Bylo léto roku 1939 a nic nenasvědčovalo další válce kromě neustále silnějších výkřiků Hitlerovi zuřivosti v ampliónech proti Židům a okolním státům. Slovák Andrej Kulič, voják v záloze, jež měl otce českého žida a matku Slovenku, si ničeho nevšímal. Za pár týdnů mu přece končí povinná vojenská docházka, jež na území tzv. Slovenského štátu platila už 6 měsíců pro všechny vojáky bývalé československé armády, jež měli slovenskou národnost. Těšil se, jak si po návratu domů pochová svého několika-měsíčního synka Tomáška. Z těchto myšlenek ho vyrušil až tlampač, jež vytruboval výsledky fotbalového zápasu. Není tohle jenom sen??? Na kasárenské ubykaci, v níž bydlel s dalšími devíti kamarády, si spokojeně lehl na lůžko. Tuto ideu už nic nemůže pokazit.
30.srpna, pět dní před jeho odchodem z armády vlétl do ubykací důstojník, aby se všichni do deseti minut seřadili na kasárenském dvoře v plné polní a se všemi svými zabalenými osobními věcmi. Všem bylo jasné, že se něco děje. Po seřazení jednotek vstoupil na malý pultík, narychlo složený ze tří bedniček a desky, major Kolnik. Velitel posádky na slovenské straně Beskyd začal s projevem: ,,Kamarádi!´´ Tato slova vyrazila vojákům dech. Vždy byli zvyklí na nadávky a nejsprostší slova z úst tohoto člověka. ,,Naše přátelské Německo potřebuje pomoc. Po neustálých jednání našeho německého spojence s Polskem byly zrušeny pomocí polské ruky všechny dohody o přátelství se všemi okolními státy! To se rovná vypovězení války. Proto musíme našemu spojenci pomoci!´´ Mezi vojáky se rozlehl šum. andrej byl zmatený. Znamená to, že již neuvidí svou ženu se synkem?
Na přemýšlení nebyl čas. Druhého dne totiž jednotka seděla ve vagónech směřující k Polsku jako stádo dobytka na porážku. Projeli několika vesnicemi, ale Andrej to ani nevnímal. Byl myšlenkami doma, u své rodiny. Domýšlel si, jak by si teď hrál se svým synkem a manželka by je s tým svým překrásným úsměvem na tváři pozorovala. Z myšlení ho přerušila hlasitá rána. Vlak zastavil.
Vojáci vyskakovali z vagónů a formovali se do trojstupů. Dali se na pochod. Podle nádraží Andrej i ostatní vojáci usoudili, že to je nějaké větší město. Cestou míjeli ceduli s dvojjazyčným názvem Ostrava-Ostrauer. Co dělají v Protektorátu??? Proč jsou zde?
Jednotka zastavila před velitelstvím Wehrmachtu. strážný u vchodu veliteli, jež přibíhal ke vchodu, zasalutoval a otevřel dveře. Oba zmizeli uvnitř. Za necelých patnáct minut doběhli oba zpět s důstojníkem v patách. ,,Hoši´´, začal mluvit velitel ,,utáboříme se v áčkách ve zdejších kasárnách. Pojďme.´´
K večeru byl tábor rozložen a byl dán rozchod. Byl večer 31.srpna 1939. Ráno jsme vstávali v 7.00 hod. K našemu údivu jsme hned nafasovali ostrou munici a ze zdejšího arzenálu i dvě německá protitanková děla s municí k nim. V rozkaze bylo s námi počítáno v druhém sledu. Oblohu nám měla zajišťovat letka slovenských stíhačů. Náš úkol: Získat město Těšín a okolí v součinnosti s letectvem a německými jednotkami. To určitě nic nebude. Nacvičovali jsme takové boje na cvičení už tolikrát. Jenže tohle není cvičení....
3 dny- 3 dlouhé dny jsme se chystali. V rozhlase se mluvilo o polském útoku na Vých. Prusko a Německo v odvetě se svými spojenci zaútočilo. Byla bombardována Varšava jako odveta za napadení civilních cílů polským letectvem v Německu.
