EKW C-35 (Švýcarsko)

EKW C-35 byl švýcarský cvičně - pozorovací dvoumístný dvouplošný letoun, postavený roku 1930 švýcarskou firmou Eidgenössische Konstruktions Werkstätte, též K+W (švýcarské federální výrobní síly) ve Thunu. Šlo o nový letoun vyvinutý speciálně pro švýcarské letectvo, s cílem nahradit dosluhující Fokker C.V.

Zájmu Švýcarska o nový letoun se chytla pouze firmy K + W, která se představila s dvouplošným C-35 a jednoplošným C-36. Nakonec byly přijaty oba typy, přičemž C-35 zůstal na svém původním postu pozorovacího-výcvikového stroje, zatímco C-36 se zařadil do výzbroje jako bitevní. Po celkových testech bylo švýcarským velením objednáno v roce 1936 40 kusů. První kus obdrželo švýcarské letectvo v květnu 1937, zbytek byl dodán do konce roku 1938. Dalších osm kusů bylo postaveno v letech 1941-42 z náhradních dílů.


Po vypuknutí války měla Fliegertruppen ve stavu tři letecké pluky (Fliegerregiment 1, 2 a 3), které dohromady disponovaly celkem sedmi letkami (Fliegerkompanie) vyzbrojenými víceúčelovými dvouplošníky EKW C-35. Letouny C-35 byly využívány k pozorování a výcviku, přičemž ovšem došlo ke kuriózním situacím (minimálně jedné), kdy se osádka letounu C-35 pokusila zahnat německý dvoumotorový bombardér. Ovšem získání sestřelu bylo nad výkony švýcarské osádky (schopnosti osádek deklasovaly výkony letounu), německý stroj zmizel nad Německem.

V atmosféře vítěze nad Francií vyslala Luftwaffe 8.června 1940 několik Bf-110, jež nedávno zářily z bitvy o Francii s úkolem vyprovokovat švýcarské stíhače k boji a co nejvíce jich sestřelit. Vyprovokování se Němcům podařilo, když jejich Bf-110 sestřelily bezbranný pozorovací C-35, oba letci přitom zahynuli v troskách letounu. Odpověď švýcarského letectva byla jasná - boj přijmula. Do vzduchu se vzneslo14 stíhaček Bf-109 a Dewotine D.27 s bílými kříži na rudém podkaldu na křídlech. Výsledné skóre není přesně známo, ale Luftwaffe musela domů ,,se svěšeným ocasem."

Poslední kusy byly vyřazeny roku 1943, přičemž je nahradily stroje F&W C-3603. Zbylé stroje vydržely ve službě až do roku 1954, po zybtek války dokonce v úloze nočních stíhačů.


Verze:C-35
Verze stavěná (ve službě) v letech 1937-1954. Celkem vznikly dva prototypy, 80 sériových a 8 dalších kusů postavených mimo sérii

C-35-1
Verze provozovaná v letech 1943-1954. Postaveno 65 sériových kusů


Technické údaje:Posádka: 2
Délka: 9.54 m
Rozpětí: 13.08 m
Výška: 3.75 m
Nosná plocha: 32 m2
Hmotnost (prázdný stroj): 2190 kg
Hmotnost (plně vybavený stroj): 3130 kg
Pohonná jednotka: 1 × pístový motor Hispano-Suiza HS-77 (licenčně postavená Hispano-Suiza 12Ycrs), výkon 642 kW (860 hp)

Výkon
Maximální rychlost: 335 km/h
Dolet: 750 km
Dostup: 8000 m
Stoupání: 11.51 m/s

Výzbroj
1 x 20mm kanón (palba přes vrtule)
2 x 7.5 mm pevně usazené kulomety v křídlech
1 x 7,5 mm pevně usazený kulomet v zadní kabině
22 liber (22 kg) bomb pod křídly



Zdroje:
plane.spottingworld.com
http://www.aircraft-specs.com
Wikipedia (anglická, francouzská)
fronta.cz

Lahti L-35 (FIN)/ M40 (SWE)

Popis zbraně
Lahti L-35 je poloautomatická pistole navržená finským zbrojařem Aimo Johannes Lahti ve 30.letech 20.století. Roku 1935 byla zbraň přijata jako standartní zbraň finské armády. Roku 1940 licenci na výrobu koupilo i Švédsko, pro které Lahti pozměnil konstrukci, čímž se výroba zbraně stala jednodušší. Vzhledově je podobná německé pistoli Parabellum P-08, ovšem narozdíl od německé zbraně nedisponuje L-35 typickým vyboulením na boku.

