Původ tohoto názvu lze datovat k roku 1905, kdy baltští rolníci, kněží a učitelé hledají spásu před pomstou carských úřadů po ruské revoluci z roku 1905. V té době budoucí boševici vedli společně s nespokojeným davem k cerovu dvoru, v čemž jim zabránila carova ochranka s armádou.
Roku 1918 je Rusko definitivně vyřazeno z války. Vnitřních nepokojů uvnitře Ruska, jako bojů mezi Bolševiky, Bílými, anarchisty či legionáži, do kterých zasahují Němci na jedné straně s dohodovými jednotkami na straně druhé, využívají jiné národy, jako Estonci, Lotyši a Litevci. Těm se nyní naskýtá možnost samostatnosti na Rusku od dob pozdního středověku. Tu si užívají do doby, dokud nejsou Bolševici vypořádáni s legionáři, kteří se probojovali do Vladistoku a odjeli domů. Bolševici se poté obrátili proti Estonsku, Lotyšsku a Litvě.
Po několika měsičních krvavých bitvách, do kterých zasáhli i Němci, Fini a Britové na různých stranách, se baltskýám národům podařilo svoje nezávisloti na Rusku udržet. Navíc Estonsko později přežilo i pokud o puč estonských bolševiků, vydatně podporovaných Ruskem. Roku 1940 dochází k anexi baltských států Sovětským svazem. Stalin ihned využívá situace a estonské, litevské a lotyšské vlastence, důstojníky, učitele, úředníky apod. nechává zatknout a popravit, resp. odtransportovat na Sibiř, což se rovnalo smrti.
Roku 1941 je Sovětský svaz přepaden Německem a jeho spojenci, přičemž ozbrojené síly Rudé armády se hroutí před ,,nenadálým" útokem Německa a jeho spojenců. Baltský prostor je během necelých tří měsíců ovládnut silami německého Wehrmachtu, přičemž místní je vítají jako osvoboditele do rudého teroru.
V letech 1941-44 je baltský protor okupován Německem.
Odplata, strach z návratu bolševiků, dobrodružství - to jsou jedny mnoha příčin, proč zahraniční dobrovolnické jednotky SS se rozrůstají rychlostí blesku - do řad těchto útvarů chtějí vstoupit i dobrovolníci t řad baltského obyvatelstva. Následný přehled počtu dobrovolníků nám ukáže, že to byly nezadnebatelné počty:
Estonsko - 25 000 dobrovolníků
20. Waffen Grenadier Division der SS (estenische Nr. 1)
Litva - 50 000 dobrovolníků
policejní oddíly, podléhající armádě či SS
Lotyšsko - 80 000 dobrovolníků
15. Waffen Grenadier Division der SS (lettische Nr. 1), 19. Waffen Grenadier Division der SS (lettische Nr.2)
Tyto jednotky se v následných bojích s Rudou armádou projevily jako velmi odolné - dokázali s omezenými prostředky zastavit sovětské tankové či pěší útoky, či po dlouhé dny držet pozice, jež by jinak byly neudržitelné. Roku 1944 tyto útvary srdnatě, s vlastním sebeobětováním, bojovaly o každý kus svých rodných zemí. Na podzim roku 1944 byly i tyto dobrovolnické divize donuceny sovětskou přesilou stáhnout se společně s německými útvary, přičemž jejich cesta skončila na území Německa s kapitulací německé armády 8.května 1945.
Aktivita organizace Lesní bratrstvo v letech 1941-44
22.června 1941. Nová kapitola světové války nastala. Německo přepadlo Sovětský svaz, k čemuž se přijpojilo Finsko se svou ,Pokračovací válkou´ , Rumunsko, které bylo připraveno o část území Sovětským svazem plus další němečtí spojenci.
3.července 1941 vysotoupil Josef Stalin poprvé od začátku války s Německem na veřejnosti. Ve svém projevu se o všech národech Sovětského svazu zmínil jako o bratrech a sestrách. Rudá armáda pod tlakem Němců ustupovala stále na východ, přičemž mnoho jejich jednotek je zničeno.
V tu dobu se ukázali na scéně estonští, lotyšští a litevští partyzáni - bojovníci proti rudému teroru. Organisace existovala již od počátku 20.století, přičemž největší rozmah zaznamenala během 30. a 40.let. Asi 10 000 partyzánů se vyrojilo do ulic měst a začaly potyčky s Rudou armádou, která z nich ne vždy vyšla jako vítěz.
