V polovině ledna přijeli do obce členové organizace Todt z Krakova. Jednalo se o přibližně dvě stovky mužů a žen. Z Brna byla přesunuta setnina 21policejního pluku SS. Němci pro ubytování nově příchozích zabrali školy. Organizace Todt započala svoji aktivitou-budování opevnění kolem Strážnice. Ve městě byla vyhlášena pracovní povinnost na zákopové práce pro muže i ženy ve věku 17-50 let. Majitelé potahů museli vozit klády na stavbu opevnění.
1.února 1945 odjela německá pohraniční stráž na frontu. Ve dnech 19.-20.února 1945 byl ve městě vyhlášen letecký poplach a nad městem přelétly bombardovací svazy. V barácích po pohraniční stráži se ubytoval Volkstrum, jehož vojáci, kteří byli ve věku kolem 50 let, po krátkém výcviku odjeli neradi na frontu.
Dne 1.března 1945 byl v 10.30hod. vyhlášen opět letecký poplach. Letadla létala nad městem přes dvě hodiny a nedaleko města dopadlo několik osamocených bomb v různých časových intervalech. Přelety seopakovaly 15. a 23.března 1945. Přes město projížděly kolony odzbrojených zbídačených maďarských vojáků směrem na západ. V noci téhož dne byly letadly shazovány letáky v češtině ,,Osvobození se blíží´´ a nabádaly občany k povstání proti Němcům a podpoře Rudé armády.
Koncem března členové organizace Todt, poté co dokončili obranné linie podél Baťova kanálu, řekli občanům, že stavějí opevnění od Ruska a není nic co by mohlo Rusy zastavit.
Koncem března 1945 byla slyšet palba děl ze Slovenska. Od skalice směrem na západ odjížděly vlaky s uprchlíky z Maďarska. Večer 31.března přelétlo nad Strážnicí letadlo a pomocí osvětlovacích raket fotografovalo město a okolí. 1.dubna přijely dva autobusy, jež vezli gardisty a jejich rodiny. Za nimi se jako had táhla kolona uprchlíků smíšená s vojáky.
Dne 5.dubna ústup ze Slovenska se nacházel v největší fázy a do města dorazil oddíl německých vojáků. Volksturm společně s vojáky rozmístil své jednotky na komunikacích. Ze Slovenska přijelo několik vlaků naložených děly a tanky včetně kořistních. Přes město byla hnána velká stáda dobytka. Odpoledne 6.dubna ruch na silnicích ustal.Byly jasně slyšet letadla létající ze Slovenska. Skalica byla pod dělostřeleckou palbou.
V kronice města je psáno, že: Večer v 21.45 hodin přilétlo nad Strážnici ruské letadlo a svrhlo na Chaloupky tři bomby. Jedna spadla na kůlnu u Machálků, explodovala a zabila housera. Další dvě nevybuchly, poškodily obytný dům a vinný sklep.´´ Další den 7.dubna byl klid, občas projelo auto nebo potah. V neděli 8.dubna začala opět dělostřelba a nad městem opět přelétávala sovětská letadla. Němci započali s obsazováním obranných linií podél hranice. Jejich týlové jednotky se stáhly za řeku Moravu.
Do města přijeli první zranění z fronty, přestaly jezdit vlaky a místní Němci a vrchnost ze zámku rovněž odjeli. Večer byla vidět od jihovýchodu záře do ruda. V pondělí 9.dubna odjely poslední maďarské jednotky a během noci 10.dubna přijelo německé dělostřelectvo-lehká děla zaujala obranná postavení podél obce a baterie děl ráže 10,5cm zaujala palebné postavení za Pištělkovým dvorem a od večera pálila směrem na slovenskou stranu. Žénisté vyhodili do povětří všechny mosty podél úseku Baťův kanál od Sudoměřic po Strážnici.
Ve středu 11.dubna 1945 se Němci stáhli od hranice a zakopali se jižně od města. Nádraží, pokud by se nedalo udržet bylo zničeno náložemi včetně vozů a lokomotiv, jež byly uvázlé. Odpoledne začaly na území města dopadat dělostřelecké granáty. Němci se pokoušeli vyhodit mosty na Baťovém kanálu. Vzhledem k nedostatku výbušnin byly používány i letecké bomby. Během noci se dostali sovětští průzkumníci do vinohradů u města, kde byl umístěn německý štáb, jež přepadli a zanechali zde 15 mrtvých Němců. Při přepadu zahynuli tři sovětští rozvědčíci a jeden československý partyzán.
Silná dělostřelecká palba byla slyšitelná i po celý čtvrtek 12.dubna 1945. Německé tanky jezdily po cestě Hodonín-nádraží Strážnice a vždy vypálily a změnily stanoviště. Sovětská letadla se je pokoušela zničit a bombardovala tak i malými bombami město.
Ve městě pracovala i ilegální organizace, jíž vedl četnický strážmistr v.v. Jan Neumann. Po desáté hodině šel s ostatními přestřihnout odpalovací vedení k mostům přes Baťův kanál. Během cesty narazili na Němce, jež odzbrojili, ovšem při ústupu byl u zámecké zahrady zastřelen. SS vtrhli do Bzenecké ulice a jejího okolí. Vyhnali občany z domů a 32 jich zatkly. V Pištělkově statku, kde je shromáždili, k nimi přidali i tři mladíky z Vnorov, jež chytili u Baťova kanálu. Zde ve dvoře je chtěli zastřelit-ovšem zde bylo vedení dělostřelecké baterie a její velitel se začal s důstojníkem komanda SS npor.Lenzem hádat. Nakonec SS vybrali 10 mužů jež pro výstrahu popravili střelou do týla. Zbylí museli vše sledovat. Potom je nahnali zpět do Bzenecké ulice, kde si museli místní zapálit své domy. Pak museli vykopat masový hrob pro popravené. Represe vznikla na udání Marie Petrové, jež kolaborovala a spolupracovala se správcem statku Parschnem, funkcionářem NSDAP.
Dělostřelecká baterie, jež vystřílela přidělenou munici, odjela v noci za řeku Moravu. V noci z 12. na 13.dubna pronikl do města sovětský průzkum. Němečtí vojáci v zákopech jižně od města nechtěli bojovat. Když důstojník jednoho pro výstrahu zastřelil rozutekli se. Do města přijela jako posila obrany tři samohybná děla , jež několikrát na útočící Sověty vystřelila. Potom se přemístila k lesu u Veličkovky. Sovětská letadla na ně několikrát zaútočila bombami a trefila jeden obytný dům, klášterní kostel a pálenici u mlýna.
Fara, kde bylo umístěno německé velitelství dostala několik dělostřeleckých zásahů. Stejně tak i kostelní věž, kde měli Němci pozorovatelnu. Obranu města tvořilo přes 300 vojáků, dvě dělostřelecké baterie, osm rychlopalných PL děl, čtyři tanky a osm minometů. Po náletu na město se začalo německé velitelství přesouvat k zámku do lesa u Veličky.
Jednotky 1.gardové výsadkové divize začaly na město postupovat ze směru od Petrova 13.dubna 1945. V 14.00 dělostřelba ustala a v 15.30 vstoupili výsadkáři do města. Zde narazili na odpor na hřbitově, nádraží a u Veselské brány. Zde ústup pěchoty kryly tanky. Na radnici byl vyvěšen československý prapor. Předseda revolučního výboru MUDr.Emil Fiala společně se starostou Preissem. Během bojů vyhodili Němci do vzduchu most přes Baťův kanál za dvorem za Pištělkovým dvorem. s ním i všechny mosty směrem k Bzenci.
Sovětské velení vydalo rozkaz o stavbě mostu přes Baťův kanál za dvorem. Pomocí ocelových kolejnic a klád byl most do večera hotov. V 17.00 obsadili sověti bez boje zámek. Po zjištění tohoto faktu Němci, byl zámek ostřelován. Zámek byl těžce poškozen.
V sobotu 14.dubna bylo krásné počasí. Velitelem byl ustanoven 28ti letý kpt. Černijajevskij z Leningradu. Ten vydal rozkaz k odevzdání zbraní a rádiopřijímačů. Byl vyhlášen zákaz vycházení po 20.večerní do 5. ranní. Jednotky 1.gardové výsadkové divize měly vystřídat rumunské jednotky, jež ale uvízly při překračování pohraničních hor. Sovětské jednotky ve Strážnici již měly dávno pokračovat k Rohatci a Soboňkám a tím chránit přepravu přes řeku Moravu zprava. V poledne začala tři sovětská těžká děla střílet směrem k Rohatci. Německým granátem byla poničena Skalická brána.
Jednotky 1.rumunské armády, 4. a 7.armádního sboru přešly moravskou hranici 12. a 13.dubna u Radějova a postupovaly na Tvarožnou Lhotu. Část rumunských jednotek byla zastavena německým odporem před Lhotou a Kněždubem a druhá část mířila přímo ke strážnici. V 16.00 hod. 14.dubna vstoupili do města. Sovětské jednotky se začaly stahovat k řece Moravě. Když Němci zjistili ze Rumuni vystřídali sověty ve městě, okamžitě zaútočili na město. Sovětský velitel musel tím stáhnout zpět k obci část jednotek a dělostřelectva včetně týlových jednotek. Do města přišli i střelci 2.horské divize. Nově příchozí vojáci žádali po místních jídlo a ničili či plenili obchody a domy. Docházelo k násilnostem. Velitel města zřídil z vojáků gardové jednotky hlídky, jež udržovaly pořádek pomocí tělesných trestů.
Sovětské dělostřelectvo s rumunskými jednotkami německý útok odrazilo a německé dělostřelectvo začalo ostřelovat město z dálky. Němci obsadili zámek. U Baťova kanálu bylo zajato 34 německých vojáků, jež chtěli proniknout do města. Boje pokračovaly i 16.dubna. 17.dubna byl i přes pokračující boje vypraven pohřební průvod deseti obětí z 12.dubna, ke kterým přibyla jedna žena, jež byla Němci zastřelena za ukrývání německého zběha.
Boje pokračovaly u Tvarožné Lhoty a Žeravin. Rumunské letectvo nasadilo 17.dubna na frontě přes 100 letadel. Večer se podařilo vojákům 7.praporu horské divize prolomit obranu u obce Tasova, jezdectvo 9.jezdecké divize pronikli touto mezerou v německé obraně a zlikvidovat přítomné německé jednotky. Rumunské jednotky ztratily 375 vojáků. Německé ztráty činily přes 400 mrtvých. Mezitím byly jednotky 7.rumunského armádního sboru byly u Rohatce přepraveny na západní břeh řeky Moravy a začaly útočit směrem na Vracov a Bzenec.
Ve středu 18.dubna 1945 přišla do Strážnice 2.pěší divize a dělostřelectvo, ve městě byl zmatek. Němci ještě večer zaútočili na měst, ale byli odraženi.
Ráno 19.dubna se ve Strážnici hemžilo rumunské vojsko. Ve vinařském družstvu bylo velitelství rumunské divize. Ostrahu města zaujaly rumunské PL baterie. Nebe bylo plné rumunských a sovětských letadel. Ve městě vyhořelo 13 domů. Čtyři zapálili Němci, dva Rumuni. 250 domů bylo poškozeno palbou. Němci zničili ve strážnici nebo okolí 11 mostů. ukradeno bylo sedm koní, šest kusů hovězího dobytka a pět prasat. Jenom škody způsobené Rumuny se vyšplhaly na 1 130 000K.
Ještě 23.dubna 1945 se bojovalo u Lidéřovic a Vnorov. 24.dubna přijel od Skalice první vlak. V den osvobození Brna 26.dubna přelétla nad městem německá letadla a byla rozehnána silnou protiletadlovou palbou. 30.dubna přijel ze Slovenska předseda vlády Z.Fierlinger, předseda nové čsl. vlády v doprovodu ministra vnitra V.Noska, ministra pošt Fr.Hály a velvyslance SSSR V.Zorina.
