V kódu NATO - Bull
Úvod ke vzniku Tu-4
Na konci druhé světové války se v Sovětském svazu objevila nutnost vlastnit vlastní strategický bombardér. V roce 1944 začala firma Tupolev pracovat na projektu ANT-64, přičemž sice Sovětský svaz měl v rámci smlouvy o půjčce a pronájmu k dispozici bombardéry B-17, 24 a 25, k nejnovějším technologiím západních Spojenců se nemohl dostat a projekt tak uvízl na mrtvém bodě, stejně jako celý sovětský program dálkového strategického bombardéru.
Prakticky v tutéž dobu začala spojenecká letecká ofenzíva ve velkém měřítku proti Japonsku. Té se účastnily hlavně nejnovější bombardéry US Air Force Boening B-29, které Spojené Státy svému sovětskému spojenci odmítli dodat. Jenže roku 1944 nastal onem známý zlom, který se udál dokonce třikrát - na území Sovětského svazu v důsledku poškození přistály během roku 1944 rovnou tři B-29!
Přehled nouzových přistání B-29 na území SSSR:
-7.7.1944: B-29-5BW ser.č. 42-6526 ze 771. perutě (poškozen při náletu na Japonsko)
ser.č. 42-6365
ser.č. 42-6358
Navzdory americko-sovětské spojenecké smlouvě Sovětský svaz odmítl tato letadla vydat zpět do USA, přičemž mával Američanům před obličejem japonsko-sovětský pakt o neútočení, podle kterého měla letadla států, účastnící se války v Pacifiku, být internována. V tomto okamžiku Sovětský svaz disponoval třemi téměř nepoškozenými kusy moderního B-29. Osádky se v rámci mezinárodních dohod vrátily do mateřské země.
Stalin byl americkým strojem uchvácen a nařídil jeho výrobu, která měla modernizovat a rozšířit sílu jeho bombardovacího letectva. Vybral si k tomuto úkolu Tupoleva a Vladimíra Mjašiščeva, kteří měli na novém letounu pracovat. Ti měli za pouhé dva roky vyprodukovat 20 letounů, jak si Stalin přál - na den Sovětského letectva v srpnu 1947.
Všechny tři B-29 byly letecky převezeny do Moskvy a předány Tupolevově OKB. Ten dostal od Stalina ujištění, že dostane vše potřebné, včetně modernizace leteckého výrobního průmyslu. Tupolev za šéfkonstruktéra určil Dmitrije Markova, sám se stal vedoucím celého projektu. Letové zkoušky B-29 byly konány na novém zkušebním letišti u Moskvy, pojmenovaném Žukovskij – na západě později známé jako Ramenskoje.
Ovšem pro sovětské technické zázemí nastal velký problém se zvládnutím nových technologií. Sovětské letecké továrny do té doby byly zvyklé produkovat lehké, konstrukčně nenáročné ale hbité stíhače La-5 a 7 či rychlé bitevníky jako Pe-2 a Il-2. Nyní bylo načase posunout laťku výše.
Tím vyvstal jeden velký problém - letoun B-29 byl nad technické možnosti tehdejší výroby ve svazu, jelikož bylo nutné vyrábět co nejpřesnější díly, což bylo dalším přítěžím pro sovětské dělníky. V tomto směru se ovšem Tupolev projevil jako velký organizační vůdce.
Obrovský problém představovala rozdílnost v měření, protože s Sovětském svazu se používal metrický systém, zatímco ve Spojených státech byly pro rozměry užívány stopy a palce. Některé díly se nedaly jednoduše převést na metrický systém, Tupolev proto pro nedostatek času zavedl americký systém měření, což bylo v Sovětském svazu zcela něco neobvyklého!
Například proto, že tloušťka 1 / 16 palce plechu se rovná 1,5875 mm, což žádný vedoucí podniku nebyl ochoten přijmout. Kromě toho muselo býti použito interiérového vybavení z jiných druhů letadel, např. reverzní inženýrství nebylo schopno zkopírovat americký systém MFF, takže radiostanice byla nahrazena novějším modelem okopírovaným z B-25, i když tím byl poručen Stalinův rozkaz o věrné kopii letounu. Další inženýr vzpomínal, že musel doslova pomalu na kolenou prosit, aby mohly býti použity pro osádky padáky sovětské výroby.
Zodpovědnost za všechny úpravy, lišící se od původního B-29 přebral Tupolev, který rozhodl, že letoun bude vybaven modernějšími systémy pokud takové existují. Problémem byly též části vyrobené z pryže či umělých hmot nebo odledovací systém proti námraze a další komponenty.
B-29
O prvního vzletu k postrachu nebes
Pod tlakem času, které inženýrům uložil Stalin, byly vyrobeny tři prototypy Tu-4. První vzlet proběhl 19.5.1947 v Kazani, kdy byl stroj pilotován Nikolajem Rybko. 3.srpna 1947 se všechny tři prototypy i s Tu-70, což byla civilní verze pro 72 cestujících, zúčastnily letecké přehlídky v Tušinu. Američané, jež přihlíželi na pozvání sovětského vůdce, této přehlídce nejdříve považovali úvodní trojici B-29 za letadla, jež přistála za války na území SSSR, ovšem přílet Tu-70 coby čtvrtého letadla jim potvrdil, že Sovětský svaz vyrábí vlastní verzi B-29.
Tupolev tak ke svému spokojení splnil Stalinův termín, co by následovalo v opačném případě, si lze domýšlet.
Okamžitě byla zahájena sériová výroba (od června 1947), přičemž na začátku roku 1949 dostalo sovětské letectvo první kusy. Do konce výroby v roce 1952 bylo vyrobeno rovných 847 kusů. Pro sovětské letectvo tak znamenal vstup Tu-4 do operační služby novou epochu. Vybavení radarem a dalšími vymoženostmi bylo něčím úplně novým u letectva.
Uvedení Tu-4 do výzbroje sovětského letectva vyvolal na americké straně paniku, jelikož nyní byli Sověti schopni svými leteckými silami dosáhnout Chicaga, New Yorku a Los Angeles. Tu-4 vydžel ve výzbroji Sovětského letectva pžibližně do poloviny 60.let, přičemž byl nahrazen dvěma domácími typy -
Tupolev Tu-16 (od roku 1954) a Tupolev Tu-95 (od roku 1956).
