Projekt 10TP (Polsko)

Nový polský projekt měl pro roky 1936 - 1942 vyřešit polský problém všestranně použitelného tanku. Opět ve společnosti BBT Br. Panc se ujmuli tohoto úkolu. Již na konci 20.let, přesněji v roce 1928 si Poláci všimli nového amerického tanku Christie M1928. Proto armáda poslala kapitána Rucińskiho do Spojených států, aby zde získal plány, licenci a minimálně jeden postavený stroj. K tomu ovšem nikdy nedošlo, jelikož John Walter Christie, konstruktér tanku se bál, že Poláci za licenci platit nebudou a naopak tank můžou ještě okopírovat.

Proto začali polští inženýři pracovat koncem roku 1930 na vlastních návrzích se známými technickými údaji amerického vzoru, přesněji podle dvou amerických modelů - Christie M1928 a Christie M1931. Většina ,,známých technických údajů" byla složena z poznámek a náčrtků kapitána Rucińskiho, reklamních letáků a již několika málo známých fotek amerického vzoru. Roku 1932 již byly připraveny základní konstrukční výpočty a nákresy, ovšem projekt byl pozastaven, jelikož se podařilo získat z Velké Británie lehký tank Vickers Mark E. Ten se stal základem pro lehký tank 7TP, jemuž byla dána veškerá priorita.

Navíc roku 1934 byla zahájena likvidace Vojensko-výzkumného ústavu, takže pod dohledem komise byly zničeny i dokumentace, získaná v rámci licence. Likvidaci přežilo pouze několik ručně psaných poznámek a kreseb. Z tohoto ,,nic" byl 10.března 1935 zahájen projekt s názvem 10TP pod velením majora Rudolfa Gundlacha. Výzkumný tým se skládal z inženýrů Jana Łapuszewski , Stefana Ołdakowski , Mieczysława Staszewski , Kazimierza Hejnowicze a procesního inženýra Jerzyho Napiórkowski.

Přestože ještě v průběhu roku 1936 probíhala výroba prototypu, bylo vozidlo již navrženo do plánů na výstavbu tankového vojska. Celkem  se počítalo, že budou vybudovány celkem 4 tankové prapory po 16 kusech tohoto tanku. Jednalo se o koncept tankových jednotek polské armády, jež měl platit pro roku 1936-1942. Tankové prapory měly podléhat pod dvě speciálně pro tento účel vytvořené motorizované jízdní brigády.

V roce 1937 začala montáž prvního prototypu v oblasti státních strojírenských podniků ( PZInż.), přesněji v továrně Ursus u Varšavy. Práce podléhali pod velení kapitána Kazimierze Grünera. Kompletace prototypu skončila v červenci 1938. Celková doba výroby prototypu byla prodloužena tím, že již dříve bylo rozhodnuto o použití zahraničních dílů, jako třeba motor s větším výkonem.

Technické údaje:

Tank 10TP tank měl široký trup, jež umožnil, aby dva členové posádky seděli vedle sebe (řidič a střelec z kulometu) a prostornou dvoučlennou věž. Řešení problému jízdy na kolech nebo na pásech bylo kompletně zpracováno podle amerického vzoru, nicméně polští konstruktéři vyvinuli nové, větší pásy, hnací řetězová kola a způsob spojení pásů s koly. Řízení pomocí hydraulických mechanismů bylo celkově moderním řešením, jelikož umožňovalo otočení a změnu směru jízdy stroje přímo na místě v libovolné rychlosti.

Spojka a převodovka - suchá lamelová hlavní spojka s mechanickou převodovkou, stupně rychlosti - 4 stupně vpřed, 1 zpátečka.

Hydraulicky ovládané boční spojky s bubnovými brzdami, mechanické koncové převody přenášející sílu pro pohon ozubených kol a poslední dvojice kol pro silniční provoz. Převodovka pohánějící zadní kola umístěna uvnitř své houpací paže.

Podvozek - 4 párů velkých dvoulůžkových roadwheels s gumovými okraji, odpružené nezávisle na houpací ruce a vertikální spirálové pružiny s nastavení tuhosti (pružiny na předním párem kol byly vodorovně). Hnací ozubené kolo je v zadní části, vloženém v přední části. Přední pár roadwheels byla řiditelná, na otočných nápravách. Druhá dvojice kol hydraulicky zvednutím za řízení bez stopy. Single-pin, single-kovové ozubené dráhy, každý z 65-67 odkazy, link šířka cca. 350 mm, rozteč cca. 170 mm, délka stopy na zemi cca. 334 cm, stopa cca. 224 cm. Když sesedl, byly stopy dát na blatníky a pevné s pruhy.

Elektrická instalace - generátor 300 W, baterie 120 Ah. A plánované komunikační prostředky byly N2C rádio věžového výklenku a telefon.

Měrný tlak    0,47 kg / cm ² (na dráze)

Max. příkrost    37 °

Převýšení příkopu    220cm

Hloubka brodění    100cm

Pohon tanku obstarával 12 válcový americký motor La France  o výkonu 210 - 240 HP.

Objem nádrží    130 l

Rychlostní řazení - 5 stupňová převodovka

Dojezd:

silnice: 210 km

terén: 130 km

Rychlost    50-75km/h

Specifikace:

Hmotnost    12,8 t

Délka    5,4 m

Šířka           2,55 m

Výška    2,2 m

Posádka    4

Pancéřování:

Pancéřování bylo z válcovaných pancéřových plátů svařovaných k sobě.

Trup: čelo, boky, zadní část: 20 mm

Podvozek a střecha trupu:  8 mm

Věžička - čelo a boky: 16 mm

Výzbroj:

1x kanón ráže 37 mm Bofors wz. 36

Kadence    12 ran za minutu

Úsťová rychlost    800-870 m / s

Účinný dosah    4000 m

Maximální dosah    6500 m

Munice: předpokládáno 80 nábojů

2x kulomety ráže 7.92 mm CKM wz.30

Kadence    500 ran / min

Úsťová rychlost    845 m / s

Použitá munice 7.92 × 57 mm Mauser

Munice: předpokládáno 84500 nábojů (338 pásů po 250 nábojích)

Testy a konec projektu 10TP:

Tank vyjel na svou první trasu do terénu až 16.srpna 1938, řidičem byl vojenský specialista seržant Polinarek pod osobním dohledem náčelníka zkušebního a experimentálního odboru předsednictva technické studie na obrněnou techniku (Biuro badan Technicznych Broni Pancernych BBT Br.Panc.) Kapitána Leona Czekalskiho.  Testy byly drženy co nejvíce v tajnosti, jelikož se polská armáda obávala výzkumné činnosti německého Abwehru. V průběhu testovací jízdy se došlo k závěru, že pro velkou fyzickou námahu při řízení je stroj vhodný pro jízdu jen po pevných podložích.