Podle rozkazu jsme měli postupovat společně s německými vojsky na Těšín. V dobách 1.republiky by to bylo hrdinské gesto, ale nyní v dobách Hitlera to mělo cenu pouze jako dobyté území. Oblohu nám měla chránit 5. letecká armáda společně se slovenskými stíhači. Nás bylo 800. S Němci 2000. Proti nám stálo 1200 poláků.
Začátek útoku začal 5. září v ranních hodinách. Probudilo nás v našich pečlivě vyhloubených krytech dělostřelecké bombardování. Mezi Němci začalo propukat obrovské vzrušení. V 6.00 postřelování skončilo.
Němci podporováni středními tanky vyrazili. Ozvaly se rány. Něco se děje. Nikdo tady není! To nás naštvalo.
Pozice jsme vzali za naše. Podle průzkumu nebyly polské jednotky nikde v okolí. Do Varšavy je to jen 300km. To si ale musíme pospíšit. Podle rozhlasu se jednotky postupující z Německa do Pruska setkaly v Gdaňsku. To si nesmíme dát líbit. Bylo 14.září. Dostali jsme rozkaz jež podle Kolníka zněl dobýt vesničku Woliznoe. ,,Je tam jenom malá posádka o 50 mužích a 2 dělech. ´´ To nás aspoň uspokojilo. V poledne jsme následujícího dne vyrazili podporováni 3 německými tanky. Dostali jsme se k první chalupě. Nasadili jsme bodáky. Vzal jsem do ruky granát. BUM! ozval se z chalupy výstřel. Jeden padl. Všichni zahájili ze svých zbraní palbu. Tanky každý jednou vystřelil do chalupy. Utíkal jsem k oknu a hodil do něj granát. Výbuch. razil jsem dovnitř a párkrát vystřelil. Uvnitř ležela mrtvá žena s dítětem v náručí a mrtvý muž s loveckou puškou v ruce...
Poláci se houževnatě bránili. Po boji jsem dostal za úkol zjistit ztráty. Za hodinu jsem je hlásil Kolnikovi. 5 mrtvých,2 zranění. Bylo zabito asi 30 poláků,12 zajato. Zbytek utekl. Ukořistěno 1 dělo ráže 20mm, 15 pušek a 1 kulomet. Loveckou pušku od mrtvého civilisty jsme předali hrdě majoru na druhý den i s ceremoniálem.
Po tomhle boji jsme dostali chvíli volna na přeorganizování. Dostali jsme 3 tanky panzer II od německé armády. Už ale 18.září jsme pokračovali v cestě. Kromě pár přepadů během cesty se nic nedělo. K Varšavě jsme se dostali na 1300km. ,,Podle zpráv se připojila ke kampani i Rudá armáda.´´četl jeden vojín na náklaďáku během cesty. ,,SSSR vyslal své síly jako odpověď na dohodu s Německem a ochranu pobaltských států.´´ To je teda překvápko- řekl jsem tiše...
Cesta ubíhala klidně a 30. září jsme byli už u řeky San. Zničeho nic se ozval výbuch před námi a střelba. Seskočit z vozů! Opětovali jsme palbu. Tanky se otočily a zahájily palbu do porostu. ,,Nestřilet!´´ ozvalo se najednou česky, ,,vzdáváme se!´´ Z porostu vyšlo asi 9 vojáků v uniformách jež připomínaly směsku prvorepublikových a polských uniforem. Dejte ruce dolů. Zajatci se zaražením dali ruce dolů. Byl to šok pro obě strany. Dali jsme si přestávku na louce a začali se zajatci debatovat o situaci doma a v zahraničí. Navečer jsme předali zajatce na nedalekém velitelství Wehrmachtu. Celý večer ase o ničem jiném nemluvilo. Náš střet naštěstí se obešel beze ztrát...
I přes střet s našimi krajany nic nenasvědčovalo něčemu příjemnému. Začal pomalu říjen a my ještě víceméně v letních uniformách jsme trčeli v Polsku. Byli jsme zrovna v jednom stavení polského sedláka a pojídali kaši jež nám moc nerad dal. Jeho manželka s pěti dětmi se držela v povzdálí u okna a pozorovali nás. Začalo pršet a setmělo se. Pomalu začínalo pokapávat. To se ale změnilo přímo v průtrž mračen. Venku zahřmělo. Malá holčička se lekla a s pláčem se vtrhla matce a utekla dveřmi ven. Vyběhli jsme za ní. Děvčátko leželo venku v kaluži vody. Pomalu jsme ji vzali do náruče a odnesli dovnitř. Matka vystrašená si ji rychle vzala do náruče a začala ji utěšovat. Statkář nám poděkoval. Vztahy mezi námi se v mnohém zlepšili.
