POSPEC - BLOG

Panzerkapfwagen I with 20mm Breda 1935 (Německo/Španělsko)

2012-01-27T13:25:00.002+01:00

Bojové nasazení tanku Panzer I ve Španělsku ukázalo, že bojová hodnota kulometného tanku v tankových střetnutích je nulová, pokud se mu do cesty postaví tank s kanónem a silnějším pancéřováním, např. T-26. Dokonce i sovětský obrněný automobil BA-30 rovněž s kanónem ráže 45mm, dokázal deklasovat německý tank na vzdálenostt celých 500 metrů.

Proto se objevila potřeba vyzbrojit Panzer I účinným dělem, které by zvýšilo jeho bojovou hodnotu jako tanku. Nakonec byl vybrán italský 20mm kanón Breda 1935, který na 250metrů dokázal prorazit 40mm pancíř, čímž dokázal překonat sovětský tank T-26.

Celkem takto byly přezbrojeny pouze 4 kusy Pz.I ausf. B a to ve zbrojovce ve španělské Seville. Někdy se úvádí pouze tři kusy. Prototypy byly připraveny k testováním do konce září 1937. Ačkoliv byly testyx poměrně úspěšné, nebylo rozhodnutí zavést úpravy přijaty, jelikož již bylo ukořistěno dost soupeřových tanků.

Vzheldem k nové zbrani byla změněna i věž, která chytla čtevrcoý tvar z původního půlkruhu. Zřejěm ovšem byl psotaven jediný kus.

Zdroje:
achtungpanzer.com
wikipedie
panzerne.net

RMS Carpathia (Británie)

2012-01-22T19:36:00.002+01:00

Carpathia v americkém New Yorku

RMS Carpathia

RMS Carpathia byla postavena firmou Swan Hunter & Wigham Richardson v loděnicích Newcastle upon Tyne v Británii. Přestože je přirovnávána k Titanicu, jednalo se ve skutečnsoti o velmi skrvnou loď, nejednalo se o žádný luxusní parník, v podstatě šlo o loď běžné třídy určenou pro střední vrstvu. Začátky stavby lodě se datují k 10.září 1901, oficiální spuštění na vodu proběhlo 6.srpna 1902. Loď dosahovala výtlaku 8600 tun.

Plavební zkoušky ma širém moři proběhly mezi 22. a 25.dubnem 1903. Na svou první plavbu se vydala 5.května 1903, přičemž směřovala z anglického Liverpoolu do amerického Bostonu. Poté běžně provozovala plavby s civilními cestujícími a nákladem mezi New York City, Trieste, Fiume a různými středomořskými přístavy.
V noci na 14.dubna 1912 byla RMS Carpathia na cestě z New Yorku do rakousko-uherského Fiume, dnes chorvatské Rijeka. Podobně jako na Titanicu, tak i na této lodi se v té době nacházelo mnoho významných představitelů, jako malířů apod. např., novinář Lewis P. Skidmore, fotograf Dr. Francis H. Blackmarr a Charles H. Marshall.
Zajímavostí je, že tři neteře Charlese H. Marshalla naopak směřiovaly opačným směrem na palubě lodi Titanic.

V té době byl lodní radista Harold Cottam, kdy byly z Titanicu volány nouzové signály SOS, na lodním můstku, kde se zřejmě kochal okolním prostředím. Poté přijal zpětné volání z Newfoundland o nouzovém vysílání Titanicu. Tuto zprávu obdržel 11 minut po půlnoci 15.dubna. Kapitán Arthur Henry Rostron nařídil plný výkon směrem k místu srážky. Maximální výkon lodě byl v té době 17 uzlů , ovšem není pravda, že jel k místu havárie i touto rychlostí, jeho skutečná rychlost se pohabovala kolem 14 až 15 uzlů, tj. asi rychlost kolem 30km/hod. V té době byl vzdálen od msíta katastrofy asi 90km. Pro zvýšení rychlosti muselo být zapotřebí více páry, proto kapitán vydal rozkaz o oddělení horké vody a jejím chlazení.

15.dubna v 4 hodiny nad ránem se loď přece jenom dostala na místo katastrofy, kde kličkovala mezi kusy ledu. V té době byla z Carpathie spatřena signální raketa z jednoho ze záchranných člunů Titanicu, přibližně 400 metrů daleko. Osádka lodi začala se záchrannými pracemi. Celkem bylo na palubu vytaženo 705 cestujících z Titanicu, kteří byli v záchranných člunech. Přesto se ve vodě kolem lodi nacházelo přes 1500 mrtvých těl pasažérů a posádky z potopeného Titanicu, jež umrzli v ledové lodě.

Pro svou odvahu při záchranných pracích získala posádka lodi Carpathia jednotlivá vyznamenání za zásluhy:
-nižší personál a náořníci lodě Bronzovou medaili
-důtojníci stříbrné medaile
-kapitán Arthur Henry Rostron stříbrnou a zlatou medaili (poté obdržel od prezidenta USA William Howard Tafta nejvyšší vyznamenání USA - Zlatou medaili Kongresu)

Za projevenou odvahu byl mnohými novinami a oficálními místy pochvalován a dáván za příklad, rovněž se ale objevovaly i negativní ohlasy, které mu dávaly za vinu vplutí do míst s ledovci a tím ohrožení samotné vlastní lodi i s pasažéry.

Stavba lodi

Po vypuknutí Velké války v roce 1914 loď sloužila nadále jako pasažérská, ovšem převážela už i munici, výzbroj a po vstupu USA do války i americké vojáky na everopské válčiště, čímž se stávala po právní stránce oprávněným cílem možného německého námořního útoku. Proto nepřekvapí, že roku 1916 tak tak unikla německé ponorce U-16.

15.července 1918 opustila loď Liverpool. Ale 17.července ji kolem 9 ranní objevila další německá ponorka, tentokráte U-55, která ji objevila ve vodách Keltského moře poblíž irského pobřeží. Kapitán německé ponorky Wilhelm Werner vydává rozkaz k torpédovému útoku. Z ponorky jsou vypuštěna tři torpéda - jedno mine, další dvě zasahují prostory strojovny (překlad o zásazích je poněkud zmatený, omlouvám se).
V tu chvíli se na scéně objevuje šalupa HMS SnowDrop (Sněženka), která ohlašuje pozici střetu i kurs ponorky, proto německý kapitán vydává rozkaz k ponoření a opuštění místa. Kapitán William Prothero vydává rozkaz k opuštění lodi. Všech 57 cestujících a 218 členů posádky v pořádku opouští loď.

Carpathia klesla ke dnu 17.července 1918 v 11:00 hod.

Kapacita:
před rokem 1905:
1.704 osob

po roce 1905:
2550
1. třída: 100
2. třída: 200
3. třída: 2250

Technické údaje:
Pohon: 2 osmiválcové parní motory Wallsend Slipway, 2 šrouby
Rychlost:    17,5 kN (20,1 mph; 32.4 km/h) maximální
Délka:    165 m
Výška:    19.66 m
Ponor:    10.54 m

Zdroje:
en.wikipedia.org
maritimequest.com
greatships.net
titanichistoricalsociety.net

EKW C-36 (Švýcarsko)

2012-01-21T15:34:00.000+01:00

EKW C-36 byl švýcarský víceúčelový stíhací bombardér, postavený roku 1939 švýcarskou firmou Eidgenössische Konstruktions Werkstätte, též K+W (švýcarské federální výrobní síly) ve Thunu. Šlo o nový letoun vyvinutý speciálně pro švýcarské letectvo (společně s typem C-35), s cílem nahradit dosluhující Fokker C.V.

Zájmu Švýcarska o nový letoun se chytla pouze firma K + W, která se představila s dvouplošným C-35 a jednoplošným C-36. Nakonec byly přijaty oba typy, přičemž C-35 zůstal na svém původním postu pozorovacího-výcvikového stroje, zatímco C-36 se zařadil do výzbroje jako bitevní. Roku 1936 byla švýcarským velením zvažována objednávka na 80 kusů tohoto stroje. Nakonec bylo od tohoto nápadu odstoupeno a Švýcarské letectvo se zaměřilo na získání strojů Bf-110 ze sousedního Německa či francouzských strojů Potez 63. Tyto snahy nakonec skončily neúspěchem, proto bylo roku 1938 firmě EKW povoleno vypracovat podorbnější plány stroje a sestavit pokusný prototyp.

Prototyp, s označením C-3601, se poprvé dostal do vzduchu 15.května 1939. Během testů 20.srpna 1939 ovšem havaroval (zřejmě kvůli zvýšenému chvění křídel), proto byl postaven druhý prototyp s označením C-3602, vybavený silnějším motorem a vrtulí s vyšší konstantní rychlostí. 30.listopadu 1939 došlo k pokusným letům, které byly úspěšné a následovala objednávka na 10 předsériových kusů se zatahovacím podvozkem, na kterých se začalo pracovat v roce 1940.
Jednalo se o celokovové, dolnoplošné, dvoumístné letouny celokovové konstrukce, se zatahovacím podvozkem včetně zadního zatahovacího ostruhového kolečka.

První stroje vstoupily do aktivní služby v roce 1942. Ovšem k žádnému bojovému střetu tohoto typu nikdy s cizím strojem nedošlo. Do roku 1944 bylo postaveno 142 strojů, dalších šest bylo postaveno z náhradních dílů během let 1947-48.Ppo válce došlo k další výrobě, přičemž verze C-3604 bylo postaveno 12 sériových strojů plus jeden prototyp, a verze C-3605 byla v počtu 24 kusů konvertována z typu C-3603-1.

Stroje C-36 posledních verzí sloužily ve švýcarském letectvu až do roku 1988.

Verze:
C-3601
První prototyp s dlouhým rozpětím křídel, pevný podvozek, pohonná jednotka motor Hispano-Suiza 12YCrs o výkonu 641 kW (860 koní)

C-3602
Druhý prototyp se zatahovacím podvozkem, pohonná jednotka motor Hispano-Suiza 12Y-51 o výkonu 746 kW (1000 koní)

C-3603
Sériová verze poháněná motorem Hispano-Suiza 12 Y-51 o výkonu 746 kW (1000 koní)
výzbroj: jeden 20mm kanón Oerlikon (palba přes vrtule), dva 7.5 mm kulomety v křídlech a dva kulomety v zadní kabině

C-3603-0: zkušební letadlo s dlouhým rozpětím (15.10 m)
C-3603-1: hlavní verze s krátkým rozpětím (13.74m)
C-3603-1 Tr: cvičná verze, dva kusy

C-3604
Hmotnostně těžší a lépe vyzbrojený typ C-3603, poháněný motorem Saurer YS-2 o výkonu 929 kW (1245 koní)
výzbroj: tři 20mm kanóny Oerlikon (palba přes vrtule a dva v křídlech), dva 7.5 mm kulomety v křídlech a dva kulomety v zadní kabině

C-3605
Turbovrtulová verze poháněná motorem Lycoming T53 dosahující rchlosti 560km/hod. Ale de facto se již jedná o stroj nové generace.

Technické údaje:
Posádka: 2
Délka: 10.23 m
Rozpětí: 13.74 m
Výška: 3.29 m
Nosná plocha: 28,4 m 2
Hmotnost (prázdný stroj): 2315 kg
Hmotnost (plně vybavený stroj): 4085 kg
Pohonná jednotka: lišila se podle verze

Výkon
Maximální rychlost: do 560 km/h
Dolet: 680 km
Dostup: 8700 m
Stoupání: 10.4 m/s

Výzbroj
1 × 20 mm kanón a 2 × 7,5 mm kulomety (pevně usazené v předí části letounu)
2 x 7,5 mm kulomety v zadní kabině
400 kg (880 lb) bomb

Zdroje:
enotes.com
en.wikipedia.org
flugzeuginfo.net
res-aeronautica.com

Zeppelin-Staaken E-4/20 (Německo)

2012-01-18T21:10:00.000+01:00

Tento revoluční letoun naprojektoval Adolf Rohrbach. Šlo jednoplošný hrnoplošník, pohon zajišťovaly čtyři motory Maybach IVa. První vzlet se datuje na září roku 1920. Na svoju dobu dosahovalo neuvěřitelných výkonů. Díky své maximální cestovní rychlost dokonce předstihoval letoun dokonce i soudobé stíhací letouny! Celkem letoun mohl až na vzdálenost 1200km přepravit 18 cestujících. Právě jeho kvality však znamenaly jeho definitivní konec. Německo bylo obviněno, že vyvijí zamaskovaný bombardér a spojenecká kontrolní komise nařídila v roce 1922 jeho úplné sešrotování.

model letadla

Základní údaje:
Výrobce: Zeppelin-Staaken
Kategorie: jednoplošný dopravní letoun
Vyrobených kusů: 1 (prototyp)
Osádka: 2 piloti a 18 cestujících
Motor: 4 kusy Maybach IVa o výkonu 260 koní
Vrtule: dvojlistá
Hmotnost - prázdný: ? kg
Hmotnost - vzletová: 8500kg
Rozpětí 31.0m
Délka: 16.6m
Výška: ? m
Nosná plocha: 106.0m2
Max. rychlost: 230 km/h
Cestovní rýchlost: 211 km/h
Dolet: 1200 km

Infanterie-Ersatz-Bataillon 162

2012-01-18T17:15:00.002+01:00

162. náhradní pěší prapor

rezervní jednotka 61. pěší divize, Wehrkreis I

162. náhradní pěší prapor je jednou ze záložních jednotek německého Heeru postavených na území Protektorátu Čechy a Morava v průběhu druhé světové války.

Samotná jednotka vznikla již v době Protektorátu Čechy a Morava a to roku 1940 v jihomoravském Hodoníně. Vznikla přejmenováním ,,doplňujícího praporu od 23. pěšího pluku a spadala pod 151.pěší divizi Wehrmachtu. Prapor zajišťoval zálohu pro 61. pěší divizi a jeho mírové umístění bylo v městečku Lyck (dnes je to Elk v severovýchodním Polsku), vojenský okruh I. Od listopadu 1940 zajišťoval zálohu také pro 199. pěší divizi.

V dubnu 1941 byl použit pro sestavení III. praporu741. pěšího pluku. Prapor byl 23.července 1941 přeložen zpět do Lyck, voj.okr. I. Od téhož data byl zároveň podřízen141.divizi. Dne 15.9.1943 byl prapor v Lyck rozdělen na Náhradní pěší prapor 162 a Rezervní prapor pěchoty 162.

Po rozdělení spadal Náhradní prapor pod 401.divizi. Rezervní prapor sloužil ke zformování 206. Rezervního pluku granátníků od 141. Rezervní divize a byl převelen do Běloruska. Oba prapory byly dne 15.10.1942 a 20.11.1942 přejmenovány na Náhradní prapor granátníků 162 a Rezervní prapor granátníků 162. Od 4.6.1943 spadal Náhradní prapor pod 461.divizi. Od září 1943 sloužil Náhradní prapor také jako záloha pro 244. pěší divizi.

V prosinci 1943 byl Rezervní prapor umístěn ve Smolewicze. 19. února 1944 se sloučil Rezervní prapor se Schattendivision Wahn a tím oficiálně zanikl. 31.března 1944 zanikl i Náhradní prapor. Vojáci byli rozděleni do praporů č. 2, 151, 312 a 400.

Rozdělení jednotlivých Wehkreisů (jednotka spadala pod č.I - Východní Prusko)

Meton Beckwith-Smith (Británie)

2012-01-15T19:48:00.000+01:00

Narodil se 11.července 1890. Studoval na školách v Etonu a Oxfordu. Roku 1910 ve svých 20ti letech nastoupil k tzv.COLDM GDS, neboli ,,Her Majesty's Coldstream Regiment of Foot Guards" (česky: Coldstrímský pěší strážní regiment Jejího Veličenstva). V této jednotce přečkal i první světovou válku, poté nastoupil jako štábní důstojník k jednotkám pěší divize. 14.března 1918 se žení, přičemž jeho nastávající se stává slečna Honor Dorothy Leighová. S tou měl během svého manželství dva syny a dvě dcery. Starší ze synů se stal vojákem a v rámci beitské armády sloužil v severozápadní Francii a v Palestině.