V bitvě o Tvartu byly jednotky NKVD, ženijních oddílů a 8.armády (generál major Ljubovtsev), po těžkých bojích poraženy, přičemž padlo přibližně 4 800 Rudoarmějců a 14 000 jich bylo zajato. Do 10.července byly jižní oblasti Estonska pod estonskou, resp. německou, kontrolou.
7.-9.července 1941 překročila německá 18.armáda estonské předválečné hranice, přičemž za vydatné pomoci estonských odbojářů pokračoval její postup stále dál na východ. V severním estonsku se ovšem stále držely sovětské jednotky, jejichž odpor byl ovšem zlomen o něco později. 17.srpna dobyly spojené estonsko-německé svazky Narvu a 28.srpna Tallin - estonské hlavní město. Na významných místech zavlály estonské vlajky, jež ovšem za pár hodin byly nahrazeny praporem se svastikou. Všechny estonské ozbrojené síly byly německou armádou odzbrojeny.
V srpnu 1941 byly jižní estonské oddíly ovšem opět povolány a pojmenovány Omaikaitse. Členové byli vybíráni z nejbližších okruhů přátel zakladájicích členů organisace. Později členové podepsali, že nebyli členy komunistické strany. Nová organisace využívala předpisů estonské obranné ligy a estonské armády před rokem 1940.
Úkoly nové organisace zahrnovaly:
- obranu pobřeží a hranice
- Boj s parašutisty, sabotážníky a špiony
- střežení důležitých objektů vojenskou silou
- Boj proti komunismu
- pomoc estonské policie a zajištění obecné bezpečnosti občanů
- poskytování pomoci v případě rozsáhlých havárií (požáry, záplavy, nemoci, apod.)
- poskytování vojenského školení pro své členy a další loajální občany
- prohlubování a zachování vlasteneckého a národního cítění občanů.
Partyzánská válka
Od konce roku 1940 až do počátku roku 1950 byla organisace Lesní bratrstvo zásobována, zíkávala podporu vojenskou či logistickou, většinou ze strany americké CIA, britské MI6 či od švédské tajné služby. Nejvíce se angažovala brtiská tajná služba, přičemž největší podporu poskytla při operaci Jungle, která se uskutečnila po válce s cílem vyškolit a podporovat tajně protisovětský odpor v Pobaltí. Tyto aktivity byly v polovině 50.let zadrženy sovětskou armádou, která tuto organisaci infiltrvala.
Konflikt mezi Lesním bratrstvem a Sovětským svazem trval 10 let. Během těchto deseti let bylo zabito více než 50 000 lidí. Odhady a podíl se v každém státě liší. Celkem se má jednato přibližně o 30 000 v Litvě, 10-15 000 v Lotyšsku a 10 000 v Estonsku. Podle otevřených ruských archívů navíc vyšla na jevo skutečnost, že sovětské jednotky NKVD se převlékaly za partyzány a popravami či mučeními demoralizovali civilní obyvatelstvo.
Estonsko
V Estonsku se do bojů v letech 1944-53 zapojilo přibližně 14-15 000 mužů (i žen). Estonské Lesní bratrstvo se nejaktivněji projevilo Võru a příhraničních oblastech Pärnu a Laane. Rovněž významná byla aktivita v oblastech Tartu a Viru. Od listopadu 1944 do listopadu 1947 bylo podniknuto 773 ozbrojených přepadení či atentátů, přičemž bylo zabito asi 1000 sovětských vojáků.
August Sabbe byl jedním z posledních přežívajících příslušníků Lesního bratrstva. Roku 1978 byl objeven agenty KGB, kdy se vydával za rybáře. Místo zajetí ovšem raději volil sebevraždu v mělké vodě utopením.
Lotyšsko
V lotyšsku začaly přípravy na boj se sovětskými orgány již roku 1941, ovšem většina halvních tvůrců byla zatčena Němci. Bojové organisace Lotyšů začali Němci vytvářet až roku 1944, dky se na světlo světa podívaly lotyšské dobrovolnické divize SS, které do bojů s postupujícími Sověty zasáhly a dokázaly čelit několikanásobné přesile po několik týdnů.