Na místním hřbitově bylo pohřbeno 49 rumunských a 15 německých vojáků, jež zemřeli v místním lazaretu. Tím skončila válka ve Strážnici.
Celkové ztráty:
-16 sovětských vojáků zabito
-4 rumunští vojáci zabiti
-25 německých vojáků zabito
sobota 15. května 2010
Lužice v roce 1945
Lužice
Lužice, obec které se válka nijak nedotkla, ovšem při americkém náletu na cíle v Rakousku si jeden bombardér odlehčil a na katastru obce na Dlúhé lúky, dopadlo šest velkých bomb.
Dne 15.března 1945 přijel na nádraží maďarský vojenský transport. Část se přesunula do Mikulčic a Těšic, část zůstala na nádraží. Koncem března zabral Wehrmacht školu a dům uhelné společnosti a zřídil zde polní lazarety. Přes obec ustupovaly kolony maďarského a německého vojska. Dne 8.dubna 1945 krátce po deváté večerní je napadla sovětská letadla.
Útoku předcházelo osvětlení obce světlicemi, při samotném náletu vyhořel dům čp.223 a dalších pět bylo lehce poškozeno. U Těšic byl sovětskými letadly zasažen mlýn. Po osvobození obce se za to piloti omlouvali-měli jej označen jako lihovar jež je nutné zničit před příchodem pěšáků. Při náletu zemřelo šest německých vojáků a 4 místní občané.
Po nočním náletu Wehrmacht vyklidil všechny polní lazarety a do obce přišly frontové jednotky. Kolem obce se rozmístily dělostřelecké baterie a pěchota obsadila nově vybudovanou obrannou linii podél řeky Moravy a Kyjovky. Němečtí ženisté zničili trhavinami železniční zařízení a podminovali mosty, jež v noci z 11. na 12.dubna vyhodily do vzduchu. Ráno 12.dubna 1945 se strhla oboustranná dělostřelecká palba, při které zahynuli dva občané. Večer byl zastřelen v obci sovětský průzkumník s.I.Ušakov. Dělostřelba trvala po celou noc z 12. na 13. dubna ale k ránu opustilo německé dělostřelectvo své pozice.
Z rána 13.dubna hřměla od Hodonína a Kopčan dělostřelecká palba. Po ní následoval sovětský útok přes řeku Moravu do oblasti Švařin. Za umělé mlhy zdolali sovětští pěšáci řeku, zřídili předmostí a ženisté postavili nouzový most. Po překonání obrany za řekou Kyjovkou začali pronikat Rudoarmějci do obce. Německý ústup kryl opět kulomet, tentokrát umístěný ve vilce pošty. Po zneškodnění osádky začala pěchota obsazovat zbytek obce a sovětské jednotky postoupily k Těšicím. Večer se už obě obce nacházely v sovětských rukou. Kolem osmé večerní stihli Sověti zajmout šestičlennou německou hlídku v hospodářském družstvu.
Brzy ráno 14.dubna Němci zahájili od Písečného protiútok, kdy dorazili až k obci, ale byli odraženi. Během boje sovětský velitel vyzval občany aby pomohli se stavbou mostů, aby mohli dorazit další posily. Mosty byly i za postřelování německého dělostřelectva dokončeny beze ztrát na životech. Sovětská vojska postupovala směrem k Vrbci.
Sovětské velení zde nechalo vybudovat nové letiště. Bylo umístěno na lukách od Těši, hájenky na Hrázi ke dvoru Nesytý. na úpravu terénu byli ,,pozváni´´ i občané z Hodonína. NKVD zabavilo v obci všechny rádiopřijímače. Luftwaffe se pokusila jednou letiště bombardovat, ale byla zahnána palbou protiletadlového dělostřelectva. Na letišti byla umístěna letadla 5.bitevního leteckého sboru gen.Kamanina, 4.gardové bitevní divize plk.Saprykina a 331.stíhací letecké divize plk.I.A.Semeněnka se stíhacími letouny typu Jak. Kvůli letišti bylo v obci umístěno 2 600 vojáků. Ještě 9.října zde zůstávalo posledních 300, poslední odletěli 23.listopadu 1945.
Celkové ztráty:
-26 zabitých sovětských vojáků
-24 zabitých Němců
Lužice, obec které se válka nijak nedotkla, ovšem při americkém náletu na cíle v Rakousku si jeden bombardér odlehčil a na katastru obce na Dlúhé lúky, dopadlo šest velkých bomb.
Dne 15.března 1945 přijel na nádraží maďarský vojenský transport. Část se přesunula do Mikulčic a Těšic, část zůstala na nádraží. Koncem března zabral Wehrmacht školu a dům uhelné společnosti a zřídil zde polní lazarety. Přes obec ustupovaly kolony maďarského a německého vojska. Dne 8.dubna 1945 krátce po deváté večerní je napadla sovětská letadla.
Útoku předcházelo osvětlení obce světlicemi, při samotném náletu vyhořel dům čp.223 a dalších pět bylo lehce poškozeno. U Těšic byl sovětskými letadly zasažen mlýn. Po osvobození obce se za to piloti omlouvali-měli jej označen jako lihovar jež je nutné zničit před příchodem pěšáků. Při náletu zemřelo šest německých vojáků a 4 místní občané.
Po nočním náletu Wehrmacht vyklidil všechny polní lazarety a do obce přišly frontové jednotky. Kolem obce se rozmístily dělostřelecké baterie a pěchota obsadila nově vybudovanou obrannou linii podél řeky Moravy a Kyjovky. Němečtí ženisté zničili trhavinami železniční zařízení a podminovali mosty, jež v noci z 11. na 12.dubna vyhodily do vzduchu. Ráno 12.dubna 1945 se strhla oboustranná dělostřelecká palba, při které zahynuli dva občané. Večer byl zastřelen v obci sovětský průzkumník s.I.Ušakov. Dělostřelba trvala po celou noc z 12. na 13. dubna ale k ránu opustilo německé dělostřelectvo své pozice.
Z rána 13.dubna hřměla od Hodonína a Kopčan dělostřelecká palba. Po ní následoval sovětský útok přes řeku Moravu do oblasti Švařin. Za umělé mlhy zdolali sovětští pěšáci řeku, zřídili předmostí a ženisté postavili nouzový most. Po překonání obrany za řekou Kyjovkou začali pronikat Rudoarmějci do obce. Německý ústup kryl opět kulomet, tentokrát umístěný ve vilce pošty. Po zneškodnění osádky začala pěchota obsazovat zbytek obce a sovětské jednotky postoupily k Těšicím. Večer se už obě obce nacházely v sovětských rukou. Kolem osmé večerní stihli Sověti zajmout šestičlennou německou hlídku v hospodářském družstvu.
Brzy ráno 14.dubna Němci zahájili od Písečného protiútok, kdy dorazili až k obci, ale byli odraženi. Během boje sovětský velitel vyzval občany aby pomohli se stavbou mostů, aby mohli dorazit další posily. Mosty byly i za postřelování německého dělostřelectva dokončeny beze ztrát na životech. Sovětská vojska postupovala směrem k Vrbci.
Sovětské velení zde nechalo vybudovat nové letiště. Bylo umístěno na lukách od Těši, hájenky na Hrázi ke dvoru Nesytý. na úpravu terénu byli ,,pozváni´´ i občané z Hodonína. NKVD zabavilo v obci všechny rádiopřijímače. Luftwaffe se pokusila jednou letiště bombardovat, ale byla zahnána palbou protiletadlového dělostřelectva. Na letišti byla umístěna letadla 5.bitevního leteckého sboru gen.Kamanina, 4.gardové bitevní divize plk.Saprykina a 331.stíhací letecké divize plk.I.A.Semeněnka se stíhacími letouny typu Jak. Kvůli letišti bylo v obci umístěno 2 600 vojáků. Ještě 9.října zde zůstávalo posledních 300, poslední odletěli 23.listopadu 1945.
Celkové ztráty:
-26 zabitých sovětských vojáků
-24 zabitých Němců
Rohatec v roce 1945
Rohatec v roce 1945
Posádku obce vytvořil koncem března oddíl SS a ochranné policie. Zároveň zde operovali i Vlasovci a Maďaři. Společně s nimi zde byly i rumunské jednotky, jež bojovaly stále na straně Němců. Zde pod vedením Němců byli kopány zákopy a překážky, jež pomáhali dělat i muži z blízkých Sudoměřic a samotného Rohatce.
Po přiblížení sovětských vojsk k Moravsko-slovenské hranici byly německými ženisty podminovány všechny mosty v okolí. Jako první byl vyhozen do povětří železniční most směre na Sudoměřice. Celkově bylo v blízkém okolí zničeno 61 mostů. V Kolonii (část obce) se umístilo německé velitelství. Dne 11.dubna 1945 dopadly v obci první dělostřelecké granáty. Místní občané společně s Rumuny a Vlasovci rozebrali po souhlasu německého velení potravinové skladiště v továrně na čokoládu. Němci vybudovali obranu podél železnice a silnice od Sudoměřic, odkud očekávali útok.
Sovětský dálkový průzkum pronikl z 10. na 11.dubna k Rohatci a ukryl se místní pastoušce. Rozvědčíci 227. střelecké divize pronikli v noci na 12.dubna za úplného utajení do lužního lesa u Malé Búdy na moravský břeh řeky Moravy. Na místě nazvaném ,,Gebhard´´ se přeplavil na gumovém člunu nadporučík Rudé armády a granáty zničil německé kulometné hnízdo, jež mělo krýt tento prostor. Za ním se přeplavila jeho četa a vytvořila menší předmostí. Ženisté pomocí pontonů vytvořili malou lávku po níž přešly zbytky útvaru a další posily. V 9.hodin nečekaně zaútočili na Rohatec. V 10.30 pronikli ke škole vojáci 779. střeleckého pluku 227. střelecké divize, zlikvidovali v kostele německou hlídku a v 11.30 vyvěsili z věže kostela rudou vlajku. Němci se stáhli za železniční trať k nádraží a do Kolonie.
Mezitím ženisté dokázali postavit přes řeku pontonový most, přes nějž dokázali děla a další techniku jako munici a posily. V obci zůstala jen zajišťovací jednotka o 60 mužích.
Tohoto úspěchu využily jednotky 49.a 57.střeleckého sboru, 227. a 110. gardové a 223. střelecké divize a zahájily postup na Hodonín (Rohatec byl první osvobozenou obcí v hodonínském okrese). Němci zahájily od nádraží menší protiútok a postoupili až ke kostelu, odkud shodili rudou vlajku. Sověti, jež si nenechali shození vlajky líbit tvrdě zaútočili a vytlačili Němce za železniční trať do Kolonie a nádraží obsadili. 12 Němců bylo zajato. Mezitím byl ženisty postaven druhý pontonový most, jež umožnil dostat přes řeku více techniky a vojáků.
S dalšími silami se sovětský útok na Hodonín rozšířil i podél železniční tratě na Hodonín. Postup byl zastaven palbou kulometu z dřevozemního bunkru a postup se zastavil. Kulometné hnízdo se nepodařilo zničit ani přímou dělostřeleckou palbou. Velitel sovětské jednotky vyzval vojáky ke zničení bodu odporu. Přihlásil se gardový voják Vasil Ivanovič Kozakov. Ten s několika granáty pod ochranou palbou svých druhů se přiblížil k bunkru. Hodil pár granátů směrem ke střílně ale kulomet pokračoval v palbě. Kozakov se proto přiblížil ke střílně a svým tělem ji zalehl. Jeho druzi přešli do útoku a osádku bunkru zlikvidovali. Cesta na Hodonín byla volná.
