Německá mládež ve víru první světové války a poválečného Německa, I.část

Velký rozmach mládeže ve vojsku ovšem má kořeny už v roce 1914, kdy se hlásily do armády Německa i studenti gymnázií a škol. Ti se vrhli do války s vlasteneckým zápalem. Politické strany odložili své nepřátelství a volali po krvi. Nejvíce vojáků mladších 18ti let disponovala 4.armáda, jež během první bitvy na Marně disponovala pravidelnými jednotkami, ale disponovala právě dobrovolnickými jednotkami. Z velké části byly tyto jednotky tvořeny právě mladými dobrovolníky, jež většinou právě odložili studium, aby mohli obléci uniformu.

Nejznámějším mladým dobrovolníkem byl Walter Flex, jehož neodvedli kvůli nepohyblivé ruce do armády. Ovšem v srpnu 1914 se hlásil už jako dobrovolník. Mladík, jehož neodvedli k jezdectvu, protože byl slabý na to, aby uzvedl šavli, nyní nosil pušku a kopal zákopy. Ovšem on i jeho vrstevníci cítili nechuť k politikům a ideologům Vilémovského Německa. Věřili, že právě oni vybudou ve válce vítězství, ne jejich blábolící otcové. Samotný Flex poznamenal: ,,Vidím pouze dvě rozhodující ekonomické síly-zemědělství a průmysl."

Soudný den německé mládeže ovšem nadešel u flanderské vesnice Langemarck, kde se nacházel těžce opevněný střed britských obraných linií. 26.záložní sbor čtvrté (německé) armády zaútočil na tyto pozice a stal se z toho masakr. Řady mladých chlapců kosila kulometná a dělostřelecká palba britských kulometů a děl. Stavy 26.záložního sboru prořídly a další útok by byl vážnou chybou. Ne-li zločinem vůči mládeži. Podle pověsti zde začali chlapci zpívat ,,Deutschland, Deutschland uber alles.."  Za této písně se všichni vrhli proti nepřátelským pozicím, kde nalezli svou smrt. Jedinými přeživšími se stali pouze lékaři a zdravotníci s nosítky, jež hledali nějaké jiné přeživší.

Podle několika svědků pořád neutichala ta píseň. Zpívala ji hrstka přeživších dobrovolníků uprostřed bitevního pole. Z patnácti tisíc dobrovolníků přežila jedna třetina. S těmito vizemi se zároveň rozplynula i naděje na vítězství Německa a jeho spojenců v této válce. Německo kapitulovalo 11.listopadu 1918.

 Poválečná éra (1919-1923):
Po válce se zrodila komunistická strna Německa, jež ovšem za vilémovského Německa neexistovala. Během války sice vznikly její malé zárodky, ty se ovšem spokojily se s tím, že zůstali v rámci sociální demokracie. Vůdcové Karl Liebknecht a Rosa Luxemburgová, jež strávili válku ve vězení,se stali vůdci Spartakova svazu a  volali po revoluci. proti nim stáli síly pravice, tzv. Freikorps.  Spartakovci přesto byli silnější a ovládli v Berlíně většinu veřejných budov. Freikorps volal po vojácích aby se k nim přidali. 3.1.1919  odvolal prezident , umírněný demokrat Friedrich Ebert náčelníka policie, jež sympatizoval se spartakovci.

To byl pro Liebknechta a Luxemburgovou dar z nebes. Zazněl signál k dělnické revoltě a dvacet tisíc dělníků se zbraněmi a rudými vlajkami zaplavilo město. Obsadili tiskárnu, veřejné budovy, drželi se pouze budovy vlády, jež bránilo několik věrných vládě.

O několik dní později dorazily jednotky freikorps, jehoř posily se skládaly i z oddílů z venkova a podařilo se rudou revoluci porazit. Karl Liebknecht a Rosa Luxemburgová zmizeli, ovšem o několik dnů později byli zatčeni v domě jejich známého. Byli převáženi do hotelu Eden, kde měli býti vyslechnuti na hlavním stanu freikorps. Ovšem byli zabiti při cestě ,,při útěku".

Roku 1919 se z neznámého desátníka  německé armády Adolfa Hitlera stal známý řečník útočící svými projevy na Rudé, Židy a demokratické zásady, vedoucí Německo do záhuby. Během svého jednoho projevů, kdy, opět jako agent armády, pronesl v jedné nevýznamné společnosti Německé dělnické strany, ke které se vyjádřil: ,,Takové kroužky pro děti, rostou po celém Německu. Dělnická strana není vyjímkou"

Ovšem zde si všimli hořečného projevu a nabídli Hitlerovi místo - stal se členem výboru Německé dělnické strany č.7. Zde si uvědmil, že pobuřování je výtečný způsob projevu, ovšem tato pozornost budila io nevole a potřebovala pěsti.velkým pomocníkem se mu stal kapitán Ernst Rohm, voják z povolání a vůdce budoucích hnědých košil.

Mnoho lidí se začalo ke stále více se ozývající skupině přidávat, i mnoho mladistvých, jež byli pro svůj věk odmítáni. Jedním z nich byl i Gustav Adolf Lenk, jež se nenechal odradit a napsal samotnému Hitlerovi. Ten v tom viděl příležitost získání nových podpůrců a nechal vydat oběžník.

25.února 1922 obdržely všechny pobočky NSDAP a SA oběžník:
Vzhledem k tomu, že je vedení strany stále častěji dotazováno, zda má strana vlastní mládežnickou sekci, rozhodli jsme se zřídit příslušnou organizaci, která by mládež podchytila... Organizací mládežnické sekce bude pověřen Sturmabteilung, jenž neprodleně vypracuje podrobné stanovy. ty budou po dokončení rozeslány místním stranickým skupinám (Ortsgruppen). Lenk, jež si byl vědom, Hitler nesnesl žádné odklady a již v zápětí v oběžníku následovalo veřejné prohlášení ve stranických novinách Volkischer beobachter. 