Tu-4
V Číně
28. února 1953 Joseph Stalin daroval Číně 10 těžkých bombardérů Tu-4, které v budoucnu tvořily výzbroj 4. Samostatného těžkého bombardovacího pluku. Tyto Tu-4 byly obnoveny s AI-20K turbovrtulovými motory v roce 1966.
Kopii Tu-4 se pokusili vyrobit i Čínská lidová republika na základě draku získaného Tu-4, která byla vybavena turbovrtulové motory. S ní později experimentovali i během vývoje radaru Leteckého včasného varování typ 843 (KJ-1), který byl namontována na horní část trupu letadla. Nakonec byl bezvýsledný projekt zrušen roku 1971.
Poslední Tupolevy byly vyřazeny roku 1984.
Technické údaje -
Posádka: 11
Délka: 30,18m
Rozpětí: 43,05m
Výška: 8,46m
Plocha křídel: 161,7m2
Prázdná hmotnost: 35 270kg
Normální hmotnost: 46 700kg
Max. vzletová hmotnost: 65 000kg
Motor: 4× Švecov AŠ-73TK, každý o výkonu 1790kW
Výzbroj: 10x 23mm kanón, 6000kg bomb, 1x atomová bomba nebo 2× KS-1
Maximální rychlost : 558 km / h (349 mph) v 10.250 m (33.600 stop)
Dolet : 6.200 km (s 3000 kg (6,600 lb) pum) (3875 mi)
Dostup : 11.200 m (36.700 ft)
Plošné zatížení : 400 kg / m² (82 lb / ft ²)
Výkon / hmotnost : 0,11 kW / kg (0,07 kW / kg)
Typy:
Tu-4
Základní verze vycházející z B-29 jako klasický konvenční bombardér.
Tu-4LL
Speciální modifikace letounu Tu-4 zastávající roli vzdušné zkušebny nových leteckých pohonných jednotek. Všechny exempláře speciálu Tu-4LL vznikly úpravou sériových Tu-4.
zkouškami prošly pístové motory typu
-Dobrynin VK-3TK s 2 000 hp
-VD-4K s 4 300 hp
-Švecov AŠ-2TK s 4 000 hp
-AŠ-2K s 4 700 hp
turbovrtulové motory typu
-Kuzněcov TV-2 s 5 163 hp
-TV-2F s 6 250 hp
-TV-2M s 7 650 hp
-2TV-2F s 12 500 hp
-TV-12 s 12 500 hp
-NK-4 s 4 000 hp
-Ivčenko Al-20 s 4 000 hp
proudové a dvouproudové motory typu
-Klimov VK-3 s 8 440 kp
-VK-7, Ljulka Al-5 s 5 000 kp (model DR-1)
-Al-7 s 6 830 kp
-Al-7P s 7 260 kp
-Al-7F s 9 200 kp
-Mikulin AM-3 s 8 700 kp (model DR-2)
-AM-5F s 2 700 kp
-Tumanskij RD-9B s 3 300 kp
-R-11-300 s 5 110 kp
-RU-19-300 s 900 kp
-Solovjov D-20P s 5 400 kp
-Vedenějev VD-5 a VD-7 s 11 000 kp.
Vlečné, raketonosné, jaderné:
Tu-4 (nosič letounu „346“)
Speciální modifikace letounu Tu-4 určená pro vypouštění výzkumného rychlostního raketového letounu z dílny OKB-2 typ „346“ (DFS 346), nacházející se pod pravou polovinou křídla v oblasti mezi vnitřní a vnější motorovou gondolou. Jediný exemplář vznikl úpravou sériového Tu-4 a spolu s obdobně upraveným originálním B-29 sloužil do roku 1951.
Tu-4A
Speciální modifikace letounu Tu-4 jako nosiče jaderné pumy. Tu-4A se od standardního Tu-4 odlišuje pouze modifikovanou pumovnicí, která je řešena jako klimatizovaná a navíc je vybavena elektrickým ohřevem a bezpečnostním systémem kontroly jaderné nálože. Zároveň byla instalována protiradiační clona v kabině posádky. Vzniklo celkem deset exemplářů tohoto modelu ze sériových Tu-4. K prvnímu svržení jaderné pumy z Tu-4A, konkrétně typu RDS-3 o síle 42 kT, došlo 18. října 1951.
Tu-4 (se systémem „Burlaki“)
Experimentální modifikace letounu Tu-4 s vlečným zařízením pro obranný proudový stíhací letoun typu MiG-15bis. Zatímco instalace zmíněného vlečného zařízení se nachází na levém boku zádě trupu, pracoviště operátora v kabině ocasního střelce, která je vestavěna do kořene odtokové hrany SOP. Systém Burlaki představoval odpověď na skutečnost, že VVS tehdy nemělo k dispozici dálkový doprovodný stíhací letoun. Dolet frontového MiGu-15, tehdy nejvýkonnějšího stíhače VVS, totiž pro zajištění doprovodu strategického bombardovacího letounu Tu-4 nepostačoval, a to ani v dálkové modifikaci MiG-15bisS s obřími 600 l PTB (jejich instalace pod křídlem se navíc významně podepsala na letových výkonech tohoto stroje).
Zatímco tovární zkoušky systému Burlaki byly úspěšně realizovány mezi 2. únorem a 4. dubnem 1951, zkoušky státní mezi 28. červencem a 24. srpnem toho samého roku. V lednu 1952 pak na základě výnosu z 30. října 1951 zmíněný systém obdrželo pět stíhacích MiGů-15bis (v prostorách závodu č.153 v Novosibirsku) a pět bombardovacích Tu-4 (v prostorách závodu č.18 v Kujbyševě). Tyto stroje poté mezi 9. červencem a 8. zářím 1952 prošly rozsáhlými vojskovými zkouškami u 5.VA, v rámci nichž uskutečnily celkem 142 vzdušných spojení (z toho 17 v noci). Protože mezitím zastaralé pístové bombardéry typu Tu-4 ve výrobě zcela nahradily podstatně výkonnější proudové Tu-16, které se spoléhaly na vysokou letovou rychlost, silnou kanónovou výzbroj a prostředky REB, vývoj systému Burlaki byl následně zastaven. K tomuto kroku přitom nemalou mírou přispěly i zkoušky systému pro doplňování paliva za letu, který se jevil jako perspektivnější prostředek pro zvýšení doletu stíhacích letounů.