Za vznikem stojí požadavek finské armády na lehkou, v chladných podmínkách finské zimy spolehlivou osobní zbraň, která je ale schopna prostřelit na 50 metrů ocelovou helmu. Během testování se sice přišlo na to, že je pistole velmi těžká a na osobní zbraň i prostorově větší, než se očekávalo. Jako kald se ovšem ukázalo její snadné použití a nenáročnsot na obsluhu. Dále byla zbraň nenáročná na počasí i různá roční období, kdy zbraň fungovala stejně spolehlivě jak v letním období, tak za minimálních zimních teplot. Největší podíl na tom měl převážně akcelerátor, který byl schopen dodat zbraní energii potřebnou pro výstřel i ze těch nejextremnějších podmínek.

Pistole L-35 měla uzamčený závěr. Zbraň měla krátkou posuvnou hlaveň s obdelníkovým zaměřovačem. Proti svévolnému výstřelu bylo možné použít pojistku na levé straně pistole.


Použití a poválečná éra
Na začátku války disponovala finská armáda pouze 100 kusy této zbraně, ovšem k červnu 1941 již 2500 kusy a ke konci roku 1945 byl počet vyrobených zbraní již 5500 kusů. Konec války ukončil i výrobu této zbraně. Na začátku roku 1950 se ovšem finská vláda rozhodla o opětovné výrobě zbraně pro civilní sektor a proto byly vyrobeny další 2000 kusů zbraně. Výroba byla ukončena opět na konci 50.let, ovšem náhradní součásti pro zbraň, včetně munice, byly k dostání až do roku 1979.

Roku 1985 firma vydala speciální 100 kusovou edici. Celková finská produkce dosáhla 9000 kusů.


Ve Švédsku bylo v letech 1940-46 v licenci (firma: Husqvarna m/40) vyrobeno přes 100 000 kusů. Zbraňse ve švédské armádě přestala definitivně používat v 90.letech, přičemž je nahradily pistole M88 (Glock 17) do výzbroje pozemních sil a pistole M88B (Glock 19) do výzbroje švédského letectva. Roku 1943 několik zbraní objednalo i Švýcarsko. Dalším uživatelem byl Izrael, který objednal 600 pistolí v letech 1951-1955, ovšem není známo, zda je nějak použil.

Zbraň měl používat i finský odstřelovač Simo Häyhä, který s ní měl dosáhnouti kolem 100 zabitých nepřátel (nepotvrzené).


M40

Technické údaje L-35:
Hmotnost    1.2 kg
Délka    245 mm
Délka hlavně    107 mm
Ráže    9x19mm Parabellum
Úsťová rychlost    1100 stop / s (335.3 m / s)
Účinný dosah    50 m
Počet nábojů v zásobníku    8

Zdroje:
wikipedia.org
saunalahti.fi
world.guns.ru

1426. peruť (Squadron) RAF

Během bojů ukořistily jednotlivé strany nepřátelskou techniku, kterou chtělo otestovat a vyvinout dokonalejší protizbraň. U německé strany to byla známá zkušební jednotka Zirkus Rosarius, ke které se dostaly snad všechny spojenecké letounu, účastnící se bombardovací kampaně nad Evropou - americké létající pevnosti B-17, B-24, stíhací P-39, P-51, P-38, P-47, britské Hawker Typhoon, Spitfire, Mosquito, Short Stirling.

Podobná jednotka byla i u britské Royal Air Force, která testovala převážně německou kořistní techniku, ale objevil se u ní i jeden italský CR.42.


Focke-Wulf Fw 190 a Junkers Ju 88 u 1426.perutě (1945)

Peruť vznikla v listopadu 1941 v britském Duxfordu z malé skupinky pilotů, původně sloužících u 41.perutě RAF. Kořistní letadla se k jednotce dostávala různými způsoby, kdy byly stroje ukořistěny postupujícími pozemními jednotkami, nouzová přistání, či přímé přelety německých pilotů k nepříteli. Tato letadla byla následně předána k jednotce ,,The air fighting development unit", což byla testovací a výzkumná jednotka RAF, která zkoumala taktiku nepřítele a věnovala se ukořistěním jeho strojů. Zde rovněž probíhalo testování kořistních letounů. Během testů došlo i k několika nehodám, v podobě srážek během cvičných soubojů, zbylá letadla byla po ukončení testů předávána do USA. Poškozená letdla většinou byla rozebrána an náhradní díly pro další stroje toho typu u jednotky.

Roku 1943 je jednotka přemístěna na základnu RAF Collyweston, kde byla 17.ledna 1945 ukončena její činnost, přičemž definitivně byla zrušena v prosinci roku 1945.