Celkově v Lotyšsku byl vrchol počtu příslušníků odboje mezi 10 až 15 000. Jeden nejmenovaný autor udává 12 000 členů v 700 skupinách v letech 1945-55. Během této doby vystřídali její příslušníci jak zbraně německé, tak i sovětské a spojenecké, které později definitivně nahradily sovětské typy.
Centrální velitelství lotyšské organizace bylo zachováno na ulici Matīsa v Rize až do roku 1947. celkem bylo provedeno kolem 3000 nájezdů, při nichž podle sovětských údajů bylo zabito 1562 sovětských vojáků a dalších 560 zraněno. Většina těchto nájezdů nechávala za sebou škody na sovětských hlídkách v důležitých oblastech, velitelstvích a logistických budovách, včetně muničních skladů.
Lotyšská organisace byla aktivní hlavně v příhraničních oblastech (Dundaga , Taurkalne , Lubāna , Aloja a Līvāni). Na západě měla kontakty a podporu od Estonských skupin, na východě s Litevci. Různé inflitrace sovětských skupin cedly k rozpadu organizovaného odporu, přičemž roku 1957 vyšla z lesů psolední skupina a vzdala se Rudé armádě.
Litva
Odpor v Litvě byl dobře organizovaný, přičemž partyzáni disponovali i vlastními uniformami. Rovněž byly partyzánské jendotky výtečně vyzbrojeny, zahrnující sovětské samopaly a kulomety, německou výzbroj, ale i Škodovácké zbraně.
Přímému střetu se sovětskou armádou se partyzáni vyhýbali, v té by neměli proti lépe vyzbrojené a početnější Rudé armádě šanci na úspěch. Největší úspěchy proto partyzáni slavili při různých menších střetech v lesích, či při přepadávání hlídek. Výtečnou zbraní litevských odpůrců sovětského režimu se staly i sabotáže, popravy či únosy místních komunistických funkcionářů a státních úředníků, nebo naopak přepadové akce s cílem osvobodit vlastní zajaté lidi. Naopak zajatí partyzáni nemohli čekat nic jiného než smrt, a to v nejhrůznějších představách.
16. února 1949 Sbor náčelníků štábu Svazu litevských bojovníků za svobodu podepsal prohlášení o budoucnosti Litvy. To byla podepsána velitelem sil - brigádním generálem Jonasem Žemaitisem a dalšími veliteli ozbrojených silz různých území:
- jižní Litva (okresy Tauras a Dainavos Apygardos)
- východní Litva (okresy Algimantas, Didzioji Kova, Vytis a Vytautas)
- západní Litva (okresy Kęstutis, Prisikėlimas Žemaičiai)
Rovněž byly ustanoveny uniformy s hodnostmi pro velitele skupin. V prohlášení bylo uvedeno, že Litva by měla být demokratická země založená na rovnoprávnosti všech občanů a dodržování jejich práv a svobod, podobných jako na Západě. Rovněž bylo prohlášeno, že komunismus je zločinecká organisace.
V letech 1951-52 došlo i inflitraci sovětskými zpravodajskými okruhy, mnoho z příslušníků této organisace odložilo zbraně po Stalinově smrti a slíbené amnestii pro ty, jež tak učiní. Izolované skupiny pokračovaly v boji až do roku 1960, přičemž poslední známý protisovětský partyzán, Benediktas Mikulis, byl zatčen až roku 1970.
Většina organisace byla zničena při sovětské operaci Priboi, které se v Estonsku účastnilo 4350 Rudoarmějců a v Lotyšsku 4500. Výsledkem bylo vystěhování nepohodlných živlů na Sibiř a ochromení celé organisace. Celkem bylo vystěhována 2850 ,,starých lidí, nucených na pomoc druhých", 1785 dětí bez rodičů a 146 zdravotně postižených.
Místo závěru:
Baltské státy zůstaly i přes odpor součástí SSSR až do roku 1990, kdy se oficiálně Svaz Sovětských Socialistických Republik rozpadl.
Litva získala nezávislost 11. března 1990, Lotyšsko ji vyhlásilo po přechodném období a pokusu o znovuzískání moci komunisty, 21.srpna 1990. Estonsko svým vyhlášením předešlo Lotyšsko o pouhý den - nezávislost vyhlásilo 20.srpna.
K roku 2005 žilo asi 350 veteránů organisace Lesní Bratrstvo.
Žádné komentáře:
Okomentovat