Tupolev Tu-4 (SSSR)

V kódu NATO - Bull




Úvod ke vzniku Tu-4

Na konci druhé světové války se v Sovětském svazu objevila nutnost vlastnit vlastní strategický bombardér. V roce 1944 začala firma Tupolev pracovat na projektu ANT-64, přičemž sice Sovětský svaz měl v rámci smlouvy o půjčce a pronájmu k dispozici bombardéry B-17, 24 a 25, k nejnovějším technologiím západních Spojenců se nemohl dostat a projekt tak uvízl na mrtvém bodě, stejně jako celý sovětský program dálkového strategického bombardéru.


Prakticky v tutéž dobu začala spojenecká letecká ofenzíva ve velkém měřítku proti Japonsku. Té se účastnily hlavně nejnovější bombardéry US Air Force Boening B-29, které Spojené Státy svému sovětskému spojenci odmítli dodat. Jenže roku 1944 nastal onem známý zlom, který se udál dokonce třikrát - na území Sovětského svazu v důsledku poškození přistály během roku 1944 rovnou tři B-29!

Přehled nouzových přistání B-29 na území SSSR:
-7.7.1944: B-29-5BW ser.č. 42-6526 ze 771. perutě (poškozen při náletu na Japonsko)
 ser.č. 42-6365
ser.č. 42-6358

Navzdory americko-sovětské spojenecké smlouvě Sovětský svaz odmítl tato letadla vydat zpět do USA, přičemž mával Američanům před obličejem japonsko-sovětský pakt o neútočení, podle kterého měla letadla států, účastnící se války v Pacifiku, být internována. V tomto okamžiku Sovětský svaz disponoval třemi téměř nepoškozenými kusy moderního B-29. Osádky se v rámci mezinárodních dohod vrátily do mateřské země. 

Stalin byl americkým strojem uchvácen a nařídil jeho výrobu, která měla modernizovat a rozšířit sílu jeho bombardovacího letectva. Vybral si k tomuto úkolu Tupoleva a Vladimíra Mjašiščeva, kteří měli na novém letounu pracovat. Ti měli za pouhé dva roky vyprodukovat 20 letounů, jak si Stalin přál - na den Sovětského letectva v srpnu 1947. 

Všechny tři B-29 byly letecky převezeny do Moskvy a předány Tupolevově OKB. Ten dostal od Stalina ujištění, že dostane vše potřebné, včetně modernizace leteckého výrobního průmyslu. Tupolev za šéfkonstruktéra určil Dmitrije Markova, sám se stal vedoucím celého projektu. Letové zkoušky B-29 byly konány na novém zkušebním letišti u Moskvy, pojmenovaném Žukovskij – na západě později známé jako Ramenskoje.

Ovšem pro sovětské technické zázemí nastal velký problém se zvládnutím nových technologií. Sovětské letecké továrny do té doby byly zvyklé produkovat lehké, konstrukčně nenáročné ale hbité stíhače La-5 a 7  či rychlé bitevníky jako Pe-2 a Il-2. Nyní bylo načase posunout laťku výše.


Tím vyvstal jeden velký problém - letoun B-29 byl nad technické možnosti tehdejší výroby ve svazu, jelikož bylo nutné vyrábět co nejpřesnější díly, což bylo dalším přítěžím pro sovětské dělníky. V tomto směru se ovšem Tupolev projevil jako velký organizační vůdce.
Obrovský problém představovala rozdílnost v měření, protože s Sovětském svazu se používal metrický systém, zatímco ve Spojených státech byly pro rozměry užívány stopy a palce. Některé díly se nedaly jednoduše převést na metrický systém, Tupolev proto pro nedostatek času zavedl americký systém měření, což bylo v Sovětském svazu zcela něco neobvyklého!

 Například proto, že tloušťka 1 / 16 palce plechu se rovná 1,5875 mm, což žádný vedoucí podniku nebyl ochoten přijmout. Kromě toho muselo býti použito interiérového vybavení z jiných druhů letadel, např. reverzní inženýrství nebylo schopno zkopírovat americký systém MFF, takže radiostanice byla nahrazena novějším modelem okopírovaným z B-25, i když tím byl poručen Stalinův rozkaz o věrné kopii letounu. Další inženýr vzpomínal, že musel doslova pomalu na kolenou prosit, aby mohly býti použity pro osádky padáky sovětské výroby.

Zodpovědnost za všechny úpravy, lišící se od původního B-29 přebral Tupolev, který rozhodl, že letoun bude vybaven modernějšími systémy pokud takové existují. Problémem byly též části vyrobené z pryže či umělých hmot nebo odledovací systém proti námraze a další komponenty.


B-29


O prvního vzletu k postrachu nebes

Pod tlakem času, které inženýrům uložil Stalin, byly vyrobeny tři prototypy Tu-4. První vzlet proběhl 19.5.1947 v Kazani, kdy byl stroj pilotován Nikolajem Rybko. 3.srpna 1947 se všechny tři prototypy i s Tu-70, což byla civilní verze pro 72 cestujících, zúčastnily letecké přehlídky v Tušinu. Američané, jež přihlíželi na pozvání sovětského vůdce, této přehlídce nejdříve považovali úvodní trojici B-29 za letadla, jež přistála za války na území SSSR, ovšem přílet Tu-70 coby čtvrtého letadla jim potvrdil, že Sovětský svaz vyrábí vlastní verzi B-29.

Tupolev tak ke svému spokojení splnil Stalinův termín, co by následovalo v opačném případě, si lze domýšlet.

Okamžitě byla zahájena sériová výroba (od června 1947), přičemž na začátku roku 1949 dostalo sovětské letectvo první kusy. Do konce výroby v roce 1952 bylo vyrobeno rovných 847 kusů. Pro sovětské letectvo tak znamenal vstup Tu-4 do operační služby novou epochu. Vybavení radarem a dalšími vymoženostmi bylo něčím úplně novým u letectva.

Uvedení Tu-4 do výzbroje sovětského letectva vyvolal na americké straně paniku, jelikož nyní byli Sověti schopni svými leteckými silami dosáhnout Chicaga, New Yorku a Los Angeles.  Tu-4 vydžel ve výzbroji Sovětského letectva pžibližně do poloviny 60.let, přičemž byl nahrazen dvěma domácími typy -
Tupolev Tu-16 (od roku 1954) a Tupolev Tu-95 (od roku 1956).


Tu-4


V Číně

28. února 1953 Joseph Stalin daroval Číně 10 těžkých bombardérů Tu-4, které v budoucnu tvořily výzbroj 4. Samostatného těžkého bombardovacího pluku. Tyto Tu-4 byly obnoveny s AI-20K turbovrtulovými motory v roce 1966.
Kopii Tu-4 se pokusili vyrobit i Čínská lidová republika na základě draku získaného  Tu-4, která byla vybavena turbovrtulové motory. S ní později experimentovali i během vývoje radaru Leteckého včasného varování typ 843 (KJ-1), který byl namontována na horní část trupu letadla. Nakonec byl bezvýsledný projekt zrušen roku 1971.
Poslední Tupolevy byly vyřazeny roku 1984.


Technické údaje -
Posádka: 11
Délka: 30,18m
Rozpětí: 43,05m
Výška: 8,46m
Plocha křídel: 161,7m2
Prázdná hmotnost: 35 270kg
Normální hmotnost: 46 700kg
Max. vzletová hmotnost: 65 000kg
Motor: 4× Švecov AŠ-73TK, každý o výkonu 1790kW
Výzbroj: 10x 23mm kanón, 6000kg bomb, 1x atomová bomba nebo 2× KS-1

Maximální rychlost : 558 km / h (349 mph) v 10.250 m (33.600 stop)
Dolet : 6.200 km (s 3000 kg (6,600 lb) pum) (3875 mi)
Dostup : 11.200 m (36.700 ft)
Plošné zatížení : 400 kg / m² (82 lb / ft ²)
Výkon / hmotnost : 0,11 kW / kg (0,07 kW / kg)




Typy:
Tu-4
Základní verze vycházející z B-29 jako klasický konvenční bombardér.


Tu-4LL
Speciální modifikace letounu Tu-4 zastávající roli vzdušné zkušebny nových leteckých pohonných jednotek. Všechny exempláře speciálu Tu-4LL vznikly úpravou sériových Tu-4.
zkouškami prošly pístové motory typu
-Dobrynin VK-3TK s 2 000 hp
-VD-4K s 4 300 hp
-Švecov AŠ-2TK s 4 000 hp
-AŠ-2K s 4 700 hp

turbovrtulové motory typu
-Kuzněcov TV-2 s 5 163 hp
-TV-2F s 6 250 hp
-TV-2M s 7 650 hp
-2TV-2F s 12 500 hp
-TV-12 s 12 500 hp
-NK-4 s 4 000 hp
-Ivčenko Al-20 s 4 000 hp

proudové a dvouproudové motory typu
-Klimov VK-3 s 8 440 kp
-VK-7, Ljulka Al-5 s 5 000 kp (model DR-1)
-Al-7 s 6 830 kp
-Al-7P s 7 260 kp
-Al-7F s 9 200 kp
-Mikulin AM-3 s 8 700 kp (model DR-2)
-AM-5F s 2 700 kp
-Tumanskij RD-9B s 3 300 kp
-R-11-300 s 5 110 kp
-RU-19-300 s 900 kp
-Solovjov D-20P s 5 400 kp
-Vedenějev VD-5 a VD-7 s 11 000 kp.


Vlečné, raketonosné, jaderné:

Tu-4 (nosič letounu „346“)
Speciální modifikace letounu Tu-4 určená pro vypouštění výzkumného rychlostního raketového letounu z dílny OKB-2 typ „346“ (DFS 346), nacházející se pod pravou polovinou křídla v oblasti mezi vnitřní a vnější motorovou gondolou. Jediný exemplář vznikl úpravou sériového Tu-4 a spolu s obdobně upraveným originálním B-29 sloužil do roku 1951.