Tu-4K
Námořní raketonosná modifikace letounu Tu-4. Raketonosný Tu-4K byl vyzbrojen raketovým komplexem typu Kometa, který se sestával z vyhledávacího/naváděcího radaru typu K-1M Kobalt-M, jehož instalace se nacházela ve výsuvné podtrupové kopulce umístěné se mezi pumovnicemi, a dvou protilodních řízených střel typu KS-1 (AS-1 Kennel), které byly přepravovány na křídelních závěsnících. Úpravou na tento model prošlo okolo 50-ti sériových Tu-4. viz. samostatný text
G-310
Speciální přepadová stíhací modifikace letounu Tu-4 určená pro ničení strategických bombardovacích letounů protivníka v rámci PVO za všech meteorologických podmínek ve dne i noci. Tento model je vybaven střeleckým radiolokátorem typu D-500 s vyhledávacím dosahem 80 až 100 km a vyzbrojen čtyřmi PLŘS velkého dosahu typu Lavočkin G-301, jejichž přepravu zajišťují závěsníky nacházející se pod křídlem. Dalším rozdílem stíhacího G-310 od bombardovacího Tu-4 je absence defenzivní výzbroje, bombardovacího radaru typu Kobalt-M a identifikačního systému „vlastní-cizí“ typu Barij. Jediný prototyp letounu G-310 nejprve mezi květnem a červnem 1951 prošel letovými zkouškami s instalací maket čtyř střel typu G-310 pod křídlem. V této konfiguraci přitom dokázal létat v max. výšce 9 900 m a vykazoval o 30 km/h nižší rychlostí než standardní Tu-4, při nezměněné stabilitě a ovladatelnosti. Mezi říjnem a listopadem téhož roku pak z jeho křídelních závěsníků odstartovalo pět střel typu G-301 a mezi 4. a 19. srpnem 1953 dalších pět střel typu G-301 v provedení s modifikovanou pohonnou jednotkou a novým autopilotem. Jelikož se tento model jevil díky nepříliš vysokým výkonům jako zcela nevhodný pro zajištění efektivní protivzdušné obrany, nakonec nikdy nepřekročil stádium prototypu.
Tu-4NM
Speciální neozbrojená modifikace letounu Tu-4 zastávající roli vypouštěcí platformy dvou bezpilotních vzdušných terčů s náporovým pohonem typu La-17. Jejich přepravu přitom zajišťují pylony nacházející se pod vnějšími panely křídla. Úpravou na speciál Tu-4NM v roce 1952 prošlo šest sériových Tu-4 z produkce závodu č.22.
ŠR-1/-2
Speciální modifikace letounu Tu-4 určená pro zkoušky vzletových a přistávacích charakteristik letounu opatřeného tandemovým podvozkem v rámci vývoje proudového strategického bombardéru typu M-4 z dílny V.M. Mjasiščeva. Vzletové a přistávací zařízení tohoto modelu je řešeno jako pevné a sestává se ze dvou tandemově uspořádaných hlavních podvozkových vzpěr opatřených zdvojenými koly, z nichž jedna zaujala pozici původního příďového zatahovacího podvozku a ta druhá pozici na břiše trupu v oblasti přímo za přední pumovnicí, a dvou vyrovnávacích vzpěr se zdvojenými kolečky, které se zase nacházejí pod vnějšími panely křídla. Takto byl upraven jeden sériový Tu-4 z linky závodu č.23. Zmíněnou konverzi se přitom podařilo dokončit v lednu 1952. Mezi dubnem a červnem téhož roku tento stroj vykonal celkem 50 pojížděk a 34 zkušebních letů. Poté obdržel nový příďový hlavní podvozek se čtyřmi koly. V této podobě pak v průběhu roku 1953 absolvoval pod pozměněným označením ŠR-2 dalších 24 pojížděk a 17 zkušebních letů.
Průzkumné, velitelské a radiační verze:
Tu-4R
Dálková fotoprůzkumná modifikace letounu Tu-4 s fotoaparáty pro denní snímkování řady AFA-33M nebo fotoaparáty pro noční snímkování typu NAFA-33s/50 či NAFA-5s/50 v zadní pumovnici a třemi dodatečnými palivovými nádržemi v přední pumovnici, které lze ale vyjmout a nahradit závěsníkem pro osvětlovací pumy. Všechny exempláře tohoto modelu vznikly konverzí sériových Tu-4. Některé z nich přitom později obdržely dalšími dvěma členy posádky obsluhovanou stanici pro radiotechnický průzkum a vedení radioelektronického boje (REB) typu PR-1, která byla schopna detekovat a rušit radiolokační stanice s pulsním vyzařováním v pásmu „D“. Od roku 1954 ale tyto letouny létaly se širokopásmovými aktivními rušiči typu SPS-1 a od konce 50. let některé z nich dokonce i s rušiči typu SPS-2 (‘Ground Bouncer’). Do pumovnic letounu Tu-4R bylo rovněž možné umístit zařízení na řezání a vypouštění staniolových proužků, které zastávaly funkci klamných RL cílů.
Tu-4 (pro radiační průzkum)
Speciální modifikace letounu Tu-4 určená pro monitorování amerických jaderných zkoušek USA v oblasti Pacifiku. Tento model vznikl v letech 1951 až 1952 v jednom exempláři úpravou sériového Tu-4 a vyznačoval se instalací detektoru magnetických anomálií (MAD) v zádi trupu a pracoviště operátora uvnitř pumovnice. Ke svým misím tento stroj vzlétal ze základen nacházejících se v jihovýchodní Číně.
Tu-4 (vzdušné komunikační centrum)
Speciální modifikace letounu Tu-4 zajišťující spojení mezi pobřežními základnami VMF a hladinovými a ponorkovými plavidly na moři. Tento speciál se vyznačuje instalací navijáku s tažnou drátovou anténou v zadní části trupu. Takto byl v 50. letech modifikován nejméně jeden sériový Tu-4.