Dne 12.dubna 1945 večer podnikli Němci další protiútok, jehož cílem bylo zlikvidovat přepravu přes Moravu. Útok byl odražen, za vydatné pomoci místního obyvatelstva, jež pomáhalo dodávat munici a odváželo raněné. Němci se se ztrátami stáhli zpět do Kolonie a továrny na čokoládu Kufferle a do lesa Roztrhánka, kde se tvrdé bránili.
13.dubna 1945 zaútočily sovětské posily na nádraží, ovšem byly odraženy. Němce vypudilo až přivolané letectvo a Kaťuše. Do večera 14.dubna bylo okolí od nepřítele vyčištěno.
Celkové ztráty:
-119 zabitých sovětských vojáků
-12 zabitých rumunských vojáků
-6 místních zabito
Německé ztráty nejsou známy, ovšem v kronice se hovoří o stovce mrtvých. V obci bylo zničeno osm domů, těžce poškozena továrna na čokoládu, nádraží a 152 domů. Sovětským a rumunským ženistům se podařilo za pomoci místního obyvatelstva opravit všechny mosty.
Posádku obce vytvořil koncem března oddíl SS a ochranné policie. Zároveň zde operovali i Vlasovci a Maďaři. Společně s nimi zde byly i rumunské jednotky, jež bojovaly stále na straně Němců. Zde pod vedením Němců byli kopány zákopy a překážky, jež pomáhali dělat i muži z blízkých Sudoměřic a samotného Rohatce.
Po přiblížení sovětských vojsk k Moravsko-slovenské hranici byly německými ženisty podminovány všechny mosty v okolí. Jako první byl vyhozen do povětří železniční most směre na Sudoměřice. Celkově bylo v blízkém okolí zničeno 61 mostů. V Kolonii (část obce) se umístilo německé velitelství. Dne 11.dubna 1945 dopadly v obci první dělostřelecké granáty. Místní občané společně s Rumuny a Vlasovci rozebrali po souhlasu německého velení potravinové skladiště v továrně na čokoládu. Němci vybudovali obranu podél železnice a silnice od Sudoměřic, odkud očekávali útok.
Sovětský dálkový průzkum pronikl z 10. na 11.dubna k Rohatci a ukryl se místní pastoušce. Rozvědčíci 227. střelecké divize pronikli v noci na 12.dubna za úplného utajení do lužního lesa u Malé Búdy na moravský břeh řeky Moravy. Na místě nazvaném ,,Gebhard´´ se přeplavil na gumovém člunu nadporučík Rudé armády a granáty zničil německé kulometné hnízdo, jež mělo krýt tento prostor. Za ním se přeplavila jeho četa a vytvořila menší předmostí. Ženisté pomocí pontonů vytvořili malou lávku po níž přešly zbytky útvaru a další posily. V 9.hodin nečekaně zaútočili na Rohatec. V 10.30 pronikli ke škole vojáci 779. střeleckého pluku 227. střelecké divize, zlikvidovali v kostele německou hlídku a v 11.30 vyvěsili z věže kostela rudou vlajku. Němci se stáhli za železniční trať k nádraží a do Kolonie.
Mezitím ženisté dokázali postavit přes řeku pontonový most, přes nějž dokázali děla a další techniku jako munici a posily. V obci zůstala jen zajišťovací jednotka o 60 mužích.
Tohoto úspěchu využily jednotky 49.a 57.střeleckého sboru, 227. a 110. gardové a 223. střelecké divize a zahájily postup na Hodonín (Rohatec byl první osvobozenou obcí v hodonínském okrese). Němci zahájily od nádraží menší protiútok a postoupili až ke kostelu, odkud shodili rudou vlajku. Sověti, jež si nenechali shození vlajky líbit tvrdě zaútočili a vytlačili Němce za železniční trať do Kolonie a nádraží obsadili. 12 Němců bylo zajato. Mezitím byl ženisty postaven druhý pontonový most, jež umožnil dostat přes řeku více techniky a vojáků.
S dalšími silami se sovětský útok na Hodonín rozšířil i podél železniční tratě na Hodonín. Postup byl zastaven palbou kulometu z dřevozemního bunkru a postup se zastavil. Kulometné hnízdo se nepodařilo zničit ani přímou dělostřeleckou palbou. Velitel sovětské jednotky vyzval vojáky ke zničení bodu odporu. Přihlásil se gardový voják Vasil Ivanovič Kozakov. Ten s několika granáty pod ochranou palbou svých druhů se přiblížil k bunkru. Hodil pár granátů směrem ke střílně ale kulomet pokračoval v palbě. Kozakov se proto přiblížil ke střílně a svým tělem ji zalehl. Jeho druzi přešli do útoku a osádku bunkru zlikvidovali. Cesta na Hodonín byla volná.
Dne 12.dubna 1945 večer podnikli Němci další protiútok, jehož cílem bylo zlikvidovat přepravu přes Moravu. Útok byl odražen, za vydatné pomoci místního obyvatelstva, jež pomáhalo dodávat munici a odváželo raněné. Němci se se ztrátami stáhli zpět do Kolonie a továrny na čokoládu Kufferle a do lesa Roztrhánka, kde se tvrdé bránili.
13.dubna 1945 zaútočily sovětské posily na nádraží, ovšem byly odraženy. Němce vypudilo až přivolané letectvo a Kaťuše. Do večera 14.dubna bylo okolí od nepřítele vyčištěno.
Celkové ztráty:
-119 zabitých sovětských vojáků
-12 zabitých rumunských vojáků
-6 místních zabito
Německé ztráty nejsou známy, ovšem v kronice se hovoří o stovce mrtvých. V obci bylo zničeno osm domů, těžce poškozena továrna na čokoládu, nádraží a 152 domů. Sovětským a rumunským ženistům se podařilo za pomoci místního obyvatelstva opravit všechny mosty.
sobota 1. května 2010
Sonderkommandos-židovská komanda ve službách nacismu
Sonderkommandos-židovská komanda ve službách nacismu
Židovská komanda, neboli Sonderkommandos, byla skupina židovských vězňů v neblaze proslulém vyhlazovacím táboře Osvětim. Samotný název znamená ,,zvláštní oddíl´´.
Samotní členové této organizace se neúčastnili přímo poprav ostatních Židů, jak se často může objevit, ale jejich práce byla snad ještě strašnější. Měli se postarat o to, aby zvěrstva německých okupantů, doslova proletěla komínem.
Na rozdíl od ostatních židů či vězňů, měli příslušníci tohoto komanda v táborech lepší život, né li používali výsadní postavení. Mohli narozdíl od ostatních vězňů nosit civilní oblečení, dostávali větší příděly jídla, dokonce spali na slaměných matracích po jednom.
Čím si ovšem přesně tohle ,,zasloužili"?
Výraz zasloužit v tomto případě je trochu urážkou těch, co v těchto komandech byli. Jejich úkol-pomoc likvidace vězňů.
Má služba v ,,komandu"
Ve sbírce na Yad Vashem, v muzeu v Izraeli, se nachází vzpomínky bývalého příslušníka Sonderkommanda. Tato poznámka, kterou napsal v Osvětimi Zalmen Gradowski, příslušník této skupiny, byla nalezena krátce po povstání v říjnu 1944:
"Milý nálezce těchto poznámek, mám jeden dotaz na vás, což je ve skutečnosti praktické cíle pro moje psaní ..., že se mé dny pekla, že můj beznadějný zítra najde cíl do budoucna. Jsem vysílání jen část toho, co se stalo v Osvětimi-Birkenau Hell. Budete si uvědomit, co vypadalo jako realita ... Ze všech to budete mít představu o tom, jak naši lidé zahynuli. "
,,Zájemci" o vstup do Komanda měli splňovat tyto podmínky:
-fyzická schopnost
Tzv. ,,zájemci" o tuto práci byli vybíráni německou komisí ihned po příjezdu nového transportu. Bez možnosti výběru, či bez vědomí toho, o co půjde, měli na výběr-smrt nebo tohle.
Samotní členové komanda neměli vlastně kromě mezi sebou žádný kontakt s okolím. Vlastně jediný kontakt měli s těmi, co právě nastupovali na cestu do plynu. Tím bylo až do roku 1945 tajemství těchto komand dokonalé, i když se v táborech o nich šuškalo, že co to...
Tím bylo tajemství doslova pojištěno. Dokonce bylo podloženo, že i když měly plynové komory 100% úspěšnost ve vraždění, příslušníci těchto komand raději říkali nově příchozím, že budou pouze osprchování stejně jako oni a nastoupí do práce.
Samotní členové pomáhali i při zpopelňování mrtvol, či třídění majetku zabitých nebo pod bedlivým dohledem stráží kopali masové hroby. Jiní členové zase pracovali ve skladovacím prostoru tábora ("Kanada"), kde třídili věci zabitých. Tyto věci byly poslány do Německa pro árijské rodiny.
Povstání za pomoci Sonderkommand:
K jednomu z větších povstání organizovaných těmito organizacemi, bylo to, jež začalo v Treblince 2. srpna 1943, kdy se podařilo utéci asi stovce vězňů. Většina byla později dopadena a zabita. To následovalo i 14.října 1943 v táboře Sobibor. Tato povstání přežilo dohromady asi 50-60 účastníků vzpoury.
V říjnu 1944 se tým Sonderkommando v Birkenau dozvěděl, že Němci mají připravený plyn i pro ně. Zbývající členové Sonderkommandos se rozhodli vzít svůj osud do vlastních rukou, když dne 7. října skupiny pověřené správou třetího krematoria v táboře Birkenau se vzbouřily.
Skupiny vězňů zaútočilo na překvapené stráže SS improvizovanými zbraněmi, jako kameny, klacky a dokonce i podomácku vyrobenými granáty. V této fázi se k nim připojilo i komando z Birkenau jedna, jež rovněž přemohlo své strážce a převzali kontrolu nad svým blokem. I přes počáteční úspěchy skončila vzpoura nezdarem.
V průběhu povstání či po něm se Němcům podařilo pochytat zbytky Komand a skončili stejně jako ostatní. Několik málo příslušníků těchto komand se dočkalo osvobození.
Sonderkommando složené z maďarských židů vězněných v táboře Osvětim, léto 1944
Nově příchozí do tábora. Muž v pruhovaném, je příslušník Sonderkomanda z Osvětimi, přesněji ze sekce Kanada. Tito muži z ,,Kanady" shromážďovali cennosti pro Němce od nově příchozích.
Henryk Mandelbaum
Bývalý vězeň v Osvětimi a příslušník Sonderkomanda
Židovská komanda, neboli Sonderkommandos, byla skupina židovských vězňů v neblaze proslulém vyhlazovacím táboře Osvětim. Samotný název znamená ,,zvláštní oddíl´´.
Samotní členové této organizace se neúčastnili přímo poprav ostatních Židů, jak se často může objevit, ale jejich práce byla snad ještě strašnější. Měli se postarat o to, aby zvěrstva německých okupantů, doslova proletěla komínem.
Na rozdíl od ostatních židů či vězňů, měli příslušníci tohoto komanda v táborech lepší život, né li používali výsadní postavení. Mohli narozdíl od ostatních vězňů nosit civilní oblečení, dostávali větší příděly jídla, dokonce spali na slaměných matracích po jednom.
Čím si ovšem přesně tohle ,,zasloužili"?
Výraz zasloužit v tomto případě je trochu urážkou těch, co v těchto komandech byli. Jejich úkol-pomoc likvidace vězňů.
Citace
Krátce po obsazení Itálie Německem v létě 1943 přivezli do Birkenau skupinu 2000 internovaných židů, amerických státních příslušníků. Bylo jim řečeno, že budou přestěhováni do Švýcarska a tam vyměněni za německé vězně, zatím však byli posláni do plynových komor.