V letech 1926-1930 působí jako velící důstojník na Oxford University, zabývající se výcvikem nové genrace důstojníků. Roku 1930 je převelen k Wales Guards (Velšské stráži). O rok později se účastní kurzu školy pro starší důtojníky ve Sherness. V letech 1932-1938 působí jako velící důstojník pluku a plukovního obvodu Wales Guards, přesněji velel jejímu 1.praporu a to v průběhu let 1932-37. Poté až do vypuknutí války zastával administrativní posty v Indii - velící důstojník brigádního prostoru Lahore.

Po vypuknutí války se vrací zpět do Evropy. Roku 1940 je mu dáno velení nad 1. pěší brigádou, jež je součástí britského expedniční sboru, umístěného na území Francie. Poté se nakrátko vrací (alespoň formálně) k 1. pěší brigádě jako velící důstojník. Po obklíčení spojeneckých vojsk u Dunkerque je nucen uprchnout zpět do Británie, aby se vyhl zajetí. V Británii byl jmenován velitelem 18. (East Anglian) pěší divize, kterou měl připravit na vyslání a bojové úkoly v zámoří.

18.pěší divize měla být umístěna do Malajska, kde se každým dnem ochlazovaly vztahy Spojenců s Japonskem, které v těchto místech sledovalo své vlastní zájmy. Po dlouhých týdnech na moři, 18.pěší divize, v čele se svým velitelem, přistála v přístavu Singapur. Po japonském útoku se ovšem divize nijak neúčastní bojů a po vyhlášení kapitulace se vzdává japonským vojskům. V srpnu 1942 byl převezen zajateckým transportem do Formosa (dnes Taiwan), kde byl vězněn společně s Percivalem a dalšími vysokými důtojníky zajatými v Singapuru.

11.listopadu 1942 se životní cesta Mertona Beckwith-Smitha uzavírá - osudným se mu stává bakteriální infekční onemocnění, vyvolané bakterií Corynebacterium diphtheriae, též známá pod pojeme záškrt. Na jaře roku 1946 je provedena exhumace všech zajtců z Tchajwanského tábora pro válečné zajatce a byl pohřben na Sai Wan Bay, Hong Kongském válečné hřbitově. Později, na žádost princezny Diany, byl hrob identifikován Jackem Edwardsem, bývalým britským armádním seržentem a válečným zajatcem v téže táboře.

Ocenění
Distinguished Service Order
Vojenský kříž Croix de Guerre

Zdroje:
generals.dk
en.wikipedia.org

EKW C-35 (Švýcarsko)

2012-01-01T21:36:00.001+01:00

EKW C-35 byl švýcarský cvičně - pozorovací dvoumístný dvouplošný letoun, postavený roku 1930 švýcarskou firmou Eidgenössische Konstruktions Werkstätte, též K+W (švýcarské federální výrobní síly) ve Thunu. Šlo o nový letoun vyvinutý speciálně pro švýcarské letectvo, s cílem nahradit dosluhující Fokker C.V.

Zájmu Švýcarska o nový letoun se chytla pouze firmy K + W, která se představila s dvouplošným C-35 a jednoplošným C-36. Nakonec byly přijaty oba typy, přičemž C-35 zůstal na svém původním postu pozorovacího-výcvikového stroje, zatímco C-36 se zařadil do výzbroje jako bitevní. Po celkových testech bylo švýcarským velením objednáno v roce 1936 40 kusů. První kus obdrželo švýcarské letectvo v květnu 1937, zbytek byl dodán do konce roku 1938. Dalších osm kusů bylo postaveno v letech 1941-42 z náhradních dílů.

Po vypuknutí války měla Fliegertruppen ve stavu tři letecké pluky (Fliegerregiment 1, 2 a 3), které dohromady disponovaly celkem sedmi letkami (Fliegerkompanie) vyzbrojenými víceúčelovými dvouplošníky EKW C-35. Letouny C-35 byly využívány k pozorování a výcviku, přičemž ovšem došlo ke kuriózním situacím (minimálně jedné), kdy se osádka letounu C-35 pokusila zahnat německý dvoumotorový bombardér. Ovšem získání sestřelu bylo nad výkony švýcarské osádky (schopnosti osádek deklasovaly výkony letounu), německý stroj zmizel nad Německem.

V atmosféře vítěze nad Francií vyslala Luftwaffe 8.června 1940 několik Bf-110, jež nedávno zářily z bitvy o Francii s úkolem vyprovokovat švýcarské stíhače k boji a co nejvíce jich sestřelit. Vyprovokování se Němcům podařilo, když jejich Bf-110 sestřelily bezbranný pozorovací C-35, oba letci přitom zahynuli v troskách letounu. Odpověď švýcarského letectva byla jasná - boj přijmula. Do vzduchu se vzneslo14 stíhaček Bf-109 a Dewotine D.27 s bílými kříži na rudém podkaldu na křídlech. Výsledné skóre není přesně známo, ale Luftwaffe musela domů ,,se svěšeným ocasem."

Poslední kusy byly vyřazeny roku 1943, přičemž je nahradily stroje F&W C-3603. Zbylé stroje vydržely ve službě až do roku 1954, po zybtek války dokonce v úloze nočních stíhačů.

Verze:C-35
Verze stavěná (ve službě) v letech 1937-1954. Celkem vznikly dva prototypy, 80 sériových a 8 dalších kusů postavených mimo sérii

C-35-1
Verze provozovaná v letech 1943-1954. Postaveno 65 sériových kusů

Technické údaje:Posádka: 2
Délka: 9.54 m
Rozpětí: 13.08 m
Výška: 3.75 m
Nosná plocha: 32 m2
Hmotnost (prázdný stroj): 2190 kg
Hmotnost (plně vybavený stroj): 3130 kg
Pohonná jednotka: 1 × pístový motor Hispano-Suiza HS-77 (licenčně postavená Hispano-Suiza 12Ycrs), výkon 642 kW (860 hp)

Výkon
Maximální rychlost: 335 km/h
Dolet: 750 km
Dostup: 8000 m
Stoupání: 11.51 m/s

Výzbroj
1 x 20mm kanón (palba přes vrtule)
2 x 7.5 mm pevně usazené kulomety v křídlech
1 x 7,5 mm pevně usazený kulomet v zadní kabině
22 liber (22 kg) bomb pod křídly

Zdroje:
plane.spottingworld.com
http://www.aircraft-specs.com
Wikipedia (anglická, francouzská)
fronta.cz

Lahti L-35 (FIN)/ M40 (SWE)

2011-12-02T20:03:00.000+01:00

Popis zbraně
Lahti L-35 je poloautomatická pistole navržená finským zbrojařem Aimo Johannes Lahti ve 30.letech 20.století. Roku 1935 byla zbraň přijata jako standartní zbraň finské armády. Roku 1940 licenci na výrobu koupilo i Švédsko, pro které Lahti pozměnil konstrukci, čímž se výroba zbraně stala jednodušší. Vzhledově je podobná německé pistoli Parabellum P-08, ovšem narozdíl od německé zbraně nedisponuje L-35 typickým vyboulením na boku.

Za vznikem stojí požadavek finské armády na lehkou, v chladných podmínkách finské zimy spolehlivou osobní zbraň, která je ale schopna prostřelit na 50 metrů ocelovou helmu. Během testování se sice přišlo na to, že je pistole velmi těžká a na osobní zbraň i prostorově větší, než se očekávalo. Jako kald se ovšem ukázalo její snadné použití a nenáročnsot na obsluhu. Dále byla zbraň nenáročná na počasí i různá roční období, kdy zbraň fungovala stejně spolehlivě jak v letním období, tak za minimálních zimních teplot. Největší podíl na tom měl převážně akcelerátor, který byl schopen dodat zbraní energii potřebnou pro výstřel i ze těch nejextremnějších podmínek.

Pistole L-35 měla uzamčený závěr. Zbraň měla krátkou posuvnou hlaveň s obdelníkovým zaměřovačem. Proti svévolnému výstřelu bylo možné použít pojistku na levé straně pistole.

Použití a poválečná éra
Na začátku války disponovala finská armáda pouze 100 kusy této zbraně, ovšem k červnu 1941 již 2500 kusy a ke konci roku 1945 byl počet vyrobených zbraní již 5500 kusů. Konec války ukončil i výrobu této zbraně. Na začátku roku 1950 se ovšem finská vláda rozhodla o opětovné výrobě zbraně pro civilní sektor a proto byly vyrobeny další 2000 kusů zbraně. Výroba byla ukončena opět na konci 50.let, ovšem náhradní součásti pro zbraň, včetně munice, byly k dostání až do roku 1979.

Roku 1985 firma vydala speciální 100 kusovou edici. Celková finská produkce dosáhla 9000 kusů.

Ve Švédsku bylo v letech 1940-46 v licenci (firma: Husqvarna m/40) vyrobeno přes 100 000 kusů. Zbraňse ve švédské armádě přestala definitivně používat v 90.letech, přičemž je nahradily pistole M88 (Glock 17) do výzbroje pozemních sil a pistole M88B (Glock 19) do výzbroje švédského letectva. Roku 1943 několik zbraní objednalo i Švýcarsko. Dalším uživatelem byl Izrael, který objednal 600 pistolí v letech 1951-1955, ovšem není známo, zda je nějak použil.

Zbraň měl používat i finský odstřelovač Simo Häyhä, který s ní měl dosáhnouti kolem 100 zabitých nepřátel (nepotvrzené).

M40

Technické údaje L-35:
Hmotnost    1.2 kg
Délka    245 mm
Délka hlavně    107 mm
Ráže    9x19mm Parabellum
Úsťová rychlost    1100 stop / s (335.3 m / s)
Účinný dosah    50 m
Počet nábojů v zásobníku    8

Zdroje:
wikipedia.org
saunalahti.fi
world.guns.ru

1426. peruť (Squadron) RAF

2011-11-27T18:52:00.002+01:00

Během bojů ukořistily jednotlivé strany nepřátelskou techniku, kterou chtělo otestovat a vyvinout dokonalejší protizbraň. U německé strany to byla známá zkušební jednotka Zirkus Rosarius, ke které se dostaly snad všechny spojenecké letounu, účastnící se bombardovací kampaně nad Evropou - americké létající pevnosti B-17, B-24, stíhací P-39, P-51, P-38, P-47, britské Hawker Typhoon, Spitfire, Mosquito, Short Stirling.

Podobná jednotka byla i u britské Royal Air Force, která testovala převážně německou kořistní techniku, ale objevil se u ní i jeden italský CR.42.

Focke-Wulf Fw 190 a Junkers Ju 88 u 1426.perutě (1945)

Peruť vznikla v listopadu 1941 v britském Duxfordu z malé skupinky pilotů, původně sloužících u 41.perutě RAF. Kořistní letadla se k jednotce dostávala různými způsoby, kdy byly stroje ukořistěny postupujícími pozemními jednotkami, nouzová přistání, či přímé přelety německých pilotů k nepříteli. Tato letadla byla následně předána k jednotce ,,The air fighting development unit", což byla testovací a výzkumná jednotka RAF, která zkoumala taktiku nepřítele a věnovala se ukořistěním jeho strojů. Zde rovněž probíhalo testování kořistních letounů. Během testů došlo i k několika nehodám, v podobě srážek během cvičných soubojů, zbylá letadla byla po ukončení testů předávána do USA. Poškozená letdla většinou byla rozebrána an náhradní díly pro další stroje toho typu u jednotky.

Roku 1943 je jednotka přemístěna na základnu RAF Collyweston, kde byla 17.ledna 1945 ukončena její činnost, přičemž definitivně byla zrušena v prosinci roku 1945.

Přehled letadel, kterými jednotka disponovala v letech 1941-45:
*přehled může být neúplný

Messerschmitt Bf-109
E-3    1304    Bílá 1    AE479 - 22.11.1939 ukořistěn francouzskými jednotkami, předán RAF 2.5.1940 - v dubnu 1942 předán do USA

E-4    4101 Černá 12"   DG200 - 27.listopadu 1940 německý pilot Wolfgang Teumer (z JG 51 ) nouzově přistál na britském pobřeží. Roku 1942 prodělal testy na výkon vrtule.

F-2    12764    <<+    ES906 - Původně z I. / JG 26 , pilotovaný Gruppenkommandeur Rolf Pinger nouzově přistál u Doveru 10.července 1941 po souboji, Opraven v RAE, hodnoce v AFDU a 20.října 1941 ztracen při havárii

F-4 / B    7232    Bílá 11    NN644 - 20.května 1942 poškozen při útoku na námořní konvoj, nouzově přistál u Beachy Head, používán do konce války

G-2/Trop    10639   Černá 6    RN288 - Původně z 8 /. JG 27, nalezen v listopadu 1942 u Tobruku. Do konce roku testován, poté muzejní kus

G-6/U2    412951    Bílá 16   TP814 - Poručík Horst Prenzel, Staffelkapitän 1. / JG 301, přisrál nouzově u Manstonu 21.července 1944 po pokusu o výpad do invazního prostoru. 23.listopadu 1944 odepsán pro nehodu

G-6 (trop.)    ?       VX101 - nalezen na Blízkém východě roku 1943. Odepsaný po nouzovém přistání na ostrově Thorney 19.května 1944

Focke-Wulf Fw-190
A-3    135313       MP499 - Oblt. Armin Faber, Gruppe adjutant III. / JG 2 "Richthofen" 23.července 1942 omylem přistál na britském letišti po sestřelu Spitfiru a ztrátě orientace. 18.září 1943 byl letoun odepsán

A-5/U8    2596    Bílá 6    PN999 - Původně I. / SKG 10, pilotovaný Uffz. Ohne Werner, 20.června 1943 omylem přistál na britském letišti Manston

A-4/U8    7155       PE882 - Původně z II. / SKG 10, pilotovaný Uzz. Otto Bechtolder, 16.dubna 1943 po ztrátě orientace přistál na britském letišti West Malling

A-4/U8    5843    Rudá 9    PM679 - Původně 2./SKG 10, pilotovaný Uffz. Heinz Ehrhardt, omylem přistál u Kentu dne 20.května 1943. Poslední let byl červen 1944 pro poruchu motoru, použití jako nouzových součátek pro stroje PE882 a PN999.

