Slovinská desetidenní válka za nezávislost (1991)

Charakteristika konfliktu:

Datum	21.6.-6.7.1991

Výsledek	Slovinské vojenské vítězství a vyhlášení nezávislosti na Jugoslávii

Slovinská desetidenní válka za nezávislost (1991):


Po smrti Brose Josip Tita roku 1980, vypluly na povrch všechny politické, etnické, náboženské a ekonomické problémy Jugoslávie na povrch. V roce 1989 se Slobodan Milošević, předseda Ústředního výboru Svazu komunistické strany Srbska (byl jím od roku 1986) stal prezidentem Srbska, což byla ze šesti zemí Federální Jugoslávie rozlohově i populačně největším státem celé Jugoslávie. 
V dubnu 1990 se ve Slovinsku konaly první demokratické volby, které vyhrála koalice DEMOS (Demokratická opozice Slovinska) se 54% všech hlasů. 




Ticho před bouří
23.prosince 1990 se ve Slovinsku konalo referendum, v němž se 95% zúčastněných vyjádřilo pro samostatnost Slovinska (při volební účastni 93.2%). Slovinská vláda si byla vědoma, že vláda v Bělehradě proti ní ihned po vyhlášení nezávislosti zakročí vojensky. Hned na to, bezprostředně po slovinských volbách, Jugoslávská lidová armáda (JNA) vyhlásila novou obrannou doktrínu, jež platila ve všech svazových republikách. tato taktika vešla pod známost jako Teritorialna obramba neboli jednotky Teritoriální obrany (TO).  Tyto jednotky měly být složeny z místních vojáků (Chorvatské jednotky v Chorvatsku apod.) a řízeny vrchním velením z Bělehradu. 


Ovšem Slovinská vláda celkem pružně se bránila těmto opatřením, a tak bylo úspěšně zajištěno, že většina slovinské Teritoriální obrany byla mimo kontrolu JNA. zároveň bylo v ústavě z 28.října 1990 prohlášeno, že slovinská teritoriální armáda podléhá pouze vedení slovinské strany.Zároveň Slovinci založily tajnou protiváhu jugoslávského velení armády, Obranná struktura národní obrany (Manevrska struktura Narodne zasčite). 


Tato instituce byla v celé Jugoslávii jedinečná, a byla podobná systému domobrany jako např. ve Švýcarsku. Před rokem 1990 by byla tato aktivita brána jako jedna z menších událostí. nyní ovšem může být silnou protiváhou jugoslávským vládním silám. V průběhu května až října 1990 byly tajně mobilizovány některé útvary Teritoriální obrany a policie, o čemž neměla vláda v Bělehradě ani ponětí. Slovinská vláda rovněž nařídila vypracovat plány akcí proti vládním silám. 


Slovinci si byli vědomi převahy vládních jednotek, převážně v technice, a za této situace by nebyli schopni se jim déle bránit. Podle ministra obrany Janez Janša, přijali Slovinci taktiku založenou na asymetrickém systému válčení. Jednotky na severu povedou partyzánskou taktiku za pomoci protitankových a protileteckých raket a náhlých přepadů vojenských kolon. Tankové kolony měly být chyceny na úzkých lesních pěšinách do pasti a zničeny pomocí lehkých protitankových střel nakoupených z Německa a SSSR. 
Přímým střetům se měli Slovinci v rozkaze vyhnout, protože v této situaci by mohly využívat vládní síly svoji palebnou převahu, vedenou z tank, obrněných vozidel a pomoci letectva. 


Na diplomatické frontě se ovšem nedařilo, jelikož USA ani evropské státy neměly zájem na rozložení Jugoslávie a tím vzniku nepokojů, jež mohly přerůst v otevřený střet. Slovinská vláda se snažila dohodnout poklidné vyhlášení nezávislosti, jenže jejím zástupcům bylo řečeno, že je jednoduší se na mezinárodní scéně zabývat jednou zemí, než několika malými státy. 




Konflikt
Chorvatsko a Slovinsko vyhlásily svoji nezávislost na Jugoslávii zároveň - dne 25.června 1991. Slovinská vláda očekávala, že jugoslávská armáda zahájí ještě téhož dne nebo do 24 hodin od vyhlášení nezávislosti, vojenské operace. Ovšem postup, jakým měla armáda zakročit, nebyl jednotný.


Náčeník štábu JNA, generálplukovník Blagoje Adžić, obhajoval rozsáhlou vojenskou akci s cílem odstranění slovinské vlády. Jeho politické spektrum, armádní ministr obrany Jugoslávie, armádní generál Veljko Kadijević, trval na opatrnějším postupu - přehlídku jugoslávské armády, jež měla ukázat její sílu a postrašit tak Slovince. Po nějaké debatě se přistoupilo na opatrnější Kadjevićovu cestu. 