Kapitán Leon Czekalski z BBT Br.Panc hlásil:

,,... Tank odjel z oblasti WD v 09:25 hod. a dorazil do Pomiechówek ve třináct hodin, takže ujel 57,3 km za 2 hodiny a 20 minut ... Následující průměrná rychlost - bylo dosaženo: tvrzená silnice - 34,5 km / h , polní cesta - 20,6 km / h ...

Tank je vynikající řídit na prašných cestách, přejíždí jakýkoli oblouk s lehkostí ... v krajině s nerovnostmi či krátery věřím, že nabídne dobré vlastnosti ke střelbě. Přední blatníky jsou příliš krátké, prach nepohlcují a ten jde přímo před průzor řidiči ... Rovněž prach a písek se až moc usazuje v převodovce ... tank do strmého kopce (cca 35 ° - 40 °) jede bez zachytnutí podvozku o převis, v případě brodění vodou není problém projeti vodou nad úroveň podvozku ... Na cestě zpět se (tank) dostal do hlubokého příkopu u silnice v Lomianki (asi 2 m hluboká), s uřezaným stromem poblíž silnice ... Tank vyjel z příkopu na zpátečku bez problémů ... Důvodem sjetí do příkopu bylo dočasné selhání brzd ...

Poznámky: výsledek první testu na silnici ve vzdálenosti trasy 111 km byl uspokojivý, pokud jde o rychlost a překonání terénních nerovností."

Přesto pro velké mechanické závady (převodovka, selhání brzd) je stroj odstaven, teprve 30.září téhož roku je přesunut do výzkumných dílen, kde byly provedeny konstrukční změny. Dne 16. ledna 1939 je stroj testován pod dohledem svého hlavního návrháře během zkušební jízdy do blízkých Łowicz. Poté během 22. až 25.dubna 1939 stroj ujel v rámci testovacích jízd celkem 610 km. Do tohoto data stroj již ujel celkem 2000 km.

Poté byl stroj opět odeslán do výzkumných dílen, kde zkontrolovali jeho technické opotřebení. Motor a podvozek byly kompletně rozebrány a zkoumány úrovně jejich poškození a opotřebení a dělány návrhy možné příčiny poruch a jejich odstranění. V průběhu těchto testů někteří inženýři konstatovali, že stroj měl býti čistě pásový, jelikož přizpůsobení stroje pro jízdu na kolech i pásech bylo až příliš složité a přidávalo stroji a hmotnosti. Rozdíl v této hmotnosti by bylo možné vykompenzovat zesílením pancéřování či výměnou za výkonnější hlavní zbraň.

Sériové výrobě, jež by zcela určitě po odstranění technických problémů následovala, zabránila německá invaze v září 1939.

Maskovací zbarvení:

Prototyp byl nastříkán standardním polským kamuflážním schématem složeným ze tří barev:  pískovou žlutou a tmavě hnědou přes hnědo zelené podkladové základní zbarvení.  Barevné plochy byly přestříkané, s měkkými přechody, tvary byly převážně horizontální. Interiér byl malován v písku.

Zdroje:

wwiivehicles.com

en.wikipedia.org

wpk.p.lodz.pl

derela.republika.pl

forum.valka.cz

Samochod pancerny wz.31 \ wz.33 "Ursus" (Polsko)

Samochod pancerny wz.31

Samochod pancerny wz.31

Tento stroj měl býti nástupcem starších nepovedených strojů wz.29. Starších strojů wz.29 bylo vyrobeno pouze 13 kusů, jelikož tato konstrukce má své výhody v podobě silné výzbroje a silného pancéřování, ale nesplňují základní požadavky polské armády v oblasti mobility. Práce na novém projektu začaly v roce 1930, zřejmě pod vlivem sovětské konstrukce BA-27M. Díky vzoru předlohy byl použit podvozek s nápravou 6x4, který zaručil možnost použití mohutnější výzbroje a silnějšího pancéřování. Samozřejmostí byla i lepší průchodnost členitým terénem s pevným podložím.

Problém s podvozkem pro polské konstruktéry vyřešila švýcarská firma Saurer SA, jež se zabývala výrobou zemědělských strojů a tahačů. Přestože nový stroj měl wz.29 nahradit, bylo ze staršího předchůdce použito množství původních komponentů jako byla např. věž.

Vývoj nového stroje začal v roce 1931. Projekt byl svěřen firmě BK Br.Panc WIBI. Přestože firma se s tímto zadáním vypořádala poměrně rychle (svůj projekt reprezentovala polskému velení ještě téhož roku), byl stroj celkově zklamáním. Stroj byl příliš dlouhý, mezera trupu mezi prvním a druhým párem kol byl příliš dlouhý, čili muselo dojít ke zpevnění konstrukce a tím i nárůstu hmotnosti stroje na 7 800 kg.

Touto hmotností došlo ke zhoršení jízdních vlastností včetně jízdy po nezpevněném povrchu a zatáčení při ostřejších odbočkách. V porovnání s obrněným automobilem wz.29 dosáhl nový projekt vysoké rychlosti a i přes svou mohutnost a těžkopádnost dokonce i lepších výkonů nejen na silnici, ale dokonce i v terénu. Výška automobilu byla vyšší než u předchůdce.

Pancéřování stroje bylo složeno z desek o síle 12 mm na předních partiích stroje, boky a záď byla 5 mm. Podle jiných údajů měla být síla pancéřování 13 mm na předních partiích a 6 mm na bocích a zádi. Pancéřové pláty byly připevněny k ocelové konstrukci za pomoci nýtů a držáků na konstrukci. Nejvíce byly pancéřovány prostory motoru a kabiny. Naopak podvozek neměl pancéřování žádné.