Bylo půl páté když do dveří vtrhl Kolnik. ,,Odjíždíme!´´vyhrkl. Narychlo jsme se balili a děkovali jsme za jídlo. Byli jsme již připraveni k odjezdu v náklaďácích, když se v dešti objevil statkář s bedýnkou v níž se skrývala část jeho sklizně-jablka, hrušky,zelenina...mnohokrát jsme poděkovali a vůz se rozjel. Pozorovali jsme, jak v dáli mizí silueta statkáře i stavení...
Myslel jsem na rodinu statkáře-na jeho manželku a děti. Budu mít taky takovou rodinu??? Vždyť mám část doma. Manželku se svým malým s chlapečkem. Jakýmpak chlapečkem. Vždyť mu bude za chvíli rok a já ho jak dlouho neviděl. O novinkách doma jsem měl pouze omezený obrázek pomocí dopisů, jež tak často nepřicházeli. Jak dlouho jsme jeli??? 3 hodiny?? Čtyři?? Najednou jsme zastavili. ,,Kdo jste??´´ ozvalo se slovensky. ,,Vojenský transport z polského tažení.´´ odpověděl Kolnik. ,,Dobrá. Tak jeďte.´´ Tohle byl snad jenom sen. Vraceli jsme se domů. Nikdo z nás tomu nemohl uvěřit. Asi za dva dny jsme dojeli do Žiliny. Podle zdejšího velitele nemá již o další vojáky zájem a na Vánoce by jsme mohli být už doma s rodinami. Během týdne jsme nějaké cvičení již neabsolvovali a spíš odevzdávali zbraně a přidělenou munici.
V polovině prosince začalo sněžit. Čas uplynul strašně rychle. 11 nás již opustilo. Zbytek už asi bude propuštěn brzo. S Kolnikem jsme posnídali. Dostali jsme od něj do oběda propustky a vyrazili jsme do města. Za své peníze jsem chtěl manželce a synkovi koupit k Vánocům dárek. Kluci se rozprchli po obchodech. Jeden dokonce do hospody. Na oběd jsme již byli zpět. Dostal jsem dopis. Manželka v něm píše zda přijedu na Vánoce domů. Moje propuštění z armády bude pro ni asi ten největší dárek. 9.prosince již seděl Andrej s dalšími dvěma ve vlaku. Kolnik je přišel osobně vyprovodit. ,,Tak sbohem chlapci a šťastné Vánoce!´´ Mávali jsme mu z rozjíždějícího vlaku jako kluci, jež mávají na svou mámu...
Probudil jsem se v měkké posteli s načechranými peřinami, když tu s obrovským radostným křikem se přihnal můj kluk. Samou radostí jsem jej vzal do náručí a začali si hrát na letadlo.
,,Andreji, Andreji´´ozvalo se za mnou. Otočili jsem se se synkem v náručí a uviděl jsem ve dveřích manželku v její světlemodré kuchyňské zástěře. ,,Nezapomněl jsi, že dnes mají hoši od vás přijít na oběd?´´ Úplně ve mě hrklo. Přes to dovádění se synkem jsem si to ani neuvědomil. ,,Kolik je??´´ vyhrkl jsem. ,,No za hodinu jsou tady.´´ zněla odpověď. Rychle jsem synka položil a utíkal jsem se obléct. Za pět minut jsem utíkal s kbelíkem pro uhlí a dříví do sklepa. ,,Do pěti minut jsem tady´´ ozvalo se ze mě než se dveře zabouchly.