Tu-4A
Speciální modifikace letounu Tu-4 jako nosiče jaderné pumy. Tu-4A se od standardního Tu-4 odlišuje pouze modifikovanou pumovnicí, která je řešena jako klimatizovaná a navíc je vybavena elektrickým ohřevem a bezpečnostním systémem kontroly jaderné nálože. Zároveň byla instalována protiradiační clona v kabině posádky. Vzniklo celkem deset exemplářů tohoto modelu ze sériových Tu-4. K prvnímu svržení jaderné pumy z Tu-4A, konkrétně typu RDS-3 o síle 42 kT, došlo 18. října 1951.

Tu-4 (se systémem „Burlaki“)
Experimentální modifikace letounu Tu-4 s vlečným zařízením pro obranný proudový stíhací letoun typu MiG-15bis. Zatímco instalace zmíněného vlečného zařízení se nachází na levém boku zádě trupu, pracoviště operátora v kabině ocasního střelce, která je vestavěna do kořene odtokové hrany SOP. Systém Burlaki představoval odpověď na skutečnost, že VVS tehdy nemělo k dispozici dálkový doprovodný stíhací letoun. Dolet frontového MiGu-15, tehdy nejvýkonnějšího stíhače VVS, totiž pro zajištění doprovodu strategického bombardovacího letounu Tu-4 nepostačoval, a to ani v dálkové modifikaci MiG-15bisS s obřími 600 l PTB (jejich instalace pod křídlem se navíc významně podepsala na letových výkonech tohoto stroje).

Zatímco tovární zkoušky systému Burlaki byly úspěšně realizovány mezi 2. únorem a 4. dubnem 1951, zkoušky státní mezi 28. červencem a 24. srpnem toho samého roku. V lednu 1952 pak na základě výnosu z 30. října 1951 zmíněný systém obdrželo pět stíhacích MiGů-15bis (v prostorách závodu č.153 v Novosibirsku) a pět bombardovacích Tu-4 (v prostorách závodu č.18 v Kujbyševě). Tyto stroje poté mezi 9. červencem a 8. zářím 1952 prošly rozsáhlými vojskovými zkouškami u 5.VA, v rámci nichž uskutečnily celkem 142 vzdušných spojení (z toho 17 v noci). Protože mezitím zastaralé pístové bombardéry typu Tu-4 ve výrobě zcela nahradily podstatně výkonnější proudové Tu-16, které se spoléhaly na vysokou letovou rychlost, silnou kanónovou výzbroj a prostředky REB, vývoj systému Burlaki byl následně zastaven. K tomuto kroku přitom nemalou mírou přispěly i zkoušky systému pro doplňování paliva za letu, který se jevil jako perspektivnější prostředek pro zvýšení doletu stíhacích letounů.

Tu-4K
Námořní raketonosná modifikace letounu Tu-4. Raketonosný Tu-4K byl vyzbrojen raketovým komplexem typu Kometa, který se sestával z vyhledávacího/naváděcího radaru typu K-1M Kobalt-M, jehož instalace se nacházela ve výsuvné podtrupové kopulce umístěné se mezi pumovnicemi, a dvou protilodních řízených střel typu KS-1 (AS-1 Kennel), které byly přepravovány na křídelních závěsnících. Úpravou na tento model prošlo okolo 50-ti sériových Tu-4. viz. samostatný text

G-310
Speciální přepadová stíhací modifikace letounu Tu-4 určená pro ničení strategických bombardovacích letounů protivníka v rámci PVO za všech meteorologických podmínek ve dne i noci. Tento model je vybaven střeleckým radiolokátorem typu D-500 s vyhledávacím dosahem 80 až 100 km a vyzbrojen čtyřmi PLŘS velkého dosahu typu Lavočkin G-301, jejichž přepravu zajišťují závěsníky nacházející se pod křídlem. Dalším rozdílem stíhacího G-310 od bombardovacího Tu-4 je absence defenzivní výzbroje, bombardovacího radaru typu Kobalt-M a identifikačního systému „vlastní-cizí“ typu Barij. Jediný prototyp letounu G-310 nejprve mezi květnem a červnem 1951 prošel letovými zkouškami s instalací maket čtyř střel typu G-310 pod křídlem. V této konfiguraci přitom dokázal létat v max. výšce 9 900 m a vykazoval o 30 km/h nižší rychlostí než standardní Tu-4, při nezměněné stabilitě a ovladatelnosti. Mezi říjnem a listopadem téhož roku pak z jeho křídelních závěsníků odstartovalo pět střel typu G-301 a mezi 4. a 19. srpnem 1953 dalších pět střel typu G-301 v provedení s modifikovanou pohonnou jednotkou a novým autopilotem. Jelikož se tento model jevil díky nepříliš vysokým výkonům jako zcela nevhodný pro zajištění efektivní protivzdušné obrany, nakonec nikdy nepřekročil stádium prototypu.

Tu-4NM
Speciální neozbrojená modifikace letounu Tu-4 zastávající roli vypouštěcí platformy dvou bezpilotních vzdušných terčů s náporovým pohonem typu La-17. Jejich přepravu přitom zajišťují pylony nacházející se pod vnějšími panely křídla. Úpravou na speciál Tu-4NM v roce 1952 prošlo šest sériových Tu-4 z produkce závodu č.22.

ŠR-1/-2
Speciální modifikace letounu Tu-4 určená pro zkoušky vzletových a přistávacích charakteristik letounu opatřeného tandemovým podvozkem v rámci vývoje proudového strategického bombardéru typu M-4 z dílny V.M. Mjasiščeva. Vzletové a přistávací zařízení tohoto modelu je řešeno jako pevné a sestává se ze dvou tandemově uspořádaných hlavních podvozkových vzpěr opatřených zdvojenými koly, z nichž jedna zaujala pozici původního příďového zatahovacího podvozku a ta druhá pozici na břiše trupu v oblasti přímo za přední pumovnicí, a dvou vyrovnávacích vzpěr se zdvojenými kolečky, které se zase nacházejí pod vnějšími panely křídla. Takto byl upraven jeden sériový Tu-4 z linky závodu č.23. Zmíněnou konverzi se přitom podařilo dokončit v lednu 1952. Mezi dubnem a červnem téhož roku tento stroj vykonal celkem 50 pojížděk a 34 zkušebních letů. Poté obdržel nový příďový hlavní podvozek se čtyřmi koly. V této podobě pak v průběhu roku 1953 absolvoval pod pozměněným označením ŠR-2 dalších 24 pojížděk a 17 zkušebních letů.



Průzkumné, velitelské a radiační verze:

Tu-4R
Dálková fotoprůzkumná modifikace letounu Tu-4 s fotoaparáty pro denní snímkování řady AFA-33M nebo fotoaparáty pro noční snímkování typu NAFA-33s/50 či NAFA-5s/50 v zadní pumovnici a třemi dodatečnými palivovými nádržemi v přední pumovnici, které lze ale vyjmout a nahradit závěsníkem pro osvětlovací pumy. Všechny exempláře tohoto modelu vznikly konverzí sériových Tu-4. Některé z nich přitom později obdržely dalšími dvěma členy posádky obsluhovanou stanici pro radiotechnický průzkum a vedení radioelektronického boje (REB) typu PR-1, která byla schopna detekovat a rušit radiolokační stanice s pulsním vyzařováním v pásmu „D“. Od roku 1954 ale tyto letouny létaly se širokopásmovými aktivními rušiči typu SPS-1 a od konce 50. let některé z nich dokonce i s rušiči typu SPS-2 (‘Ground Bouncer’). Do pumovnic letounu Tu-4R bylo rovněž možné umístit zařízení na řezání a vypouštění staniolových proužků, které zastávaly funkci klamných RL cílů.

Tu-4 (pro radiační průzkum)
Speciální modifikace letounu Tu-4 určená pro monitorování amerických jaderných zkoušek USA v oblasti Pacifiku. Tento model vznikl v letech 1951 až 1952 v jednom exempláři úpravou sériového Tu-4 a vyznačoval se instalací detektoru magnetických anomálií (MAD) v zádi trupu a pracoviště operátora uvnitř pumovnice. Ke svým misím tento stroj vzlétal ze základen nacházejících se v jihovýchodní Číně.

Tu-4 (vzdušné komunikační centrum)
Speciální modifikace letounu Tu-4 zajišťující spojení mezi pobřežními základnami VMF a hladinovými a ponorkovými plavidly na moři. Tento speciál se vyznačuje instalací navijáku s tažnou drátovou anténou v zadní části trupu. Takto byl v 50. letech modifikován nejméně jeden sériový Tu-4.

Tu-4 (vzdušné velitelské stanoviště)
Speciální modifikace letounu Tu-4 coby vzdušného velitelského stanoviště pozemních vojsk. Takto byl v 50. letech modifikován nevelký počet sériových Tu-4.


Tu-4 pro radiační průzkum


Tankovací verze:
Tu-4 (tankovací modifikace s tankovacím systémem S.M.Alexejeva)
Experimentální modifikace tankovacího letounu Tu-4 stíhacím letounům typu MiG-15bis za letu. Tento model je vybaven dvojicí tankovacích jednotek. Zatímco bubny těchto tankovacích jednotek se nacházejí uvnitř přední pumovnice, vývody tankovacích hadic v koncích odtokové hrany křídla, pracoviště operátora v kabině ocasního střelce vestavěné do kořene odtokové hrany SOP. Takto bylo pro testovací program, jež se uskutečnil v roce 1953, upraveno nejméně 12 sériových Tu-4 z produkce závodu č.18. Ovšem tento druh tankování měl své velké nedostatky, navíc byla v té době přijata nová strategie stíhací obrany země, která s dálkovými strategickými bombardéry již nepočítala.