Výzbroj tvořil jeden kanón Puteaux SA 1918 ráže 37 mm v šestihranné věži a čtyřmi kulomety wz.25. Problematika kulometů je celkově složitější a je mnoho dohadů zda statickou výzbroj tvořily jen dva kulomety a dva byly záložní. Uvádím následující údaj:

 - jeden kulomet v zádi vozidla

 - jeden kulomet ve věži jako protiletadlová obrana

 - jeden kulomet v přední partii vozidla

Možností bylo i použití čtvrtého kulometu místo kanónové výzbroje. Munice se skládala z 100 nábojů do děla a 8000 nábojů pro 4 kulomety.

Pohonnou jednotku stroje tvořil 6ti válcový 4 taktní benzínový motor vodou chlazený motor Saurer BLD o výkonu 100HP. Tento motor mu zřejmě s největší pravděpodobností dodával rychlost 55-60 km/hod na pevném terénu. Původně byl ve hře i návrh na instalaci 4-válcový dieselový motor stejného podniku, ovšem projevil se menší výkon motoru.

Obsluhu vozidla tvořilo pět mužů.

Stroj byl předveden v roce 1931, ovšem vojenská komise jej odmítla z důvodu vysokých pořizovacích a možných údržbových nákladů. Celková cena jednoho stroje by činila 160 000 zlotých, přičemž cena za podvozek by byla 61 000, za pancéřování a výzbroj by byla rovných 99 000 zlotých!

Technické údaje:

Hmotnost: 7.8 t

Posádka: 5

Rozměry:

 - délka 700 cm

 - šířka 208 cm

 - výška 260 cm

Výzbroj: jeden 37 mm Puteaux SA 1918,

Pancéřování: 5-12 mm

Podvozek rámová konstrukce, dvojí poloha vedení, přední řiditelná kola

Pohon: 6x4

Samochod pancerny wz.33

Samochod pancerny wz.33 Ursus

V průběhu jednoho roku byl však projekt obrněného automobilu wz.31 přepracován. Hlavním rozdílem bylo použití podvozku nákladního automobilu Ursus, jež se v Polsku vyráběl v licenci a čili neměl být problém s dodávkou náhradních dílů. Podvozek měl standardní suspenzi na listových pružinách. Přední kola byla jednoduchá, vzadu bylo použito čtyř dvou párových kol. Všechna kola jsou vybavena pneumatikami o velikosti 20 x 7,5 dm.

K pohonu měl sloužit motor Saurer BLD, ovšem ten se ukázal jako nepoužitelný (či nestihl býti nainstalovaný), proto se konstruktéři museli uchýlit k použití méně výkonného, ale masověji používanějšího. Původně zamýšleli osadit stroj motorem Polski FIAT-122B, ovšem ten se ukázal svými rozměry a výkony jako nepoužitelný pro obrněné automobily. Rozhodli se proto pro použití 6ti-válcového benzínového motoru Hotchkiss o objemu 3,5 litru, s maximálním výkonem 70 koní, jež umožnil rychlost 60km/hod a dojezd 300 km.

Pro usnadnění možné výroby byli konstruktéři nuceni snížit plochu dotyku motoru s přepážkovou deskou. Navíc měl být motor umístěn blíže bojovému prostoru, kudy měl vést i odvod benzínových spalin a vodních výparů. Tento princip byl použit už u obrněných automobilů z první světové války.

Po předvedení stroje byly doporučeny opět úpravy. Zadní kulomet musel být zvednut na stejnou úroveň jako průzor řidiče. Bylo rovněž doporučeno přidati další tři průzory, po jednom na bocích a jeden v zádi. V roce 1934 tedy polské armáda objednala 62 kusů, ovšem později byla objednávka stornována z důvodů, že stroj svými výkony nijak nepřekonává wz.29.

Technické údaje:

Hmotnost: 6,1 tuny

Posádka: 5 - Dva řidiči, dva kulometčíci a velitel

Rozměry:

 - délka 6510 cm

 - šířka 1950 cm

 - výška 2480 cm

Výzbroj (dvě verze):

37mm kanón Hotchkiss a tři kulomety 7,92 mm (100 nábojů a 6000 nábojů)

čtyři 7,92 mm kulomet (8000 nábojů)

Pancéřování:

boky, střechy: 6 mm

přední: 13 mm

Podvozek: rámová konstrukce, dvojí poloha vedení, přední řiditelná kola

Pohon: 6x4

Zdroje:

dobroni.pl

aviarmor.net

Samochód pancerny wz.29 (Polsko)

Vznik vozidla:

Polopásový obrněný automobil wz.28 (polské označení Samochód pancerny wz.28) byl pro polské velení velkým zklamáním. Proto ihned po zavedení automobilu wz.28 byla vypsána soutěž na nový obrněný automobil pro polskou armádu. Nový stroj měl býti celkově nadřazenější oproti svému předchůdci:

 - lepší pancéřování

 - lepší průchodnost terénem

 - silnější výzbroj

Aby byly tyto body splněny, bylo potřeba najít i nový, lepší podvozek vhodný ke stavbě nového obrněného vozu. Tato situace byla celkem rychle vyřešena - v květnu 1924 podepsalo smlouvu na dodávku tří tunových automobilů Berlietów CBA a 1,5 tunových automobilů SPA 25 / C Polonia.

Je vcelku zajímavé, že konstruktéři zašli si pro inspiraci až na počátek světové války a za vzor pro nový stroj jim byl britský Austin a sovětská kopie Austin-Putilov. Hlavní inspirací byly dvě rychlosti jízdy směrem vzad, čímž měl být stroj schopný ústupu bez toho, aby se složitě musel otáčet a vystavit se nepřátelské palbě nechráněný.  Konstrukce věže byla uzpůsobena použití dvou zbraní najednou - kulomet a dělo, uspořádány naproti sobě, v případě obrněného protivníka mohlo střílet dělo, v případě pěchoty se věž otočila o 180 stupňů k použití kulometu. Většina zdrojů uvádí, že se Poláci inspirovali francouzským strojem Laffly S15 TOE, ale vzhledem k tomu, že francouzský stroj se objevil až roku 1934, lze spekulovat, že naopak koncepci věže okopírovali Francouzi od polského stroje.

Projekční práce byly hotovy v první polovině roku 1929.

Zkoušky prototypu ukazují, že i přes výhody, jako relativně silná výzbroj a pancéřování, měl stroj velké nedostatky. Jednalo se především nízkou rychlost a manévrovatelnost a velmi špatnou pohyblivost v terénu. Použitý podvozek i motor nebyl vhodný pro obrněný automobil. I samotná výzbroj i přes dobu svého vzniku byla již zastaralá. Rovněž zde byla znatelná absence rádio vybavení.

