Japonské výboje v Asii (1894-1919)

poznámka autora: V článku se nebude pojednávat o rusko - japonské válce z let 1904/05


Úvod k Japonsku na přelomu 19. a 20. století:
V průběhu období Meidži (1868-1912), za vlády císaře Mucuhita, se Japonsko stalo jednou z největších asijských velmocí vedle Ruska a Británie. Již v druhé polovině 19.století se začalo Japonsko měnit v moderní stát s těžkým průmyslem a dobře vycvičenou armádou. Nejviditelnějším a nejtrvalejším výsledkem reforem z období Meidži se stala centralizace správního systému. Prosazení císařovy vlády bylo nutným a významným krokem směrem k centralizaci. Šógunát byl svržen a opět bylo obnoveno císařství. Císařský trůn byl přestěhován do města Edo, které přejmenoval na Tokio (“východní hlavní město”) a zahájil okamžitě řadu reforem:

-ustanovení parlamentu
-ustanovení nejvyššího soudu
-veřejné poštovní služby
-jednotná měna pro celé území Japonska
-otevření tokijské burzy
-zrušení rozvrstvení společnosti (tzv. kasty)
-rovnoprávnost pohlaví
-zrušeny restrikce proti křesťanství

Společně s novými reformami byli do Japonska povolání odborníci z jiných zemí (Británie, Francie, USA), především z oborů železniční dopravy, těžký průmysl, architektury a konečně i zbrojení.


Diplomatické posilování Japonska na mezinárodní scéně:
Japonské vítězství nad čínským loďstvem a armádou v letech 1894/95 měly varovat ostatní velmoci o nových poměrech v Asii. Všechny země, až na Británii, která pochopila, že je lepší mít Japonsko na své straně, se dívaly na dění v této oblasti s obavami z japonských úspěchů.

Možnost spojenectví mezi Japonskem a největší koloniální mocností v oblasti - Velkou Británií - se zdála reálná už od roku 1895, kdy se Británie odmítla připojit k tzv. ,,Trojitému zásahu" proti Japonsku, které vedly státy Francie, Rusko a Německé císařství, země, které usilovaly rovněž o čínské území. Důvodem intervence tří mocností se stala japonská okupace čínského poloostrova Liaodong, severočínské provincie.

Ovšem víceméně skutečnou záminkou k uzavření této smlouvy se stalo společný problém, ohledně boxerského povstání v Číně, kdy čínské tajné skupiny vystupňovaly násilí proti cizím ,,návštěvníkům" a jejich novým praktikám. Před Peking dorazili povstalci v květnu roku 1900. Následovala velmi rozpačitá a váhavá jednání císařovny-vdovy Cch'-si, jež nakonec povolila a umožnila vstup boxerům do města Peking, přičemž zakázala veškeré aktivity zahraničním ,,Mořským ďáblům" , jak nazvala zahraniční cizince. Došlo k obklíčení zahraniční ,,diplomatické" čtvrti a následujícím střetům padl za oběť i německý velvyslanec.

Následovala tvrdá reakce zahraničních velmocí (USA , Velké Británie , Japonsko , Francie , Německé císařství , Rusko , Rakousko-Uhersko a Itálie), které do Číny vyslaly své jednotky k nastolení pořádku. Celkem 49-60 000 mužů expedičních sil. Jejich velitelem byl jmenován německý maršál Alfred von Waldersee a britský admirál loďstva Sir Edward Seymour. Během necelého měsíce bylo povstání potlačeno a 7.září 1901 byl podepsán tzv. závěrečný protokol, v němž se čínská vláda zavázala uhradit reparace v nereálné výši 150 miliónů liber a byla donucena podepsat souhlas s přítomností cizích vojsk v zemi, za účelem ochrany diplomatické čtvrti.

Boxerské povstání bylo potlačeno. Za tuto skutečnost Aliance zaplatila cenou 2 500 mrtvých, čínské ztráty se pohybují přes 20 000 císařských vojáků.


Čínsko-japonská válka v letech 1894-95:
Celé tažení se událo na území dnešní Koreje, které v té době ovládala Čína. Ovšem Japonsko, jež si na toto území rovněž dělalo zálusk, využilo vnitřních problémů Číny a rozhodlo se toto území obsadit. Obě země si diplomaticky vyhlásily války 1.srpna 1894, ovšem boje prakticky probíhaly již od 25.července. Japonsko slavilo úspěchy, když se jí podařilo obsadit celou Koreu, plus další čistě čínská území, jako města Pchjongjang, Soul a další více severně. Bez problému byl obsazen Pusan.
Po japonském vítězství v námořní bitvě u ústí řeky Jalu (1895) postoupila japonská armáda až na území Mandžuska, které bylo již zčásti obsazeno Ruskem, které využilo současné čínské slabosti.

