čtvrtek 15. listopadu 2012

Su-Ki Amphibious Truck (JAP)





  •  typ : obojživelný nákladní automobil
  •  výrobce : IJA
  •  vývoj : 1943
  •  hmotnost : 6,4 t
  •  rozměry : Délka: 7.60 m | Šířka: 2.20 m | Výška: 2.40 m
  •  pancéřování : -
  •  posádka : 2 (řidič, spolujezdec)
  •  rychlost : 65 km/hod
  •  pohon : Benzinový motor 65 HP
  •  výzbroj : -
  •  výroba : 198 ks 


Spojenecká obojživelná vozidla, hlavně americká pásová LVT a LVT(A) Alligator a kolová DUKW (kterým se nechaly zřejmě inspirovat), udělaly na japonské velení dojem, který přinutil japonské velitele pomýšlet nad vývojem vlastního vozidla stejného určení. Ovšem japonský průmysl byl vytížen výrobou již zavedených typů tanků a jiné techniky, proto se sáhlo po osvědčeném podvozku nákladního vozidla Toyota 4x4 ,,Pro-Ki" Vývoj byl úspěšný a následná výroba dala japonské armádě rovných 198 kusů. Většina z nich byla využita při zásobování japonských osádek na ostrovech v Tichomoří, s jakým úspěchem se můžeme pouze domýšlet. Celkově se jednalo o nouze z cnost, již pouze pro uložení pojezdových kol a nápravy, které budí dojem navaření nápravy nákladního automobilu na výletní člun. Tyto stroje se zřejmě nijak velkého nasazení nedočkaly, jelikož většina ukořistěných strojů po japonské kapitulaci byla v dobrém stavu (ke své konstrukci) a plně pojízdná. Přesto byly po válce sešrotovány, ojediněle se objevily v civilním sektoru.



>Kořistní Su-Ki amerických ozbrojených sil


>Testy vylodění z vozidla Su-Ki

Zdroje: ww2drawings.jexiste.fr
forum.ih8mud.com, www3.plala.or.jp

středa 24. října 2012

Židenický ,,puč" (1933)

Počátek 16.ledna roku 1933 byl jedním z těch dnů, kdy venku řádily nejkrutější mrazy té zimy. V té době rovněž měli čeští fašisté připravené plány na provedení puče proti vládě, jež měl začít v druhém největším městě na území Čech a Moravy - Brně. Vedení Obce fašistické plánovalo, že se síly z župy Uherské Hradiště postupně zmocní měst Uherské Hradiště, Břeclav a případně i Hodonína. S eventualitou o ovládnutí Hodonína se počítalo i s pomocí západoslovenských fašistů. Město Znojmo měli ovládnout síly ze Znojma samotného s podporou moravskokrumlovských organizací.
Zajímavou epizodou je 8. divize čs.armády, o které se pučisté domnívali, že se přidá na jejich stranu. Tyto síly poté měly zaútočit na Ostravu, zatímco olomoucká divize, jež se měla podle plánů pučistů, rovněž k převratu přidat, by zahájila pochod na Prahu. Vše ovšem mělo začít obsazením Brna.

Představitelé Národní obce fašistické se snažili zajistit si jakoukoliv možnou podporu. Na poradě koncem listopadu 1932 bylo pučistům přislíbena podpora k ovládnutí Brna a to následujících počtů:
-okres Hrušovany - 5000 mužů
-obec Šardice - 300 mužů
-obec Hovorany - 500 mužů
-obec Tišnov - 200 mužů

Největší problém ovšem představovalo, že v Brně samotném bylo množné mobilizovat pouze 150 přívrženců. Organizátoři puče čili nemohli být v žádném případě spokojeni, jelikož oněch pouhých 6000 mužů by dokázalo ovládnout pouze Brno a jeho blízké okolí. Proto bylo rozhodnuto o ovládnutí brněnské vojenské posádky v Židenicích (43. pěší pluk) a získání blízkého okolí.

Původní plány uvažovaly o obsazení tří bodů:
-kasáren 43. pluku (Židenice)
-kasáren 10.pluku
-kasáren 6. pluku

O těchto třech bodech uvažoval jeden z organizátorů plánu, Otto Tesák, naopak Ladislav Kobsinek, bývalý nadporučík čs.armády, byl pro obsazení kasáren 43. a 10.pluku. Nakonec jejich nejednotu o cílech akce musel vyřešit zemský náčelník Národní obce fašistické, major ve výslužbě Uvír. Nakonec bylo rozhodnuto o realizaci plánu Ladislava Kobsinka. K přepadu kasáren 43.pluku se do jeho čela sám postavil Kobsinka, který zde dříve sloužil, čili znal stavbu budov, rozmístění stráží, umístění skladů apod. Po obsazení kasáren měla Kobsinkova skupina postoupit dále do města a obsadit policejní ředitelství, Velitel druhé skupiny Růžička, měl se svými spolubojovníky (z Tišnova a Hrušovan) obsadit zemské vojenské velitelství, hlavní poštu a nádraží. To vše ji mělo umožnit uskutečnit obsazení kasáren a vyzbrojení tamnějšími armádními zbraněmi a uniformami. Současně se počítalo, že se k povstání přidá i většina důstojníků, rotmistrů a značná část mužstva.

K obsazení kasáren 43.pluku v Židenících bylo vyčleněno 350 příslušníků Obce fašistické z Brna-města, Bučovicka a moravského Slovácka, dalších 400 mužů z Hrušovanska a Tišnovska mělo přepadnout kasárna 10.pluku v rámci druhého sledu útoku.

Ona sama doprava pučistů na místo se ukázal jako další problém - sehnat dva autodopravce, jež by byli ochotni odvézt velkou skupinu do Brna. Nakonec byli sehnáni Šušlíkem a Mlčkem v Bučovicích, druhý byl opatřen ve Slavkově pod záštitou odvozu ke schůzi v Brně. V prvním autobuse jeli muži ozbrojení střelnými zbraněmi, v druhém muži vyzbrojení noži či neozbrojení.

Cesta po zavátých cestách trvala ovšem dlouho, než bylo obvyklé. Když oba autobusy dorazily na Klajdovku, muselo osazenstvo obou strojů a pokračovat pěšky, jelikož cesta dále nebyla možná. Rovněž tma celé akci nenahrávala a skupina se musela ve tmě zastavit. Dokonce se jeden z mužů musel vrátit na Klajdovku s dotazem na cestu ke kasárnám!
Po delším bloudění vedoucí skupiny upozornili své muže, že každého policistu a vojáka, na kterého narazí, je nutné odzbrojit. V opačném případě bude ten, kdo neuposlechne, na místě zastřelen. Samotná skupina napočítala s odporem, jelikož jedna polovina posádky kasáren byla již propuštěna do civilního života a tu nahradila směs německých, maďarských a rusínských odvedenců.

První útok měl směřovat na strážnici kasáren u hlavního vchodu. Bylo několik minut před půlnocí, když Kobsinek vydal rozkaz ke zteči kasáren. Nedlouho poté již skupina stála u zdi kasáren. Pod rouškou tmy začal skupina přelézati zdi, když na druhé straně nebyla ještě ani polovina skupiny, ozvala z noční tmy výzva: ,,Stůj nebo střelím" Nabitou puškou držel vojín Jindřich Filzmann na jednoho z pučistů - tím ho až do konce akce držel v šachu, zbytek skupiny se ovšem rozutekl.

Krátce před půlnocí proběhlo střídání stráží. Vojín Rubner si do zimní půlnoci vzal na sebe kožich a vyšel z vytopené strážnice. Převzal u brány klíče a sdělení o klidu kolem. Ovšem pár minut na to se před bránou objevil neznámý civilista a revolverem ho vyzval aby odložil zbraň. Přestože nebyl ozbrojen, otočil se ke strážnici a zvolal: ,,Do zbraně" Pomoc!"

V tu chvíli se objevilo kolem něj dalších 50 pučistů a svrhli ho na zem. Skupina, ozbrojená revolvery, se vydala ke strážnici. Tři pučisté s revolvery vstoupili a vyzvali přítomných pět vojáků aby se vzdali. Přestože se jeden z nich rychle vzpamatoval a pokusil se jednoho z pučistů odzbrojit, byl dalšími dvěma pučisty stržen k zemi. Na odpor se postavil i další z přítomných vojáků, který ohrožoval pučisty bajonetem nasazeným na pušce, vedoucí s revolverem ovšem na něj vystřelil a lehce zranil. Poté byli vojáci obráni o munici a zbraně. Na výzvu o vydání klíčů od skladů nereagovali.

Za několik minut se objevila ve světnici další skupina odzbrojených vojáků, kteří byli přemoženi pučisty, kteří se již vyzbrojili puškami ze stojanů ve strážnici. Již po pár minutách byli pučisté vyzbrojeni armádními puškami s municí a dokonce s několika zajatci.


