Spojencká letadla zvláštního určení nad Hodonínskem, 2.část

Od září 1941 do konce dubna 1942 se podařilo většinou vysadit bez problémů všechny skupiny plánované pro vysazení na území Protektorátu (Většinou Čechy). Ovšem vyjímku tvořili dvě skupiny (obě byly určeny pro Moravu-jenom tyto dvě skupiny byly pro Moravu!!!).

Skupina Out Distance byla omylem vysazena u Ořechova nedaleko města Telč (Morava). Tou další vysazenou na Moravě byla skupina Zinc a ta se dostala až na území kolem města Gbely na území Slovenska.

V okolí Hodonína a Břeclavy ovšem měla působit jenom skupina Zinc, taktéž letoun, jež skupinu v březnu 1942 vysadil, byl často spatřen nad územím Hodonína a jeho okolí.

Skupině Znic se ovšem svůj výsadek nedařilo napoprvé realizovat a letadlo se muselo i se skupinou vrátit zpět do Británie. Tento pokus se uskutečnil v noci z 25. na 26.března 1942.

Úspěšný byl již výsadek o dva dny později (v noci z 27. na 28.března téhož roku). Navečer kole půl sedmé odjel z vyčkávací stanice v Bedfordu (stanice Special Training School 61-Brdford) tři skupiny výsadkářů rozdělených do skupin: ZINC, OUT DISTANCE a BIVOUAC. Cíl cesty-letiště Tempsford v hrabství Cambridge.


Halifax 9613 (NF-V), 138.peruť zvláštního určení. S tímto letounem létala i čs.posádka P/O Leo Anderleho, v níž byl i rodák z Hodonína-sgt. Ladislav Fornůsek, jež zemřel při akci 10.3.1942

Na letišti již stál letoun Halifax*, jehož polská osádka od 138.perutě, měla dopravit parašutisty do cílové oblasti. V 19.50 hod. večer odstartovalo letadlo z letiště se skupinou ZINC a OUT DISTANCE. Třetí skupina BIVOUAC zůstal na letišti-do vlasti se vrátila až po celém jednom měsíci.
____________________________________________________________________
*Toto letadlo (Halafax L 9618 NF-W se zapsal do dějin později 17. a 18.března 1942, když jeho britská posádka vysadila norskou čtyřčlennou skupinu GROOSE 2 pod velením F/Lt.Suttona, jež se účastnila přepadu a zničení továrny na výrobu těžké vody Norsk Hydro ve Vemorku. Tato továrna byla pro Němce důležitá převážně v jejich projektu atomové bomby!
----------------------------------------------------------------------------------------------
Podle záznamů vedených npor. R. Hrubcem se letadlo pohybovalo po trase Mannheim-Linec-Vídeň-Brno-Vřesovice-Brno-Tábor.Písek-Mannheim-Calais-Británie.

V prostoru obce Vřesovice vyskočila jako první skupina ZINC a v prostoru Písku se vysadila skupina OUT DISTANCE.

Skupina ZINC byla podle vedených záznamů vysazena kolem jedná ráno v prostoru Vřesovic a skupina ZINC přistála se dvěma nákladními balíky u lesa asi 4km západně od Vřesovic.

V 7.40hod. ráno končí letový zápis npor. R. Hrubce, ovšem podle pozdějšího vyšetřování II.zpravodajského odboru MNO chyby výsadku, došli podle výpovědí polské osádky, jež ve svém hlášení uvedla zcela jiný prostor vysazení skupiny:

...Po pečlivém srovnání s navigátorovým deníkem hlásí polské osádka letadlo, že skupina ZINC musela být vysazena v oblasti ohraničené těmito městy: Uh.Hradiště-Nové Město na Moravě-Hodonín. Pilot si je naprosto jist, že ohyb řeky Dunaj severozápadně od Vídně byl správně určen. Sledoval řeku za velmi dobrých podmínek asi hodinu. Navíc identifikoval údolí Mustelbach a železniční uzel Lundenburg (Břeclav) a taky řeky Morava a Dyje. Pak byla viditelnost špatná, tak se mu nepodařilo zahlédnout nebo pozorovat záchytné body až do doby, kdy si myslel, že našel to správné místo shozu. Proto se dá odhadnout, že chyba byla způsobena silným západním větrem, kterým bylo letadlo strženo, zatímco kroužilo nad oblastí shozu a hledalo orientační bod. Pilot mě ujistil, že není možné, že se letadlo obrátilo na severovýchod u Bratislavy místo u Vídně...

Přelet letadla byl zpozorován i protivzdušnou obranou Hodonína. Díky tomu mohli jeho obyvatelé vůbec od 1.září 1939 slyšet protileteckou sirénu. Ovšem málokdo tušil, že letadlo nepřinese bomby, ale seskočí z něj parašutisté. To si ovšem uvědomilo místní Gestapo, které s pomocí Wehrmachtu začalo po padáčkářích pátrat.
Parašutisté vyskočili asi 20km od Hodonína. Problém bylo, že na opačné straně-na Slovensku poblíž Gbel. Při pozdějším přechodu hranic došlo k vážnějším komplikacím, když během přechodu zastřelil velitel skupiny jednoho německého pohraničníka a druhého těžce zranil. Během přestřelky se mu podařilo ztratit i falešné doklady! Ty se objevily na Gestapu.

Zbytek skupiny přešel hranice nedaleko Rohatce a na druhý den odjeli z nádraží v Rohatci směrem na Staré Město a později vystoupili v Buchlovicích. Npor. O.Pechalovi se podařilo dostat přes všechna opatření okupační správy do Kyjova a navázala kontakt s odbojářem učitelem Antonínem Strakou ze Bzence. Ovšem ke vší smůle byl Straka již delší dobu pozorován Gestapem z Brna, které o něm vědělo, že je členem českého odboje.
Od začátku styku bylo tedy Gestapo informováno o celé Pechalově cestě a nakonec byl v červnu 1942 zatčen v chatě poblíž Kníničské přehradě.  Byl odvlečen do Mauthausenu, kde byl v září 1942 popraven.