Před dveřmi ležely noviny o velkých vítězstvích SSSR nad Finskem v průběhu zimy. Nesly dnešní datum 20.prosinec 1939. Byly tam i černobílé fotky rudoarmějců držících ukořistěnou finskou vlajku či zničenou kolonu vojenských automobilů a tanků. Rychle jsem noviny zavřel a otevřel dveře od sklepa. nabral jsem uhlí a pádil nahoru. I přes tíži uhlí jsem tam byl rychleji než dole. Byli jsme již přeslečeni do svátečního, když zazvonil zvonek. Šel jsem otevřít. Ve dveřích stáli chlapci od nás s jejich manželkami či přítelkyněmi. Chyběl již jen major Kolnik. Ten s omluvou přišel až o 15 minut později.
Konečně jsme všichni usedli ke stolu. Po jídle jsme vedli každý svoji diskuzi. My vojáci jsme se bavili o tom zimním konfliktu zatímco si naše ženy povídali v kuchyni a dohlížely na děti. Začalo nám být jasné že něco takového potká i nás. ale kdy???
Náš oddíl byl přesunut na východ Slovenska jako odpověď Slovenského štátu na okupaci části Rumunska SSSR. Bylo nám jasné, že se konfliktu nevyhneme. Náš spojenec Německo zatím prohrával bitvu o Británii po vyhrané válce ve Francii. I to jako odpověď na expanzi SSSR do Evropy několik jednotek v Rumunsku. Hlavně kvůli ropným polím jež zde mělo Rumunsko.
Byl chladný večer a já jsem u našeho okopu posedával na hromadě hlíny a pokuřoval. Ozvalo se křupnutí. ,,Stát, kdo je to!´´ ,,Rusové ne. To by jsi už ležel na zemi.´´ odpověděli mi dva maďarští vojáci lámanou slovenštinou, jež přišli z posádky nedaleko nás. Mají prý obchůzku, ale v té tmě zabloudili. Zavedl jsem je dovnitř, kde v teple ohniště posedávali naši...
Po několika minutách jsme bavili o situaci na hranicích. rusové podepsali s Rumuny dohodu a byly vytyčeny hranice. Po třech týdnech čekání jsme se znovu vraceli domů. Všichni jsme byli znovu demobilizováni. Vrátili jsme se domů. Však už za chvíli budou Velikonoce. Mírumilovný život trval až do června 1941 kdy po 22. červnu museli znova všichni narukovat. Slovensko se jako první přidalo ke Německu a zahájilo společnou křížovou výpravu proti bolševismu.
Ke konci června jsme již postupovali přes Polsko do hloubky ruského území. Postupovali jsme s tankovou jednotkou, ale naše tažení spíše připomínalo výlet. V okolí nějakého městečka Lipovec jsme ale narazili. Obří masy ruských vojáků nás donutily stáhnout se do obranných linií.
Celý týden přetrvávaly přestřelky, občas rusové vyrazily na zteč, aby zdolali naše pozice. Nejvíce nám dali zabrat útoky podporované těžkými tanky. Proti nim neměly naše Lt-40,38 či 35 s ráží 37mm vůbec šanci. Když jeden taký tank ztroskotal na minách, jeho osádka vůbec se nehodlala vzdát a začala do našich linií pálit z toho obřího děla. Jeden tank doslova vyletěl i s osádkou do povětří, když dostal přímý zásah i přes jeho možnosti krytí pomocí okopu kolem něj.
Po jedné hodině tank přestal pálit. Během té doby jsem vykouřil asi 10 cigaret. Vystrčil jsem hlavu. Ozvala se dávka z kulometu a rychle jsem zalezl zpět. už ani na tu cigaretu jsem neměl chuť...
Pomalu se blížil soumrak. Hodina naše odplaty se blížila. Pět nás se seřadilo. Každý vyfasoval pět granátů a Walthera, osobní zbraň pro německou armádu. ,,Hodně štěstí.´´ozvalo se za námi, když jsme vylézali ze zákopu. Budeme ho potřebovat.
Dorazili jsme k překážce z ostatnatého drátu. Podle plánu jsme sebou táhli i nůžky na něj a náhradní drát, aby jsme jej zpět natáhli. Pomalu jsme jej rozstřihli a plazením se blížili k tanku. Ten od nás byl asi 300 metrů. Pomalu jsme se plížili s granáty u pasu a Waltherem v pouzdře, připraveným střílet.
Ale najednou neočekávaně se začalo střílet. ,,Urááá´´ ozvalo se z protější strany a proti nám vyrazily masy ruských pěšáků. Okamžitě jsem měl zbraň v ruce. 700, 600, 300, 100 metrů. Blížili se jako lavina. Vystřelil jsem. Rus se okamžitě sesypal se zkřiveným výrazem v obličeji k zemi.
