Bitva o Berlín
Díky úspěchu Viselsko-Oderské operace se sovětské armády valily nezadržitelně na Berlín. První sovětské dělostřelecké granáty začínají dopadat na Berlín 20.dubna 1945, v den Hitlerových narozenin. 1. ukrajinský a 1.běloruský front se o den později spojí, a dostávají tak celý Berlín do kleští. V průběhu bojů o Berlín naráželi sovětští vojáci na tuhý odpor, zejména ze strany jednotek SS. V průběhu celé bitvy není vyjímkou, když se do cesty sovětské (celé) armádě, postaví pouhá německá divize, většinou špatně vyzbrojená. Přesto němečtí vojáci, někdy pouze mladíci z Hitlerjugend, či starci z Volkssturm s panzerfausty, kladou sovětské armádě odpor, za který ovšem většina zaplatí svým životem.
Od počátky bitvy je situace Němců beznadějná, proti necelým 800 000 špatně vyzbrojených obránců, stojí téměř 2 500 000 Rudoarmějců, kteří si na nedostatek tanků a dělostřelectva nemohou stěžovat. Nejtěžší boje pro obě strany propukají v oblastech kolem samotného Berlína, kde se nacházejí poslední opevněné pozice před samotným městem. Tyto boje jsou historiky dodnes brána jako nejurputnější během celé bitvy o Berlín. Jedna strana střídala v protiútocích, často nesmyslných a velice krutě vyplacených na životech, druhou, přičemž tyto protiútoky byly pro německé obránce doslova masakrem. Nejvíc vázl postup 1. běloruského frontu maršála Žukova, úspěšnější byla vojska 1. ukrajinského frontu maršála Koněva, která prolomila pozice 4. pancéřové armády a 18. dubna se dostala ke Sprévě. 22.dubna, dva dny po svých 56. narozeninách, nařizuje Adolf Hitler svolat poradu štábu, během níž je dojednáno stáhnutí všech vojsk ze Západu k Berlínu.
V průběhu dnů 24.-30.dubna 1945 po celém Berlíně propukají krvavé boje mezi postupujícími Sověty a německými obránci, kteří nemají kam ustoupit, jelikož celý Berlín je obklíčen dvěma sovětskými fronty. Onoho zmíněného 24.dubna pronikají první sovětské jednotky maršála Žukova na předměstí samotného Berlína. Na jihu je obklíčena celá 9.armáda, která měla bránit Berlín z jihu. K obraně města měl generál Weidling k dispozici pouze zbytky 9. a 3. pancéřové armády. Tyto jednotky, většinou již beze zbraní, či těžké techniky, doplňovali ,,dobrovolníci" od policie, protiletadlového dělostřelectva, Hitlerjugend a Volkssturmu.
K 29.dubnu mají většinu města, ovšem po tvrdých bojích, sovětské jednotky pod kontrolou. Na dobytých částech města dochází ke zvěrstvům ze strany mstících se Sovětů. Znásilňování, popravy, apod. jsou v pořádku. K 29.dubnu obsazují Rudoarmějci i ministerstvo vnitra, od samotného Reischtagu vzdáleného pouhých 500 metrů.
Reichstag v červnu 1945
Reichstag (Říšský sněm) - krátká historie
Budova Reichstagu byla vystavěna jako sídlo Reichstagu, původního parlamentu Německé říše. Budova byla slavnostně otevřena roku 1894 a sloužila až do roku 1933, kdy byla údajně podpálena. Viníkem byl oficiálně označen nizozemský komunista Marinem van der Lubbe. Historici dnes dávají vinu nacistům, kteří chtěli na sebe upozornit, že se oni se svými varováními o podlosti židů a komunistů, nemýlí. V průběhu vlády Adolfa Hitlera nebyla budova Říšského sněmu nikdy opravena. Za Berlínské operace roku 1945 byla navíc ještě silně poškozena závěrečnými boji mezi německými obránci a sovětskými jednotkami.