Celkově bylo v letech 1930 - 1931 vyrobeno pouze 10 kusů vozidla (podle dokumentů z roku 1934). I když uvádí se i 13 vyrobených strojů, zde zřejmě půjde i o úpravu ze strojů wz.28. Celkem se k červenci 1939 jednalo o 8 rezervních-mobilizačních strojů a pět školních.  Celkově jsou známy stroje pouze těchto výrobních čísel:  6608, 6628, 6753 a 6755. Minimálně jeden stroj (6814) byl upraven na stroj propagandy s reproduktory. Zajímavostí je, že probíhaly práce na nástupci na podvozku vozu wz.29 Saurer 6x4, též označen jako Samochód pancerny wz.31.

Technická stránka vozidla:

Rozměry vozidla:

Délka   5 510 mm

Šířka   1 850 mm

Výška   2 470 mm

Jiné údaje:

Hmotnost   4 800 kg

Osádka 4 (velitel, řidič, zadní řidiče a zadní střelec)

Pancéřování korby tvarově bylo poplatné době vzniku. Pancéřování, tvořeno tvrzenými válcovanými pláty z niklové ocely, bylo spojeno nýty. Jednotlivé pláty byly efektivně zkoseny pod různými úhly. Rovněž jako u staršího předchůdce nebyl ani tento stroj pancéřován zespodu, čili pro něj mohla konec cesty znamenat i protipěchotní mina. Celkové pancéřování stroje dosahovalo údajů:

Čelo trupu:    6 - 9 mm

Boky trupu:    9 mm

Záď trupu:    7 mm

Čelo věže:    9 mm

Boky věže:    9 mm

Záď věže:    9 mm

K pohonu tohoto kolosu sloužil

 - motor Ursus A

 - celkový výkon 35 hp při 2600 ot/min

 - Max. rychlost na silnici:    35 km/h

 - Max. rychlost v terénu:    25 km/h

 - Zásoba PHM:    105 L

 - Dojezd:    380 km na silnici / 250 km v mírném terénu

Mechanická převodovka měla čtyři stupně pro jízdu vpřed a jeden pro jízdu vzad. Hnaná byla pouze zadní náprava, vybavená dvojitými koly. Obě nápravy byly vypruženy pomocí listových per.

Originální byla konstrukce věže, která tvarem osmiúhelníku mohla pojmout vyzbroj tvořená kanonem SA-18 Puteaux ráže 37 mm a dvěma kulomety Hotchkiss ráže 7,92 mm.

Výzbroj:

37 mm kanón Puteaux 18

 - počet ve stroji: 1

 - munice: 96 ks (v zásobnících po 24 ks)

Původně francouzský, krátko hlavňový kanón SA-18.

 Jednoduchá, velmi spolehlivá zbraň. Rychlost střelby 10 ran za minutu. Nevýhodou byla malá úsťová rychlost 500 m/sek. - průraznost 12 mm plech.

Celkem lze použít čtyři druhy munice:

PT munice Mle 1892 - úsťová rychlost - 388 m /s, hmotnost - 500 g, z toho 15 g výbušného materiálu. penetrace - 12 mm

PT munice (protitanková střela - APCR) Mle 1935 - úsťová rychlost - 600 m / s, hmotnost - 390 g, brnění penetrace - 21 mm na vzdálenost 400 metrů

Tříštivá MLE 1916 - úsťová rychlost 367 m /s, hmotnost - 555 g, hmotnost výbušniny - 30 g, rozsah - cca 2500 m

Tříštivá MLE 1937 - úsťová rychlost - 440 m /s, hmotnost - 555 g, hmotnost výbušniny - 56 g

7,92 mm kulomet Hotchkiss vz. 25

 - počet ve stroji: 2-3

 - munice:  4032 ks (pro 3 kusy)

Jedna zbraň umístěna na levé straně věže, v úhlu 120 °, druhá v zadní části trupu na levé straně . Původně býval použit i třetí kulomet na věži jako protiletadlový, ale v průběhu 30.let byl odstraněn. Munice byla rozložena v 16 kulometných pásech po 252 ranách.

Stroj zničený 3.září

Nasazení:

První četa o třech strojích byla otestována již roku 1931 na manévrech společně s 10 tančíky Carden-Loyd Mk.VI a 15 novými kulometnými tančíky TK-3. Ve třicátých letech byly polské obrněné automobily opakovaně reorganizovány a umísťovány postupně ve Lvově (jako eskadra obrněných vozů 4. jízdní divize), od roku 1931 v Żurawica (jako první četa 2. praporu 2. obrněného pluku), v roce 1934 dočasně v Poznani (skládající se z 1. praporu obrněných automobilů), pak v Bydhošti (jako 8. obrněný prapor obrněných automobilů).

Od 1936 byli stroje umístěny v tankové škole (CWBrPanc) v Modlinu tzv.  ,,11. experimentálním praporu obrněného vzdělávacího střediska."

Na konci srpna 1939, během mobilizace bylo osm vozů wz.29 přiděleno k 11. obrněné divizi v Modlinu. V září 1939 stroje tvořily eskadru složenou ze sedmi vozů, která je součástí 11. tankového praporu jako průzkumná vozidla, jeden sloužil chvíli jako velitelský stroj čety.

1.září 1939 - u obce Mazowsze stroje posilnily obranné linie u Východního Pruska. V prvních hodinách války tyto stroje ostřelovaly na silnici Janowo - Skorupki postupující německou pěší kolonu. Ve večerních hodinách zaútočily osádky těchto vozidel na postupující německé průzkumné automobily a všechny tři zničily. Ovšem poškození měly utrpět i dva polské stroje a měl býti zraněn i velitel čety.

3.září - jeden stroj, původně odeslaný jako posila k jednotkám u obce Grudusk byl zničen průzkumnou jednotkou SS "Der Führer" podléhající 8. tankové divizi Wehrmachtu. Díky tomu se musí zbývajících 11 kusů polské obrněné techniky bránit německému postupu třetího praporu motorizovaného pluku SS "Deutschland".

4.září - během bojů osádky automobilů zničily dva německé tanky Pz.I, snažící se obejít pozice obránců a kolem 15.hodiny zničily střelbou německý vlak, v jednom z vagónů uhořel archív německého štábu, včetně map postupu a rozkazy pro pozdější postup.

