Počátky vývoje a seznamy sérií:
Bf 110 C
Bf 110 D
Bf 110 E
Verze:
V1
Verze V1 je vlastně vůbec první prototyp tohoto letadla. Zalétávací letoun vzlétl poprvé 12.května 1936, když s ním tovární zalétávací pilot vzlétl z letiště v Augsburgu-Haunstettenu.
Stroj byl vybaven dvěma motory DB 600A a během testů dosáhl rychlosti 505 km/h. Přes menší technické problémy na motorech probíhaly zkoušky všech tří prototypů celkem dobře a na začátku roku 1937 padlo rozhodnutí o zařazení Bf-110 do sériové výroby.
první verze A-0
Ověřovací série A-0 byla postavená na počátku roku 1937 v počtu čtyř letadel. Tato série byla vybavena motory Jumo 210B. Ty ovšem měly slabší výkon a tím se nežádaně zmenšila rychlost na 430 km/h.
Série verze B
B-0
Na jaře roku 1938 se rozběhla sériová výroba letadla s mírně pozměněnou podobou přídě, v níž byly umístěny čtyři kulomety MG 17, pod nimiž byly instalovány dva kanóny MG FF. Další kulomet byl umístěn v kabině, jež střílel směrem dozadu. Kulomet měl na starosti radista.
B-1
První stroje verze B-1 vyšly z výrobních linek v červenci 1938. Tato verze byla vybavena motory Jumo 210G. Výzbroj se skládala z 4 MG-17 a dvou kanónů MG FF.
B-2
Tato verze byla vyráběna bez obou kanónů MG FF, ovšem v trupu se nacházela kamera pro průzkumné mise.
B-3
Výcviková verze. Tato verze nebyla vybavena kanóny, ovšem disponovala větším rádiovým vybavením než předešlé verze. Na tento způsob vybavení později byla přestavěna celá řada verze B-1.
Celkově byla série co do počtu vyrobených letadel malá, celkově bylo vyrobeno 45 letadel řady B.
Sériové verze C
C-0
Tato verze letadla Bf-110 se lišila od série A a B novými motory DB 601 A-1 s přímým vstřikováním paliva a kompresorem. očkal se i dalších úprav-chladiče glykolu byl přemístěny do plochých výstupků pod křídlo uvnitř motorových gondol. Předtím byly totiž umístěny přímo pod motory, ovšem zde později zbyly pouze chladiče oleje. Křídlo bylo celkově úplně nové- rovné konce, čímž se jeho rozpětí zmenšilo z původních 16,81 m na 16,25m.
C-1
Verze C-1 byla schopna letět rychlostí 538km/hod. ve výšce 6000 metrů. Dolet činil 1034km.
C-2
Se lišila od předchozích novou rádiostanicí FuG 10 (do té doby byla instalována FuG IIIa).
C-3
Tato varianta jako první dostala účinnější kanón MG FF/M ráže 20mm.
C-4
Měla zlepšenou pancéřovanou ochranu posádky.
C-4/B
Bombardér předělaný z C-4, nosnost 2x 250 bomb kg, vybavený dvěma DB 601N motory.
C-5
Model průzkumu s dvěma 1,175 hp DB 601P motory. Výzbroj tvořila pouze čtveřice kulometů MG-17 ráže 7,92mm v přídi a jedním MG-15 v zadním střelišti.
C-6
Výzbroj byla tvořena kanónem Rheinmetall-Borsing MK 101 ráže 30mm.
C-7
Nosnost dvou 500 kg bomb, verze stejně C-4/B vybavený dvěma DB 601P* motory.
*Jiný zdroj uvádí motory DB 601N.
Luftwaffe v době útoku na Polsko disponovala celkem 195 stroji verze C, v květnu 1940 mohlo během tažení proti Francii být postaveno asi 350 strojů. Právě zde začala sláva Bf 110 blednout, zatímco na nepřátelské bombardéry stačil, nepřátelské jednomotorové stíhačky si s ním již pouze hráli. Tento nedostatek potvrdil i v bitvě o Británii.