Konce války se dožil pouze četař V.Gerik. Po vytrpení německého zajetí a nekonečných výslechů byl nakonec po válce odsouzen čs.lidovým soudem za kolaboraci.

Konce války se nedožili ani Poláci, jež naše lidi vysadili. Posádka byla sestřelena v noci z 29. na 30.října 1942 při přeletu nad Norskem. Osádka letadla, jež byla složena z C.Kozlowski, T.Madejski, F.Sobkowiak, F. Zaremba a W.Zuka a výsadku tří polských výsadkářů ppor. J.Bichniewicz, por. S. Hencel a por. W. Szpakowicz.
Halifax W 773 byl v noci z 29. na 30.října 1942 sestřelen a všichni na palubě byli mrtví. Vrak a těla byla nalezena místními vojáky Wehrmachtu a pohřbena na hřbitově v Egersundenu.


Znak 138.perutě

Spojencká letadla zvláštního určení nad Hodonínskem, 1.část

Spojenecká letadla zvláštního určení nad Hodonínskem 1942-1945
1.část
Když se objeví na diskuzních stránkách či v dokumentech téma letecká válka, každý si představí letecké souboje stíhaček, obrovská mračna bombardérů, jež pod sebou ničí svými zásahy pum vše živé i neživé. Málokdo si ovšem uvědomí, že tuto válku vedly i letouny s odlišnými úkoly. Dopravou munice partyzánům, výsadkem skupin na okupovaném území či průzkum okolí.

Všechny tyto operace většinou spadaly nikoliv pod letectvo, ale pod britský Úřad pro speciální operace (Special Operations Executive-SOE), jež vznikl v roce 1940, kdy britský premiér W.Churchill pronesl významná slova, jež určila chod války: ,,Zapalte Evropu!´´

Počátky SOE:
Systém SOE vypadal přesně jak si to romantické představy britského premiéra mohly jenom přát. Akce prováděly speciální skupiny, jež byly vysazovány z moře, vzduchu a hlavní cíle byly ovšem na zemi a jejich úkolem bylo především rozložit postupně Německo zevnitř.  Ovšem pro pohyb po území okupovaných států potřeboval vojáky, jež znali způsoby, jazyk a obyvatele-a kdo je lepší než ten kdo z té země pochází?

Tak vznikly skupiny vojáků SOE, jež pocházeli z Belgie, Francie, Řecka, Polska, Jugoslávie, Holandska a samozřejmě i Československa. Jednoduše řečeno z území, která byla nyní pod nadvládou německých okupantů.

Nás nejvíce bude zajímat ta československá. Československo-britská spolupráce (neříkám, že pouze tahle) byla založena, že vojáci československé národnosti projdou speciálním výcvikem a technickým zajištěním, jež poskytne Británie. Při pozdějších akcích na území bývalého Československa spolupracovala s našimi jednotkami a vládou Zvláštní skupina D (SOE), jež patřila k II. (zpravodajskému) odboru Ministerstva obrany. Tato skupina měla na starost především výcvik a přípravu skupin parašutistických diverzantů.

Čechoslováci v SOE:
Již koncem listopadu 1940 ležel na stole SOE a na stole W.Churchilla papír, v němž se exilové Ministerstvo obrany Republiky Československé obracelo, a dotazovalo se budoucnosti výcviku a nasazení čs.vojáků v SOE. Ovšem jednání se protáhlaaž do jara roku 1941.

Dobu ticha ohledně tohoto otazníku přerušil až československý přidělenec u vlády Velké Británie, pplk. J.Kally, když zaslal 22.dubna 1941 celkem výmluvnou odpověď, že až ,,...budou volná místa.´´ v britských speciálních kurzech.

Ještě na počátku března roku 1941 předložil velitelství 1.čs.samostatné brigády v Británii, Gustav Loquenc návrh na přecvičení a přezbrojení celé čs.brigády na tzv.,,leteckou pěchotu´´.  Nakonec bylo rozhodnuto, že bude vybráno pouze 5 poddůstojníků a 3 důstojníci. V dubnu 1941 se to rozšířilo na 22 poddůstojníků a 14 důstojníků.

Celého speciálního výcviku v květnu až červnu 1941 se nakonec účastnilo 14 důstojníků a 18 poddůstojníků a vojínů.
Zároveň během léta 1941 zahájilo čs.ministerstvo obrany rozhovory s britskými protějšky o budoucích uskutečnění leteckých výsadků nad okupovaným územím Československa.

Podle statistik, jež zpracoval mjr.Kearym, měla být během zimy 1941-1942 vycvičena skupina 100 mužů, a to za předpokladu, že budoucí bojové nasazení nepřekročí ztrátu 40% původního počtu mužstva v těchto operacích.
Dále se obě strany (československá a britská) zavázaly, že bude pomocí RAF ,provedeno ze strany Britů 58 operačních letů nad územím Československa a při každém bude vysazen materiál a minimálně jeden parašutista.

V průběhu října 1941 až dubna 1942 bylo vysazeno celkem 27 parašutistů rozdělených ve 12 skupinách.

Celkově 7 výsadkových skupin bylo vysazeno za pomoci 138.perutě zvláštního určení (No 138 Special Duty Squadron), jež vznikla 25.srpna 1941 z 1419.letky.
Později byly pro tyto operace vyčleněny další čtyři perutě:
-148.
-161.
-301. (polská)
-624.