7.září - stroje podporují protiútok u obce Ostrow Mazowsze, zničí zde dvě nepřátelská obrněná auta za ztráty jednoho vlastního stroje

12.září - k ránu naráží osádky strojů wz.29 na stroje wz.34 od 61.Squadrony u obce Siedlce na německou kolonu od Kampfgruppe "Steiner" zahrnující motocyklovou četu, obrněnou techniku pancéřových granátníků a protitankovou četu. V krátké potyčce dva německé obrněné vozy byly zničeny, německá pěchota bez vlastní protitankové obrany ustoupila a možnému postupu polských sil zabránilo zničení jednoho ze strojů a zapojení německého dělostřelectva do boje (Pak 35/36 ráže 37mm). Polské síly ustoupily do obce Seroczyn, ovšem i odsud musely pro možnost obklíčení ustoupit.

Posilou se stal příchod 62.průzkumné roty tanků TK-3 a TKS. Poté tančíky, obrněné automobily a pěchoty s jezdectvem zaútočily přes brod, ovšem byly odraženy. První vozidlo wz.29 bylo zničeno již před mostem, zatímco tančíky uvízly v bažinatém terénu. Poláci museli nakonec ustoupit do Garwolina.

Celkové ztráty z této bitvy pro Poláky činily: dvě auta wz.29, jedno či dvě auta wz.34 a 62 pěšáků. Tančíkům se nakonec podařilo dostat z bažinaté oblasti a ustoupit. Nicméně tento boj zastavil německý postup k Visle v tomto směru. Ve večerních hodinách došlo k další ztrátě stroje wz.29 během průzkmné činnosti, osádce se ovšem podařilo zachránit a utéci do svých linií. Celkově v tento den činily ztráty strojů wz.29 tři kusy.

14.září - poslední přežívající stroje ustoupily do Lublinské oblasti, kde se původně zamýšlelo jejich rozdělení mezi Lublinskou obrněnou brigádu a Varšavskou obrněnou brigádu, ovšem po obklíčení oblasti se od tohoto plánu odstoupilo. Všechny zbývající stroje byly zničeny 16.září, když se ukázalo, že pro ústup do lesů s písčitým podložím jsou příliš těžké. Díky tomu tyto stroje chyběly 18.září ve střetnutí u  Tomaszów Lubelski, kde byly polské síly poraženy.

Po skončení bojů v Polsku měla několik strojů ukořistit německá armáda a používat je jako policejní. Konce války se nedočkal žádný.

Zdroje:

derela.republika.pl

fronta.cz

forum.valka.cz

valka.cz

pl.wikipedia.org

vojsko.net

Junkers Ju-187

Po bitvě o Británii se letadla typu Ju-87 ukázala býti velmi zranitelnými nepřátelskými stíhači. Proto bylo potřeba najít nástupce Štuky, který by byl:

 - rychlejší

 - lépe vyzbrojené

 - silněji pancéřován

Stejně jako předchůdce, měl býti i Ju-187:

 - dvoumístný (pilot/střelec)

 - křídla do tvaru W

Rozdíly měly býti ovšem:

 - zúžené křídlo

 - zatahovací podvozek

 - rotující svislé ocasní plochy

 - kormidlo mělo umožňovat zatáčení ve vzduchu o 180 stupňů téměř na místě!

Pohon měl býti rovněž větší:

 - k pohonu měl sloužit 12ti válecový kapalinou chlazený motor Jumo 213A

 - tyto motory se používaly později i v Fw 190D a Ju 88G-6

Pilotní prostor:

 - opět dvoumístný, ovšem kabina měla být přetlaková

 - střelec měl sedět za pilotem, ovšem hlavní střelecká výzbroj se měla nacházet v samostatné střelecké věži (dálkově ovládané střelcem)

Výzbroj (věž):

 - jeden kanón MG151/20 ráže 20 mm a jeden kulomet MG 131 13mm

Výzbroj (útočná):

 - 500kg puma pod trupem nebo dvě 50kg pumy pod křídly

Historie:

Projekt zrušen na podzim roku 1943. Nikdy se nedostali dále než do fáze výzkumu, projektu a makety. (to tvrdí více zdrojů). Jinak proč projekt zrušili, vcelku se jednalo o to, že podle výpočtů nový typ neměl vykazovat o hodně lepší charakteristiky než verze Ju-87 D.

Pouze česká Wiki uvádí dokonce první let! což je těžko uvěřitelné, kdy všechny zahraniční webové stránky, na které jsem zavítal hovořily pouze o projektu a maketě, čili údaj ,, První let - 28. května 1935" je více než směšný

Maketa 

Vespa 150 TAP (Francie/Itálie)

Vespa 150 TAP

Italský skútr Vespa

Během druhé světové války bylo zjištěno, že běžná doprava v Itálii má malou motorizaci, proto začaly býti vymýšleny malé, jedno až dvoumístné motorky pro civilní využití. Ideu motorizace ovšem se naplnily až po skončení války, přesněji 23. dubna 1946, kdy byla zaregistrována nové značka Vespa (Vosa). Název vymyslel a továrnu založil italský podnikatel Enrico Piaggio. Vespa je velice oblíbeným dopravním prostředkem především ve státech jižní a západní Evropy jako Itálie, Spojené království, Francie, Španělsko, díky dostupné ceně a pohodlnosti cestování.

Roku 1951 koupila licenční práva na výrobu francouzská společnost ACMA a začala je vyrábět a nabízet na francouzském trhu. Zcela náhodou ve stejnou dobu se začala po podobném stroji dívat i francouzská armáda, která chtěla tyto stroje pro kurýrní službu, či běžnou dopravu lidí po silnicích nebo letištích či základnách. Lehký skútr s malou náročností údržby a nízké ceně za kus - stroj, kterého si francouzské ozbrojené síly všimnout nemohly. Zvláště, když se již v licenci vyráběl v jejich zemi francouzskou společností! Nutnost vlastnit podobný stroj se ukázal po vypuknutí války v Indočíně a Alžírsku, kdy zde neměly francouzské síly vhodný dopravní prostředek k převozu svých lehkých děl, minometů a protitankových střel.