Junkers Ju-88
A-4       4D + DL    EE205 - Původně 3./KG 30, přistál omylem v RAF Lulsgate Bottom, po nočním náletu na Birkenhead z 23. na 24.červenec 1941

A-5    6073    M2 + MK    HM509 - Původně KuFlGr.106, omylem přistál u RAF Chivenor, 26 listopadu 1941, 19.5.1944 poškozen, opraven

G-1    712273    4R + UR    TP190 - Původně III. / NJG 2, pilotovaný Obgfr. Maekle, stroj byl vabven SN-2 radar FuG 220, naváděcím zařízením FuG 227 "Flensburg " a FuG 350 "Naxos", 13.července 1944 nouzově přistál na britském území, vyřazen v září 1945

R-1    360043   D5 + EV    PJ876 - Původně 10. / NJG 3, dezerce posádky 9.5.1943

S-1    140604    RF + MT    TS472 - ukořistěn u Vélizy-Villacoublay, poblíž Paříže v září 1944

Jiné typy letadel u perutě
Bf 110    C-4    2177    5F-CM    AX772 - poškozen stíhači RAf během průzkumné mise 21.7.1940, vyřazen v roce 1947

CR.42 MM5701    13-95    BT474 - nouzové přistání na pláži u Orford Ness kvůli poruše motoru, 11.listopadu 1940

He 111    H-1    6853    1H + EN    AW177 - Původně od II. /KG 26 - havaroval 10.11.1943 již jako stroj 1426.perutě, Pilot byl F / O Barr a šest dalších zahynulo, 4 zranění

Hs 129    B-1    0297    NF756     - Původně od I. / SG 2, ukořistěn v severní Africe, 7.7.1943 předán v rozebraném stavu 1426.peruti, vyřazen v srpnu 1947

Me 410    A-3    10259   F6 + OK    TF209 - Původně od 2.(F)/ 122, ukořistěn po nouzovém přistání Monte Corvino , Itálie po ztrátě orientace posádky, používán do léta 1946

Dále jednotka obdržela britské stroje, určené převážně ke spojovacím letům:
-Avro Anson Mk.I    (N9882)
-Airspeed Oxford Mk.II    (V3781)
-General aircraft Monospar ST-25    (K8308)

Video s Bf-110 od jednotky 1426.peruť:
http://wn.com/No_1426_Flight_RAF

V dnešní době je možné spatřit čtyři letadla používána 1426.perutí:
-Bf 109 E-3 AE479
-Bf 109 G2 RN228 ("Černá 6")
-Fiat CR42 BT474
-Ju 88R-1 PJ876

Zdroje:
Wikipedie.org
enotes.com
wn.com

Gliwický incident v předvečer války (31.8.1939)

2011-11-25T16:54:00.003+01:00

Gliwice je malé městečko v dnešním Polsku, roku 1939 se nacházelo na německém území, tzv. Horní Slezsko. O tato území byla od roku 1918 až do 20.let 20.století vedeny boje mezi polskou armádou a německým Freikorpsem. Město zůstalo nakonec v Německu až do roku 1945, kdy se stalo definitivní součástí Polska. Městečko mělo sehrát roli i při budoucím plánu nacistického vedení na tahájení nové světové války.

Problémem v očích Němců ovšem byla spojenecká smlouva Polska s Francií a Británií. Hitler se nechtěl (alespoň roku 1939) dostat do konfliktu se západoevropskými mocnostmi, proto pověřil svého prvního muže - Heinricha Himmlera, vedoucího SS - provedením akce, jež by dala Německu důvod zaútočit s oprávněním na Polsko. Ten tím pověřil svého chráněnce - Reinhrada Heydricha -rovněž příslušníka SS a SD. Úkol si Heydrich vzal do spolupráce s Heinrichem Müllerem, velitelem gestapa.

Akci samotnou provedlo komando SD. Příslušníci Bezpečnostní služby (Sicherheitsdienst - SD) byli obléknuti do uniforem polské pravidelné armády. Pod rouškou tmy 31.srpna 1939 členové útočného komanda, pod vedením majora SS Alfreda Naujockse, vtrhli do místností vysílčky v polských uniformách a po krátké přestřelce, během které nechali v objektu těla vězňů oblečených do uniforem polské armády, včetně Franciszek Honioka, Němce, který pomáhal polským lidem a byl den před tím zatčen gestapem. Ten byl na místě otráven injekční stříkačkou s jedem, oblčen do polské uniformy a několikrát střelen, aby jeho smart v boji nabyla na realitě.

Poté Němci vysílali rozhlasem v polštině zprávu, ovšem do vysílání se dostalo pouze devět slov: ,,Pozor! Tady Gliwice, rozhlasová stanice je v polských rukou."

Přestože samotné vysílání zprávy nebylo plně odvysíláno, bylo slyšet údajně v okolních polských i německých vesnicích. Ještě téhož večera Adolf Hitler vystoupil se svým dalším hořečným projevem o krutosti Polska. Nad ránem 1.září 1939 se přes německo-polské hranice převalily první německé tanky. Začala druhé světová válka.

Američtí korespondenti byli svoláni k dalšímu dni, ale žádné neutrální strany neměly dovoleno vyšetřovat incident v detailu a mezinárodní veřejnost byla skeptická ohledně německé verze incidentu. Nemnoho dnů poinvazi do Polska, mezinárodní veřejnost a tisk pochopili, co znamená německá obranná prevence - ve dnech bezprostředně po Gleiwitzském incidentu bylo poznáno, že operace musela být plánována měsíce předem.
Pravdu němečtí představitelé řekli až před Norimberským tribunálem.

O incidentu byl natočen roku 1961 i černobílý film: The Gleiwitz Case (Glivický případ)

Zdroje:
Wikipedie-org
http://wikipedia.infostar.cz
časopis Extra Revue

Hnutí Basmachi (1916-1931)

2011-11-22T20:31:00.003+01:00

Hnutí Basmachi, nebo též Basmachské povstání, byl ozbrojený odpor muslimských národů, převážně v oblastech dnešního Turecka, proti ruské carské, později sovětské, vládě. Kořeny hnutí začínají kolem roku 1916, kdy propukly první větší nepokoje proti odvodu muslimů do carské armády a nasazení na frontě. V období po říjnové revoluci roku 1917 se rozšířilo povstání s centrem v okolí údolí Fergana, později rozšířené po celém území pozdějšího sovětského Turkestánu.

Po velké ofenzívě Rudé armády v polovině roku 1920 popularita hnutí upadala. I když se opět odpor rozhořel poté, co sovětská vláda zahájila kolektivizaci, nakonec hnutí bylo poraženo.

Charakter hnutí
Basmachi hnutí byla národně osvobozenecká skupina, která se snažila ukončit nadvládu cizí vlády nad územím střední Asie a také na území protektorátů Chiva a Bokhara. "Basmach" je turecký výraz pro skupiny vrahů a překupníků, kteří přepadávali kolony karavanů. Sověti líčili hnutí jako skupinu banditů, motivovaných islámským fundamentalismem, vedoucích kontrarevoluční válku s podporou britské vlády.
Ve skutečnosti se jednalo o rozmanitou a mnohotvárnou společnost, která získala pouze omezenou zahraniční pomoc. Celkově bylo západními mocnostmi na hnutí pohlíženo jako na bojovníky proti obávaným Bolševikům, zároveň se ale jednalo o typický příklad národnostího odporu, s kterým se setkávali ve vlastních koloniích. Přesto se některým skupinám dostalo pomoci od britské a turecké tajné služby. Naopak zvláštní oddíly Rudé armády se snažili, vydávající se za příslušníky hnutí, překazit dodávky materiálu.

Ačkoliv mnoho bojovníků bylo motivováno výzvou k džihádu, Basmachi čerpalo podporu z mnoha ideologických táborů a velkých skupin obyvatelstva. V různých oblastech hnutí čerpalo podporu od tzv. Jadid, což bylo hnutí muslimských reformátorů, pantureckých ideologů a levicových nacionalistů.
Rolníci a kočovníci se, narozdí lod ruského carského řádu, s novým sovětským režimem nesmířila, jelikož ten propagoval silný protiislámský postoj, včetně zabavení hospodářských zvířat a potravin. Skutečnost, že carští kolonizátoři z velké části přešli k Bolševikům, učinilo z obou forem vlád pro místní totéž zlo.

Ekonomické a historické pozadí

Ruský Turkestan byl ovládán z Taškentu. Území na východ od Taškentu bylo etnicky různorodé, hustě osídlené území, které bylo rozděleno mezi Sarty, zamědělským národem a Kirgizy, zastávající kočovný život. Za carské vlády byla oblast přeměněna na území určené k pěstování bavlny, ovšem v důsledku rozvoje byli místní obchodníci na tom hůře než jejich ruští protějšci, navzdory větším pláním a množství bavlny. Celkově se úroveň živobytí nezlepšila a z mnoha dříve prosperujících kmenů se stali bídníci a dlužníci.

Cena balvny za první světové války navíc byla ještě horší, výkup menší. Muslimské duchovenstvo odsoudilo hazard a alkohol, který se rychle díky krizi rozšiřoval. Díky tomu zločinost stoupala, navíc mnoho banditů se uskupilo do band, které utvořily v budoucnu uskupení, později známé jako hnutí Basmachi.

Povstání v ruském Turkestánu

Hlavní vlna násilí a odporu v ruské části Turkestánu začala roku 1916, kdy carská vláda zastavila omezení, které uvolňovalo muslimy od služby v ruské armádě. Výsledkem bylo všeobecné povstání, zahrnující převážně střední oblasti dnešního Kazachstánu a Uzbekistánu. Napětí mezi národy střední Asie (zejména kazachů) a ruskými osadníky se zvětšovalo, přičemž docházelo k mnoha střetům. Tisíce lidí bylo zabito, další stattisíce utekly do okolních zemí, převážně Číny. Povstání z roku 1916 bylo prvním velkým protiruským vystoupením národů ve střední Asii a vlastně předznamenalo pád moci cara Mikuláše II. následujícího roku.

Samostatnost a začátky bojů

V důsledku únorové revoluce z roku 1917 se začaly muslimské síly organizovat. Členové proruského muslimského spolku tvořili tzv. muslimskou radu, která se snažila vytvořit vlastní stát s demokratickými hodnotami pro všechny muslimy. Tito muslimští nacionalsité vytvořili navíc koalici mezi sebou. Tato koalice se ovšem, po říjnové revoluci v Rusku téhož roku, rozpadla, když Jadidové poskytli podporu Bolševokům při říjnové revoluci. Taškent zástupců Sovětských vojáků a pracovníků, což byla organizace ruských železničářů a koloniálních pracovníků, odmítl muslimskou účast ve vládě. Tashkent Sovětů nejprve uznal orgán Kokand, ale omezil jeho pravomoci.
Po nepokojích v Taškentu se mnoho členů i přes jejich levicové smýšlení, přidalo k hnutí Bílých Bělogvardějců. Politicky i vojensky slabá vláda muslimů se začala poohlížet po ochraně. Za tímto účelem byla skupina ozbrojených banditů pod velením Igrashe Baye, amnestiována a narekrutována bránit Kokand.

Tato síla ovšem nebyla schopna odrazit ani zabránit postupu taškentských Sovětů. Vojáci Rudé armády a arménských Dashnaků vydrancovali Kokand a její postup byl zcela v souladu s termínem Progrom. Údajně mělo zamřít až přes 14 000 lidí. Tento masakr, ve kterém většinu obětí tvořili rolníci, popudil muslimskou populaci. Irgash Bay se začal provolávat vůdcem armády jako tzv. "Nejvyšší vůdce islámské armády."

Mezitím sovětská vojska dosadila Emira Sayeed Alim Khan Bokhara ve prospěch frakce mladých levicových Bokharanů vedená Faizullah Khojaev. V Khanate Chiva basmachský vůdce muslimů Junaid Khan svrhl ruskou loutkovou vládu a zamezil novelizacím radikálních mladých Bachmanů.

První fáze povstání v údolí Fergana

Irgashovy nároky na vedení armády věřících získaly uznání duchovenstva údolí Fergana a ten brzy získal velkou bojovou sílu. Znárodňovací akce vedené z Taškentu způsobily ekonomický kolaps a obyvatelstvo údolí Fergana začalo čelit haldomoru z důsledku nulového dovozu obilí. Všechny tyto faktory přispěly k tomu, že se obyvatelé připojovali k hnutí Basmachi. Irgash se tak stal soupeřem Madamina Bay, ale zabezpečil formální, nominální vedení hnutí u Rady v březnu 1919.

V rámci politiky válečného komunismu vytvořili rolníci Tashkentskou sovětskou armádu. V květnu 1919 Madamin Bay vytvořil alianci s osadníky, což znamená pakt o neútočení mezi sebou. Noví spojenci začali jednat o založení společného rusko-muslimského státu, s opatřeními, rozdělením pravomocí a kulturních práv pro obě skupiny. Spory o islámské orientaci Basmachi vedly k rozpadu aliance.

Na přelomu let 1919-20 byla v oblasti krutá zima, což vyčerpalo její obyvatele a snížilo již tak malé zásoby. Navíc Madamin Bay přeběhl v březnu 1920 k Sovětům. Mezitím toho využili různé místní frakce k získání obyvatel, vliv hnutí Basmachi se zmenšoval a hnutí ztrácelo kontrolu nad většinou obydlených oblastí.

Zklidnění ovšem entrvalo dlouho. Během léta 1920 se Bolševici cítili natolik silní, že zahájili rekvizici potravin a zahájeli povolávání muslimských vojáků do základní služby.Výsledkem bylo opětovné zahájení povstání a nové skupiny hnutí Basmachi, živené islámskými hesly. Nové povstání se rozšířilo po celém Turkestánu.

Basmachi v Khiva a Bokhara

V lednu 1920 Rudá armáda obsadila město Khiva a zahájila výstavbu nové Khivanské prozatímní vlády. Junaid Khan uprchl do pouště se svými stoupenci, a Basmachi hnutí v regionu Khworezm bylo na světě. Před koncem roku 1920 Sověty sesadila mladá khivanská vláda a muslimětí nacionalisté velmi ji posílili. V srpnu téhož roku byl emír Bokhara definitivně sesazen a z exilu v Afghánistánu se vrátil Emir, který řídil Bokharské Basmachi hnutí.

Povstání se tak začalo šířit do Kazachstánu, stejně jako do Tádžikistánu a turkmenského území. V listopadu 1921, generál Enver İsmail, bývalý turecký ministr války, přijel do Bokhara za účelem pomoci sovětskému válečnému úsilí. Místo toho utekl a stal se jedním z představitelů hnutí . Tento nový vládce chtěl vytvořit pantureckou konfederaci zahrnující oblast střední Asie včetně Číny. Jeho výzva k džihádu přitahovala velkou podporu, a podařilo se mu proměnit skupinu partyzánů Basmachi do impozantní armády čítající 16.000 mužů.

Na začátku roku 1922 byla značná část Bukharáské sovětské republiky, včetně Samarkand a Dušanbe, pod kontrolou Basmachi. Mezitím Dunganské muslimské obyvatelstvo vytvořilo pluk kavalérie, určený bojovat společně se Sověty proti Basmachi.

Porážka hnutí

Nyní, když se nebylo čeho bát, přijaly sovětské orgány dvojí strategii k potlačení vzpoury: politické a náboženské ústupky kombinované společně s vojenskou silou. Moskva se snažila zintenzivnit boje použitím dobrovolnické milice muslimských rolníků, tzv. Rudých tyčí. Odhaduje se, že 20-25% všech sovětských sil v této oblasti byly muslimové. Sověti nyní spoléhali převážně na jednotky Rudé armády, které právě prošly občanskou válkou, navíc mohly býti podporovány letadly. Strategie náletů byla správná, a když v květnu 1922 Enver Pasha odmítl mírovou nabídku a vydal ultimatum požadující, aby všechny jednotky Rudé armády byly staženy z Turkestánu do patnácti dnů, byla Moskva dobře připravena na střet.

V červnu 1922 sovětské jednotky porazily oddíly hnutí Basmachi v bitvě o Kafrun. Rudá armáda začala tlačit rebely na východ, přičemž sám Enver byl zabit při posledním jízdním útoku hnutí 4.srpna 1922. Jeho nástupce, Selim Paša, pokračoval v boji, ovšem roku 1923 byl nucen uprchnout do Afghánistánu.

Přítomnost hnutí v údolí Fergana pokračovala až do roku 1924. Podle britských zpravodajských sil se v oblasti nacházelo kolem 5000 - 6000 mužů schopných boje. Ovšem v této době byla již popularita hnutí stále nižší, mnoho rolníků se chtělo vrátit na svá území, navíc nová sovětská politika zcela změnila životy většiny lidí k lepšímu.