I když nasazení těchto dalších čtyř perutí nelze považovat za nevýznamné, nikdy nedosáhly takové slávy jako 138.peruť, jež se stala legendou mezi ostatními spojeneckými jednotkami. Celkově od svého vzniku v srpnu 1941 až do března 1945, kde byly přeložena k jiné službě, uskutečnila tato peruť 2562 vzletů, při nichž vysadila 995 parašutistů, 29 tisíc kontejnerů (+10 000 balíků) se zbraněmi a jiným materiálem pro odboj a skupiny z Británie.


Skupina československých letců, příslušníků 138. perutě zvláštního určení. Zleva: F. Vaníček, M. Rozprým, J. Tesař, J. Jelínek, L. Anderle, paradispečer npor. R. Hrubec, K. Knaifl, V. Krcha, B. Hájek, a O. Šiška.

Masakr polských důstojníků a inteligence v lese u Katyně, 1940

Cesta ke Katyni
Píše se 23.srpna 1939. Aniž by to svět tušil, odehrává se poslední mírový týden. V tento den se uskutečňuje schůze, později známá jako Pakt Ribbentrop-Molotov, jež stvrdí sovětsko-německé spojenectví, smlouvu o hospodářské pomoci a sféry vlivu v Evropě. V rámci této dohody si tyto dvě země rozdělují i Polsko na dvě poloviny-pod německou a sovětskou okupační správou.

Německo napadá Polsko již týden po uzavření této dohody, 1.září 1939 a po pár dnech váhání vyhlašují Německu spojenci Polska-Francie a Británie, válku. O 16 dní po německém útoku se přidává i sovětská Rudá armáda, jež zaútočí do týlu vyčerpaných a pošramocených polských sil. Do zajetí Rudé armády, po polském zklamání, že Rudá armáda nepřišla na pomoc jim, upadá 120.000 příslušníků polské armády, námořnictva a letectva. Jako o válečných zajatcích se o nich dá hovořit těžko-Sovětský svaz není s Polskem ve válečném stavu.

Sovětský svaz, aby nevypadal jako agresor po kapitulaci Polska, propouští většinu řadových vojáků a poddůstojníků. Tak se podaří dostat ze sovětského zajetí přibližně 120-130 tisícům příslušníků polských ozbrojených sil. V sovětském zajetí ovšem zůstává 15 000-16 000 polských důstojníků včetně několika členů polského nejvyššího velení.


Sovětská vojska překračují sovětsko-polské hranice 17.září 1939

Polští ,,váleční zajatci" jsou drženi v nelidských podmínkách v několika táborech, převážně na území dnešního Běloruska. Tady se jich ,,ujímají" orgány NKVD, jež zahajují drastické výslechy. Jedná se především o zjištění jejich původu (inteligence a jiné podobné vrstvy byly podle Stalina nebezpečné Sovětskému svazu a komunistické vládě), působení v polsko-sovětské válce roku 1920, vazby na lidi žijící na území Polska, zabraného buď SSSR nebo Německem. Ovšem ať byl výslech jakýkoliv, výsledek byl jednoznačný-na papíře se objevilo razítko ,,Nepřítel lidu".

Pohřešovaná armáda
Lidový komisař vnitra SSSR, Lavrentij Pavlovič Berija, předává 5.března 1940 svému Nejvyššímu-Stalinovi spis č. 794/B, v němž se o polských zajatcích vyjadřuje jako o zatvrzelých odpůrcích Sovětského svazu a jeho vlády, bez jakékoliv možnosti nápravy. podle NKVD není bezpečné, aby se tito lidé vrátili domů. Navrhuje řešení, jež je používáno vůči všem, co jsou shledáni jako nepřátelé SSSR-zastřelení.

Ještě téhož dne je svolána porada, v níž se sejdou Berija, Kaganovič, Kalinin, Molotov, Vorošilov a samotný Stalin, jež má závěr, že se přibližně 26 000 polských nepřátel má podrobit nejvyššímu trestu. Toto číslo obsahuje asi 15 000 polských důstojníků, příslušníků rozvědky, četníků, policistů a pracovníků vězeňské služby. Zbylých 11 000 představují movití statkáři, kněží, podnikatelé, učitelé apod.

Kozelsk
4 410 zajatců z tábora v Kozelsku je zavražděno v katyňském lese u Smolenska. Přísně střežené transporty byly vypravovány v období od 3. dubna do 12. května. Z nádraží byli důstojníci převáženi autobusem na místo vraždy, tam jim nad připravenými doly byly svázány ruce za zády a ránou do krku nebo v týl byli popraveni ranou z německých pistolí Walther ráže 7,65 mm. Některé oběti byly dobíjeny čtyřhrannými ruskými bodáky. Když chtěl někdo odporovat, přehodil mu popravčí přes hlavu kabát, podvázal jej pod krkem a takto zahaleného kápí jej odvedl k jámě. Ostatním se musel naskytnout hrůzostrašný pohled. V širokých, hlubokých jámách leželi jejich kolegové. Po tělech šlapaly popravčí čety, smýkaly jimi a brodily se krví jako řezníci na jatkách ... Je velmi pravděpodobné, že část zajatců byla ale zavražděna ve sklepeních věznice obvodního sídla NKVD ve Smolensku. Svědčí o tom fakt, že v některých hromadných hrobech byly oběti uloženy jinak než v ostatních. Byly systematicky naskládány tváří dolů vedle sebe, což svědčí o posmrtném ukládání obětí.

Starobělsk
3 739 zajatců z tábora Starobělsk je zabito v ukrajinském Charkově. Transporty byly vypravovány v období od 5. dubna do 12. května. Z Charkovského nádraží byli vězni převáženi nákladními auty do vězení NKVD. Po identifikaci byly vězňům svázány ruce za zády a ránou do krku nebo v týl byli popraveni. Mrtvá těla byla v noci odvážena z města a pohřbena v hromadných hrobech u Charkova, v lesoparku asi 1,5 km od obce Piatichatka.

