000 koní)
výzbroj: jeden 20mm kanón Oerlikon (palba přes vrtule), dva 7.5 mm kulomety v křídlech a dva kulomety v zadní kabině

C-3603-0: zkušební letadlo s dlouhým rozpětím (15.10 m)
C-3603-1: hlavní verze s krátkým rozpětím (13.74m)
C-3603-1 Tr: cvičná verze, dva kusy

C-3604
Hmotnostně těžší a lépe vyzbrojený typ C-3603, poháněný motorem Saurer YS-2 o výkonu 929 kW (1245 koní)
výzbroj:  tři 20mm kanóny Oerlikon (palba přes vrtule a dva v křídlech), dva 7.5 mm kulomety v křídlech a dva kulomety v zadní kabině

C-3605
Turbovrtulová verze poháněná motorem Lycoming T53 dosahující rchlosti 560km/hod. Ale de facto se již jedná o stroj nové generace.




Technické údaje:
Posádka: 2
  Délka: 10.23 m
  Rozpětí: 13.74 m
  Výška: 3.29 m
  Nosná plocha: 28,4 m 2
  Hmotnost (prázdný stroj): 2315 kg
  Hmotnost (plně vybavený stroj): 4085 kg
  Pohonná jednotka: lišila se podle verze

Výkon
  Maximální rychlost: do 560 km/h
  Dolet: 680 km
  Dostup: 8700 m
  Stoupání: 10.4 m/s

Výzbroj
  1 × 20 mm kanón a 2 × 7,5 mm kulomety (pevně usazené v předí části letounu)
  2 x 7,5 mm kulomety v zadní kabině
 400 kg (880 lb) bomb



Zdroje:
enotes.com
en.wikipedia.org
flugzeuginfo.net
res-aeronautica.com

Zeppelin-Staaken E-4/20 (Německo)

Tento revoluční letoun naprojektoval Adolf Rohrbach. Šlo jednoplošný hrnoplošník, pohon zajišťovaly čtyři motory Maybach IVa. První vzlet se datuje na září roku 1920. Na svoju dobu dosahovalo neuvěřitelných výkonů. Díky své maximální cestovní rychlost dokonce předstihoval letoun dokonce i soudobé stíhací letouny!   Celkem letoun mohl až na vzdálenost 1200km přepravit 18 cestujících. Právě jeho kvality však znamenaly jeho definitivní konec. Německo bylo obviněno, že vyvijí zamaskovaný bombardér a spojenecká kontrolní komise nařídila v roce 1922 jeho úplné sešrotování.


model letadla


Základní údaje:
Výrobce: Zeppelin-Staaken
Kategorie: jednoplošný dopravní letoun
Vyrobených kusů: 1 (prototyp)
Osádka: 2 piloti a 18 cestujících
Motor: 4 kusy Maybach IVa o výkonu 260 koní
Vrtule: dvojlistá
Hmotnost - prázdný: ? kg
Hmotnost - vzletová: 8500kg
Rozpětí 31.0m
Délka: 16.6m
Výška: ? m
Nosná plocha: 106.0m2
Max. rychlost: 230 km/h
Cestovní rýchlost: 211 km/h
Dolet: 1200 km

Infanterie-Ersatz-Bataillon 162

162. náhradní pěší prapor

rezervní jednotka 61. pěší divize, Wehrkreis I

 162. náhradní pěší prapor je jednou ze záložních jednotek německého Heeru postavených na území Protektorátu Čechy a Morava v průběhu druhé světové války. 

Samotná jednotka vznikla již v době Protektorátu Čechy a Morava a to roku 1940 v jihomoravském Hodoníně. Vznikla přejmenováním ,,doplňujícího praporu od 23. pěšího pluku a spadala pod 151.pěší divizi Wehrmachtu. Prapor zajišťoval zálohu pro 61. pěší divizi a jeho mírové umístění bylo v městečku Lyck (dnes je to Elk v severovýchodním Polsku), vojenský okruh I. Od listopadu 1940 zajišťoval zálohu také pro 199. pěší divizi.