U budovy technické roty se krátce po půlnoci stále nic ještě nedělo. Přítomný svobodník, konající službu, v tu chvíli měl asi největší obavy z toho, zda i k němu dojde na kontrolu inspekční důstojník. Proto vyhlédl ven, zda již nejde. Místo něj viděl skupinu lidí uprostřed nástupiště, ale díky tmě nebyl schopen poznat, zda jde o vojáky či civilisty. Po prvních výstřelech se rozběhl ke strážnici, ovšem ve dveřích jej zaskočili tři civilisté. Takto pučisté odzbrojili a odvlekli několik dalších vojáků.

V tu stejnou dobu měl dozor i rotná Jandl (náhodou okolností z Bučovic). 10 minut po půlnoci se stavil na inspekční světnici, aby hlásil, že je vše v pořádku. Praporčík Janoušek ho pozval dál (komu se v zimní vánici uprostřed noci taky líbilo). Ovšem sotva se usadil, ozval se na chodbě ruch. Jandl vyběhl na chodbu s cílem zjistit co se děje, byl vyzván pučisty, aby se vzdal a odevzdal zbraň a náboje. Se záměrem zjistit co se děje, vyšel i praporčík Janoušek, a rovněž byl vyzván aby se vzdal. Jandl se ovšem vrhl na pučistu a vyrval mu revolver z ruky. Jandl poté okamžitě vyskočil oknem a vyběhl směrem k plotu, který přelezl. Pučisté na něj zahájili palbu, ovšem natrefili se. Této skutečnosti využil i Janoušek a vyskočil jiným oknem na dvůr s cílem vyburcovat posádku k ostrému poplachu.

Utekl až ke strážnici, kde je ovšem pučisté, vyzbrojeni puškami a revolvery, zadrželi. díky náhodnému výstřelu, po kterém se pučisté ohlédli, využil jejich nepozornosti a vyřítil se ze strážnice, přelezl zeď a utíkal směrem do města.

Vojáci, bez informací co se děje a kdo jejich kasárna přepadl, se pokusili postavit pučistům na odpor kde se dalo. Příkladem je desátník Kindemann, který držel stráž u technické roty. Tam se vyzbrojil puškou a postavil se s výzvou Stát čtyřem pučistům, vedoucím rotného Jandla, do cesty. Položil pušku s bodák jednomu z pučistů na hruď, na což se skupina zastavila, následně byl ale střelen revolverem a ponechán svému osudu na místě.

Ve stejnou dobu se už jedna skupina dostala do ubikací technické roty a odtud do skladiště zbraní. Zde se zmocnili nábojů a jeden z útočníků se dokonce stihl kompletně převléci do uniformy. Dostatek nábojů pučistům zvedl sebevědomí a pálili po každém vojákovi na dvoře kasáren. Jiná skupina začala obsazovat ubikace, dokonce na ubikaci č.13 se pučisté usadili na postele a začali s vojáky rozmlouvat o jejich přidání se na stranu pučistů.

Poručík Janoušek dostal k nedaleké budově poddůstojnické školy, kde vzbudil trubače s výkřikem ,,Poplach!" Odpovědí byla salva fašistů, kteří rovněž vtrhli do ubikací školy. Útočníci vbíhali do místností a vyzývali vojáky, aby zůstali na ubikacích: ,,Zůstaňte v místnostech, je převrat! Dostanete 5kč žold! Okamžitě se vzdejte! Kdo se pokusí dostat ven, bude zastřelen!"

Jeden z vojáků opustil po jeho odchodu místnost, před budovou byl ovšem zadržen. Díky své odvaze ovšem vytrhl jednomu z pučistů pušku, na což mu přispěchali na pomoc další příslušníci poddůstojnické školy. V tom uviděli přibíhat asi dalších 10 pučistů. Vojíni Nedorostek a Heuer vydali povel k ústupu do objektu. Na pomoc jim přiběhl vojín Josef Bárta. Namířil na něj jeden z pučistů, jeho rána ovšem nevyšla. Naopak dostal zásah do hlavy z pušky vojína Nedorostky. Později pučista zemřel během převozu do nemocnice.

Mezitím Jandl běžel po kluzké silnici. Měl štěstí, po 15 minutách zahlédl světla přijíždějícího automobilu, který zastavil. S povelem, aby jej zavezl na Pražskou ulici, kde měl kasárna 10.pěší pluk. Zde zalarmoval nejbližšího důstojníka. Kasárnama se rozléhá ostrý poplach.
Na jiném místě se v téže dobu vrací ze zábavy četař Skřivan. Ke strážnici mu zbývalo několik set metrů, když zaslechl střelbu. To mu nesedělo, v mrazivé noci ze soboty na naděli se nehlásilo žádné cvičení. Rovněž se rozběhl k Židenicím, kde na prvního strážníka, které potkal, vychrlil: ,, V židenických kasárnách se střílí. Něco se tam děje." Na což byl strážníkem obeznámen, že poběží ke kasárnám, zatímco Skřivan měl z blízké budky zavolat na policejní ředitelství. Zde byla zalarmováno policejní ředitelství v Brně, které jako  okamžitou pohotovostní jednotku vyslalo k Židenicím 20 policistů v autech, ozbrojených puškami v čele s inspektorem Hanákem.  Ten si během cesty všiml jako první rozestříleného osobního auta. Věděl, že v okolí kasáren jsou obytné domy, kde bydlí důstojníci. Obešel je a seznámil se situací.

Do kasáren pronikly zadní opuštěnou bránou. Vběhli do budovy, odkud se ozývala nejbližší střelba. Zde přítomný voják je informoval, že všichni pučisté jsou v budově č.13. Okamžitě tam vtrhli a vyzvali překvapené pučisty aby se vzdali. Nabité pušky s bodáky policejního oddílu, mířícící na ně, byl pádný pro pučisty argument poslechnout. Na dotaz ,Kdo střílel?´se ozval přítomný vojín s jednoduchou odpovědí - ,,Všichni!"   Mezitím dorazily další policejní posily, které po krátké přestřelce obsadily hlavní bránu. Nastala honička na pučisty po celém areálu kasáren.


Ve stejnou dobu začali ke svým jednotkám dorážet také armádní důstojníci, kteří bydleli v obytných domech nedaleko. Mezitím policejní oddíly obsazovaly kasárenské budovy. Asi čtvrt hodiny po půlnoci našla trojice důstojníků na strážnici poděšenou stráž beze zbraní. Jednalo se o dozorčího důstojníka pluku, druhého pobočníka velitele pluku a velitele 1.praporu. Hned po svém příchodu vydává tato trojice důstojníků povely k obraně a vedení protiútoků proti pučistům. To jde těžko, jelikož pučisté využívají rozlehlosti nádvoří a půlnoční tmy. Pálí po všem co se hýbe.


Židenická kasárna ve 30.letech

Jenže štěstěna se pučistů nedrží. Armádní jednotky nejenom že získávají početní i materiální převahu, doráží i policejní posily z Brna. Ty, přestože zpočátku pálí naslepo a uvádějí do rozpaků hlavně vojáky, kteří zpočátku považují četníky za další skupinku pučistů, získají na stranu armády a policie výhodu v počtu lidí i zbraní. V tu chvíli byly některé skupinky pučistů zahnány do zákoutí kasáren či odříznuti v budovách. Jiní pučisté se pasí útěkem přes plot kasáren - některým se podaří uprchnout, někteří jsou chyceni policejními jednotkami, tvořící kruh kolem kasáren ve snaze zabránit úniku pučistů.

„Šel jsem z armády pryč a nemohl bych s hrstkou na vojáky…“
„…kdybych byl u toho, Kobsinka bych na místě zastřelil.“ Radola Gajda.

Armádní jednotky začínají prozkoumávat prostory kasáren, jednotky policie zase začínají dělat uzávěry na silnicích a pátrají v okolí kasáren. Policejní reflektor zároveň osvětluje tmavá zákoutí kasáren a napomáhá k odhalení pučistů využívající výhody tmy. Většina pučistů, která neunikla, byla policií a armádními jednotkami zatlačována přes nádvoří k budově velitelství, která v té době stále byla v rukou pučistů. Před rozedněním se vzdalo i 27 pučistů, nacházející se v areálu kasáren. Přestože všichni byli ozbrojeni, po výzvách k odhození zbraně všichni rádi uposlechli. Poté byli odvezeni policejními vozy na Hlavní policejní ředitelství v Brně.

Celá akce k vyčistění kasáren, od příjezdu policie, trvala asi málo přes hodinu. Při finálním pátrání byla nalezena i Kobsinkova šerpa, kterou během útěku zahodil. Většina pučistů se dala na útěk, většinou ke svým domovům. Kobsinek si to zamířil do Brna, kde po různých známých půjčil 700kčs. Společně s dalším pučistou, Duchoslavem Geidlem, se pokusili o útěk do zahraničí.

Gajda byl potrestán (při prvním vynesení rozsudku byl osvobozen, po pozdější revizi na žádost TGM byl Nejvyšším soudem odsouzen k šesti měsícům) za to, že: „o plánované akci věděl a neoznámil to úřadům“.