Tehdy měl dozorčí službu v krematoriu, v kterém byly plynovány ženy, pověstný zběsilý raportführer Schillinger. Když rozkázal jedné herečce, aby svlékla také podprsenku, herečka prudce strhla šat, hodila jej Schillingrovi do tváře, vytrhla mu pistoli a střelila ho do břicha. Při tom zranila také esesmana Emericha. Nastal zmatek, někteří esesmani odhodili zbraně a utekli.
Vězňové sonderkomanda uposlechli rozkazů a výzev esesáckých důstojníků, chopili se odhozených zbraní a zahnali oběti zpátky do plynové komory. Za tento čin byli odměněni zlepšeným přídělem potravin.
Má služba v ,,komandu"
Ve sbírce na Yad Vashem, v muzeu v Izraeli, se nachází vzpomínky bývalého příslušníka Sonderkommanda. Tato poznámka, kterou napsal v Osvětimi Zalmen Gradowski, příslušník této skupiny, byla nalezena krátce po povstání v říjnu 1944:
"Milý nálezce těchto poznámek, mám jeden dotaz na vás, což je ve skutečnosti praktické cíle pro moje psaní ..., že se mé dny pekla, že můj beznadějný zítra najde cíl do budoucna. Jsem vysílání jen část toho, co se stalo v Osvětimi-Birkenau Hell. Budete si uvědomit, co vypadalo jako realita ... Ze všech to budete mít představu o tom, jak naši lidé zahynuli. "
,,Zájemci" o vstup do Komanda měli splňovat tyto podmínky:
-fyzická schopnost
Tzv. ,,zájemci" o tuto práci byli vybíráni německou komisí ihned po příjezdu nového transportu. Bez možnosti výběru, či bez vědomí toho, o co půjde, měli na výběr-smrt nebo tohle.
Samotní členové komanda neměli vlastně kromě mezi sebou žádný kontakt s okolím. Vlastně jediný kontakt měli s těmi, co právě nastupovali na cestu do plynu. Tím bylo až do roku 1945 tajemství těchto komand dokonalé, i když se v táborech o nich šuškalo, že co to...
Tím bylo tajemství doslova pojištěno. Dokonce bylo podloženo, že i když měly plynové komory 100% úspěšnost ve vraždění, příslušníci těchto komand raději říkali nově příchozím, že budou pouze osprchování stejně jako oni a nastoupí do práce.
Samotní členové pomáhali i při zpopelňování mrtvol, či třídění majetku zabitých nebo pod bedlivým dohledem stráží kopali masové hroby. Jiní členové zase pracovali ve skladovacím prostoru tábora ("Kanada"), kde třídili věci zabitých. Tyto věci byly poslány do Německa pro árijské rodiny.
Povstání za pomoci Sonderkommand:
K jednomu z větších povstání organizovaných těmito organizacemi, bylo to, jež začalo v Treblince 2. srpna 1943, kdy se podařilo utéci asi stovce vězňů. Většina byla později dopadena a zabita. To následovalo i 14.října 1943 v táboře Sobibor. Tato povstání přežilo dohromady asi 50-60 účastníků vzpoury.
V říjnu 1944 se tým Sonderkommando v Birkenau dozvěděl, že Němci mají připravený plyn i pro ně. Zbývající členové Sonderkommandos se rozhodli vzít svůj osud do vlastních rukou, když dne 7. října skupiny pověřené správou třetího krematoria v táboře Birkenau se vzbouřily.
Skupiny vězňů zaútočilo na překvapené stráže SS improvizovanými zbraněmi, jako kameny, klacky a dokonce i podomácku vyrobenými granáty. V této fázi se k nim připojilo i komando z Birkenau jedna, jež rovněž přemohlo své strážce a převzali kontrolu nad svým blokem. I přes počáteční úspěchy skončila vzpoura nezdarem.
V průběhu povstání či po něm se Němcům podařilo pochytat zbytky Komand a skončili stejně jako ostatní. Několik málo příslušníků těchto komand se dočkalo osvobození.
Sonderkommando složené z maďarských židů vězněných v táboře Osvětim, léto 1944
Nově příchozí do tábora. Muž v pruhovaném, je příslušník Sonderkomanda z Osvětimi, přesněji ze sekce Kanada. Tito muži z ,,Kanady" shromážďovali cennosti pro Němce od nově příchozích.
Henryk Mandelbaum
Bývalý vězeň v Osvětimi a příslušník Sonderkomanda
neděle 25. dubna 2010
Ar-2, střemhlavý bombardér ,SSSR
Střemhlavý bombardér Ar-2
Na začátku roku 1940, stavební úřad v Archangelském Zavodě 22 tvrdě pracovali na lepším stroji vycházejícího z bombardéru Tupolev SB. Ve srovnání s SB-2 měl lepší aerodynamiku, a to zejména z nosu.
Vodní radiátory byly namontovány mezi nosníky v části křídla centra; výstupu vzduchu byl na křídle. Vylepšený nos s větší prosklenou kabinou navigátora
Lepší průchodnost trupu zevnitř, hlavně mezi pilotní kabinou a zadním střelištěm. Letoun byl rovněž vybaven zatahovacím podvozkem (velký úspěch, když si uvědomíme kolik sovětských letadel mělo ještě pevný podvozek).
Dva kroky vývoje byly vzaty v úvahu:
Pro dosažení rychlosti 500 km/hodinu na 6500 m s M-105 M-106 motorů;
Zlepšení úplné roviny k dosažení nejvyšší rychlosti 600 km / hodinu.
Prototyp:
SB-Rk (Ar-2)
V roce 1939, v CAGI (Ústřední Instituce pro letectví a hydrodynamiku) vyvinuli speciální zámkovou bombu tzv. PB-3. Testy byly provedeny posádkami Major Ždanov, kapitán Kovalchuk a starší Poručíci Subbotin a Piskunov aby dokázali dobré fungování tohoto zařízení.
Během studií na bombardování z ponoru pod úhlem 80 ° ", posádky sebejistě naskládány bomby v kruhu o poloměru 57 m ve výšce výpis bomb z roku 2000 m v kruhu o poloměru 126 m ve výšce skládky bomb na 4000 m.
15.července 1940 byly provedeny armádní zkoušky z pěti sériových bombardérů SB-105 s 2M a letecké osádky Vish-22E v potápění variantě začal. Zámek bomby PB-3 byl nainstalován. Současně také byly bombardéry s PB-3 a vrtulí Vish-23 testovány také variantu v potápění.
63 letadel bylo postaveno za rok 1940, při čemž dalších 127 bylo postaveno v roce 1941 a posledních 7 kusů po 22.6.1941. Celkově bylo postaveno 197 kusů tohoto letadla.
Technická data:
Osádka: 3 osoby
Pohon: 2 motory M-105P
Výzbroj: 800-1000 kg bomb, 2 kulomety ráže 7,62 mm (jeden umístěn na nose ,druhý byl umístěn ve hřbetní poloze)
Rozpětí: 18,50 m
Délka: 12,50 m
Výška: 3,95 m
Nosná plocha: 48,7 m²
Hmotnost prázdného letounu: 4430 kg
Vzletová hmotnost: 7200 kg
Maximální rychlost: 480 km/h
Dostup: 10km
Dolet: 1500 km
Technický popis:
Podvozek
Podvozek byl totožný s podvozkem letadla SB-2.
Motor:
Motor M-105
Křídlo
Bylo zmenšeno i rozpětí křídel a to z 18m na 16m. To bylo dosaženo také pomocí speciálního druhu překližky ( "balenit") pro poskytování lepší kvality povrchu a použití duralu. Celková plocha křídla byla snížena z 48,20m² na 46m².
Ocasní plochy
Ocasní plochy měly kovový rám a duralového stažení z kůže. Výtahy a kormidlo měli duralového strukturu tkaniny potažené kůží.
Každá vodorovná ocasní plocha byla obohacena o 3 dráty, dva (těch nižších) se připojily k trupu, a jeden (horní), byl umístěn na stabilizátoru.
Obě kormidla a výtahy měly lišty záložek.
Foto hřbetního střeliště a foto střeliště navigátora
Něco navíc:
1)
# Nový motor rámy a gondoly s lepším aerodinamicity;
Nová vodní chladiče v tunelech uvnitř křídlo tloušťky, se vstupy na náběžné hraně křídla a výstupu na křídle.
# nový systém, s vodou-chladičem oleje a vzduchem-olejem po jednom na každé motoru, vzduch-olej byl kruhový příjem na náběžné hraně křídla;
# Vish-22E vrtule;
2)
# nová křídla vnější panely, podobná, avšak není totožné s MMN, a s mírně větší rozpětí (18,5 m namísto 18.0 m);
# nové 330-nádrže l paliva v každém křídle vnější konzoly (namísto 205 l Chan);
# zakrytí horní trup mezi 4 a 8-th-th snímků byla provedena z "balenit", překližky vložit do Viam lepidla na dřevěné provedení části 5-tého, 6-tého a 7-mého rámy;
# vzduchové brzdy pod křídly;
3)
# nový nos s větším prostorem pro posádku a prosklené přední
# v nosu ShKAS byl instalován v nové sférické instalace tzv. NU-DB-3F pro navigátor
# hřbetní ShKAS byl v hřbetní instalace TSS-1
# ventrální ShKAS byl umístěn uvnitř trupu věž MB-2
# sídlo pilot byl přesunut na levé straně, zatímco panel nástrojů byla přesunuta na správné, aby pilot vidět z okna navigátoru na přistání a potápění
# byl přidán ukazatel horizontu a přetížení na přístrojové desce u pilota
# byly instalovány nové vylepšené nosiče bomb
Bojové nasazení:
Střelec Sgt.VE Kapitonov před jeho letadlem "bílá 40" 33 BAP, BAD 19 (zima 1941)
Ar-2 se dostal k leteckým jednotkám v téměř stejné době jako SB-2.
Jednotky, které užívaly tohoto typu:
2SBAP z 2SAD, Krestsy, Leningradská oblast, (20 Ar-2)
46SBAP 7SAD, Shauliai, Lotyšsko, (62 SB a Ar-2)
54SBAP v 54SAD, Vilnius, Litva, (68 SB a AR-2 ,7 Pe-2)
13SBAP, 9SAD, Ross, Borisovschina, (51 SB a Ar-2). Tento puk přišel o všechna letadla do konce června 1941.
33BAP, 19BAD, Bílé Cerkve, Ukrajina, (31 SB a 23 Ar-2). Počet letadel 22.6.1941.
Ar-2 byl také doručen 27IAP, stíhací jednotce, hlavně k výcviku nových pilotů. Dne 23.června 1941 byla jeho druhá letka poslána na západní front. To bylo založené na letišti Borisov a podnikla 89 bojových misích, z toho 41 bombardovacích.
73.BAP z 10SAD VVS KBF (Baltské loďstvo) mělo 43 kusů SB 18 a Ar-2 a její domovské letiště se nacházelo v Pärnu, Estonsko.
Zbývající letadla námořnictva byla umístěna v druhé linii.
Ar-2 u námořnictva
Něco o zdejší činnosti:
+Na 10. července, 5 Ar-2 bombardovaly Pärnu, která v té době již byla obsazena německými vojsky.
+Během 13. července, 11 Ar-2 od 73BAP potom se sídlem v Tallinnu zasáhlo německý konvoj 10 mil na sever od Ust-Dvinsk (tvrz v Lotyšsku). Dva pokusy byly provedeny v 7:37 a 11:37hod.
+Dne 23. července se 6 Ar-2 pokusilo o útok na finské válečné lodi u ostrova Nagu.
+Dne 25.července 1941 byly 2 Ar-2 ztraceny při přepadu letiště v Tallinu 16 Ju-88.