Dodnes není jasné, kolik civilních členů jugoslávské vlády bylo rozhodnuto k použití vojenské síly. Ante Marković, předseda federálního výkonného výboru, údajně řekl, že federální vláda nebyla informována o vojenských krocích. 




26.června 1991
K ránu 26.června opustil 13.sbor jugoslávské armády svá kasárna v chorvatském Rijece a nasměřoval si to k italsko-slovinské hranici. Tento krok vedl k okamžité reakci místních Slovinců, kteří zabarikádovali dálnice a cesty. Zatím se to obešlo bez střelby, ale byly to první kroky k otevřenému ohni. 


Do této doby zatím slovinská vláda dokončovala plány na obsazení hraničních přechodů a mezinárodního letiště Brnik. Jelikož vojenské osazení hranic bylo většinou slovinské, došlo pouze k převlečení uniforem. Hraniční přechody byly pro Jugoslávii hlavní cestou zdrojů. Kromě stoprocentní kontroly hranic, se Slovincům podařilo připravit i obranné pozice na hraničních přechodech. Nyní se pouze čekalo na to, co učiní JNA.

Jugoslávské tanky T-55 na hraničním přechodu...

27.června 1991
K dalším pohybům jednotek JNA došlo v ranních hodinách  27.6. Jednotka 306. protiletadlového pluku JNA  se sídlem v chorvatském Karlovaci, překročila v městě Metlika slovinské hranice. O několik hodin později kolona tanků a obrněných vozů JNA opustila kasárna ve městě Vrchnika u slovinského hlavního města Lublaně a zamířila si to na letiště Brnik. O několik hodin později bylo letiště postupujícími jugoslávskými silami obsazeno. 
Díky tomu, že JNA byla federální, tak se její jednotky vyskytovaly ve všech spolkových zemích Jugoslávie. Na východ od Mariboru míří k hraničnímu přechodu v Šentilj a pohraničnímu městu Dravogradu jednotky JNA a odtud míří dále na západ. Jugoslávské letectvo zase nad slovinským územím rozhazovalo letáky s nápisy ,,Zveme vás k jednacímu stolu a míru" ,,Veškerý odpor je třeba potlačit" apod.


V časných hodinách bylo slovinské vedení informováno o pohybech jugoslávských jednotek. Vojenské vedení pátého vojenského okruhu, který zahrnoval i Slovinsko, byl v telefonickém kontaktu se slovinským prezidentem Milanem Kučanem a oznámil mu, že postup jugoslávských jednotek je omezen na letiště a hraniční přechody. byla svolána slovinská rada, která v čele s Kučanem, se rozhodla k ozbrojenému odporu. 


Slovinská vláda byla rovněž varována svými veliteli, že JNA použije vrtulníků k přesunům speciálních jednotek do strategických míst. Slovinskou vládou bylo proto k 5.vojenskému okruhu JNA v Záhřebu posláno varování, že helikoptéry spatřeny ve vzduchu, budou sestřeleny. Jugoslávské velení ovšem tuto hrozbu ignorovalo s tím, že se slovinské TO raději stáhne do podzemí, než aby bojovalo. To bylo z budoucího pohledu pro jugoslávské velení špatné rozhodnutí. V odpoledních hodinách sestřelily jednotky TO raketami SA-7 dva vrtulníky. K smůle TO byl jeden z vrtulníků pilotován slovinským zběhem z JNA, který plánoval přelet k TO. 


Teritoriální obrana (TO) zahájila různé akce proti vládní silám po celém území Slovinska. V Brniku slovinské síly napadly jugoslávské vojáky, držící se na letišti a v městě Trzin došlo k přestřelce, kde byly čtyři vojáci JNA a jeden slovinský voják zabiti, zbytek jednotky JNA se vzdal. 


Zároveň byly zahájeny boční pozemní údery na jugoslávské obrněné kolony u vesnic Pesnica, Ormož a Koseze u Ilirska Bistrica. Tanková kolona z 32. mechanizované brigády JNA, postupující z Varaždinu v Chorvatsku, byla zadržena na dálnici u Ormoža, poblíž hranic. Vojáci z 32. mechanizované brigády zjistily, že není možné proniknout barikádou, složenou z nákladních vozů, která zabarikádovala několik kilometrů dálnice. 


Přes zmatek a neorganizaci, která během postupu byla znát, JNA během tohoto dne dokázala celkově dost. Do půlnoci 27.června byly všechny hraniční přechody na hranicích s Itálií obsazeny, na hranicích s Rakouskem se nepodařilo vládním silám obsadit tři tyto přechody. Zároveň bylo obsazeno několik nových hraničních přechodů na hranicích mezi Slovinskem a Chorvatskem. 