Občasné skupinky hnutí ovšem vydržely v různých koutech pohoří podél hranice s Afghánistánem až do roku 1930, přičemž velitelé hnutí - Faizal Maksum a Ibrahim Bay - provedli roku 1929 několik výpadů do sovětské republiky Tádžikistán. Roku 1931 byl v Turkmenistánu zničen poslední odpor, přičemž byl zabit i Ibrahim Bay, což byl i konec hnutí. Poslední pevnosti hnutí padly do roku 1934. Pád posledních příslušníků hnutí již ovšem nic neznamenal a celé hnutí nedokázalo zabránit vzniku Kazašské a Turkmensitánské sovětské republiky, které jako součást Sovětského svazu se udržely až do začátku 90.let 20.století.

Obrněný automobil vz.27 (PA-III)

2011-11-20T19:52:00.000+01:00

Obrněný automobil vzor 27 měl být následovníkem staršího OA vz.23. Roku 1925 začaly práce na automobilu, přičemž následujícího roku byly práce hotovy a armáda si objednala 12 kusů těchto vozidel. Firmě Škoda se podařilo sestrojit pozoruhodný podvozek, konstrukčně patřící k systému 4x2 - čtyři kola z toho dvě poháněná, bez možnosti řídit a pohánět obě nápravy zároveň.

Celkem armáda nakonec převzala 15 kusů těchto vozidel. Zajímavé je, že přicházely i objednávky ze zahraničí (vzhledem k tomu, žo toto vozidlo se stalo jedním z nejodsuzovanějších AO v historii naší armády). Tyto objednávky ovšem musely Škodovy závody odmítnout z důvodu nedostatku výrobní kapacity. Československá armáda obdržela celkem 15 kusů, přičemž byl vyroben i prototyp vozidla, který zůstal firmě (?). Ministerstvo vnitra v roce 1938 objednalo od armády 3 kusy OA vz.27 pro podporu pěších jednotek SOS umístěných na našich hranicích.

V roce 1929 se četa OA vz.27 vydala na cvičení z Prahy do Košic po vlastní ose!! ( cca 700km! ) Při desetidením cvičení řešily posádky závady jen drobného charakteru!
Přehled útočné vozby: http://forum.valka.cz/index.php/f/501932/title/OA-vz-27

Armádní stroje se účastnily potlačení Sudetoněmeckého puče ze září roku 1938 a účastnily se i bojů s maďarskou armádou na jižním Slovensku a Podkarpatské Rusi. Právě z Podkarpatské Rusi musela trojice těchto vozidel ustoupit do Rumunska, aby nepadla do ruk maďarské armády. Zde byly osádky internovány a vozidla č. 13.350, 13.351 a 13.352 zařazena do výzbroje rumunské armády. 2 kusy byly zničeny v roce 1944 při americkém náletu na Ploešti.

Německá armáda ukořistila celkem 10 kusů (včetně prototypu), přičemž jejich nasazení či jiné použití není známo. Minimálně jeden stroj byl přestavěn na Funkwagen 27 (t), přičemž největší úpravy se týkaly uvolnění přední nápravy pro řízení.

Užívatelé po 15.3.1939 :
Nemecko - 9ks + prototyp (?)
Slovenský štát - 3ks - vyřazené v roce 1943
Rumunsko - 3ks (po obsazení Podkarpatské Rusi maďarskými vojsky, kde byly dislokované, ustoupily do Rumunska)-2ks zničené v roce 1944 v Ploešti během spojeneckém náletu

V německých službách s rádioanténou

Technické údaje:
hmotnost: 6,6 t
délka: 5,35 m
šířka: 1,95 m
výška: 2,66 m

pancéřování: 3 až 5,5 mm
výzbroj: 2 těžké kulomety Schwarzlose vz. 7/24; 1 záložní lehký kulomet vz. 26
zásoba munice: 5 750 kusů
osádka: 5 mužů

motor: vodou chlazený čtyrválec
obsah: 5 700 cm
výkon: 60 HP/ 1600 O/M
maximální rychlost: 35 km/h
operační dosah: 250 km

Zdroje:
Wikipedie
portalvojna.net
valka.cz
panzernet.net

Obrněný automobil vz.23 (Želva)

2011-11-20T19:51:00.002+01:00

Vývoj vozidla
Roku 1923 vznikl na základě armádního rozhodnutí nový obrněný automobil pro československou armádu. Nesl tovární označení PA-II, v československé armádě známý pod označením Obrněný automobil vzor 23. Prvné sériové kusy byly hotovy v létě 1924. Po zkouškách, které následovaly a úpravách, které si tyto zkoušky vyžádaly, převzala československá armády první kusy v listopadu 1925.

Československá armáda a četnictvo
Obrněné automobily vz.23 se ukázaly ovšem jako zcela nevyhovující. A to z důvodů slabého pancéřování a nemohly vést boj s nepřátelskými obrněnými vozy. Československá armáda další vozidla proto neobjednala a již převzatých strojů se snažila zbavit. Proto byla vozidla předána četnictvu (označení vozidel NIX58 - NIX 69), v roce 1927 byly tři kusy prodány vídeňské policii a zyblých devět kusů přeznačeno (13267-13275 - 9ks). Jako náhrada za tři kusy dodané vídeňské policii měla firma Škoda dodat armádě tři kusy novějších OA vz.27.

Vozidla, které československá armáda obdržela, se aktivně až do roku 1937 účastnila různých přehlídek, poté byla předána českému četnictvu. Želvy byly u policejních úřadů v Moravské Ostravě, Liberci a Mostě, každý úřad tak disponoval po třech kusech. Během mobilisace měla vozidla působit ve prospěch četnictva a jednotek SOS, po okupaci 15.března 1939 byly zabaveny a předány německé branné moci (Wehrmacht). Údajně jedna z želv byla u divize Deutschland a zůčastnila se i operace Barbarossa.

Údaje platné během služby v armádě RČS
Posádka: 4 muži
Výzbroj: 4 kulomety
Nábojů: 6250 kusů
Počet ve výzbroji Čs. armády: 9 ks.
Cena bez výzbroje: 680 000 Kč (627 159kč - portalvojna.cz)

Československý armádní stroj vz.23

Obrněné automobily v Rakousku
Stroje předané vídeňské policii měly rovněž poměrně zajímavou historii. Roku 1934 se účastnily potlačení nacistického puče, při kterém byl dokonce zavražděn rakouský kancléř. Poté sloužily v několika dalších jednotkách rakouské policie. Dvě vozidla byla začleněna do rakousko-chorvatské 16. policejní obrněné roty a byly používány v rámci pořádkové policie v chorvatské Somobore. Před koncem války v dubnu roku 1945 byly stroje pravděpodobně znehodnoceny a opuštěny svými osádkami.

Rakouský stroj, zde na fotce během potlačení pokusu o puč, 1934

Konec stroje, zde OA vz.23 zničen na konci války

Technické údaje
Motor:
čtyřtakt, čtyřválec - válce ve dvou blocích
70 HP při 1400 ot/min
vrtání - 135 mm
zdvih - 170 mm
objem válců - 9,7 l
karburátor Zenith T.D. , zapalován Bosch
do dalších podrobností se nebudu pouštět,

řazení - čtyři rychlosti vpřed a to samé vzad.

Rychlost vozidla při 1400 otáčkách za minutu:
I. stupeň - 10,5 km/h
II. stupeň - 17,5
III. stupeň - 30,5
IV. stupeň - 40

Základní číselné údaje o vozidle:
délka vozidla - 6000 mm
šířka vozidla - 2160 mm
výška vozidla - 2600 mm
rozchod kol - 1680 mm
rozvor náprav - 3800 mm
nejmenší otočný rádius - 9000 mm
váha vozidla - 7360 kg

nejvyšší rychlost - 70 km/h
spotřeba benzínu na 100 km - 42 kg
spotřeba oleje na 100 km - 3 kg
akční rádius - 250 km
stoupavost na tvrdé silnici - 20,6 stupně
stoupavost na špatné cestě v terénu - 11,5 stupně

množství vody v motoru a chladiči a potrubí - 98 l
obsah benzínové nádrže - hlavní - 145 l
obsah benzínové nádrže záložní - 28,5 l

Rumunská okupace Pokuttya (1919)

2011-11-20T16:21:00.001+01:00

Krátce po vytvoření Polska uzavřelo Rumunsko s tímto státem spojenectví. Jako součást závazků vstoupila rumunská armáda do jihovýchodního rohu bývalého Rakouska - Uherska, tzv. provincie Galacie. Během meziválečného období se Polsko a Rumunsko nacházelo ve spojeneckém svazku. Oba národy byly vázány několika smlouvami a historie této aliance se datuje až ke konci první světové války.

Ve Varšavě i Bukurešti se shodli, že pro správné fungování této aliance je nutno zajistit společné hranice. Diskuse o hranicích začaly v Paříži někdy na začátku roku 1919 a pokračovaly během několika následujících měsíců.

Návrh na obsazení byl rozpracován rumunskou vládou 8.května 1919, převážně velkou zásluhu na tomto plánu měl Ion IC Brătianu, předseda rumunské vlády. Brătianu navrhl oddělení Československa a Maďarska od sovětského vlivu a tím upevnit mocenskou pozici Velkého Rumunska a Druhé polské republiky. Rovněž zde byla možnost navázání přímého územního kontaktu.

Tento návrh byl přijat polským vůdce maršálem Józefem Piłsudskim a 24.května 1919 rumunská 7. pěchotní divize, vedená generálem Iacob Zadik, vstoupila do Pokuttya. Po třech dnech se Rumuni setkali s Poláky v oblasti Kalus. Poté se polská armáda zapojila do bojů s Bolševiky, naopak rumunská armáda zůstala v oblasti až do konce srpna 1919. Rumunské jednotky byly umístěny hlavně v městech Ivano-Frankivsk a Kolomyia.

Na konci léta vstoupila do oblasti polská armáda a Rumuni ustoupili zpět na rumunské území.

Vzájemná spolupráce také vyústila v rumunské povolení pro volný průchod polské 4. divize střelců (pod velením generála Lucjan Żeligowski ). Tato jednotka byla držena v rumunské provincii Bukovina pro politické účely a dne 17. června 1919 jim Rumuni umožnili opětovný vstup do Polska.

Polsko-sovětská válka z roku 1919

2011-11-20T15:55:00.001+01:00

Chaos ve východní Evropě

V roce 1918 byla německá armáda na východní frontě nejsilnějším uskupením. Důležitější bylo, že tato armáda, narozdíl od západní fronty, byla stále početná a defacto neporažená ani v jedné významnější bitvě první světové války. Nicméně velitel německých vojsk na východě, Max Hoffmann, hlavní vyjednavač v Brest-Litevské mírové smlouvě, čelil rostoucím problémům. Max Hoffmann věřil a právem, že pouze jeho armády jsou jedinou silou, jež jsou schopné nastolit na východě pořádek.

Přesto, po rozpadu Rakouska-Uherska a vnitřních nepokojích v Německu, různých pokusech o převraty a hlavně vítězných bitvách Dohodových mocností na západní frontě a konečném uzavření příměří z 11.listopadu, byl nucen v prosinci 1918 začít ustupovat přes Polsko směrem na západ. Demoralizovaní němečtí vojáci se začali vracet domů.

V oblastech opuštěných německou armádou se začali tvořit různé skupiny, jež chtěli získat nad tímto územím kontrolu. Jednalo se o různé vlády, utvořené Němci, místními aktivisty, většinou bývalými příslušníky Bílé armády a místními nacionalisty a Bolševiky, jež chtělio začlenit toto území do Bolševického Ruska. Vnitřní boj se ve velkém rozpoutal halvně v Bělorusku a na Ukrajině. V Bělorusku rozpory i mezi bílými zapříčinilo, že Bílí nezískali nad tímto územím žádnou kontrolu. Na Ukrajině byl proces ještě složitější, jelikož se zde nacházely různé skupiny, začleňující bolševické anarchisty, bolševiky, Bílými a polskou armádu. Situace se navíc zkomplikovala poté, co v pobaltských státech - Litvě, Lotyšsku a Estonsku - se vytvořily rovněž vlastní vlády. Tyto skupiny neustále mezi sebou válčily, přičemž pokud byla vytvořena nějaká spojenecká aliance mezi dvěma skupinami, na druhý den se již mohlo stát, že tyto skupiny po sobě vedly palbu.

16.listopadu 1918 byla Bolševiky vytvořena tzv. Západní armáda, 18.listopadu 1918 Lenin nařizuje zahájit ofenzívu směrem na Západ, tzv. operace Visla. Cílem bylo postoupit střední Evropou a podpořit komunistické pokusy o převraty. To ještě Bolševici neušili, že narazí na silný odpor a stále probíhající občanská válka zpomalí jejich postup.

Přestože je odpor Bílých, přes jasné nesvary mezi sebou, slabý a nekoordinovaný, Bolševický postup je příliš pomalý. Ke konci roku měla Rudá armáda dosáhnout řeky Niemen. 12.února byl cíl první fíze psotupu opraven na řeku Bug. Na začátku roku 1919 byly přestřelky i větší bitvy na hranicích samozřejmostí, bez jakýchkoliv příakzů z vyšších míst. Polské vojenské jednotky v Kresy (pohraniční oblast) se utkala v bitvě s místními komunistickými silami a jednotkami Bolševické Rudé armády, navíc se do bojů zapletly místní organizace, jež chtěly získat toto území pro své budoucí státy. Tyto aktivity byl ovšem početnější Rudou armádou potlačeny a Bolševici se hrnuli dále na Západ.

5.ledna 1919 Rudá armáda vstoupila téměř bez odporu do Minska, čímž ukončila krátkou existenci Běloruské lidové republiky. Současně se stále více polských a běloruských jednotek domobrany objevovalo v západních část Běloruska a Litvy. Špatně vybavení byli odhodláni chránit své domovy před tím, co v novinách nazývali ,,Rudá hrozba." V oblastech se rovněž vytvořily místní bolševické oddíly, což zapříčinilo řadu potyček. Polská armáda vyslala své oddíly na pomoc místní domobraně, zatímco Rudá armáda započala velké přesuny směrem na Západ. Otevřený konflikt se zdál nevyhnutelný.

Na jaře 1919 síla Rudé armády čítala přes 2.300.000 mužů, ovšem jen málo z nich bylo do následujích bojů s Poláky posláno, jelikož většina z těchto sil stále ještě bojovala s carskámi přívrženci. V září 1919 činila síla polské armády 540 000 mužů, většina z nich se nacházela přímo na sovětsko-polské frontě.

Polská vláda, pokoušející se dostat na východ co nejvíce mužů a výzbroje, uzavřela s německými silami, jež ovládaly některá území, 12.února 1919 dohodu o bezpečném průchodu polských sil přes území, která stále ještě byla pod německou kontrolou. Východní hranici do té doby zabezpečoval pouze malý počet polských vojáků: 12 dělostřeleckých praporů , 12 regimentů kavalérie a 3 dělostřelecké baterie.

Od 14.února polské síly měly zajištěné pozice podél linie podél měst Kobryn , Pruzhany , řeky Zalewianka a Niemen. Téhož času došlo k prvním potyčkám mezi polskými oddíly a předsunutými silami Rudé armády.

První z polsko-sovětských konfliktů

První vážný ozbrojený konflikt války se udál 14.února 1919. Zatímco sovětské jednotky ustoupily bez boje od města Mosty, větší boje propukly u běloruských měst Maniewicze a Bereza Kartuska. Do konce února se bolševický útok útok zastavil a stalo se zjevnou skutečností, že Rudá armáda není schopná jedním velkým úderem prolomit polské linie.

27.února Sověti ohlásili vytvoření litevsko-běloruské sovětské socialistické republiky. Jak polská, tak i Rudá armáda byly hlavně vázány boji na Ukrajině a v Pobaltských zemích, kde se uskutečňovaly osovobzenecké boje místních obyvatel. Další eskalace konfliktu se zdála nevyhnutelnou.