Čínsko-japonská válka byla ukončena tzv. Šimonoseckou mírovou smlouvou. V té byla Čína nucena Japonsku poskytnout několik ústupků, jako např.:
-nájem Liso-tungského poloostrova (včetně přístavu Port Arthur)
-zřeknutí čínských nároků na Koreu
-zaplacení reparací Japonsku v hodnotě 200 milionů taelů
-otevření některých přímořských přístavů a říčních cest japonským obchodním lodím

Ovšem o část svých zisků bylo Japonsko připraveno zásahem velmocí (Francie, Německa a Ruska). Přístav Port Arthur se tak dostal do ruských rukou a to formou pronájmu. Japonské vítězství příliš mnoho na čínsko-japonských vztazích nezměnilo a ty přetrvaly až do tzv. ,,Druhé čínsko-japonské války" (1937-45).


Shunpanro Hotel v Šimonoseki, kde byla smlouva uzavřena.


Anglo-japonská aliance z roku 1902:
K této smlouvě se obě strany držely zpětně, obecně i mediální prostředky obou zemí se vyjadřovaly k této skutečnosti s posměchem. Navíc zde nebylo příliš témat ke společné alianci, přesto se zde jich několik našlo. Největší z nich bylo pronikání ruského carského režimu do Číny, které se nelíbilo ani jedné z místních velmocí. Ovšem z pohledu Británie by se v tomto případě měly obě země držet od Ruska zpět, jelikož v Evropě bylo Rusko velkým a neocenitelným spojencem Británie. USA zase byli přístupnější ke ,,přátelskému kompromisu."

Smlouva z roku 1902 - body dohody:
Celkově smlouva obsahovala šest článků:
Článek 1 - Vysoké smluvní strany, které společně uznávají nezávislost Číny a Koreje, prohlašují za zcela neovlivnitelné agresivní tendence
Článek 2 - Prohlášení o neutralitě, pokud jeden signatář se zapojí do války na základě článku 1.
Článek 3 - Příslib podpory, pokud se jeden signatář zapojí do války s více než jednou zemí
Článek 4 - Signatáři se zavazují nevstupovat do samostatné smlouvy (dohody) na úkor této aliance
Článek 5 - Signatáři slibují komunikovat mezi sebou otevřeně a plně, když některé ze zájmů této smlouvy, jsou v ohrožení.
Článek 6 - Smlouvy zůstávají v platnosti po dobu 5ti let s výpovědní lhůtou na jeden rok, pokud bude podáno oznámení ke konci roku čtvrtého.


Články 2 a 3 byly nejzásadnější ohledně společné obrany a vedení války. Smlouva rovněž potvrzovala japonské nároky v Koreji, aniž by zavazovalo Británii zasáhnout v případě rusko-japonského konfliktu, naopak Japonsko není povinno hájit britské zájmy v Indii. Ačkoliv byla smlouva psána jasně, všechny strany si ji vyložili po svém. Británie v ní viděla mírné varování Ruskému carskému dvoru, zatímco Japonsko to povzbudilo k dalším krokům v této oblasti.


Signatář - Osoba se tímto způsobem hlásí k textu, který je většinou uveden výše (odtud název podpis), dává najevo svůj souhlas s ním, nebo jeho autorství a nazývá se signatář (tímto termínem se obvykle označují osoby, které (se) podepsaly (pod) významný dokument; osoby, které podepsaly dopis nebo nevýznamný dokument se obvykle takto neoznačují)

Pár čísel a faktů k anglo-japonské smlouvě:
-aliance byla vyhlášena 30.ledna 1902
-oficiální vyhlášení aliance proběhlo 12.února 1902
-do konce února tuto smlouvu následně odmítla Francie, Rusko a Německo
-jako protiváhu této smlouvě podepsala Francie a Rusko 16.března 1902 spojenecký pakt
-tuto smlouvu rovněž ,,jako zcela nevhodnou" odmítla následně Čína a Spojené státy americké
-navzdory své smlouvě s Ruskem, odmítla Francie během japonsko-ruské války v letech 1904-05, vstoupit do války na straně Ruska (jednalo by se o válečný akt rovněž s Británií, do nějž se Francie nechtěla zaplést)

Ustanovení aliance o ,,Vzájemné obraně" zapletlo Japonsko do událostí první světové války. Japonsko napadlo a po krátkodobém obléhání obsadilo pronajatý přístav Tsing-Tao v Číně, od které mělo tento přístav Císařské Německo pronajato.