Ostaškov
6 314 zajatců z tábora Ostaškov je zastřeleno v Tveru. Transporty byly vypravovány v období od 4. dubna do 16. května. Ve sklepeních Tverského sídla NKVD byli důstojníci systematicky vražděni. Odzkoušené způsoby vraždění však nestačily na tak velké počty zajatců. Během prvního transportu čítajícím 390 důstojníků nestíhali kati provádět svou práci, takže další transporty musely být zmenšeny na 250 osob... Těla povražděných byla nákladními automobily odvážena do 32 km vzdáleného rekreačního střediska NKVD v obci Miednoje. Ostatky byly naházeny do jedné z dvaceti připravených jam a buldozerem zasypány.
Dalších 7 300 Poláků je povražděno v táborech v západním Bělorusku a na Ukrajině. Jejich hroby dosud nebyly nalezeny.

(citace z valka.cz)

Po napadení Sovětského svazu Německem nabírají věci jiný směr. 30.července 1941 podepisuje Sikorski za Polskou exilovou vládu dohodu se sovětským vedením. Součástí dohody byla i "amnestie" pro polské občany vězněné na území SSSR. 22.srpna 1941 Anders, jež je jmenován velitelem polských sil v SSSR, odjíždí do tábora v Grjazovci, kde nachází 1600 poláků a malou skupinu polských důstojníků z výše jmenovaných táborů. Ovšem již 4.září začíná polský velvyslanec v Moskvě Stanisław Kot pátrat po nezvěstných polských důstojnících.
Během této doby se v Buzuluku shromáždí kolem 46 000 polských občanů, jež později sestaví polskou armádu v SSSR. Ovšem pro nedostatek surovin (především jídla a vody) jsou nuceny sovětské orgány další nábor zastavit. Ovšem nový polský velvyslanec nedokáže najít to, co nově vznikající armádě chybí-generálové a vyšší důstojníci, jež by vytvořili velení armády a armádní odborníci.

Generál Sikorski opět navštěvuje Moskvu a snaží se zjistit vše o zbývajících důstojnících vše podstatné. Objevují se názory sovětského velení, že byli přepraveni do táborů za polárním kruhem, dokonce že byli vydání do německého zajetí apod. Stalin dokonce odpověděl, že mohli uprchnout do Mongolska nebo Mandžuska. V teorii o předání zajtců Němcům se ovšem podaří vyvrátiti pomocí domácího odboje, jež kontroluje téměř veškeré dění na polském území.


V průběhu březnových jednání v Moskvě, generál Anders 18.března 1942 v Kremlu opět otevírá otázku pohřešovaných důstojníků z táborů ve Starobělsku, Kozelsku a Ostaškově. Stalinovi odevzdává jmenné seznamy pohřešovaných. Záhada ovšem zůstává.

Konec záhad
V létě 1942 ohlašují dva nuceně nasazení dělníci německému velení, že objevili dvě mrtvá těla v polských uniformách. Německé velení je ignoruje. Po porážce u Stalingradu potřebuje německá propaganda odvrátit pozornost od porážek Wehrmachtu a opět otevírá složky. Objevují se dokumenty o nálezu dvou těl v polských uniformách. Je jasno.

V průběhu února až dubna 1943 je z rozmrzající půdy vykopáno kolem 400 zohavených a rozkládajících se těl. Z celkem 11 nalezených masových hrobů se v 7 objevují ostatky v uniformách polské armády. Po zkontrolování první stovky těl se jednoznačně dalo ohlásit, že se jedná pouze o důstojníky. Mezi nimi i dva generály (Mieczysław Bohatyrewicz, Bronisław Smorawiński).

Během ohledávání mrtvol jsou nalezeny převážně osobní věci jako snubní prstýnky, dopisy, peníze, fotky a podobné osobní věci. Tyto důkazy jsou zajištěny a speciálně uloženy.



Duben 1943
10.dubna 1943 přijíždí do Katyně polští experti z Varšavy, Krakova a Lublinu. Pozvání odmítá polský červený kříž s tím, že Němci využijí masakru ke své propagandě, což si časem potvrzují.

Rádio Berlín ,,oznamuje světu" o masakru spáchaných na polských důstojnících sovětskými bolševiky, jež byli zajati během září 1939. O dva dny později sovětská informační kancelář se rázně ohradila proti "fašistickým lžím". Přichází se svým tvrzením o německé zvrhlosti a spáchaném masakru na polských vojácích, jež byli v době německého útoku v této oblasti v internačních táborech. Tomuto ovšem nedokáže uvěřit polské velení ani polská vláda. Vždyť jim Sověti celé tři roky tvrdili cosi o oblasti Sibiře a Mongolska!

Koncem dubna je zkoumání ostatků dvanácti evropskými lékařskými odborníky přináší jednoznačné konstatování, že museli být polští důstojníci zavražděni někdy v březnu až dubnu roku 1940. Ovšem to nesouhlasí se sovětskými tvrzeními o masakru spáchaným Němci-toto území v té době patřilo k Sovětskému svazu!

Pod tímto podrobným, více jak třísetstránkovým dokumentem z vyšetřování byli podepsáni členové mezinárodní komise :
-dr. Speelers z Belgie
-dr. Markov z Bulharska
-dr. Tramsen z Dánska
-dr. Saxen z Finska
-dr. Palmieri z Itálie
-dr. de Burlet z Holandska
-dr. Hájek z Protektorátu Čechy a Morava
-dr. Birkle z Rumunska
-dr. Šubik ze Slovenského štátu
-dr. Orsós z Maďarska
-dr. Miloslavitz z Chorvatska

Začátkem června roku 1943 je vyšetřování ukončeno. Masové hroby jsou zahrabány před blížící se frontou. Koncem září je oblast Smolenska osvobozena. Okamžitě je zřízená "Zvláštní komise pro ustanovení a prozkoumání popravy válečných zajatců - polských důstojníků nacistickými nájezdníky". Zajímavostí této komise je to, že se skládá pouze z občanů Sovětského svazu, vedená akademikem N. Burdienkem.


