Zajímavou epizodou je 8. divize čs.armády, o které se pučisté domnívali, že se přidá na jejich stranu. Tyto síly poté měly zaútočit na Ostravu, zatímco olomoucká divize, jež se měla podle plánů pučistů, rovněž k převratu přidat, by zahájila pochod na Prahu. Vše ovšem mělo začít obsazením Brna.
Představitelé Národní obce fašistické se snažili zajistit si jakoukoliv možnou podporu. Na poradě koncem listopadu 1932 bylo pučistům přislíbena podpora k ovládnutí Brna a to následujících počtů:
-okres Hrušovany - 5000 mužů
-obec Šardice - 300 mužů
-obec Hovorany - 500 mužů
-obec Tišnov - 200 mužů
Největší problém ovšem představovalo, že v Brně samotném bylo množné mobilizovat pouze 150 přívrženců. Organizátoři puče čili nemohli být v žádném případě spokojeni, jelikož oněch pouhých 6000 mužů by dokázalo ovládnout pouze Brno a jeho blízké okolí. Proto bylo rozhodnuto o ovládnutí brněnské vojenské posádky v Židenicích (43. pěší pluk) a získání blízkého okolí.
Původní plány uvažovaly o obsazení tří bodů:
-kasáren 43. pluku (Židenice)
-kasáren 10.pluku
-kasáren 6. pluku
O těchto třech bodech uvažoval jeden z organizátorů plánu, Otto Tesák, naopak Ladislav Kobsinek, bývalý nadporučík čs.armády, byl pro obsazení kasáren 43. a 10.pluku. Nakonec jejich nejednotu o cílech akce musel vyřešit zemský náčelník Národní obce fašistické, major ve výslužbě Uvír. Nakonec bylo rozhodnuto o realizaci plánu Ladislava Kobsinka. K přepadu kasáren 43.pluku se do jeho čela sám postavil Kobsinka, který zde dříve sloužil, čili znal stavbu budov, rozmístění stráží, umístění skladů apod. Po obsazení kasáren měla Kobsinkova skupina postoupit dále do města a obsadit policejní ředitelství, Velitel druhé skupiny Růžička, měl se svými spolubojovníky (z Tišnova a Hrušovan) obsadit zemské vojenské velitelství, hlavní poštu a nádraží. To vše ji mělo umožnit uskutečnit obsazení kasáren a vyzbrojení tamnějšími armádními zbraněmi a uniformami. Současně se počítalo, že se k povstání přidá i většina důstojníků, rotmistrů a značná část mužstva.
K obsazení kasáren 43.pluku v Židenících bylo vyčleněno 350 příslušníků Obce fašistické z Brna-města, Bučovicka a moravského Slovácka, dalších 400 mužů z Hrušovanska a Tišnovska mělo přepadnout kasárna 10.pluku v rámci druhého sledu útoku.
Ona sama doprava pučistů na místo se ukázal jako další problém - sehnat dva autodopravce, jež by byli ochotni odvézt velkou skupinu do Brna. Nakonec byli sehnáni Šušlíkem a Mlčkem v Bučovicích, druhý byl opatřen ve Slavkově pod záštitou odvozu ke schůzi v Brně. V prvním autobuse jeli muži ozbrojení střelnými zbraněmi, v druhém muži vyzbrojení noži či neozbrojení.
Cesta po zavátých cestách trvala ovšem dlouho, než bylo obvyklé. Když oba autobusy dorazily na Klajdovku, muselo osazenstvo obou strojů a pokračovat pěšky, jelikož cesta dále nebyla možná. Rovněž tma celé akci nenahrávala a skupina se musela ve tmě zastavit. Dokonce se jeden z mužů musel vrátit na Klajdovku s dotazem na cestu ke kasárnám!
Po delším bloudění vedoucí skupiny upozornili své muže, že každého policistu a vojáka, na kterého narazí, je nutné odzbrojit. V opačném případě bude ten, kdo neuposlechne, na místě zastřelen. Samotná skupina napočítala s odporem, jelikož jedna polovina posádky kasáren byla již propuštěna do civilního života a tu nahradila směs německých, maďarských a rusínských odvedenců.