Prodloužení aliance v letech 1905 a 1911
Aliance byla ve svém rozsahu obnovena a rozšířena celkově dvakrát, roku 1905 a 1911. Částečně to bylo podníceno i britskou podezřívavostí o skutečných japonských záměrech v jihovýchodní Asii. Japonsko skrytě podporovalo nacionalistické skupiny v jihovýchodní Asii, přičemž největší podporu získali indičtí nacionalisté, vedení Rash Behari Rosem, indickým revolučním vůdcem v boji proti Britům a autora řady spiknutí. Přestože Britové několikrát požadovali po Japonsku jeho vydání, nikdy se tak nestalo. Roku 1923 se dokonce stal japonským občanem.

V květnu 1905 Britové opětovně spoléhali na podporu Japonska ohledně britských nároků na Indii, zatímco Japonsko na oplátku počítalo s britským projevem souhlasu ohledně japonské expanze do Koreje. V listopadu 1905 byla Korea vyhlášena jako japonský protektorát a roku 1910 definitivně aknetována. Při dalším prodloužením smlouvy roku 1911 získalo Japonsko v tomto prostoru autonomii ohledně jednání a zásahů.



Karikatura z roku 1905 poté, co byla britsko-japonská smlouva prodloužena


Německo - japonské vztahy na přelomu 19./20.století a Velká válka

Německo - japonské vztahy na přelomu 19. a 20.století nebyly nijak vyostřené podobně jako v Evropě. Obě země defacto si svými nároky nijak nepřekážely. To se změnilo díky spojenectví s Británií, která byla ochotna podpořit japonské zájmy, pokud Japonsko učiní taktéž. 7.srpna 1914 obdržela japonská vláda oficiální žádost britské vlády, zda je Japonsko ochotno podpořit Dohodu při pronásledování německých korzárských lodí poblíž čínského pobřeží, jež přepadávaly Dohodová plavidla.

14.srpna 1914 bylo japonskou vládou zasláno Německu ultimátum, které zůstalo nezodpovězeno. Proto 23.srpna 1914 japonská vláda oficiálně prohlásila, že vstupuje do války an straně Dohody. Japonské oddíly se vylodily na čínském území, jež bylo Německem pronajato od Číny a po několika týdenních bojích s místními německými jednotkami ovládli všechny německé državy.

Během října obsadily japonské oddíly námořnictva bez odporu další německé državy v Tichomoří - Marshallovy ostrovy, Karolínské ostrovy a Mariany. 7.listopadu 1914, s pádem německého přístavu Tsing-tao, končí i německá vojenská přítomnost v Pacifiku. Během vojenských operací proti německým jednotkám přišla císařská armáda o 415 zabitých a 1500 raněných.

 

 Japonské dělostřelecké postavení před Tsing-Tao

Další japonská účast ve Velké válce (1915-1917)
V únoru 1915 námořníci z lodí japonského císařského námořnictva, sídlící v Singapuru, pomohli potlačit vzpouru indických vojáků proti britské vládě.

V letech 1915-1916 se Německo snažilo vyjednat separátní mír s Japonskem, ovšem jednání byla neúspěšná. Dne 3. července 1916 Japonsko a Rusko podepsaly smlouvu, kdy se obě země zavázaly, že nebudou vyjednat o separátním míru s Německem, a souhlasil, že budou navzájem konzultovat společné kroky v případě zásahu třetí stranou (mocností). Tato smlouva tím pomohla lépe uchránit japonskou hegemonii v Mandžusku a vnitřním Mongolsku.


18.prosince 1916 bylo Japonsko požádáno britskou stranou o vojenskou námořní výpomoc. Dva ze čtyř křižníků 1. Zvláštní Eskadry měly být odeslány do Kapského města a poté do Středozemního moře pro zásobování a ochranu britské ostrovní državy Malty. Admirál Sato Kozo na křižníku Akashipřistál na Maltě 13.dubna 1917 společně s 10. a 11. divizí torpédoborců. Nakonec se celkově jednalo o 1 křižník, 12 torpédoborců, 2 ex-britské torpédoborce a 2 šalupy.
Tyto jednotky proveldy celkem 348 bojových plaveb z Malty, přičemž dělaly eskortu 788 spojeneckým plavidlům, jež převezly na evropské bojiště více než 700 tisíc vojáků. Dalších 7075 lidí bylo zachráněno z poškozených a potápějících se lodí japonskými plavidly. Británie naoplátku diplomaticky uznala japonské nároky na Shantung a tichomořské ostrovy severně od rovníku.