V neděli 22. ledna 1933 o půl třetí ráno zazněly ze Špilberku čtyři dělové výstřely. Armádní signál pro poplach. V té době ovšem byl puč již téměř potlačen. Výstřely z děl byly pro fašisty, kteří bývali dokonce příslušníky armády, pouze umíráčkem. Celkem 21 útočníků z řad pučistů bylo zadrženo v prostorách kasáren, další v průběhu noci. Zranění vojáci i pučisté byli dopraveni do nemocnice. Jediným mrtvým se stal pučista Semenka, který zemřel během převozu do nemocnice.

Státní aparát se po této události rozhodl vypořádat s pučisty tvrdě, bez ohledu na jejich minulost. Mimo to byli potrestáni i Gajdovi sympatizanti z řad příslušníků československé armády. Přestože se nikdy neprokázalo, že by někdo z nich otevřeně spolupracoval s fašisty proti republice (šlo nanejvýše o slovní sympatie), rozhodovaly vojenské orgány poměrně nekompromisně. Na řadu přišly degradace, finanční postihy nebo převelení.




Samotné pučisty po prvním přelíčení u soudu mohlo ještě hřát u srdce, jelikož si donesli poměrně nízké tresty:
-Kobsinek dostal šest let
-další účastníci přepadení několik měsíců vězení
-Jedenáct osob, mezi nimi i Radola Gajda, bylo osvobozeno

Poměrně nízké tresty můžeme hledat za tím, že soud posuzoval skutečně provedené činy, a ne plány či domněnky. Ovšem objevil se zde tlak ze strany státních orgánů (dokonce i prezidenta republiky T.G.Masaryka). Celou událost začal v únoru 1934 projednávat Nejvyšší soud v Praze, který již narozdíl od jeho předchůdce nebyl vůbec milý: 28. března vynesl nový, podstatně přísnější rozsudek, neboť dosavadní tresty víceméně zdvojnásobil.
-Kobsinek dostal dvanáct let
-další několikaleté tresty vězení
-Radola Gajda vyvázl s šesti měsíci, protože o plánované akci věděl a neoznámil to úřadům



Osudy aktérů ,,puče" po propuštění:
Radola Gajda
jeden z hlavních velitelů československých legií v Rusku, krom toho nějakou dobu bojoval na straně ruských bělogvardějců, 1918–1919 zastával významný post v armádě admirála Kolčaka) a český fašistický politik. V období Mnichovské krize se angažoval ve prospěch obrany ČSR a těžce nesl zradu spojenců. V době 2. republiky byl funkcionářem pravicové Strany národní jednoty. V březnu 1939 se společně s dalšími organizacemi podílel na vytvoření Českého národního výboru, což měla být podle představ aktérů budoucí vláda protektorátu.
Za německé nacistické okupace finančně pomáhal českým letcům prchajícím do zahraničního odboje, intervenoval ve prospěch některých persekuovaných osob a odmítal spolupráci s Němci. Při oslavě padesátin v únoru 1942 vyzýval své příznivce, aby nespolupracovali s německými okupanty. Gajda byl 12. května 1945 uvězněn a v roce 1947 odsouzen na dva roky. V odůvodnění rozsudku se neobjevilo nic, co by svědčilo o jeho kolaboraci s nacisty, odsouzen byl za svou činnost v době druhé republiky, propagaci českého fašismu a přijetí funkce v Českém národním výboru. Zemřel 15. dubna 1948.

Ladislav Kobsinek
Byl členem NOF od roku 1928 a dostal se až na pozici krajského náčelníka NOF.
V čs. armádě dosáhl hodnosti poručíka u 43. pěšího pluku v Brně, ale pro své fašistické názory byl z armády propuštěn. Poté se nějakou dobu léčil v psychiatrické léčebně. Nejvíce je ale znám jako vůdce neúspěšného fašistického puče v Brně 21.-22. ledna 1933 (tzv. Židenického puče). Už během puče, kdy bylo jasné, že nebude úspěšný, odjel z města přes Vídeň do Jugoslávie a poté do Rumuska. Zdejší úřady ho ale vydaly zpět Československu. Ještě téhož roku (1933) se konal soud s účastníky puče a L. Kobsinek byl odsouzen na 6 let. Na nátlak úřadů byl případ souzen znovu v r. 1934 a v něm mu byl trest zvýšen na 12 let.
V r. 1939 kdy byl propuštěn, vstupil do organizace Vlajka. V r. 1944 získal německé občanství. Po válce byl odsouzen na 12 let za kolaboraci. Po propuštění v r. 1957 byl státními úřady odsunut do Spolkové republiky Německo, kde zemřel.

Duchoslav Geidl
Gajdův bratranec a účastník puče v Židenicích. Poté se mu podařilo utéct do Rakouska a Jugoslávie, byl však na žádost čs. úřadů vydán zpět do Československa. Za pokus o přepadení kasárna byl odsouzen nejprve k 6-ti a v následné revizi procesu z 28. března 1934 k 12-ti letům žaláře a peněžitému trestu 20 000,- Kč. Po svém propuštění z vězení v lednu 1939 se dal Kobsinek ihned k dispozici německým úřadům a nadále působil již jen jako kolaborant. Stal se mimo jiné členem nechvalně známých Svatoplukových gard (od počátku roku 1941 dokonce velel druhému fašistickému pluku), obnovené Vlajky či obnovené Národní obce fašistické (neplést s prvorepublikovými organizacemi stejných jmen - za Protektorátu byli doslova proněmecké a kolaborantské, což se o těch prvorepublikových říci nedá - i přes jejich činy).
Od 1. ledna 1944 obdržel německé občanství a sloužil v jednotkách Volkssturmu. Po válce byl za svou kolaboraci odsouzen ke 12-ti letům vězení, propuštěn byl v roce 1957 a ještě téhož roku byl jako německý občan odsunut do Německa, kde v roce 1988 umírá.

Zdroje:
fronta.cz
radolagajda.cz
cs.wikipedia.org
armada.vojenstvi.cz

Kniha - tajné heslo granát

pondělí 17. září 2012

Kapitulace Kréty 1945


Historie Kréty do roku 1941:

Kréta (též Candia, řecky Κρήτη, anglicky Crete) je největší řecký a celkově pátý největší ostrov ve Středozemním moři zahrnující čtyři řecké prefektury - Iraklio, Chania, Rethymnon a Lassithi. Podle starořeckých mýtů je Kréta považována za místo zrození Dia - vládce olympských bohů. Hlavní město je Iraklio, dalšími významnějšími městy jsou Chania, Rethymnon a Ágios Nikólaos, která zároveň představují centra jednotlivých prefektur.

Od konce roku 1204 město spravovala Benátská republika, dále pak roku 1669 Osmanská říše po dvaadvacetiletém obléhání dobyla Heraklion. V 19. století probíhal boj za připojení Kréty k Hellénskému království, v roce 1898 dostal ostrov díky intervenci Velké Británie vlastní samosprávu (tehdy klesl podíl muslimů z asi 45% na 11%), roku 1913 byl ostrov oficiálně podstoupen Řecku.


Kréta v letech 1941-1945:
V květnu 1941 padla Kréta po těžkých bojích mezi spojeneckými jednotkami a jednotkami německých výsadkářů do německých rukou, přičemž do zajetí upadlo mnoho tisíc spojeneckých vojáků. Jako okupační síly byly na ostrově umístěny hlavně svazky italské armády a německé jednotky udržovala dozor nad velkými městy. Stejně jako na jiném okupovaném území se ani Krétě nevyhnuly perzekuování na civilistech za partyzánské akce a pronásledování Židů. Za německé okupace byla v červnu 1943 torpédována britskou ponorkou HMS Vivid off Santorini transportní loď Tanaiss, která přepravovala židovské rodiny z Kréty na pevninu pro jejich další deportaci do táborů. Zemřely členové rodin následujících jmen:
Avigades, Alhanati. Amar, Angel, Akkos, Attia, Belleli, Yannis, Dentes, Depas, Evlagon, Elhai, Fermonem, Fortis, Frankis, Franco, Haskel, Hanen, Ishaki, Koen, Konen, Kounio, Levis, Leon, Minervo, Minionis, Molho, Osmos, Papousado, Politi, Sarphati, Savaton, Sereno, Sezana, Trevezi

Celkem z celé Kréty přežilo pouze 25 obyvatel židovského vyznání.



Celková situace okupačních jednotek na Krétě ovšem nebyla nijak růžová ani pro okupační jednotky. Kréta byla mimo hlavní bojové zóny, čili nepřitahovala tolik Hitlerovi pozornosti. Místní posádka si musela vystačit z místních zásob, občas byla zásobována za pomoci kořistních letadel B-17 a Lancester.