Sovětští odborníci zkoumají pozůstatky těl a vyslýchají místní

Na podzim 1944 se přemístí německé archívy z Ústavu soudní medicíny v Krakově do Vratislavy. Šéf ústavu dr. Beck odmítl rozkaz o zničení archívu i nabídku partyzánů o předání archívu a odváží jej do Vratislavy a její uložení v Anatomickém ústavu.
Po vstupu jednotek Rudé armády do Krakova se snaží NKVD najít archiv a zničit důkazy. Zde se dozvídají o jeho přestěhování do Vratislavy, ovšem nedokážou jej najít ani zde. V této době se již nachází ve vybombardovaných Drážďanech, kde padne do rukou 2. polské armády.

Ironií osudu je bohužel to, že se viník dozná až 50 let po tomto hrozném skutku....

dekret vydaný Stalinem k budoucnosti polských zajatců:
http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/c/c1/Katyn_-_decision_of_massacre_p1.jpg


Zdroje:
forum.valka.cz
cs.wikipedia.org (česká, německá, polská)
aktualne.centrum.cz
uk.altermedia.info
thephoenix.com
ct.24.cz

Type 4 Chi-To Medium Tank

Vývoj tanku Chi-To sahá do začátku roku  1942. Podle prvních plánů mělo jít o korbu typu Chi-Ha a výzbroj mělo tvořit dělo ATG ráže 57mm. Plány byly změněny v červenci roku 1943, kdy byl za standartní výzbroj tanku určen kanón ráže 75mm (kopie kanónu Bofors M29 75mm AAG), tak aby tento tank stačil vývoji tanků vůči okolím státům. Ovšem tato skutečnost zapříčinila kompletní přepracování původních plánů. Přes tyto všechny problémy se dočkal prototyp denního světla až v květnu1944. 

Přestože vojenská výroba měla v japonských továrnách úplně jiné priority než výrobu tanků a obrněných vozidel, bylo dokončených jen 6 jediných kusů. 

Technická data:

Hmotnost: 30 tun

Počet osádky: 5

Délka: 6.73 metrů

Šířka: 2.87 metrů

Výška: 2.87 metrů

Síla pancíře: 35-75 mm

Výzbroj: dělo ráže 75mm, 2 kulomety

Max. rychlost: 45 km/hod.

Pohonná jednotka: 4 V12 Diesel, 400hp 

češi v SS

Svatováclavská rota, aneb Češi v SS
Když 15.března 1939 obsadilo Německo zbytek českého a moravského území, tak bylo několik zájemců o vstup do SS. Ovšem vzhledem k německé rasové politice a označení Čechů jako slovanského typu podlidí, tak nebyly přijati čeští uchazeči ani do Wehrmachtu ani k SS. Přestože jiných evropských dobrovolnických jednotek bylo vytvořeno dost, jako francouzské, norské, belgické a ruské dobrovolnické jednotky, tak k českým dobrovolnickým jednotkám se Němci snažili vyhnout a bylo jasné, že o něčem podobném neuvažují. Hitler totiž měl v paměti dost dobře uloženou skutečnost, že hodně Čechů dezertovalo z rakouských jednotek k nepříteli. Samotný Hitler se o tomto zmínil takto:

Naučit národ vládnout zbraněmi znamená dát mu patřičné vzdělání v tomto směru. Kdyby staří Římané nerekrutovali Germány do své armády, tak ti by nikdy neměli možnost stát se skutečnými vojáky a nakonec zničit své původní učitele ... Musíme proto říci kategorické NE na české aspirace na vytvoření národní armády, i kdyby mělo jít jen o zárodek armády. Češi jsou servilní pokud jsou neozbrojení, ale stávají se nebezpečně arogantními když je jim povoleno nosit uniformu. Během dvaceti let nezávislého Československa jsme měli spoustu příležitostí se o tom přesvědčit.


Když začalo Německu na přelomu let 44/45 téct již velmi citelně do bot, když jejich průmysl byl zdevastován a německé jednotky ustupovaly na všech frontách, tak se v březnu 1945 opět objevil návrh s českou dobrovolnickou jednotkou SS. na začátku roku 1945 dal K. H. Frank souhlas, aby i z českých dobrovolníků byla vytvořena jednotka, tím vznikla tzv. Dobrovolnická svatováclavská rota. Ta by podléhala pravomoci SS Brigadeführera Vosse, cvičil ji ovšem Wehrmacht (německá branná moc).

Počítalo se s vytvořením brigády o 1000 mužích, ovšem přihlásilo se pouhých 77 mužů, jež byly k počátku května 1945. Když 5.května vypuklo v českých zemích, včetně samotné Prahy lidové povstání proti německým okupantům, nacházela se jednotka v prostoru ve vsi Čeperce u Unhoště v místním hotelu. Odtud jednotka se snaží utéci, když zjistí, že se k nim blíží čeští partyzáni a Rudá armáda. V době pražského povstání visí místo hákového kříže na stěžni bílý prapor a všichni čeští příslušníci SS sedí u rádia.