Roku 1917 ovšem vstoupily do války v Evropě i Spojené státy americké (United states of America - USA), která ovšem měla s japonskou stranou ne zcela urovnané vztahy, hlavně týkající se Číny a Tichomoří. Zároveň Japonsko požádalo Francii, zda by se mohlo účasnit intervence v Rusku, kde proběhla Bolševická revoluce, na straně carských jednotek, což Francie odmítla.

Ke konci války Japonsko stále bylo plné objednávek potřebného válečného materiálu pro své evropské spojence. Válečný boom pomohl diverzifikovat průmysl země, zvýšit svůj export a přeměnit Japonsko z dlužníka k věřiteli poprvé v jeho historii. V roce 1918 se japonský vývoz oproti předválečnému roku 1913 čtyřznásobil.  Masivní příliv kapitálu do Japonska a dalších průmyslových odvětví vede k rychlé inflaci. V srpnu 1918, v důsledku této inflace, vypukly ve městech a obcích po celém Japonsku nepokoje, převážně kvůli nedostaku zákaldního jídla - rýže.


Lansing-Ishiiská dohoda (1917)
Jednalo se o diplomatickou dohodu mezi Japonskou říší a Spojenými státy Americkými s ohledem na dohodnutí zájmů obou zemí v Číně. V uveřejněném textu dohody, podepsané za Spojenými státy ministr Robert Lansingem a japonské zvláštní vyslanec Ishii Kikujirō, 2.listopadu 1917, se obě strany zavázaly podporovat politiku otevřených dveří v Číně , s ohledem na její teritoriální a správní integrity. Americká vláda ale rovněž připustila, že tato dohoda je velmi problematická již jen z důvodu blízksoti Japonska v této oblasti a jeho zájmům v oblasti. Mnoho slibů, daných Japonsku za to, že vstoupilo do války an straně Dohody, bylo pro USA v rozporu s Politikou otevřených dveří.

V tajném protokolu, připojeném k veřejné dohodě, se obě strany dohodly, že se smí využít speciální příležitosti, kterou světová válka zcela jistě představuje a umožňuje získat zvláštní práva a výsady v Číně na úkor ostatních spojeneckých národů pro válečné úsilí proti Německu. Lansing-Ishii dohoda byla zrušena v dubnu 1923.


Dvacet jedna bodů pro Čínu
Japonsko získal velkou sféru zájmu v severní Číně a Mandžusku, hlavně díky vítězstvím svých zbraní v čínsko-japonské válce (1894-95) a rusko-japonské válce (1904-05). Tím se zařadilo mezi evropské imperialistické mocnosti, které rovněž spatřovaly v Číně své koloniální zájmy, převážně Velká Británie. Se svržením čínské dynastie Qing během Xinhajské revoluce (10. října 1911 až 12.února 1912) a vznikem Čínské republiky pod vedením generála Yuan Shikai, Japonsko spatřilo příležitost, jak rozšířit sféru svého vlivu v Číně.

Japonské nároky, jež byly zařazeny do jednadvaceti bodů, byly shrnuty v pěti skupinách:
     Skupina 1 - Potvrzení japonských koloniálních kroků v provincii Šan-tung a rozšíření sféry vlivu Japonska na železnici, pobřežní oblasti a hlavní města provincie.
    Skupina 2 -Japonská kontrola železnice v jižním Mandžusku, rozšíření nájemnu nad tímto územím do jednadvacátého století, a rozšiření sféry vlivu Japonska v jižní Mandžusku a východních oblastech Mongolska. To mělo zahrnovat právo na usazení a exteritoriality , jmenování finanční a správní úředníky, aby vlády a priority pro japonské investice v těchto oblastech.
    Skupina 3 - Japonsko získalo kontrolu nad Hanyeping  a hutním komplexem,
    Skupina 4 - zakázání Číně ústupků v podobě pobřežních ostrovů jiným státům, kromě Japonska
    Skupina 5 - obsahuje různé druhy požadavků, od japonských poradců jmenování čínské ústřední vlády a sprava čínské policie, dále japonské misijní aktivity.

Po čínském odmítnutí Japonsko reviduje požadavky a stahuje bod 5 a upravený dokument s "Třinácti požadavky" byl předán 7. května v podobě ultimata, s dvoudenní lhůtou pro odpověď. V možnsoti války a vnitřních nepokojů v Číně, generál Yuan Shikai přijmá japonské požadavky.  Konečná podoba smlouvy byla podepsána oběma stranami dne 25. května 1915.