Přehled letadel, kterými jednotka disponovala v letech 1941-45:
*přehled může být neúplný

Messerschmitt Bf-109
E-3    1304    Bílá 1    AE479 - 22.11.1939 ukořistěn francouzskými jednotkami, předán RAF 2.5.1940 - v dubnu 1942 předán do USA

E-4    4101    Černá 12"   DG200 - 27.listopadu 1940 německý pilot Wolfgang Teumer (z JG 51 ) nouzově přistál na britském pobřeží. Roku 1942 prodělal testy na výkon vrtule.

F-2    12764    <<+    ES906 - Původně z I. / JG 26 , pilotovaný Gruppenkommandeur Rolf Pinger nouzově přistál u Doveru 10.července 1941 po souboji, Opraven v RAE, hodnoce v AFDU a 20.října 1941 ztracen při havárii

F-4 / B    7232    Bílá 11    NN644 - 20.května 1942 poškozen při útoku na námořní konvoj, nouzově přistál u Beachy Head, používán do konce války

G-2/Trop    10639   Černá 6     RN288 - Původně z 8 /. JG 27, nalezen v listopadu 1942 u Tobruku. Do konce roku testován, poté muzejní kus

G-6/U2    412951    Bílá 16   TP814 - Poručík Horst Prenzel, Staffelkapitän 1. / JG 301, přisrál nouzově u Manstonu 21.července 1944 po pokusu o výpad do invazního prostoru. 23.listopadu 1944 odepsán pro nehodu

G-6 (trop.)    ?       VX101 - nalezen na Blízkém východě roku 1943. Odepsaný po nouzovém přistání na ostrově Thorney 19.května 1944


Focke-Wulf Fw-190
A-3    135313       MP499 - Oblt. Armin Faber, Gruppe adjutant III. / JG 2 "Richthofen" 23.července 1942 omylem přistál na britském letišti po sestřelu Spitfiru a ztrátě orientace. 18.září 1943 byl letoun odepsán

A-5/U8    2596    Bílá 6    PN999 - Původně I. / SKG 10, pilotovaný Uffz. Ohne Werner,  20.června 1943 omylem přistál na britském letišti Manston

A-4/U8    7155       PE882 - Původně z II. / SKG 10, pilotovaný Uzz. Otto Bechtolder, 16.dubna 1943 po ztrátě orientace přistál na britském letišti West Malling

A-4/U8    5843    Rudá 9    PM679 - Původně 2./SKG 10, pilotovaný Uffz. Heinz Ehrhardt, omylem přistál u Kentu dne 20.května 1943. Poslední let byl červen 1944 pro poruchu motoru, použití jako nouzových součátek pro stroje PE882 a PN999.


Junkers Ju-88
A-4       4D + DL    EE205 - Původně 3./KG 30, přistál omylem v RAF Lulsgate Bottom, po nočním náletu na Birkenhead z 23. na 24.červenec 1941

A-5    6073    M2 + MK    HM509 - Původně KuFlGr.106, omylem přistál u RAF Chivenor, 26 listopadu 1941, 19.5.1944 poškozen, opraven

G-1    712273    4R + UR    TP190 - Původně III. / NJG 2, pilotovaný Obgfr. Maekle, stroj byl vabven SN-2 radar FuG 220, naváděcím zařízením FuG 227 "Flensburg " a FuG 350 "Naxos", 13.července 1944 nouzově přistál na britském území, vyřazen v září 1945

R-1    360043   D5 + EV    PJ876 - Původně 10. /  NJG 3, dezerce posádky 9.5.1943

S-1    140604    RF + MT    TS472 - ukořistěn u Vélizy-Villacoublay, poblíž Paříže v září 1944



Jiné typy letadel u perutě
Bf 110    C-4    2177    5F-CM    AX772 - poškozen stíhači RAf během průzkumné mise 21.7.1940, vyřazen v roce 1947

CR.42 MM5701    13-95    BT474 - nouzové přistání na pláži u Orford Ness kvůli poruše motoru, 11.listopadu 1940

He 111    H-1    6853    1H + EN    AW177 - Původně od II. /KG 26 - havaroval 10.11.1943 již jako stroj 1426.perutě, Pilot byl F / O Barr a šest dalších zahynulo, 4 zranění

Hs 129    B-1    0297    NF756     - Původně od I. / SG 2, ukořistěn v severní Africe, 7.7.1943 předán v rozebraném stavu 1426.peruti, vyřazen v srpnu 1947

Me 410    A-3    10259   F6 + OK    TF209 - Původně od 2.(F)/ 122, ukořistěn po nouzovém přistání Monte Corvino , Itálie po ztrátě orientace posádky, používán do léta 1946