Tu-4 (vzdušné velitelské stanoviště)
Speciální modifikace letounu Tu-4 coby vzdušného velitelského stanoviště pozemních vojsk. Takto byl v 50. letech modifikován nevelký počet sériových Tu-4.
Tu-4 pro radiační průzkum
Tankovací verze:
Tu-4 (tankovací modifikace s tankovacím systémem S.M.Alexejeva)
Experimentální modifikace tankovacího letounu Tu-4 stíhacím letounům typu MiG-15bis za letu. Tento model je vybaven dvojicí tankovacích jednotek. Zatímco bubny těchto tankovacích jednotek se nacházejí uvnitř přední pumovnice, vývody tankovacích hadic v koncích odtokové hrany křídla, pracoviště operátora v kabině ocasního střelce vestavěné do kořene odtokové hrany SOP. Takto bylo pro testovací program, jež se uskutečnil v roce 1953, upraveno nejméně 12 sériových Tu-4 z produkce závodu č.18. Ovšem tento druh tankování měl své velké nedostatky, navíc byla v té době přijata nová strategie stíhací obrany země, která s dálkovými strategickými bombardéry již nepočítala.
Tu-4 (tankovací modifikace s tankovacím systémem I.I.Šelesta a V.S.Vasyanina)
Experimentální modifikace letounu Tu-4 určená pro poskytování paliva za letu bombardovacím letounům typu Tu-4. Do odtokové hrany pravého konce křídla tohoto modelu je vestavěna plně automatizovaná tankovací jednotka, která se sestává z navijáku a padáčkem stabilizované tažné hadice se záchytným zařízením. Takto byl upraven jeden sériový Tu-4. Další letoun tohoto typu pak plnil funkci letounu „příjemce“ s instalací tankovacího zařízení v levém konci křídla. Vlastní doplnění se přitom dělo tak, že „příjemce“ levým koncem křídla přejel přes vysunutou hadici tankeru, která se sama připojila. I přes kladné výsledky zkoušek a jednoduchou obsluhu byl ale nařízením z 28. března 1952 zmíněným systémem vybaven jen nevelký počet sériových Tu-4. Důvodem tohoto kroku se přitom stala morální zastaralost letounu Tu-4 a existence jeho proudového nástupce v podobě typu Tu-16.
Tu-4 (tankovací modifikace s tankovacím systémem A.S. Jakovleva)
Experimentální modifikace letounu Tu-4 určená pro poskytování paliva za letu stíhacím letounům typu MiG-15bis. Do letadla byly instalovány tři nádrže se systémem pro přeplňování inertním plynem (ten zabraňuje výbuchu) a bubnem s tankovací hadicí uvnitř trupových pumovnic. Zatímco vývod tankovací hadice se nachází na levém boku zádě trupu, pracoviště operátora v kabině ocasního střelce, která je vestavěna do kořene odtokové hrany SOP.
Celkem vznikly dva exempláře, které mezi 24. zářím 1954 a 2. březnem 1955 vykonaly pět spojení s MiGem-15bis ve výškách 2 000 m a 4 000 m. K vlastnímu předání paliva přitom došlo pouze ve třech případech. Pokus doplnění paliva ve výšce 8 500 m ale skončil nezdarem, protože pryžová hadice zamrzla.
Ostatní verze:
Tu-4D/T
Transportní/výsadková modifikace letounu Tu-4 určená pro přepravu 41-ti členného výsadku v jednoduše zařízené kabině v trupových pumovnicích (model Tu-4D). Zároveň mohla nést náklad o hmotnosti 5 000 až 6 000 kg v kontejnerech umístěných uvnitř trupových pumovnic a na pylonech pod křídlem (model Tu-4T). Celkem 300 exemplářů modelu Tu-4D (a jeden prototyp modelu Tu-4T) vzniklo úpravou vyřazených Tu-4, Tu-4K a Tu-4D.
Tu-4D/T
Tu-4UŠS
Speciální modifikace letounu Tu-4D určená pro výcvik navigátorů/bombometčíků. Postrádal jakkoukoliv obrannou výzbroj a vyznačuje se instalací radiolokátoru typu RBP-4 Rubidij (‘Short Walk’) na místo typu Kobalt-M a optického zaměřovače typu OPB-11 z proudového stroje Tu-16. Místo pumovnice bylo zřízeno pracoviště leteckého učně. Takto byl na konci 50. let upraven nevelký počet sériových Tu-4. Tyto stroje se přitom v operační službě nacházely až do konce 60. let. Poté jejich poslání plně převzaly proudové Tu-124Š-1.
Tu-4 (tanker)
Speciální modifikace letounu Tu-4 určená pro doplňování paliva taktických proudových bojovým letounů frontového letectva na zemi. Tento model obdržel jednoduchou tankovací jednotkou a oddělené nádrže proudového paliva od vlastního palivového systému.
Tu-4TRŽK
Speciální modifikace letounu Tu-4 určená pro zásobování leteckých a raketových jednotek tekutým kyslíkem v tepelně izolovaných nádržích nacházejících se uvnitř trupových pumovnic.
Tu-4 (civilní filmařský)
Speciální neozbrojená civilní modifikace letounu Tu-4 určená pro pořizování dokumentárních filmů. Filmařský Tu-4 se vyznačuje vnější instalací dálkově ovládané kamery na břiše trupu. Jediný exemplář tohoto modelu vznikl na konci 50. let konverzí sériového Tu-4.
Tu-4 (civilní polární)
Speciální civilní modifikace letounu Tu-4 bez výzbroje určená pro provádění ledovcového průzkumu a zásobování polárních stanic pohonnými hmotami. Ve střední přetlakové kabině tohoto modelu se na místo pracoviště střelců nachází pracoviště výzkumných pracovníků. Úpravou na tento polární speciál prošly v roce 1959 nejméně dva sériové Tu-4. Tyto stroje operovaly poblíž Murmansku.