O pár hodin později, než stačili použít svoje poznatky z výcviku, dorazili do hotelu Čepelka povstalci z okolí Kladna. v té době se zjevně rozhodnout utéci, protože vědí co je čeká, když je povstalci najdou v uniformách Waffen-SS. Ovšem pozdě. Rotě nezbývalo nic víc než se vzdát. Zadržení členové útvaru, včetně velitele Eduarda Chalupy skončili v internačním táboře v Unhošti. Pár jednotlivcům se údajně podařilo před zajetím uprchnout do místních lesů. Údajně v krátké přestřelce jich několik zahyne. Zbytek roty, jež se vzdal, skončil v internačním táboře v Unhošti.

Prohlášení ke Svatováclavské jednotce (rotě):
„Kamarádi, válka rozhodující o bytí či nebytí evropských národů dostupuje nejvyššího vrcholu. Německý voják a spolu s nim mnoho desetitisíců dobrovolníků různých evropských národů, stojí dnes v těžkém obranném boji. Nebojují jen za záchranu a trvání vlastních národů, ale společně za život celého evropského společenství, do kterého také náš národ náleží svou slavnou tisíciletou historií. Česká mládež již téměř 3 roky svou prací a jednáním ukazuje, jak mnoho ji záleží na vítězství Říše a Evropy, jež zajistí také budoucnost našeho národa. Mnoho kamarádů se však nechce spokojiti jen tímto postojem a vyslovují opětovné přání, aby také se zbrani v ruce pomáhali chránit vlast, trvání a budoucnost českého národa. Ve svatováclavské idei vidí tito mladí ušlechtilou tradici českého vojáctví, božího bojovnictví a ve svatém Václavu příklad vznešeného bojovníka, který osobní statečnosti ukazoval nám vždy převahu nad hmotou a svou duchovní sílu nadřadil již tenkráte přesile fysické. Ti, kteří si přejí uchopit zbraň v této válce, ví, jak tento se svými spojenci jedná a co za osud také připravuje pro náš národ, kdyby jeho východní hordy rozbořily pevnou baštu evropanství - obranu Velkoněmecké Říše. Nejmladší vývoj v těchto národech a státech, které se octly pod bolševickou hrůzou ukázal, že bolševický režim nejenom nemilosrdně odstraňuje své politické protivníky ale především ničí a rozleptává národní podstatu každého národa, vraždí systematicky nejcennější jeho vedoucí vrstvu, zabíjí přímo v duši člověka vrozenou evropskou velkomyslnost, šlape v prach lásku k Bohu i k lidem, ničí víru v božský řád světa, v jeho zákonitost a spravedlnost a rozvrací veškeré zákony národní evropské vyšší rasové pospolitosti.

Dílem bolševismu je robot, zbavený své lidské hodnoty, robot, který nezaslouží jména evropský člověk. Jestliže snad někteří naši lidé ještě nemají pravou představu o bolševismu, pak by si tuto v krátké době udělali, až by bolševismus pronikl do Čech a Moravy a obsazoval naše drahé země. Pak by všichni naši lidé byli fanatickými protivníky tohoto moru.

Jestliže tedy nechceme zůstat bezbrannými tváří v tvář bolševické příšeře, pak proti asijskému robotu, zbavenému lidské tvářnosti i oné vládě, kterou nám věčně dodává tradice národní, náboženská, umělecká a vůbec duchovní, musíme postavit vedle své práce také bojovníka s jehož zbraní září znamení spásy. Proti lavinovitě se řítící příšeře stmelené ze strojů, z kovu, krve a bídy může Evropa a každý člověk zrozený pod jejím nebem postavit jen bojovníka a jeho rytířský štít ducha, který ví, zač bojuje. Jen takový duch a takový bojovník a takové stmelení všech uvědomělých Evropanů je schopno odolat a také odolá přívalu moderního Džingischána.

Pro ty české jednotlivce, uvědomělé kamarády z řad naši mládeže, pro ty české chlapce, kteří znají velikost nebezpečí a jsou si vědomi povinnosti vůči svému národu, pro ty byla povolena německým státním ministrem Svatováclavská dobrovolnická rota, jež má sdružit české dobrovolníky k ochraně národa i vlasti k boji na území Čech a Moravy proti bolševickému nepříteli. Ti, kteří opravdu dobrovolně a bez jakéhokoliv nátlaku i nucení budou se chtít postavit do řad svatováclavské roty, pro ty pak platí příkaz nejvyšší osobní statečnosti, vůle k nasazeni a odvahy k sebeobětování pro národ a vlast. To jsou vojácké ctnosti, které si musí každý dobrovolník přinést s sebou.

Každý opravdový Čech, který má odvahu k boji a kterému budoucí život národa leží na srdci, přijme tuto zprávu se srdcem naplněným radostí a hrdostí.

Vy všichni, kamarádi, kteří jste žhavými vlastenci a kteří chcete pro vlast vše obětovat, hlaste se do Dobrovolnické svatováclavské roty. Pamatujte, že nic není čestnějšího a nic vyššího, než oběť, kterou přinesete přítomností svého národa i jeho krásnější budoucností ve světě, který se zrodí z utrpení a hrůz této velké války.

Věříme, že Všemohoucí Bůh je s námi a nedá zahynouti nám ni budoucím."



Ke konci by se mohl zveřejnit výrok Emanuela Moravce, jež poslal na adresu této jednotky:
„Svatováclavská rota? To nic není! Potřebujeme vlastní jednotky SS.“

Zapomenutá historie Zemí českých

Zapomenutá historie Zemí českých

Zazněla další salva ze štíhlých, nevinně vyhlížejících mušket pruských dobyvatelů. Vychrlili společně se spoustou kouře i olovněné kulky, jež se zarývaly do těl koní i jezdců rakouské kavalérie. Mrtvá či prostřílená těla padala do bahnité půdy, jež byla prosáklá rudou krví. Zaznívaly poslední výstřely a padlo z koní pár postav, ostatní směřovaly útěkem zpět k Pardubicím. Úspěšní pruští se zvedli a kolem nich bezpečně projely dřevěné vozy, potažené plátnem, tažené koňmi a dobytkem.