První útok měl směřovat na strážnici kasáren u hlavního vchodu. Bylo několik minut před půlnocí, když Kobsinek vydal rozkaz ke zteči kasáren. Nedlouho poté již skupina stála u zdi kasáren. Pod rouškou tmy začal skupina přelézati zdi, když na druhé straně nebyla ještě ani polovina skupiny, ozvala z noční tmy výzva: ,,Stůj nebo střelím" Nabitou puškou držel vojín Jindřich Filzmann na jednoho z pučistů - tím ho až do konce akce držel v šachu, zbytek skupiny se ovšem rozutekl.
Krátce před půlnocí proběhlo střídání stráží. Vojín Rubner si do zimní půlnoci vzal na sebe kožich a vyšel z vytopené strážnice. Převzal u brány klíče a sdělení o klidu kolem. Ovšem pár minut na to se před bránou objevil neznámý civilista a revolverem ho vyzval aby odložil zbraň. Přestože nebyl ozbrojen, otočil se ke strážnici a zvolal: ,,Do zbraně" Pomoc!"
V tu chvíli se objevilo kolem něj dalších 50 pučistů a svrhli ho na zem. Skupina, ozbrojená revolvery, se vydala ke strážnici. Tři pučisté s revolvery vstoupili a vyzvali přítomných pět vojáků aby se vzdali. Přestože se jeden z nich rychle vzpamatoval a pokusil se jednoho z pučistů odzbrojit, byl dalšími dvěma pučisty stržen k zemi. Na odpor se postavil i další z přítomných vojáků, který ohrožoval pučisty bajonetem nasazeným na pušce, vedoucí s revolverem ovšem na něj vystřelil a lehce zranil. Poté byli vojáci obráni o munici a zbraně. Na výzvu o vydání klíčů od skladů nereagovali.
Za několik minut se objevila ve světnici další skupina odzbrojených vojáků, kteří byli přemoženi pučisty, kteří se již vyzbrojili puškami ze stojanů ve strážnici. Již po pár minutách byli pučisté vyzbrojeni armádními puškami s municí a dokonce s několika zajatci.
U budovy technické roty se krátce po půlnoci stále nic ještě nedělo. Přítomný svobodník, konající službu, v tu chvíli měl asi největší obavy z toho, zda i k němu dojde na kontrolu inspekční důstojník. Proto vyhlédl ven, zda již nejde. Místo něj viděl skupinu lidí uprostřed nástupiště, ale díky tmě nebyl schopen poznat, zda jde o vojáky či civilisty. Po prvních výstřelech se rozběhl ke strážnici, ovšem ve dveřích jej zaskočili tři civilisté. Takto pučisté odzbrojili a odvlekli několik dalších vojáků.
V tu stejnou dobu měl dozor i rotná Jandl (náhodou okolností z Bučovic). 10 minut po půlnoci se stavil na inspekční světnici, aby hlásil, že je vše v pořádku. Praporčík Janoušek ho pozval dál (komu se v zimní vánici uprostřed noci taky líbilo). Ovšem sotva se usadil, ozval se na chodbě ruch. Jandl vyběhl na chodbu s cílem zjistit co se děje, byl vyzván pučisty, aby se vzdal a odevzdal zbraň a náboje. Se záměrem zjistit co se děje, vyšel i praporčík Janoušek, a rovněž byl vyzván aby se vzdal. Jandl se ovšem vrhl na pučistu a vyrval mu revolver z ruky. Jandl poté okamžitě vyskočil oknem a vyběhl směrem k plotu, který přelezl. Pučisté na něj zahájili palbu, ovšem natrefili se. Této skutečnosti využil i Janoušek a vyskočil jiným oknem na dvůr s cílem vyburcovat posádku k ostrému poplachu.
Utekl až ke strážnici, kde je ovšem pučisté, vyzbrojeni puškami a revolvery, zadrželi. díky náhodnému výstřelu, po kterém se pučisté ohlédli, využil jejich nepozornosti a vyřítil se ze strážnice, přelezl zeď a utíkal směrem do města.
Vojáci, bez informací co se děje a kdo jejich kasárna přepadl, se pokusili postavit pučistům na odpor kde se dalo. Příkladem je desátník Kindemann, který držel stráž u technické roty. Tam se vyzbrojil puškou a postavil se s výzvou Stát čtyřem pučistům, vedoucím rotného Jandla, do cesty. Položil pušku s bodák jednomu z pučistů na hruď, na což se skupina zastavila, následně byl ale střelen revolverem a ponechán svému osudu na místě.
