Německému vrchnímu velení byla známa skutečnost, že
československá armáda buduje při hranicích (hlavně s Německem) železobetonová
opevnění. Nejprve byla k fotografování využívána letadla civilní společnosti
Deutsche Lufthansa, přičemž snímací zařízení, umístěné v podlaze trupu,
obsluhoval telegrafista. Vyjímkou nebývalo, že o jeho poslání nevěděl ani
kapitán letounu. Jindy se ovšem stávalo, že se na těchto akcích přímo účastnili
i samostní piloti - jednalo se hlavně o fingované ztráty orientace v terénu, navigační
chyby - cílem se bylo dostat do zájmových sfér, převážně pohraničních oblastí,
o nichž Němci věděli, že zde dochází k výstavbě vojenských objektů.
Vyjímkou nebylo ani využívání školních a sportovních
letadel, pro lety přes Československo využívali Němci jako záminku dálkové lety
do Rakouska a Maďarska. V letech 1934-35 převzala tuto činnost letecká jednotka
Staffel Rowehl, nebo též SOBIA (Sonderbildabteilung des RLM), činnosti
používala letadla Junkers W 34 s kamerami Zeiss Aerophotograf Dresden. Roku
1935 byla převedena pod Luftwaffe jako Abteilung ZbV (útvar pro zvláštní
použití), přičemž se v té době jednalo o nejutajovanější jednotku Luftwaffe.
K průzkumu jednotka používala letouny typu Ju-52, Ju-86 a
He-111 vybavené kamerami formátu 30x30cm, jednotku v letovém parku
,,posílily" i dva prototypy Do-17.
Postupně byly na novou verzi - F-1 - letounu Do-17
přezbrojeny různé průzkumné útvary, největší byla AuFkl.Gr. (F) 122 -
dálkozvědná:
verze F-1 - 355 km/h v 4000 m
Následovaly další speciálně upravené verze Do-17:
verze P - ve výšce 3500m rychlost 434 km/hod a dolet 1250km
verze R - ve výšce 3500m rychlost 532 km/hod a dolet 2250km
To znamenalo, že pro standartní stíhací letoun, který
představovala Avia B-534 s maximální rychlostí 380-390 km/h a dostupem 10 600
metrů, byly průzkumné verze Do-17 nezastihnutelné. O něco lépe na tom byla naše stíhačka proti
typům:
Ju-52, který
dosahoval maximální rychlosti 265 km/h (dostup 5490m)
Ju-86, který
dosahoval maximální rychlosti: 420 km/h (dostup 13 000m)
Proti typu Ju-86 pouze za předpokladu, že německý stroj
ztratí z různých důvodů výšku, porucha na přístrojích atd. což by mnohdy bylo
zbožné přání pilotů.
Navíc se Němcům podařilo zhotovit přesné plány
československých pohraničních oblastí, dokonce z několika snímků zahrnující
panoramatické, šikmé, kolmé záběry. To potvrzuje, že Němci byli v té době na
světové špičce ohledně fotografické letecké výstroje. Největší rozmach byl v
květnu 1938, kdy německé velení dokončovalo finální fáze plánu k útoku na Československo
(plán Zelený - Fall Grün).
K fotografování vybraného území Československa byly použity
kamery pro zachycení térénu v měřítku 1: 75 000. Ironií osudu je, že se jednalo
o mapy zakoupené přímo v Československu, v Německu rozmnožený. A tak mapy Československa
se na německých štábech začaly plnit přetisky linií opevnění, dokonce i
jednotlivých objektů, jejich kabeláže, místa plánovaných překážek...
Po válce byla na německém Okresním úřadě v Opavě objevena
složka s nápisem PŘÍSNĚ TAJNÉ. Nikdo nevěděl, k čemu se materiál vztahuje,
teprve hodně později v nich byly rozpoznány mapy a fotodokumentace
československého stálého opevnění v okolí Opavy. Na velmi kvalitních záběrech
šlo rozeznat jednotlivé objekty, linie překážek, palebné vějíře zbraní, výkopy
a přístupové cesty. Podle vegetace mohl průzkum proběhnout někdy v průběhu
července roku 1938.
Ani po 30.září 1938 nepřestaly přelety německých výzvědných
letadel nad česko-slovenské území...
Žádné komentáře:
Okomentovat