Hnutí Basmachi, nebo též Basmachské povstání, byl ozbrojený odpor muslimských národů, převážně v oblastech dnešního Turecka, proti ruské carské, později sovětské, vládě. Kořeny hnutí začínají kolem roku 1916, kdy propukly první větší nepokoje proti odvodu muslimů do carské armády a nasazení na frontě. V období po říjnové revoluci roku 1917 se rozšířilo povstání s centrem v okolí údolí Fergana, později rozšířené po celém území pozdějšího sovětského Turkestánu.
Po velké ofenzívě Rudé armády v polovině roku 1920 popularita hnutí upadala. I když se opět odpor rozhořel poté, co sovětská vláda zahájila kolektivizaci, nakonec hnutí bylo poraženo.
Charakter hnutí
Basmachi hnutí byla národně osvobozenecká skupina, která se snažila ukončit nadvládu cizí vlády nad územím střední Asie a také na území protektorátů Chiva a Bokhara. "Basmach" je turecký výraz pro skupiny vrahů a překupníků, kteří přepadávali kolony karavanů. Sověti líčili hnutí jako skupinu banditů, motivovaných islámským fundamentalismem, vedoucích kontrarevoluční válku s podporou britské vlády.
Ve skutečnosti se jednalo o rozmanitou a mnohotvárnou společnost, která získala pouze omezenou zahraniční pomoc. Celkově bylo západními mocnostmi na hnutí pohlíženo jako na bojovníky proti obávaným Bolševikům, zároveň se ale jednalo o typický příklad národnostího odporu, s kterým se setkávali ve vlastních koloniích. Přesto se některým skupinám dostalo pomoci od britské a turecké tajné služby. Naopak zvláštní oddíly Rudé armády se snažili, vydávající se za příslušníky hnutí, překazit dodávky materiálu.
Ačkoliv mnoho bojovníků bylo motivováno výzvou k džihádu, Basmachi čerpalo podporu z mnoha ideologických táborů a velkých skupin obyvatelstva. V různých oblastech hnutí čerpalo podporu od tzv. Jadid, což bylo hnutí muslimských reformátorů, pantureckých ideologů a levicových nacionalistů.
Rolníci a kočovníci se, narozdí lod ruského carského řádu, s novým sovětským režimem nesmířila, jelikož ten propagoval silný protiislámský postoj, včetně zabavení hospodářských zvířat a potravin. Skutečnost, že carští kolonizátoři z velké části přešli k Bolševikům, učinilo z obou forem vlád pro místní totéž zlo.
Ekonomické a historické pozadí
Ruský Turkestan byl ovládán z Taškentu. Území na východ od Taškentu bylo etnicky různorodé, hustě osídlené území, které bylo rozděleno mezi Sarty, zamědělským národem a Kirgizy, zastávající kočovný život. Za carské vlády byla oblast přeměněna na území určené k pěstování bavlny, ovšem v důsledku rozvoje byli místní obchodníci na tom hůře než jejich ruští protějšci, navzdory větším pláním a množství bavlny. Celkově se úroveň živobytí nezlepšila a z mnoha dříve prosperujících kmenů se stali bídníci a dlužníci.
Cena balvny za první světové války navíc byla ještě horší, výkup menší. Muslimské duchovenstvo odsoudilo hazard a alkohol, který se rychle díky krizi rozšiřoval. Díky tomu zločinost stoupala, navíc mnoho banditů se uskupilo do band, které utvořily v budoucnu uskupení, později známé jako hnutí Basmachi.
Povstání v ruském Turkestánu
Hlavní vlna násilí a odporu v ruské části Turkestánu začala roku 1916, kdy carská vláda zastavila omezení, které uvolňovalo muslimy od služby v ruské armádě. Výsledkem bylo všeobecné povstání, zahrnující převážně střední oblasti dnešního Kazachstánu a Uzbekistánu. Napětí mezi národy střední Asie (zejména kazachů) a ruskými osadníky se zvětšovalo, přičemž docházelo k mnoha střetům. Tisíce lidí bylo zabito, další stattisíce utekly do okolních zemí, převážně Číny. Povstání z roku 1916 bylo prvním velkým protiruským vystoupením národů ve střední Asii a vlastně předznamenalo pád moci cara Mikuláše II. následujícího roku.