Tu-4 (tankovací modifikace s tankovacím systémem I.I.Šelesta a V.S.Vasyanina)
Experimentální modifikace letounu Tu-4 určená pro poskytování paliva za letu bombardovacím letounům typu Tu-4. Do odtokové hrany pravého konce křídla tohoto modelu je vestavěna plně automatizovaná tankovací jednotka, která se sestává z navijáku a padáčkem stabilizované tažné hadice se záchytným zařízením. Takto byl upraven jeden sériový Tu-4. Další letoun tohoto typu pak plnil funkci letounu „příjemce“ s instalací tankovacího zařízení v levém konci křídla. Vlastní doplnění se přitom dělo tak, že „příjemce“ levým koncem křídla přejel přes vysunutou hadici tankeru, která se sama připojila. I přes kladné výsledky zkoušek a jednoduchou obsluhu byl ale nařízením z 28. března 1952 zmíněným systémem vybaven jen nevelký počet sériových Tu-4. Důvodem tohoto kroku se přitom stala morální zastaralost letounu Tu-4 a existence jeho proudového nástupce v podobě typu Tu-16.

Tu-4 (tankovací modifikace s tankovacím systémem A.S. Jakovleva)
Experimentální modifikace letounu Tu-4 určená pro poskytování paliva za letu stíhacím letounům typu MiG-15bis. Do letadla byly instalovány tři nádrže se systémem pro přeplňování inertním plynem (ten zabraňuje výbuchu) a bubnem s tankovací hadicí uvnitř trupových pumovnic. Zatímco vývod tankovací hadice se nachází na levém boku zádě trupu, pracoviště operátora v kabině ocasního střelce, která je vestavěna do kořene odtokové hrany SOP.
Celkem vznikly dva exempláře, které mezi 24. zářím 1954 a 2. březnem 1955 vykonaly pět spojení s MiGem-15bis ve výškách 2 000 m a 4 000 m. K vlastnímu předání paliva přitom došlo pouze ve třech případech. Pokus doplnění paliva ve výšce 8 500 m ale skončil nezdarem, protože pryžová hadice zamrzla.


Ostatní verze:
Tu-4D/T
Transportní/výsadková modifikace letounu Tu-4 určená pro přepravu 41-ti členného výsadku v jednoduše zařízené kabině v trupových pumovnicích (model Tu-4D). Zároveň mohla nést náklad o hmotnosti 5 000 až 6 000 kg v kontejnerech umístěných uvnitř trupových pumovnic a na pylonech pod křídlem (model Tu-4T). Celkem 300 exemplářů modelu Tu-4D (a jeden prototyp modelu Tu-4T) vzniklo úpravou vyřazených Tu-4, Tu-4K a Tu-4D.


Tu-4D/T

Tu-4UŠS
Speciální modifikace letounu Tu-4D určená pro výcvik navigátorů/bombometčíků. Postrádal jakkoukoliv obrannou výzbroj a vyznačuje se instalací radiolokátoru typu RBP-4 Rubidij (‘Short Walk’) na místo typu Kobalt-M a optického zaměřovače typu OPB-11 z proudového stroje Tu-16. Místo pumovnice bylo zřízeno pracoviště leteckého učně. Takto byl na konci 50. let upraven nevelký počet sériových Tu-4. Tyto stroje se přitom v operační službě nacházely až do konce 60. let. Poté jejich poslání plně převzaly proudové Tu-124Š-1.

Tu-4 (tanker)
Speciální modifikace letounu Tu-4 určená pro doplňování paliva taktických proudových bojovým letounů frontového letectva na zemi. Tento model obdržel jednoduchou tankovací jednotkou a oddělené nádrže proudového paliva od vlastního palivového systému.

Tu-4TRŽK
Speciální modifikace letounu Tu-4 určená pro zásobování leteckých a raketových jednotek tekutým kyslíkem v tepelně izolovaných nádržích nacházejících se uvnitř trupových pumovnic.

Tu-4 (civilní filmařský)
Speciální neozbrojená civilní modifikace letounu Tu-4 určená pro pořizování dokumentárních filmů. Filmařský Tu-4 se vyznačuje vnější instalací dálkově ovládané kamery na břiše trupu. Jediný exemplář tohoto modelu vznikl na konci 50. let konverzí sériového Tu-4.

Tu-4 (civilní polární)
Speciální civilní modifikace letounu Tu-4 bez výzbroje určená pro provádění ledovcového průzkumu a zásobování polárních stanic pohonnými hmotami. Ve střední přetlakové kabině tohoto modelu se na místo pracoviště střelců nachází pracoviště výzkumných pracovníků. Úpravou na tento polární speciál prošly v roce 1959 nejméně dva sériové Tu-4. Tyto stroje operovaly poblíž Murmansku.


Bokorys

Zdroje:
soviethammer.info
palba.cz
Wikipedie
ruslet.webnode.cz/

Marburgská krvavá neděle (1919)

Republika Německé Rakousko vznikla po první světové válce, kdy se Rakousko-Uhersko rozpadlo. Rakousko, jako nástupnický stát bývalé monarchie, bylo uskupení s převážně německy mluvícím obyvatelstvem. Ovšem velká část německy mluvícího obyvatelstva bývalého Rakouska-Uherska se nacházela i mimo Rakousko - jedná se o části Jižního Tyrolska a města Tarvisio (Itálie), jižních Korutan a Štýrska na jihu, nyní ve Slovinsku a Sudet, pohraničních oblstí nově vzniklé Republiky Československé.

Vítězné mocnosti Dohody se rozhodly o narušení celistvost Rakouska-Uherska a jeho vymazání mapy. To se uskutečnilo v roce 1918, kdy v říjnu vzniklo Československo (Čechy, Morava, Slezsko, Slovesnko, Podkarpatská Rus), Rumunsko (Sedmihradsko) a Králoství Srbů a Chorvatů (Jugoslávie).

Ovšem ne všude byly nové hranice difinitivně stanoveny a nejednou si jedna ze stran chtěla toto území přivlastnit i za cenu použití vojenské síly. Došlo tak k vojenským srážkám mezi československými legiemi a polskými jednotkami na Těšínsku, bojům mezi Rudými maďarskými revolučními jednotkami a československou armádou. Podobné boje probíhaly i v Polsku, kde německé jednotky Freikorps vedly s polskou armádou velké bitvy o různá území. Podobné spory byly i na Balkáně, kde si na jedno místo dělaly nýroky dva státy či dokonce i tři! 


Nároky na Moribor


Městečko Maribor byl jedním ze sporných bodů mezi Jugoslávií a Rakouskem. Spolkový zákon německého Rakouska, týkající se rozsahu státních hranic z 22.listopadu 1918, potvrzoval nárok na Dolní Štýrsko, v němž se Marburg nacházel, přestože většina obyvatel byla Slované.

V zemích Evropy působily zahraniční mírové komise. Zde přesně americká mírová komise. Mise byla složena z plukovníka Milese Shermana, poručíka Leroye Kinga - profesora slovanských jazyků na univerzitě v Missouri a profesorů Roberta Kernera a Martina Lawrence.

Na cestě do Korutan tato delegace navštívila Maribor, kde před rokem 1914 žilo celkem 80% Rakouských Němců a 20% Slovinců. Většina předních oficiálních míst města byla v německých rukou, rovněž město bylo známo též jako Marburg an der Drau. Podle posledního předválečného rakousko-uherského sčítání lidu z roku 1910 v městě a jeho předměstích Studenci (Brunndorf), Pobrežje (Pobersch), Tezno (Thesen), Radvanje (Rothwein), Krčevina (Kartschowin), a Košaki (Leitersberg) žilo 31.995 rakouských Němců (včetně německy mluvících Židů) a 6.151 etnickcých Slovinců.
 Celá oblast byla téměř celá osídlena Slovinci, ačkoliv mnoho rakouských Němců jako Ptuj (Pettau, 79,39%) nebo Celje (Cilli, 66,80%).

 

Rudolf Maisetr

V listopadu 1918 se slovinský major (později generál) Rudolf Maisetr se zmocnil města Maribor a okolí Dolního Štýrska ve jménu Králoství Slovinců, Srbů a Chorvatů, předchůdce známější Jugoslávie.
Dne 23. listopadu 1918,Rudolf Maister a jeho vojáci odzbrojili a rozpustili Schutzwehr, slovinsky: Zelená Garda, neboli bezpečnostní síly, vedené Mariborskou městskou radou.  Maister obsadil několik měst a vesnic na sever od řeky Mur, včetně Lichendorf, Bad Radkersburg , Mureck a Marenberg.

Dne 31.prosince 1918 Maisterovy jednotky uvěznil 21 pozoruhodných Mariborských občanů německého etnického původu.


Masakr 


Celkově se rozsah i důvody masakru v Mariboru dosti liší. Většina zdrojů se ovšem shoduje, že dne 27. ledna 1919 delegace, mise vedená Miles Shermanem, navštívila Maribor. Zde zjistil, že většina tisícového průvodu, který se sešel na náměstí Mariboru, mává vlajkami německého Rakouska. Mnoho z nich zdobilo i okolní budovy. Podle německé stránky se na náměstí sešlo kolem 10 000 lidí - demonstrantů, jež zpívali německé vlastenecké písně a byli oblečeni do svých národních úborů.

Skupina dvaceti vojáků, pod velením Maistera, byla umístěna v přední části radnice, přičemž byli vyzbrojeni opakovacími puškami a bajonety. A zde se informace rozcházejí - podle všeho měli vojáci pod Maisterovým velením začít střílet do davu. Bez jakýchkoliv provokací, navíc na neozbrojené civilisty.