Dále jednotka obdržela britské stroje, určené převážně ke spojovacím letům:
-Avro Anson Mk.I    (N9882)
-Airspeed Oxford Mk.II    (V3781)
-General aircraft Monospar ST-25    (K8308)

Video s Bf-110 od jednotky 1426.peruť:
http://wn.com/No_1426_Flight_RAF

V dnešní době je možné spatřit čtyři letadla používána 1426.perutí:
-Bf 109 E-3 AE479
-Bf 109 G2 RN228 ("Černá 6")
-Fiat CR42 BT474
-Ju 88R-1 PJ876


Zdroje:
Wikipedie.org
enotes.com
wn.com

Gliwický incident v předvečer války (31.8.1939)

Gliwice je malé městečko v dnešním Polsku, roku 1939 se nacházelo na německém území, tzv. Horní Slezsko. O tato území byla od roku 1918 až do 20.let 20.století vedeny boje mezi polskou armádou a německým Freikorpsem. Město zůstalo nakonec v Německu až do roku 1945, kdy se stalo definitivní součástí Polska. Městečko mělo sehrát roli i při budoucím plánu nacistického vedení na tahájení nové světové války.

Problémem v očích Němců ovšem byla spojenecká smlouva Polska s Francií a Británií. Hitler se nechtěl (alespoň roku 1939) dostat do konfliktu se západoevropskými mocnostmi, proto pověřil svého prvního muže - Heinricha Himmlera, vedoucího SS - provedením akce, jež by dala Německu důvod zaútočit s oprávněním na Polsko. Ten tím pověřil svého chráněnce - Reinhrada Heydricha -rovněž příslušníka SS a SD. Úkol si Heydrich vzal do spolupráce s Heinrichem Müllerem, velitelem gestapa.

Akci samotnou provedlo komando SD. Příslušníci Bezpečnostní služby (Sicherheitsdienst - SD) byli obléknuti do uniforem polské pravidelné armády. Pod rouškou tmy 31.srpna 1939 členové útočného komanda, pod vedením majora SS Alfreda Naujockse, vtrhli do místností vysílčky v polských uniformách a po krátké přestřelce, během které nechali v objektu těla vězňů oblečených do uniforem polské armády, včetně Franciszek Honioka, Němce, který pomáhal polským lidem a byl den před tím zatčen gestapem. Ten byl na místě otráven injekční stříkačkou s jedem, oblčen do polské uniformy a několikrát střelen, aby jeho smart v boji nabyla na realitě.

Poté Němci vysílali rozhlasem v polštině zprávu, ovšem do vysílání se dostalo pouze devět slov: ,,Pozor! Tady Gliwice, rozhlasová stanice je v polských rukou."

Přestože samotné vysílání zprávy nebylo plně odvysíláno, bylo slyšet údajně v okolních polských i německých vesnicích. Ještě téhož večera Adolf Hitler vystoupil se svým dalším hořečným projevem o krutosti Polska. Nad ránem 1.září 1939 se přes německo-polské hranice převalily první německé tanky. Začala druhé světová válka.

Američtí korespondenti byli svoláni k dalšímu dni, ale žádné neutrální strany neměly dovoleno vyšetřovat incident v detailu a mezinárodní veřejnost byla skeptická ohledně německé verze incidentu. Nemnoho dnů poinvazi do Polska, mezinárodní veřejnost a tisk pochopili, co znamená německá obranná prevence - ve dnech bezprostředně po Gleiwitzském incidentu bylo poznáno, že operace musela být plánována měsíce předem.
Pravdu němečtí představitelé řekli až před Norimberským tribunálem.


O incidentu byl natočen roku 1961 i černobílý film: The Gleiwitz Case (Glivický případ)



Zdroje:
Wikipedie-org
http://wikipedia.infostar.cz
časopis Extra Revue

Hnutí Basmachi (1916-1931)

Hnutí Basmachi, nebo též Basmachské povstání, byl ozbrojený odpor muslimských národů, převážně v oblastech dnešního Turecka, proti ruské carské, později sovětské, vládě. Kořeny hnutí začínají kolem roku 1916, kdy propukly první větší nepokoje proti odvodu muslimů do carské armády a nasazení na frontě. V období po říjnové revoluci roku 1917 se rozšířilo povstání s centrem v okolí údolí Fergana, později rozšířené po celém území pozdějšího sovětského Turkestánu.

Po velké ofenzívě Rudé armády v polovině roku 1920 popularita hnutí upadala. I když se opět odpor rozhořel poté, co sovětská vláda zahájila kolektivizaci, nakonec hnutí bylo poraženo.