Série verze D
Vzhledem k stále většímu dobývanému území nepřítele, se německá vojska a tím i letectvo dostalo do působení s ohromnou velikostí oceánu. Jelikož ovšem jednomotorová stíhačka Bf-109 na tyto vzdálenosti nestačila, což se potvrdilo za norského tažení v dubnu 1940, a zároveň s tím potřebnou vzdušnou ochranu německých lodí. To ovšem bylo vzhledem k tomu, že Německo nedisponovalo žádnými letadlovými loděmi, jako problém. Ve firmě Messerschmitt proto přišli k instalaci přídavné nádrže o objemu 1050 litrů. Tato verze se nazývala jako D-1/R-1.
D-0
Již zmíněný malý dolet dal vzniknout nové sérii- tzv. Déčku. První-nultá-série byla pouze upravenou verzí C-3, když byla do něj instalována přídavná nádrž o obsahu 1089 dn krychlových. Během výroby se označení přehodilo na D-1/R1.
D-1/R1
Pro nedostatečný dolet došlo k instalaci přídavné nádrže o objemu 1050 litrů. Ovšem vany na palivo se vyznačovaly malou pevností, častými defekty mechanismů umožňující jejich odhození za letu. Často se stávalo, že ve špatně odvětrávaných nádržích zůstávaly benzínové výpary, jež měly za následek často výbuch letadla po jejím zasažení.
R2
Jednalo se o náhradu verze R-1. Pod křídla byly umístěny dvě kapkovité přídavné odhazovatelné nádrže pro 900 litrů PHM na každou.
D-2
Pod křídla byly umístěny dvě kapkovité přídavné nádrže pro 900 litrů PHM na každou. Dále byly instalovány i dva závěsníky ETC 500/IXb na pumy.
D-3
D-3 mohla nést oba typy nádrží pod křídlem a podobně jako D-2 i 500kg pumu na závěsníku ETC 500/IXb pod trupem.
Tato verze se vyznačovala i větším osem, v němž byl umístěn nafukovací záchranný člun.
D-1/U1
Jednalo se o nejstarší specializovanou verzi tohoto stroje pro noční stíhání. Byla vybavena infračerveným zařízením Spanner, jež se ale v praxi ukázalo jako nepoužitelné.
Série verze E
Verze E vlastně dalo by se říci vznikla vlastně z nouze. Na začátku roku 1941 se počítalo s příchodem nového stroje-Me 210. Ovšem ne vše šlo podle plánů a tak vznikla verze E jako překlenovací varianta. některé části stroje prošly zpevněním. K pohonu sloužila dvojice DB 601 N, ovšem několik nejstarších letounů používalo ještě DB 601 A.
Stroj sjížděl z výrobních linek ve třech variantách:
E-1/U-2
Pozměněna kabina, stroj tak mohl pojmout třetího člena osádky-navigátora.
E-2
Odpovídala svým vybavením staršímu D-3, ovšem místo dvojice křídelních závěsníků pro přídavné nádrže mohla nést čtveřici lehkých bomb ETC 50.
E-3
Byla průzkumná verze bez kanonů MG/FF a s kamerou Rb 50/30. Pod křídlem byly umístěny dvě přídavné nádrže.
E-1 Jabo
Měl prodlouženou část zádi s úložným prostorem pro záchranný nafukovací člun.
Série verze F
Efko chytá bronz v Africe
Letadlo odpovídalo variantě verze E, ovšem v gondolách nesl ještě výkonnější motory DB 601 F (1350 PS), tedy stejné, jaké poháněly jednomotorové Messerschmitty Bf 109 F-4. Zároveň vstupy olejového chladiče byly u nových motorů výraznější. Toto je jediný významný prvek ,jak od sebe verze E a F spolehlivě odlišit.