 V dubnu 1941 byl použit pro sestavení III. praporu741. pěšího pluku. Prapor byl 23.července 1941 přeložen zpět do Lyck, voj.okr. I. Od téhož data byl zároveň podřízen141.divizi. Dne 15.9.1943 byl prapor v Lyck rozdělen na Náhradní pěší prapor 162 a Rezervní prapor pěchoty 162.

 Po rozdělení spadal Náhradní prapor pod 401.divizi.  Rezervní prapor sloužil ke zformování 206. Rezervního pluku granátníků od 141. Rezervní divize a byl převelen do Běloruska. Oba prapory byly dne 15.10.1942 a 20.11.1942 přejmenovány na Náhradní prapor granátníků 162 a Rezervní prapor granátníků 162. Od 4.6.1943 spadal Náhradní prapor pod 461.divizi. Od září 1943 sloužil Náhradní prapor také jako záloha pro 244. pěší divizi. 

 V prosinci 1943 byl Rezervní prapor umístěn ve Smolewicze. 19. února 1944 se sloučil Rezervní prapor se Schattendivision Wahn a tím oficiálně zanikl. 31.března 1944 zanikl i Náhradní prapor. Vojáci byli rozděleni do praporů č. 2, 151, 312 a 400.

 

Rozdělení jednotlivých Wehkreisů (jednotka spadala pod č.I - Východní Prusko)

Meton Beckwith-Smith (Británie)

Narodil se 11.července 1890. Studoval na školách v Etonu a Oxfordu. Roku 1910 ve svých 20ti letech nastoupil k tzv.COLDM GDS, neboli ,,Her Majesty's Coldstream Regiment of Foot Guards" (česky: Coldstrímský pěší strážní regiment Jejího Veličenstva). V této jednotce přečkal i první světovou válku, poté nastoupil jako štábní důstojník k jednotkám pěší divize. 14.března 1918 se žení, přičemž jeho nastávající se stává slečna Honor Dorothy Leighová. S tou měl během svého manželství dva syny a dvě dcery. Starší ze synů se stal vojákem a v rámci beitské armády sloužil v severozápadní Francii a v Palestině.

V letech 1926-1930 působí jako velící důstojník na Oxford University, zabývající se výcvikem nové genrace důstojníků. Roku 1930 je převelen k Wales Guards (Velšské stráži). O rok později se účastní kurzu školy pro starší důtojníky ve Sherness. V letech 1932-1938 působí jako velící důstojník pluku a plukovního obvodu Wales Guards, přesněji velel jejímu 1.praporu a to v průběhu let 1932-37. Poté až do vypuknutí války zastával administrativní posty v Indii - velící důstojník brigádního prostoru Lahore.

Po vypuknutí války se vrací zpět do Evropy. Roku 1940 je mu dáno velení nad 1. pěší brigádou, jež je součástí britského expedniční sboru, umístěného na území Francie. Poté se nakrátko vrací (alespoň formálně) k 1. pěší brigádě jako velící důstojník. Po obklíčení spojeneckých vojsk u Dunkerque je nucen uprchnout zpět do Británie, aby se vyhl zajetí. V Británii byl jmenován velitelem 18. (East Anglian) pěší divize, kterou měl připravit na vyslání a bojové úkoly v zámoří.


18.pěší divize měla být umístěna do Malajska, kde se každým dnem ochlazovaly vztahy Spojenců s Japonskem, které v těchto místech sledovalo své vlastní zájmy. Po dlouhých týdnech na moři, 18.pěší divize, v čele se svým velitelem, přistála v přístavu Singapur. Po japonském útoku se ovšem divize nijak neúčastní bojů a po vyhlášení kapitulace se vzdává japonským vojskům. V srpnu 1942 byl převezen zajateckým transportem do Formosa (dnes Taiwan), kde byl vězněn společně s Percivalem a dalšími vysokými důtojníky zajatými v Singapuru.

11.listopadu 1942 se životní cesta Mertona Beckwith-Smitha uzavírá - osudným se mu stává bakteriální infekční onemocnění, vyvolané bakterií Corynebacterium diphtheriae, též známá pod pojeme záškrt. Na jaře roku 1946 je provedena exhumace všech zajtců z Tchajwanského tábora pro válečné zajatce a byl pohřben na Sai Wan Bay, Hong Kongském válečné hřbitově. Později, na žádost princezny Diany, byl hrob identifikován Jackem Edwardsem, bývalým britským armádním seržentem a válečným zajatcem v téže táboře.

