Lucembursko na začátku války a 10.květen 1940

Předvečer invaze

Po vypuknutí války mezi Německem a Francií v září 1939, se Licembursko ocitlo ve velmi choulostivé situaci. Země totiž od roku 1867 přísně dodržovala vojenskou i politickou neutralitu, ovšem většina obyvatel vyjadřovala své sympatie ke spojeneckým mocnostem. 1.září bylo zastaveno vysílání rádia Luxemburg.

Během tzv. podivné války bylo Lucembursko doslova izolováno. Německo zastavilo vývoz koksu pro lucembruský těžký průmysl, francouzská armáda přehradila pohraniční přechody protitankovými překážkami a vyčkávala v klidu. Ovšem ani Lucembrusko nečekalo se založenýma rukama a během zimy 1939/40 vyrostly podél hranic polní opevnění, která zesílila betonové forty, jež zde vyrostly během 30.let. Betonové pevnosti se výzbrojí podobaly našim předválečným opevněním vzor 36, většinou vyzbrojené lehkými kulomety. Vznikly i ,,těžší verze" bunkrů, které většinou svým protitankovým kanónem kryly důležité spoje, jako mosty apod.

Většina těchto opatření měla ovšem minimální vojenský význam, a spíše sloužila jako uklidnění pro obyvatelstvo. Lucembursko nedisponovalo ani řádnou armádou, existoval pouze dobrovolnický sbor, tzv. Luxembourgish Volunteer Corps.

Na jaře roku 1940 vzrostl počet přeletů cizích letadel, převážně německých. Nyní se již pouze čekalo, co přijde.

  Opevnění podél hranic

(černá - silniční barikády, červená - mosty)

Navečer 9.května 1940 německé záškodnické oddíly v civilních oblecích překročily hranice a  pokusili se sabotovat rozhlasového vysílání lucemburského rozhlasu. Navíc měli zneškodnit barikády na německo-lucemburských hranicích, ale jejich pokusy selhaly. Jako reakce na tuto skutečnost byla Královská rodina  evakuována ze svého bydliště v Colmar-Berg na Velkovévodský palác. 

Nástupní směry německého útoku večer 9.května 1940

Německé invazní síly, složené z 1., 2. a 10. tankové divize, překročily hranici v 4.35 hodin ráno. Tyto divize nenarazily, kromě několika malých minových polí a zničených mostů, na žádný významnější odpor. Většina sil lucemburského dobrovolnického sboru zůstala v kasárnách.
Na odpor se postavila pouze část místní policie, která až do poledne bez většího úspěchu bránila hlavní město před německými jednotkami. Celkové ztráty lucemburských sil činily 75 zajatých policistů a vojáků, šest zraněných a jeden mrtvý policista. V 8.00 hod ráno části sil 3. divize lehké jízdy (3 DLC) generála Petieta, podporované jednotkami 1. Spahiské brigády plukovníka Jouffaul a částí 5.obrněného sboru, překročily jižní hranici Lucemburska, s cílem přehradit německý psotup na jih a zčísti tyto síly obklíčit. Později byly tyto jednotky německými silami donuceny k ústupu na jih.

Německý útok

 Večer 10.května se již většina země, s vyjímkou několika jižních oblastí, nacházela pod kontrolou německých sil. Z kantonu Esch-sur-Alzette uprchlo do Francie 47 000 lidí, dalších 45 000 uprchlo do střední a severní části Lucemburska. Velkovévodkyně Charlotte a vláda premiéra Pierra Dupong uprchla do Francie, Británie, či Portugalska, nakonec se usadila v Kanadě, kde setrvala až do konce války. Jediné ofociální zastoupení v samotném Lucembursku představoval Albert Wehrer, vedoucí vládní komise, společně s 41 poslanci.

za války Lucembursko zažilo hrůzy deportace Židů ( 683 deportovaných, pouze 43 přežilo). Reakce obyvatel by se dala rozdělit na ty, jež se dali k protinacistickému odboji, nebo naopak kolaborovala s okupační mocí, či pouze zůstala v dění okolí, což byla většina obyvatel. konečného osvobození se tato malá země dočkala v září 1944.