Celkem palbou Maisterových mužů mělo přijít o život 13 lidí, dalších 60 mělo býti různě zraněno.
Slovinci zase tvrdí, že palbu zahájili až poté, co jeden z rakouských občanů vytáhl osobní revolver směrem na slovinské vojáky. Vojáci poté opětovali palbu. Výsledkem bylo 11 mrtvých. 

Následky 


Následného dne, 4.února 1919, Rakousko zahájilo vojenskou ofenzivu s cílem opětovně získat pod kontrolu (samozřejmě svou) regiony v Horním Štýrsku, jež do té doby byly pod kontrolou Rudolfa Maistera.
Příměří bylo dohodnuto 10.února 1919 bylo podle základu francouzské mise vyhlášeno příměří.
13. února 1919 byla uzavřena mírová dohoda a Maisterova vojska ustoupila z Horního Štýrska.

Navíc bylo v oblasti, podle LeRoye Kinga, člena mise, dosti nevysvětlených skutečností:
-většina slovinské populace ve Štýrsku vyslovila zájem zůstat v Rakousku. Smlouva Saint-Germain-en-Laye ovšem jednoznačně přiznala, že maribor zůstane pod kontrolou armády království Srbů a Chorvatů.


Odpovědnost za palbu v Mariboru nebyla nikdy definitivně vyřešena, proto byla pouze připsána Rudolfu Maisterovi, jež byl od té doby v německy mluvících zemích znám též jako ,Řezník z Mariboru.´ Ve Slovinsku je naopak oslavován jako hrdina, přičemž na ulicích nechybí čestné názvy či jeho pomníky.

Lesní bratrstvo (baltské státy)

 Úvod k práci

Původ tohoto názvu lze datovat k roku 1905, kdy baltští rolníci, kněží a učitelé hledají spásu před pomstou carských úřadů po ruské revoluci z roku 1905. V té době budoucí boševici vedli společně s nespokojeným davem k cerovu dvoru, v čemž jim zabránila carova ochranka s armádou.

Roku 1918 je Rusko definitivně vyřazeno z války. Vnitřních nepokojů uvnitře Ruska, jako bojů mezi Bolševiky, Bílými, anarchisty či legionáži, do kterých zasahují Němci na jedné straně s dohodovými jednotkami na straně druhé, využívají jiné národy, jako Estonci, Lotyši a Litevci. Těm se nyní naskýtá možnost samostatnosti na Rusku od dob pozdního středověku. Tu si užívají do doby, dokud nejsou Bolševici vypořádáni s legionáři, kteří se probojovali do Vladistoku a odjeli domů. Bolševici se poté obrátili proti Estonsku, Lotyšsku a Litvě.

Po několika měsičních krvavých bitvách, do kterých zasáhli i Němci, Fini a Britové na různých stranách, se baltskýám národům podařilo svoje nezávisloti na Rusku udržet. Navíc Estonsko později přežilo i pokud o puč estonských bolševiků, vydatně podporovaných Ruskem. Roku 1940 dochází k anexi baltských států Sovětským svazem. Stalin ihned využívá situace a estonské, litevské a lotyšské vlastence, důstojníky, učitele, úředníky apod. nechává zatknout a popravit, resp. odtransportovat na Sibiř, což se rovnalo smrti.

Roku 1941 je Sovětský svaz přepaden Německem a jeho spojenci, přičemž ozbrojené síly Rudé armády se hroutí před ,,nenadálým" útokem Německa a jeho spojenců. Baltský prostor je během necelých tří měsíců ovládnut silami německého Wehrmachtu, přičemž místní je vítají jako osvoboditele do rudého teroru.
V letech 1941-44 je baltský protor okupován Německem.

Odplata, strach z návratu bolševiků, dobrodružství - to jsou jedny mnoha příčin, proč zahraniční dobrovolnické jednotky SS se rozrůstají rychlostí blesku - do řad těchto útvarů chtějí vstoupit i dobrovolníci t řad baltského obyvatelstva. Následný přehled počtu dobrovolníků nám ukáže, že to byly nezadnebatelné počty:
Estonsko - 25 000 dobrovolníků
20. Waffen Grenadier Division der SS (estenische Nr. 1)

Litva - 50 000 dobrovolníků
policejní oddíly, podléhající armádě či SS

Lotyšsko - 80 000 dobrovolníků
15. Waffen Grenadier Division der SS (lettische Nr. 1), 19. Waffen Grenadier Division der SS (lettische Nr.2)

Tyto jednotky se v následných bojích s Rudou armádou projevily jako velmi odolné - dokázali s omezenými prostředky zastavit sovětské tankové či pěší útoky, či po dlouhé dny držet pozice, jež by jinak byly neudržitelné. Roku 1944 tyto útvary srdnatě, s vlastním sebeobětováním, bojovaly o každý kus svých rodných zemí. Na podzim roku 1944 byly i tyto dobrovolnické divize donuceny sovětskou přesilou stáhnout se společně s německými útvary, přičemž jejich cesta skončila na území Německa s kapitulací německé armády 8.května 1945.

Aktivita organizace Lesní bratrstvo v letech 1941-44

22.června 1941. Nová kapitola světové války nastala. Německo přepadlo Sovětský svaz, k čemuž se přijpojilo Finsko se svou ,Pokračovací válkou´ , Rumunsko, které bylo připraveno o část území Sovětským svazem plus další němečtí spojenci.

3.července 1941 vysotoupil Josef Stalin poprvé od začátku války s Německem na veřejnosti. Ve svém projevu se o všech národech Sovětského svazu zmínil jako o bratrech a sestrách. Rudá armáda pod tlakem Němců ustupovala stále na východ, přičemž mnoho jejich jednotek je zničeno.

V tu dobu se ukázali na scéně estonští, lotyšští a litevští partyzáni - bojovníci proti rudému teroru. Organisace existovala již od počátku 20.století, přičemž největší rozmah zaznamenala během 30. a 40.let. Asi 10 000 partyzánů se vyrojilo do ulic měst a začaly potyčky s Rudou armádou, která z nich ne vždy vyšla jako vítěz.
V bitvě o Tvartu byly jednotky NKVD, ženijních oddílů a 8.armády (generál major Ljubovtsev), po těžkých bojích poraženy, přičemž padlo přibližně 4 800 Rudoarmějců a 14 000 jich bylo zajato. Do 10.července byly jižní oblasti Estonska pod estonskou, resp. německou, kontrolou. 


7.-9.července 1941 překročila německá 18.armáda estonské předválečné hranice, přičemž za vydatné pomoci estonských odbojářů pokračoval její postup stále dál na východ. V severním estonsku se ovšem stále držely sovětské jednotky, jejichž odpor byl ovšem zlomen o něco později. 17.srpna dobyly spojené estonsko-německé svazky Narvu a 28.srpna Tallin - estonské hlavní město. Na významných místech zavlály estonské vlajky, jež ovšem za pár hodin byly nahrazeny praporem se svastikou. Všechny estonské ozbrojené síly byly německou armádou odzbrojeny. 


V srpnu 1941 byly jižní estonské oddíly ovšem opět povolány a pojmenovány Omaikaitse. Členové byli vybíráni z nejbližších okruhů přátel zakladájicích členů organisace. Později členové podepsali, že nebyli členy komunistické strany. Nová organisace využívala předpisů estonské obranné ligy a estonské armády před rokem 1940.


Úkoly nové organisace zahrnovaly:

1. obranu pobřeží a hranice
2. Boj s parašutisty, sabotážníky a špiony
3. střežení důležitých objektů vojenskou silou
4. Boj proti komunismu
5. pomoc estonské policie a zajištění obecné bezpečnosti občanů
6. poskytování pomoci v případě rozsáhlých havárií (požáry, záplavy, nemoci, apod.)
7. poskytování vojenského školení pro své členy a další loajální občany
8. prohlubování a zachování vlasteneckého a národního cítění občanů.

Dne 15. července měla Omakaitse 10.200 členů, dne 1. prosince 1941 40 599 členů. Až do února 1944, členství bylo zhruba kolem 40.000.


Partyzánská válka 


Od konce roku 1940 až do počátku roku 1950 byla organisace Lesní bratrstvo zásobována, zíkávala podporu vojenskou či logistickou, většinou ze strany americké CIA, britské MI6 či od švédské tajné služby. Nejvíce se angažovala brtiská tajná služba, přičemž největší podporu poskytla při operaci Jungle, která se uskutečnila po válce s cílem vyškolit a podporovat tajně protisovětský odpor v Pobaltí. Tyto aktivity byly v polovině 50.let zadrženy sovětskou armádou, která tuto organisaci infiltrvala. 


Konflikt mezi Lesním bratrstvem a Sovětským svazem trval 10 let. Během těchto deseti let bylo zabito více než 50 000 lidí. Odhady a podíl se v každém státě liší. Celkem se má jednato přibližně o 30 000 v Litvě, 10-15 000 v Lotyšsku a 10 000 v Estonsku. Podle otevřených ruských archívů navíc vyšla na jevo skutečnost, že sovětské jednotky NKVD se převlékaly za partyzány a popravami či mučeními demoralizovali civilní obyvatelstvo. 


Estonsko
V Estonsku se do bojů v letech 1944-53 zapojilo přibližně 14-15 000 mužů (i žen). Estonské Lesní bratrstvo se nejaktivněji projevilo Võru a příhraničních oblastech Pärnu a Laane. Rovněž významná byla aktivita v oblastech Tartu a Viru. Od listopadu 1944 do listopadu 1947 bylo podniknuto 773 ozbrojených přepadení či atentátů, přičemž bylo zabito asi 1000 sovětských vojáků. 
August Sabbe byl jedním z posledních přežívajících příslušníků Lesního bratrstva. Roku 1978 byl objeven agenty KGB, kdy se vydával za rybáře. Místo zajetí ovšem raději volil sebevraždu v mělké vodě utopením. 


