Československé Hakly (Sd.Kfz 251)

V druhé světové válce se objevilo všestranné použití obrněných transportérů. Obnovovaná armáda ČSR nemohla obrněné transportéry pominout i ve své výzbroji. Ovšem nebyla výroba plně orientována na dané věci, či se pomalu rozjížděla.

V prvních týdnech samostatného Československa disponovala naše armáda několika desítkami obrněných vozidel různé výroby i země původu (M3A1 Scout Car, M14 apod.), jež ovšem požadavky armády pokryly z ne moc velké části. Proto se velení rozhodlošáhnout po kořistní technice, které zde po Němcích zbylo dost. Tím se do výzbroje dostal i SdKfz 251 známý pod našim lidovým označením Hakl.

První SdKfz 251 ukořistily povstalci, již v průběhu Pražského povstání. K dalším kořistním SdKfz.251 se naši dostali v Písku, Jeseného a dále....Po kapitulaci Německa byli stroje postupně shromažďovány včetně i vraků či poškozených strojů. Dost strojů se sem dostalo i z Plzně a České Lípy, kde probíhala výroba součástek či oprava strojů. Celkově se podařilo do stavů armády zařadit 586 kusů SdKfz.251. Tím se stali prozatím nepočetnějším typem obrněné techniky. Ovšem v 50.letech jejich počty překonal masově vyráběný T-34/85. V československé evidenci byli SdKfz250 vedeny jako stroje D7 či D-7.

Ve většině případů byli po technické stránce v československé armádě nepočetnější typy vycházející z verze Ausf.D. Ovšem stejně jako u SD-100 i zde byly po technické stránce rozdíly oproti původním. Největší změnou bylo na pohled odstranění původního světla z obou blatníků a instalování světla Notek na obou blatnících. Z počátku nebyly světlomety nijak chráněny, až v 50.letech dostasly mřížovou ochranu. Další změnou byl jiný typ pneumatik odpovídající spíše pro tahač Sd.Kfz.11.

Výsadek československých vojáků, v závěsu sovětské dělo ZIS-3

Československé Hakly nedisponovaly ani žádnou ženijní výbavou, čili nářadím jinak za války instalovaný Němci v interiéru vozidla. Protože naše D7 vznikly z různých typů variant, měly na sobě různé úchyty a kování. V pozdějších letech se začal projevovat nedostatek dílů pro motory Maybach HL 42, a proto byli některé stroje údajně modifikovány motorem Tatra, jež byl chlazen vodou. Tyto stroje dostaly označení HKL 6 p. Ovšem pohonné jednotky pořád způsobovaly potíže, proto existuje dost fotek s otevřeným motorem, z kterých byl demontován vrchní pancíř či i kryty motoru.

Zbarvení strojů HKL 6 odpovídalo kamuflážím v armádě. Hakly byly zbarveny opět v barvě khaki na všech plochách. Označení tvořila bílá, černě lemovaná značka a s bílým číslem. Z poválčné doby jsou díky cenzuře známy stroje s čísly 64032, 64033 a 65042.

Bednění pojezdového ústrojí během stání na volném prostranství,

všimněte si vzácného necenzurované poznávací značky - velice vzácné

U bojových útvarů se v 50.letech na boku pancéře objevovali dvou až tří ciferné číslice, jež v některých případech doplňovala malá rudá hvězda na boku pancéřování motoru.

Transportéry HKL6 byly v československé armádě využívány všestraně-doprava pěchoty, tahače děl, či k průzkumu. Transportéry se objevovaly ve stavech tankových a mechanizovaných divizí. Ve stavu ČSLA se HKL 6 a HKL 6p nalézaly po celá 50.léta. Důvodem byl i opožděný vývoj domácího stroje HAKO, jež byla tzv. mutace SdKfz.251. Do výroby byl zavedena až na konci 50.let, známá později jako OT-810, proto disponovala ČSLA v březnu 1957 ještě 476ks Hakly. Teprve na začátku 60.let byli velmi opotřebované a poškozené Hakly vyřazeny a nahrazeny OT-810 či transportéry OT-62 a 64.