Po skončení války se budova Říšského sněmu ocitla v Západním sektoru Berlína, velmi blízko hraničního pásma. Roku 1956, celých 11 let po válce, se rozhodlo o jejím opravení. Rekonstrukce budovy proběhla v letech 1961-64. Během Studené války sloužila jako muzeum Dějin Německa. V letech 1995-1999 proběhla další rekonstrukce budovy. Spolkový sněm začal trvale pracovat v této budově od 7. září 1999.
Reichstag v bitvě o Berlín
Navzdory svému nulovému významu od zapálení v roce 1933, sovětské velení na něj zaměřilo svoji pozornost s cílem dobýt jej jako symbol celého Berlína a Německa. Během bojů o Berlín působila v Říšském sněmu posádka o 3000 mužích. Jednalo se o číslo magické, v porovnání s tím, že se jednalo o obránce pouze jedné budovy. Celkově se ale jednalo o různorodou směsici ozbrojených složek Německa (Waffen-SS, Wehrmacht, Luftwaffe, Hitlerjugend, Gestapo, SD atd.), většinou různě i ozbrojených.
Němečtí obránci většinou disponovali osobními zbraněmi, samopaly a v některých případech i kulomety a panzerfausty. Před schody do budovy se měla údajně nalézat i protitanková děla ráže 75mm, ovšem obráncům se asi po pár výstřelech již nedostávalo munice.
Dobytím budovy Říšského sněmu byli pověřeni vojáci 380.střeleckého pluku od 150.divize. Její velitel, generálmajor V.M. Šatilov, již 30.dubna ve 14.25 hod. hlásil svým nadřízeným, že vlajka vlaje nad Reichstagem. Žukov o tom hned informoval samotného Stalina. Na místo dorazili ihned váleční dopisovatelé, kteří se ovšem dostali pod německou palbu. Ve skutečnosti sovětští pěšáci vedli poziční přestřelku s německými obránci doslova ,,přes ulici", schováni v ruinách budov. Ani letecké shozy vlajek piloty od 115. leteckého pluku nebyly úspěšné.
Generálmajor, vědomý si blamáže, byl nucen opravdu dobýt celý Sněm doslova ztečí. Z protějších domů vyrazilo, za podpory dělostřelectva a tanků, několik stovek sovětských pěšáků, kteří se probojovali až k hlavnímu vchodu, který byl zabarikádovaný. Bylo něco kolem šesté večer, 30.dubna. Nyní následoval doslova boj o každé poschodí. K 22:40hod. dne 30. dubna 1945 byla vlajka vztyčena sovětským vojákem Michail Mininem, průzkumníkem od 150.střelecké divize. Další vlajka byla vztyčena průzkumníky por. Sergeja E. Sorokina.
Ovšem díky tmě nebylo možno pořídit foto a v průběhu noci jednu z nich stihli němečtí obránci shodit. Následující den, 1.května, probíhaly po celé budově těžké boje, přičemž Sověti při každém pokusu se probojovat na střechu, utrpěli těžké ztráty.
Německý odpor se podařilo zlomit až 2.května 1945, přičemž se sovětská pěchota probojovala až na střechu budovy. Jako fotka do novin byla vybrána ta, kdy Gruzínec četař Meliton Kantaria (pro potěšení Stalina) a Rus, četař Michail Jegorov vztyčují společně vlajku se srpem a kladivem. Pro fotografa byl tento snímek, s braniborskou bránou v pozadí, zřejmě nejzajímavější a oba četaři obdrželi titul Hrdina SSSR (i když došli po funuse). Jednalo se o šestou, a zároveň již poslední, vlajku se srpem a kladivem, vztyčenou nad Reischtagem.
Zdroje:
mhoefert.de
historywarsweapons.com
panzernet.net
Wikipedie
Kronika druhé světové války
Žádné komentáře:
Okomentovat