Správu nad Krétou si po jejím obsazení rozdělili Němci s Italy následovně:
Němci - tři západní  prefektury na ostrově - Chania , Heraklion a Rethymno se sídlem v Chania
Italové - nejvýchodnější prefekturu Lasithi (do září 1943)


První německou okupační jednotkou se stala 164. pěší divize Wehrmachtu (Festungs-Division Kreta - FDK), která byla později rozdělena na dvě části:
-pevnostní brigádu Kréta (Festungs-Brigade Kreta - FBK)
-164. lehkou divizi (odeslána do Afriky)

Do kapitulace v září 1943 byla hlavní okupační jednotkou italské armády:
-51. pěší divize "Siena" (pod velením generála Carta Angelico)


Po 30.říjnu 1944 - posádka na Krétě:
-11828 Němců
-4737 Italů

Po vystoupení Itálie z války (resp. její přidání se na stranu Spojenců), německé jednotky začaly s odzbrojováním italských jednotek, jejich činnost ovšem pokračovala až do konce války, hlavně v rámci pomocných služeb, budování letišť, opevnění atd. Se zhoršující se situací Německa ovšem bývala osádka na Krétě oslabována na úkor jiných bojišť. Největšího počtu vojáků na ostrově bylo dosaženo v roce 1943 (75 000 mužů) s možností spojeneckého vylodění (OKW předpokládalo vylodění ve Francii, Itálii nebo na Krétě a Řecku).

Do 13.října 1944 se ovšem Němci z prefektur Heraklion a Rethymnon stáhli, aby mohli lépe hájiti prefektury Lasithi a Chania, ve kterých zůstali až do kapitulace. Části Němci vyklizené Kréty byly poté obsazeny slabými smíšenými britsko-řeckými jednotkami, které zde udržovali pořádek. K žádným bojům zde nedošlo.

V letech 1943-44 vystřídala 164.lehkou divizi v její úloze na Krétě 22.pěší divize, která z Kréty odešla na konci roku 1944. 27.října 1944 Hitler nařídil evakuaci Egejských ostrovů, přičemž na ostrovech měly zůstat pouze malé posádky:
Kréta: 11828 Němců a 4737 Italů
Rhodos: 6356 Němců a 4097 Italů
Kos: 3228 Němců a 611 Italů
Leros: 1102 Němců a 809 Italů
Milos: 620 Němců
Tilos: 266 Němců
Kalymnos: 193 Němců

Během německé kapitulace bylo na Krétě stálá posádka čítající přes 10 000 německých vojáků. 12.května 1945 podepsal velitel německých vojsk na Krétě kapitulaci na základě prohlášení OKW o bezpodmínečné kapitulace všech německých ozbrojených sil. Ještě do konce června se na ostrovech vyskytovali ozbrojení němečtí vojáci, kteří zde udržovali dozorskou službu proti komunistickým partyzánům až do příchodu britských a řeckých jednotek.


Jednotky umístěné na Krétě:
Festungs-Division 133 (GenLt Klepp)
• Grenadier-Regiment 733 {I./ & II./}
• Grenadier-Regiment 746 {II./ & III./}
• Artillerie-Regiment 619 {I./ & II.[Geb]/}
• Pionier-Bataillon 133
• Nachrichten-Abteilung 133
• ..........133
Panzer-Abteilung „Kreta“ [1 - 2 coys] from 5./PzR 31 & captured British & Italian tanks
Stabskompanie -
Panzer-Zug - 2 Pz Ib, 3 Hothckiss (f), 2 Somua (f), 1 5cm Pak (Sfl)
Nachrichten-Zug - 2 PzBefWg I.
Pionier Halb-Zug
Krad-Zug
Werkstatt-Zug
1.Kompanie - 1 PzBefWg I, 10 Pz II, 5 Pz III/kz & lg, 4 Pz IV/lg (L/43)
2.Kompanie - 12 Hotchkiss (f), 3 Somua (f), 6 Pz IV/lg (L/43)
The battalion had 11 offciers, 149 NCO, 308 men and 23 HiWi (mostly Italian it appears).
By 26 September 1944 the Pionier Halb-Zug and the Krad-Zug had been disbanded and the 6 PzKw-IV in 2. Kompanie were transferred to 1. Kompanie, while one of the Somua of 2. Kompanie went to Stabskompanie.
Heeres-Küsten-Artillerie-Regiment „Kreta“ {I./ II./ & III.}
Marine-Artillerie-Abteilung 520 (5 Btty's)
Marine-Grenadier-Bataillon „Kreta“ (personal from 2 dissolved MArtBt & other navy soldiers)
Küsten-Sicherungs-Flottille „Kreta“
Flak-Regiment 58(mot) ??  nebo II./Flak-Regiment 23(mot) ??
Luftwaffen-Grenadier-Bataillon „Kreta“ (personal from LuNaAbt „Kreta“ & other airforce soldiers)


Zdroje: shealtiel.com
feldgrau.net, en.wikipedia.org
phorum.gr

neděle 16. září 2012

Polní houfnice 10 cm vzor 1914 a vzor 1914/19


České podnikové označení: Polní houfnice 10 cm vzor 1914 nebo též:
-10 cm M. 14 Feldhaubitze ("100mm Model 1914 Field Howitzer") - rakousko-uherské označení 1914-1918
-Obice da 100/17 modelo 14 - italské označení 1919 - 1943
-10cm leichte Feld-Haubitze 315 (Italienische) nebo 10 cm leFH315 (i) - německé označení italských děl v něm. armádě 1943-1945



Vývoj a nasazení v letech 1914-19

Škodovy závody v Plzni od svého vzniku si vydobyly pověst úspěšné zbrojovky, hlavně díky výrobě námořních děl. Ovšem ohledně polích děl nebyla u rakousko-uherské armády moc úspěšná při zavedení nového lehkého kanónu do výzbroje. Po zavedení kanónů vzor 5 a modernizované verze vzor 5/8 vídeňské zbrojovky, se plzeňský podnik zaměřil na výrobu horských kanónů a houfnic.  Názor na zavedení tohoto druhu zbraně do výzbroje přesvědčilo rakousko-uherské velení i výkony kanónů těchto typů i rozmáhající se zahraniční zájem o tyto zbraně - Turecko objednalo v roce 1913 lehké houfnice v ráži 10.4 cm, označené jako typ T v počtu 48 kusů a Čína 18 houfnic v ráži 10.5 cm, označené jako typ CH.

Po vypuknutí války v červenci roku 1914 si rakousko - uherské velení uvědomilo, že přestože jsou kanóny vzor 5 a 5/8 poměrně účinným dělem, nejsou schopny zastáti funkce houfnicového typu. První bitvy v Srbsku prokázaly, že armádě scházejí moderní děla schopná paleb vrchní skupinou úhlů, umožňující palbu ze zakrytých postavení s dostatečným účinkem, přitom však lehká a mobilní, aby mohla sledovat pěchotu. Shodou náhod se zde již ovšem podobné dělo objevilo - a to dokonce před válkou!

Proto došlo k zabavení dodávek pro Turecko a Čínu a houfnice staly se výzbrojí dělostřeleckého oddílu, přičemž se na frontě velmi osvědčily. Proto bylo rozhodnuto o výrobě pro R-U armádu pod označením 10 cm Feldhaubitze M.14. Tím dostalo Rakousko-uherské dělostřelectvo nejlepší lehkou houfnici té doby. Měla všechny atributy moderní dělostřelecké konstrukce:
-kapalinovou zákluzovou brzdu
-zpruhový vratník s vyvažovači
-lafetový štít
-nezávislý bubínkový zaměřovač
-vodorovný klínový závěr

Jedinou nevýhodou byla hlaveň z ocelového bronzu vyráběná vídeňským Arsenálem, kterou prosadila vojenská zpráva. Od roku 1916 do konce války však byly v důsledku nedostatku barevných kovů již osazovány pouze ocelové hlavně s vyměnitelnou duší firmy Škoda. Rovněž paleta munice pro dělo byla rozmanitá:
-granáty vz.14/9
-G-šrapnely vz 14 s olověnými nebo ocelovými kuličkami
-časovaný granát vz. 15

V plzeňské Škodovce bylo v době války vyrobeno 6458 hlavní a 4077 lafet a další stovky kusů byly vyrobeny v uherské dělovce v Rábu. Houfnice vz.14 se výrazně podílely na bojích až do závěru války. Po skončení války zařadila do výzbroje tuto houfnici řada států, hlavně nástupnických po Rakousku-Uhersku:
-Československo
-Itálie
-Maďarsko
-Polsko
-Rakousko
-Rumunsko

Polní houfnice 10 cm vzor 1914/19

Československé houfnice 1914/19

Krátce po vzniku Československa se rozjela výroba děla pro československou armádu v počtu 85 kusů. Než přišly první kusy, dorazily do mladé republiky čs. legie z Itálie, které ve své výzbroji měly jak italské Obice da 100/17 modelo 14, tak původní rakousko-uherské typy vzor 1914. Hlavních bojů se zúčastnily na Těšínsku, kde pomohly zadržet polský útok, tak hlavně na Slovensku. Zde se houfnice vz.14 objevily na obou stranách fronty. Několik maďarských děl se dokonce československým jednotkám podařilo ukořistit.