Zároveň bylo zlepšeno pancéřování. Pilota chránil 57 mm pancéřový štítek. Štítek se montoval i zpětně na starší letouny. U verze F byly zavedeny i samosvorné nádrže, jako Bf-109 F-4.
F-1
Tato verze umožňovala nést různé varianty podvěsné výzbroje a odpovídala verzi Bf 110 E-2, respektivně D-3. Tato verze se dočkala nasazení coby těžký stíhač a stíhací bombardér.
F-2
Byla vyvíjena jako těžký stíhač, později nosila pod křídly čtyři neřízené rakety WGr.21 ráže 210mm, jež byly neseny ve dvou trubicích pod každým křídlem.
F-3
Byla vyvíjena jako čistě průzkumná. Odpovídala tedy verzi E-3.
F-4
Tato verze byla používána především jako noční stíhací letouny. Stroje označené jako F-4a byly vybaveny radarem FuG 202 Lichtenstein BC. Na přídi se tak objevily výrazné dipólové antény. U několika letadel byly používány rozměrnější směrovky pozdější verze G, jiná část používala zase místo kanonů MG/FF modernější MG 151/20.
Série verze G
Podle leteckých konstruktérů se měla verze F stát poslední verzí Bf-110 a toto letadlo mělo být postupně nahrazováno strojem Me 210. Ovšem ve vývoji následovníka se projevily technické nedostatky a sériová výroba v masovém měřítku se zdála v nedohlednu. S problémy následovníka ovšem bylo jasné, že Luftwaffe tento typ jako je ,,110" nemůže postrádat. Letadlo dostalo dvojici nových motorů vycházejících z původního osvědčeného DB 601. Agregát označený jako DB 605 podával vzletový výkon 1475 PS a sliboval velký potenciál. Ovšem jelikož byla výroba zatížena, první Géčka se objevila až v květnu 1942.
Gé 2 zřejmě nad východní frontou
G-1
Tato varianta je zavádějící, protože prvním v sérii G byla až verze G-2. Verze G-1 nikdy neexistovala. Ovšem plánovala se výroba následujících variant:
+ G-1 Jabo (stíhací-bombardovací)
+ G-2 Zerstorer (těžká stíhací)
+ G-3 Fernaufklarer (dálková průzkumná)
G-2
Byla poháněna motory DB 605B-1 nebo 605A-1 o výkonu 1085kW.
Výzbroj byla stejná jako u verze F-2.
Verze G-2 byly navíc vybaveny přídavnou olejovou nádrží o objemu 75 litrů a třílitrovou nádrží pro směs benzínu s éterem. Tato směs sloužila k nastartování příliš studeného motoru.
G-3
Dálkový průzkumný (vybavený radiostanicí FuG 17 umožňující komunikaci s pozemními jednotkami a vedle kamery Rb 50/30 i Rb 75/30).
G-4
Noční stíhač, vybavený radarem.
Dochovaný noční stíhací Bf 110 G-4/R6. Dle staršího typu antén lze usuzovat, že letoun nese jednu z původních verzí radaru Lichtenstein SN-2
Série verze H
Jednalo se o plánovanou verzi s motory DB 605 E (1730 PS). ta byla konstruována s ocasními plochami konstruovanými ze dřeva a zcela přepracovaným krytem kabiny.
V rámci verze H bylo plánováno několik verzí letadla.
Na prototypu verze H se pracovalo od podzimu 1943 a v březnu 1944 se mělo uskutečnit zalétání prototypu. Ovšem spojenecké bombardéry byly rychlejší, když 24.února 1944 se stala továrna GWF cílem jednoho z mnoha útoků na německý průmysl. Náletem byla zničena konstrukční kancelář a také prototypové oddělení. Zničen byl i Bf-110G vybavený motory DB 605BS, jež měl sloužit jako zkušební pro testy konstrukčních úprav plánovaných pro verzi H.
Během přelomu března a dubna 1944 nařídilo RLM pokračovat ve vývoji Bf-110H. Rozsah úprav verze G se omezil na křídla a montáž motorů. V září 1944 byly zastaveny konstrukční práce na kabině.
