Rakousko-uherské letecké síly byly umístěny především na území, z nichž šlo provádět údery proti sousedům mocnářství: Rumunsku a Rusku a zároveň proti Srbsku, Albánii a Černé Hoře. Z těchto nepřátel představuje důstojného protivníka pouze carské Rusko a to i přesto, že v průběhu celé světové války vyprodukovalo pouze 4500 letadel, což bylo početně více než R-U letectvo, které se ovšem mohlo opřít o podporu svých německých kolegů.
Po vstupu Itálie do války v květnu 1915 na straně Dohody byla proti Rakousku-Uhersku otevřena nová fronta a to se státem, který se mohl chlubit jedněmi z největších leteckých sil v Evropě po Německu, Francii a Británii. Ovšem operační činnost v oblasti Alp byla smrtelně nebezpečnou pro obě strany. Boje na italské frontě byly poměrně nebezpečné a rakousko-uherští letci se stali pro Italy vyrovnaným či lepším protivníkem. Italské ztráty narůstaly a proto musela být do země povolána francouzská stíhací jednotka.
Roku 1916 představitelé R-U letectva volali po reorganizaci a vytvoření 48 různých perutí do konce téhož roku. Výsledkem ovšem bylo pouze 37 ,,plně" vybavených a bojeschopných jednotek. Například v bombardovacích jednotkách sloužilo několik jednomístných stíhacích letounů, určených k doprovodu bombardérů, aby byly zvětší části naplněny stavy.
V roce 1917 se počet leteckých škol v Rakousku-Uhersku rozrostl na 14 s 1134 leteckými absolventy. Rozšíření programu mělo získat až 68 perutí různého určení. Přesto na italském nebi trpěly letecké síly mocnářství pod drtivou převahou italského letectva jak po stránce materiální, tak i po stránce morální.
Do 19. června 1917 se situace zhoršila do té míry, že mocnářské letectvo nebylo schopné účinně zasáhnout proti protivníkovým silám. Například proti náletu italských letadel na rakouské pozice v počtu 61 bombardérů a 84 stíhaček vzlétla pouze trojice rakouských stíhačů. Na počátku září posílá italské letectvo na akce proti rakouským cílům až 200 letadel denně. Ovšem hlavní posilu pro Dohodu na italské frontě zaznamenaly čtyři stíhací perutě britských sil (RFC - Royal Flying Corps). Zimní období později plně omezilo činnost mocnářského letectva na minimum.
K roku 1918 dosahuje císařské letectvo svého pomysleného vrcholu, když disponuje 100 perutěmi s více než 1000 pilotů. Produkce letadel za rok 1918 činí plných 2378 kusů. Ovšem stažení německých perutí na západní frontu podlamuje Rakušanům nohy. V červnu 1918 disponuje císařovo letectvo sice 77 perutěmi (Fliky), z toho je ovšem pouze 16 stíhacích. Většina je výcvikového charakteru či kombinace bombardovací-stíhací.
26.října se do vzduchu vznáší přes 400 dohodových letadel s cílem vybojovat nadvládu nad bojištěm. Rakousko-uherské letectvo odpovídá vysláním pouhých 29 letadel. Více nebylo schopno nasadit. Příměří a rozpad Rakouska-Uherska znamenal i konec k.u.k. Luftfahrtruppe.
Písmenný systém členění leteckých rot:
"D" (Divisions-Fliegerkompanie) sloužila k podpoře pozemních vojsk a k dělostřeleckému průzkumu na stupni divize se čtyřmi (na východní frontě), respektive s pěti (na italské frontě) operačními a dvěma uloženými pozorovacími a několika stíhacími letouny. K 30. lednu 1918 byl počet operačních strojů u všech "D-rot" změněn na šest, z toho byly čtyři letouny průzkumné a dva stíhací, všechny určeny k ochraně a podpoře infanterie.
"F" (Fernaufklärungs-Fliegerkompanie) plnila průzkumné úkoly se šesti dvoumístnými pozorovacími a dvěma stíhacími letouny, od 30. ledna 1918 pak teoreticky s osmi moderními průzkumnými stroji.