Rychle jsem odjistil granát a hodil od sebe. Do vzduchu vyletělo asi pět rusáků. ,,Zpátky!´´ vykřikl desátník, nacož se zvedl aby o zlomek vteřiny spadl zpět s přůstřel na hrudi. Od našich zákopů štěkaly kulomety nacož je doplňovala palba z tanků co zbyly. Jedna řada padala za druhou. Najednou se nademnou objevil rus s bodákem na pušce a sanžil se mě zabít.
Vystřelil jsem svůj poslední náboj a vrhl se na něj. Kulka ho zásáhla do ramene a já ho svými těžkými údery pěsti snažil dorazit. Najednou se ozvala palba z děl či něčeho podobného. Rozštěkal se kulomet a masy rusů začaly ustupovat. Ohlídl jsem se a uviděl tanky s trámovými kříži. ,,Zaplať pánbůh...´´
¨
Probudili mě hlasy a později i hukot jízdy automobilů. Ležel jsem přikrytý dekou u cesty po které jezdily německé transporty s posilami tam a se zraněnými zpět. ,,No konečně. Už jsem myslel že budeme kopat jámu.´´ usmál se na mě desátník Patrik Vlk. Snažil jsem se zvednout, ale Kolnik, který se znenadání objevil přede mnou mi gestem ruky naznačil abych zůstal ležet.
,,Do konce srpna bychom měli pokročit se skupinou armád Střed směrem na jih od Moskvy. Jelikož ale rusové podnikají sice neúspěšné, ale výtečně dlouhé útoky, které nás zpožďují, tak dostaneme půjčeno 5 haklů od 152. tankové. S těmi se přemístíme k Molevu. Odjezd za půl hodiny.´´ Pak přišel ke mě. ,,Tak co? V pořádku?´´ Nacož jsem mu kývnutím hlavu vnesl úsměv do tváře.
Za 20 minut jsme už uháněli na našich železných ořích dobytým územím jednotkami Wehrmachtu. nejednou jsme viděli jednotky SS a to co za nimi zůstávalo. Vypálené statky,domy, celé vesnice. Podél cesty opuštěné vozy a mrtvá zvířata. V příkopech ti ,co nestihli utéci. Chtělo se mi zvracet.
Blížili jsme se k lesu. Nabili jsme kulomety a zbraně pro možný útok nepřítele ze zálohy. Cesta trvala asi 5 minut, když se ozval výbuch a v lese se začaly objevovat postavy, které se krytí svou střelbou přibližovali. Uchopil jsem kulomet a poslal k zemi první řadu přibližujících. ..
Začali ustupovat. vystřelil jsem krátkou dávku a vyskočil z auta. Pár našich se rozběhlo za mnou do lesa. Utíkali jsme jako zběsilí, bez ohledu na okolí zničit svou kořist jako lev tu svoji. Neuvědomili jsme si, že jsme vnikli do pasti. Ozvala se odněkud z křoví palba a tři naši padli mrtvi na zem. Já tam zůstal uprostřed toho zmatku stát.
V tom mě někdo chytl zezadu za límec o shodil na zem. Byl to náš. Okamžitě jsme vstali a utíkali k blízké hromadě větví a kmenů. Okamžitě jsme zalehli a já připravil kulomet. Všiml jsem si, že to je mělký příkop. ,,Jen aby to nebyl později mělký hrob.´´ řekl můj zachránce poněkud trpce. Spustil jsem palbu do křoví naproti. Naši se odtamtud začali stahovat směrem k nám. Zaujali jsme kruhovou obranu. Partyzáni nás dokonale obklíčili. Za chvíli zaútočili s cílem nás zničit. Zahájil jsem palbu a poslal se dotírající první řadu partyzánů k zemi. Všichni kolem stříleli. Najednou Tonda zahodil pušku a vytáhl osobní zbraň. odjistil a vystřelil směrem na mě. Vedle mě padl mrtvý rus. Spustil jsem palbu a střílel na postupující partyzány jako běs, když mi cvakl závěr kulometu a já byl na suchu. Ani náboj. Mou prioritou bylo přežít. Vytáhl jsem bajonet...