Bokorys
Zdroje:
soviethammer.info
palba.cz
Wikipedie
ruslet.webnode.cz/
Úvod ke vzniku Tu-4
Na konci druhé světové války se v Sovětském svazu objevila nutnost vlastnit vlastní strategický bombardér. V roce 1944 začala firma Tupolev pracovat na projektu ANT-64, přičemž sice Sovětský svaz měl v rámci smlouvy o půjčce a pronájmu k dispozici bombardéry B-17, 24 a 25, k nejnovějším technologiím západních Spojenců se nemohl dostat a projekt tak uvízl na mrtvém bodě, stejně jako celý sovětský program dálkového strategického bombardéru.
Prakticky v tutéž dobu začala spojenecká letecká ofenzíva ve velkém měřítku proti Japonsku. Té se účastnily hlavně nejnovější bombardéry US Air Force Boening B-29, které Spojené Státy svému sovětskému spojenci odmítli dodat. Jenže roku 1944 nastal onem známý zlom, který se udál dokonce třikrát - na území Sovětského svazu v důsledku poškození přistály během roku 1944 rovnou tři B-29!
Přehled nouzových přistání B-29 na území SSSR:
-7.7.1944: B-29-5BW ser.č. 42-6526 ze 771. perutě (poškozen při náletu na Japonsko)
ser.č. 42-6365
ser.č. 42-6358
Navzdory americko-sovětské spojenecké smlouvě Sovětský svaz odmítl tato letadla vydat zpět do USA, přičemž mával Američanům před obličejem japonsko-sovětský pakt o neútočení, podle kterého měla letadla států, účastnící se války v Pacifiku, být internována. V tomto okamžiku Sovětský svaz disponoval třemi téměř nepoškozenými kusy moderního B-29. Osádky se v rámci mezinárodních dohod vrátily do mateřské země.
Stalin byl americkým strojem uchvácen a nařídil jeho výrobu, která měla modernizovat a rozšířit sílu jeho bombardovacího letectva. Vybral si k tomuto úkolu Tupoleva a Vladimíra Mjašiščeva, kteří měli na novém letounu pracovat. Ti měli za pouhé dva roky vyprodukovat 20 letounů, jak si Stalin přál - na den Sovětského letectva v srpnu 1947.
Všechny tři B-29 byly letecky převezeny do Moskvy a předány Tupolevově OKB. Ten dostal od Stalina ujištění, že dostane vše potřebné, včetně modernizace leteckého výrobního průmyslu. Tupolev za šéfkonstruktéra určil Dmitrije Markova, sám se stal vedoucím celého projektu. Letové zkoušky B-29 byly konány na novém zkušebním letišti u Moskvy, pojmenovaném Žukovskij – na západě později známé jako Ramenskoje.
Ovšem pro sovětské technické zázemí nastal velký problém se zvládnutím nových technologií. Sovětské letecké továrny do té doby byly zvyklé produkovat lehké, konstrukčně nenáročné ale hbité stíhače La-5 a 7 či rychlé bitevníky jako Pe-2 a Il-2. Nyní bylo načase posunout laťku výše.
Tím vyvstal jeden velký problém - letoun B-29 byl nad technické možnosti tehdejší výroby ve svazu, jelikož bylo nutné vyrábět co nejpřesnější díly, což bylo dalším přítěžím pro sovětské dělníky. V tomto směru se ovšem Tupolev projevil jako velký organizační vůdce.
Obrovský problém představovala rozdílnost v měření, protože s Sovětském svazu se používal metrický systém, zatímco ve Spojených státech byly pro rozměry užívány stopy a palce. Některé díly se nedaly jednoduše převést na metrický systém, Tupolev proto pro nedostatek času zavedl americký systém měření, což bylo v Sovětském svazu zcela něco neobvyklého!
Například proto, že tloušťka 1 / 16 palce plechu se rovná 1,5875 mm, což žádný vedoucí podniku nebyl ochoten přijmout. Kromě toho muselo býti použito interiérového vybavení z jiných druhů letadel, např. reverzní inženýrství nebylo schopno zkopírovat americký systém MFF, takže radiostanice byla nahrazena novějším modelem okopírovaným z B-25, i když tím byl poručen Stalinův rozkaz o věrné kopii letounu. Další inženýr vzpomínal, že musel doslova pomalu na kolenou prosit, aby mohly býti použity pro osádky padáky sovětské výroby.
Zodpovědnost za všechny úpravy, lišící se od původního B-29 přebral Tupolev, který rozhodl, že letoun bude vybaven modernějšími systémy pokud takové existují. Problémem byly též části vyrobené z pryže či umělých hmot nebo odledovací systém proti námraze a další komponenty.
B-29
O prvního vzletu k postrachu nebes
Pod tlakem času, které inženýrům uložil Stalin, byly vyrobeny tři prototypy Tu-4. První vzlet proběhl 19.5.1947 v Kazani, kdy byl stroj pilotován Nikolajem Rybko. 3.srpna 1947 se všechny tři prototypy i s Tu-70, což byla civilní verze pro 72 cestujících, zúčastnily letecké přehlídky v Tušinu. Američané, jež přihlíželi na pozvání sovětského vůdce, této přehlídce nejdříve považovali úvodní trojici B-29 za letadla, jež přistála za války na území SSSR, ovšem přílet Tu-70 coby čtvrtého letadla jim potvrdil, že Sovětský svaz vyrábí vlastní verzi B-29.
Tupolev tak ke svému spokojení splnil Stalinův termín, co by následovalo v opačném případě, si lze domýšlet.
Okamžitě byla zahájena sériová výroba (od června 1947), přičemž na začátku roku 1949 dostalo sovětské letectvo první kusy. Do konce výroby v roce 1952 bylo vyrobeno rovných 847 kusů. Pro sovětské letectvo tak znamenal vstup Tu-4 do operační služby novou epochu. Vybavení radarem a dalšími vymoženostmi bylo něčím úplně novým u letectva.
Uvedení Tu-4 do výzbroje sovětského letectva vyvolal na americké straně paniku, jelikož nyní byli Sověti schopni svými leteckými silami dosáhnout Chicaga, New Yorku a Los Angeles. Tu-4 vydžel ve výzbroji Sovětského letectva pžibližně do poloviny 60.let, přičemž byl nahrazen dvěma domácími typy -
Tupolev Tu-16 (od roku 1954) a Tupolev Tu-95 (od roku 1956).