3.srpna 1941 bombardoval dva letouny přístav v Pärnu a byly potvrzeny zásahy do zdejšího mostu. Další čtyři z Ar-2 napadly obchodní lodě v Rize.
Celková operativní činnost tohoto letadla byla velmi nízká. To bylo způsobeno jak jeho omezenou výrobou, tak i vysokými ztrátami v prvních dnech (sestřelena, padla do rukou nepřítele). Několik osamocených kusů mělo si v malých jednotkách zabojovat i v roce 1943, kdy začalo masivní přezbrojování na letadla Pe-2 a A-20 Boston.
Že to byla těžká práce dosvědčí fotka zadního střeliště.
Na začátku roku 1940, stavební úřad v Archangelském Zavodě 22 tvrdě pracovali na lepším stroji vycházejícího z bombardéru Tupolev SB. Ve srovnání s SB-2 měl lepší aerodynamiku, a to zejména z nosu.
Vodní radiátory byly namontovány mezi nosníky v části křídla centra; výstupu vzduchu byl na křídle. Vylepšený nos s větší prosklenou kabinou navigátora
Lepší průchodnost trupu zevnitř, hlavně mezi pilotní kabinou a zadním střelištěm. Letoun byl rovněž vybaven zatahovacím podvozkem (velký úspěch, když si uvědomíme kolik sovětských letadel mělo ještě pevný podvozek).
Dva kroky vývoje byly vzaty v úvahu:
Pro dosažení rychlosti 500 km/hodinu na 6500 m s M-105 M-106 motorů;
Zlepšení úplné roviny k dosažení nejvyšší rychlosti 600 km / hodinu.
Prototyp:
SB-Rk (Ar-2)
V roce 1939, v CAGI (Ústřední Instituce pro letectví a hydrodynamiku) vyvinuli speciální zámkovou bombu tzv. PB-3. Testy byly provedeny posádkami Major Ždanov, kapitán Kovalchuk a starší Poručíci Subbotin a Piskunov aby dokázali dobré fungování tohoto zařízení.
Během studií na bombardování z ponoru pod úhlem 80 ° ", posádky sebejistě naskládány bomby v kruhu o poloměru 57 m ve výšce výpis bomb z roku 2000 m v kruhu o poloměru 126 m ve výšce skládky bomb na 4000 m.
15.července 1940 byly provedeny armádní zkoušky z pěti sériových bombardérů SB-105 s 2M a letecké osádky Vish-22E v potápění variantě začal. Zámek bomby PB-3 byl nainstalován. Současně také byly bombardéry s PB-3 a vrtulí Vish-23 testovány také variantu v potápění.
63 letadel bylo postaveno za rok 1940, při čemž dalších 127 bylo postaveno v roce 1941 a posledních 7 kusů po 22.6.1941. Celkově bylo postaveno 197 kusů tohoto letadla.
Technická data:
Osádka: 3 osoby
Pohon: 2 motory M-105P
Výzbroj: 800-1000 kg bomb, 2 kulomety ráže 7,62 mm (jeden umístěn na nose ,druhý byl umístěn ve hřbetní poloze)
Rozpětí: 18,50 m
Délka: 12,50 m
Výška: 3,95 m
Nosná plocha: 48,7 m²
Hmotnost prázdného letounu: 4430 kg
Vzletová hmotnost: 7200 kg
Maximální rychlost: 480 km/h
Dostup: 10km
Dolet: 1500 km
Technický popis:
Podvozek
Podvozek byl totožný s podvozkem letadla SB-2.
Motor:
Motor M-105
Křídlo
Bylo zmenšeno i rozpětí křídel a to z 18m na 16m. To bylo dosaženo také pomocí speciálního druhu překližky ( "balenit") pro poskytování lepší kvality povrchu a použití duralu. Celková plocha křídla byla snížena z 48,20m² na 46m².
Ocasní plochy
Ocasní plochy měly kovový rám a duralového stažení z kůže. Výtahy a kormidlo měli duralového strukturu tkaniny potažené kůží.
Každá vodorovná ocasní plocha byla obohacena o 3 dráty, dva (těch nižších) se připojily k trupu, a jeden (horní), byl umístěn na stabilizátoru.
Obě kormidla a výtahy měly lišty záložek.
Foto hřbetního střeliště a foto střeliště navigátora
Něco navíc:
1)
# Nový motor rámy a gondoly s lepším aerodinamicity;
Nová vodní chladiče v tunelech uvnitř křídlo tloušťky, se vstupy na náběžné hraně křídla a výstupu na křídle.
# nový systém, s vodou-chladičem oleje a vzduchem-olejem po jednom na každé motoru, vzduch-olej byl kruhový příjem na náběžné hraně křídla;
# Vish-22E vrtule;
2)
# nová křídla vnější panely, podobná, avšak není totožné s MMN, a s mírně větší rozpětí (18,5 m namísto 18.0 m);
# nové 330-nádrže l paliva v každém křídle vnější konzoly (namísto 205 l Chan);
# zakrytí horní trup mezi 4 a 8-th-th snímků byla provedena z "balenit", překližky vložit do Viam lepidla na dřevěné provedení části 5-tého, 6-tého a 7-mého rámy;
# vzduchové brzdy pod křídly;
3)
# nový nos s větším prostorem pro posádku a prosklené přední
# v nosu ShKAS byl instalován v nové sférické instalace tzv. NU-DB-3F pro navigátor
# hřbetní ShKAS byl v hřbetní instalace TSS-1
# ventrální ShKAS byl umístěn uvnitř trupu věž MB-2
# sídlo pilot byl přesunut na levé straně, zatímco panel nástrojů byla přesunuta na správné, aby pilot vidět z okna navigátoru na přistání a potápění
# byl přidán ukazatel horizontu a přetížení na přístrojové desce u pilota
# byly instalovány nové vylepšené nosiče bomb
Bojové nasazení:
Střelec Sgt.VE Kapitonov před jeho letadlem "bílá 40" 33 BAP, BAD 19 (zima 1941)
Ar-2 se dostal k leteckým jednotkám v téměř stejné době jako SB-2.
Jednotky, které užívaly tohoto typu:
2SBAP z 2SAD, Krestsy, Leningradská oblast, (20 Ar-2)
46SBAP 7SAD, Shauliai, Lotyšsko, (62 SB a Ar-2)
54SBAP v 54SAD, Vilnius, Litva, (68 SB a AR-2 ,7 Pe-2)
13SBAP, 9SAD, Ross, Borisovschina, (51 SB a Ar-2). Tento puk přišel o všechna letadla do konce června 1941.
33BAP, 19BAD, Bílé Cerkve, Ukrajina, (31 SB a 23 Ar-2). Počet letadel 22.6.1941.
Ar-2 byl také doručen 27IAP, stíhací jednotce, hlavně k výcviku nových pilotů. Dne 23.června 1941 byla jeho druhá letka poslána na západní front. To bylo založené na letišti Borisov a podnikla 89 bojových misích, z toho 41 bombardovacích.
73.BAP z 10SAD VVS KBF (Baltské loďstvo) mělo 43 kusů SB 18 a Ar-2 a její domovské letiště se nacházelo v Pärnu, Estonsko.
Zbývající letadla námořnictva byla umístěna v druhé linii.
Ar-2 u námořnictva
Něco o zdejší činnosti:
+Na 10. července, 5 Ar-2 bombardovaly Pärnu, která v té době již byla obsazena německými vojsky.
+Během 13. července, 11 Ar-2 od 73BAP potom se sídlem v Tallinnu zasáhlo německý konvoj 10 mil na sever od Ust-Dvinsk (tvrz v Lotyšsku). Dva pokusy byly provedeny v 7:37 a 11:37hod.
+Dne 23. července se 6 Ar-2 pokusilo o útok na finské válečné lodi u ostrova Nagu.
+Dne 25.července 1941 byly 2 Ar-2 ztraceny při přepadu letiště v Tallinu 16 Ju-88.
3.srpna 1941 bombardoval dva letouny přístav v Pärnu a byly potvrzeny zásahy do zdejšího mostu. Další čtyři z Ar-2 napadly obchodní lodě v Rize.
Celková operativní činnost tohoto letadla byla velmi nízká. To bylo způsobeno jak jeho omezenou výrobou, tak i vysokými ztrátami v prvních dnech (sestřelena, padla do rukou nepřítele). Několik osamocených kusů mělo si v malých jednotkách zabojovat i v roce 1943, kdy začalo masivní přezbrojování na letadla Pe-2 a A-20 Boston.
Že to byla těžká práce dosvědčí fotka zadního střeliště.
úterý 13. dubna 2010
Hodonín ve válce a okupaci-kolektiv autorů
Hodonín ve válce a okupaci
Kolektiv autorů:
Mgr. Lubor Nedbal, Mgr. Miloš Hynek, Mgr.Galina Rucká, Vlastimil Schildberger
Nakladatelství: Město Hodonín
Rok vydání: 2005
Náklad vydání: 1000ks
Počet stran: 184
Několik slov místo úvodu (oficiální úvod z knihy):
Každé významné kulaté výročí se často stává důvodem k vydání nějakého sborníku či přímo publikace. Podobně je tomu také při příležitosti 60.výročí osvobození naší vlasti z nacistického područí. Řada měst a obcí publikace k válce již vydala nebo vydání připravuje. Městu Hodonín dosud podobná publikace chyběla nepočítaje různé normalizační brožury.
Vzhledem k tomu, že podobná příležitost se už nemusí naskytnout, rozhodlo se několik pracovníků Státního okresního archivu v Hodoníně (Mgr. Lubor Nedbal, Mgr. Galina Rucká) spolu s emeritním pracovníkem Masarykova muzea v Hodoníně historikem Mgr. Milošem Hynkem a předsedou Klubu vojenské historie v Brně Vlastimilem Schildbergerem, jinak významným publicistou v oboru vojenské historie, zachytit historii Hodonína a jeho obyvatel v letech druhé světové války.
Ve svém úsilí jsme byli limitováni finančními prostředky, které s velkou ochotou poskytlo město Hodonín a pod jeho záštitou také tato publikace vychází. Sponzorsky se na vydání publikace podílí rovněž Česká spořitelna, a.s. Snažili jsme se zachytit ty nejdůležitější kapitoly z válečné historie Hodonína, z osudů účastníků domácího odboje i pestrých osudů hodonínských zahraničních vojáků, včetně pozemních a leteckých bojů o Hodonín. Do jaké míry se nám to povedlo, nechť posoudí sám čtenář.
Mgr. Lubor Nedbal
A něco ode mně:
Oficiální text jsme sice poněkud zkrátil, ovšem to bych to zde vypisoval ještě zítra
Publikace byla donedávna (rok 2007) pro mě, jako rodáka poměrně neznámou publikací, když jsem ji pouhou náhodou objevil v turistickém obchodě města Hodonína, kde nabízí mimo jiné i publikaci Historie města Hodonína do roku 1948 (od počátků města).
Přijatelná cena kolem 250kč a pud rodáka se v publikaci odrazili a nelituji.
Kniha na svých 200 stránkách popisuje výstižně a do detailů počátky německé okupace 15.března 1939, přes vývoj co by protektorátního města, vývoje odboje (Obrana národa), opatřování výzbroje pro tuto organizaci, leteckou válku nad Hodonínem a konečné osvobození Hodonína a okolí jednotkami Rudé armády a Rumunské královské armády, které zde utrpěly nemalé ztráty.
Kniha sama o osobě obsahuje poměrně hodně fotek, jež by jinak nebyly nikdy spatřeny veřejností, či o lidech, jež bojovali za osvobozenou vlast. Pro toho, kdo z této oblasti pochází, či se zajímá o dějiny Moravy za války, určitě bych tuhle knihu doporučil.