Další křest ohněm si československé houfnice prodělaly po útoku maďarských bolševiků na Slovensko v květnu a červnu roku 1919. Část děl byla ztracena, několik kusů bylo naopak ukořistěno nepříteli. Po ukončení bojů na slovenském bojišti se lehké polní houfnice vz.14 v nové mírové organizaci, platné od 15. června 1920, staly výzbrojí druhého a později třetího oddílu dělostřeleckých pluků 1-12 a oddílů dělostřeleckých pluků 51.-54.

V průběhu 30. let se rozjel výrobní program na náhradu za vz.14/19, z čehož vyšel vz.30. Přesto až do září 1938 k jejímu nahrazení nedošlo.Na podzim onoho osudového roku se 10 cm Houfnice vz 14/19 nacházela ve výzbroji Dělostřeleckých pluků 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10, 11, 12, 13, 14, 15, 18, 19 a 202. Osádky byly údajně připraveny ihned zasáhnout do bojů a morálka a výzbroj byly na vysoké úrovni.


Houfnice v jiných zemích

Polní houfnici vzor 1914 využívala Itálie pod označením Obice da 100/22 modello 14/19 až do roku 1943, přičemž je využila během bojů ve Španělsku (1936-39), kde ji získali i španělští nacionalisté (jako kořistní i málo kusů Republikáni), Africe (1940-43) a kontinentální Evropě od Francie po Sovětský svaz. Těchto houfnic bylo použito i proti Spojeneckým jednotkám v Itálii, po italské kapitulaci je využívali jak Spojenci, tak jednotky Italské sociální republiky (severní Itálie) i jednotky německé.

V samotné německé armádě v letech 1938-1945 sloužilo několik různých verzí tohoto děla:
-Obice da 100/22 modello 14/19 (italská)
-10cm leichte Feld-Haubitze 14/19 (Tschechische) (československá)
-10cm leFH 14/19 (p) (polské)
-10cm leFH 318 (g)  (řecké)
-10cm leFH 316 (j)  (jugoslávské)
-10 cm leFH 14(ö) (rakouské)

Německá armáda tyto děla využívala od roku 1938 (rakouská a čs. výzbroj), během napadení Polska (1939), Západního tažení (1940), přepadení Balkánu a SSSR (1941) až do konce války. V knize o generálu Karlu Klapálkovi "Muž který velel mužům" je zmínka, že naši našli někde v nějaké opuštěné stodole, baterii těchto houfnic.

Po anšlusu Rakousko získala německá branná moc několik desítek kusů děl z rakouského arzenálu:
-typ M14 Feldhaubitzen  55ks
-typ M14/37 Feldhaubitzen  76ks


Úspěšná  modernizace


Potřeba modernizace tohoto děla byla zřejmá v čs. armádě ihned po vzniku republiky. Hlavní úpravy spočívaly v prodloužení hlavně na z 19 na 24 ráží, čímž byl za použití nové munice vz.21 prodloužen dostřel z 8100 m na 9900 m. Mimo jiné byl kanón opatřen regulátorem zákluzu, vyvažovačem se zpruhami, rozvodovou kulisou a regulátorem předkluzu. Došlo také k některým drobným zlepšením, jako například k zesílení nápravy, náměrového hřídele a nápravových sedátek.

Modernizace proběhla v letech 1919-1921 a výroba vyprodukovala během let 1921 - 1934 více než 2000 kusů. Domácí armáda si ponechala 605 kusů, zbytek šel na export do států Malé dohody (Jugoslávie, Rumunsko). Tato houfnice byla od poloviny třicátých let v Čs. armádě nahrazována 10 cm lehkou houfnicí vz. 30, ale na podzim osudového roku 1938 se 10 cm Houfnice vz 14/19 nacházela ve výzbroji Dělostřeleckých pluků 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10, 11, 12, 13, 14, 15, 18, 19 a 202.

Po březnu 1939  ukořistila německá armáda 381 kusů houfnice, na Slovensku zůstalo rovných 221kusů. Houfnici vz.14/19 využívaly rovněž státy jako: Maďarsko, Řecko, Německo. Tři kusy z výzbroje bývalé čs. armády měly ukořistit maďarské jednotky během války v březnu 1939.

Slovenská armáda rovněž využila děla vz.14/19, hlavně na východní frontě. Zajímavostí je, že s tímto dělem slovenská armáda udělala postřelovací zkoušky proti sovětské technice, konkrétně proti lehkému tanky řady BT a slavnému T-34 za použití novější munice vz.30. Přestože houfnice oběma strojům zničila podvozek, postřelovací zkoušky proti pancíři nebyly učiněny.
Posledního bojového využití na Slovensku se zřejmě dočkala v Národním Povstání.

Po skončení války se ještě využívala krátce u poválečné armády. Byla zařazena na stupni vojenská oblast nebo tzv. zálohy Hlavního velení.
Ještě k 1. únoru 1949 jich bylo ve výzbroji 24 kusů, to by naplnilo přibližně:
- jeden dělostřelecký pluk (případně brigádu bez plukovního stupně) po 3 oddílech
každý oddíl : 2 baterie po 4 houfnicích.
Třetí baterie byla rámcovaná bez techniky.



Italská verze Obice da 100/17 modello 14


Střelivo :
původní pro vzor 14 : Granáty ostré 10 cm vz .14/9
                                 Granáty ostré 10 cm vz . 15  
                                 ( hmotnost 13.76 kg, 1505 g.litý tritol )
                                 G. – šrapnely ostré 10 cm vz . 14        
                                 ( hmotnost 13.6 kg,,263 g.litý tritol)
                                    
                                  Nábojky ostré 10 cm vzor 14
                                      ( šest náplní )

Nové pro vzor 21:       10 cm ostrý minový granát vz.21           
                                 10 cm ostrý g.- šrapnel vz.21                 
                                 10 cm ostrá nábojka vzor 14
                                                    ( šest náplní)  
                             

Nové vzor 30 :             10 cm ostré nárazové granáty vz..30
                                  10 cm ostré časovací granáty vz.30
                                  10 cm ostré šrapnely vz.30
                                  10 cm ostré nábojky vz.30
                            ( sedm náplní ,nálpně číslo sedm se nesmělo užít)



 Hlaveň                                             vzor 14          vzor 14/19
Ráže mm                                              100               100
Délka hlavně                                       1930             2400
Délka drážkované části mm                 1511,5         1899
Velikost spalovacího prostoru              1,33              1,6
Počet rýh                                              36                 36
Hlouba rýh mm                                     1,1                1,1
Šířka rýh mm                                        6,2                 6,2


Šířka polí mm              2,526                   2,526
Hmotnost hlavně
se závěrem kg              386                    430
Hmotnost závěru kg          37                  37
        

Lafeta   
Hmotnost houfnice s výstrojí  kg            1412         1510
Hmotnost houfnice bez výstroje kg         1372           1430
Palná výška mm        1018              1018

Délka děla od ústí hlavně ke konci tůčky mm                      5490
Vzdálenost středu kola a chobotu mm         2900               2900
Šířka lafety mezi nápravovými čepy mm         1848               1848

Šířka lafetového štítu mm         1625               1625

Náměr stupňů
+ 48 , - 7
+ 48 , - 7

Odměr stupňů
 6                     6

Hmotnost lafetového štítu kg
245

Tloušťka lafetového štítu mm
4,7                     4,7

Rozchod kol mm
1530               1530

Průměr kol mm
1300                   1300

Šířka obruče kola mm
80                   80

Hmotnost jednoho kola kg
82                    82

Hmotnost výstroje lafety kg
40                   80

Hmotnost zaměřovače bez dalekohledu kg             
17,2

Hmotnost dělového dalekohledu 8/14 kg
2,7                      2,7

Hmotnost úplného truhlíku s mířidly kg
26                 26



Zdroje: en.wikipedia.org, forum.vojsko.net
delostrelectvocsarmady1918-1939.estranky.cz
panzernet.net, network54.com

pondělí 3. září 2012

Japonské obrněné transportéry


Japonské obrněné transportéry určené k převozu pěchoty
2. světová válka



Typ 1 Ho-Ha
> typ : obrněný transportér k převozu pěchoty
> výrobce : firma Hino Motors
> vývoj : 1941 – 1944
> hmotnost : 6,5 t
> rozměry : délka 6,1 m, výška 2,51 m, šířka 2,1 m
> pancéřování : 8 mm
> posádka : 3 +12 mužů
> rychlost : až 50 km/h
> pohon : Vznětový motor 134 PS/2000 rpm
> výzbroj : 3 × 7.7 mm Typ 97
> výroba : neznámé množství

Vývoj probíhal v roce 1941 na základě žádosti vrchního velení japonské armády, které požadovalo obrněný prostředek k přepravě jedné čety pěchoty. Stroj měl podle zadaných kritérií odolat palbě z ručních zbraní a pěchotních granátů. Přestože typ Ho-Ha vycházel z německého protějšku Sd.Kfz.251, dosahoval horších výkonů, včetně horšího průchodu terénem. 
Podmínky určené k výrobě, vycházející ze zkušeností bojů na čínském bojišti, nebyly plně dosaženy. Přesto získala japonská pěchota základní krytí proti nepřátelské palbě a dopravní možnosti na bojišti se viditelně zlepšily. Výroba byla tedy menšího rozsahu, hlavně ve prospěch rychlejších kolových neobrněných nákladních automobilů. Výroba začala plně roku 1944, kdy ve stejném roce došly první kusy japonským jednotkám. Několik kusů bylo nasazeno i v obranných bojích na Filipínách, přičemž ale většina byla potopena na během dopravy společně s transportními loďmi, jejichž byly součástí, zbytek sloužil jako mobilní velitelská stanoviště. Výroba skončila roku 1945 s kapitulací Japonska. Několik kusů bylo po válce prodáno civilnímu sektoru, kdy byly zbaveny výzbroje a skončily v civilním sektoru jako popelářské stroje v Tokiu.