"J" (Jagd-Fliegerkompanie) jednalo se o čistě stíhací jednotku, která složená ze tří menších podskupin zvaných "Kette" se šesti letouny, celkem tedy osmnácti stíhacími letadly. Každá "J-rota"sestávala ze
-šesti pilotů-důstojníků (velitel a zástupce u každé "Kette")
-technického důstojníka
-administrativního důstojníka
-dvanácti pilotů-poddůstojníků
-osmnácti mechaniků
-čtyřiapadesáti osob pomocného personálu
Minimální nutný počet mužstva byl později oficiálně snížen na .
-velitele (pilota-důstojníka)
-administrativního důstojníka
-technického důstojníka
-šest pilotů-poddůstojníků
-138 členů pozemního personálu, z toho čtyřiadvacet poddůstojníků.
"G" (Grossflugzeug-Geschwader / G-Flik) byl určen k bombardování se dvěma "Staffel" po šesti vícemotorových letounech a celkem se čtyřmi doprovodnými stíhačkami. V praxi ovšem funkci bombardérů často přebíraly víceúčelové a velice rozšířené stroje typu Hansa-Brandenburg C.I.
"Rb" (Rheinenbild-Fliegerkompanie) byla určena k pásovému fotografování - pořízené letecké snímky bylo možné uspořádat v řadě za sebou tak, že zabíraly značnou část sledovaného území a vytvářely tak výřez, který je dnes možné srovnávat s leteckými fotomapami.
"P" (Photoaufklärungs-Fliegerkompanie) sloužily výhradně k fotografickému průzkumu. Využívaly upravené jedno či dvoumístné stíhačky s fotografickým přístrojem na palubě.
"K" (Korps-Fliegerkompanie) byly nasazovány k podpoře pozemních sil na úrovni sboru. Disponovaly devíti moderními průzkumnými letouny. Část z nich byla v posledním válečném roce zformována nově, část vznikla přeměnou z "D-rot".
Chef des Luftfahrwesens: GM Ing. Otto Freiherr Ellison von Nidlef
Stellvertreter des Chefs des Luftfahrwesens: GM Ing. Emil Uzelac
zugeteilt dem Chef des Luftfahrwesens: Oberst Freiherr von Abele
Při běžných štábních úřadech (např. Kanceláře šéfa štábu, Registratúra) byly šéfovi LFT podřazené následující oddělení:
Abteilung I
velitel: Major des Generalstabskorps Josef Schitler
Složky:
Flieger-Gruppe
Luftschiffer-Gruppe
Nachrichten-Gruppe
Lichtbild-Gruppe
Transport-Gruppe
Abteilung II
velitel: Major des Generalstabskorps Ernst Cermák
Složky:
Personal-Gruppe
Wissenschaftliche Gruppe
Luftpost-Gruppe
Sanitäts-Referat
Abteilung III
velitel: Major des Generalstabskorps Walter Böhm
Složky:
Demobilisierungs-Gruppe
Heimatschutz-Gruppe
Wetter-Gruppe
Abteilung IV
velitel: Oberstleutnant Ludwig Leidl und Hauptmann Bruno Metlitzky
Složky:
Flugzeug- und Motoren-Gruppe und Waffenwesen
Material- und Kontroll-Gruppe
Radio-Gruppe
Bau-Gruppe
Auto-Gruppe
Luftschiffbau-Gruppe
Podmínky pro udělení odznaku Polního pilota v době války (zkrácené):
- Absolvování 10 dvouhodinových letů proti nepříteli.
- Starty a přistání mají být hladké a pilot musí ovládat všechny typy letounů u jednotky, zvláště za špatného počasí a na malém, překážkami obklopeném, letišti.
- Pilot musí znát předpisy o motorech a jejich údržbu a odstraňování případných poruch.
- Musí znát typy nepřátelských letadel a ovládat kulomety.
- Musí umět pracovat s kompasem a umět čtyřmi způsoby určit kurz.
Žádné komentáře:
Okomentovat