Ve stejné době získávají Bílí převahu a pod velením Děnkina postupují na Moskvu. V té době jsou rozhovory mezi Děnkinem a Poláky velmi žhavé, projednává se i společný postup proti Bolševikům. Vše skončí ovšem na tom, že Děnkin neuzná polskou samostatnost a nadále s Polskem počítá jako se součástí ruské říše. V následujících měsících Děnkin zaplatí za tuto krátzrakost. Naoplátku Poláci zastavují svůj postup na východ a umožňují tak Bolševikům přeskupit síly a použít je proti postupujícímu Děnkinovi.

Na začátku března 1919 polské jednotky přešly, pod velením generála Stanisława Szeptycki, opět do útoku, 2.března obsadily město Slomin a překročily řeku Niemen. Síly pod velením generála Antonio Listowskiho se 5.března zmocnily města Pinsk a zajistily mosty pro překročení řeky Jasoilda a kanálu Oginski. Severní jednotky dosáhly předměstí Lida a zde se útok na několik týdnů zastavil.

Na začátku dubna Józef Piłsudski došel k závěru, že je nutné počty polských vojáků na východě navyšovat, aby si udržely možnost vyhnout se větší angažovanosti v ruské občanské válce. Ke stejnému závěru došlo i Bolševici, jež rovněž začali navyšovat své počty v oblasti. V první polovině dubna bolševici obsadili města Grodno a Vilniusu, ale ještě téhož měsíce byli opět vytlačeni polskou protiofenzívou. Nově vzniklá polská armáda se ukázala jako těžší soupeř než si chtěli Bolševici připustit. Přestože nikdy bolševické velení svůj plán dosažení Visly nikdy neodvolalo, tak tento plán se již ukázal jako nerealizovatelný vzhledem k silné polské obraně a nakonec dubnové polské protiofenzívě. Rudá armáda ustoupila ze svých pozic a začala provádět v této oblasti reorganizaci. Vývoj polsko-sovětské války začal být pro Bolševiky vážný.

Polské vojsko, pod velením generála J. Lasockiho, obsadilo 17.dubna město Lida. Síly generála A. Mokrzeckiho obsadily 18.dubna městečka Nowogródek a Baranowicze. 19.dubna litevské hlavní město Vilnus padlo rovněž do polských rukou, přesněji jednotek Władysława Belina-Prażmowskiho (800 mužů), posílených o jednotky (legionářskou divizi - 2500 mužů) generála Śmigły. Tyto jednotky rychle porazily zbývající oddíly Rudé armády u města Vilnius (též jako bitvy u Pabradė, Ašmena a Sirvintos). V květnu jednotky Rydz-Śmigłyho postoupily měrem na východ a sever a dostaly se tak na linii měst Łyngmiany-Ignalino-Hoduciszki a Naroczské jezero, zatímco jednotky gen. Mokrzeckiho zajistily od Rusů město Baranowicze. Generál Listowski postupoval na západ od Łunińce a v okolí nížiny Styr na Polesí Wołyńskie.

Závěrečné fáze bojů roku 1919

Dne 1. července polské armády zaútočily na Mołodeczno, který byl obsazen 4.července, postupovaly dále k Łunieci, který byl obsazen 10.července ale v polovině července byly dočasně zastaveny bolševickým protiútokem u Naliboki. Přesto polské síly pokračovaly ve svém tlaku a 8.srpna obsadily Minsk. 9. srpna obsadily polské jednotky Dubno a Krzemieniec a 13.srpna kapitulovala pevnost Rowne.

16. srpna se vzdala bolševická posádka města Ostroróg u Horyń, 18.srpna byla obsazena Zaslaw a 30.srpna obec Olewsko u Borcia. 28.srpna polské jednotky poprvé použily v bojích tanky po těžkých bojích obsadily pevnost Bobrujsk (29.srpna). Dne 2. října polské síly dosáhly Dźwina a zajištil\ region z Dzisna do Dyneburgu. Až do začátku roku 1920 probíhalo vše podle polských plánů, občas došlo ke sporidickým bojům mezi bolševickými silami a Poláky, ovšem jednalo se o krátké šarvátky, jelikož bolševické síly ustupovaly spořádaně na jih a na východ.

Úvod k rusko-polské válce - 1.část

2011-11-18T21:18:00.000+01:00

Rusko-polská válka (únor 1919 - březen 1921) byl ozbrojený konflikt mezi sovětským Ruskem a sovětskou Ukrajinou a druhou polskou republikou a ukrajinskou lidovou republikou. Polsko, jehož státnost byla znovu zřízena Smlouvou z Versailles po rozdělení Polska v v druhé polovině 18. století, se snažilo získat území o která přišlo v průběhu tzv. Trojího dělení Polska.

Na sovětské straně se její přední představitelé snažili o rozšíření Vítězní revoluce do střední a západní Evropy. Ve střední Evropě skutečně vznikly komunistické státy, jako Slovenská republika Rad, Bavorská republika rad atd. Jejich trvání ovšem mělo krátkou historii, např. Slovenská republika rad byla potlačena po těžkých bojích s Maďary a bolševickými silami ještě téhož roku - 1919.

Maršál Tuchačevský povzbuzioval vojáky Rudé bolševické armády: "Přes mrtvolu Polska vede cesta do světa. Dobyjte Varšavu, Berlín a celou Evropu!" I přes konečný ústup ruských sil a zničení jejich tři polních armád, historici se nedokážou shodnout, zda bylo vytlačení jejich sil z Polska a potlačení komunistických pokusů o převrat vítězstvím. Poláci provedli ukázku úspěšné obrany svého státu proti vnějšímu nebezpečí, zatímco Sověti viděli polský výpad na Ukrajinu proti zdejším skupinám, provádějících výpady i do Polska , jako součást zahraniční intervence v ruské občanské válce.

Smlouvy z Versailles definovaly hranice mezi Polskem a bolševickým Ruskem zcela nejasně a poválečné události a nepokoje, započaté říjnovou revolucí roku 1917 Bolševiky, a nijak nedefinovaly hranice východních států, jež se osamostatnily po rozpadu carské říše. Například Ukrajina a Bělorusko, vědomo si slabosti carských sil, vyhlásily samostatnost, ovšem později, po odchodu českoslovesnkých legií a Dohodových sil z Ruska, zaměřili Bolševici své síly proti těmto vzbouřeným územím.

Polsko, vedené Józefem Piłsudskim , vycítilo ten správný čas na rozšíření polských hranic na východ, v rámci plánu Intermarum, což byl plán na ovládnutí území na východ Polska. Lenin mezitím viděl Polsko jako most Rudé armády k podpoře celoevropské revoluce.
Roku 1919 polské síly převzaly kontrolu nad velkou částí západní Ukrajiny, tzv. polsko-ukrajinská válka. . Ukrajinská lidová republika, vedená Yevhen Petrushevychem, byl neúspěšný pokus o vytvoření ukrajinského státu na území, na který si Poláky a Ukrajinci dělali nárok. Zároveň se v ruské části Ukrajiny Symon Petliura snažil zabránit posilování Ukrajinské lidové republiky, ale bolševici, jež začali získávat převahu v ruské občanské válce, začali postupovat směrem na západ ke spornému ukrajinskému území, což Petljura nutí ustoupit do Podolia .

Ke konci roku 1919 Petljura dochází k závěru, že je třeba uzavřít dohodu s Piłsudskim. Pohraniční šarvátky vyústily v otevřenou válku po Piłsudskiho invazi na Ukrajinu v dubnu 1920. Polská ofenzíva byla po raných úspěších zastavena protiútokem Rudé armády. Sovětský útok zahnal polské síly zpět na západ až do polského hlavního města Varšavy , zatímco ředitelství Ukrajiny uprchlo do západní Evropy. Mezitím se začaly šířit v západní Evropě obavy z příchodu sovětských vojsk na německé hranice, což zvýšilo zájem Francie, Británie a USA o tento konflikt. Uprostřed léta se zdál pád Varšavy jasnou věcí, ale v polovině srpna polské síly v bitvě o Varšavu zvítězily a způsobily Rudé armádě těžké ztráty.

V obavě dalšího polského postupu na východ Trockij za bolševiky uzavřel v říjnu 1920 s Polskem mírovou smlouvu. Formální mírová dohoda , tzc. Rigezský mír , byla podepsána dne 18. března 1921a definitvně rozdělila sporná území mezi Polskem a sovětským Ruskem. Válka do značné míry určila sovětsko-polské hranice v období mezi světovými válkami . Značná část území, získaného Polskem po této válce, byla podstoupena Sovětskému svazu roku 1945.

Lucembursko na začátku války a 10.květen 1940

2011-11-14T17:29:00.000+01:00

Předvečer invaze

Po vypuknutí války mezi Německem a Francií v září 1939, se Licembursko ocitlo ve velmi choulostivé situaci. Země totiž od roku 1867 přísně dodržovala vojenskou i politickou neutralitu, ovšem většina obyvatel vyjadřovala své sympatie ke spojeneckým mocnostem. 1.září bylo zastaveno vysílání rádia Luxemburg.

Během tzv. podivné války bylo Lucembursko doslova izolováno. Německo zastavilo vývoz koksu pro lucembruský těžký průmysl, francouzská armáda přehradila pohraniční přechody protitankovými překážkami a vyčkávala v klidu. Ovšem ani Lucembrusko nečekalo se založenýma rukama a během zimy 1939/40 vyrostly podél hranic polní opevnění, která zesílila betonové forty, jež zde vyrostly během 30.let. Betonové pevnosti se výzbrojí podobaly našim předválečným opevněním vzor 36, většinou vyzbrojené lehkými kulomety. Vznikly i ,,těžší verze" bunkrů, které většinou svým protitankovým kanónem kryly důležité spoje, jako mosty apod.

Většina těchto opatření měla ovšem minimální vojenský význam, a spíše sloužila jako uklidnění pro obyvatelstvo. Lucembursko nedisponovalo ani řádnou armádou, existoval pouze dobrovolnický sbor, tzv. Luxembourgish Volunteer Corps.

Na jaře roku 1940 vzrostl počet přeletů cizích letadel, převážně německých. Nyní se již pouze čekalo, co přijde.

Opevnění podél hranic

(černá - silniční barikády, červená - mosty)

Navečer 9.května 1940 německé záškodnické oddíly v civilních oblecích překročily hranice a pokusili se sabotovat rozhlasového vysílání lucemburského rozhlasu. Navíc měli zneškodnit barikády na německo-lucemburských hranicích, ale jejich pokusy selhaly. Jako reakce na tuto skutečnost byla Královská rodina evakuována ze svého bydliště v Colmar-Berg na Velkovévodský palác.

Nástupní směry německého útoku večer 9.května 1940

Německé invazní síly, složené z 1., 2. a 10. tankové divize, překročily hranici v 4.35 hodin ráno. Tyto divize nenarazily, kromě několika malých minových polí a zničených mostů, na žádný významnější odpor. Většina sil lucemburského dobrovolnického sboru zůstala v kasárnách.
Na odpor se postavila pouze část místní policie, která až do poledne bez většího úspěchu bránila hlavní město před německými jednotkami. Celkové ztráty lucemburských sil činily 75 zajatých policistů a vojáků, šest zraněných a jeden mrtvý policista. V 8.00 hod ráno části sil 3. divize lehké jízdy (3 DLC) generála Petieta, podporované jednotkami 1. Spahiské brigády plukovníka Jouffaul a částí 5.obrněného sboru, překročily jižní hranici Lucemburska, s cílem přehradit německý psotup na jih a zčísti tyto síly obklíčit. Později byly tyto jednotky německými silami donuceny k ústupu na jih.

Německý útok

Večer 10.května se již většina země, s vyjímkou několika jižních oblastí, nacházela pod kontrolou německých sil. Z kantonu Esch-sur-Alzette uprchlo do Francie 47 000 lidí, dalších 45 000 uprchlo do střední a severní části Lucemburska. Velkovévodkyně Charlotte a vláda premiéra Pierra Dupong uprchla do Francie, Británie, či Portugalska, nakonec se usadila v Kanadě, kde setrvala až do konce války. Jediné ofociální zastoupení v samotném Lucembursku představoval Albert Wehrer, vedoucí vládní komise, společně s 41 poslanci.

za války Lucembursko zažilo hrůzy deportace Židů ( 683 deportovaných, pouze 43 přežilo). Reakce obyvatel by se dala rozdělit na ty, jež se dali k protinacistickému odboji, nebo naopak kolaborovala s okupační mocí, či pouze zůstala v dění okolí, což byla většina obyvatel. konečného osvobození se tato malá země dočkala v září 1944.

Vzducholodě a balóny před první světovou válkou

2011-11-13T21:46:00.001+01:00

Vznik říditelných balónů:
Roku 1794 řádí Francií událost dnes známá pod názvem Velká francouzská revoluce. V červnu 1794 dojde ke střetu francouzských revolučních vojsk s rakouskými císařskými vojsky na francouzsko-belgické hranici poblíž města Maubeuge. A v této bitvě se objevila novinka válečnictví, Francouzi označována jako ,,pátá zbraň." Díky tomu měla Francie po pěchotě, jízdě, dělostřelectvu a námořnictvu další úspěšný vynález-,,vznášející se stroje". A s nimi i své první ,,piloty".

Ovšem první asi let balónu byl v Evropě dokázán kolem roku 1241 při střetu Mongolů a polských vojsk u Lehnice v Polsku. Podle kronikářů vzniklo mezi polskými vojsky protože se s mongolskou jízdou na ně řítili vzduchem i draci a jiné příšery. Od nepaměti již v Číně znali tyto ,,stroje" a první datování ,,létajících strojů" v Číně se až do 2000 př. n. l. Toto byl zatím první a poslední podložený let balónů coby vojenských strojů. A to až do roku 1731, jež změnilo mínění církve, že pouze ptáci mají boží požehnání létat po obloze.

Vzducholoď La France z roku 1884

18.století otevírá nové možnosti:
Ovšem přichází z dnešního hlediska přelomové 18.století a s ním i průmyslová revoluce. Po celé Evropě si mocnosti na svém území stavějí tzv. ,,ocelová města". Na okrajích do té doby renesančních, a jiných měst vznikají obrovské haly s obřími komíny z nichž se k nebi vznáší šedý štiplavý kouř. Pod těmito komíny se v pecích taví železo, olovo, vznkají továrny na sklo, keramiku, textil apod. Do střední Evropy se rozšířila po roce 1850 a do východní Evropy koncem 19 století.

P. J. Proudhon, K. Marx a B. Engels a Angličan R. Owen patřili mezi hlavní myslitele 19. století. Tato ,,revoluce" umožňuje doposud odmítané projekty, s nimiž většinou nesouhlasí církev se svým sídlem ve Vátikanu. Pár příkladů přelomových vynálezů:
Roku 1814 vynalezl George Stephenson první lokomotivu
Roku 1807 sestrojil Američan Robert Fulton první paroloď
Lidem práci nejvíce usnadňoval parní stroj , který roku vynalezl 1760 James Watt. Parní stroj se stal symbolem průmyslové revoluce.

Navigační balón vynálezce Henriho Dupuy de Lôme z roku 1872

Role se ujímá Francie:
Zřejmě nejpokrokovější zemí se v tomto období stává vedle Británie i Francie, kde se stávají podobné experimenty běžností. Zajímavostí ovšem je, že jako první se k nebi vznesl ne Francouz, ale Rus krjakutnyj, a to roku 1731. Většina ruských pravoslavných ho odsuzuje jako uctívače ďábla. Po něm roku 1783 vypouští svůj balón i bratři Joseph a Etienne Montgolfierovi. 4.června v Annonay se k nebi vznese jejich jedenáctimetrový balón složený z papíru a naplněný teplým vzduchem.