Ve stejnou dobu se už jedna skupina dostala do ubikací technické roty a odtud do skladiště zbraní. Zde se zmocnili nábojů a jeden z útočníků se dokonce stihl kompletně převléci do uniformy. Dostatek nábojů pučistům zvedl sebevědomí a pálili po každém vojákovi na dvoře kasáren. Jiná skupina začala obsazovat ubikace, dokonce na ubikaci č.13 se pučisté usadili na postele a začali s vojáky rozmlouvat o jejich přidání se na stranu pučistů.
Poručík Janoušek dostal k nedaleké budově poddůstojnické školy, kde vzbudil trubače s výkřikem ,,Poplach!" Odpovědí byla salva fašistů, kteří rovněž vtrhli do ubikací školy. Útočníci vbíhali do místností a vyzývali vojáky, aby zůstali na ubikacích: ,,Zůstaňte v místnostech, je převrat! Dostanete 5kč žold! Okamžitě se vzdejte! Kdo se pokusí dostat ven, bude zastřelen!"
Jeden z vojáků opustil po jeho odchodu místnost, před budovou byl ovšem zadržen. Díky své odvaze ovšem vytrhl jednomu z pučistů pušku, na což mu přispěchali na pomoc další příslušníci poddůstojnické školy. V tom uviděli přibíhat asi dalších 10 pučistů. Vojíni Nedorostek a Heuer vydali povel k ústupu do objektu. Na pomoc jim přiběhl vojín Josef Bárta. Namířil na něj jeden z pučistů, jeho rána ovšem nevyšla. Naopak dostal zásah do hlavy z pušky vojína Nedorostky. Později pučista zemřel během převozu do nemocnice.
Mezitím Jandl běžel po kluzké silnici. Měl štěstí, po 15 minutách zahlédl světla přijíždějícího automobilu, který zastavil. S povelem, aby jej zavezl na Pražskou ulici, kde měl kasárna 10.pěší pluk. Zde zalarmoval nejbližšího důstojníka. Kasárnama se rozléhá ostrý poplach.
Na jiném místě se v téže dobu vrací ze zábavy četař Skřivan. Ke strážnici mu zbývalo několik set metrů, když zaslechl střelbu. To mu nesedělo, v mrazivé noci ze soboty na naděli se nehlásilo žádné cvičení. Rovněž se rozběhl k Židenicím, kde na prvního strážníka, které potkal, vychrlil: ,, V židenických kasárnách se střílí. Něco se tam děje." Na což byl strážníkem obeznámen, že poběží ke kasárnám, zatímco Skřivan měl z blízké budky zavolat na policejní ředitelství. Zde byla zalarmováno policejní ředitelství v Brně, které jako okamžitou pohotovostní jednotku vyslalo k Židenicím 20 policistů v autech, ozbrojených puškami v čele s inspektorem Hanákem. Ten si během cesty všiml jako první rozestříleného osobního auta. Věděl, že v okolí kasáren jsou obytné domy, kde bydlí důstojníci. Obešel je a seznámil se situací.
Do kasáren pronikly zadní opuštěnou bránou. Vběhli do budovy, odkud se ozývala nejbližší střelba. Zde přítomný voják je informoval, že všichni pučisté jsou v budově č.13. Okamžitě tam vtrhli a vyzvali překvapené pučisty aby se vzdali. Nabité pušky s bodáky policejního oddílu, mířícící na ně, byl pádný pro pučisty argument poslechnout. Na dotaz ,Kdo střílel?´se ozval přítomný vojín s jednoduchou odpovědí - ,,Všichni!" Mezitím dorazily další policejní posily, které po krátké přestřelce obsadily hlavní bránu. Nastala honička na pučisty po celém areálu kasáren.
Ve stejnou dobu začali ke svým jednotkám dorážet také
armádní důstojníci, kteří bydleli v obytných domech nedaleko. Mezitím policejní
oddíly obsazovaly kasárenské budovy. Asi čtvrt hodiny po půlnoci našla trojice
důstojníků na strážnici poděšenou stráž beze zbraní. Jednalo se o dozorčího
důstojníka pluku, druhého pobočníka velitele pluku a velitele 1.praporu. Hned
po svém příchodu vydává tato trojice důstojníků povely k obraně a vedení
protiútoků proti pučistům. To jde těžko, jelikož pučisté využívají rozlehlosti
nádvoří a půlnoční tmy. Pálí po všem co se hýbe.
