Původní vývoj měl směřovat toto malé polopásové vozítko jako lehký tahač pro výsadkové jednotky německé armády. Konstrukce byla řešena tak, aby vyhovovala požadavkům na pozemní výsadek z transportního letounu Ju-52 (nikoliv vzdušného výsadku na padácích), čili musel být velikostně vhodný pro umístění v nitru letounu a jeho lehkou výkladku.
SdKfz 2 byl navržen a postaven na NSU Werke AG v německém Neckarsulmu. První návrhy se objevily v první polovině roku 1939 a v červnu téhož roku bylo patentováno. Vizí projektantů bylo nahrazení motocykl více účelovými vozidly se stejnými parametry. To bylo rovněž potvrzeno po německém výsadku na Krétu roku 1941, kdy bylo zapotřebí nasazení lehkých tahačů děl ze strany německých výsadkářů poté, co byly lodě s vozidly potopeny britským námořnictvem. Výsledkem projektantů byl NSU HK 101 Kettenkrad, v armádním označení Sd.kfz 2 (Sonder Kraftfahrzug - speciální motorové vozidlo).
Řízení bylo zajištěno za použití otáčení řídítek, na které bylo napojeno přední kolo. Rovněž bylo možné nepoužít přední kolo, ovšem bylo to doporučováno pouze v nejtěžších terénech, kde nebylo možné použít vyšší rychlost. Při zatočení větším než cca 15°bylo vozidlo automaticky přibržďováno pásem.Ten ovšem byl chráněn gumovými patkami a spojen jehlovými ložisky, což mělo za následek, že pokud byla patka uražena, došlo k okamžitému zničení ložiska a muselo dojít k okamžité výměně poškozené části.
Výroba byla ukončena roku 1944.
V reálu jde o nejmenší z řady polopásových tahačů dělostřelectva, určený původně k vleku kanonů PAK 35/36 ráže 37mm a přepravě jejich obsluhy. Proto je v zadní části místo pro dva lidi sedící zády dopředu. Tato vozítka se ovšem dočkala rozšířenějšího použítí a to v různých podobách:
-tahače letadel na letišti (hlavně Me-262)
-muniční
-pro převoz raněných
Většina vyrobených strojů skončila na východní frontě, kde byl používán pro dopravu v těžkém terénu, hlavně v blátivých cestách, kde zajišťoval dopravu proviantu a munice jednotkám na přední linii či byl používán k pokládání telegrafních a telefonních kabelů. Kettenkaftrad byl jednotkám dodáván i se speciální přívěsy Sd.Anh.1, které vylepšily jeho přepravní kapacitu.
Tato vozítka používala i spojenecká vojska, poměrně oblíbená byla u americké vojenské policie (Military Police - MP), která je používala pro jejich malé rozměry a dobré jízdní parametry při řízení dopravy ve městech. Německá armáda je použila na všech válčištích, zahrnující Afriku, západní i východní frontu, Balkán a Itálii.
Po válce se mimo jiné používaly k velkům remorkérů, v československé Ruzyni byl používán dokonce k tahání pojízdných schůdků k letadlům. V poválečném Německu (bez uvedení západního čí východního) došlo k použití coby jako zemědělského tahače.
Přehled výroby během války:
Neckarsulmu NSU - 7500 kusů (z toho 500 předsériových kusů)
Stoewer Štětín - 1300 kusů
Dalších 500 kusů bylo vyrobeno po válce ve Francii.
Technické údaje:
délka 3000mm
šířka 1000mm
výška 1200mm
hmotnost 1200kg (1500kg - narazil jsem na rozdílné údaje)
motor Opel Olympia o obsahu 1488cc
výkon motoru 26,5kW při 3400 ot./min
max. rychlost 80km/hod
Palivová nádrž 42 l
Rychlost - cesta 70-80 km/h
Rychlost - terén 45 km/h
Dojezd - cesta 260 km
Dojezd - terén 190 km
Náklon 24 ° v písku, na tvrdém terénu bylo možné více
Technická zpráva: http://www.lonesentry.com/articles/ttt07/kettenkrad.html
Zdroje:
Wikipedie
valka.cz
achtungpanzer.com
Žádné komentáře:
Okomentovat