Balón jako pozorovatelna z převýšení, uchycena na pevném bodě nalezla pochopení u francouzského štábu. To se ukázalo jako správné rozhodnutí, neboť již roku 1793 oblehla vojska prince Koburgského město Condé. Obležené posádce je třeba předat zprávy a objevuje se návrh Guytona de Morveau (vědec a člen ,,Komise pro využití výsledků vědy pro potřeby státu") na použití balónu pro přelet linií obléhatelů. Ovšem určený balón byl zhotoven příliš narychlo. Vodík z něj vyprchal rychleji, než se čekalo a klesl do pozic obléhatelů....

Prvním čistě vojenským balónem byl ,,Enterprement" (podnikavý). Ovšem tento balón s rozměry v průměru 9 metrů a objemu 380 metrů krychlových, nebyl ale včas hotov. Jeho jednotka (složená z 34 mužů, umístěná na zámku v Meudonu, vlastně první vzduchoplavecké základně, jež vznikla 2.dubna 1794) se musela na frontu odebrat bez něj. Zde na frontě byla jednotka nasazena do boje a jeden poručík zde zahynul a dva další příslušníci jednotky byli zraněni.

Balón, jež byla do té doby věc dosti zajímavá, zapůsobila na obě vojska rozdílně. Zatímco na francouzské straně zapůsobil povzbudivě, naopak na rakouské sbory zapůsobil deprimujícím způsobem. Ovšem Rakušané se z počátečního strach a úleku pokusili balón sestřelit. Přitáhli dvě houfnice a párkrát z nich vystřelili. I když netrefili, jedná se o první potvrzenou protileteckou jednotku v historii.

Díky tomuto úspěchu vznikla ještě další vzduchoplavecká setnina, jež za tři měsíce urazila se svým balónem (se stále naplněným) 300km aniž by museli doplňovat vodík. Další a to třetí balón působil v severní Itálii a podílel se na obléhání Mantovy.

Ovšem velký problém spočíval v přepravě tohoto ,,stroje." Balón totiž musel býti být přepravován naplněný, jelikož setniny nedisponovaly naplňovacím zařízením. V případě oddychu či přesunu musel být balón stále zakotven dvěma lany. V noci musel býti přitažen k zemi a být přikrytý plachtou a zakolíkovaný....
To vše mělo za následek zdržení jinak dříve mobilního a rychlejšího způsobu přesunu francouzských vojsk během boje. Roku 1797 byly vzduchoplavecké útvary zrušeny...

Napoleonské války (1800-1815)
Přestože balónové jednotky působily u ofenzivních akcí pouze zdržovadlo, tak přesto vzal Napoleon Bonaparte první setninu se svým vojskem do tažení v Egyptě. Jinak vynalézavý a objevům nakloněný Bonaparte ovšem měl o vzduchoplavbu a její vojenské použití malý zájem. Proto nikdy nehráli vzduchoplavci v jeho taženích výraznější roli. Snad největší nasazení balónů mělo být během příprav na vylodění v Británii roku 1803. K tomu ale nikdy nedošlo...
Je známá jedna příhoda z Napoleonovy oslavy výročí korunovace na císaře z prosince roku 1804. Balón, jež měl shodit na Paříží oslavné nápisy se ve vítru odtrhla a jeho obal byl nalezen o několik dní později nalezen poblíž Říma. Od té doby nechtěl Napoleon o balónech ani slyšet. Ovšem francouzská armáda se balónů nikdy nevzdala a upoutané balóny sloužily jako pozorovatelská stanoviště při obléhání Anvers armádou Lazara Carnota roku 1815. Další a snad poslední použití balónů francouzskou armádou se událo roku 1830, kdy vzduchoplavec Jean Margat spolupracoval s francouzskou koloniální armádou během obléhání města Alžíru.

Rakousko-italský konflikt z roku 1848-1849
Balóny se rozšířily do téměř celého světa. Ale stále zde přetrvával názor, že balón je pouze atrakce pro bohaté než skutečný plněhodnotný bojový stroj. Ovšem docházelo i k situacím, kdy se pozemní síly musely stále častěji obracet s pomocí na vzduchoplavce, když si již nevěděli rady. Jako první použili Miláňané malé papírové montgolfiéry pro přepravu zásob a k dopravě letáků a výzev do okolí obleženého města. Systém byl takový, že na neřízených balónech byly zavěšeny balíčky s tiskovinami a napojeny na doutnákovou šňůru. Délka byla volena podle času, kolik balónu trvá urazit do cílového prostoru.
Roku 1849 dokonce dosáhli Rakušané prvenství s bombardováním ze vzduchu. Stalo se tak poté, co dokázali před Benátkami využít svých zkušeností s balóny z předchozího roku. Jelikož rakouské dělostřelectvo nemělo možnost odstřelovat centrum města, došlo k návrhu Franze von Uchatiuse, aby byla nad město poslána stovka balónů, z nichž by každé nesl třicetiliberní granát s načasovaným doutnákem. Ovšem balóny se dostaly do vyšší výšky, než bylo zamýšleno a tak se dárek pro Benátky sesypal na rakouskou pěchotu. Na Benátky dopadla jediná bomba - na náměstí sv. Petra.
Franze von Uchatius došel s dalším nápade. Vytvořil soustavu několika balónů. První, upoutaný přímo k zemi, nesl v koši dva letce. Od nich by vedlo doutnákové lano, jež by směřovalo k dalšímu balónu a to s pumou. Aby se ,,bombardovací" balón nevracel pomocí lanka zpět, bylo rozhodnuto o nesení několika pomocnými balóny ve vodorovné poloze. Celkově byla teoreticky tato soustava poměrně dobře promyšlená, v praxy byla příliš těžkopádná pro možné nasazení.

Americká občanská válka (Sever proti Jihu 1861-1865)
Do této doby byly balóny spíše experimenty a než samotné vojenské použití se jednalo o psychologickou válku. Většinou v této válce byly pomocí balónů zaznamenána prvenství, jako např. fotografický průzkum, přímé spojení vzdušného průzkumu se zemí pomocí telefonního drátu atd.
Balóny v občanské válce hrály poměrně velkou roli, co do použití, to i do počtu. K roku 1861 bylo k dispozici pouhých 10 balónů, ale Sever je dokáže využít, když jsou využívány pouze na požádání pozemních velitelů pro výškový průzkum.

Obležení Paříže pruskými vojsky 1870/71
Poměrně nejslavnější érou balónů je obležení Paříže pruskými vojsky. V té době totiž dali vzduchoplavci se dali v prvních dnech obležení k obraně Paříže. Byla vytvořena tři pozorovací stanoviště (náměstí sv. Petra, Italské náměstí, Vaugird).

Dokonce bylo zorganizováno i vzdušné spojení obležené Paříže s vládou v Tours (Bordeaux). První vzlet z Paříže byl vykonán 23.září 1870 vzduchoplavcem Julesem Duruofem, jež letěl přes Versailles. Zde dokonce způsobil výbuch zlosti samotného Bismarcka. Durfuon přistál u Evreux a donesl z Paříže velké množství osobních dopisů. Při druhém vzletu byli z Paříže dokonce neseni poštovní holubi, jež se potom vrátili s pouzdry plnými dopisů zpět do Paříže. Při této příležitosti se poprvé objevila mikrofotografie. Fotograf Dagron dokázal zmenšit 16 stran textu na fotografický film o rozměrech 3x5cm. Ovšem každým letem se v paříži zmenšoval počet vycvičených letců. V té době proto snad vznikla v obležené Paříži snad první ,,balónová škola" v níž Yon a Dartios Godardové cvičili další letce, civilní i vojáky.

Poslední vzlet z obležené Paříže se udál 28.ledna 1871, kdy byla přepravena zpráva o příměří. za celou dobu obležení bylo pomocí balónů převezeno vzduchem 11 tun nákladu, většinou pošty, což tvořilo asi 2,5 milionu dopisů. Ze 400 poštovních holubů se do Paříže vrátilo pouze 57, ze psů žádný. Z obležené Paříže se dostalo 102 cestujících a 66 vzduchoplavců.

Prusové žádnými obdobnými balóny nedisponovala. Ovšem potřeba vzdušného průzkumu byla jasná a tak byl pruskou stranou najat britský vzduchoplavec Coxwell, jež pomáhal jako odborník při zřizování dvou vzduchoplaveckých jednotek. Ovšem balóny se Prusům neosvědčily a tak byla jednotka v říjnu 1870 rozpuštěna a balóny odvezeny do Německa.

Vzduchoplavba ve vojenském stylu do rusko-japonské války roku 1904/ 1905
Všechny doposud získané zkušenosti s balóny vyústily ve Francii v založení stálých vzduchoplaveckých oddílů a to roku 1874. Útvary jednotlivých balónů byly přiřazovány k jednotlivým pevnostem i k mobilním jednotkám. Roku 1877 byly pod velením poručíka Renerda založeny v Chalais-Meudonu vojenské vzduchoplavecké dílny. Zde vznikaly nejen samotné balóny, ale i veškerá příslušenství (ruční navijáky, pojízdné navijáky vlečného lana, pojízdné generátory pro výrobu vodíku atd).

Od roku 1880 se francouzští vzduchoplavci podíleli na vojenských cvičeních své země a to na většině koloniálního území (Tonkin 1884, Čína 1900 nebo Maroku roku 1907). Británie pozorně hleděla postupů svého konkurenta a již roku 1879 vznikla v rámci ženijního vojska vzduchoplavecká základna a dílny v Chathamu a později i ve Farnborough.

Stejně jako Francouzi dokázali Angličané použít svých vzduchoplaveckých oddílů při vojenských taženích ve svých koloniích. např roku 1885 řídili pozorovatelé z balónů palbu anglického dělostřelectva a řízení útoků během tažení v Súdánu a Bečuánsku. Během těchto tažení bylo poprvé použito vodíku ve stlačených láhvích. Roku 1888 si vyzkoušeli Italové během svého tažení do Habeše použití psychologického účinku balónů vůči nepříteli s vyhovujícím terénem pro vedení průzkumu ze vzduchu. Podobně užili italské taktiky Britové i jižní Africe během Búrské války (1899-1902).

Do počátku 20.století vybudovala své balónové vojsko víceméně každá mocnost v Evropě. Mezi nimi i mezi lety 1884 až 1893 přišli i mimoevropské země Čína a USA. Poměrně velkou roli až do konce první poloviny první světové války hrálo velkou roli i Rusko. To budovalo své balónové jednotky od roku 1884, kdy byla ustanovena vojenská vzduchoplavba. Většinou s francouzskými balóny a vybavením. Roku 1890 vznikla na Volkově poli u Petrohradu první vzduchoplavecká základna s dílnami pro výrobu a opravu balónů, výrobu vodíku, byl zde systém laboratoří apod. Na základně sloužilo 88 mužů a šest nižších důstojníků, jež podléhali velení plukovníka Kovanka.
Japonské balónové jednotky byly mnohem skromnější, než u jiných mocností. Její oddíly vznikly teprve roku 1890. Přesto se zdá, že v jejich nasazení se stali Japonci odborníky na úrovni francouzské či britské školy.

Balónové jednotky za rusko-japonské války 1904/1905
Vypuknutí rusko-japonské války, nebo také známá jako bitva o Port Arthur, byl křest pro balónové jednotky obou zemí. Nebo spíše pouze pro japonskou stranu, jelikož se ruské balóny až na pár vyjímek, konfliktu neúčastnily. V Port Arthur nebyl vytvořen žádný oficiální balónový oddíl.

Zatímco japonské balóny byly nad frontou pozorovány poměrně často, tak ruská strana, až na balón sestrojený na vlastní pěst poručíkem Lavrovem (účastník kursu ve Volkově poli), žádným nedisponovala. Balón poručíka Lavrova byl tedy jediným balónem ruské armády v oblasti. Nejbližším dalším balónem byl u druhé tichomořské flotily na Baltu, jež odtud vyplula, aby pomohla Port Arthuru. V její sestavě byl balónový křižník Rus. ovšem ten se zpozdil za vlastní flotilou a nakonec zůstal na Baltu. Ironií osudu bylo, že tato sestava ruských posil byla zpozorována z uchyceného japonského balónu neseného na lodi.

Po skončení rusko-japonské války bylo ruské balónové vybavení a samotné balóny modernizovány. Do ruské balónové školy byla zavedena účinější metoda získávání vodíku z nátronu (hydroxidu sodného) a práškového hliníku.

Japonské výboje v Asii (1894-1919)

2011-11-11T19:27:00.001+01:00

poznámka autora: V článku se nebude pojednávat o rusko - japonské válce z let 1904/05

Úvod k Japonsku na přelomu 19. a 20. století:
V průběhu období Meidži (1868-1912), za vlády císaře Mucuhita, se Japonsko stalo jednou z největších asijských velmocí vedle Ruska a Británie. Již v druhé polovině 19.století se začalo Japonsko měnit v moderní stát s těžkým průmyslem a dobře vycvičenou armádou. Nejviditelnějším a nejtrvalejším výsledkem reforem z období Meidži se stala centralizace správního systému. Prosazení císařovy vlády bylo nutným a významným krokem směrem k centralizaci. Šógunát byl svržen a opět bylo obnoveno císařství. Císařský trůn byl přestěhován do města Edo, které přejmenoval na Tokio (“východní hlavní město”) a zahájil okamžitě řadu reforem:

-ustanovení parlamentu
-ustanovení nejvyššího soudu
-veřejné poštovní služby
-jednotná měna pro celé území Japonska
-otevření tokijské burzy
-zrušení rozvrstvení společnosti (tzv. kasty)
-rovnoprávnost pohlaví
-zrušeny restrikce proti křesťanství

Společně s novými reformami byli do Japonska povolání odborníci z jiných zemí (Británie, Francie, USA), především z oborů železniční dopravy, těžký průmysl, architektury a konečně i zbrojení.

Diplomatické posilování Japonska na mezinárodní scéně:
Japonské vítězství nad čínským loďstvem a armádou v letech 1894/95 měly varovat ostatní velmoci o nových poměrech v Asii. Všechny země, až na Británii, která pochopila, že je lepší mít Japonsko na své straně, se dívaly na dění v této oblasti s obavami z japonských úspěchů.

Možnost spojenectví mezi Japonskem a největší koloniální mocností v oblasti - Velkou Británií - se zdála reálná už od roku 1895, kdy se Británie odmítla připojit k tzv. ,,Trojitému zásahu" proti Japonsku, které vedly státy Francie, Rusko a Německé císařství, země, které usilovaly rovněž o čínské území. Důvodem intervence tří mocností se stala japonská okupace čínského poloostrova Liaodong, severočínské provincie.

Ovšem víceméně skutečnou záminkou k uzavření této smlouvy se stalo společný problém, ohledně boxerského povstání v Číně, kdy čínské tajné skupiny vystupňovaly násilí proti cizím ,,návštěvníkům" a jejich novým praktikám. Před Peking dorazili povstalci v květnu roku 1900. Následovala velmi rozpačitá a váhavá jednání císařovny-vdovy Cch'-si, jež nakonec povolila a umožnila vstup boxerům do města Peking, přičemž zakázala veškeré aktivity zahraničním ,,Mořským ďáblům" , jak nazvala zahraniční cizince. Došlo k obklíčení zahraniční ,,diplomatické" čtvrti a následujícím střetům padl za oběť i německý velvyslanec.

Následovala tvrdá reakce zahraničních velmocí (USA , Velké Británie , Japonsko , Francie , Německé císařství , Rusko , Rakousko-Uhersko a Itálie), které do Číny vyslaly své jednotky k nastolení pořádku. Celkem 49-60 000 mužů expedičních sil. Jejich velitelem byl jmenován německý maršál Alfred von Waldersee a britský admirál loďstva Sir Edward Seymour. Během necelého měsíce bylo povstání potlačeno a 7.září 1901 byl podepsán tzv. závěrečný protokol, v němž se čínská vláda zavázala uhradit reparace v nereálné výši 150 miliónů liber a byla donucena podepsat souhlas s přítomností cizích vojsk v zemi, za účelem ochrany diplomatické čtvrti.

