Pohon na dřevoplyn

V roce 1920 vyvinul německý vědec Georges Imbert plynový generátor, získávající plyn ze spalování dřeva. Tyto plyny byly vyčištěny a vysušeny a sloužily k chodu vozidla. Generátor Imbert byl sériově vyráběn od roku 1931. V té době bylo po celé Evropě již asi 9000 vozidel na dřevoplyn. V Německu dokonce existoval speciální výbor – tzv. Generatorstab – který schvaloval do výroby nové konstrukce generátorů a zamítal ty, jejichž funkčnost nebyla dostatečně prokázána.


V roce 1939 vypukla v Evropě válka a syntetické pohoné hmoty začaly být z velké části dávány pro potřeby vojska. Tím poklesla možnost získání syntetických hmot pro civilní sektor, vyjímkou se staly různé tovární stroje, lodě, záchranné automobily a jiné. 


Dřevoplyn nebyl pouze německou záležitostí, tento druh pohonu byl rozšířen rovněž v Británii, Švédsku, Norsku, Finsku a ve velké míře v Dánsku. Ve Švédsku bylo začátkem roku 1939 z generátorů poháněno více než 50 % všech autobusů a více než 40 % nákladních aut.

 

 Schematické pohled na "Imbertův"plynostroj. Automobil o hmotnosti zhruba 5 tun, za použití 100 kg dřeva, ujel přibližně 100km. Oproti použití motorové nafty, působil pohon na dřevoplyn ztrátu 20% koňských sil. Další nevýhodou bylo, že bylo třebaasi půl hodiny motor zahřívat (roztopit), než bylo vyrobeno dost plynu na samotnou cestu.

 

 Jiný druh Imbertova plynostroje s oddělenými srážecími nádržemi a plynovými filtry

Princip dřevoplynu byl v tom, že se kotel rožhavil, přiložilo se najednou dřevo, které vyprodukovalo určité množství plynu, jež dokázal vydržet podle množství automobil v chodu. Celý proces musel dosáhnout 1400 ° C. Při průběžném doplňování kotle dřevem by došlo k úniku plynu, čili celý proces musel být jednorázový. S tím, jak automobil ujel určitou vzdálenost, objem plynu v kotli ubýval s čímž se snižoval i výkon kotle. 

Jak již bylo zmíněno, se vznikem války potřeba jiného druhu pohonu se ještě zvýšila. Německá vojenská mašinérie spotřebovávala počty benzínu a nafty ve velkém, pro zázemí již nezbýval potřebný počet. Proto byla po celém Německu a Evropě zřízena síť asi 3000 čerpacích stanic na dřevoplyn. V zemi dokonce existoval speciální výbor – tzv. Generatorstab – který schvaloval do výroby nové konstrukce generátorů a zamítal ty, jejichž funkčnost nebyla dostatečně prokázána.

Přestože Německo bylo jedním z těch, kteří dřevoplyn využívali v největší níře, dřevoplyn se uchytil i v jiných zemích, a v některých dokonce vydržel až do 60. a 70.let! 

Přehled vozidel v jednotlivých zemích k toku 1942, využívající pohonu na dřevoplyn:

Německo - přes 500 000

-73 000 vozidel ve Švédsku
-65 000 vozidel ve Francii
-10 000 vozidel v Dánsku
-9000 vozidel v Norsku
-8000 vozidel ve Švýcarsku

Ve Finsku dřevoplyn sloužil k pohonu asi (k roku 1944):
-30 000 autobusů a nákladních vozidel
-7000 osobních vozidel
-4000 traktorů
-600 lodí

Ojediněle byl tento proncip využíván i v Británii a Irsku. 

 

Britský vůz s kotlem na dřevoplyn - roztápění

 Největší koncetrace vozidel na tento druh pohonu k počtu obyvatel (počtu vojáků okupační moci) bylo Dánsko. V Dánsku se tohoto principu běžně využívalo již před válkou (nejrozšířejenším byl buď dřevoplyn či selský vůz). Německá okupační moc zde tento systém převzala a většina motorových jednotek využívala tento systém, např. 233. Pz.Div. (Přejmenovaný z 233. Res.Pz.Div.), která měla ve stavu 7 strojů SdKfz. 251. Nejméně dva stroje byly tzv."Fahrschule" neboli cvičná vozidla.

Dále se zde nacházely i cvičné tanky Pz.I a II s generátory dřevoplynu. Tentokráte jednotka, k níž patřily není známa, ovšem je pravděpodobn, že patřily k Sturmgeschütz-Ersatz und Ausbildungs-Abteilung 400 ve Viborgu, ktde měla jednotka svoji základnu. Zde byla zároveň většina těchto strojů objevena. 

Dánští odbojáři se po kapitulaci německých jednotek fotí na stroji Pz.II s 

dřevoplynovým pohonem

 

Dva stroje Sd.Kfz.251 (z toho jeden sanitní) s dřevoplynovým pohonem 

(dva kotle na pžedním pancíři motoru)

 

Sdkfz 250 na dřevoplyn kdesi v vnitrozemí Německa

Po válce tento druh pohonu nezmizel, převážně v západním Německu se udržel až do poloviny 50.let, kde byl celkem oblíben. Ve Švédsku, Finsku a Norsku se udržel až do 60.let a tento druh pohonu se stal i jakýmsi trendem. Po válce bylo s tímto typem pohonu experimentováno pro jeho lehčí manipulaci, ovšem dlouhá doba rozpalování motoru se stala jeho hřebíkem do rakve a jeho definitivní opuštění.

 

Volvo 230 s pohonem na dřvoplyn 

Zdroje:

panzernet.net

missing-lynx.com

automotto.com

ochranamotoru.cz