M-84 (T-72) jugoslávských ozbrojených sil

28.června 1991

V průběhu noci z 27. na 28. června nařídilo slovinské velení jednotkám TO, aby zahájilo útoky na jugoslávské síly. Slovinské ministerstvo obrany nařídilo:

,,Na všech místech, kde ozbrojené síly Slovinské republiky mají taktickou výhodu, zahájit útočné operace proti nepřátelským jednotkám. Nepřítel bude vyzván ke kapitulaci a odzbrojen. V případě střetu bude nutné, aby bylo z oblasti evakuováno civilní obyvatelstvo. 

další boje probíhaly po celý den. Tanková kolona JNA, která byla předchozího dne zdržena barikádou, se opět dostala pod palbu slovinské policie a místní domobrany. bylo povoláno jugoslávské letectvo, které na slovinskou barikádu zaútočilo. Za oběť tomuto leteckému útoku padlo šest zahraničních řidičů kamiónů. těžké boje probíhaly rovněž v Nové Gorice na hranicích s Itálií. Zde se podařilo slovinským speciálním silám zničit tři vládní tanky a další tři se jim podařilo ukořistit. Čtyři vojáci JNA byly zabiti, včetně velitele kolony, dalších 100 vojáků se raději vzdalo. 

U hraničního přechodu Holmec došlo ke střetu, kde se slovinské síly opět střetly s jugoslávskými jednotkami. Po krátké přestřelce padl přechod do ruk Slovinců. Dva slovinští a tři vojáci JNA byli zabiti, dalších 91 vojáků JNA bylo zajato. kasárna JNA v Bukovje byly napadeny silami Teritoriální obrany (které se potom stáhly) a v Borovnici padl do ruk TO zbrojní sklad, čímž si tyto jednotky výrazně vylepšily svůj stav výzbroje. 

V průběhu tohoto dne provedlo jugoslávské letectvo množství úderů na slovinské vojenské velitelství TO v Kočevska Reka a počet leteckých výpadů proti rozhlasovým a televizním stanicím v Krim, Kum, Trdinov Vrh a Nanos, ve snaze umlčet jejich vysílání. 


Na konci dne JNA držela téměř všechny své pozice, ovšem množily se případy dezercí, kdy slovinští vojáci, někdy dokonce celé jednotky, přeběhly na slovinskou stranu. Situace vypadala tak, že vedení v Bělehradě si nevědělo rady, jak postupovat dále. 




29.června 1991
Evropské společenství se snažilo najít na diplomatickém poli prostor k jednání o míru. tři ministři Evropského společenství se slovinskými a jugoslávskými zástupci v Záhřebu. Během noci z 28. na 29.června se dohodli všichni zástupci na příměří, které ovšem do praxe nikdy se nedostalo. V odpoledních hodinách dosáhli Slovinci několika vojenských úspěchů, když se jednotky JNA na letišti v Lublani vzdaly slovinským silám. Na severu, u Strihovce, bylo ukořistěno několik jugoslávských tanků. 
Speciální síly JNA se pokusily vylodit u Hrvatini, ale byly přepadeny slovinskými silami a domobranou. Na hraničních přechodech Vrtojba a Šentij se slovinským TO vzdalo několik desítek jugoslávských vojáků, včetně techniky. 


JNA zaslalo do Slovinska ultimátum k okamžitému ukončení bojových akcí, a to od 9:00 dne 30.června. Bylo svoláno shromáždění, kdy bylo přijato řešení, které neohrožovalo vyhlášení slovinské nezávislosti a ultimátum JNA odmítlo. 


30.června 1991
Potyčky pokračovaly prakticky po celý den. Slovinské síly obsadily strategicky významný Karawankenský tunel pod Alpami na hranicích s Rakouskem. U Nové Gorice bylo slovinskými silami ukořistěno devět tanků. V Dravogradu se vzdala celá jednotka jugoslávské armády - 16 důstojníků a 400 mužů. Jednotky v Bovec a Tolmin se vzdaly po menších střetech rovněž. 


1.července 1991
Další potyčky se děly u Vas Nova, jižně od Lublaně. Muniční sklad JNA v Črni vrh začal hořet a byl zničen masivní explozí. Slovinci obsadily navíc muniční sklady v Pecovnik, Bukožvlak a Zaloška Gorica, celkem tedy asi 70 kamiónů munice. 
Jednotka protivzdušného krytí JNA (306. lehký protiletadlový dělostřelecký pluk) ustoupila ze své pozice u Mevedjek a zamířil do Krakovského lesa (Krakovsky Gozd) v blízkosti chorvatských hranic. Poblíž města Krško se dostal do obklíčení, ale odmítl se vzdát, snad doufajíc v pomoc od spřátelených sil. 