Mlživé, deštivé ráno pruský postup zpomalilo, ovšem nezastavilo. Pruská kolona i přes bahnitou a kluzkou cestu, doprovázenou menšími přestřelkami s oslabenými a narychlo zformovanými oddíly Rakušanů, stále pokračovala k cíli svého tažení - Moravskému Olomouci. Město bylo od dávných dob, někdy už od Velké Moravy, sídlem moravských knížat i české církve vedle Prahy. Ve městě se nacházela i německá, slezská či polská menšina, jež sem přišla za lepším výdělkem či majetkem.

Městem se šířila panika, jež přerostla v rabování a plenění, když místní šlechta vzala nohy na ramena. samozřejmě i s přeplněnými vozy, jež byly až po střechu nacpány obrazy, zlatem, stříbrem, vzácnými šaty i samotnou šlechtou.
Kočáry tryskem projely náměstím, jež bylo plné lidí. Tu a tam z davu vylétlo shnilé rajče, či kus kamene, jež se odrazil či rozprskl na koženém potahu kočáru.
,,Sackerment " zaklel šlechtic v kočáře ,,místo aby mlátili nepřítele, tak umlátí nás."
Jeho paní, sedící naproti němu, pouze pokývala souhlasně krátce hlavou a opět se zahleděla z okýnka kočáru.
Kočár jako blesk proletěl olomouckou bránou a pouze za ním dopadalo zpět na zem bláto od kol z blátivé cesty.


,,Má císařovno" srazil paty k sobě ve Vídeňském paláci maršálek von Horlold,  ,,pruské armády již obsadily celé Slezsko. Téměř. Jejich útok směrem k Mährischen  Ostrave byl zastaven, před Olmütz svádí německé pluky těžké boje s pruskými jednotkami." 
Horlold záměrně řekl německé, protože pruský postup byl za velkých ztrát zastaven moravskými pluky. Německy mluvící pluky totiž utekly, již při prvním spatření nepřítele. Jediné tři moravské pluky se zastaralou výzbrojí a podporované pouze dvěma starými děly, se opevnily v opuštěné a vypleněné vlastními vojsky, slaměné vesnici.

V dáli se na horizontu kopce objevila postava sedící na koni. Několik vojáků začalo po postavě střílet ze svých starých mušket. Vojáci o nich rádi vtipkovali, že ještě pamatují Jana Lucemburského.
V dáli se objevovaly další a další siluety v pruských uniformách, pěší i na koních. Ze středu vesnice zazněly dva hromové údery a v pruských řadách vyletěly do vzduchu dva gejzíry hlíny.


Pruské řady se rozestoupily. Jako blesk mezi nimi vyrazila jízda. Jezdci na hnědých, bílých, černých či strakatých ořích, se hnali se šavlemi či krátkými kohoutkovými pistolemi, na pozice obránců.
Kulky se zarývaly do barikád ze dřeva, proutěných košů i do lidských těl. Občas se ozvalo křečovité zasténání podobné zvířecímu. Ze středu vesnice zahřmělo posledních pár výstřelů a děla se odmlčela. Naopak střely z pruských děl, jež byly přitaženy, prolomily barikády a jízda se nahrnula do hořící vesnice.
Uprostřed dvoru hořícího statku bojovala hrstka pěšáků s pruskými jezdci. Češi se postupně vrhali na trojici Prusů na koních. Statečných sedm jich padlo pod údery šavlí, než oni tři jezdci byli sraženi a zabiti.

Z oken hliněných a dřevěných domů, mnohdy hořících, zněla palba obránců. Pruská pěchota běžící na pomoc své jízdě byla nucena u cesty zalehnout. Palba neustávala. ,,Jen tak dál chlapci, zaženeme je až zpět do Pruska." povzbuzoval vojáky postarší kaprál a srazil výstřelem z muškety dalšího, k domu běžícího, Prusa. V další chvíli byl dům rozmrštěn do tisíce malých kousků výbuchem, jež způsobila střela z pruského děla.

Prašná cesta byla zbarvena rudou krví mrtvých vojáků i koní. Odpor českých obránců upadal, pruští vojáci plenili dům od domu. V bitvě bylo našich nad sto pobito, pár tuctů zajato a pobili na tři sta Prusů. Vesnicí procházela oslabená pruská jízda. Mnohdy bez koní.


Psal se poslední den listopadu, roku Páně 1744. Podzimním polem, pokrytém stohy slámy zazněly výstřely dělostřelectva. Dva tucty rakouských děl vystřelilo do dáli. Poslední zbytky pruské armády na Moravě utíkalo do Slezska. Kolem nich tryskaly do vzduchu hroudy zmrzlé hlíny, které těžce dopadaly na zuboženou kolonu Prusů.

Na zničenou kolonu zaútočili nakonec rakouští pěšáci s uherskou jízdou. Pestrobarevné oděvy, s převládající červenou se hnaly polem. Z kraje lesa se ozývaly výkřiky umírajících a dunivé dopady střel z kanónů. Začalo sněžit.
Kolem zničených vozů, plných mrtvých těl a narabovaných věcí, procházeli ,,Rakušané". Jako Rakušany lze těžko to označit, protože se odevšad ozývala čeština, němčina, maďarština, polština....
Z nebe, plného šedých mraků, dopadaly jako květy na pohřbu, tisíce a tisíce sněhových vloček, jež dopadaly něžně na zem.

Konec

Ratíškovice v roce 1945

Ratíškovice
Když byly ve Strážnici vystřídány sovětské jednotky rumunskou armádou, mohly jednotky 57.střeleckého sboru, 1. gardové výsadkové a 227.střelecké divize postupovat na Ratíškovice, aby mohli zabezpečit postup sovětských vojsk na Brno. Válka pro Ratíškovice začala 11.dubna. V obci byl velký provoz a hluk. Jedny jednotky postupovaly směrem na frontu, aby mohly nahradit ty co odjíždějí. Němci v obci zřídili i obvaziště a začali přijíždět zranění z fronty. 