Pro Británii podobná dohoda byla jako podvod ze strany svého spojence. Ovšem díky válce byla ochotna nyní tuto ,,drzost" přehlédnout a přenechat definitivní projednání na konec války s mírovou smlouvou.

Události roku 1918
Jak bylo zmíněno, předchozího roku (1917) Japonsko předložilo Francii svůj návrh na zapojení do intervence v Rusku, což bylo Francií odmítnuto. Nicméně, v únoru 1918, vznikl japonský Sibiřský plánovací úřad, tvořený generálním štábem japonské armády a ministerstvem obrany, který zkoumal, zda by bylo možné na Sibiři vytvořit nárazníkový stát, který by Japonsko oddělil od zbytku Ruska. Armáda navrhla útok na dvou frontách, od Vladivostoku k Khabarovsku podél řeky Amur a přes čínskou východní železnici odříznout ruskou Transibiřskou magistrální železnici u jezera Bajkal.
Japonská vláda,  pod civilním vedením premiéra Hara Takashi, odmítla provést takovouto výpravu, přesto následujícího roku se dala japonská armáda do pohybu, i když to již bylo z jiného důvodu.


Japonská expedice v Rusku
V červenci 1918 totiž americký prezident Wilson požádal japonskou vládu o 7000 japonských vojáků, jež by tvořili jádro 25 tisícové expediční spojenecké armády, včetně amerických expedičních sil, převážně určených na záchranu československých legií a ochranu civilního obyvatelstva před terorem. Po vášnivých debatách ve sněmu, premiér Terauchi Masatake souhlasil, že pošle 12.000 vojáků, ale pod vedením Japonska.

Japonsko nakonec vyslalo rovných 70 000 vojáků, což ohromilo všechny ostatní státy. Později, i když se ostatní Dohodové státy omezily na činnost v okolí Vladistoku, japonské jednotky pronikly daleko na západ, ovládly území až po jezera Bajkal a Buryatia, zároveň sem přesunuly přes 50 000 civilních osadníků, jež měli zlepšit místní infrastrukturu.

Poté, co Mezinárodní koalice stáhla jeho síly, japonská armáda zůstala. Nicméně, politická opozice zabránila armádě anektovat bohaté zdroje regionu. Japonsko nadále podporovalo bílé hnutí admirála Kolčaka až do jeho porážk v roce 1920. Rovněž ve stejné době podporuje režim Atamana Semenova , jehož nestabilní vláda se zhroutila v roce 1922. V březnu a dubnu 1922 japonská armáda odrazila velké bolševické útoky proti Vladivostoku.

Dne 24.června 1922 Japonsko oznámila, že jednostranně odstoupit od celé ruské území, s výjimkou severní části ostrova Sachalin, které si udrželo až do roku 1925. Japonsko během svého dobrodružství v Rusku přišlo o 5000 mrtvých, přičemž celé tažení národní ekonomiku stálo 900 miliónů Jenů. Celkově byla japonská expedice špatně naplánována a chyběly jí i argumenty, proč se vyplatilo ji realizovat - že se mělo jednat o expedici určené k ochraně uskladněných vojenských zásob a "záchraně" československých legií, Japonsku nevěřili ani jeho Spojenci. Nicméně japonské sny o ovládnutí na zdroje bohaté Sibiře měly pokračovat i v budoucnu, kdy se japonská armáda dostala do potyčky s Rudou armádou v letech 1938-39, z nichž vítězně nevyšla.



Události roku 1919
V roce 1919 bylo možné vidět japonského zástupce Saionji Kinmochi sedět vedle " velké čtyřky "( Lloyd George , Orlando , Wilson , Clemenceau ) na mírové konferenci ve Versailles. Tokio získalo trvalé místo v Radě Společnosti národů.

Dále potvrdilo svůj nárok na dobytá německá území z první světové války, hlavně severní tichomořské ostrovy, jež byly ustanoveny pod japonský mandát, tzv. jižní Pacifický mandát. I přes relativně malou roli Japonska ve světové válce (a odmítnutí západních mocností v jeho snaze o rasové rovnosti bodu v následujících smlouvě Versailles ), Japonsko se ukázalo jako velký politický hráč.

Snadné zisky ze světové války podnítily japonský militarismus, jež během 20. a 30. let dosáhl svého vrcholu a díky politické nestabilitě v Japonsku se k moci dostala armáda a námořnictvo, které v budoucnu zahájilo program japonského militarismu a dovedla Japonsko do nové světové války, započaté válkou proti Číně (od roku 1937) a sebevraždeném kroku Japonska vstoupit do otevřeného konfliktu s USA a Británií.