Jakub Pospíšil (pospec)
Kolektiv autorů:
Mgr. Lubor Nedbal, Mgr. Miloš Hynek, Mgr.Galina Rucká, Vlastimil Schildberger
Nakladatelství: Město Hodonín
Rok vydání: 2005
Náklad vydání: 1000ks
Počet stran: 184
Několik slov místo úvodu (oficiální úvod z knihy):
Každé významné kulaté výročí se často stává důvodem k vydání nějakého sborníku či přímo publikace. Podobně je tomu také při příležitosti 60.výročí osvobození naší vlasti z nacistického područí. Řada měst a obcí publikace k válce již vydala nebo vydání připravuje. Městu Hodonín dosud podobná publikace chyběla nepočítaje různé normalizační brožury.
Vzhledem k tomu, že podobná příležitost se už nemusí naskytnout, rozhodlo se několik pracovníků Státního okresního archivu v Hodoníně (Mgr. Lubor Nedbal, Mgr. Galina Rucká) spolu s emeritním pracovníkem Masarykova muzea v Hodoníně historikem Mgr. Milošem Hynkem a předsedou Klubu vojenské historie v Brně Vlastimilem Schildbergerem, jinak významným publicistou v oboru vojenské historie, zachytit historii Hodonína a jeho obyvatel v letech druhé světové války.
Ve svém úsilí jsme byli limitováni finančními prostředky, které s velkou ochotou poskytlo město Hodonín a pod jeho záštitou také tato publikace vychází. Sponzorsky se na vydání publikace podílí rovněž Česká spořitelna, a.s. Snažili jsme se zachytit ty nejdůležitější kapitoly z válečné historie Hodonína, z osudů účastníků domácího odboje i pestrých osudů hodonínských zahraničních vojáků, včetně pozemních a leteckých bojů o Hodonín. Do jaké míry se nám to povedlo, nechť posoudí sám čtenář.
Mgr. Lubor Nedbal
A něco ode mně:
Oficiální text jsme sice poněkud zkrátil, ovšem to bych to zde vypisoval ještě zítra
Publikace byla donedávna (rok 2007) pro mě, jako rodáka poměrně neznámou publikací, když jsem ji pouhou náhodou objevil v turistickém obchodě města Hodonína, kde nabízí mimo jiné i publikaci Historie města Hodonína do roku 1948 (od počátků města).
Přijatelná cena kolem 250kč a pud rodáka se v publikaci odrazili a nelituji.
Kniha na svých 200 stránkách popisuje výstižně a do detailů počátky německé okupace 15.března 1939, přes vývoj co by protektorátního města, vývoje odboje (Obrana národa), opatřování výzbroje pro tuto organizaci, leteckou válku nad Hodonínem a konečné osvobození Hodonína a okolí jednotkami Rudé armády a Rumunské královské armády, které zde utrpěly nemalé ztráty.
Kniha sama o osobě obsahuje poměrně hodně fotek, jež by jinak nebyly nikdy spatřeny veřejností, či o lidech, jež bojovali za osvobozenou vlast. Pro toho, kdo z této oblasti pochází, či se zajímá o dějiny Moravy za války, určitě bych tuhle knihu doporučil.
Jakub Pospíšil (pospec)
Břetislav Chrastina
*25.května 1901 (Hodonín) +11.červen 1971 (Vítkov)
Tento snad největší průšvihář, nejproblematičtější, tvrdohlavý, ale oprávněně nesporně zajímavý muž se narodil 25.května 1901 v Hodoníně. Ovšem jeho pozdější život, převážně puberta, je ovšem více spjata s Valašským Meziříčím, kde měl jeho otec František Chrastina knihtiskárnu.
Ve Valašském Meziříčí i navštěvoval obecnou školu a v roce 1920 odmaturoval na místním gymnáziu. Břetislav Charastina pocházel z dostatečně zabezpečené rodiny, jeho otec měl více než dobrou pověst a díky tomu mohl vystudovat jakoukoliv jinou vysokou školu (jeho otec si tajně přál, aby zdědil knihtiskárnu a pokračoval v rodinném podniku). Ovšem jeho syn si vybral kariéru důstojníka armády Republiky Československé.
V armádě a četnictvu RČS:
Do armády nastoupil 1.října 1920 (po povinném odvodu do armády 16.září) jako vojenský akademik na Vojenskou akademii v Hranicích. Zde se u závěrečných zkoušek umístil jako třetí ze 42 absolventů. Tím 30.září 1922 dokončil akademický kurz a po vyřazení z akademie v hodnosti poručíka nastoupil k pěšímu pluku č.32.
Postupně sloužil od 1.října 1922 do 1.srpna 1923 v posádce v Milovicích a od 2.srpna 1923 do 30.září 1923 v posádce ve městě Košice na Slovensku. Během svého pobytu v Milovicích si doplnil vzdělání v Učilišti pro pěší vojsko, které ukončil jako 5. ze 36.
Ovšem náhlou změnu mu přineslo přeřazení do Leteckého učiliště v Chebu.
Zde od 20.července do 13.prosince 1924 absolvoval IX.kurz pozorovatelů a po jeho ukončení kurzu nastoupil 15.prosince k jako nižší důstojník ke 4.letce leteckého puku č.1.
1.května 1925 byl jmenován letcem-pozorovatelem.
V letech 1926 až 1927 se účastnil ještě několika (spíše více než méně) kurzů. Např.:
-Školu pro důstojníky spojovací služby všech zbraní-Učiliště pro telegrafní vojsko v K.Hoře
-Mechanický kurz pro důstojníky letectva při hlavních leteckých dílnách v Olomouci
Ovšem v Olomouci se projevil jeden jeho z později největších problémů, který ovšem měla většina vojáků i armád ostatních států-alkohol. Tyto průšvihy ho doprovázely po celou jeho dobu ve vojsku. Například během kurzu v Kutné Hoře 31.ledna 1926 se objevil v hlášení u velitele posádky, v kterém se uvádělo:
,,...byl policejním důstojníkem vyzván, aby opustil policejní stanici, ovšem tento rozkaz neuposlechl, na strážnici se odstrojil a usnul, přičemž byl v 1 hodinu ráno vzbuzen nadstrážníkem mající službu, kterého uhodil do obličeje, třikrát na zem povalil a rukama uhodil, čímž mu způsobil zranění. Na to židlí rozbil na chodbě strážnice čtyři velké okenní tabule, okenní trám vytrhl a záclony strhl, čímž městu Kutná Hora způsobil škodu ve výši 193kč.
Jeho sklony k alkoholu a stále častějším výtržnostem ovšem bohužel pokračovaly i během jeho působení v zahraničním odboji. I přesto byl stále hodnocen jako slušný a velmi schopný důstojník. V roce 1927 byl svými nadřízenými hodnocen jako důstojník:
...povahy vážné, sebevědomé, velmi svědomitý, snaživý a energický, důsledný a houževnatý. Odvážný, iniciativní pozorovatel-letec... .
Přestože v letech 1926-27 absolvoval s úspěchem Elementární a pokračovací školu při leteckém učilišti v Prostějově a později 1.listopadu 1927 jmenován pilotem-letcem, jeho služba u letectva nebyla dlouhá.
Odchod z armády:
Břetislav Chrastina odešel v hodnosti nadporučíka letectva na přání otce (jež mu mimochodem shromáždil obrovské jmění) 31.prosince 1929 do zálohy. V obchodu se mu dařilo, ovšem v roce 1931 začal studovat na Právnické fakultě Karlovy univerzity v Praze. Tu ukončil roku 1937 s úspěchem.
Od října 1937 se živil jako advokát u advokátní kanceláře Dr.M.Leissera v Praze, a od 1.července 1938 do 31.března 1939 na státním policejním úřadě v Náchodě jako policejní koncipista.
Odchod do ciziny a jeho působení v exilové čs.armádě:
V noci ze 17. na 18.června pochmurného roku 1939 přijíždí z Přívozu do nyní již polského Bohumína nákladní vlak, v němž se před německými hlídkami krčí Chrastina. Vlak pomalu pokračuje a Chrastina se už 19.června hlásí na čs.konzulátě v Krakově. Odtud odjel 28.července 1939 společně se skupinou nezařazených čs.důstojníků do Francie.
Po příjezdu byl společně s několika čs.letci v St. Cyru, později byl umístěn k čs.letecké skupině, kde se nacházel až do 23.září 1939, později byl na vlastní žádost přeložen od francouzského ministerstva letectví na československé velvyslanectví v Paříži. Resp. k čs. vojenské správě.
24.října 1939 byl odeslán jako velitel transportu do výcvikového tábora čs.jednotek v Agde, kde byl jmenován velitelem 5.roty pěšího pluku č.1, později byl velitelem chemické roty a 2.roty pěšího pluku č.1.
Od 1.května 1940 se stal opět velitelem 5.roty pěšího pluku č.1, s kterým se účastnil prvních bojů na frontě v roce 1940. Během těchto bojů byl nadmíru hodnocen velmi kladně a k jeho službě na frontě ve Francii napsal velitel II.praporu pplk.Antonín Barovský (30.června 1940):
,,...Dobrý velitel pěší roty po stránce taktické i administrativní. V jednání s podřízenými je poněkud břitký a tvrdý. Stará se za každých okolností o materiální potřeby své jednotky. Vedl jednotku při výcviku i v boji velmi dobře...´´
Ve stejném hlášení se i uvádělo:
,,...Čestný, upřímný a poctivý. Velká vada je, že se někdy opije a v tomto stavu je pak hrubý vůči drujým. Dbá dobře o svůj zevnějšek, chování ve službě i mimo službu dobré. Velký vlastenec, má na mysli vždy věc národní a československou...´´.
Plukovník J.Kratochvíl, velitel pěšího pluku č.1, toto hlášení doplnil o: ,,...Souhlasím, na frontě byl obětavý a statečný. Když se napije, je nesnášenlivý zejména vůči židovské národnosti...´´
V Británii:
12.července 1940 připlouvá na palubě lodi Rod el Farag do Británie. 1.srpna je povýšen na kapitána pěchoty v záloze a je vyznamenán francouzským křížem za statečnost a plnění bojových úkolů. 28.října 1940 k francouzskému vyznamenání přibývá i Čs. válečný kříž 1939 od div. gen. S. Ingra za vynikající a úspěšný čin výkonný nebo velitelský, přičemž byl osobně vystaven nebezpečí života.
Břetislav Chrastina nastoupil 27.září 1940 v Británii k brigádní kulometné rotě, jež byla složena převážně z čs. důstojníků, pro něž nebylo v jiných jednotkách uplatnění z důvodů jejich velkého počtu. Zde zastával funkci velitele 3.čety.
V červnu 1942 se zapojil spolu se zástupcem velitele roty mjr. jez. F. Vovsem do cvičení v tzv. ,,Battle scholl" v Haytor Vale. Zde předváděly ukázky s ostrým střelivem, granáty a minami. Cvičení přihlíželo 100 britských důstojníků.
V červenci 1942 se stal předsedou pro zpracování předpisu pro kulomet, společně s npor. F.Bogatajem, npor. O.Hirschem, npor. J.Baumgartenem, npor. J.Langem a por. J.Kavalem.
I přes jeho úspěchy se průšvihy stále hrnuly. V noci z 21. na 22.září 1940 v opilosti tropil hluk a dopustil se urážek důstojníků. Výsledkem byla pokuta 3 Liber. Ze 7. na 8.ledna 1941 byl nalezen v jídelně opilí a podle přítomných byl velmi agresivní. V pátek 26.prosince 1941 zase během debaty s mužstvem otevřeně urazil prezidenta Masaryka. Po tomto incidentu se o Chrastinu začalo zajímat i čs. MNO.Dva před tím zase před židovskými důstojníky pronesl ,,..Židi jsou mými kamarády.." Ovšem většina jednotky znala jeho smýšlení a židovští důstojníci se nezúčastňovali společného stravování několik dní.