Lotyšsko
V lotyšsku začaly přípravy na boj se sovětskými orgány již roku 1941, ovšem většina halvních tvůrců byla zatčena Němci. Bojové organisace Lotyšů začali Němci vytvářet až roku 1944, dky se na světlo světa podívaly lotyšské dobrovolnické divize SS, které do bojů s postupujícími Sověty zasáhly a dokázaly čelit několikanásobné přesile po několik týdnů.
Celkově v Lotyšsku byl vrchol počtu příslušníků odboje mezi 10 až 15 000. Jeden nejmenovaný autor udává 12 000 členů v 700 skupinách v letech 1945-55. Během této doby vystřídali její příslušníci jak zbraně německé, tak i sovětské a spojenecké, které později definitivně nahradily sovětské typy. 


Centrální velitelství lotyšské organizace bylo zachováno na ulici Matīsa v Rize až do roku 1947. celkem bylo provedeno kolem 3000 nájezdů, při nichž podle sovětských údajů bylo zabito 1562 sovětských vojáků a dalších 560 zraněno. Většina těchto nájezdů nechávala za sebou škody na sovětských hlídkách v důležitých oblastech, velitelstvích a logistických budovách, včetně muničních skladů. 


Lotyšská organisace byla aktivní hlavně v příhraničních oblastech (Dundaga , Taurkalne , Lubāna , Aloja a Līvāni). Na západě měla kontakty a podporu od Estonských skupin, na východě s Litevci. Různé inflitrace sovětských skupin cedly k rozpadu organizovaného odporu, přičemž roku 1957 vyšla z lesů psolední skupina a vzdala se Rudé armádě.

Litva
Odpor v Litvě byl dobře organizovaný, přičemž partyzáni disponovali i vlastními uniformami. Rovněž byly partyzánské jendotky výtečně vyzbrojeny, zahrnující sovětské samopaly a kulomety, německou výzbroj, ale i Škodovácké zbraně. 

Přímému střetu se sovětskou armádou se partyzáni vyhýbali, v té by neměli proti lépe vyzbrojené a početnější Rudé armádě šanci na úspěch. Největší úspěchy proto partyzáni slavili při různých menších střetech v lesích, či při přepadávání hlídek. Výtečnou zbraní litevských odpůrců sovětského režimu se staly i sabotáže, popravy či únosy místních komunistických funkcionářů a státních úředníků, nebo naopak přepadové akce s cílem osvobodit vlastní zajaté lidi. Naopak zajatí partyzáni nemohli čekat nic jiného než smrt, a to v nejhrůznějších představách. 


16. února 1949 Sbor náčelníků štábu Svazu litevských bojovníků za svobodu podepsal prohlášení o budoucnosti Litvy. To byla podepsána velitelem sil - brigádním generálem Jonasem Žemaitisem a dalšími veliteli ozbrojených silz různých území:

• jižní Litva (okresy Tauras a Dainavos Apygardos)
• východní Litva (okresy Algimantas, Didzioji Kova, Vytis a Vytautas)
• západní Litva (okresy Kęstutis, Prisikėlimas Žemaičiai) 

Rovněž byly ustanoveny uniformy s hodnostmi pro velitele skupin. V prohlášení bylo uvedeno, že Litva by měla být demokratická země založená na rovnoprávnosti všech občanů a dodržování jejich práv a svobod, podobných jako na Západě. Rovněž bylo prohlášeno, že komunismus je zločinecká organisace.


V letech 1951-52 došlo i inflitraci sovětskými zpravodajskými okruhy, mnoho z příslušníků této organisace odložilo zbraně po Stalinově smrti a slíbené amnestii pro ty, jež tak učiní. Izolované skupiny pokračovaly v boji až do roku 1960, přičemž poslední známý protisovětský partyzán, Benediktas Mikulis, byl zatčen až roku 1970. 


Většina organisace byla zničena při sovětské operaci Priboi, které se v Estonsku účastnilo 4350 Rudoarmějců a v Lotyšsku 4500. Výsledkem bylo vystěhování nepohodlných živlů na Sibiř a ochromení celé organisace. Celkem bylo vystěhována 2850 ,,starých lidí, nucených na pomoc druhých", 1785 dětí bez rodičů a 146 zdravotně postižených.

Místo závěru: 
Baltské státy zůstaly i přes odpor součástí SSSR až do roku 1990, kdy se oficiálně Svaz Sovětských Socialistických Republik rozpadl. 
Litva získala nezávislost 11. března 1990, Lotyšsko ji vyhlásilo po přechodném období a pokusu o znovuzískání moci komunisty, 21.srpna 1990. Estonsko svým vyhlášením předešlo Lotyšsko o pouhý den - nezávislost vyhlásilo 20.srpna.

K roku 2005 žilo asi 350 veteránů organisace Lesní Bratrstvo.

Protitanková puška Boys (Británie)

Protitanková puška Boys (Stanchion)


Puška byla veřejnosti představena v roce 1937 a její výroba trvala až do roku 1942. V této době již byla puška vzhledem k síle pancéřování tanků zastaralá a byla postupně nahrazována zbraní typu PIAT.
Původní jméno pušky byl původně Stanchion ,ale poté, co její konstruktér kpt.Boys zemřel krátce po zavedení zbraně do výroby, byl oficiální název pušky změněn na Boys. Zbraň byla mírně modifikována v roce 1940, aby odpovídala alespoň nárokům na bojišti.

Jako mimořádně účinná se ukázala hlavně proti slabě pancéřovaným tankům japonské a italské armády.
Boys se stala po celou dobu války převážně hlavní zbraní proti tankům u britské pěchoty, i když se k tomuto lépe osvědčily modernější typy jako PIAT, bazuka....

Zbraň ovšem byla oblíbená u námořní pěchoty USA (hlavně v Pacifiku, kde byla účinná při dobývání obranných postavení či při ničení tanků).  Mk.1 byla vybavena dvojnožkou a disponovala i víceméně účinnou úsťovou brzdou.


Technické údaje
Ráže: 13,97mm
Průbojnost: 21mm/300m
Hmotnost: 16 kilogramů
Obsluha: puška byla obsluhována většinou dvojicí střelec-nabíječ
Kapacita zásobníku: 5ks
Úsťová rychlost: 990metrů/sek.


Zdroje:
panzernet.net
válka.cz

Tvrz Šibenice

Nástup nacismu v čele s Adolfem Hitlerem nenechal politické špičky v sousedním Československu na pochybách, že se tento diktátor rozhodne získat území na úkor svých sousedů. Od roku 1935 bylo obnoveno německé vojenské letectvo a Německo hořečně zbrojilo. V roce 1936 bylo obsazeno německými vojsky demilitarizované Porýní, v březnu 1938 došlo k anšlusu Rakouska. Na řadě bylo Československo.

To roku 1933 vytvořilo Ředitelství opevňovacích prací, jež se zaobíralo vytvoření souvislých linií lehkého a těžkého opevnění na hranicích s Německem, Rakouskem a Maďarskem. Halvním soupeřem v možné václe se mělo stát Německo, proto většina zdrojů naší armády mířila proti jemu.

Opevnění se dělí na lehké (vz.36 a vz.37) a těžké pěchotní sruby, dělostřelecké objekty, vybavené těžkými houfnicemi. Většina dělostřeleckých tvrzí byla budována na severní Moravě mezi Ostravou a Opavou. Celkem byly hotovy 4 linie těžkého opevnění a to:
1. stavební podúsek - Malé Hoštice
2. stavební podúsek - Jaktař
3. stavební podúsek - Milostovice
4. stavební podúsek - tvrz "Šibenice"




Tvrz Šibenice
Stavba tvrze byla plánována do prostoru kóty 375 U Šibenice mezi obcemi Sádek a Milostovice, západně od Opavy. Realisace stavby začala v dubnu 1938, přičemž se jednalo o poslední zadanou stavbu tvrze v rámci čs. pohraničního opevnění. Svou rozlohou se jedná o jednu z nějvětších staveb železobetonových obrů na naše hranici - větší jsou již jen Stachelberg a tvrz v projektu - Poustka.
V plánech se počítalo s výstavbou těchto obejtů tvrze:
OP-S 30 Šibenice - pěchotní srub
OP-S 31 U cesty - pěchotní srub
OP-S 32 Kopaniny - pěchotní srub
OP-S 33 Katastr - dělostřelecká věž
OP-S 33a - minometná věž
OP-S 34 Březová - dělostřelecký srub
OP-S 35 U vrby - dělostřelecký srub
OP-S 35a Divá Hůra - vchodový objekt

Celkově se jednalo o 3 pěchotní sruby, 2 dělostřelecké sruby, 1 dělostřelecká otočná věž,  1 minometná otočná věž a vchodový objekt. Zadávací částka činila 49 779 717,30 Kč.


Projekt minometné věže ještě v době realizace tvrze nebyl zpracován, a tak se počítalo s dodatečným zadáním. ta svou výzbrojí -100 mm houfnicemi - měla podporovat izolované pěchotní sruby od Opavy po projektovaný OP-S-50 u obce Sosnová.
Rovněž obsluha pevnostní dělostřelecké otočné věže mohla podporovat ostatní objekty a jednotky československé armády v oblasti. Jejím hlavním úkolem ale bylo ostřelování německého města Pilszcz, jež se mělo stát výhodným nástupištěm Wehrmachtu pro útok směrem na Opavu, vzdálené pouze 7km.