Židenická kasárna ve 30.letech
Jenže štěstěna se pučistů nedrží. Armádní jednotky
nejenom že získávají početní i materiální převahu, doráží i policejní posily z
Brna. Ty, přestože zpočátku pálí naslepo a uvádějí do rozpaků hlavně vojáky,
kteří zpočátku považují četníky za další skupinku pučistů, získají na stranu
armády a policie výhodu v počtu lidí i zbraní. V tu chvíli byly některé
skupinky pučistů zahnány do zákoutí kasáren či odříznuti v budovách. Jiní
pučisté se pasí útěkem přes plot kasáren - některým se podaří uprchnout,
někteří jsou chyceni policejními jednotkami, tvořící kruh kolem kasáren ve
snaze zabránit úniku pučistů.
„Šel jsem z armády pryč a nemohl bych s hrstkou na
vojáky…“
„…kdybych byl u toho, Kobsinka bych na místě zastřelil.“
Radola Gajda.
Armádní jednotky začínají prozkoumávat prostory kasáren,
jednotky policie zase začínají dělat uzávěry na silnicích a pátrají v okolí
kasáren. Policejní reflektor zároveň osvětluje tmavá zákoutí kasáren a napomáhá
k odhalení pučistů využívající výhody tmy. Většina pučistů, která neunikla,
byla policií a armádními jednotkami zatlačována přes nádvoří k budově
velitelství, která v té době stále byla v rukou pučistů. Před rozedněním se
vzdalo i 27 pučistů, nacházející se v areálu kasáren. Přestože všichni byli
ozbrojeni, po výzvách k odhození zbraně všichni rádi uposlechli. Poté byli
odvezeni policejními vozy na Hlavní policejní ředitelství v Brně.
Celá akce k vyčistění kasáren, od příjezdu policie,
trvala asi málo přes hodinu. Při finálním pátrání byla nalezena i Kobsinkova
šerpa, kterou během útěku zahodil. Většina pučistů se dala na útěk, většinou ke
svým domovům. Kobsinek si to zamířil do Brna, kde po různých známých půjčil
700kčs. Společně s dalším pučistou, Duchoslavem Geidlem, se pokusili o útěk do
zahraničí.
Gajda byl potrestán (při prvním vynesení rozsudku byl
osvobozen, po pozdější revizi na žádost TGM byl Nejvyšším soudem odsouzen k
šesti měsícům) za to, že: „o plánované akci věděl a neoznámil to úřadům“.
V neděli 22. ledna 1933 o půl třetí ráno zazněly ze
Špilberku čtyři dělové výstřely. Armádní signál pro poplach. V té době ovšem
byl puč již téměř potlačen. Výstřely z děl byly pro fašisty, kteří bývali
dokonce příslušníky armády, pouze umíráčkem. Celkem 21 útočníků z řad pučistů
bylo zadrženo v prostorách kasáren, další v průběhu noci. Zranění vojáci i
pučisté byli dopraveni do nemocnice. Jediným mrtvým se stal pučista Semenka,
který zemřel během převozu do nemocnice.
Státní aparát se po této události rozhodl vypořádat s
pučisty tvrdě, bez ohledu na jejich minulost. Mimo to byli potrestáni i Gajdovi
sympatizanti z řad příslušníků československé armády. Přestože se nikdy
neprokázalo, že by někdo z nich otevřeně spolupracoval s fašisty proti
republice (šlo nanejvýše o slovní sympatie), rozhodovaly vojenské orgány
poměrně nekompromisně. Na řadu přišly degradace, finanční postihy nebo
převelení.
Samotné pučisty po prvním přelíčení u soudu mohlo ještě
hřát u srdce, jelikož si donesli poměrně nízké tresty:
-Kobsinek dostal šest let
-další účastníci přepadení několik měsíců vězení
-Jedenáct osob, mezi nimi i Radola Gajda, bylo osvobozeno
Poměrně nízké tresty můžeme hledat za tím, že soud
posuzoval skutečně provedené činy, a ne plány či domněnky. Ovšem objevil se zde
tlak ze strany státních orgánů (dokonce i prezidenta republiky T.G.Masaryka).
Celou událost začal v únoru 1934 projednávat Nejvyšší soud v Praze, který již
narozdíl od jeho předchůdce nebyl vůbec milý: 28. března vynesl nový, podstatně
přísnější rozsudek, neboť dosavadní tresty víceméně zdvojnásobil.