Typ 1 Ho-Ki
> typ : obrněný transportér k převozu pěchoty
> výrobce : firma Hino Motors
> vývoj : 1941 – 1944
> hmotnost : 6,5 t
> rozměry : délka 4,78 m, výška 2,58 m, šířka 2,19 m
> pancéřování : 6 mm
> posádka : 2 +13 mužů
> rychlost : až 42 km/h
> pohon : diesel 134 PS/2000 rpm 134
> výzbroj : -
> výroba : neznámé množství

Vývoj začal roku 1941 (jiný zdroj 1942), když japonské velení vydalo žádost o univerzální dělostřelecký tahač s schopností pojmout obsluhu děla i s ochranným výsadkem. Řešením na tyto požadavky byla opět oslovena firma Hino Motors. Přestože si japonské velení uvědomilo potřebu pásového tahače již po začátku války v Pacifiku, s hromadnou výrobou typu 1 Ho-Ko se započalo až roku 1944. Počet vyrobených kusů není znám.
Podobně jako Typ 1 Ho-Ha, měl býti nasazen i Typ 1 Ho-Ki roku 1944 na Filipínách, všechny ovšem zřejmě skončily na mořském dně po potopení transportních lodí. Několik málo strojů skončilo i na čínském bojišti, kde se ovšem zřejmě žádných velkých střetů nezúčastnil. Typ Ho-Ki nedisponoval žádnou oficiální sekundární výzbrojí, ovšem bylo možné instalovat jeden kulomet, schopný ostřelovat týl stroje.




Typ 98 So-Da
> typ : obrněný transportér k převozu pěchoty
> výrobce :  ?
> vývoj : 1941 – ?
> hmotnost : 5 t
> rozměry : délka 3,8 m, výška 1,6 m, šířka 1,9 m
> pancéřování : 12 mm
> posádka : 2 + 6
> rychlost : až 40 km/h
> pohon : Vznětový motor 65 PS/2300 rpm
> výzbroj : -
> výroba : neznámé množství

Transportér byl postaven na podvozku tanku Typ 97 Te-Ke. Přestože původně měl sloužit k přepravě výsadku pěchoty, malý prostor umožňující pojmout pouze 6 osob výsadku mu zapříčinil, že po krátké historii nasazení v Číně co by vozidla pro přepravu pěchoty skončil jako muniční a dělostřelecký tahač. V roli dělostřeleckého tahače vydržel až do konce války. Několik málo těchto vozů bylo ukořistěno i indickými jednotkami a aktivně využívány.


Typ 97
Obrněný transportér vz. 97 vycházel z tanku vz. 97, přičemž největší změnou bylo odstranění věže. Japonské obrněné transportéry byly většinou nepoužitelné v husté džungli, proto většina z nich skončila v otevřeném terénu Mandžuska.




Zdroje:
Wikipedia.org
htrueknowledge.com
ww2drawings.jexiste.fr
ww2db.com

sobota 25. srpna 2012

Werner Karl von Haeften



Je 20.července roku 1944, na východní frontě se nezadržitelně blíží sovětská vojska k Německu, na Západě spojenecká vojska se dostala z normandského předmostí a valí seku Paříži. Téhož dne se ve Vlčím doupěti koná schůze Adolfa Hitlera s německým generálním štábem, aby zde přítomní rozebrali situaci na frontách a jejich stabilizaci. Nachází se zde i plukovník hrabě Claus Schenk von Stauffenberg, náčelník štábu berlínského Všeobecného vojskového úřadu. Společně s ním i poručík armády Werner von Haeften. Kdo to je?



Werner von Haeften se narodil 9.října 1908 v Berlíně jako syn Agness (rozené von Brauchitchs) a prezidenta Národního archívu Hanse von Haeftena. V mládí vystuduje právnickou fakultu a poté pracuje v bance v Hamburku. Od roku 1934 působí v diplomatických službách. Ve stejném roce se stává členem Kreisauského kruhu (skupina Němců s protinacistickým smýšlením).
Po vypuknutí války roku 1939 je povolán k Wehrmachtu (branné moci). Účastní se hlavně bojů ve Francii (1940), kde utrpí těžká zranění, z kterých se vyléčí až roku 1941. Na východní frontě, kde se setkává i s masovým vyvražďováním Židů, Cikánů a jiných etnik, se začíná jeho pohled na nacistický režim obracet. Roku 1942 je zraněn v boji a ze zranění se zotavuje v blízkém zázemí - jedná se o střelné ranění do pánve.

Roku 1943 je opět v boji zraněn (střelou do zad) a převezen do lazaretu v Berlíně, kde se pod dozorem primáře Ferdinanda Sauerbruche vyléčí (jedná se o stejného lékaře, jež léčil von Stauffenberga). Jeho dalším působištěm se stává ministerstvo generálplukovníka Friedricha Olbrichta. Poté se stává pobočníkom (adjutantem) Clausa Schenk Graf von Stauffenberg na Oberkommando der Wehrmacht v hodnosti nadporučíka (Oberleutnant).

Přidává se ke spiklencům, s cílem zabít říšského kancléře Adolfa Hitlera. Cestoval společně s Stauffenbergem do Vlčího doupěte jako jeho adjutant. Oba projdou kontrolami hlídek SS bez problémů. Zde oba sestaví na toaletě bombu. Původně měly to býti dvě bomby, ovšem kompletace jde pomalu a jsou i vyrušeni, když je Stauffenberg povolán do poradní místnosti, kde již se nad mapami sklání Hitler se svými generály. Stauffenberg si s aktovkou stoupá co nejblíže k Hitlerovi, po zraněních se omlouvá blízkou přítomností špatným sluchem po zraněních z bojů.

Stauffenberg pokládá aktovku a omlouvá se, že si potřebuje odskočit. Aktovku nechává na místě a vzdaluje se k automobilu, kde již na něj čeká právě von Haeften. Oba opět bez problémů projedou kontrolami hlídek. Během jízdy vyhazuje druhou nepoužitou výbušninu z auta a oba míří na nejbližší letiště k cestě do Berlína. V případě úspěšného atentátu vystoupí v Berlíně jako tajemník ministerstva zahraničí, což by se rovnalo odpovědnosti navázání kontaktů se Západními mocnostmi a dohodnutí příměří.

Po ztroskotání pokusu o převrat je zatčen vojáky SS společně s Friedrichem Olbrichtem, Albrechtem Ritter Mertz von Quirnheim a Clausem Schenk Graf von Stauffenberg. Ještě 21.července stojí vedle von Stauffenberga na dvůr říšského ministerstva války, německy Bendlerstrasse. Údajně při výstřelech popravčí čety se pokusí skočit před von Stauffenberga, s cílem ochránit ho tělem před salvou. Střely ovšem proletěly těly obou dotyčných. Život obou skončil pár minut po půlnoci 21.července 1944.

Jeho tělo bylo společně s těly ostatních spiklenců zpopelněno a rozházeno po nádvoří.



Během své služby během války získal následující ocenění:
Železný kříž I. třídy
Železný kříž II. třídy
Odznak za zranění ve stříbře
Medaile za východní frontu

Po válce:
in memoriam prohlášen hrdinou Německého odboje proti tyranii Německé Třetí říše


Zdroje: http://cs.wikipedia.org
spartacus.schoolnet.co.uk
forum.axishistory.com
ww2gravestone.com
http://forum.valka.cz

Lehké opevnění vz.37 typ C-180 (ČSR)




Po anšlusu Rakouska sousedním Německem se zvýšila hrozba německého útoku, nyní hlavně na jižní Moravu, kde do té doby neprobíhaly žádné opevňovací práce. Právě připojení Rakouska k nacistickému Německu, které si rovněž dělalo územní nároky i na Československo, se rozjely opevňovací práce i na jihu Moravy. Právě úseky jižní Moravy se odlišují od jiných po celé republice svou rozlišností, převážně atypicky řešených stavebně.