Stavebně byla tvrz největší na našem území, přičemž  délka podzemí činí asi 2800 m bez započítané 420 m dlouhé odvodňovací štoly. Během stavby došlo ke změně plánu ohledně hlavní výzbroj. Původně měla tvrz disponovat několika kusy 8 cm kanónů s dostřelem 12 500 m. Projekt těchto zbraní byl ovšem zrušen.
Došlo tedy k nahrazení houfnicemi ráže 10 cm, ovšem s dostřelem pouhých 11 950 metrů, což mezi oběma tvrzemi vytvořilo nepokrytý koridor - celkem asi 800 metrů v předpolí pěchotních srubů OP-S-13 až OP-S-16. Na opravu tohoto matematického přešlapu ovšem již nebyl čas, takže linie zůstala nepozměněná.
Navíc rovinatý terén v okolí Opavy neposkytoval dostatek možností pro stavbu tvrze Šibenice.


V prvotních úvahách o trase hlavního obranného postavení se počítalo s tím, že linie povede jižně od Opavy a pro tvrz Šibenice přicházel v úvahu Branecký kopec, který by stejně Smolkov byl situován za linii pěchotních srubů. To by ovšem znamenalo přenechat Opavu bez boje nepříteli, zbavit se možnosti pozorování i dělostřeleckých přepadů nástupních prostor nepřítele.

Vyplnění hluchého prostoru měl vyřešit projekt minometného srubu s celkem třemi minomety jižně od srubu OP-S-18. Ovšem do osudného 30.září 1938 se jednání nijak nehla z místa. Možnost otevřeného válečného konfliktu mezi Německem a Československem se stala v září 1938 stále realističtější. Pád nedokončené tvrze do rukou nepřítele bez odporu byl černou můrou našeho velení, proto došlo k zasypání vchodového objektu. Ten nebyl do dnešních dnů nalezen.V podzemí se údajně nachází velký komplex spojovacích chodeb, zahrnující i únikové, spojovací a zásobovací cesty.

Během 4 měsíční výstavby tvrze došlo pouze k jedinému smrtelnému úrazu. K betonáži se již českoslovenští dělníci nedostali, přičemž bylo provedeno pouze několik výkopů a někdy se nepodařilo uskutečnit v rozlehlém podzemí ani výlomy. K roku 2002je tvrz je opuštěna. Podzemí je nepřístupné a pravděpodobně zaplavené vodou.


Úkoly tvrze během válečného konfliktu:
Tvrz měla podporovat houfnicemi izolované pěchotní sruby od Opavy až po pěchotní srub OP-S 50 u obce Sosnová. Dělostřelecká otočná věž mohla svými zbraněmi ostřelovat německá města a městečka Pilszcz, Branice, Uciechowice a další. Nalevo od tvrze se měla palba překrývat se zrušenou tvrzí Milotický vrch, která byla nahrazena dvěma izolovanými dělostřeleckými sruby.

Údaje o tvrzi

Umístění	Kóta 375 U Šibenice mezi obcemi Sádek a Milostivice na Opavsku
Počet objektů	8
Čísla objektů	OP-S 30, 31, 32, 33, 33a, 34, 35, 35a
ŽSV a st. podúsek	ŽSV IV. Opava, podúsek 4./IV.
Stavební firma	Lanna, a.s. Praha
Zahájení stavby	30. dubna 1938
Zadávací částka	49 779 717,30 Kč
Plánovaná osádka	615 mužů
Jednotka	V. prapor hraničářského pluku 5
Stav k 1.10.1938	Tvrz byla rozestavěna. Nepodařilo se vybetonovat žádný z objektů, v rozlehém podzemí se nepodařilo dokončit ani výlomy.
Stav k 1.1.2002	Tvrz je opuštěna. Podzemí je nepřístupné a pravděpodobně zaplavené vodou.    Zdroje: opevneni-milostovice.com military.cz Wikipedie bunkry.cz

Samochód pancerny wz.28 (Polsko)

Vznik vozidla:

V druhé polovině 20.let disponuje polská armáda pouze hrstkou zastaralých obrněných vozidel a tanků, jejichž historie spadá až do začátku první světové války. Po technické stránce měly svá nejlepší léta již za sebou. Vyhovovalo tak pouze 43 kusů obrněných vozidel (Austin, Gardford, Ford FT-B a Peugeot) různého původu, technických charakteristik, i vlastností ohledně jejich technického optřebení.

Za této situace byla do Francie vyslána roku 1924 nákupčí komise. Polsko sledovalo francouzský průmysl, zabývající se vývojem obrněné techniky. Přestože Poláci na zdejší vývoj obrněných vozidel hleděli s nedůvěrou, objednali celkem 135kusů  polopásových automobilů Citroen Kegresse B2 10CV. Bylo rozhodnuto, že tato vozidla budou přestavěna na obrněné polopásové vozidla v počtu 90 kusů, zatímco zbylých 45 vozidel bude přestavěno na dělostřelecké tahače. Hlavním centrem případného bojového nasazení se měly stát širé pískové pláně východního Polska.

Pancéřová nástavba hranatých tvarů, připomínající zkosenou krabici, byla vyráběna v Polsku závodem CWS ve Varšavě a vycházela z francouzského obrněného automobilu AMC M23. Projekt pancéřové ochrany vozidla vyprcoval Ing. R. Gabaud z Konstrukčního výzkumného střediska polské armády a Ing. J. Chaciński z výrobny automobilů ve Varšavě.

Jednotlivé pancéřové pláty byly z válcované oceli přičemž byly spojovány nýty. Podvozek vozidla nebyl pancéřován. Výroby pancéřových plátů se ujaly hutě Baildon v Katowicích.První dva prototypy vozidla byly hotovy v roce 1925, na což se rozběhla sériová výroby, jež polské armádě dodala první kusy v roce 1927 a následujího roku byla vozidla oficiálně přijata polskou armádou jako samochód pancerny wzór 28 (wz. 28).





Technická stránka vozidla:

Přestože se dalo o každém vyrobeném kusu vozidla říci - co kus, to originál - tak, i přes, někdy velmi, viditelné rozdíly mezi vozidly, měla vozidla i společnou charakteristiku:
-chladič byl chráněn dvojdílným krytem, ovládaným z místa řidiče
-k pohonu sloužil motor Citroen B-14 o výkonu 20 HP
-mechanická redukční převodovka měla tři stupně pro jízdu vpřed a jeden vzad

Podvozek byl složen z nápravy běžného nákladního vozidla vpředu a vzadu byl převzat z pásového podvozku systému Kegresse. Pásový podvozek sestával na každé straně z napínacího kola vpředu, čtyř dvojitých pojezdových kol a hnacího kola vzadu. Gumové pásy neměly obvykle vysokou životnost.

Věžicka vozidla vycházela konstrukčně z francouzkého tanku FT-17, přičemž ovšem nebyla litá, jako u francouzského tanku, ale byla svařena z pancéřových plátů do šestiúhelníku. Rovněž výzbroj, vždy usazená ve věžičce, se lišila - přibližně 30 kusů bylo vyzbrojeno kanónem SA-18 (rovněž Puteaux vz.18) ráže 37 mm, zbylých 60 kusů obdrželo kulomet Hotchkiss ráže 7,92 mm (polské označení 7,92 mm karabin maszynowy Hotchkiss wz.25).

Maximální rychlost byla nízká - méně než 30 km / h, rovněž vysoká silueta vozidla nedávala vozidlu moc šancí se ukrýt v terénu a byl náchylný k převrácení již při měnším stoupání. 21.listopadu 1933 se proto polské velení rozhodlo o přestavbě některých vozidel - měl být vylepšen přední systém kolového ústrojí, jež mělo být pevně uloženo bez možnsoti otáčení koly, což bylo snadněji použitelné během jízdy a nabízí vyšší rychlost na silnici, přičemž k zatáčení vozidla měly býti použity zadní pásy. Pro množství úprav tak vznikl zcela nový model - wz.34, přičemž mnoho těchto nových vozidel vzniklo přímo ze stroje wz.28.

Osádka obrněného automobilu wz. 28 se skládala z řidiče, velitele a střelce, jež ke komunikace s ostatními vozidly či pěchtou používali pouze praporky, jelikož rádiostanice nebyly v té době jako standartní vybavení vůbec uvažovány.

Technické údaje:
Osádka   3 osoby
Hmotnostní výkon   8,7 HP/t
Maximální dojezd   200 km
Maximální rychlost   30 km/h
Maximální hloubka brodu   0,5 m
Maximální stoupání   35˚
Výzbroj   1 x 37 mm
(1 x 7,92 mm)
Pancéřování   3 - 8 mm
Spotřeba paliva  20-45 l/100 km
Objem nádrže   59 l (42 l primární + 17 l  sekundární nádrž)




Nasazení:

První dva prototypy obrněných automobilů wz. 28 se účastnily manévrů na Volyni v srpnu 1925. V roce 1930 mělo být 16 vozů tohoto typu 1.tankové divizi (?) v Brestu na řece Bug, 15 ve 2. tankové divizi v Żurawica a 6 v tzv. experimentální skupině. Přitom téhož roku měla polská armáda obdržet všech 90 kusů vozidel wz. 28.

V roce 1931 bylo 18 vozidel wz. 28 dáno k dispozici policejním útvarům k potlačení komunistických demonstrací a nepokojů v zemi, přesněji se účastnily nastolení pořádku v oblasti Haliče. Poté byly nabídnuty policiii k odkupu za cenu 30000 zł, což samozřejmě policie odmítla. V roce 1930 byly zřízeny první dvě tankové divize(?) (1. a 2.), ale v roce 1931 byla první divize reorganizována na 4 obrněnou divizi, a druhý jednotka byla zahrnuta do druhého obrněného regimentu. V roce 1933 byly tyto jednotky reorganizovány na  2. a 4. prapor tanků a obrněných vozidel. Roku 1934 se obrněné automobily wz.28 vyskytovaly v Poznani, odkud se koncem téhož roku přesunuly do Bydgoszcz. 26.února 1935 taky tyto automobily vytvořily základ těchto praporů.