Připevnil jsem jej na kulomet a vyčkával. Vyplatilo se a probodl jsem prvního dolézajícího partyzána. Tomu jsem sebral Špagina a tři zásobníky. Z něj jsem znovu pokropil nedočkavé partyzány, jež s nenávistí v srdci proti nám pořád nabíhali. A padali jako pytle zrní na zem.
Pozor! vykřikl kdosi směrem ke mě a já se rychle otočil a uviděl rusa, jež se mě snaží probodnout. Svalil jsem se na zem a vystřílel do něj snad půlku zásobníku. Kulky mu úplně rozervali ušmudlanou košili. Ozvaly se výstřely a praskání stromů. Za námi se objevily německé a naše tanky. Za nimi postupovali pěšáci a stříleli s urputností do ustupujících partyzánů. Spustil jsem znova palbu na ustupující. Bylo po všem. Vstal jsem a zahlásil se německému důstojníkovi. Ten mi lámanou slovenštinou poblahopřál k úspěšnému potření bolševického odporu.
Půl hodiny jsme prohledávali těla a pobrali mrtvým partyzánům zbraně. Nechali jsme je tam kde padli.
Cestou zpět ke konvoji jsme se bavili o této akci. měli jsme 12 mrtvých a 34 raněných. Zabili jsme asi kolem 60-70 nepřátel. Po cestě jsme měli již v našich rukách město Sutiski. Bylo to k němu 20 minut cesty. Když jsme k němu přijeli, všude se objevili usměvaví občané městečka a vítali nás polibky a vodkou. Mě za tvář vzala krásná mladá rudovláska a dvakrát mě políbila na každou stranu...
Mohlo být něco k ránu. Probudil jsem se v měkké posteli. Hlava mě bolela tak jako by se měla každou chvílí rozpůlit. Zjistil jsem, že jsem skoro nahý. Začal jsem shánět svoje věci, když můj zrak spočinul na posteli, kde jsem ležel. Byla v ní ta rudovláska, co mě po příjezdu políbila. Měl jsem s ní něco?? blesklo mi hlavou. Rudovláska se pootočila. Ztuhnul jsem jako dřevo. Tiše jsem se oblékl a chtěl jít pryč, když se za mnou ozval hlas:,,Ty už jdeš??´´ Pomalu jsem se otočil a šel směrem k dívce. ,,Už musím´´ zalhal jsem, se strachem ji říci, že jsem již několik roků ženatý.
Šel jsem do místního hostince, pokud to tak šlo nazvat. Pár našich již tam sedělo. ,,Tak jaké to bylo??´´ ozvalo se z druhé strany. Měl jsem pocit, že se červenám jako rak. Pomalu jsem šel ke stolu na druhém konci , abych byl od nich co nejdál.Hostinský mi přinesl hrachovku. Tu jsem nejedl už nějaký ten pátek. S chutí jsem se do ní pustil. Když jsem vyšel ven, čekal na nás již Kolník a připravené tanky k výjezdu. Neměl jsem odvahu se jít za ní.
Znovu jsme pokračovali v postupu. Kluci si ze mě utahovali a pořád mi připomínali tu dívku. Já na ni pořád musel myslet. Ale proč? Vždyť mám doma milující manželku a syna...Proč se to muselo stát zrovna mě??
Cestou nad námi přelétávala letadla se slovenskými či německými znaky. Ty slovenské rozhazovaly nějaké papíry. Nová zbraň?? pomyslel jsem si, když jeden mi přistál v obličeji:
„Slovenská armáda splní v tomto boji
odkaz slávneho generála Štefánika, do ostatného dychu verného
bojovníka za práva národa, ktorý ešte roku 1918 v Sibíri s hŕstkou
oddaných mu slovenských dobrovoľníkov chcel organizovať
veľkolepý pochod proti boľševickým rozvratníkom, ktorí v Rusku
uchvátili moc...
Nejde tu o boj proti ruskému národ – ani proti
Slovanstvu. Takýmito heslami operujú len zločinní nepriatelia
národa a štátu, ktorí sa usilujú šíriť rozvrat a chceli by nás vohnať
do záhuby. V tomto boji, ktorého výsledok je jasný, nájde v novej
Európe budúcnosť aj ruský národ.“
Potěš pánbůh...