Charakter hnutí
Basmachi hnutí byla národně osvobozenecká skupina, která se snažila ukončit nadvládu cizí vlády nad územím střední Asie a také na území protektorátů Chiva a Bokhara. "Basmach" je turecký výraz pro skupiny vrahů a překupníků, kteří přepadávali kolony karavanů. Sověti líčili hnutí jako skupinu banditů, motivovaných islámským fundamentalismem, vedoucích kontrarevoluční válku s podporou britské vlády.
Ve skutečnosti se jednalo o rozmanitou a mnohotvárnou společnost, která získala pouze omezenou zahraniční pomoc. Celkově bylo západními mocnostmi na hnutí pohlíženo jako na bojovníky proti obávaným Bolševikům, zároveň se ale jednalo o typický příklad národnostího odporu, s kterým se setkávali ve vlastních koloniích. Přesto se některým skupinám dostalo pomoci od britské a turecké tajné služby. Naopak zvláštní oddíly Rudé armády se snažili, vydávající se za příslušníky hnutí, překazit dodávky materiálu.


Ačkoliv mnoho bojovníků bylo motivováno výzvou k džihádu, Basmachi čerpalo podporu z mnoha ideologických táborů a velkých skupin obyvatelstva. V různých oblastech hnutí čerpalo podporu od tzv. Jadid, což bylo hnutí muslimských reformátorů, pantureckých ideologů a levicových nacionalistů.
Rolníci a kočovníci se, narozdí lod ruského carského řádu, s novým sovětským režimem nesmířila, jelikož ten propagoval silný protiislámský postoj, včetně zabavení hospodářských zvířat a potravin. Skutečnost, že carští kolonizátoři z velké části přešli k Bolševikům, učinilo z obou forem vlád pro místní totéž zlo.

Ekonomické a historické pozadí

Ruský Turkestan byl ovládán z Taškentu. Území na východ od Taškentu bylo etnicky různorodé, hustě osídlené území, které bylo rozděleno mezi Sarty, zamědělským národem a Kirgizy, zastávající kočovný život. Za carské vlády byla oblast přeměněna na území určené k pěstování bavlny, ovšem v důsledku rozvoje byli místní obchodníci na tom hůře než jejich ruští protějšci, navzdory větším pláním a množství bavlny. Celkově se úroveň živobytí nezlepšila a z mnoha dříve prosperujících kmenů se stali bídníci a dlužníci. 

Cena balvny za první světové války navíc byla ještě horší, výkup menší. Muslimské duchovenstvo odsoudilo hazard a alkohol, který se rychle díky krizi rozšiřoval. Díky tomu zločinost stoupala, navíc mnoho banditů se uskupilo do band, které utvořily v budoucnu uskupení, později známé jako hnutí Basmachi. 

Povstání v ruském Turkestánu

Hlavní vlna násilí a odporu v ruské části Turkestánu začala roku 1916, kdy carská vláda zastavila omezení, které uvolňovalo muslimy od služby v ruské armádě. Výsledkem bylo všeobecné povstání, zahrnující převážně střední oblasti dnešního Kazachstánu a Uzbekistánu. Napětí mezi národy střední Asie (zejména kazachů) a ruskými osadníky se zvětšovalo, přičemž docházelo k mnoha střetům. Tisíce lidí bylo zabito, další stattisíce utekly do okolních zemí, převážně Číny. Povstání z roku 1916 bylo prvním velkým protiruským vystoupením národů ve střední Asii a vlastně předznamenalo pád moci cara Mikuláše II. následujícího roku.

 

Samostatnost a začátky bojů

V důsledku únorové revoluce z roku 1917 se začaly muslimské síly organizovat. Členové proruského muslimského spolku tvořili tzv. muslimskou radu, která se snažila vytvořit vlastní stát s demokratickými hodnotami pro všechny muslimy. Tito muslimští nacionalsité vytvořili navíc koalici mezi sebou. Tato koalice se ovšem, po říjnové revoluci v Rusku téhož roku, rozpadla, když Jadidové poskytli podporu Bolševokům při říjnové revoluci. Taškent zástupců Sovětských vojáků a pracovníků, což byla organizace ruských železničářů a koloniálních pracovníků, odmítl muslimskou účast ve vládě. Tashkent Sovětů nejprve uznal orgán Kokand,  ale omezil jeho pravomoci. 
Po nepokojích v Taškentu se mnoho členů i přes jejich levicové smýšlení, přidalo k hnutí Bílých Bělogvardějců. Politicky i vojensky slabá vláda muslimů se začala poohlížet po ochraně. Za tímto účelem byla skupina ozbrojených banditů pod velením Igrashe Baye, amnestiována a narekrutována bránit Kokand. 