Do této doby velení JNA žádá o povolení ke změně tempa svého postupu. Ministr obrany Veljko Kadijević informoval kabinet jugoslávské vlády, že plán jugoslávské armády č.1 - menší operace pro zajištění slovinských hraničních přechodů - selhal a že je na čase zahájit záložní plán - zahájit rozsáhlou invazi do Slovinska. Nicméně kabinet jugoslávské vlády odmítl povolit takovéto operace. 
Náčelník štábu JNA, generál Blagoje Adzić, zuřil a veřejně odsoudil federální orgány ,,které nás neustále brzdí náročnými jednáními, zatímco oni (Slovinci) nás napadli plnou silou."


2.července 1991
K nejtěžším bojům slovinské války došlo 2.7.Konvoj JNA v Krakovski lese se dostal pod trvalý tlak TO, které je neustále vyzývaly ke kapitulaci. Čtvrtý obrněný sbor JNA se pokusil dostat k Jestarbatsku, městu v Chorvatsku, ale byl odražen zpět před hraničním městem Bregana. 


V 21:00 vyhlásila slovinská strana jednostranné příměří. To ale bylo velením JNA odmítnuto s tím, že bude slovinský odpor zlomen. 


3.července 1991
Nad ránem vyrazila z Bělehradu velká obrněná kolona JNA, údajně směrem do Slovinska. Tam ale nikdy nedorazila, oficiálně kvůli mechanickým poruchám. 


Boje ve Slovinsku pokračují, NVA pokračuje k Gornja Radgona, hraničnímu městu s Rakouskem a zastavuje se u Radence, městečka v severovýchodním Slovinsku. Síly JNA byly rovněž napadeny v hraniční osadě Kog. Ve večerních hodinách se jednotky JNA domluvily na příměří a odchodu do kasáren. Největší incident u Radence se udál, když jugoslávský MiL-8 byl nucen přistát pro technické problémy a byl slovinci ukořistěn. Ovšem nebyl shledán pro službu ve slovinských ozbrojených silách a po ukončení konfliktu navrácen do Bělehradu (13.srpna). 


4.-6. červenec 1991
Díky platnému příměří se již nyní obě strany stáhly. Slovinské síly opět převzaly kontrolu nad hraničními přechody a jugoslávským silám bylo umožněno bez problémů odejít do Chorvatska. 


7.července 1991 a později
Desetidenní válka skončila oficiálně podepsáním Brionska deklaracija, která byla podepsána na Brijunských ostrovech u chorvatského Pula. Podmínky vyšly plně ve prospěch Slovinska a Chorvatska, s tím, že obě země odloží vyhlášení nezávislosti o tři měsíce a že správu nad oběma zeměmi převezmou slovinské (potažmo chorvatské) úřady a bezpečnostní složky. 


Zároveň byl dohodnut odchod jugoslávských jednotek, přičemž jugoslávská strana oznámila, že tak učiní do konce října. Slovinská vláda dále trvala na tom, že by měly být téměř všechny ,,výhody" na straně Slovinska. JNA nesmí brát nic ze své těžké výzbroje, které bylo později odprodáno do jiných svazových zemí nebo ponecháno ve vlastních ozbrojených složkách. 


Následky války
Vzhledem ke krátkému trvání války, byly její následky strašné. Podle slovinských odhadů přišla JNA o 44 mrtvých a 146 zraněných, zatímco slovinské síly měly 18 mrtvých a 182 zraněných. 12 cizinců (převážně Bulharů) bylo zabito. 4692 federálních vojáků a 252 federálních policistů bylo zajato Slovinci. 


Materiální škody jugoslávské armády činily 31 tanků (zničených, ukořistěných), 22 obrněných transportérů (zničených, ukořistěných), 6 vrtulníků, 6787 pěchotních zbraní, 87 děl a 124 protileteckých kompletů. 


Pro Slovinsko válka znamenala rozhodující krok ke své nezávislosti. Ta byla oficiálně uznána všemi členskými státy Evropského společenství dne 15.ledna 1992 a připojilo se k OSN 22.května 1992. Slovinsko dokázalo v následujících letech se vzpamatovat z bojů jako první, a k 1.květnu 2004 vstupovalo do Evropské Unie jako nejvíce politicky stabilní a hospodářsky nejsilnější z bývalých států Jugoslávie. 


Na straně jugoslávské se mění taky o mnoho více.  JNA nedokázala zabránit politické změně ve svazových zemích. Její špatný výkon ve Slovinsku, později v Chorvatsku zdiskreditoval jeho vedení - Kadijević rezignoval na funkci ministra obrany v lednu 1992, a Adžić byl nucen k důchodu ze zdravotních důvodů brzy poté. 




Vznik Slovinska: 25.června 1991
Vyhlášení nezávislosti: 8.října 1991