Nejvíce těchto atypických objektů se nachází na Stavebním úseku 5 Vranov:
-LO vz. 37 C-180
-dvoupatrový LO vz. 37A-160X
-LO vz. 37 C s odvětráváním střílny
-LO vz. 36 jednostřílnový (samozřejmě nebyl budován v rámci stav. úseku 5, ale nachází se v této oblasti)
-Objekty pouze s jedním periskopem atd.


Prvně jmenovaný objekt je nejvíce záhadou, jelikož se jedná o pouhých 5 objektů, nemajíc na území Československa obdoby. Díky širokému půlkruhovému průzoru v přední části objektu měla posádka široký výhled - odtud pochází jedna z domněnek o pozorovacím objektu. Mou další domněnkou je i možnost využití co by dělostřeleckého objektu - mnoho pevnůstek Atlantického valu byla podobného stavebního provedení a jejich výzbrojí byly dělostřelecké zbraně různého charakteru.

Přestože tedy čs. archivy o původním účelu pevnůstek mlčí, KVH 19 na jaře 2009 udělal v této pevnůstce cvičení a ukázalo se, že na betonový stůl pod rozměrným otvorem pasuje těžký kulomet vz. 7/24, takže jeho význam je více jako bojový objekt než jako pozorovatelna. Přes všechny teorie o využití půlkruhového (180 stupňů) průzoru jako pozorovatelny, střílny apod. je více než patrné, že osádka byla vystavena přímé palbě z ručních zbraní, granátů a bohužel i dělostřelectva. V pevnůstce, která byla de facto vystavena palbě všeho druhu, se nebylo téměř kde skrýt, jelikož pevnůstka byla jedinou velkou otevřenou bojovou místností. Chybí i zalomená chodbička, která je u opevnění vz.37 neodmyslitelná.

Všechny objekty se nachází v severozápadní části Vranovské přehrady (objekty č.1201, 1214, 1216) a dva na břehu Dyje východně od Hardeggu (2064, 2068). Všechny objekty mají zadní nezalomený vstup, pouze č.2064 má boční vstup. Jedna z pevnůstek je situována v nepřístupné první zóně národního parku Dyje.  Další lze nalézt na poloostrově Babka nad hladinou vranovské přehrady.



Stěny objektu dosahují následujících hodnot:
-čelní stěna 30 cm
-strop 40 cm
-boční stěna 30 cm

Dá se říci, že se jedná o zodolněné postavení těžkého kulometu TK vz. 24 na polním podstavci. Objekt nedisponuje ani odvětráváním, periskopy či jiným vnitřním vybavením. Pouze chybějící dokumentace ŘOP by zcela vyjasnila, zda byly tyto objekty bojové, zda byly v září 1938 připraveny k boji, či zda li vůbec byly někdy nějak osazeny vnitřním vybavením.

Přestože opevnění vz.36 i vz.37 se na podzim roku 1938 dostalo do střetů se sudetoněmeckým Freikorpsem, není známo, zdali se do bojové akce dostaly i pevnůstky typu C-180. Stejně záhadný osud s pevnůstkami pokračuje během války i po válce, kdy není známo zda a jak je využila německá, po válce opět československá armáda.


Zdroje:
fronta.cz, forum.valka.cz
ropiky.net, nppodyji.cz
muzeum-vranov.sweb.cz
archivmw.modelforum.cz

neděle 5. srpna 2012

BYLO BY ČESKOSLOVENESKÉ OPEVNĚNÍ PRO NĚMCE AŽ TAKOVÝ ŠOK?




Německému vrchnímu velení byla známa skutečnost, že československá armáda buduje při hranicích (hlavně s Německem) železobetonová opevnění. Nejprve byla k fotografování využívána letadla civilní společnosti Deutsche Lufthansa, přičemž snímací zařízení, umístěné v podlaze trupu, obsluhoval telegrafista. Vyjímkou nebývalo, že o jeho poslání nevěděl ani kapitán letounu. Jindy se ovšem stávalo, že se na těchto akcích přímo účastnili i samostní piloti - jednalo se hlavně o fingované ztráty orientace v terénu, navigační chyby - cílem se bylo dostat do zájmových sfér, převážně pohraničních oblastí, o nichž Němci věděli, že zde dochází k výstavbě vojenských objektů.
Vyjímkou nebylo ani využívání školních a sportovních letadel, pro lety přes Československo využívali Němci jako záminku dálkové lety do Rakouska a Maďarska. V letech 1934-35 převzala tuto činnost letecká jednotka Staffel Rowehl, nebo též SOBIA (Sonderbildabteilung des RLM), činnosti používala letadla Junkers W 34 s kamerami Zeiss Aerophotograf Dresden. Roku 1935 byla převedena pod Luftwaffe jako Abteilung ZbV (útvar pro zvláštní použití), přičemž se v té době jednalo o nejutajovanější jednotku Luftwaffe.
K průzkumu jednotka používala letouny typu Ju-52, Ju-86 a He-111 vybavené kamerami formátu 30x30cm, jednotku v letovém parku ,,posílily" i dva prototypy Do-17.

Postupně byly na novou verzi - F-1 - letounu Do-17 přezbrojeny různé průzkumné útvary, největší byla AuFkl.Gr. (F) 122 - dálkozvědná:
verze F-1 - 355 km/h v 4000 m

Následovaly další speciálně upravené verze Do-17:
verze P - ve výšce 3500m rychlost 434 km/hod a dolet 1250km
verze R - ve výšce 3500m rychlost 532 km/hod a dolet 2250km

To znamenalo, že pro standartní stíhací letoun, který představovala Avia B-534 s maximální rychlostí 380-390 km/h a dostupem 10 600 metrů, byly průzkumné verze Do-17 nezastihnutelné.  O něco lépe na tom byla naše stíhačka proti typům:
 Ju-52, který dosahoval maximální rychlosti 265 km/h (dostup 5490m)
 Ju-86, který dosahoval maximální rychlosti: 420 km/h (dostup 13 000m)
Proti typu Ju-86 pouze za předpokladu, že německý stroj ztratí z různých důvodů výšku, porucha na přístrojích atd. což by mnohdy bylo zbožné přání pilotů.
Navíc se Němcům podařilo zhotovit přesné plány československých pohraničních oblastí, dokonce z několika snímků zahrnující panoramatické, šikmé, kolmé záběry. To potvrzuje, že Němci byli v té době na světové špičce ohledně fotografické letecké výstroje. Největší rozmach byl v květnu 1938, kdy německé velení dokončovalo finální fáze plánu k útoku na Československo (plán Zelený - Fall Grün).
K fotografování vybraného území Československa byly použity kamery pro zachycení térénu v měřítku 1: 75 000. Ironií osudu je, že se jednalo o mapy zakoupené přímo v Československu, v Německu rozmnožený. A tak mapy Československa se na německých štábech začaly plnit přetisky linií opevnění, dokonce i jednotlivých objektů, jejich kabeláže, místa plánovaných překážek...
Po válce byla na německém Okresním úřadě v Opavě objevena složka s nápisem PŘÍSNĚ TAJNÉ. Nikdo nevěděl, k čemu se materiál vztahuje, teprve hodně později v nich byly rozpoznány mapy a fotodokumentace československého stálého opevnění v okolí Opavy. Na velmi kvalitních záběrech šlo rozeznat jednotlivé objekty, linie překážek, palebné vějíře zbraní, výkopy a přístupové cesty. Podle vegetace mohl průzkum proběhnout někdy v průběhu července roku 1938.

Ani po 30.září 1938 nepřestaly přelety německých výzvědných letadel nad česko-slovenské území...

neděle 15. července 2012

K-Wagen (Německo)



K-Wagen, nebo též Großkampfwagen, se řadí do kategorie německých super těžkých tanků. Zcela jistě je výmluvná jeho hmotnost - 120 tun. Jeho historie se začala rozvíjet roku 1917, kdy ve stejnou dobu vznikaly i německé tanky typu A7V. V červnu téhož roku totiž německé ministerstvo obrany vydalo nařízení, podle níž se měli němečtí inženýři zabývat vývojem těžkého průlomového stroje s těžkou výzbrojí.

S nápadem se přihlásil Josef Vollme - armádní kapitán v záloze a inženýr Prüfungskommission Verkehrstechnische, což je technologická a dopravní výzkumní instituce císařské armády. Spoluautorem projektu byl kapitán Weger. Původní návrh počítal se strojem o váze 150 tun, poháněný dvěma motory o výkonu 200 HP!  Celková konstrukce nedovolovala přesun tanku po vlastní ose na delší vzdálenost, ovšem pro jeho rozměry byla rovněž vyloučena i doprava po železnici. Ovšem i tato situace byla záhy vyřešena a myšlenka to byla doslova šalamounská. Stroj by se dopravoval železnicí až na místo určení po částech.  Složen do kompletního celku měl být až na místě jeho budoucího nasazení. Je neuvěřitelné, že se konstruktérům podařilo ušetřit rovných 45 tun z původních 165 tun!