Tato síla ovšem nebyla schopna odrazit ani zabránit postupu taškentských Sovětů. Vojáci Rudé armády a arménských  Dashnaků vydrancovali Kokand a její postup byl zcela v souladu s termínem Progrom. Údajně mělo zamřít až přes 14 000 lidí. Tento masakr, ve kterém většinu obětí tvořili rolníci, popudil muslimskou populaci.  Irgash Bay se začal provolávat vůdcem armády jako tzv. "Nejvyšší vůdce islámské armády."

Mezitím sovětská vojska dosadila Emira Sayeed Alim Khan Bokhara ve prospěch frakce mladých levicových Bokharanů vedená Faizullah Khojaev. V Khanate Chiva basmachský vůdce muslimů Junaid Khan svrhl ruskou loutkovou vládu a zamezil novelizacím radikálních mladých Bachmanů.

První fáze povstání v údolí Fergana 

Irgashovy nároky na vedení armády věřících získaly uznání duchovenstva údolí Fergana a ten brzy získal velkou bojovou sílu. Znárodňovací akce vedené z Taškentu způsobily ekonomický kolaps a obyvatelstvo údolí Fergana začalo čelit haldomoru z důsledku nulového dovozu obilí. Všechny tyto faktory přispěly k tomu, že se obyvatelé připojovali k hnutí Basmachi. Irgash se tak stal soupeřem Madamina Bay, ale zabezpečil formální, nominální vedení hnutí u Rady v březnu 1919.

V rámci politiky válečného komunismu vytvořili rolníci  Tashkentskou sovětskou armádu. V květnu 1919 Madamin Bay vytvořil alianci s osadníky, což znamená pakt o neútočení mezi sebou. Noví spojenci začali jednat o založení společného rusko-muslimského státu, s opatřeními, rozdělením pravomocí a kulturních práv pro obě skupiny. Spory o islámské orientaci Basmachi vedly k rozpadu aliance.

 Na přelomu let 1919-20  byla v oblasti krutá zima, což vyčerpalo její obyvatele a snížilo již tak malé zásoby. Navíc Madamin Bay přeběhl v březnu 1920 k Sovětům. Mezitím toho využili různé místní frakce k získání obyvatel, vliv hnutí Basmachi se zmenšoval a hnutí ztrácelo kontrolu nad většinou obydlených oblastí. 

Zklidnění ovšem entrvalo dlouho. Během léta 1920 se Bolševici cítili natolik silní, že zahájili rekvizici potravin a zahájeli povolávání muslimských vojáků do základní služby.Výsledkem bylo opětovné zahájení povstání a nové skupiny hnutí Basmachi, živené islámskými hesly. Nové povstání se rozšířilo po celém Turkestánu.

 

Basmachi v Khiva a Bokhara

V lednu 1920 Rudá armáda obsadila město Khiva a zahájila výstavbu nové Khivanské prozatímní vlády. Junaid Khan uprchl do pouště se svými stoupenci, a Basmachi hnutí v regionu Khworezm bylo na světě. Před koncem roku 1920 Sověty sesadila mladá khivanská vláda a muslimětí nacionalisté velmi ji posílili. V srpnu téhož roku byl emír Bokhara definitivně sesazen a z exilu v Afghánistánu se vrátil Emir, který řídil Bokharské Basmachi hnutí.

 Povstání se tak začalo šířit do Kazachstánu, stejně jako do Tádžikistánu a turkmenského území. V listopadu 1921, generál Enver İsmail, bývalý turecký ministr války, přijel do Bokhara za účelem pomoci sovětskému válečnému úsilí. Místo toho utekl a stal se jedním z představitelů hnutí . Tento nový vládce chtěl vytvořit pantureckou konfederaci zahrnující oblast střední Asie včetně Číny. Jeho výzva k džihádu přitahovala velkou podporu, a podařilo se mu proměnit skupinu partyzánů Basmachi do impozantní armády čítající 16.000 mužů.

Na začátku roku 1922 byla značná část Bukharáské sovětské republiky, včetně Samarkand a Dušanbe, pod kontrolou Basmachi. Mezitím Dunganské muslimské obyvatelstvo vytvořilo pluk kavalérie, určený bojovat společně se Sověty proti Basmachi. 

Porážka hnutí

Nyní, když se nebylo čeho bát, přijaly sovětské orgány dvojí strategii k potlačení vzpoury: politické a náboženské ústupky kombinované společně s vojenskou silou. Moskva se snažila zintenzivnit boje použitím dobrovolnické milice muslimských rolníků, tzv. Rudých tyčí. Odhaduje se, že 20-25% všech sovětských sil v této oblasti byly muslimové. Sověti nyní spoléhali převážně na jednotky Rudé armády, které právě prošly občanskou válkou, navíc mohly býti podporovány letadly. Strategie náletů byla správná, a když v květnu 1922 Enver Pasha odmítl mírovou nabídku a vydal ultimatum požadující, aby všechny jednotky Rudé armády byly staženy z Turkestánu do patnácti dnů, byla Moskva dobře připravena na střet.