Ocenění
Distinguished Service Order
Vojenský kříž Croix de Guerre


Zdroje:
generals.dk
en.wikipedia.org

EKW C-35 (Švýcarsko)

EKW C-35 byl švýcarský cvičně - pozorovací dvoumístný dvouplošný letoun, postavený roku 1930 švýcarskou firmou Eidgenössische Konstruktions Werkstätte, též K+W (švýcarské federální výrobní síly) ve Thunu. Šlo o nový letoun vyvinutý speciálně pro švýcarské letectvo, s cílem nahradit dosluhující Fokker C.V.

Zájmu Švýcarska o nový letoun se chytla pouze firmy K + W, která se představila s dvouplošným C-35 a jednoplošným C-36. Nakonec byly přijaty oba typy, přičemž C-35 zůstal na svém původním postu pozorovacího-výcvikového stroje, zatímco C-36 se zařadil do výzbroje jako bitevní. Po celkových testech bylo švýcarským velením objednáno v roce 1936 40 kusů. První kus obdrželo švýcarské letectvo v květnu 1937, zbytek byl dodán do konce roku 1938. Dalších osm kusů bylo postaveno v letech 1941-42 z náhradních dílů.


Po vypuknutí války měla Fliegertruppen ve stavu tři letecké pluky (Fliegerregiment 1, 2 a 3), které dohromady disponovaly celkem sedmi letkami (Fliegerkompanie) vyzbrojenými víceúčelovými dvouplošníky EKW C-35. Letouny C-35 byly využívány k pozorování a výcviku, přičemž ovšem došlo ke kuriózním situacím (minimálně jedné), kdy se osádka letounu C-35 pokusila zahnat německý dvoumotorový bombardér. Ovšem získání sestřelu bylo nad výkony švýcarské osádky (schopnosti osádek deklasovaly výkony letounu), německý stroj zmizel nad Německem.

V atmosféře vítěze nad Francií vyslala Luftwaffe 8.června 1940 několik Bf-110, jež nedávno zářily z bitvy o Francii s úkolem vyprovokovat švýcarské stíhače k boji a co nejvíce jich sestřelit. Vyprovokování se Němcům podařilo, když jejich Bf-110 sestřelily bezbranný pozorovací C-35, oba letci přitom zahynuli v troskách letounu. Odpověď švýcarského letectva byla jasná - boj přijmula. Do vzduchu se vzneslo14 stíhaček Bf-109 a Dewotine D.27 s bílými kříži na rudém podkaldu na křídlech. Výsledné skóre není přesně známo, ale Luftwaffe musela domů ,,se svěšeným ocasem."

Poslední kusy byly vyřazeny roku 1943, přičemž je nahradily stroje F&W C-3603. Zbylé stroje vydržely ve službě až do roku 1954, po zybtek války dokonce v úloze nočních stíhačů.


Verze:C-35
Verze stavěná (ve službě) v letech 1937-1954. Celkem vznikly dva prototypy, 80 sériových a 8 dalších kusů postavených mimo sérii

C-35-1
Verze provozovaná v letech 1943-1954. Postaveno 65 sériových kusů


Technické údaje:Posádka: 2
Délka: 9.54 m
Rozpětí: 13.08 m
Výška: 3.75 m
Nosná plocha: 32 m2
Hmotnost (prázdný stroj): 2190 kg
Hmotnost (plně vybavený stroj): 3130 kg
Pohonná jednotka: 1 × pístový motor Hispano-Suiza HS-77 (licenčně postavená Hispano-Suiza 12Ycrs), výkon 642 kW (860 hp)

Výkon
Maximální rychlost: 335 km/h
Dolet: 750 km
Dostup: 8000 m
Stoupání: 11.51 m/s

Výzbroj
1 x 20mm kanón (palba přes vrtule)
2 x 7.5 mm pevně usazené kulomety v křídlech
1 x 7,5 mm pevně usazený kulomet v zadní kabině
22 liber (22 kg) bomb pod křídly



Zdroje:
plane.spottingworld.com
http://www.aircraft-specs.com
Wikipedia (anglická, francouzská)
fronta.cz