V 21.hodin přilétlo nad obec letadlo a delší dobu kroužilo nad obcí. Lidé vyšlo před domy a pozorovali jej. v tom začaly padat bomby a zasáhly tři domy. Jeden místní byl zabit, tři těžce a jeden lehce zraněn. Mezi lidmi vznikla panika  a během noci někteří se začali stěhovat do dolů Vlasta, Tomáš a Theodor. Zde měli horníci připravené pryčny a kamna pro vaření. Během noci přijelo do obce německé dělostřelectvo, zamaskovalo se a zaujalo pozice na kraji lesa a mezi domy. Ráno 12.dubna 1945 nad obcí kroužila sovětská letadla a bombardovala obec, při čemž zahynul jeden místní. Do obce přišli frontoví vojáci a SS.

V pátek 13.dubna byl poměrně klid. Do obce přijeli tankisté SS z Drážďan. Dopoledne se zvýšila letecká činnost, byl bombardován les Doubrava a napadány kolony na silnicích. Odpoledne byla slyšet dělostřelecká palba. 
Dne 13.dubna začala 1.gar.výsadková divize útočit směrem na Soboňky. V noci na 14.dubna se 3.gardový výsadkový pluk přepravil přes řeku Moravu na Malý Závidov, 1km jižně od Soboněk. 6.gar. výsadkový pluk zůstal v záloze jihozápadně od Strážnice. Za 14.duben 1945 ztratila 1.gard. výsadková divize dva vojáky a 32 bylo zraněno. Nemci ztratili nad zabitých 50 vojáků a 33 bylo zajato. 
227.střelecká divize se soustředila v lese severně od Rohatce a zahájila postup přes les na Ratíškovice, zahynulo 8 vojáků a 21 bylo zraněno. Podařilo se zajmout dva Němce.

V Ratíškovicích bylo od rána slyšet střelbu z lesa okolo silnice směrem na Hodonín a na obec začaly padat první dělostřelecké granáty, je byly zaměřeny na kostel, kde měli Němci pozorovatelnu. 
Neděle 15.dubna 1945-od rána byla silná dělostřelecká palba, vyhořely dvě stodoly, cihelna a hájovna. Vojáci 227.střelecké divize pronikli k cihelně. V pondělí 16.dubna Němci provedli protiútok za pomoci obrněných vozů. Dva domy za bojů u hájovny vyhořeli. Příslušníci SS dva Sověty zajali, svázali drátem a hodili do hořícího stohu. Místního chlapce, jež ukazoval cestu Rudoarmějcům zastřelil německý odstřelovač.

Boj o les Vypálenka trval již druhým dnem, výsadkářům se podařilo postoupit asi 1km severně od železniční tratě, směrem na Rúdnický mlýn. Bylo zabito sedm a zraněno bylo 18 a bylo zajato sedm německých vojáků. Jednotkám 227.střelecké divize se podařilo zastavit německý protiútok u silnice na Hodonín 500 metrů jižně od obce. 570.střelecký pluk dostal rozkaz, přesunout se na levé křídlo divize, obejít Ratíškovice severozápadně a přetnout silnici Ratíškovice-Vacenovice.
15.dubna padlo osm vojáků střelecké divize a 23 jich bylo zraněno.

V pondělí 16.dubna boje pokračovaly směrem k jižní části obce, k myslivně a cihelně. Výsadkáři se přemístili během noci více směrem zprava, v nočním boji došlo více k boji muže proti muži, kdy se používaly spíše častěji útočné nože, než střelné zbraně. Sověti pronikli 1km jihovýchodně od mlýna. Zahynulo 13 gardistů, zraněno bylo 42 a bylo zabito nad 60 Němců. 

Jednotky 227.střelecké divize a 779.střeleckého pluku se dostaly k jižnímu okraji obce. 570.a 777. střelecký pluk přetnul silnici na Dubňany a obsadily kótu 264m Náklo. Zahynulo šest vojáků a zraněno jich bylo 25.

V úterý 17.dubna se začalo bojovat  o jižní část obce a střelba z ručních zbraní se ozývala odevšad. Sovětská bitevní letadla bombardovala severní část obce a zapálila zařízení na dole Theodor.Výsadkáři obsadili dvůr Rudník a kótu 207m. Zahynulo 17 Rudoarmějců, 40 bylo zraněno a byli zajati 4 Němci. Vojáci 227.střelecké divize obsadili jižní okraj obce a 777.střelecký pluk postoupil až na kótu 186m jižně od Mistřinského mlýna. Padlo sedm vojáků, 14 bylo zraněno a byli zajati dva Němci. 

Během noci na středu 18.dubna začali příslušníci SS vyklízet Ratíškovice, za svítání zahájily jednotku Rudé armády ze všech stran útok. Výsadkáři postupovali od lesa Rudníčku a pěchota od jihu a jihozápadu. Ráno byla obec obsazena a v 9.00 zavlála na škole československá vlajka. Sovětští vojáci pokračovali v útoku, 1.gar.výsadková divize ve směru na Vacenovice, Vlkoš, Skoronice a Mistřín-Svatobořice. Během bojů zahynulo deset občanů, bylo zničeno osm domů, jeden kostel dostal 22 zásahů. V obci bylo pohřbeno 16 vojáků Rudé armády a sedm rumunských.

Celkové ztráty:
-68 mrtvých sovětských vojáků
-217 sovětských vojáků zraněno
-2 sovětští vojáci zajati
-110 mrtvých Němců
-78 Němců zajato