Boxerské povstání bylo potlačeno. Za tuto skutečnost Aliance zaplatila cenou 2 500 mrtvých, čínské ztráty se pohybují přes 20 000 císařských vojáků.

Čínsko-japonská válka v letech 1894-95:
Celé tažení se událo na území dnešní Koreje, které v té době ovládala Čína. Ovšem Japonsko, jež si na toto území rovněž dělalo zálusk, využilo vnitřních problémů Číny a rozhodlo se toto území obsadit. Obě země si diplomaticky vyhlásily války 1.srpna 1894, ovšem boje prakticky probíhaly již od 25.července. Japonsko slavilo úspěchy, když se jí podařilo obsadit celou Koreu, plus další čistě čínská území, jako města Pchjongjang, Soul a další více severně. Bez problému byl obsazen Pusan.
Po japonském vítězství v námořní bitvě u ústí řeky Jalu (1895) postoupila japonská armáda až na území Mandžuska, které bylo již zčásti obsazeno Ruskem, které využilo současné čínské slabosti.

Čínsko-japonská válka byla ukončena tzv. Šimonoseckou mírovou smlouvou. V té byla Čína nucena Japonsku poskytnout několik ústupků, jako např.:
-nájem Liso-tungského poloostrova (včetně přístavu Port Arthur)
-zřeknutí čínských nároků na Koreu
-zaplacení reparací Japonsku v hodnotě 200 milionů taelů
-otevření některých přímořských přístavů a říčních cest japonským obchodním lodím

Ovšem o část svých zisků bylo Japonsko připraveno zásahem velmocí (Francie, Německa a Ruska). Přístav Port Arthur se tak dostal do ruských rukou a to formou pronájmu. Japonské vítězství příliš mnoho na čínsko-japonských vztazích nezměnilo a ty přetrvaly až do tzv. ,,Druhé čínsko-japonské války" (1937-45).

Shunpanro Hotel v Šimonoseki, kde byla smlouva uzavřena.

Anglo-japonská aliance z roku 1902:
K této smlouvě se obě strany držely zpětně, obecně i mediální prostředky obou zemí se vyjadřovaly k této skutečnosti s posměchem. Navíc zde nebylo příliš témat ke společné alianci, přesto se zde jich několik našlo. Největší z nich bylo pronikání ruského carského režimu do Číny, které se nelíbilo ani jedné z místních velmocí. Ovšem z pohledu Británie by se v tomto případě měly obě země držet od Ruska zpět, jelikož v Evropě bylo Rusko velkým a neocenitelným spojencem Británie. USA zase byli přístupnější ke ,,přátelskému kompromisu."

Smlouva z roku 1902 - body dohody:
Celkově smlouva obsahovala šest článků:
Článek 1 - Vysoké smluvní strany, které společně uznávají nezávislost Číny a Koreje, prohlašují za zcela neovlivnitelné agresivní tendence
Článek 2 - Prohlášení o neutralitě, pokud jeden signatář se zapojí do války na základě článku 1.
Článek 3 - Příslib podpory, pokud se jeden signatář zapojí do války s více než jednou zemí
Článek 4 - Signatáři se zavazují nevstupovat do samostatné smlouvy (dohody) na úkor této aliance
Článek 5 - Signatáři slibují komunikovat mezi sebou otevřeně a plně, když některé ze zájmů této smlouvy, jsou v ohrožení.
Článek 6 - Smlouvy zůstávají v platnosti po dobu 5ti let s výpovědní lhůtou na jeden rok, pokud bude podáno oznámení ke konci roku čtvrtého.

Články 2 a 3 byly nejzásadnější ohledně společné obrany a vedení války. Smlouva rovněž potvrzovala japonské nároky v Koreji, aniž by zavazovalo Británii zasáhnout v případě rusko-japonského konfliktu, naopak Japonsko není povinno hájit britské zájmy v Indii. Ačkoliv byla smlouva psána jasně, všechny strany si ji vyložili po svém. Británie v ní viděla mírné varování Ruskému carskému dvoru, zatímco Japonsko to povzbudilo k dalším krokům v této oblasti.

Signatář - Osoba se tímto způsobem hlásí k textu, který je většinou uveden výše (odtud název podpis), dává najevo svůj souhlas s ním, nebo jeho autorství a nazývá se signatář (tímto termínem se obvykle označují osoby, které (se) podepsaly (pod) významný dokument; osoby, které podepsaly dopis nebo nevýznamný dokument se obvykle takto neoznačují)

Pár čísel a faktů k anglo-japonské smlouvě:
-aliance byla vyhlášena 30.ledna 1902
-oficiální vyhlášení aliance proběhlo 12.února 1902
-do konce února tuto smlouvu následně odmítla Francie, Rusko a Německo
-jako protiváhu této smlouvě podepsala Francie a Rusko 16.března 1902 spojenecký pakt
-tuto smlouvu rovněž ,,jako zcela nevhodnou" odmítla následně Čína a Spojené státy americké
-navzdory své smlouvě s Ruskem, odmítla Francie během japonsko-ruské války v letech 1904-05, vstoupit do války na straně Ruska (jednalo by se o válečný akt rovněž s Británií, do nějž se Francie nechtěla zaplést)

Ustanovení aliance o ,,Vzájemné obraně" zapletlo Japonsko do událostí první světové války. Japonsko napadlo a po krátkodobém obléhání obsadilo pronajatý přístav Tsing-Tao v Číně, od které mělo tento přístav Císařské Německo pronajato.

Prodloužení aliance v letech 1905 a 1911
Aliance byla ve svém rozsahu obnovena a rozšířena celkově dvakrát, roku 1905 a 1911. Částečně to bylo podníceno i britskou podezřívavostí o skutečných japonských záměrech v jihovýchodní Asii. Japonsko skrytě podporovalo nacionalistické skupiny v jihovýchodní Asii, přičemž největší podporu získali indičtí nacionalisté, vedení Rash Behari Rosem, indickým revolučním vůdcem v boji proti Britům a autora řady spiknutí. Přestože Britové několikrát požadovali po Japonsku jeho vydání, nikdy se tak nestalo. Roku 1923 se dokonce stal japonským občanem.

V květnu 1905 Britové opětovně spoléhali na podporu Japonska ohledně britských nároků na Indii, zatímco Japonsko na oplátku počítalo s britským projevem souhlasu ohledně japonské expanze do Koreje. V listopadu 1905 byla Korea vyhlášena jako japonský protektorát a roku 1910 definitivně aknetována. Při dalším prodloužením smlouvy roku 1911 získalo Japonsko v tomto prostoru autonomii ohledně jednání a zásahů.

Karikatura z roku 1905 poté, co byla britsko-japonská smlouva prodloužena

Německo - japonské vztahy na přelomu 19./20.století a Velká válka

Německo - japonské vztahy na přelomu 19. a 20.století nebyly nijak vyostřené podobně jako v Evropě. Obě země defacto si svými nároky nijak nepřekážely. To se změnilo díky spojenectví s Británií, která byla ochotna podpořit japonské zájmy, pokud Japonsko učiní taktéž. 7.srpna 1914 obdržela japonská vláda oficiální žádost britské vlády, zda je Japonsko ochotno podpořit Dohodu při pronásledování německých korzárských lodí poblíž čínského pobřeží, jež přepadávaly Dohodová plavidla.

14.srpna 1914 bylo japonskou vládou zasláno Německu ultimátum, které zůstalo nezodpovězeno. Proto 23.srpna 1914 japonská vláda oficiálně prohlásila, že vstupuje do války an straně Dohody. Japonské oddíly se vylodily na čínském území, jež bylo Německem pronajato od Číny a po několika týdenních bojích s místními německými jednotkami ovládli všechny německé državy.

Během října obsadily japonské oddíly námořnictva bez odporu další německé državy v Tichomoří - Marshallovy ostrovy, Karolínské ostrovy a Mariany. 7.listopadu 1914, s pádem německého přístavu Tsing-tao, končí i německá vojenská přítomnost v Pacifiku. Během vojenských operací proti německým jednotkám přišla císařská armáda o 415 zabitých a 1500 raněných.

Japonské dělostřelecké postavení před Tsing-Tao

Další japonská účast ve Velké válce (1915-1917)
V únoru 1915 námořníci z lodí japonského císařského námořnictva, sídlící v Singapuru, pomohli potlačit vzpouru indických vojáků proti britské vládě.

V letech 1915-1916 se Německo snažilo vyjednat separátní mír s Japonskem, ovšem jednání byla neúspěšná. Dne 3. července 1916 Japonsko a Rusko podepsaly smlouvu, kdy se obě země zavázaly, že nebudou vyjednat o separátním míru s Německem, a souhlasil, že budou navzájem konzultovat společné kroky v případě zásahu třetí stranou (mocností). Tato smlouva tím pomohla lépe uchránit japonskou hegemonii v Mandžusku a vnitřním Mongolsku.

18.prosince 1916 bylo Japonsko požádáno britskou stranou o vojenskou námořní výpomoc. Dva ze čtyř křižníků 1. Zvláštní Eskadry měly být odeslány do Kapského města a poté do Středozemního moře pro zásobování a ochranu britské ostrovní državy Malty. Admirál Sato Kozo na křižníku Akashipřistál na Maltě 13.dubna 1917 společně s 10. a 11. divizí torpédoborců. Nakonec se celkově jednalo o 1 křižník, 12 torpédoborců, 2 ex-britské torpédoborce a 2 šalupy.
Tyto jednotky proveldy celkem 348 bojových plaveb z Malty, přičemž dělaly eskortu 788 spojeneckým plavidlům, jež převezly na evropské bojiště více než 700 tisíc vojáků. Dalších 7075 lidí bylo zachráněno z poškozených a potápějících se lodí japonskými plavidly. Británie naoplátku diplomaticky uznala japonské nároky na Shantung a tichomořské ostrovy severně od rovníku.

Roku 1917 ovšem vstoupily do války v Evropě i Spojené státy americké (United states of America - USA), která ovšem měla s japonskou stranou ne zcela urovnané vztahy, hlavně týkající se Číny a Tichomoří. Zároveň Japonsko požádalo Francii, zda by se mohlo účasnit intervence v Rusku, kde proběhla Bolševická revoluce, na straně carských jednotek, což Francie odmítla.

Ke konci války Japonsko stále bylo plné objednávek potřebného válečného materiálu pro své evropské spojence. Válečný boom pomohl diverzifikovat průmysl země, zvýšit svůj export a přeměnit Japonsko z dlužníka k věřiteli poprvé v jeho historii. V roce 1918 se japonský vývoz oproti předválečnému roku 1913 čtyřznásobil. Masivní příliv kapitálu do Japonska a dalších průmyslových odvětví vede k rychlé inflaci. V srpnu 1918, v důsledku této inflace, vypukly ve městech a obcích po celém Japonsku nepokoje, převážně kvůli nedostaku zákaldního jídla - rýže.

Lansing-Ishiiská dohoda (1917)
Jednalo se o diplomatickou dohodu mezi Japonskou říší a Spojenými státy Americkými s ohledem na dohodnutí zájmů obou zemí v Číně. V uveřejněném textu dohody, podepsané za Spojenými státy ministr Robert Lansingem a japonské zvláštní vyslanec Ishii Kikujirō, 2.listopadu 1917, se obě strany zavázaly podporovat politiku otevřených dveří v Číně , s ohledem na její teritoriální a správní integrity. Americká vláda ale rovněž připustila, že tato dohoda je velmi problematická již jen z důvodu blízksoti Japonska v této oblasti a jeho zájmům v oblasti. Mnoho slibů, daných Japonsku za to, že vstoupilo do války an straně Dohody, bylo pro USA v rozporu s Politikou otevřených dveří.

V tajném protokolu, připojeném k veřejné dohodě, se obě strany dohodly, že se smí využít speciální příležitosti, kterou světová válka zcela jistě představuje a umožňuje získat zvláštní práva a výsady v Číně na úkor ostatních spojeneckých národů pro válečné úsilí proti Německu. Lansing-Ishii dohoda byla zrušena v dubnu 1923.

Dvacet jedna bodů pro Čínu
Japonsko získal velkou sféru zájmu v severní Číně a Mandžusku, hlavně díky vítězstvím svých zbraní v čínsko-japonské válce (1894-95) a rusko-japonské válce (1904-05). Tím se zařadilo mezi evropské imperialistické mocnosti, které rovněž spatřovaly v Číně své koloniální zájmy, převážně Velká Británie. Se svržením čínské dynastie Qing během Xinhajské revoluce (10. října 1911 až 12.února 1912) a vznikem Čínské republiky pod vedením generála Yuan Shikai, Japonsko spatřilo příležitost, jak rozšířit sféru svého vlivu v Číně.

Japonské nároky, jež byly zařazeny do jednadvaceti bodů, byly shrnuty v pěti skupinách:
Skupina 1 - Potvrzení japonských koloniálních kroků v provincii Šan-tung a rozšíření sféry vlivu Japonska na železnici, pobřežní oblasti a hlavní města provincie.
Skupina 2 -Japonská kontrola železnice v jižním Mandžusku, rozšíření nájemnu nad tímto územím do jednadvacátého století, a rozšiření sféry vlivu Japonska v jižní Mandžusku a východních oblastech Mongolska. To mělo zahrnovat právo na usazení a exteritoriality , jmenování finanční a správní úředníky, aby vlády a priority pro japonské investice v těchto oblastech.
Skupina 3 - Japonsko získalo kontrolu nad Hanyeping a hutním komplexem,
Skupina 4 - zakázání Číně ústupků v podobě pobřežních ostrovů jiným státům, kromě Japonska
Skupina 5 - obsahuje různé druhy požadavků, od japonských poradců jmenování čínské ústřední vlády a sprava čínské policie, dále japonské misijní aktivity.

Po čínském odmítnutí Japonsko reviduje požadavky a stahuje bod 5 a upravený dokument s "Třinácti požadavky" byl předán 7. května v podobě ultimata, s dvoudenní lhůtou pro odpověď. V možnsoti války a vnitřních nepokojů v Číně, generál Yuan Shikai přijmá japonské požadavky. Konečná podoba smlouvy byla podepsána oběma stranami dne 25. května 1915.

Pro Británii podobná dohoda byla jako podvod ze strany svého spojence. Ovšem díky válce byla ochotna nyní tuto ,,drzost" přehlédnout a přenechat definitivní projednání na konec války s mírovou smlouvou.

Události roku 1918
Jak bylo zmíněno, předchozího roku (1917) Japonsko předložilo Francii svůj návrh na zapojení do intervence v Rusku, což bylo Francií odmítnuto. Nicméně, v únoru 1918, vznikl japonský Sibiřský plánovací úřad, tvořený generálním štábem japonské armády a ministerstvem obrany, který zkoumal, zda by bylo možné na Sibiři vytvořit nárazníkový stát, který by Japonsko oddělil od zbytku Ruska. Armáda navrhla útok na dvou frontách, od Vladivostoku k Khabarovsku podél řeky Amur a přes čínskou východní železnici odříznout ruskou Transibiřskou magistrální železnici u jezera Bajkal.
Japonská vláda, pod civilním vedením premiéra Hara Takashi, odmítla provést takovouto výpravu, přesto následujícího roku se dala japonská armáda do pohybu, i když to již bylo z jiného důvodu.

Japonská expedice v Rusku
V červenci 1918 totiž americký prezident Wilson požádal japonskou vládu o 7000 japonských vojáků, jež by tvořili jádro 25 tisícové expediční spojenecké armády, včetně amerických expedičních sil, převážně určených na záchranu československých legií a ochranu civilního obyvatelstva před terorem. Po vášnivých debatách ve sněmu, premiér Terauchi Masatake souhlasil, že pošle 12.000 vojáků, ale pod vedením Japonska.