Někdy v říjnu 1941
Postupovali jsme rychleji než při výcvicích. Však se blížil konec října. Postupovali jsme k Moskvě. Už to nebyli ty vedra, při kterých jsme se na vozidlech opalovali. Pršelo nebo už i sněžilo. Počasí pod psa, jek se říkalo u nás.
Zastavili jsme. Kolnik vyběhl před místní polní velitelství. Vrátil se zpět s jiným důstojníkem a novou trasou postupu. Měli jsme jít společně s Němci na Moskvu-spíše útočit na jižní obranu Moskvy. Postupovali jsme dále do středu Ruska. Zničit jejich centrum.
Postupovali jsme po prašné cestě, jež se během několika minut měla změnit v bažinu. Začalo totiž pršet a z prachu se stalo bláto. Promoklí a unavení jsme se snažili dostat z cesty naše nákladní automobily. S tanky nikdo nehnul. Museli jsme po svých. Pochodovali jsme několik minut když pomalu začalo sněžit.
Promrzlí díky dešti jsme potkali německé polopásové hakly. Těm se tak tak podařilo projet. Dovolili nám nasednout a jeli jsme dál.
Výbuch. Přední hakl vybuchl a my se dostali do křížové palby Rusů. Všichni co seděli na okrajích pancíře byli pokošeni palbou a padali přes okraje. Několik Haklů se vzňalo a hořící vojáci vyskakovali aby byli zabiti palbou Rusů. Výbuch granátu z děla mě vymrštil do povětří a upadl jsem do bezvědomí. Bolela mě hlava-slyšel jsem hlasy říkající něco rusky. Hele, on žije ozvalo se špatně rusky. Jeden z nich mě chytl za límec a šlapal jsem k ostatním. Zbylo nás z celé kolony asi 20. Šlapali jsme asi hodinu, když se před námi otevřel malý prostor, kde byli namačkáni lidé v khaki nebo polní šedi. Zůstal jsem ohromen. Zůstal bych tak stát i do nekonečna, když mě bolest v břichu položila na zem. Nějaký rus mě praštil pažbou své pušky do břicha. Jeden Němec se mi pokusil pomoci vstát.
Prošli jsme bránou, pokud se tomu tak dalo říci a dali nám malý papírek s číslem. Byl jsem číslo 5816. Tolik nás tady je?? a pořád zástupy pokračovali. Rusové zahájili protiútok. Byl začátek prosince. My v letních uniformách jsme mrzli, zatímco Rusové si měli svoje kožešiny a beranice. Na spaní jsme dostali plesnivé deky. Útěk? Nemožný...ale stále častěji jsme na něj mysleli. Proč se o to nepokusit?? Nemáme co ztratit,ne?? Blížila se noc a mě začala být čím dál větší zima....
Probudil jsem se s výkřikem. Ti okolo mě utěšovali, byl to jenom zlý sen. Zdálo se mi, že všichni umřeme, řekl jsem potichu. Nikoho to asi nepřekvapilo. Týden jsme zde seděli a dostávali na den krajíc chleba. Ze svých 65kg jsem shodil asi 20. Strašně nás podviživili. Kdy jsem myslel, že je náš konec?? Jednoho rána-zima, sněžilo, měli jsme hlad nás dovedli k příkopu vedle blízkých kolejí. ,,Myslím, že nás zastřelí´´řekl jeden Němec. Polkl jsem na prázdno.
Stáli jsme tam asi hodinu, když přijel vlak. V předu plošinový vagón s PL kanónem,lokomotiva a...,,Dobytčí vagóny?´´ Podivil se náš. No co?? Jsou tak na dně, že jim už na osobní nezbývá pokusil se jeden Němec o vtip. Nikdo se nesmál....
Nahnali nás dovnitř. Kam jedeme? Já tam nechci..........
Od této chvíle nejsou žádné záznamy o Andrejovi Kuličovi, stejně jako o dalších stovkách německých a jiných vojáků Osy. Po válce se dostavil k Andrejové ženě neznámý voják se zprávou o jeho smrti v sovětském lágru...KONEC
Žádné komentáře:
Okomentovat