Německé ministerstvo přijalo návrh koncepce 28.června 1917 a objednalo 10 předsériových kusů, pět v továrně na kuličková ložiska v Berlíně a dalších pět u firmy Wegman a spol se sídlem v Kasselu.

Rozměry stroje dosahovaly délky 13 metrů, 6 metrů šířky a výška dosahovala 3 metrů. Pancéřová ochrana dosahovala síly od 10 do 30 mm. Dělostřeleckou výzbroj měla tvořit 4 děla ráže 77mm doplněná 7 kulomety Maxim 08/15. Celkovou zásobu kulometů mělo tvořit 21 000 nábojů. Původně se dokonce uvažovalo o instalaci dvou plamenometů, což bylo nakonec odmítnuto.

Produkce, která probíhala v berlínské Riebe-Kugellager (mimo jiné firma, jež se do té doby zabývala stavbou železničních mostů z ocele), ovšem díky stále menším a méně kvalitním dodávkám surovin se práce na prototypech stále prodlužovaly. Na žádost polního maršála Paula von Hindenburga byly do konce války téměř zkompletovány dva prototypy. Po přijmutí Německa mírových nabídek, oba prototypy zabavila dozorčí komise Dohody, která nechala oba stroje sešrotovat.

Jak již bylo zmíněno, stroj by byl ,,rozkládací" a to do šesti samostatných částí:
-kontrolní místnosti
-bojová místnost
-strojovna
-přepravní část
-dva ,,spony" s děly (2x2)

V samotném interiéru by domluva velitele se zbytkem osádky byla zaopatřena za pomoci elektrikou napájených světel. Řidič byl při jízdě doslova ,,slepý" a by byl po celou dobu jízdy odsouzen na pokyny velitele ohledně směru jízdy.

Samotnou zajímavostí je, že roku 1942 si Hitler nechal zhotovit dřevěnou maketu stroje v měřítku 1:1!



Technické údaje
Hmotnost 120 t
Délka 13 metrů
Šířka 6 metrů
Výška 3 metry

Výzbroj
Primární - 4 x 77 mm děla
Sekundární - 7 x 7.92 mm kulomety MG Maxim

Pohonná jednotka
Motor 2 x V6 Daimler-Benz  o výkonu 650 hp
rychlost 7.5km/hod
Dojezd 70km
Spotřeba 140 litrů/100km

Osádka - 22 až 27 mužů (rozdílné údaje). V různých odkazech jsem narazil na rozdílné údaje ohledně osádky, pouze stránky Wikipedie uvádí přesné rozmístění jednotlivých mužů ve stroji:
-velitel
-dva řidiči
-navigátor
-dělostřelecký důstojník
-12 dělostřelců
-osm mužů obsluhující kulomety
-dva mechanici

Fotky obou prototypů


Zdroje:
Wikipedie.org
achtungpanzer.com
forum.worldoftanks.com
landships.freeservers.com

pátek 13. července 2012

Minová pole v severní Africe

V červnu 1940 deklarovala Itálie válku mezi jí a Francií a Britským impériem. Zahájili ofenzivu do Egypta, kde ovšem slabší Britové zahájili protiofenzivu a vytlačili Italy do středu Libye - Kyrenaiky. Italové požádali o pomoc německého spojence - ten obrátil Brity na ústup, ovšem patová situace vznikla před bitvou u El Alameinu. Zde obě strany vybudovaly silná statická opevnění, zajištěných rozsáhlými minovými poli.

Po porážce u El Alameinu se německo-italské síly stáhly do Tuniska, 12.května 1943 síly Osy v Africe kapitulovaly. Sám Erwin Rommel se vyjádřil, že po kapitulaci německých vojsk zůstalo pouze v Libyi přes 80 000 kusů min všeho druhu. Část byla objevena a zneškodněna, ovšem i po 70 letech od vyhnání Němců z Afriky, je většina z nich stále aktivní a nebezpečná pro místní obyvatelstvo. Odpovědnost za jejich zneškodnění bylo ponecháni na místních vládách.

Nášlapná mina v okolí slavné bitvy u Bir Hakeim


EGYPT
Během druhé světové války položili Britové kolem 12 milionů kusů min, dalších téměř osm milionů bylo položeno v letech 1948-1980, převážně za arabsko-izraelských válek. Roku 1997 byl s major-generálem Ibrahimem Abdul-Fattahem, hlavním velitelem ženijních vojsk egyptské armády, natočen rozhovor, kde přiznal, že pouze toho roku bylo minami postiženo 8301 osob (civilních i vojáků) - 7611 bylo zraněno a 690 zabito.

LIBYE
Zde byla roku 1981 vydána tzv. Bílá kniha, kde je ukázáno, že od roku 1939 do roku 1975 má většinu násilných úmrtí na svědomí výbušnina, včetně civilního sektoru jako např. doly, ovšem s vyjímkou let 1969-70. Nejkrvavější rok je 1945, kdy většinou na pobřežních oblastech, bylo zabito minami 130 lidí.
Další mnohá minové pole se nacházejí podél libyjsko-egyptské hranice. Roku 1977 mezi těmito dvěma arabskými státy propukl ostrý bojový konflikt. Většina minových polí je tvořena nášlapnými minami.

Dokonce ještě během nedávné občanské války v Libyi použil režim Muammara Kadáfího množství min pro zadržení postupu povstaleckých sil.

TUNISKO
Žádné přesné údaje od druhé světové války nemáme, pouze jsou údaje, že roku 1943 bylo německo-italskými silami použito téměř 100 000 kusů min k zablokování spojeneckého postupu z Alžírska. Dokonce na minové pole doplatil americký generálmajor Edward Welvert.  v dnešní době (před obdobím ,,Tuniského jara") tuniská armáda každý rok byla schopna zneškodnit 200-300 min.

čtvrtek 12. července 2012

Počátek Svaté války proti nacistickému Německu


“Judea vyhlašuje Německu válku! Židé celého světa, spojte se! Bojkotujte německé zboží! Demonstrujte!”


Daily Express (Londýn) publikoval 24.března 1933 článek, že Židé zahájily svůj bojkot proti Německu a popsal nadcházející ,,svatou válku"



 Německo se během 20. a počátku 30.let změnilo z nestabilního státu s různými bojůvkami, vládou nemožnou prosazovat svá rozhodnutí, bankrotující, platící reparace v rámci Versaillské smlouvy a bez armády, na stát se slibně se rrozvyvijejícím se průmyslem, obnovovanou armádou a klesala nezaměstnanost. Ovšem na počátku 30.let došlo ke světové hospodářské krizi a jedna z politických stran v Německu - NSDAP - toho využila a označila Židy, jako již dříve, za viníky.

Poté, co na konci ledna 1933 se právě nacistická strana ujala moci v Německu, začaly pogromy proti Židům v ještě větším měřítku. Přibližně ve stejnou dobu se v hlavních světových novinách objevovaly titulky:"Judea vyhlašuje válku s Německem!" -  Daily Express, 24. března 1933
“Izraelský lid celého světa vyhlašuje Německu obchodní a finanční válku. Čtrnáct milionů Židů stojí pospolu jako jeden muž ve vyhlášení války Německu. Židovský velkoobchodník opustí svou firmu, bankéř burzu, obchodník svůj obchod a  nemajetný člověk svůj prostý dům, v rozkazu připojit se společně do svaté války proti Hitlerově lidu.” – Daily Express, 24. března 1933.
 Noviny celého světa uváděly, jak podnikatelé, bankéři, obchodníci židovského vyznání celého světa vyhlásili bojkot německého zboží. Tato skutečnost mohla opět uvrhnout Německo do hospodářské krize. Po celé Evropě, hlavně Varšavě, Paříži a také americkém New Yorku, vyhlásili židovští obchodníci bojkot zboží spojeného s Německem. Rovněž lidé židovského vyznání měli značný politický vliv na politiku britského impéria či na politiku Spojených států, se pokusili ve směnovnách odhlasovat embarga proti Německu.
Rovněž po celém světě se šířily židovské demonstrace pro ukončení diplomatických kontaktů s Německem. Například jenom 27.března 1933 v New Yorku protestovalo proti obchodním stykům s Německem 40 000 demonstrantů. Navíc mnohé židovské agentury upozorňovaly, že Německo do konce třicátých let rozpoutá agresi vůči okolním státům, hlavně s cílem o jejich vykořisťování a zlikvidování veškerého židovstva.Rovněž Bernard Baruch, židovský poradce prezidentů Roosvelta a Trumana, upozorňoval, že k válce může dojít kolem poloviny třicátých let.


Zdroje:
radicalrevival.wordpress.com
jewsagainstzionism.com
guardian.150m.com