Tu-4
V Číně
28. února 1953 Joseph Stalin daroval Číně 10 těžkých bombardérů Tu-4, které v budoucnu tvořily výzbroj 4. Samostatného těžkého bombardovacího pluku. Tyto Tu-4 byly obnoveny s AI-20K turbovrtulovými motory v roce 1966.
Kopii Tu-4 se pokusili vyrobit i Čínská lidová republika na základě draku získaného Tu-4, která byla vybavena turbovrtulové motory. S ní později experimentovali i během vývoje radaru Leteckého včasného varování typ 843 (KJ-1), který byl namontována na horní část trupu letadla. Nakonec byl bezvýsledný projekt zrušen roku 1971.
Poslední Tupolevy byly vyřazeny roku 1984.
Technické údaje -
Posádka: 11
Délka: 30,18m
Rozpětí: 43,05m
Výška: 8,46m
Plocha křídel: 161,7m2
Prázdná hmotnost: 35 270kg
Normální hmotnost: 46 700kg
Max. vzletová hmotnost: 65 000kg
Motor: 4× Švecov AŠ-73TK, každý o výkonu 1790kW
Výzbroj: 10x 23mm kanón, 6000kg bomb, 1x atomová bomba nebo 2× KS-1
Maximální rychlost : 558 km / h (349 mph) v 10.250 m (33.600 stop)
Dolet : 6.200 km (s 3000 kg (6,600 lb) pum) (3875 mi)
Dostup : 11.200 m (36.700 ft)
Plošné zatížení : 400 kg / m² (82 lb / ft ²)
Výkon / hmotnost : 0,11 kW / kg (0,07 kW / kg)
Typy:
Tu-4
Základní verze vycházející z B-29 jako klasický konvenční bombardér.
Tu-4LL
Speciální modifikace letounu Tu-4 zastávající roli vzdušné zkušebny nových leteckých pohonných jednotek. Všechny exempláře speciálu Tu-4LL vznikly úpravou sériových Tu-4.
zkouškami prošly pístové motory typu
-Dobrynin VK-3TK s 2 000 hp
-VD-4K s 4 300 hp
-Švecov AŠ-2TK s 4 000 hp
-AŠ-2K s 4 700 hp
turbovrtulové motory typu
-Kuzněcov TV-2 s 5 163 hp
-TV-2F s 6 250 hp
-TV-2M s 7 650 hp
-2TV-2F s 12 500 hp
-TV-12 s 12 500 hp
-NK-4 s 4 000 hp
-Ivčenko Al-20 s 4 000 hp
proudové a dvouproudové motory typu
-Klimov VK-3 s 8 440 kp
-VK-7, Ljulka Al-5 s 5 000 kp (model DR-1)
-Al-7 s 6 830 kp
-Al-7P s 7 260 kp
-Al-7F s 9 200 kp
-Mikulin AM-3 s 8 700 kp (model DR-2)
-AM-5F s 2 700 kp
-Tumanskij RD-9B s 3 300 kp
-R-11-300 s 5 110 kp
-RU-19-300 s 900 kp
-Solovjov D-20P s 5 400 kp
-Vedenějev VD-5 a VD-7 s 11 000 kp.
Vlečné, raketonosné, jaderné:
Tu-4 (nosič letounu „346“)
Speciální modifikace letounu Tu-4 určená pro vypouštění výzkumného rychlostního raketového letounu z dílny OKB-2 typ „346“ (DFS 346), nacházející se pod pravou polovinou křídla v oblasti mezi vnitřní a vnější motorovou gondolou. Jediný exemplář vznikl úpravou sériového Tu-4 a spolu s obdobně upraveným originálním B-29 sloužil do roku 1951.
Tu-4A
Speciální modifikace letounu Tu-4 jako nosiče jaderné pumy. Tu-4A se od standardního Tu-4 odlišuje pouze modifikovanou pumovnicí, která je řešena jako klimatizovaná a navíc je vybavena elektrickým ohřevem a bezpečnostním systémem kontroly jaderné nálože. Zároveň byla instalována protiradiační clona v kabině posádky. Vzniklo celkem deset exemplářů tohoto modelu ze sériových Tu-4. K prvnímu svržení jaderné pumy z Tu-4A, konkrétně typu RDS-3 o síle 42 kT, došlo 18. října 1951.
Tu-4 (se systémem „Burlaki“)
Experimentální modifikace letounu Tu-4 s vlečným zařízením pro obranný proudový stíhací letoun typu MiG-15bis. Zatímco instalace zmíněného vlečného zařízení se nachází na levém boku zádě trupu, pracoviště operátora v kabině ocasního střelce, která je vestavěna do kořene odtokové hrany SOP. Systém Burlaki představoval odpověď na skutečnost, že VVS tehdy nemělo k dispozici dálkový doprovodný stíhací letoun. Dolet frontového MiGu-15, tehdy nejvýkonnějšího stíhače VVS, totiž pro zajištění doprovodu strategického bombardovacího letounu Tu-4 nepostačoval, a to ani v dálkové modifikaci MiG-15bisS s obřími 600 l PTB (jejich instalace pod křídlem se navíc významně podepsala na letových výkonech tohoto stroje).
Zatímco tovární zkoušky systému Burlaki byly úspěšně realizovány mezi 2. únorem a 4. dubnem 1951, zkoušky státní mezi 28. červencem a 24. srpnem toho samého roku. V lednu 1952 pak na základě výnosu z 30. října 1951 zmíněný systém obdrželo pět stíhacích MiGů-15bis (v prostorách závodu č.153 v Novosibirsku) a pět bombardovacích Tu-4 (v prostorách závodu č.18 v Kujbyševě). Tyto stroje poté mezi 9. červencem a 8. zářím 1952 prošly rozsáhlými vojskovými zkouškami u 5.VA, v rámci nichž uskutečnily celkem 142 vzdušných spojení (z toho 17 v noci). Protože mezitím zastaralé pístové bombardéry typu Tu-4 ve výrobě zcela nahradily podstatně výkonnější proudové Tu-16, které se spoléhaly na vysokou letovou rychlost, silnou kanónovou výzbroj a prostředky REB, vývoj systému Burlaki byl následně zastaven. K tomuto kroku přitom nemalou mírou přispěly i zkoušky systému pro doplňování paliva za letu, který se jevil jako perspektivnější prostředek pro zvýšení doletu stíhacích letounů.