Civilní Vespa

Vespa 150 TAP

Roku 1955 došlo k první objednávce od francouzské armády, která žádala celkem 2000 motocyklů. Výsadkáři zkoušeli běžnou Vespu použít i pro tahání těžkých minometů. Horší to bylo ovšem s americkými bezzákluzovými protitankovými pancéřovkami M 20 ráže 75mm, jelikož byly umístěny na trojnožce, čili se nedaly táhnout. Proto vznikla speciální výsadkářská úprava, kterou pro francouzskou armádu firma ACMA vyráběla mezi roky 1955 až 1959 s označením Vespa 125/150 TAP (Troupes Aéro Portées).

Jednu bojovou soupravu tvořily vždy dva skútry:

- 1. motorka - pancéřovka plus 6 nábojů

- 2. motorka - podstavná trojnožka plus 10 nábojů

Přestože roku 1955 byla motorka již představena v Miláně (nyní EICMA), nasazení v Indočíně (Vietnamu) díky podepsání příměří nestihla. Ovšem motorky zasáhly do alžírské války, kde byly pro svou průchodnost terénem (hlavně písčitými dunami) vysoce ceněny. Mezi velké přednosti motocyklu patřila cena, cca. 500 $ v té době a rychlost i přes velkou hmotnost brnění, až 60 km / h.

Stroj se od civilní verze nijak nelišil, s výjimkou některých rozdílů, hlavně posílení:

- ocelových předních ochranných plátů a plátů na ochranu krytu motoru

- dále tlumiče a dolní část, to aby motocykl mohl vydržet dopad v případě shození padákem.

Vespa mohl nést:

- dva muže

- malý vozík

- silnou protitankovou bazuku (či trojnožku a 10 nábojů)

K vyřazení Vespy 150 TAP z francouzské armády došlo začátkem 70.let. Využívaly je jednotky Expedičního sboru ve francouzském Alžírsku.

Technický popis:

Hlaveň byla uchycena na místě původní sedačky a procházela otvorem v předním ochranném krytu. Voják tedy podstatě seděl na hlavní obkročmo. Pro vespu to byl pořádný záběr, vždyť smontovaný M20 vážil něco přes 50 kg a i náboje nebyly z papíru. Vespy ale sloužily jen pro přepravu kanónu, před střelbou jej vojáci sejmuli, smontovali a stříleli z trojnožky. Bojové vespy se dokonce vysazovaly z transportních letadel za letu, a to na speciálních paletách s padákem.

Kapota je snížena ve srovnání s civilní verzí a také je snížen přední blatník. Skútr je vybaven různými ,,vylepšeními" jako je obvodový nárazník, ocelové kryty pro skříně motoru a tlumiče výfuku nebo zesílením podvozku o pancéřový plát pro zesílení proti nárazu při dopadu na padáku.

- používaly se dva druhy motorů TAP 56 (125 ccm) a TAP 59 (150 cc).

- Max. rychlost: 60 km / h

- Dojezd:   200 km

-rozměry:

Délka   1760 mm

Šířka   695 mm

Výška   1110 mm

Pancéřovka M20

ráže: 75 mm

průraznost: 100 mm

hmotnost: 50 kg

Za druhé světové války byla tato zbraň použita až v posledních měsících války, jelikož její výroba probíhala pouze od poloviny roku 1944 do března 1945. Tato zbraň byla spojeneckými silami využita pouze velmi málo. Po skočení druhé světové války byla použita americkými silami v Koreji v letech 1950-1953 a v Indočínské válce (1946-1954) oběma stranami. K jejich vyřazení z americké armády došlo až v letech 1960-70.

Průraznost (kumulativní munice M310) proti tanku T-34/85:

Čelo trupu: Probíjí, pokud není boční úhel větší, než 20°

Boky trupu: Probíjí horní část pokud není boční úhel větší, než 30°, spodní část probíjí v místech nezakrytých pojezdovým kolem.

Záď trupu:Probíjí, pokud není boční úhel větší, než 45°

Čelo věže: Probíjí, pokud není boční úhel větší, než 20°

Boky věže: Probíjí, pokud není boční úhel větší, než 45°

Záď věže: Probíjí

Závěr: Bzk M20 je účinná proti starším tankům v léčce.

Zdroje:

mototest.cz

cs.wikipedia.org

en.wikipedia.org

forum.valka.cz

fanda.nova.cz

Spitfire Vb s motorem Daimler-Benz DB 605

Dne 18. listopadu 1942 Spitfire VB registračního označení EN830 NX-X od 131.perutě RAF byl nucen k nouzovému přistání na tuřínové pole na ostrově Jersey v době německé okupace ostrova. Šťastným pilotem byl  P / O (Sous Lt) Bernard Scheidhauer, příslušník Svobodného francouzského letectva v rámci RAF. K nechtěnému přistání na území nepřítele došlo v odpoledních hodinách, kdy Spitfire EN830 byl zasažen flakem německé protiletadlové obrany na ostrově.

Scheidhauer byl zajat Němci a umístěn v zajateckém táboře. Účastnil se útěku dne 24.března 1944, kdy on a 80 dalších důstojníků RAF uteklo ze Stalag Luft 3. Ovšem byl opět zajat  společně s Sq. Ldr. Roger Bushell v Saarbrückenu. Oba byli po tzv. Velkém útěku zastřeleni.

První pokus

Letadlo pro své malé poškození bylo opraveno, získal německou kamufláž a označení a byl přesunut do výzkumných zařízení Luftwaffe v Rechlinu. Zde byla z nejasných důvodů navržena výměna britského motoru Merlin německým motorem používaných u letadel Bf-109 a Bf-110 -  pístovým vidlicovým motorem Daimler-Benz DB 605. Již dříve zde byl testován další Spitfire s německým motorem, ovšem projekt byl opuštěn.

Druhý pokus

Ovšem ukořistění EN830 opět myšlenku oživilo. Spitfire byl poslán do Echterdingenu, jižně od Stuttgartu, kde Daimler-Benz provozuje letové testovací středisko. Flugkapitän Willy Ellenreider a jeho zaměstnanci byli zodpovědní za testování a zlepšení výkonů hlavně německých typů letounů, jako Ju.52 s motorem DB 605 ve středové poloze; He.111, Hs.130, Bf.109 a 110,  Ju.87 a Fi.167. Proto měl být Spitfire pro tým výzvou.