-Kobsinek dostal dvanáct let
-další několikaleté tresty vězení
-Radola Gajda vyvázl s šesti měsíci, protože o plánované
akci věděl a neoznámil to úřadům
Osudy aktérů ,,puče" po propuštění:
Radola Gajda
jeden z hlavních velitelů československých legií v Rusku,
krom toho nějakou dobu bojoval na straně ruských bělogvardějců, 1918–1919
zastával významný post v armádě admirála Kolčaka) a český fašistický politik. V
období Mnichovské krize se angažoval ve prospěch obrany ČSR a těžce nesl zradu
spojenců. V době 2. republiky byl funkcionářem pravicové Strany národní
jednoty. V březnu 1939 se společně s dalšími organizacemi podílel na vytvoření
Českého národního výboru, což měla být podle představ aktérů budoucí vláda
protektorátu.
Za německé nacistické okupace finančně pomáhal českým
letcům prchajícím do zahraničního odboje, intervenoval ve prospěch některých
persekuovaných osob a odmítal spolupráci s Němci. Při oslavě padesátin v únoru
1942 vyzýval své příznivce, aby nespolupracovali s německými okupanty. Gajda
byl 12. května 1945 uvězněn a v roce 1947 odsouzen na dva roky. V odůvodnění
rozsudku se neobjevilo nic, co by svědčilo o jeho kolaboraci s nacisty,
odsouzen byl za svou činnost v době druhé republiky, propagaci českého fašismu
a přijetí funkce v Českém národním výboru. Zemřel 15. dubna 1948.
Ladislav Kobsinek
Byl členem NOF od roku 1928 a dostal se až na pozici
krajského náčelníka NOF.
V čs. armádě dosáhl hodnosti poručíka u 43. pěšího pluku
v Brně, ale pro své fašistické názory byl z armády propuštěn. Poté se nějakou
dobu léčil v psychiatrické léčebně. Nejvíce je ale znám jako vůdce neúspěšného
fašistického puče v Brně 21.-22. ledna 1933 (tzv. Židenického puče). Už během
puče, kdy bylo jasné, že nebude úspěšný, odjel z města přes Vídeň do Jugoslávie
a poté do Rumuska. Zdejší úřady ho ale vydaly zpět Československu. Ještě téhož
roku (1933) se konal soud s účastníky puče a L. Kobsinek byl odsouzen na 6 let.
Na nátlak úřadů byl případ souzen znovu v r. 1934 a v něm mu byl trest zvýšen
na 12 let.
V r. 1939 kdy byl propuštěn, vstupil do organizace
Vlajka. V r. 1944 získal německé občanství. Po válce byl odsouzen na 12 let za
kolaboraci. Po propuštění v r. 1957 byl státními úřady odsunut do Spolkové
republiky Německo, kde zemřel.
Duchoslav Geidl
Gajdův bratranec a účastník puče v Židenicích. Poté se mu
podařilo utéct do Rakouska a Jugoslávie, byl však na žádost čs. úřadů vydán
zpět do Československa. Za pokus o přepadení kasárna byl odsouzen nejprve k
6-ti a v následné revizi procesu z 28. března 1934 k 12-ti letům žaláře a
peněžitému trestu 20 000,- Kč. Po svém propuštění z vězení v lednu 1939 se dal
Kobsinek ihned k dispozici německým úřadům a nadále působil již jen jako
kolaborant. Stal se mimo jiné členem nechvalně známých Svatoplukových gard (od počátku
roku 1941 dokonce velel druhému fašistickému pluku), obnovené Vlajky či
obnovené Národní obce fašistické (neplést s prvorepublikovými organizacemi
stejných jmen - za Protektorátu byli doslova proněmecké a kolaborantské, což se
o těch prvorepublikových říci nedá - i přes jejich činy).
Od 1. ledna 1944 obdržel německé občanství a sloužil v
jednotkách Volkssturmu. Po válce byl za svou kolaboraci odsouzen ke 12-ti letům
vězení, propuštěn byl v roce 1957 a ještě téhož roku byl jako německý občan
odsunut do Německa, kde v roce 1988 umírá.
Zdroje:
fronta.cz
radolagajda.cz
cs.wikipedia.org
armada.vojenstvi.cz
Kniha - tajné heslo granát
Žádné komentáře:
Okomentovat