Úvod ke vzniku obojživelných vozidel v Polsku:
Vodní toky jako potoky, řeky, moře a oceány byly vždy
velkou překážkou útočících vojsk a skýtaly velkou výhodu jednotkám v obraně,
kdy byly útočící jednotky překračující vodní tok bez krytí proti palbě
nepřátel. I po příchodu tanků na bojiště během první světové války byl problém
překonání vodního toku stále aktuální, o to spíše, že bylo kromě pěchoty nutné
na druhý břeh dopravit i dělostřelectvo a tanky. Ovšem přeprava přes vodní tok
bez zabezpečení druhého břehu je rizikem z možnosti ztráty techniky ještě před
dopravením na protější břeh.
Ve Velké Británii se tímto problémem po válce zabývali z
důsledku bojových operací vedených na západní frontě, hlavně na řece Sommě.
Britská armáda zadala ze zkušeností první světové války body pro stavbu
prototypu lehkého tanku s vysokou rychlostí a výzbrojí, s níž by dokázal
prorazit nepřátelskou obranu. V roce 1929 britští konstruktéři k hlavnímu typu
Vickers-Carden-Loyd dokázali vyrobit a otestovat dva prototypy obojživelných
tanků Vickers-Carden-Loyd označení A4E11
a A4E12 (jsou známy i pod označením L1E1 a L1E2). Roku 1931 ovšem přišla od
armády zamítavá reakce. Kladnou reakcí bylo povolení pro export do zahraničí.
Prvním úspěšným vývozem se stal Sovětský svaz se kterým
byla podepsána 5. února 1932 dohoda o dodávce 8 kusů tohoto vozidla, který
následně po přezkoumání konstrukce navrhl a začal vyrábět své vlastní
obojživelné tanky. Na podzim 1933 zakoupilo Thajsko 2 tanky této verze. V
letech 1933 až 1934 zakoupila Čína 29 vozidel. Roku 1936 zakoupila Holandská
Východní Indie 2 tanky. Zájem o ně projevily i Japonsko, Polsko a Finsko.
S Polskem ovšem nebyla dohoda o dodávce byť jediného kusu
nikdy uzavřena smlouva, proto se Polsko muselo opět obrátit na cestu svého
vlastního vývoje - a to opět od nuly. Ovšem podle jiného zdroje ke koupi
jednoho kusu dojít mělo, ovšem Polsko, které si nemohlo finančně dovolit nákup
velkého počtu těchto vozidel, ani rozsáhlou výrobu v rámci licence. Proto
Polsko zakoupilo minimálně 1 tank v roce 1932 spolu s dalším podvozkem
upraveným do podoby lehkého dělostřeleckého tahače, oba stroje byly předvedeny
vybraným osobám 25.10.1932 v Rembertově. Testování tanku bylo zahájeno
8.10.1932 na Visle v areálu Modlinském vojenském Jacht-klubu. Rozhodnutí
nekupovat tento tank byla rozhodující cena - 16.775 liber.
Vznik konstrukce:
Jelikož ale možnost obojživelného vozidla oslovila,
vydala žádosti na vypracování projektů obojživelného pásového vozidla. Žádost
byla přijata firmou PZInz. Hlavním otcem myšlenky stroje PZInż. 130 byl Eng.
Edward Habich, kterému za vzor posloužil britský protějšek. Veškerá dokumentace
k vozidlu byla vypracována na podzim 1936. Výsledný projekt se v základech
nepozměnil pouze v konstrukci korby, kde byl pouze vyřezán otvor pro věž, ale i
v důsledku umístění motoru, a hnacího šroubu.
Změny Korby:
-zůstal téměř zachován
-změnou bylo zvýšení přední části ze kolmé na rovinu
-přidání reverzibilního periskopu umožňující pohled na
celé okolí tanku (vynalezl Rudolf Gundlach)
-otvor pro věž z tančíku TK-3
Změny podvozku:
-odstranění torzních tyčí
-zvětšení průměru kol
-paprsková výplň kol
-délka podvozku (z 2.46 m na 4.20 m)
Trup tanku (podvozek a korba) byl zvolen podle odhadů o
co nejmenší odpor při plavbě. Tank disponoval blatníky po bocích plněné korkem
pro lepší stabilitu na vodní hladině. Pancéřování tanku jakožto obojživelného
nedosahovalo žádných velkých parametrů. Na čele dosahovalo 8mm, na bocích a
horních partiích 4mm. Vyráběno bylo z válcovaných plechů.