Samostatnost a začátky bojů
V důsledku únorové revoluce z roku 1917 se začaly muslimské síly organizovat. Členové proruského muslimského spolku tvořili tzv. muslimskou radu, která se snažila vytvořit vlastní stát s demokratickými hodnotami pro všechny muslimy. Tito muslimští nacionalsité vytvořili navíc koalici mezi sebou. Tato koalice se ovšem, po říjnové revoluci v Rusku téhož roku, rozpadla, když Jadidové poskytli podporu Bolševokům při říjnové revoluci. Taškent zástupců Sovětských vojáků a pracovníků, což byla organizace ruských železničářů a koloniálních pracovníků, odmítl muslimskou účast ve vládě. Tashkent Sovětů nejprve uznal orgán Kokand, ale omezil jeho pravomoci.
Po nepokojích v Taškentu se mnoho členů i přes jejich levicové smýšlení, přidalo k hnutí Bílých Bělogvardějců. Politicky i vojensky slabá vláda muslimů se začala poohlížet po ochraně. Za tímto účelem byla skupina ozbrojených banditů pod velením Igrashe Baye, amnestiována a narekrutována bránit Kokand.
Tato síla ovšem nebyla schopna odrazit ani zabránit postupu taškentských Sovětů. Vojáci Rudé armády a arménských Dashnaků vydrancovali Kokand a její postup byl zcela v souladu s termínem Progrom. Údajně mělo zamřít až přes 14 000 lidí. Tento masakr, ve kterém většinu obětí tvořili rolníci, popudil muslimskou populaci. Irgash Bay se začal provolávat vůdcem armády jako tzv. "Nejvyšší vůdce islámské armády."
Mezitím sovětská vojska dosadila Emira Sayeed Alim Khan Bokhara ve prospěch frakce mladých levicových Bokharanů vedená Faizullah Khojaev. V Khanate Chiva basmachský vůdce muslimů Junaid Khan svrhl ruskou loutkovou vládu a zamezil novelizacím radikálních mladých Bachmanů.
První fáze povstání v údolí Fergana
Irgashovy nároky na vedení armády věřících získaly uznání duchovenstva údolí Fergana a ten brzy získal velkou bojovou sílu. Znárodňovací akce vedené z Taškentu způsobily ekonomický kolaps a obyvatelstvo údolí Fergana začalo čelit haldomoru z důsledku nulového dovozu obilí. Všechny tyto faktory přispěly k tomu, že se obyvatelé připojovali k hnutí Basmachi. Irgash se tak stal soupeřem Madamina Bay, ale zabezpečil formální, nominální vedení hnutí u Rady v březnu 1919.
V rámci politiky válečného komunismu vytvořili rolníci Tashkentskou sovětskou armádu. V květnu 1919 Madamin Bay vytvořil alianci s osadníky, což znamená pakt o neútočení mezi sebou. Noví spojenci začali jednat o založení společného rusko-muslimského státu, s opatřeními, rozdělením pravomocí a kulturních práv pro obě skupiny. Spory o islámské orientaci Basmachi vedly k rozpadu aliance.
Na přelomu let 1919-20 byla v oblasti krutá zima, což vyčerpalo její obyvatele a snížilo již tak malé zásoby. Navíc Madamin Bay přeběhl v březnu 1920 k Sovětům. Mezitím toho využili různé místní frakce k získání obyvatel, vliv hnutí Basmachi se zmenšoval a hnutí ztrácelo kontrolu nad většinou obydlených oblastí.
Zklidnění ovšem entrvalo dlouho. Během léta 1920 se Bolševici cítili natolik silní, že zahájili rekvizici potravin a zahájeli povolávání muslimských vojáků do základní služby.Výsledkem bylo opětovné zahájení povstání a nové skupiny hnutí Basmachi, živené islámskými hesly. Nové povstání se rozšířilo po celém Turkestánu.