V letech 1934 - 1938 proběhla jejich modernizace na wz.34. Celkem mělo být přestavěno nejméně 80, možná 87 kusů. Zbylá vozidla byla pravděpodobně vybavena tříbarevným maskovacím vzorem.

V září 1939 byl vytvořeny improvizované čety pod vedením Lt Felix Uścińskiego, přičemž po vypuknutí války zbývala ve stavu polské armády již jen tři vozidla, ostatní byla konvertována na wz. 34. Tyto tři automobily byly zničeny ukrajinskými nacionalisty při polském ústupu k maďarské hranici u obce Nadvirna 19.září 1939.

Umístění posledních tří vozidel před vypuknutím války:
-4. obrněný prapor v Brestu (1 kus)
-Výcvikové centrum v Modlin (2 kusy)




Zdroje:
http://www.panzernet.net/
http://www.fronta.cz/
pl.wikipedia.org
republika.pl

Rakousko-uherská armáda v Orientu

 

Rakouští dělostřelci před branami Jeruzaléma v tehdejší Osmanské říši

Počátky Velké války

Když se v srpnu 1914 rozhořel velký evropský konflikt, byla celá Evropa propojena různými spojeneckými smlouvami. Přestože měla Osmanská říše uzavřenou spojeneckou smlouvu s Německem, její politika lavírovala mezi německým spojencem na jedné straně a Velkou Británií s Francií na straně druhé. Koncem října 1914 ale osmanský ministr války a zarytý expanzionista Enver Paša nařídil flotile ostřelovat ruské černomořské přístavy Oděsa, Sevastopol a Feodosija, přičemž měly býti napadány i osamělé ruské lodě v Černém moři. Osmanská říše uzavřela pro Dohodové lodě zároveň Dardanely i s jejím průplavem, což byla jedna pouze ze dvou možných námořních tras z Velké Británie do carského Ruska. 

Proto nedala na sebe odezva čekat a na jaře 1915 se objevila u osmanských břehů spojená  francouzsko-britská flotila s invazními jednotkami.Osmanský ministr války Enver Paša požádala své evropské spojence o pomoc. Vojenský přidělenec habsburské monarchie, generál major Jozef Pomiankowski, předal žádost Osmanské říše své vládě ve Vídni, která rozhodla o vyslání expedičního sboru na pomoc svému osmanskému spojenci. 

 

Rakušané pochodují ulicemi Jeruzaléma v tehdejší Osmanské říši

Příjezd k.u.k. vojáků na Blízký Východ

Porážka Srbů na jaře 1915 umožnila Centrálním mocnostem zahájit přesuny svých vojsk skrze Balkán na Blízký východ. Předtím existovala pouze cesta přes Černé moře, které ovšem ovládala ruská flotila.

Většinu vojáků, jež měli odcestovat do ,,teplých krajin" představovali Uherští vojáci, část z nich i ze slovenských Košic.

Zajímavé bylo i náboženské složení rakousko - uherských sil zde na blízkém východě. Ti se totiž dělili na křesťany, židy a vojáky muslimského vyznání-čili náboženství, jež proti sobě neustále ,,válčí." Tito vojáci bojovali spolu vedle sebe, údajně bez jakýchkoliv problémů, jako šarvátek ohledně víry. Není doložen jakýkoliv spor mezi Rakousko-uherskými vojáky.

Po cestě do Palestiny byli rakouští vojáci vítáni a oslavováni a doprovázel je vždy doprovodný program na každé stanici. Po dvou týdnech dorazili do Damašku, odkud se příslušníci c. a k. armády přesouvali do Jeruzaléma. 

Putování bylo zakončeno slavnostní recepcí ve svatém městě. Následující týdny muži z podunajské monarchie absolvovali několik cvičení a pochodů v poušti, které střídaly kulturní akce v Jeruzalému a výlety do okolí města. Židovští vojáci se modlili u Zdi nářků a křesťané navštívili Baziliku Svatého hrobu. Část rakousko - uherských vojáků bojujících na Blízkém východě byli muslimové, pro které je Jeruzalém třetí nejsvatější místo.

Proti ANZACU

Jako první jednotky se po Dunaji do Turecka přeplavilo vybavení a personál hned dvou dělostřeleckých baterií, jež měly býti okamžitě použity na Gallipolském poloostrově. Okamžitě byla nasazena u Gallipoli proti ANZAC rakousko-uherská Houfnicová baterie č. 36 (k. u. k. Haubitzbatterie Nr. 36) a Motorizovaná moždířová baterie č.9 (k. u. k. Motormorserbatterie Nr.9).

Po evakuaci ANZACU byla Houfnicová baterie č.36 nasazena v oblasti Izmiru, kde měla bránit pobřeží. Zde se jim v noci 13.května povedlo potopit britské plavidlo typu monitor M-30. Dva britští námořníci byli zabiti a dva zraněni. O tomto úspěchu se dokonce psalo i v novinách habsburské říše.

Jedna část Motorizované moždířové baterie byla přesunuta na obranu Karmelské hory u Haify v dnešním Izraeli. Drhá část byla vybavena hrubými kanóny ráže 10,4cm a jako Kanónová baterie č.20 neúspěšně se účastnila v tzv. bitvách o Gazu.

Boje o Gazu

Zmocnit se Gazy, jež byla přezdívána ,"Bránou do Palestiny" bylo pro Brity velmi strategické. Během několika prvních měsíců roku 1917 bylo zřejmé, že v této oblasti budou moci Turci sehrát pouze defenzivní roli. 26.března zahájil britský generál Archibald Murray čelní útok na linii Gaza-Beeršeba. Tím byla zahájena První bitva o Gazu. Těchto bojů se účastnily i obě rakouské baterie.

V poledních hodinách britská pěchota dosáhla na vyvýšené kótě jedné z pozic k.u.k. vojáků, jež byli součástí Kanónové baterie č.20. Zde nastal boj proti muži a většina obránců padla a zbytek skončil v zajetí. Až západ slunce zachránil osmanské síly od katastrofy. Během noci baron Kress von Kressenstein shromáždil veškeré své rezerva k rannímu protiútoku. S Turky postupoval i personál první dělostřelecké baterie. Ovšem osmanské síly našly všechny britské pozice, zřejmě kvůli nedostatku vody, opuštěné.

Ale již 18.dubna 1917 se opět britské síly přiblížily k osmanským pozicím. Zde bylo proti nim použito i kolem 4000 plynových granátů. obránci měli obrovské štěstí, že jejich účinek byl díky silnému větru téměř nulový, protože plynovými maskami disponovali pouze němečtí a rakousko-uherští vojáci.

Poslední etapy bojů Druhé bitvy o Gazu se účastnilo i osm britských tanků, jež byly dopraveny z Egypta. Ovšem zde se neosvědčily, jelikož nebyly pro zdejší prostředí upraveny a navíc se podařilo jeden z těchto tanků rakouským dělostřelcům zničit dělostřeleckou palbou. Pravděpodobně jde o jediný potvrzený tank, zničený vojáky R-U.

Samotný útok pro Brity skončil drtivou porážkou a vrátili se na výchozí pozice. Během tohoto střetu Britové ztratili třikrát tolik vojáků, než protivník.

 

raritní fotka jediného zničeného tanku rakousko - uherskými vojsky

 Válka se blíží ke konci

V polovině října 1917 nashromáždil generál Edmund Allenby (nahradil neúspěšného generála Archibalda Murraye, jež vedl britské síly v první bitvě o Gazu), celkem 96 000 mužů, kteří byli rozděleni do celkem sedmi pěších divizí a jízdních jednotek, které měly ve svých stavech koně i velbloudy.

Proti této síle stálo 24 000 tureckých vojáků a jejich spojenců. Během několikadenního britského útoku (jež začal 25.X.) zaznamenali rakousko-uherští vojáci (hlavně dělostřelci) velké ztráty (přesné číslo neznám) a po odvážném útoku, během něhož se Australané zmocnili zdrojů vody v Beeršebě, se musely dát síly Centrálních mocností na ústup podél Středomořského pobřeží. 11.prosince 1917 vstoupily britské síly do Jeruzaléma.

Oslabená rakousko-uherské baterie se přemístily do Damašku, kde byly přeorganizovány a vyzbrojeny 10cm houfnicemi. Na jaře odrazili rakouští vojáci britský útok na údolí v dnešním Jordánsku, čímž by Britové ovládli celé pobřeží. celková porážka Osmanské říše již ale byla pouze otázkou měsíců, ne-li týdnů. Během zářijového útoku Britové prolomili osmanské linie, které nebyli nemocní a již špatně vyzbrojení Turci schopní bránit.

,,Neměli letní uniformy, ani vhodné spodní prádlo. Tělo i nohy si ovazovali do starých hadrů, kvalitní obuv byla vzácností. Operace přitom probíhaly na skalnatém pouštním terénu, nejednou při teplotě 55 stupňů" vzpomínal na kolabující osmanské vojáky německý generál Otto Liman von Sanders. Konečný ústup stál rakousko-uherské síly přibližně 500 mrtvých a neurčitý počet zraněných a nezvěstných.

 

Rakušané odcházejí z Jeruzaléma

Jednotky dislokované v Osmanské říši

V Osmanské říši působily jednotky různých určení:

-polní nemocnice (k.u.k. Feldspital)

-automobilové kolony (k.u.k. Autokolonnen Turkei)

-poštovní úřady (k.u.k. Feldpostamt)

-železniční staniční velitelství (k.u.k. bahnhokommando)

k.u.k. Militärbevollmächtiger: rakousko-uherský vojenský atašé byl po celou dobu války Joseph Pomiankowski

Turecký ministrem války a šéfem generálního štábu byl oficiálně Birinci Ferik Enver Paşa, rozhodování měl ale prakticky na starost německý Generalmajor Friedrich Freiherr Bronsart von Schellendorf.