Interiér tanku byl rozložen na dva oddíly. V předním se
nacházelo stanoviště dvoučlenné osádky (řidič, střelec-velitel)
Délka: 4.22m
Šířka: 2.08m
Výška: 1.88m
Tank byl poháněn 6ti válcovým benzínovým motorem PZInż o
objemu 425 PZInż o výkonu 3600 ot / min (95 HP). Ten mu zajišťoval následující
hodnoty:
rychlost na silnici 60 km / h
rychlost ve vodě během plavby 7-8 km / h
dojezd na silnici 360 km
dojezd v terénu 220 km
Motor byl umístěn v přední pravé části trupu.
Motor - PZInż.425: benzín, 4-taktní, V8, výkon: 95 HP při
3600 otáčkách, posunutí: 3880 cm ³, vodou chlazený, vrtání průměr 82 mm, zdvih
92 mm (ve zdrojích [1] a [3] motor je nesprávně popisován jako vkládaný
6-válec).
Palivová nádrž - vzadu, kapacitou cca 210 l (160 l -
zdroj [2]).
Převodovka
- suchá lamelová spojka hlavní, mechanická, 4 stupně
rychlosti vpřed, 1 zpětný chod
-boční spojky s brzdami kapely
-boční pohony: 3-listá vrtule
Podvozek
-hnací kolečko v přední části (na každé straně)
-napínací kolečko vzadu (na každé straně)
-4 pojezdová kola (na každé straně) s gumovou obručí v
párech
-dvě ramena
Každý pár kol měl jeden horizontální hydraulický tlumič.
Články pásů měl otvory pro odlehčení hmotnosti.
Testy a konec projektu:
V rámci společných zkušebních jízd s 4TP a PZInż 152
překonaly všechny typy 1861 km dlouhou trasu z Varšavy přes Brest, Volkovysk,
Pinsk, Lutsk, Lwów, Żurawica, Lublin až do Varšavy. PZInż 130 navíc provedl
zkušební testy na jazeře Lubiaz u Pinska. Celkově měl výtečné terény jak na
pevném terénu, tak na vodní hladině i v bažinatém terénu. Zároveň se ukázalo,
že jako celek je velmi spolehlivým strojem s minimem technických závad.
Po ukončení testů byl poslán zpět byl poslán zpět do
PZInż. k drobným úpravám. Zkoušky totiž odhalily pouze drobné potíže s
převodovkou a vodními čerpadly. O trochu více vrásek přidělalo špatné
odpružení, které na pevném terénu znesnadňovalo palbu díky houpacímu efektu. Po
odstranění těchto problémů se účastnil cvičení v květnu 1938 ve Vilniusu,
lesnaté oblasti, kde ujel celkem 800 km. Žádné potíže se nedostavily ani během
následujících testů během cvičení v srpnu 1938 u Tarnopolu, kde ujal dalších
722 km. Poslední testy byly provedeny v květnu 1939.
Při všech testech a cvičeních ujel celkem 3500 km
(některé zdroje 4200 km), ovšem v té době polské vrchní velení rezignovalo na
myšlenku obojživelných tanků. Přestože se i přes drobné problémy, které byly
vyřešeny a polské armádě tak mohl dojít výtečný obojživelný tank, rozhodnutí
bylo správné z hlediska velkých plání s minimem velkých toků (vyjma Visly).
Navíc se stejně jako u většiny soudobých projektů přestalo dostávat finančních
prostředků.
Prototyp byl poté poslán do výzkumného střediska v Ursus.
Zde vydržel až do kapitulace Polska. Zřejmě ještě v zimě 1939/40 se nacházel na
tovární dvoře. Zda byl nějak německými inženýry zkoumán, či jeho další využití
z řady německého vojska, není známo. Zřejmě byl jako nedůležitý sešrotován.
Zdroje:
forum.valka.cz
pavel70slama.blog.cz
wikipedia.org
derela.republika.pl
perfiles.elegrancapitan.org
Žádné komentáře:
Okomentovat