Tu-4K
Námořní raketonosná modifikace letounu Tu-4. Raketonosný Tu-4K byl vyzbrojen raketovým komplexem typu Kometa, který se sestával z vyhledávacího/naváděcího radaru typu K-1M Kobalt-M, jehož instalace se nacházela ve výsuvné podtrupové kopulce umístěné se mezi pumovnicemi, a dvou protilodních řízených střel typu KS-1 (AS-1 Kennel), které byly přepravovány na křídelních závěsnících. Úpravou na tento model prošlo okolo 50-ti sériových Tu-4. viz. samostatný text
G-310
Speciální přepadová stíhací modifikace letounu Tu-4 určená pro ničení strategických bombardovacích letounů protivníka v rámci PVO za všech meteorologických podmínek ve dne i noci. Tento model je vybaven střeleckým radiolokátorem typu D-500 s vyhledávacím dosahem 80 až 100 km a vyzbrojen čtyřmi PLŘS velkého dosahu typu Lavočkin G-301, jejichž přepravu zajišťují závěsníky nacházející se pod křídlem. Dalším rozdílem stíhacího G-310 od bombardovacího Tu-4 je absence defenzivní výzbroje, bombardovacího radaru typu Kobalt-M a identifikačního systému „vlastní-cizí“ typu Barij. Jediný prototyp letounu G-310 nejprve mezi květnem a červnem 1951 prošel letovými zkouškami s instalací maket čtyř střel typu G-310 pod křídlem. V této konfiguraci přitom dokázal létat v max. výšce 9 900 m a vykazoval o 30 km/h nižší rychlostí než standardní Tu-4, při nezměněné stabilitě a ovladatelnosti. Mezi říjnem a listopadem téhož roku pak z jeho křídelních závěsníků odstartovalo pět střel typu G-301 a mezi 4. a 19. srpnem 1953 dalších pět střel typu G-301 v provedení s modifikovanou pohonnou jednotkou a novým autopilotem. Jelikož se tento model jevil díky nepříliš vysokým výkonům jako zcela nevhodný pro zajištění efektivní protivzdušné obrany, nakonec nikdy nepřekročil stádium prototypu.
Tu-4NM
Speciální neozbrojená modifikace letounu Tu-4 zastávající roli vypouštěcí platformy dvou bezpilotních vzdušných terčů s náporovým pohonem typu La-17. Jejich přepravu přitom zajišťují pylony nacházející se pod vnějšími panely křídla. Úpravou na speciál Tu-4NM v roce 1952 prošlo šest sériových Tu-4 z produkce závodu č.22.
ŠR-1/-2
Speciální modifikace letounu Tu-4 určená pro zkoušky vzletových a přistávacích charakteristik letounu opatřeného tandemovým podvozkem v rámci vývoje proudového strategického bombardéru typu M-4 z dílny V.M. Mjasiščeva. Vzletové a přistávací zařízení tohoto modelu je řešeno jako pevné a sestává se ze dvou tandemově uspořádaných hlavních podvozkových vzpěr opatřených zdvojenými koly, z nichž jedna zaujala pozici původního příďového zatahovacího podvozku a ta druhá pozici na břiše trupu v oblasti přímo za přední pumovnicí, a dvou vyrovnávacích vzpěr se zdvojenými kolečky, které se zase nacházejí pod vnějšími panely křídla. Takto byl upraven jeden sériový Tu-4 z linky závodu č.23. Zmíněnou konverzi se přitom podařilo dokončit v lednu 1952. Mezi dubnem a červnem téhož roku tento stroj vykonal celkem 50 pojížděk a 34 zkušebních letů. Poté obdržel nový příďový hlavní podvozek se čtyřmi koly. V této podobě pak v průběhu roku 1953 absolvoval pod pozměněným označením ŠR-2 dalších 24 pojížděk a 17 zkušebních letů.
Průzkumné, velitelské a radiační verze:
Tu-4R
Dálková fotoprůzkumná modifikace letounu Tu-4 s fotoaparáty pro denní snímkování řady AFA-33M nebo fotoaparáty pro noční snímkování typu NAFA-33s/50 či NAFA-5s/50 v zadní pumovnici a třemi dodatečnými palivovými nádržemi v přední pumovnici, které lze ale vyjmout a nahradit závěsníkem pro osvětlovací pumy. Všechny exempláře tohoto modelu vznikly konverzí sériových Tu-4. Některé z nich přitom později obdržely dalšími dvěma členy posádky obsluhovanou stanici pro radiotechnický průzkum a vedení radioelektronického boje (REB) typu PR-1, která byla schopna detekovat a rušit radiolokační stanice s pulsním vyzařováním v pásmu „D“. Od roku 1954 ale tyto letouny létaly se širokopásmovými aktivními rušiči typu SPS-1 a od konce 50. let některé z nich dokonce i s rušiči typu SPS-2 (‘Ground Bouncer’). Do pumovnic letounu Tu-4R bylo rovněž možné umístit zařízení na řezání a vypouštění staniolových proužků, které zastávaly funkci klamných RL cílů.
Tu-4 (pro radiační průzkum)
Speciální modifikace letounu Tu-4 určená pro monitorování amerických jaderných zkoušek USA v oblasti Pacifiku. Tento model vznikl v letech 1951 až 1952 v jednom exempláři úpravou sériového Tu-4 a vyznačoval se instalací detektoru magnetických anomálií (MAD) v zádi trupu a pracoviště operátora uvnitř pumovnice. Ke svým misím tento stroj vzlétal ze základen nacházejících se v jihovýchodní Číně.
Tu-4 (vzdušné komunikační centrum)
Speciální modifikace letounu Tu-4 zajišťující spojení mezi pobřežními základnami VMF a hladinovými a ponorkovými plavidly na moři. Tento speciál se vyznačuje instalací navijáku s tažnou drátovou anténou v zadní části trupu. Takto byl v 50. letech modifikován nejméně jeden sériový Tu-4.