V červnu 1922 sovětské jednotky porazily oddíly hnutí Basmachi v bitvě o Kafrun. Rudá armáda začala tlačit rebely na východ, přičemž sám Enver byl zabit při posledním jízdním útoku hnutí 4.srpna 1922. Jeho nástupce, Selim Paša, pokračoval v boji, ovšem roku 1923 byl nucen uprchnout do Afghánistánu. 

Přítomnost hnutí v údolí Fergana pokračovala až do roku 1924. Podle britských zpravodajských sil se v oblasti nacházelo kolem 5000 - 6000 mužů schopných boje. Ovšem v této době byla již popularita hnutí stále nižší, mnoho rolníků se chtělo vrátit na svá území, navíc nová sovětská politika zcela změnila životy většiny lidí k lepšímu. 

Občasné skupinky hnutí ovšem vydržely v různých koutech pohoří podél hranice s Afghánistánem až do roku 1930, přičemž velitelé hnutí - Faizal Maksum a Ibrahim Bay - provedli roku 1929 několik výpadů do sovětské republiky Tádžikistán. Roku 1931 byl v Turkmenistánu zničen poslední odpor, přičemž byl zabit i Ibrahim Bay, což byl i konec hnutí. Poslední pevnosti hnutí padly do roku 1934. Pád posledních příslušníků hnutí již ovšem nic neznamenal a celé hnutí nedokázalo zabránit vzniku Kazašské a Turkmensitánské sovětské republiky, které jako součást Sovětského svazu se udržely až do začátku 90.let 20.století.

Obrněný automobil vz.27 (PA-III)

Obrněný automobil vzor 27 měl být následovníkem staršího OA vz.23. Roku 1925 začaly práce na automobilu, přičemž následujícího roku byly práce hotovy a armáda si objednala 12 kusů těchto vozidel. Firmě Škoda se podařilo sestrojit pozoruhodný podvozek, konstrukčně patřící k systému 4x2 - čtyři kola z toho dvě poháněná, bez možnosti řídit a pohánět obě nápravy zároveň.


Celkem armáda nakonec převzala 15 kusů těchto vozidel. Zajímavé je, že přicházely i objednávky ze zahraničí (vzhledem k tomu, žo toto vozidlo se stalo jedním z nejodsuzovanějších AO v historii naší armády). Tyto objednávky ovšem musely Škodovy závody odmítnout z důvodu nedostatku výrobní kapacity. Československá armáda obdržela celkem 15 kusů, přičemž byl vyroben i prototyp vozidla, který zůstal firmě (?). Ministerstvo vnitra v roce 1938 objednalo od armády 3 kusy OA vz.27 pro podporu pěších jednotek SOS umístěných na našich hranicích.

V roce 1929 se četa OA vz.27 vydala na cvičení z Prahy do Košic po vlastní ose!! ( cca 700km! ) Při desetidením cvičení řešily posádky závady jen drobného charakteru!
Přehled útočné vozby: http://forum.valka.cz/index.php/f/501932/title/OA-vz-27

Armádní stroje se účastnily potlačení Sudetoněmeckého puče ze září roku 1938 a účastnily se i bojů s maďarskou armádou na jižním Slovensku a Podkarpatské Rusi. Právě z Podkarpatské Rusi musela trojice těchto vozidel ustoupit do Rumunska, aby nepadla do ruk maďarské armády. Zde byly osádky internovány a vozidla č. 13.350, 13.351 a 13.352 zařazena do výzbroje rumunské armády. 2 kusy byly zničeny v roce 1944 při americkém náletu na Ploešti.

Německá armáda ukořistila celkem 10 kusů (včetně prototypu), přičemž jejich nasazení či jiné použití není známo. Minimálně jeden stroj byl přestavěn na Funkwagen 27 (t), přičemž největší úpravy se týkaly uvolnění přední nápravy pro řízení.