Generální inspektor s diktátorskými pravomocemi pro vilayety Suriye (Sýrie) a Beyrut (Bejrút) a pro autonomní sandžaky Kudüs (Jerusalem) a Lübnan Dağları (Horský Libanon) byl Ferik Ahmed Kemal Paşa

Sanitätschef und Telegraphendetachementkommando 1918 
k.u.k. Militärstationskommando in Konstantinopel 1916-1918
k.u.k. Etappengruppenkommando in Aleppo 1917-1918
k.u.k. Etappenposten in Bozanti 1916-1917
k.u.k. Etappenposten in Gülek am Taurus 1916-1918
k.u.k. Etappenposten in Islahije 1916-1918
k.u.k. Etappenposten in Rajak 1916-1917
k.u.k. Etappenposten in Tscham-Alan 1916-1917
k.u.k. Etappenposten in Aleppo 1917-1918
k.u.k. Etappenposten in Damaskus 1917-1918
k.u.k. Etappenposten in Karapunar 1917-1918
k.u.k. Etappenposten in Gelebek 1917-1918
k.u.k. Etappenposten in Mamure 1917-1918
k.u.k. Etappenposten in Indschirlik 1917-1918
k.u.k. Etappenposten in Airan 1917-1918
k.u.k. Etappenposten in Derbessie 1917-1918
k.u.k. Etappenposten in Ras-ul-Ain 1917-1918
k.u.k. Etappenposten in Beirut 1918
k.u.k. Etappenposten in Izzet Pascha 1918
k.u.k. Bahnhofskommando in Sirkedji 1916-1918
k.u.k. Bahnhofskommando in Haidar Pascha 1916-1918
k.u.k. Bahnhofskommando in Pawliköj 1916-1918
k.u.k. Bahnhofskommando in Smyrna 1916-1918

Special Truppe und Missionen 
Civil Mission Dr. Pietschmann (Skilehrer) 1914-1915
Civil Mission Prelát Dr. Alois Musil (kontakty s arabskými kmeny) 1914-1915
Civil Mission Prelát Dr. Alois Musil (příprava návštěvy císaře Karla) 1917
Botschaftmouche Io 1914-1918
Gruppe von EF (Einjährigfreiwillige) Georg Gondos (velitel nájezdu proti Jemse) 1914-1915

Artillerie-Truppe
k.u.k. 24cm Motor-Mörser-Batterie Nr.9 1915-1918
k.u.k. 15cm Haubitzbatterie Nr.36 1915-1918
k.u.k. Gebirgshaubitzdivision von Marno (přejmenována na Gebirgshaubitzabteilung in der Türkei in 1917) 1916-1918
Ersatzabteilung für die Artillerieverbände 1916-1917
k.u.k. 10cm Kanonenbatterie Nr.20 1918
k.u.k. Gebirgskanonenabteilung in der Türkei 1918

Kommando der k.u.k. Instruktionsdetachements für die Gebirgsartillerie 1916-1918 

k.u.k. Instruktionsdetachement Oberleutnant Gomolka 1916-1917
k.u.k. Instruktionsdetachement Leutnant Pokorny 1916-1917
k.u.k. Instruktionsdetachement Oberleutnant Jandesek 1916-1917
k.u.k. Instruktionsdetachement Oberleutnant von Steinhardt 1916-1917
k.u.k. Instruktionsdetachement Oberleutnant Edler 1916-1917
k.u.k. Instruktionsdetachement Oberleutnant Maschauer 1916-1917
k.u.k. Instruktionsabteilung für Gebirgsartillerie 1918
k.u.k. Instruktionsabteilung für Scheinwerfer 1918
k.u.k. Instruktionsabteilung für Minenwerfer 1918
k.u.k. Instruktionsabteilung für Infanteriegeschütze 1918

Kraftfahrtbundesamt und Support Einheiten  
k.u.k. Kraftfahrtruppenkommando Türkei I 1916-1918
k.u.k. Kraftfahrtruppenkommando Türkei II 1917-1918
k.u.k. Kraftwagenkolonne Türkei No.1 1916-1918
k.u.k. Kraftwagenkolonne Türkei No.2 1916-1918
k.u.k. Kraftwagenkolonne Türkei No.3 1916-1918
k.u.k. Kraftwagenkolonne Türkei No.4 1916-1918
k.u.k. Autokolonne Türkei No.9 1918
k.u.k. Autokolonne Türkei No.10 1918
k.u.k. Instruktions-Kraftwagenkolonne Türkei No.1 1917
k.u.k. Instruktions-Kraftwagenkolonne Türkei No.2 1917
k.u.k. Instruktions-Kraftwagenkolonne Türkei No.3 1917
k.u.k. Mobile-Kraftwagen-Werkstätte Türkei No.1 1916-1918
k.u.k. Mobile-Kraftwagen-Werkstätte Türkei No.2 1916-1918
k.u.k. Mobile-Kraftwagen-Werkstätte Türkei No.3 1916-1918
k.u.k. Kraftfahr-Ersatzdepot in Konstantinopel 1916-1918
k.u.k. Behelfs-Kraftwagen-Werkstätte in Konstantinopel 1916-1918
k.u.k. Kraftwagen-Zwischendepot in Aleppo 1916-1918
k.u.k. Benzindepot in Konstantinopel 1916-1917
k.u.k. Benzin-Filialdepot in Bozanti 1916-1918
k.u.k. Benzin-Filialdepot in Aleppo 1916-1918
k.u.k. Benzin-Filialdepot in Derbessi 1916-1918
k.u.k. Benzin-Filialdepot in Izzet Pascha 1916-1918
k.u.k. Benzin-Filialdepot in Jerusalem 1917-1918
v roce 1918 byly přejmenovány na "Kraftwagen..."

Medical units 
Österreichisch-Ungarisches Spital in Konstantinopel 1916-1918
Spital der Mission des Ungarischen Roten Kreuzes in Konstantinopel 1916-1917
k.u.k. Reservespital in Jerusalem moved to Damascus in 1918 1916-1918
k.u.k. Rekonvaliszentenheim in Ain-Karim 1916-1917
k.u.k. Marodenhaus in Aleppo 1916-1918
k.u.k. Marodenhaus in Konstantinopel 1917-1918
k.u.k. Marodenhaus in Diarbekir 1917-1918
k.u.k. Marodenhaus in Mossul 1917-1918
k.u.k. Marodenzimmer in Tscham-Alan am Taurus 1916-1918
k.u.k. Reservespital in Diarbekir 1916-1917
k.u.k. Krankenzimmer in Mossul 1916-1917
k.u.k. Ambulanz in Bir-Seba 1917
k.u.k. mobiles Feldspital 206 1918
k.u.k. mobiles Feldspital 309 1918
k.u.k. Bakteriologisches Laboratorium mit Salubritätskolonne (since 1917) in Adana 1916-1918

Radiodetachement der k.u.k. Luftfahrttruppen in Konstantinople 1916-1917
k.u.k. Telegraphendetachement in der Türkei 1918
k.u.k. Telegraphen-Kompanie Nr. 266 (2.Zug) 1918
k.u.k. Telegraphen-Baukompanie Nr.49 1918
k.u.k. Feldpostamt Nr. 451 (Konstantinopel) 1917-1918
k.u.k. Feldpostamt Nr. 452 (Aleppo) 1917-1918
k.u.k. Feldpostamt Nr.1067 (Damascus) pravděpodobně jen plánované v roce 1918

IV. turecká armáda

Mezil léty 1916-1918 se v rámci IV. turecké armády se R-U jednotky účastnily bojů na Sinajsko-palestinské frontě proti britsko-australským jednotkám postupujícím z Egypta.

Sídlo štábu: Damascus (1914-1917), pak Haleb (1917-1918)

Velitelé armády: XI.1914-1917 Ferik Ahmed Kemal Paşa

1917-1918 něm. General der Infanterie Erich Georg Ritter von Falkenheyn

1918 něm. General der Kavallerie Otto Freiherr Liman von Sanders

Šéfové štábu IV. turecké armády: XI. 1914-1915 něm. Oberst Franz Freiherr Kress von Kressenstein

1915-1918 něm. Oberst Freiherr von Frankenberg

V roce 1916 by v rámci IV. armády zřízen autonomní turecký 1. expediční sbor, který měl za úkol provést nový útok proti Suezskému průplavu v Egyptě. Tento sbor byl turecko-německo-rakousko-uherský a měl 14 000 mužů.

Velitelem sboru byl: německý Oberst Franz Freiherr Kress von Kressenstein

Jeho zástupcem byl: turecký Yüzbaşi Refet bej

Šéfem štábu sboru byl: R-U Hauptmann Freiherr von Latscher

1. expediční sbor tvořily:

turecký regiment infanterie No.31

turecký regiment infanterie No.32

arabský regiment infanterie No.80

německý Maschinengewehrbataillon (o 8 kompaniích po 6 kulometech)

k.u.k. Gebirgshaubitzdivision „von Marno“

německá Feldhaubitzbaterie 15 cm

německá Feldkanonebatterie 10 cm

2 turecké baterie horských kanónů 6 cm

německá Antiflugzeugkanonebatterie 7,5 cm

německá Feldmörserbatterie 21 cm

Celkově se jednalo kolem 1500 vojáků rakouské monarchie. Poslední rakousko - uherští vojáci, jež bojovali na Blízkém východě, přicestovali ,,domů" zvláštním vlakem a to na vídeňské Jižní nádraží 24.ledna 1919.

Zajímavé je, že celkové ztráty rakousko - uherských sil z této oblasti nejsou známy, celkově jich bude několik stovek.

 Zajímavý obrázek z Jeruzalemského feldšpitálu