Tu-4 (vzdušné velitelské stanoviště)
Speciální modifikace letounu Tu-4 coby vzdušného velitelského stanoviště pozemních vojsk. Takto byl v 50. letech modifikován nevelký počet sériových Tu-4.
Tu-4 pro radiační průzkum
Tankovací verze:
Tu-4 (tankovací modifikace s tankovacím systémem S.M.Alexejeva)
Experimentální modifikace tankovacího letounu Tu-4 stíhacím letounům typu MiG-15bis za letu. Tento model je vybaven dvojicí tankovacích jednotek. Zatímco bubny těchto tankovacích jednotek se nacházejí uvnitř přední pumovnice, vývody tankovacích hadic v koncích odtokové hrany křídla, pracoviště operátora v kabině ocasního střelce vestavěné do kořene odtokové hrany SOP. Takto bylo pro testovací program, jež se uskutečnil v roce 1953, upraveno nejméně 12 sériových Tu-4 z produkce závodu č.18. Ovšem tento druh tankování měl své velké nedostatky, navíc byla v té době přijata nová strategie stíhací obrany země, která s dálkovými strategickými bombardéry již nepočítala.
Tu-4 (tankovací modifikace s tankovacím systémem I.I.Šelesta a V.S.Vasyanina)
Experimentální modifikace letounu Tu-4 určená pro poskytování paliva za letu bombardovacím letounům typu Tu-4. Do odtokové hrany pravého konce křídla tohoto modelu je vestavěna plně automatizovaná tankovací jednotka, která se sestává z navijáku a padáčkem stabilizované tažné hadice se záchytným zařízením. Takto byl upraven jeden sériový Tu-4. Další letoun tohoto typu pak plnil funkci letounu „příjemce“ s instalací tankovacího zařízení v levém konci křídla. Vlastní doplnění se přitom dělo tak, že „příjemce“ levým koncem křídla přejel přes vysunutou hadici tankeru, která se sama připojila. I přes kladné výsledky zkoušek a jednoduchou obsluhu byl ale nařízením z 28. března 1952 zmíněným systémem vybaven jen nevelký počet sériových Tu-4. Důvodem tohoto kroku se přitom stala morální zastaralost letounu Tu-4 a existence jeho proudového nástupce v podobě typu Tu-16.
Tu-4 (tankovací modifikace s tankovacím systémem A.S. Jakovleva)
Experimentální modifikace letounu Tu-4 určená pro poskytování paliva za letu stíhacím letounům typu MiG-15bis. Do letadla byly instalovány tři nádrže se systémem pro přeplňování inertním plynem (ten zabraňuje výbuchu) a bubnem s tankovací hadicí uvnitř trupových pumovnic. Zatímco vývod tankovací hadice se nachází na levém boku zádě trupu, pracoviště operátora v kabině ocasního střelce, která je vestavěna do kořene odtokové hrany SOP.
Celkem vznikly dva exempláře, které mezi 24. zářím 1954 a 2. březnem 1955 vykonaly pět spojení s MiGem-15bis ve výškách 2 000 m a 4 000 m. K vlastnímu předání paliva přitom došlo pouze ve třech případech. Pokus doplnění paliva ve výšce 8 500 m ale skončil nezdarem, protože pryžová hadice zamrzla.
Ostatní verze:
Tu-4D/T
Transportní/výsadková modifikace letounu Tu-4 určená pro přepravu 41-ti členného výsadku v jednoduše zařízené kabině v trupových pumovnicích (model Tu-4D). Zároveň mohla nést náklad o hmotnosti 5 000 až 6 000 kg v kontejnerech umístěných uvnitř trupových pumovnic a na pylonech pod křídlem (model Tu-4T). Celkem 300 exemplářů modelu Tu-4D (a jeden prototyp modelu Tu-4T) vzniklo úpravou vyřazených Tu-4, Tu-4K a Tu-4D.
Tu-4D/T
Tu-4UŠS
Speciální modifikace letounu Tu-4D určená pro výcvik navigátorů/bombometčíků. Postrádal jakkoukoliv obrannou výzbroj a vyznačuje se instalací radiolokátoru typu RBP-4 Rubidij (‘Short Walk’) na místo typu Kobalt-M a optického zaměřovače typu OPB-11 z proudového stroje Tu-16. Místo pumovnice bylo zřízeno pracoviště leteckého učně. Takto byl na konci 50. let upraven nevelký počet sériových Tu-4. Tyto stroje se přitom v operační službě nacházely až do konce 60. let. Poté jejich poslání plně převzaly proudové Tu-124Š-1.
Tu-4 (tanker)
Speciální modifikace letounu Tu-4 určená pro doplňování paliva taktických proudových bojovým letounů frontového letectva na zemi. Tento model obdržel jednoduchou tankovací jednotkou a oddělené nádrže proudového paliva od vlastního palivového systému.
Tu-4TRŽK
Speciální modifikace letounu Tu-4 určená pro zásobování leteckých a raketových jednotek tekutým kyslíkem v tepelně izolovaných nádržích nacházejících se uvnitř trupových pumovnic.
Tu-4 (civilní filmařský)
Speciální neozbrojená civilní modifikace letounu Tu-4 určená pro pořizování dokumentárních filmů. Filmařský Tu-4 se vyznačuje vnější instalací dálkově ovládané kamery na břiše trupu. Jediný exemplář tohoto modelu vznikl na konci 50. let konverzí sériového Tu-4.
Tu-4 (civilní polární)
Speciální civilní modifikace letounu Tu-4 bez výzbroje určená pro provádění ledovcového průzkumu a zásobování polárních stanic pohonnými hmotami. Ve střední přetlakové kabině tohoto modelu se na místo pracoviště střelců nachází pracoviště výzkumných pracovníků. Úpravou na tento polární speciál prošly v roce 1959 nejméně dva sériové Tu-4. Tyto stroje operovaly poblíž Murmansku.
Bokorys
Zdroje:
soviethammer.info
palba.cz
Wikipedie
ruslet.webnode.cz/
Žádné komentáře:
Okomentovat