Basmachi v Khiva a Bokhara
V lednu 1920 Rudá armáda obsadila město Khiva a zahájila výstavbu nové Khivanské prozatímní vlády. Junaid Khan uprchl do pouště se svými stoupenci, a Basmachi hnutí v regionu Khworezm bylo na světě. Před koncem roku 1920 Sověty sesadila mladá khivanská vláda a muslimětí nacionalisté velmi ji posílili. V srpnu téhož roku byl emír Bokhara definitivně sesazen a z exilu v Afghánistánu se vrátil Emir, který řídil Bokharské Basmachi hnutí.
Povstání se tak začalo šířit do Kazachstánu, stejně jako do Tádžikistánu a turkmenského území. V listopadu 1921, generál Enver İsmail, bývalý turecký ministr války, přijel do Bokhara za účelem pomoci sovětskému válečnému úsilí. Místo toho utekl a stal se jedním z představitelů hnutí . Tento nový vládce chtěl vytvořit pantureckou konfederaci zahrnující oblast střední Asie včetně Číny. Jeho výzva k džihádu přitahovala velkou podporu, a podařilo se mu proměnit skupinu partyzánů Basmachi do impozantní armády čítající 16.000 mužů.
Na začátku roku 1922 byla značná část Bukharáské sovětské republiky, včetně Samarkand a Dušanbe, pod kontrolou Basmachi. Mezitím Dunganské muslimské obyvatelstvo vytvořilo pluk kavalérie, určený bojovat společně se Sověty proti Basmachi.
Porážka hnutí
Nyní, když se nebylo čeho bát, přijaly sovětské orgány dvojí strategii k potlačení vzpoury: politické a náboženské ústupky kombinované společně s vojenskou silou. Moskva se snažila zintenzivnit boje použitím dobrovolnické milice muslimských rolníků, tzv. Rudých tyčí. Odhaduje se, že 20-25% všech sovětských sil v této oblasti byly muslimové. Sověti nyní spoléhali převážně na jednotky Rudé armády, které právě prošly občanskou válkou, navíc mohly býti podporovány letadly. Strategie náletů byla správná, a když v květnu 1922 Enver Pasha odmítl mírovou nabídku a vydal ultimatum požadující, aby všechny jednotky Rudé armády byly staženy z Turkestánu do patnácti dnů, byla Moskva dobře připravena na střet.
V červnu 1922 sovětské jednotky porazily oddíly hnutí Basmachi v bitvě o Kafrun. Rudá armáda začala tlačit rebely na východ, přičemž sám Enver byl zabit při posledním jízdním útoku hnutí 4.srpna 1922. Jeho nástupce, Selim Paša, pokračoval v boji, ovšem roku 1923 byl nucen uprchnout do Afghánistánu.
Přítomnost hnutí v údolí Fergana pokračovala až do roku 1924. Podle britských zpravodajských sil se v oblasti nacházelo kolem 5000 - 6000 mužů schopných boje. Ovšem v této době byla již popularita hnutí stále nižší, mnoho rolníků se chtělo vrátit na svá území, navíc nová sovětská politika zcela změnila životy většiny lidí k lepšímu.
Občasné skupinky hnutí ovšem vydržely v různých koutech pohoří podél hranice s Afghánistánem až do roku 1930, přičemž velitelé hnutí - Faizal Maksum a Ibrahim Bay - provedli roku 1929 několik výpadů do sovětské republiky Tádžikistán. Roku 1931 byl v Turkmenistánu zničen poslední odpor, přičemž byl zabit i Ibrahim Bay, což byl i konec hnutí. Poslední pevnosti hnutí padly do roku 1934. Pád posledních příslušníků hnutí již ovšem nic neznamenal a celé hnutí nedokázalo zabránit vzniku Kazašské a Turkmensitánské sovětské republiky, které jako součást Sovětského svazu se udržely až do začátku 90.let 20.století.
Žádné komentáře:
Okomentovat