V čísle z 18.3.1922 bylo psáno:
Strana nyní zřídila Svaz mládeže při nacionálně socialistické německé dělnické straně s cílem spojit v něm všechny mladé příznivce, kteří k nízkému věku nemohou vstoupit do SA. 

Svaz měl míti vlastní stanovy a členové měli být vychováváni v duchu nacionálně socialistickém. Provolání mělo pokračovat v:
Vyzýváme mladé nacionální socialisty i všechny ostatní mladé Němce od 14 do 18ti le, bez ohledu na třídní původ či povolání, jejichž srdcí se dotýká utrpení s  strádání naší otčiny a kteří jednou hodlají rozmnožit řady bojovníků proti židovskému nebezpečí, jedinému původci naší dnešní hanby a útrap, aby vstoupili do Svazu mládeže při SNDAP.

Pro ty co rádi narážejí na slovíčka. Z tohoto  lze vyčíst o tom, že strana měla větší plány než se zdálo:
Obracíme se rovněž na organizace mládeže, které zatím nepatří k žádnému politickému hnutí, s výzvou, aby se připojily k nám a vytvořily jednotnou německou frontu, mohutné beranidlo proti společnému nepříteli.

Členem se mohl stát kdokoliv ve věku 14-18 let, jež neměl jako předky či příbuzné cizince či Židy. Hitlerjugend jako samostatná složka nikdy existovat neměla. ,,Organizací mládežnické sekce bude pověřen Sturmabteilung.."

Tím mělo hnutí pevně spočinout v rukách SA a tím se mělo osvědčit věrností vůči vůdci Adolfu hitlerovi a straně. Náčelníkem Svazu mládeže se stal formálně Lenk. svaz sestával ze dvou složek na závislosti věku členů. Pod první spadala mládež od 14-16ti let. do druhé skupiny známé pod Jungsturm Adolf Hitler členové od 16 do 18ti let.

Díky tomu se členové Wanderwogel i přes některé nevýhody mohli připadat jako v nebi. byli opět ,,v kursu´´ a měla patřit budoucnost.

28.ledna 1923 se v Mnichově sešla celá špička NSDAP jako Parteitag-říšský sněm NSDAP. Tento sjezd ovšem nejvíce vyhovoval Gustavu A. Lenkovi. Ta mu přinesla velkolepé zadostiučinění a to si Vůdce přál.
Oddílům Jungsturm AH se dostalo zajímavé cti - oddíly těchto dětských tváří obdržely každá svůj prapor ozdobené kotvou a hákovým křížem. Lenkovi se navíc dostavil čestný úkol - vybudovat organizaci po celém Německu.

Po tz.v Pivním puči se zdálo, že je konec SNDAP i jejím vyhlídkám na mládežnické organisace. Ovšem soud svůj původní zákaz o činnosti SNDAP odvolal.  Během mnichovského puče došlo i ke ztrátě prvního člena mladšího 18ti let - a NSDAP měla svého prvního mučedníka. Po půl roce stráveném ve vězení, kde mj. napsal Hitler i svůj Mein kampf,  vše mohlo započít nanovo.


Éra po pokusu o puč (1923-1933):

Vše se koulelo správným směrem (podle Adolfa Hitlera), menší organizace HJ vznikaly už i v Bavorsku (např. Drážďany či Hanau) a v oblastech Porúří a Dortmundu. Pomocí Lenka se Hitlerova mládež rozšířila i mimo domovské Německo - Rakousko a pohraničí ČSR a Polska s německou menšinou. I přes tato působení v jiných zemích se nacházelo v Hitlerově mládeži k roku 1932 pouze 107 956 členů (pro Německo).

Ovšem Hitlerova mládež objevila nepřátele v podobě měšťanských spolků a katolické církve (všechny měly své chlapecké a dívčí organizace a rozhodně se jim nelíbilo, že počet jejich členů ubývá, zatímco ta Hitlerova mládež početně sílí na jejich úkor).

Zvláště silný odpor proti Lenkově mládeži byl v rodném městě NSDAP-Mnichově. Zde probíhaly řady střetů mezi oběma stranami, do nichž zasahovala i policie. Ta zničila či zabavila v těchto ,,bojích" hrdé vlajky s hákovým křížem (policie se většinou obrátila proti té silnější straně).


Poslední měsíce Výmarské republiky byly labutí písní pro smysly demokracie v Německu. Násilí mezi politickými organizacemi  se stále stupňovaly, do nichž zasahovaly i oddíly Hitlerjugend. Hlavními místy bojů se stával Mnichov s Berlínem. Ovšem toto násilí se neomezovalo pouze na ně - v Keilu vytáhli do ulic příslušníci Hitlerjugend, učni místní řeznické školy, i se svými zakrvácenými zástěrami. Zatímco v lednových mrazech mezi sebou bojovaly oddíly Hitlerjugend a jinými mládežnickými oddíly - byť třeba Rudými či lidovými spolky - Adolf Hitler stoupal 30.ledna 1933 po schodech do kanceláře prezidenta Paula von Hindenburga. Ten Adolfa Hitlera jmenoval novým kancléřem Německa.

Téhož dne večer prošel pod okny Hitlerova bytu desetisícový zástup příslušníků SA a Hitlerjugend s hořícími loučemi v rukou. Svit pochodní ozařoval svěží mladé tváře příslušníků ,,nové" generace, na kterou Adolf Hitler apeloval:
,,Náš národ musí spojovat disciplína, nechť nás všechny naplňuje jednotná poslušnost a kázeň."