neděle 16. května 2010

Zapomenutá historie Zemí českých

Zapomenutá historie Zemí českých

Zazněla další salva ze štíhlých, nevinně vyhlížejících mušket pruských dobyvatelů. Vychrlili společně se spoustou kouře i olovněné kulky, jež se zarývaly do těl koní i jezdců rakouské kavalérie. Mrtvá či prostřílená těla padala do bahnité půdy, jež byla prosáklá rudou krví. Zaznívaly poslední výstřely a padlo z koní pár postav, ostatní směřovaly útěkem zpět k Pardubicím. Úspěšní pruští se zvedli a kolem nich bezpečně projely dřevěné vozy, potažené plátnem, tažené koňmi a dobytkem.


Mlživé, deštivé ráno pruský postup zpomalilo, ovšem nezastavilo. Pruská kolona i přes bahnitou a kluzkou cestu, doprovázenou menšími přestřelkami s oslabenými a narychlo zformovanými oddíly Rakušanů, stále pokračovala k cíli svého tažení - Moravskému Olomouci. Město bylo od dávných dob, někdy už od Velké Moravy, sídlem moravských knížat i české církve vedle Prahy. Ve městě se nacházela i německá, slezská či polská menšina, jež sem přišla za lepším výdělkem či majetkem.

Městem se šířila panika, jež přerostla v rabování a plenění, když místní šlechta vzala nohy na ramena. samozřejmě i s přeplněnými vozy, jež byly až po střechu nacpány obrazy, zlatem, stříbrem, vzácnými šaty i samotnou šlechtou.
Kočáry tryskem projely náměstím, jež bylo plné lidí. Tu a tam z davu vylétlo shnilé rajče, či kus kamene, jež se odrazil či rozprskl na koženém potahu kočáru.
,,Sackerment " zaklel šlechtic v kočáře ,,místo aby mlátili nepřítele, tak umlátí nás."
Jeho paní, sedící naproti němu, pouze pokývala souhlasně krátce hlavou a opět se zahleděla z okýnka kočáru.
Kočár jako blesk proletěl olomouckou bránou a pouze za ním dopadalo zpět na zem bláto od kol z blátivé cesty.


,,Má císařovno" srazil paty k sobě ve Vídeňském paláci maršálek von Horlold,  ,,pruské armády již obsadily celé Slezsko. Téměř. Jejich útok směrem k Mährischen  Ostrave byl zastaven, před Olmütz svádí německé pluky těžké boje s pruskými jednotkami." 
Horlold záměrně řekl německé, protože pruský postup byl za velkých ztrát zastaven moravskými pluky. Německy mluvící pluky totiž utekly, již při prvním spatření nepřítele. Jediné tři moravské pluky se zastaralou výzbrojí a podporované pouze dvěma starými děly, se opevnily v opuštěné a vypleněné vlastními vojsky, slaměné vesnici.

V dáli se na horizontu kopce objevila postava sedící na koni. Několik vojáků začalo po postavě střílet ze svých starých mušket. Vojáci o nich rádi vtipkovali, že ještě pamatují Jana Lucemburského.
V dáli se objevovaly další a další siluety v pruských uniformách, pěší i na koních. Ze středu vesnice zazněly dva hromové údery a v pruských řadách vyletěly do vzduchu dva gejzíry hlíny.


Pruské řady se rozestoupily. Jako blesk mezi nimi vyrazila jízda. Jezdci na hnědých, bílých, černých či strakatých ořích, se hnali se šavlemi či krátkými kohoutkovými pistolemi, na pozice obránců.
Kulky se zarývaly do barikád ze dřeva, proutěných košů i do lidských těl. Občas se ozvalo křečovité zasténání podobné zvířecímu. Ze středu vesnice zahřmělo posledních pár výstřelů a děla se odmlčela. Naopak střely z pruských děl, jež byly přitaženy, prolomily barikády a jízda se nahrnula do hořící vesnice.
Uprostřed dvoru hořícího statku bojovala hrstka pěšáků s pruskými jezdci. Češi se postupně vrhali na trojici Prusů na koních. Statečných sedm jich padlo pod údery šavlí, než oni tři jezdci byli sraženi a zabiti.

Z oken hliněných a dřevěných domů, mnohdy hořících, zněla palba obránců. Pruská pěchota běžící na pomoc své jízdě byla nucena u cesty zalehnout. Palba neustávala. ,,Jen tak dál chlapci, zaženeme je až zpět do Pruska." povzbuzoval vojáky postarší kaprál a srazil výstřelem z muškety dalšího, k domu běžícího, Prusa. V další chvíli byl dům rozmrštěn do tisíce malých kousků výbuchem, jež způsobila střela z pruského děla.

Prašná cesta byla zbarvena rudou krví mrtvých vojáků i koní. Odpor českých obránců upadal, pruští vojáci plenili dům od domu. V bitvě bylo našich nad sto pobito, pár tuctů zajato a pobili na tři sta Prusů. Vesnicí procházela oslabená pruská jízda. Mnohdy bez koní.


Psal se poslední den listopadu, roku Páně 1744. Podzimním polem, pokrytém stohy slámy zazněly výstřely dělostřelectva. Dva tucty rakouských děl vystřelilo do dáli. Poslední zbytky pruské armády na Moravě utíkalo do Slezska. Kolem nich tryskaly do vzduchu hroudy zmrzlé hlíny, které těžce dopadaly na zuboženou kolonu Prusů.

Na zničenou kolonu zaútočili nakonec rakouští pěšáci s uherskou jízdou. Pestrobarevné oděvy, s převládající červenou se hnaly polem. Z kraje lesa se ozývaly výkřiky umírajících a dunivé dopady střel z kanónů. Začalo sněžit.
Kolem zničených vozů, plných mrtvých těl a narabovaných věcí, procházeli ,,Rakušané". Jako Rakušany lze těžko to označit, protože se odevšad ozývala čeština, němčina, maďarština, polština....
Z nebe, plného šedých mraků, dopadaly jako květy na pohřbu, tisíce a tisíce sněhových vloček, jež dopadaly něžně na zem.

Konec

Žádné komentáře:

Okomentovat