Pár dní na to v opilosti napadl fyzicky a slovně ppor. JUDr. Freundu, když na jeho účet poslala ,,...Žide, Germáne". To ukončilo jeho pobyt u kulometné roty. Tato situace je popsána v deníku kulometné roty:
,,...Včera došlo k nedorozumění mezi kpt. pěch. v zál. B.Chrastinou a npor. jezd. z pov. Kunclem Leopoldem. Npor. Kuncl zbil kpt. Chrastinu na chodbě v důstojnické jídelně....Později se oba na rozkaz velitele roty usmířili, ovšem oba byli od roty přeloženi.
Dne 27.ledna 1943 nastoupil k praporu č.1 a ujal se velení 1.roty. 12.července 1943 byl přeložen ke Zvláštní skupině D. II (zpravodajského) odboru MNO. Dne 7.srpna 1944 byl přeložen k SIS a podstoupil znovu parakurz, tělovýchovný a mikroskopický. Největší změnou ovšem bylo, že po přeložení již nepil a styl jeho chování se změnil k lepšímu. K návrhu na povýšení bylo připsáno:
,,...U II.odboru je od 12.7.43 ve zvláštním přidělení ZÚ. Po celou dobu u vědomí odpovědnosti svěřeného mu úkolu choval se bezvadně..." Od té doby je hodnocen jako výtečný a chytře uvažující důstojník.
Výsadek SPELTER:
9.červenec 1943 je považován za vznik skupiny, když byli kpt. E. Strankmuller a kpt. Chrastina (později velitel výsadku) společně s rtn. O. Pelcem, des. J. Vavrdů, por. J. Bartejsem, rtn. S. Zuvačem a des. J. Šimečkem vybráni pro potřeby SIS.
15.září 1943 byla oznámena ,přednostou Zvláštní skupiny D, plk. K. palečkem, konečná sestava skupiny. S Chrastinou měli do Itálie odletět ještě rtn. Kotásek, rtn. Novotný a des. Vavrda. Skupina odletěla 17.dubna 1944 do Alžíru a odtud po dvou dnech do Itálie.
Skupina se usídlila ve vile nedaleko Bari, kde tato skupina trávila společný čas se skupinou POTASCH.
Obě skupiny se 3.května 1944 přesunuly na letiště Campo Cassale v Brindisi, kde obě skupiny nastoupily do letadla 148.perutě zvláštního určení. Po vzlétnutí opustila letoun kolem půlnoci jako první Chrastinova skupina, která byla vysazena na střední Moravě poblíž Kramolína u Třebíče.
Přestože výsadek proběhl bez potíží, tak byla následována jednou chybou za druhou. Nehodou zůstal jeden padák zaháklý v koruně stromu a nebylo jej možné odstranit. samotný Chrastina se dopustil hned několika chyb:
-ve tmě si zapálil cigaretu, jež byla silně viditelna ve tmě
-nebyly zakopány kombinézy
-kovovou svítilnou způsobil vychýlení buzoly, díky čemuž vyrazila skupina opačným směrem
-poblíž Kramolína nařídil obyvatelům jednoho stavení, aby odstranili padáky bez ohledu na utajení skupiny.
-během brodění přes řeku mu uplavaly boty a nařídil skupině aby pokračovala dokud si neopatří nové. Jako místo srazu určil místo kříže u Nové Říše, kde se měli sejít do 10 dnů. Vzal si jednu vysílačku a rozdělil mezi ostatní peníze. Ovšem po 10 dnech se na místo určení dostavil a nikoho nenalezl ani na záchytných adresách.
Odešel na Slovensko, kde se spojil s odbojovou skupinou Flóra. Odtud se spojil s Londýnem, jež odpověděl, že zmíněná historka s botami mu není zcela jasná a má se připojit ke zmíněné skupině.
Povstání na Slovensku:
Kpt. Krátký uvažoval na konci září o vyslání Chrastiny na Slovensko do prostoru Bílých Karpat společně se skupinou MANGANESE a odtud by pronikli na Moravu. nakonec se souhlasem J.Goliána byl odeslán do prostoru Myjavy, aby zde pomáhal s vytvářením partyzánských skupin. Chrastina se stal velitelem 3.roty partyzánského oddílu Pavel složeného z 300 mužů (utečenců z Baťových závodů). Zde se účastnila rota obrany údolí Nitry.
Od 2.října 1944 se stal oddíl Pavel součástí 2.čs. paradesantní skupiny v SSSR a ve dnech 20.-21.října 1944 byl nasazen na obranné linii Sása-Dobrá Niva. Po ústupu přešla část skupiny pod velením Chrastiny pod velení 1.čs. partyzánské brigády. Oddíl byl přesunut na západní Slovensko, kde se stal v prosinci 1944 součástí Nitranské partyzánské brigády.
Poslední dny války:
Od 2.února 1945 se stal Chrastina po spojení s jednotkami 1.čs. sboru v SSSR velitelem lyžařského praporu. Zde znovu navázal na průšvihy z Británie, když během bojů ze 7. na 8.dubna 1945 o slovenskou osadu Podhradie bezdůvodně po prvním kontaktu s nepřítelem ustoupil. Během toho se mu celý prapor rozutekl a on zůstal sám se svou spojkou za bojištěm, kde byl ráno 8.dubna 1945 nalezen bez toho, aby o svém praporu něco věděl.
Podobná situace se mu opakovala 19.dubna, když bezdůvodně ustoupil s jeho jednotkou z výšiny 765. Vojáci jeho jednotky utekli do Turčianského sv. Martina k 1.čs. brigádě, jež byla vzdálena celých 6 kilometrů od bojiště.
Poválečný život:
Poválce byl 15.července 1945 na vlastní žádost přeložen do zálohy. Po odchodu z armády dostal do národní správy pivovar v Jindřichově. Po jeho předání v roce 1947 do vlastnictví ministerstva zemědělství dostal od MNO trafiku v Javorníku.
24.května 1948 byl zatčen SNB a postaven před vrchní vojenský soud v Brně. Zde dostal 6 měsíců vězení za opuštění skupiny SPELTER. Ve stejném procesu byl zase zproštěn obžaloby z dvojnásobného zločinu zbabělosti, když jeho lyžařský prapor utekl před nepřítelem. Po jeho návratu 17.září 1948 z vězení, mu trafiku v Javorníku odebralo MNO. Později nastoupil jako traktorista do státní traktorové stanice v Javorníku a odtud přešel do strojní traktorové stanice v Olomouci.
Zde byl 24.listopadu 1949 zatčen, kdy byl protiprávně a bez rozsudku na rozhodnutí komise č.14 v Olomouci uvězněn na 2 roky do tábora nucených prací Mírov. 23.září 1949 mu byla odebrána hodnost štábního kapitána a v hodnosti vojína přeložen do stavu mužstva.
Při revizním řízení bylo zjištěno smíšenou komisí, že jeho internace v TNP Mírov je neoprávněná a byl 19.července 1951 propuštěn. V polovině 60.let se rozjelo vyšetřování nezákonností z 50.let a MNO začalo jednat o navrácení hodnosti a současně byla 28.dubna 1965 Chrastinovi poskytnuta jednorázná pomoc ve výši 6000Kčs.
Ovšem v té době již byl Chrastina velmi vážně nemocen a byl umístěn na plicním středisku v Budišově. Jeho příběh se ukončil 11.června 1971 ve Vítkově ve Slezsku.
Tento snad největší průšvihář, nejproblematičtější, tvrdohlavý, ale oprávněně nesporně zajímavý muž se narodil 25.května 1901 v Hodoníně. Ovšem jeho pozdější život, převážně puberta, je ovšem více spjata s Valašským Meziříčím, kde měl jeho otec František Chrastina knihtiskárnu.
Ve Valašském Meziříčí i navštěvoval obecnou školu a v roce 1920 odmaturoval na místním gymnáziu. Břetislav Charastina pocházel z dostatečně zabezpečené rodiny, jeho otec měl více než dobrou pověst a díky tomu mohl vystudovat jakoukoliv jinou vysokou školu (jeho otec si tajně přál, aby zdědil knihtiskárnu a pokračoval v rodinném podniku). Ovšem jeho syn si vybral kariéru důstojníka armády Republiky Československé.
V armádě a četnictvu RČS:
Do armády nastoupil 1.října 1920 (po povinném odvodu do armády 16.září) jako vojenský akademik na Vojenskou akademii v Hranicích. Zde se u závěrečných zkoušek umístil jako třetí ze 42 absolventů. Tím 30.září 1922 dokončil akademický kurz a po vyřazení z akademie v hodnosti poručíka nastoupil k pěšímu pluku č.32.
Postupně sloužil od 1.října 1922 do 1.srpna 1923 v posádce v Milovicích a od 2.srpna 1923 do 30.září 1923 v posádce ve městě Košice na Slovensku. Během svého pobytu v Milovicích si doplnil vzdělání v Učilišti pro pěší vojsko, které ukončil jako 5. ze 36.
Ovšem náhlou změnu mu přineslo přeřazení do Leteckého učiliště v Chebu.
Zde od 20.července do 13.prosince 1924 absolvoval IX.kurz pozorovatelů a po jeho ukončení kurzu nastoupil 15.prosince k jako nižší důstojník ke 4.letce leteckého puku č.1.
1.května 1925 byl jmenován letcem-pozorovatelem.
V letech 1926 až 1927 se účastnil ještě několika (spíše více než méně) kurzů. Např.:
-Školu pro důstojníky spojovací služby všech zbraní-Učiliště pro telegrafní vojsko v K.Hoře
-Mechanický kurz pro důstojníky letectva při hlavních leteckých dílnách v Olomouci
Ovšem v Olomouci se projevil jeden jeho z později největších problémů, který ovšem měla většina vojáků i armád ostatních států-alkohol. Tyto průšvihy ho doprovázely po celou jeho dobu ve vojsku. Například během kurzu v Kutné Hoře 31.ledna 1926 se objevil v hlášení u velitele posádky, v kterém se uvádělo:
,,...byl policejním důstojníkem vyzván, aby opustil policejní stanici, ovšem tento rozkaz neuposlechl, na strážnici se odstrojil a usnul, přičemž byl v 1 hodinu ráno vzbuzen nadstrážníkem mající službu, kterého uhodil do obličeje, třikrát na zem povalil a rukama uhodil, čímž mu způsobil zranění. Na to židlí rozbil na chodbě strážnice čtyři velké okenní tabule, okenní trám vytrhl a záclony strhl, čímž městu Kutná Hora způsobil škodu ve výši 193kč.
Jeho sklony k alkoholu a stále častějším výtržnostem ovšem bohužel pokračovaly i během jeho působení v zahraničním odboji. I přesto byl stále hodnocen jako slušný a velmi schopný důstojník. V roce 1927 byl svými nadřízenými hodnocen jako důstojník:
...povahy vážné, sebevědomé, velmi svědomitý, snaživý a energický, důsledný a houževnatý. Odvážný, iniciativní pozorovatel-letec... .
Přestože v letech 1926-27 absolvoval s úspěchem Elementární a pokračovací školu při leteckém učilišti v Prostějově a později 1.listopadu 1927 jmenován pilotem-letcem, jeho služba u letectva nebyla dlouhá.
Odchod z armády:
Břetislav Chrastina odešel v hodnosti nadporučíka letectva na přání otce (jež mu mimochodem shromáždil obrovské jmění) 31.prosince 1929 do zálohy. V obchodu se mu dařilo, ovšem v roce 1931 začal studovat na Právnické fakultě Karlovy univerzity v Praze. Tu ukončil roku 1937 s úspěchem.