Po vyhlášení tzv. Nouzového programu pro rozvoj stíhacího letectva, byla omezena výroba verze G a to znamenalo definitivní konec pro verzi H.
H-1
Konstruován jako Jabo (stíhací bombardér)
H-2
Konstruován jako Zerstorer (těžký stíhací)
H-4
Konstruován jako Nachtjagd (noční stíhací)
H-5
Konstruován jako jednomístný těžký stíhač.
Ve verzi H se měli uplatnit prvky jako:
-překonstruovaný kryt kabiny, jež bylo možné nouzově odhodit
-zatahovací ostruhové kolečko
-zvětšené ocasní plochy (vyrobené ze dřeva)
-zvětšená křídla se zaoblenými koncovými oblouky (stejné jako u Bf-109 F až K)
-překonstruovaný hlavní podvozek
-zvětšený chladič pro chladící kapalinu
-předpokládala se i instalace olejového chladiče SKF Fo 870
Celkem bylo sestaveno přibližně 5743 letounů všech verzí. Ty kromě Luftwaffe sloužily ještě v letectvech Maďarska, Rumunska a Itálie. 494 letouny byly vyrobeny ve foto-průzkumných variantách.
Úpravy Bf-110:
Letouny Bf-110 mohly být dodatečně vybaveny soupravami Rüstsatz a Umrüstbausatz.
Úpravy u Umrüstbausatz (zkratka U) byly prováděny během výroby či větších úprav draku letadla. Jednalo se o:
C-1/U-1
Vlečné zařízení pro vlek nákladních kluzáků Me 321. Kluzák byl vlečen třemi Bf-110 C-1/U-1.
D-1/U-1
E-1/U-1
v pozdějších výrobních sériích s vysílačkou FuG 202
G-2/U1 a G-3/U-1
náhrada kanónu MG FF/M (verze G-2) kanónem MG 151/20
náhrada kamery Rb 50/30 (verze G-3) kanónem MG 151/20
F-4/U-1
Instalace dvou kanónů MK 108 střílejících šikmo vzhůru (tzv. Schräge music)
odkaz na stručný popis: http://cs.wikipedia.org/wiki/Schr%C3%A4ge_Musik
E-1/U-2
Verze s místem pro třetího člena osádky (tzv. Leitoffizier)
Dále U-3 (pancéřování chladičů kapaliny) a U-4 (s přídavným pancéřováním spodní části motorových gondol, chladičů oleje a chladící kapaliny)
G/U-5
Přestavba přídě trupu umožňující instalaci antény radaru Lichtenstein C1 (FuG 212). Přepínáním dipólů bylo možno rozšířit vyzařovací svazek ze 70 na 120 stupňů, což umožnilo měnit dosah radaru z 4000 na 2000 metrů a z 200 na 100 metrů, což se výtečně hodilo v blízkém nočním boji.
C-5/U6
Přidáno pancéřování přední části motorových gondol.
G/U6
Pravděpodobně označení pro kombinaci antény z verze U-5 a radaru Rosemdaal-Halbe (FuG 221a). Zařízení sloužilo k lokalizaci britského výstražného systému Monica, jež kontroloval zadní polosféru bombardérů.
G/U7
instalace zařízení GM 1, jež vstřikovalo do kompresoru motoru oxid dusný a tím bylo umožněno udržet výkon motoru při letu ve velké výšce.
G/U8
Přídavná palivová nádrž objemu 540 litrů (umístěná v kabině střelce) a olejová nádrž o objemu 32 litrů. Úprava umožňovala dolet 1270km a se dvěma dalšími přídavnými palivovými nádržemi o objemu 300 litrů až na dolet 1620 km. Ovšem instalací vnitřní přídavné nádrže se podstatně zhoršily letové vlastnosti letounu.
G/U9
náhrada kulometů MG-17 dvěma kanóny MK 108.
Žádné komentáře:
Okomentovat