Užívatelé po 15.3.1939 :
Nemecko - 9ks + prototyp (?)
Slovenský štát - 3ks - vyřazené v roce 1943
Rumunsko - 3ks (po obsazení Podkarpatské Rusi maďarskými vojsky, kde byly dislokované, ustoupily do Rumunska)-2ks zničené v roce 1944 v Ploešti během spojeneckém náletu


V německých službách s rádioanténou

Technické údaje:
hmotnost: 6,6 t
délka: 5,35 m
šířka: 1,95 m
výška: 2,66 m

pancéřování: 3 až 5,5 mm
výzbroj: 2 těžké kulomety Schwarzlose vz. 7/24; 1 záložní lehký kulomet vz. 26
zásoba munice: 5 750 kusů
osádka: 5 mužů

motor: vodou chlazený čtyrválec
obsah: 5 700 cm
výkon: 60 HP/ 1600 O/M
maximální rychlost: 35 km/h
operační dosah: 250 km


Zdroje:
Wikipedie
portalvojna.net
valka.cz
panzernet.net

Obrněný automobil vz.23 (Želva)

Vývoj vozidla
Roku 1923 vznikl na základě armádního rozhodnutí nový obrněný automobil pro československou armádu. Nesl tovární označení PA-II, v československé armádě známý pod označením Obrněný automobil vzor 23. Prvné sériové kusy byly hotovy v létě 1924. Po zkouškách, které následovaly a úpravách, které si tyto zkoušky vyžádaly, převzala československá armády první kusy v listopadu 1925.


Československá armáda a četnictvo
Obrněné automobily vz.23 se ukázaly ovšem jako zcela nevyhovující. A to z důvodů slabého pancéřování a nemohly vést boj s nepřátelskými obrněnými vozy. Československá armáda další vozidla proto neobjednala a již převzatých strojů se snažila zbavit. Proto byla vozidla předána četnictvu (označení vozidel NIX58 - NIX 69), v roce 1927 byly tři kusy prodány vídeňské policii  a zyblých devět kusů přeznačeno (13267-13275 - 9ks). Jako náhrada za tři kusy dodané vídeňské policii měla firma Škoda dodat armádě tři kusy novějších OA vz.27.

Vozidla, které československá armáda obdržela, se aktivně až do roku 1937 účastnila různých přehlídek, poté byla předána českému četnictvu. Želvy byly u policejních úřadů v Moravské Ostravě, Liberci a Mostě, každý úřad tak disponoval po třech kusech. Během mobilisace měla vozidla působit ve prospěch četnictva a jednotek SOS, po okupaci 15.března 1939 byly zabaveny a předány německé branné moci (Wehrmacht). Údajně jedna z želv byla u divize Deutschland a zůčastnila se i operace Barbarossa.

Údaje platné během služby v armádě RČS
    Posádka: 4 muži
    Výzbroj: 4 kulomety
    Nábojů: 6250 kusů
    Počet ve výzbroji Čs. armády: 9 ks.
    Cena bez výzbroje: 680 000 Kč (627 159kč - portalvojna.cz)


Československý armádní stroj vz.23


Obrněné automobily v Rakousku
Stroje předané vídeňské policii měly rovněž poměrně zajímavou historii. Roku 1934 se účastnily potlačení nacistického puče, při kterém byl dokonce zavražděn rakouský kancléř. Poté sloužily v několika dalších jednotkách rakouské policie. Dvě vozidla byla začleněna do rakousko-chorvatské 16. policejní obrněné roty a byly používány v rámci pořádkové policie v chorvatské Somobore. Před koncem války v dubnu roku 1945 byly stroje pravděpodobně znehodnoceny a opuštěny svými osádkami.


Rakouský stroj, zde na fotce během potlačení pokusu o puč, 1934


Konec stroje, zde OA vz.23 zničen na konci války

Technické údaje
Motor:
čtyřtakt, čtyřválec - válce ve dvou blocích
70 HP při 1400 ot/min
vrtání - 135 mm
zdvih - 170 mm
objem válců - 9,7 l
karburátor Zenith T.D. , zapalován Bosch
do dalších podrobností se nebudu pouštět,

řazení - čtyři rychlosti vpřed a to samé vzad.

Rychlost vozidla při 1400 otáčkách za minutu:
I. stupeň - 10,5 km/h
II. stupeň - 17,5
III. stupeň - 30,5
IV. stupeň - 40

Základní číselné údaje o vozidle:
délka vozidla - 6000 mm
šířka vozidla - 2160 mm
výška vozidla - 2600 mm
rozchod kol - 1680 mm
rozvor náprav - 3800 mm
nejmenší otočný rádius - 9000 mm
váha vozidla - 7360 kg

nejvyšší rychlost - 70 km/h
spotřeba benzínu na 100 km - 42 kg
spotřeba oleje na 100 km - 3 kg
akční rádius - 250 km
stoupavost na tvrdé silnici - 20,6 stupně
stoupavost na špatné cestě v terénu - 11,5 stupně

množství vody v motoru a chladiči a potrubí - 98 l
obsah benzínové nádrže - hlavní - 145 l
obsah benzínové nádrže záložní - 28,5 l