Chuine Sugihara se narodil 1.ledna 1900 v Yaotsu, prefektuře Gifu v oblasti Chubu do tzv. střední třídy společnosti. Byl druhým narozeným mezi pěti bratry a mladší sestrou. Roku 1912 dokončil základní vzdělání v Furuwatari s nejvyšším možným úspěchem. Poté nastoupil do školy v Daigo Chugaku, která kombinovala střední a vysoko školské možnosti. Jeho otec chtěl, aby se syn vydal v jeho šlépějích jako lékař, ovšem to synovi ,,nevoní." Sabotuje své přijímací zkoušky tím, že se na testy pouze podepisuje. Místo toho nastoupil roku 1918 na soukromou univerzity ve Waseda, kde se specializoval na anglický jazyk.
Zároveň v této době vstoupil do Yuai Gakusha, křesťanského bratrství, který byl založen pastorem Harrym Baxtrem Benninhofem. V roce 1919 složil zkoušku na stipendium japonského ministerstva zahraničí. Byl umístěn do města Harbin v Číně. Zde studoval němčinu a ruštinu, později se stal dokonce expertem na ruské záležitosti.
Oženil se s Ruskou Klaudia Semionova, s kterou měl vztah až do rozvodu v roce 1935. Poté se oženil ještě jednou a to s Japonskou Yukiko Kikuchi, se kterou měl čtyři syny - Hiroki, Chiaki, Haruki, Nobuki.
V roce 1935 vedl japonsko-sovětská jednání o čínské železnici, též známou jako Čínská východní železnice. Tu roku 1929 zabrala vojensky Čína, která ovšem poté byla poražena méně početnými, ovšem technologicky zdatnějšími Sověty. Zároveň opustil post náměstka ministra zahraničí v Mandžusku, jelikož se mu nelíbilo zacházení japonských vojáků s čínským civilním obyvatelstvem.
Roku 1939 se stal vícekonzulem v Kaunasu, dnešní Litvě. Jeho další povinností je informovat japonský dvůr o vojenské činnosti Německa a SSSR v oblasti. Podle mě dostupných informací hodně spolupracoval s polskými a litevskými obyvateli, přičemž mnoha z nich pomohl získat japonská výjezdní víza, nejvíce ovšem po sovětské okupaci Pobaltí roku 1940.
Od 18. července do 28. srpna 1940, vědomi si nebezpečí, které hrozí uprchlíkům i jim samotným, po konzultaci s rodinou, vydává Sugihara další víza z vlastního podnětu. Nevšímal si požadavků z Japonska (nařízení o majetnosti uprchlíků a vhodných imigračních postupech - ,,důležitosti" osob pro Japonsko) a nadále vydává víza, ač to je s přímým rozkazem z Japonska. Vedl jednání se sovětskými představiteli, kteří souhlasili, že nechají přes trans-sibiřskou magistrálu, z Litvy vycestovat Židy do Japonska za pětinásobek běžné ceny na osobu za jízdu.
Nadále vypisuje víza, nad kterými tráví i 20 hodin denně. Ovšem 4.září je japonský konzulát uzavřen a musí opustit svůj post. Noc před odjezdem stále vypisoval víza, a to údajně i během cesty na nádraží, která vyhazoval potvrzená ještě z rozjíždějícího se vlaku. Na vízách byl vyplněný pouze jeho podpis a pečeť, vše ostatní si mohli lidé vyplnit sami. Když se vlak rozjížděl, křičel z okýnka: ,,promiňte, nemohu jinak. Nemůžu už psát!"
Podle všeho svými vízy zachránil něco kolem 6-10 000 Židů. Podle všeho se ovšem všem Židům nepodařilo odjet ze země a mnoho z nich bylo deportováno po 22.červnu 1941, kdy zemi obsadila německá vojska. Od srpna 1940 do listopadu 1941 se mu podařilo vydat tranzitní víza do Kanady, Austrálie, Nového Zélandu, Barmy, přistěhovalecké certifikáty britského mandátu v Palestině a přistěhovaleckých víz do Spojených států a některých zemí Latinské Ameriky.
Mnoho Židů se usadilo i v Japonsku, Číně, Koreji a ruských oblastech poblíž hranic. Až do kapitulace Japonska v září 1945 v této oblasti žilo kolem 20 000 Židů.
Sugihara působil na japonském velvyslanectví ve finských Helsinkách, rovněž v protektorátním hlavním městě Praze, od března 1941 do konce roku 1942 v Königsberg, Východním Prusku. V letech 1942-44 působil na japonském konzulátě v Rumunsku. Zde byl i se svou rodinou zatčen poté, co se v zemi uskutečnil převrat a do země vstoupila sovětská vojska. V zajateckém táboře strávil i s rodinou, celkem 18 měsíců.
Roku 1946 byl i s rodinou přes Sovětský svaz transportován do Japonska. Roku 1947 byl požádán o odchod z funkcí, oficiálně kvůli jeho nadbytečnosti v úřadu. Některé zdroje, včetně jeho manželky Yukiko Sugihara, tvrdí, že byl propuštěn skrz jeho incident s Židy v Litvě.
Sugihara usadil v Fujisawa v prefektuře Kanagawa. Aby uživil svoji rodinu, dělal podřadné práce od výměny žárovek, přes různé opravy. Utrpěl rovněž osobní tragédii v roce 1947, když jeho nejmladší syn zemřel ve věku pouhých sedmi let.
Později začal pracovat pro vývozní společnost jako generální ředitel US Military Post Exchange. V této práci vydržel plných 16 let.
Roku 1968 jej vypátral Jehoshua Nishri, ekonomický atašé na izraelské velvyslanectví v Tokiu. Nishri byl jedním z dětí, které Sugihara zachránil v roce 1940 svými vízy. V roce 1969 Sugihara oficiálně navštívil Izrael, kde byl přivítán izraelskou vládou. Celá jeho rodina rovněž obdržela izraelské občanství. Roku 1985 získal vyznamenání a titul Spravedlivý mezi národy, který Izrael věnuje těm lidem, kteří se zasloužili o záchranu Židů během Holocaustu.
Sugihara zemřel následujícího roku v nemocnici v Kamakura , 31. července 1986. Kromě Izraele, Litvy a Japonska je to dodnes téměř neznámý muž.
I přesto má své pomníky v Izraeli, Estonsku, Litvě, USA a rodném Japonsku.
Prosím, neberte tento příspěvek jako nějakou seriózní historickou práci, pouze jako vzpomínku na muže, jež svoji odvahou dokázal zachránit tisíce lidí před hrozícím nebezpečím.
Zdroje:
Wikipedia, visasforlife.org, ushmm.org
Žádné komentáře:
Okomentovat