Od října 1937 se živil jako advokát u advokátní kanceláře Dr.M.Leissera v Praze, a od 1.července 1938 do 31.března 1939 na státním policejním úřadě v Náchodě jako policejní koncipista.
Odchod do ciziny a jeho působení v exilové čs.armádě:
V noci ze 17. na 18.června pochmurného roku 1939 přijíždí z Přívozu do nyní již polského Bohumína nákladní vlak, v němž se před německými hlídkami krčí Chrastina. Vlak pomalu pokračuje a Chrastina se už 19.června hlásí na čs.konzulátě v Krakově. Odtud odjel 28.července 1939 společně se skupinou nezařazených čs.důstojníků do Francie.
Po příjezdu byl společně s několika čs.letci v St. Cyru, později byl umístěn k čs.letecké skupině, kde se nacházel až do 23.září 1939, později byl na vlastní žádost přeložen od francouzského ministerstva letectví na československé velvyslanectví v Paříži. Resp. k čs. vojenské správě.
24.října 1939 byl odeslán jako velitel transportu do výcvikového tábora čs.jednotek v Agde, kde byl jmenován velitelem 5.roty pěšího pluku č.1, později byl velitelem chemické roty a 2.roty pěšího pluku č.1.
Od 1.května 1940 se stal opět velitelem 5.roty pěšího pluku č.1, s kterým se účastnil prvních bojů na frontě v roce 1940. Během těchto bojů byl nadmíru hodnocen velmi kladně a k jeho službě na frontě ve Francii napsal velitel II.praporu pplk.Antonín Barovský (30.června 1940):
,,...Dobrý velitel pěší roty po stránce taktické i administrativní. V jednání s podřízenými je poněkud břitký a tvrdý. Stará se za každých okolností o materiální potřeby své jednotky. Vedl jednotku při výcviku i v boji velmi dobře...´´
Ve stejném hlášení se i uvádělo:
,,...Čestný, upřímný a poctivý. Velká vada je, že se někdy opije a v tomto stavu je pak hrubý vůči drujým. Dbá dobře o svůj zevnějšek, chování ve službě i mimo službu dobré. Velký vlastenec, má na mysli vždy věc národní a československou...´´.
Plukovník J.Kratochvíl, velitel pěšího pluku č.1, toto hlášení doplnil o: ,,...Souhlasím, na frontě byl obětavý a statečný. Když se napije, je nesnášenlivý zejména vůči židovské národnosti...´´
V Británii:
12.července 1940 připlouvá na palubě lodi Rod el Farag do Británie. 1.srpna je povýšen na kapitána pěchoty v záloze a je vyznamenán francouzským křížem za statečnost a plnění bojových úkolů. 28.října 1940 k francouzskému vyznamenání přibývá i Čs. válečný kříž 1939 od div. gen. S. Ingra za vynikající a úspěšný čin výkonný nebo velitelský, přičemž byl osobně vystaven nebezpečí života.
Břetislav Chrastina nastoupil 27.září 1940 v Británii k brigádní kulometné rotě, jež byla složena převážně z čs. důstojníků, pro něž nebylo v jiných jednotkách uplatnění z důvodů jejich velkého počtu. Zde zastával funkci velitele 3.čety.
V červnu 1942 se zapojil spolu se zástupcem velitele roty mjr. jez. F. Vovsem do cvičení v tzv. ,,Battle scholl" v Haytor Vale. Zde předváděly ukázky s ostrým střelivem, granáty a minami. Cvičení přihlíželo 100 britských důstojníků.
V červenci 1942 se stal předsedou pro zpracování předpisu pro kulomet, společně s npor. F.Bogatajem, npor. O.Hirschem, npor. J.Baumgartenem, npor. J.Langem a por. J.Kavalem.
I přes jeho úspěchy se průšvihy stále hrnuly. V noci z 21. na 22.září 1940 v opilosti tropil hluk a dopustil se urážek důstojníků. Výsledkem byla pokuta 3 Liber. Ze 7. na 8.ledna 1941 byl nalezen v jídelně opilí a podle přítomných byl velmi agresivní. V pátek 26.prosince 1941 zase během debaty s mužstvem otevřeně urazil prezidenta Masaryka. Po tomto incidentu se o Chrastinu začalo zajímat i čs. MNO.Dva před tím zase před židovskými důstojníky pronesl ,,..Židi jsou mými kamarády.." Ovšem většina jednotky znala jeho smýšlení a židovští důstojníci se nezúčastňovali společného stravování několik dní.
Pár dní na to v opilosti napadl fyzicky a slovně ppor. JUDr. Freundu, když na jeho účet poslala ,,...Žide, Germáne". To ukončilo jeho pobyt u kulometné roty. Tato situace je popsána v deníku kulometné roty:
,,...Včera došlo k nedorozumění mezi kpt. pěch. v zál. B.Chrastinou a npor. jezd. z pov. Kunclem Leopoldem. Npor. Kuncl zbil kpt. Chrastinu na chodbě v důstojnické jídelně....Později se oba na rozkaz velitele roty usmířili, ovšem oba byli od roty přeloženi.
Dne 27.ledna 1943 nastoupil k praporu č.1 a ujal se velení 1.roty. 12.července 1943 byl přeložen ke Zvláštní skupině D. II (zpravodajského) odboru MNO. Dne 7.srpna 1944 byl přeložen k SIS a podstoupil znovu parakurz, tělovýchovný a mikroskopický. Největší změnou ovšem bylo, že po přeložení již nepil a styl jeho chování se změnil k lepšímu. K návrhu na povýšení bylo připsáno:
,,...U II.odboru je od 12.7.43 ve zvláštním přidělení ZÚ. Po celou dobu u vědomí odpovědnosti svěřeného mu úkolu choval se bezvadně..." Od té doby je hodnocen jako výtečný a chytře uvažující důstojník.
Výsadek SPELTER:
9.červenec 1943 je považován za vznik skupiny, když byli kpt. E. Strankmuller a kpt. Chrastina (později velitel výsadku) společně s rtn. O. Pelcem, des. J. Vavrdů, por. J. Bartejsem, rtn. S. Zuvačem a des. J. Šimečkem vybráni pro potřeby SIS.
15.září 1943 byla oznámena ,přednostou Zvláštní skupiny D, plk. K. palečkem, konečná sestava skupiny. S Chrastinou měli do Itálie odletět ještě rtn. Kotásek, rtn. Novotný a des. Vavrda. Skupina odletěla 17.dubna 1944 do Alžíru a odtud po dvou dnech do Itálie.
Skupina se usídlila ve vile nedaleko Bari, kde tato skupina trávila společný čas se skupinou POTASCH.
Obě skupiny se 3.května 1944 přesunuly na letiště Campo Cassale v Brindisi, kde obě skupiny nastoupily do letadla 148.perutě zvláštního určení. Po vzlétnutí opustila letoun kolem půlnoci jako první Chrastinova skupina, která byla vysazena na střední Moravě poblíž Kramolína u Třebíče.
Přestože výsadek proběhl bez potíží, tak byla následována jednou chybou za druhou. Nehodou zůstal jeden padák zaháklý v koruně stromu a nebylo jej možné odstranit. samotný Chrastina se dopustil hned několika chyb:
-ve tmě si zapálil cigaretu, jež byla silně viditelna ve tmě
-nebyly zakopány kombinézy
-kovovou svítilnou způsobil vychýlení buzoly, díky čemuž vyrazila skupina opačným směrem
-poblíž Kramolína nařídil obyvatelům jednoho stavení, aby odstranili padáky bez ohledu na utajení skupiny.
-během brodění přes řeku mu uplavaly boty a nařídil skupině aby pokračovala dokud si neopatří nové. Jako místo srazu určil místo kříže u Nové Říše, kde se měli sejít do 10 dnů. Vzal si jednu vysílačku a rozdělil mezi ostatní peníze. Ovšem po 10 dnech se na místo určení dostavil a nikoho nenalezl ani na záchytných adresách.
Odešel na Slovensko, kde se spojil s odbojovou skupinou Flóra. Odtud se spojil s Londýnem, jež odpověděl, že zmíněná historka s botami mu není zcela jasná a má se připojit ke zmíněné skupině.
Povstání na Slovensku:
Kpt. Krátký uvažoval na konci září o vyslání Chrastiny na Slovensko do prostoru Bílých Karpat společně se skupinou MANGANESE a odtud by pronikli na Moravu. nakonec se souhlasem J.Goliána byl odeslán do prostoru Myjavy, aby zde pomáhal s vytvářením partyzánských skupin. Chrastina se stal velitelem 3.roty partyzánského oddílu Pavel složeného z 300 mužů (utečenců z Baťových závodů). Zde se účastnila rota obrany údolí Nitry.
Od 2.října 1944 se stal oddíl Pavel součástí 2.čs. paradesantní skupiny v SSSR a ve dnech 20.-21.října 1944 byl nasazen na obranné linii Sása-Dobrá Niva. Po ústupu přešla část skupiny pod velením Chrastiny pod velení 1.čs. partyzánské brigády. Oddíl byl přesunut na západní Slovensko, kde se stal v prosinci 1944 součástí Nitranské partyzánské brigády.
Poslední dny války:
Od 2.února 1945 se stal Chrastina po spojení s jednotkami 1.čs. sboru v SSSR velitelem lyžařského praporu. Zde znovu navázal na průšvihy z Británie, když během bojů ze 7. na 8.dubna 1945 o slovenskou osadu Podhradie bezdůvodně po prvním kontaktu s nepřítelem ustoupil. Během toho se mu celý prapor rozutekl a on zůstal sám se svou spojkou za bojištěm, kde byl ráno 8.dubna 1945 nalezen bez toho, aby o svém praporu něco věděl.
Podobná situace se mu opakovala 19.dubna, když bezdůvodně ustoupil s jeho jednotkou z výšiny 765. Vojáci jeho jednotky utekli do Turčianského sv. Martina k 1.čs. brigádě, jež byla vzdálena celých 6 kilometrů od bojiště.
Poválečný život:
Poválce byl 15.července 1945 na vlastní žádost přeložen do zálohy. Po odchodu z armády dostal do národní správy pivovar v Jindřichově. Po jeho předání v roce 1947 do vlastnictví ministerstva zemědělství dostal od MNO trafiku v Javorníku.
24.května 1948 byl zatčen SNB a postaven před vrchní vojenský soud v Brně. Zde dostal 6 měsíců vězení za opuštění skupiny SPELTER. Ve stejném procesu byl zase zproštěn obžaloby z dvojnásobného zločinu zbabělosti, když jeho lyžařský prapor utekl před nepřítelem. Po jeho návratu 17.září 1948 z vězení, mu trafiku v Javorníku odebralo MNO. Později nastoupil jako traktorista do státní traktorové stanice v Javorníku a odtud přešel do strojní traktorové stanice v Olomouci.
Zde byl 24.listopadu 1949 zatčen, kdy byl protiprávně a bez rozsudku na rozhodnutí komise č.14 v Olomouci uvězněn na 2 roky do tábora nucených prací Mírov. 23.září 1949 mu byla odebrána hodnost štábního kapitána a v hodnosti vojína přeložen do stavu mužstva.
Při revizním řízení bylo zjištěno smíšenou komisí, že jeho internace v TNP Mírov je neoprávněná a byl 19.července 1951 propuštěn. V polovině 60.let se rozjelo vyšetřování nezákonností z 50.let a MNO začalo jednat o navrácení hodnosti a současně byla 28.dubna 1965 Chrastinovi poskytnuta jednorázná pomoc ve výši 6000Kčs.
Ovšem v té době již byl Chrastina velmi vážně nemocen a byl umístěn na plicním středisku v Budišově. Jeho příběh se ukončil 11.června 1971 ve Vítkově ve Slezsku.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)