Spitfire zde byl překamuflován do německých kamuflážních vzorů - svrchu tmavě zelená a světle modré dole, s jasně žlutými plochami špic křídel a velkými trámovými kříži. Volací kód CJ + ZY byl namalován na každé straně. Spitfiru byly odebrány zbraně, rádio výbava byla nahrazena německou. Po přeletu bylo rozhodnuto o výměně elektroniky v letadla, jelikož Luftwaffe používala 24 voltový systém, zatímco Britové pouze 12 voltový.

Po odstranění motoru ze Spitfiru bylo zjištěno, že průměr motorové kabiny je totožný s motorovou gondolí jako má Bf-110G. Do Spitfiru byl namontován motor DB 605 A-1 (WK-Nr 00701990). Dokončovací práce se uskutečnily v továrně Daimler-Benz Sindelfingen, v blízkosti střediska Echterdingenu. Zde byl vybaven motorem z Bf-110G, vrtulí a kurburátorovými lopatkami z Bf-109G.

Tyto úpravy zapříčinily, že váha stroje dosáhla 2730 kg, přičemž výzbroj a munice by stroji přidala dalších 300 kilogramů. Celková váha plně vybaveného stroje by dosáhla 3030kg. Po pár týdnech (s nově žlutým nosem) se vrátil do Echterdingenu.

Zde Flugkapitän Willy Ellenreider provedl první pokusný let. Byl ohromen, že letadlo mělo mnohem lepší viditelnost a ovladatelnost na zemi než Bf-109. Stoupání dosáhlo 21 metrů/sekundu. Hodně zřejmě zde udělalo i nižší plošné zatížení britského draku letadla.

Parametry Spitfiru proti Bf-109:

-plocha křídla 21,46 m2/ 16,05 m²

-plošné zatížení 140,54 kg/m2/ 199,8 kg/m²

Spitfire s motorem DB 605 vs. Bf-109G a Spitfire Mk.V:

 - ve výšce 3350 metrů byly rychlosti stejné s Bf-109G, výše dominoval upravený Spitfire

 - lepší výkonnost britského stroje s německým motorem oproti původní verzi britské i běžnému německému protějšku

 - stoupání až do výšky 12700 m (o 1000 m více než Bf-109G a o 1475 m více než Spitfire Mk.V)

V Echterdingenu po zkouškách byl používán oficiálně jako zkušební, v letových knihách ovšem oficiálně byl uzemněn. Naopak hodně zkušebních pilotů s ním rádo létalo po své pracovní době. Cesta Spitfiru ovšem skončila 14.srpna 1944, kdy Echterdingen bombardovaly letadla USAAF. Kromě upraveného Spitfiru zde svůj konec našly i další pokusné typy - dvě Ju.52, tři Bf.109G, Bf.109H V1, FW.190 V16 a Me.410.

Shořelé zbytky kuriózního Spitfiru byly definitivně zničeny v továrně Klemm v Böblingenu.

Zdroje:

válka.cz

wikipedia.org

unrealaircraft.com

uk.politics.misc.narkive.com

Severokorejské válečné zločiny 1950-1953

Severní a Jižní Korea vznikly na Korejském poloostrově dva nové nezávislé státy - severní Korea, též KLDR - Korejská lidově demokratická republika a Korejská republika, západně orientovaný stát, ovšem s minimem práv pro civilní obyvatelstvo v čele s vládcem s velkou podporou armády. Od roku 1945 byly obě poloviny okupovány Spojenými státy americkými a Sovětským svazem, jelikož za druhé světové války se jednalo o součást Japonska. V roce 1948 podél 38. rovnoběžky vznikla hranice mezi dvěma nově vyhlášenými státy - Korejskou lidově demokratickou republiky a Korejskou republikou.

Severní část byla komunistickým státem pod dohledem sovětské vlády, co se týče politiky země, zbrojení a mezinárodních vztazích. Jižní část byla čistě autokratická (nedemokratická) vláda I Sung-mana, ovšem s nenávistí ke komunismu a s podporou západních zemí jako USA a Velká Británie a těšila se i mezinárodní podpoře a hlavně podpoře Organizace Spojených Národů (OSN). V červnu 1950 překročila vojska KLDR hraniční rovnoběžku a zahájila tak Korejskou válku, která trvala od června 1950 až do července 1953, přičemž boje byly kruté, ve kterých obě strany střídavě získávaly převahu. Zapojily se do ní síly OSN a americké armády na straně Korejské republiky proti silám Severní Koreje s podporou komunistické Číny a dobrovolníkům vyslaným ze Sovětského svazu.
již 10. července 1951 byla zahájena jednání o příměří, ale protáhla se ještě na dva dlouhé roky - 20. července byla konečně stanovena demarkační linie pár kilometrů severně od 38. rovnoběžky a kolem ní demilitarizované pásmo.

 27. července 1953 podepsala OSN s představiteli Severní Koreje a Číny „Dohodu o příměří“ a byla konečně zastavena palba.

Za celou válku zemřelo dohromady kolem šesti miliónů lidí, z toho plné čtyři miliony civilistů na obou stranách. Tito lidé se ocitali uprostřed křížové palby obou armád, bombardování letectvem a dělostřeleckými bateriemi i masakry páchanými pozemními jednotkami obou armád. Síly Jižní Koreje většinou bombardovaly civilní cíle na severu a stříleli vše, co ze severu se objevilo před jejich liniemi, včetně jihokorejských civilních uprchlíků (ne vždy se jednalo o omyl, ve vesnici No Gun Ri mezi 26. až 29. červencem 1950 postříleli asi 400 uprchlíků směřujících na jih.


Ani severní Korea ovšem nezůstala pozadu a její válečné zločiny byly daleko divočejší.  V počátcích války nebrali Severokorejci téměř žádné zajatce, všechny povraždili. Nerespektovali Červený ani Křesťanský kříž a zvraždili i neozbrojené raněné, lékaře a kaplany. Těchto případů byly stovky, zde vyjmenované nebudou definitivní, jedná se o nejznámější zvěrstva severokorejské armády.

Univerzitní nemocnice v Soulu, poprava kněze
28. června vstoupili Severokorejci do Soulu. V univerzitní nemocnici, která sloužila pro léčbu vojáků zraněných v boji,  našli 150 raněných jihokorejských vojáků. Na rozkaz velícího důstojníka byli všichni pacienti zastřeleni nebo ubodání přímo na lůžku.

17.července byla severokorejci zaskočena skupina dvaceti amerických vojáků. jednalo se o improvizované obvaziště s jedním lékařem označeným červeným křížem a polním kaplanem, oba neozbrojeni. Kaplan byl s dalšími 18 vojáky postřílen, ale lékař, ač těžce zraněn přežil.

Masakr na kótě 303
14.srpna 1950 byla severokorejskými jednotkami zajata po boji skupina celkem 26 příslušníků americké armády. Vojáci byli okradeni o cennosti, dokonce i bot, které si severokorejci ihned vzali a obuli, ruce jim byly svázány a vojáci byli drženi v nelidských podmínkách. Na druhý den se k nim připojilo dalších 19 amerických zajatců, přičemž skupina již čítala celkem 45 osob. třetí den byli zajatci vyvedeni z domů, kde byli drženi k blízkému svahu a se stále svázanými rukami postříleni palbou do temena hlavy a doráženi palbou ze samopalů. Ze všech zajatců přežili tento masakr pouze čtyři vojáci, kteří o něm později podali svoji výpověď.

Masový hrob u Chondžu
17. srpna postříleli Severokorejci téměř padesát spoutaných a v rokli klečících zajatců. Střelba trvala čtvrthodiny a prováděli ji osmnáctiletí vojáci, kteří ještě měsíc předtím seděli v lavicích své střední školy. Masakr přežili tři muži, protože ustupující Severokorejci neměli čas zkontrolovat, zda jsou všichni mrtví.

Krvavé září 1950
10. září v noci povraždili Severokorejci odhadem 1500 zajatců, když palba trvala 45 minut. S největší pravděpodobností byla většina zajatců jihokorejští vojáci a pouze zbytek Američané. V Čchongdžu bylo postříleno asi 600 - 2000 jihokorejských civilistů, údaje se dosti liší a nejsou zcela jednotná. Oběti byly popraveny z velké části palbou ze samopalů, popravením kulkou do týla, ovšem nechybělo ubodání, rozpolcení hlavy tupým nástrojem či zapálením.

Přibližně ve stejnou dobu v okolí Jongčchongu bylo popraveno 500 jihokorejských válečných zajatců, přičemž v masových hrobech se nacházelo téměř 300 dalších těl příslušníků jihokorejské armády z dřívějšího období. Vojáci byli postaveni do čtyř řad a palbou do zad popraveni, přičemž ti, jež přežili, byly doraženi bajonety a klacky. Poté byla těla naskládána na hromadu, polita benzínem a zapálena.

27.září 1950 bylo 60 amerických vojáků uvězněných v Tedžonu spoutáno ostnatým drátem a vyvedeni na dvůr vězení. Byli přinuceni kleknout si u vyhloubených hrobů a palbou do zad zblízka postříleni. Přežil pouze jediný voják, jež se později dostal k americkým liniím a vypověděl o tomto masakru. Během 23. až 27.září postříleli severokorejští vojáci asi 5000 - 7000 jihokorejských vojáků a civilistů.

Krvavější ,,Rudý" říjen
2. října 1950 v Tongdangni zajali Severokorejci všechny mladé muže ze vsi a položili jim tuto otázku. Čtyřicet z nich odmítlo a všichni byli svázáni a zastřeleni.
Na konci října přešla jihokorejská a americká armáda do protiútoku s podporou jednotek OSN. Jejich jednotky se nezadržitelně blížily k severokorejskému hlavnímu městu Pchjongjang, jehož pád se již zdál nevyhnutelný. Severokorejci v obavě před jednotkami jihu a Američanů naložili asi 180 amerických zajatců na železniční vagony pro odvoz na sever do Pchjogjangu. Již předtím bez vody a jídla a podnikli pěší pochod ze Soulu a 30.října byli v železničních vagónech dovezeni k Sunčonskému tunelu. Pozdě odpoledne byli v malých skupinách vyvedeni z vagónů pod záminkou odvedení do zajateckého tábora a dostání přídělů jídla.

Na blízkém svahu ovšem místo jídla je čekali vojáci se sovětskými automatickými zbraněmi. Celkem 68 zajatců bylo popraveno, sedm zemřelo na podvýživu a zbytek byl ponechán na místě vstříc kruté smrti, jelikož většina z nich trpěla těžkým neléčeným zápalem plic, podvýživu a rovněž neléčenou úplavicí. Celkově zůstalo pod svahem 138 mrtvých těl příslušníků americké armády.

13.října bylo 12 amerických zajatců zavřeno ve vesnici u Naedae zavřeno do bambusové chýše, do které začali severokorejci bez varování střílet a až na 5 osob všechny postříleli. Po ukončení palby zůstalo 5 vojáků naživu. Jeden vypověděl, že po zahájení palby kolega před ním dostal kulku do prsou a on se ihned vrhl na zem. Poté cítil, že po skončení palby kdosi do něj kopl a on dále předstíral mrtvého.


V prosinci 1950 jelo pět amerických letců jedoucích na své letiště na otevřeném voze. V oblasti ovšem operovala severokorejská jednotka, o níž neměla skupina tušení. Vůz padl do léčky. Po příchodu jihokorejské hlídky na místo, ukázalo se, že všech pět letců bylo mrtvých. Smrtícím nástrojem se stalo rozpálené bambusové kopí se špičkou. Letci byli na více než 20 místech na těle pobodáni a ponecháni na místě, kde svým zraněním podlehli následkem vykrvácení.

Závěr
Konflikt skončil dohodou o příměří z 27. července 1953. Křehké příměří trvá dodnes a kdykoliv může konflikt opět propuknout, protože smlouva o uzavření míru nebyla podepsána. Ve válce bylo zabito, zraněno nebo pohřešováno 2,5 milionu Korejců, zemřelo přes 33 000 Američanů a 3 000 příslušníků vojsk OSN. Ovšem napětí a možnost konfliktu, s častými přestřelkami na hranicích a provokacemi jedné či druhé strany, trvá dodnes a každý den visí ve vzduchu hrozba opětovného propuknutí konfliktu.

Příspěvek neobsahuje veškeré severokorejské válečné zločiny, jedná se pouze o hromadný soupis nejznámějších zločinů severokorejské armády v letech 1950-1953.


Zdroje:
J. Anderson, A. Williams, V. Head - nejkrutější válečné zločiny v dějinách
http://vojta-vojta.blogspot.cz
http://cs.wikipedia.org - Korejská válka (cz)