Japonsko nakonec vyslalo rovných 70 000 vojáků, což ohromilo všechny ostatní státy. Později, i když se ostatní Dohodové státy omezily na činnost v okolí Vladistoku, japonské jednotky pronikly daleko na západ, ovládly území až po jezera Bajkal a Buryatia, zároveň sem přesunuly přes 50 000 civilních osadníků, jež měli zlepšit místní infrastrukturu.

Poté, co Mezinárodní koalice stáhla jeho síly, japonská armáda zůstala. Nicméně, politická opozice zabránila armádě anektovat bohaté zdroje regionu. Japonsko nadále podporovalo bílé hnutí admirála Kolčaka až do jeho porážk v roce 1920. Rovněž ve stejné době podporuje režim Atamana Semenova , jehož nestabilní vláda se zhroutila v roce 1922. V březnu a dubnu 1922 japonská armáda odrazila velké bolševické útoky proti Vladivostoku.

Dne 24.června 1922 Japonsko oznámila, že jednostranně odstoupit od celé ruské území, s výjimkou severní části ostrova Sachalin, které si udrželo až do roku 1925. Japonsko během svého dobrodružství v Rusku přišlo o 5000 mrtvých, přičemž celé tažení národní ekonomiku stálo 900 miliónů Jenů. Celkově byla japonská expedice špatně naplánována a chyběly jí i argumenty, proč se vyplatilo ji realizovat - že se mělo jednat o expedici určené k ochraně uskladněných vojenských zásob a "záchraně" československých legií, Japonsku nevěřili ani jeho Spojenci. Nicméně japonské sny o ovládnutí na zdroje bohaté Sibiře měly pokračovat i v budoucnu, kdy se japonská armáda dostala do potyčky s Rudou armádou v letech 1938-39, z nichž vítězně nevyšla.

Události roku 1919
V roce 1919 bylo možné vidět japonského zástupce Saionji Kinmochi sedět vedle " velké čtyřky "( Lloyd George , Orlando , Wilson , Clemenceau ) na mírové konferenci ve Versailles. Tokio získalo trvalé místo v Radě Společnosti národů.

Dále potvrdilo svůj nárok na dobytá německá území z první světové války, hlavně severní tichomořské ostrovy, jež byly ustanoveny pod japonský mandát, tzv. jižní Pacifický mandát. I přes relativně malou roli Japonska ve světové válce (a odmítnutí západních mocností v jeho snaze o rasové rovnosti bodu v následujících smlouvě Versailles ), Japonsko se ukázalo jako velký politický hráč.

Snadné zisky ze světové války podnítily japonský militarismus, jež během 20. a 30. let dosáhl svého vrcholu a díky politické nestabilitě v Japonsku se k moci dostala armáda a námořnictvo, které v budoucnu zahájilo program japonského militarismu a dovedla Japonsko do nové světové války, započaté válkou proti Číně (od roku 1937) a sebevraždeném kroku Japonska vstoupit do otevřeného konfliktu s USA a Británií.

Počty rytířských křížů udělených příslušníkům jednotek SS

2011-11-10T23:44:00.000+01:00

1. SS Panzer Division Leibstandarte SS Adolf Hitler - 58
2. SS Panzer Division Das Reich - 69
3. SS Panzer Division Totenkopf - 47
4. SS Polizei Panzergrenadier Division - 25
5. SS Panzer Division Wiking - 55
6. SS Gebirgs Division Nord - 4
7. SS Freiwilligen Gebirgs Division Prinz Eugen - 6
8. SS Kavallerie Division Florian Geyer - 22
9. SS Panzer Division Hohenstaufen - 12
10. SS Panzer Division Frundsberg - 13

11. SS Freiwilligen Panzer Grenadier Division Nordland - 25
12. SS Panzer Division Hitlerjugend - 14
13. Waffen Gebirgs Division der SS Handschar (kroatische Nr. 1) - 4
14. Waffen Grenadier Division der SS (ukrainische Nr. 1) - 1
15. Waffen Grenadier Division der SS (lettische Nr. 1) - 3
16. SS Panzer Grenadier Division Reichsführer SS - ?
17. SS Panzer Grenadier Division Götz von Berlichingen - 4
18. SS Freiwilligen Panzer Grenadier Division Horst Wessel - 2
19. Waffen Grenadier Division der SS (lettische Nr. 2) - 12
20. Waffen Grenadier Division der SS (estnische Nr. 1) - 5

21. Waffen Gebirgs Division der SS Skanderbeg -
22. SS Freiwilligen Kavallerie Division Maria Theresa - 6
23. Waffen Gebirgs Division der SS Kama (kroatische Nr. 2) - ?
23. SS Freiwilligen Panzer Grenadier Division Nederland - 19
24. Waffen Gebirgs Division der SS Karstjäger - ?
25. Waffen Grenadier Division der SS Hunyadi (ungarische Nr. 1) - ?
26. Waffen Grenadier Division der SS Hungaria (ungarische Nr. 2) - ?
27. SS Freiwilligen Grenadier Division Langemarck - 1
28. SS Freiwilligen Panzer Grenadier Division Wallonien - 3
29. Waffen Grenadier Division der SS (russische Nr. 1) - ?
29. Waffen Grenadier Division der SS (italienische Nr. 1) - ?

30. Waffen Grenadier Division der SS (weissruthenische Nr. 1) - ?
31. SS Freiwilligen Grenadier Division - ?
32. SS Frewilligen Grenadier Division 30.Januar - ?
33. Waffen Grenadier Division der SS (ungarische Nr. 3) - ?
33. Waffen Grenadier Division der SS Charlemagne - 2
34. SS Freiwilligen Grenadier Division Landstorm Nederland - 3
35. SS Polizei Grenadier Division Polizei Division II - ?
36. Waffen Grenadier Division der SS Dirlewanger - 1
37. SS Freiwilligen Kavallerie Division Lützow - ?
38. SS Panzer Grenadier Division Nibelungen - ?

Tupolev Tu-4 (SSSR)

2011-11-10T12:35:00.006+01:00

V kódu NATO - Bull

Úvod ke vzniku Tu-4

Na konci druhé světové války se v Sovětském svazu objevila nutnost vlastnit vlastní strategický bombardér. V roce 1944 začala firma Tupolev pracovat na projektu ANT-64, přičemž sice Sovětský svaz měl v rámci smlouvy o půjčce a pronájmu k dispozici bombardéry B-17, 24 a 25, k nejnovějším technologiím západních Spojenců se nemohl dostat a projekt tak uvízl na mrtvém bodě, stejně jako celý sovětský program dálkového strategického bombardéru.

Prakticky v tutéž dobu začala spojenecká letecká ofenzíva ve velkém měřítku proti Japonsku. Té se účastnily hlavně nejnovější bombardéry US Air Force Boening B-29, které Spojené Státy svému sovětskému spojenci odmítli dodat. Jenže roku 1944 nastal onem známý zlom, který se udál dokonce třikrát - na území Sovětského svazu v důsledku poškození přistály během roku 1944 rovnou tři B-29!

Přehled nouzových přistání B-29 na území SSSR:
-7.7.1944: B-29-5BW ser.č. 42-6526 ze 771. perutě (poškozen při náletu na Japonsko)
ser.č. 42-6365
ser.č. 42-6358

Navzdory americko-sovětské spojenecké smlouvě Sovětský svaz odmítl tato letadla vydat zpět do USA, přičemž mával Američanům před obličejem japonsko-sovětský pakt o neútočení, podle kterého měla letadla států, účastnící se války v Pacifiku, být internována. V tomto okamžiku Sovětský svaz disponoval třemi téměř nepoškozenými kusy moderního B-29. Osádky se v rámci mezinárodních dohod vrátily do mateřské země.

Stalin byl americkým strojem uchvácen a nařídil jeho výrobu, která měla modernizovat a rozšířit sílu jeho bombardovacího letectva. Vybral si k tomuto úkolu Tupoleva a Vladimíra Mjašiščeva, kteří měli na novém letounu pracovat. Ti měli za pouhé dva roky vyprodukovat 20 letounů, jak si Stalin přál - na den Sovětského letectva v srpnu 1947.

Všechny tři B-29 byly letecky převezeny do Moskvy a předány Tupolevově OKB. Ten dostal od Stalina ujištění, že dostane vše potřebné, včetně modernizace leteckého výrobního průmyslu. Tupolev za šéfkonstruktéra určil Dmitrije Markova, sám se stal vedoucím celého projektu. Letové zkoušky B-29 byly konány na novém zkušebním letišti u Moskvy, pojmenovaném Žukovskij – na západě později známé jako Ramenskoje.

Ovšem pro sovětské technické zázemí nastal velký problém se zvládnutím nových technologií. Sovětské letecké továrny do té doby byly zvyklé produkovat lehké, konstrukčně nenáročné ale hbité stíhače La-5 a 7 či rychlé bitevníky jako Pe-2 a Il-2. Nyní bylo načase posunout laťku výše.

Tím vyvstal jeden velký problém - letoun B-29 byl nad technické možnosti tehdejší výroby ve svazu, jelikož bylo nutné vyrábět co nejpřesnější díly, což bylo dalším přítěžím pro sovětské dělníky. V tomto směru se ovšem Tupolev projevil jako velký organizační vůdce.
Obrovský problém představovala rozdílnost v měření, protože s Sovětském svazu se používal metrický systém, zatímco ve Spojených státech byly pro rozměry užívány stopy a palce. Některé díly se nedaly jednoduše převést na metrický systém, Tupolev proto pro nedostatek času zavedl americký systém měření, což bylo v Sovětském svazu zcela něco neobvyklého!

Například proto, že tloušťka 1 / 16 palce plechu se rovná 1,5875 mm, což žádný vedoucí podniku nebyl ochoten přijmout. Kromě toho muselo býti použito interiérového vybavení z jiných druhů letadel, např. reverzní inženýrství nebylo schopno zkopírovat americký systém MFF, takže radiostanice byla nahrazena novějším modelem okopírovaným z B-25, i když tím byl poručen Stalinův rozkaz o věrné kopii letounu. Další inženýr vzpomínal, že musel doslova pomalu na kolenou prosit, aby mohly býti použity pro osádky padáky sovětské výroby.

Zodpovědnost za všechny úpravy, lišící se od původního B-29 přebral Tupolev, který rozhodl, že letoun bude vybaven modernějšími systémy pokud takové existují. Problémem byly též části vyrobené z pryže či umělých hmot nebo odledovací systém proti námraze a další komponenty.

B-29

O prvního vzletu k postrachu nebes

Pod tlakem času, které inženýrům uložil Stalin, byly vyrobeny tři prototypy Tu-4. První vzlet proběhl 19.5.1947 v Kazani, kdy byl stroj pilotován Nikolajem Rybko. 3.srpna 1947 se všechny tři prototypy i s Tu-70, což byla civilní verze pro 72 cestujících, zúčastnily letecké přehlídky v Tušinu. Američané, jež přihlíželi na pozvání sovětského vůdce, této přehlídce nejdříve považovali úvodní trojici B-29 za letadla, jež přistála za války na území SSSR, ovšem přílet Tu-70 coby čtvrtého letadla jim potvrdil, že Sovětský svaz vyrábí vlastní verzi B-29.

Tupolev tak ke svému spokojení splnil Stalinův termín, co by následovalo v opačném případě, si lze domýšlet.

Okamžitě byla zahájena sériová výroba (od června 1947), přičemž na začátku roku 1949 dostalo sovětské letectvo první kusy. Do konce výroby v roce 1952 bylo vyrobeno rovných 847 kusů. Pro sovětské letectvo tak znamenal vstup Tu-4 do operační služby novou epochu. Vybavení radarem a dalšími vymoženostmi bylo něčím úplně novým u letectva.

Uvedení Tu-4 do výzbroje sovětského letectva vyvolal na americké straně paniku, jelikož nyní byli Sověti schopni svými leteckými silami dosáhnout Chicaga, New Yorku a Los Angeles. Tu-4 vydžel ve výzbroji Sovětského letectva pžibližně do poloviny 60.let, přičemž byl nahrazen dvěma domácími typy -
Tupolev Tu-16 (od roku 1954) a Tupolev Tu-95 (od roku 1956).

Tu-4

V Číně

28. února 1953 Joseph Stalin daroval Číně 10 těžkých bombardérů Tu-4, které v budoucnu tvořily výzbroj 4. Samostatného těžkého bombardovacího pluku. Tyto Tu-4 byly obnoveny s AI-20K turbovrtulovými motory v roce 1966.
Kopii Tu-4 se pokusili vyrobit i Čínská lidová republika na základě draku získaného Tu-4, která byla vybavena turbovrtulové motory. S ní později experimentovali i během vývoje radaru Leteckého včasného varování typ 843 (KJ-1), který byl namontována na horní část trupu letadla. Nakonec byl bezvýsledný projekt zrušen roku 1971.
Poslední Tupolevy byly vyřazeny roku 1984.

Technické údaje -
Posádka: 11
Délka: 30,18m
Rozpětí: 43,05m
Výška: 8,46m
Plocha křídel: 161,7m2
Prázdná hmotnost: 35 270kg
Normální hmotnost: 46 700kg
Max. vzletová hmotnost: 65 000kg
Motor: 4× Švecov AŠ-73TK, každý o výkonu 1790kW
Výzbroj: 10x 23mm kanón, 6000kg bomb, 1x atomová bomba nebo 2× KS-1

Maximální rychlost : 558 km / h (349 mph) v 10.250 m (33.600 stop)
Dolet : 6.200 km (s 3000 kg (6,600 lb) pum) (3875 mi)
Dostup : 11.200 m (36.700 ft)
Plošné zatížení : 400 kg / m² (82 lb / ft ²)
Výkon / hmotnost : 0,11 kW / kg (0,07 kW / kg)

Typy:
Tu-4
Základní verze vycházející z B-29 jako klasický konvenční bombardér.

Tu-4LL
Speciální modifikace letounu Tu-4 zastávající roli vzdušné zkušebny nových leteckých pohonných jednotek. Všechny exempláře speciálu Tu-4LL vznikly úpravou sériových Tu-4.
zkouškami prošly pístové motory typu
-Dobrynin VK-3TK s 2 000 hp
-VD-4K s 4 300 hp
-Švecov AŠ-2TK s 4 000 hp
-AŠ-2K s 4 700 hp

turbovrtulové motory typu
-Kuzněcov TV-2 s 5 163 hp
-TV-2F s 6 250 hp
-TV-2M s 7 650 hp
-2TV-2F s 12 500 hp
-TV-12 s 12 500 hp
-NK-4 s 4 000 hp
-Ivčenko Al-20 s 4 000 hp

proudové a dvouproudové motory typu
-Klimov VK-3 s 8 440 kp
-VK-7, Ljulka Al-5 s 5 000 kp (model DR-1)
-Al-7 s 6 830 kp
-Al-7P s 7 260 kp
-Al-7F s 9 200 kp
-Mikulin AM-3 s 8 700 kp (model DR-2)
-AM-5F s 2 700 kp
-Tumanskij RD-9B s 3 300 kp
-R-11-300 s 5 110 kp
-RU-19-300 s 900 kp
-Solovjov D-20P s 5 400 kp
-Vedenějev VD-5 a VD-7 s 11 000 kp.

Vlečné, raketonosné, jaderné:

Tu-4 (nosič letounu „346“)
Speciální modifikace letounu Tu-4 určená pro vypouštění výzkumného rychlostního raketového letounu z dílny OKB-2 typ „346“ (DFS 346), nacházející se pod pravou polovinou křídla v oblasti mezi vnitřní a vnější motorovou gondolou. Jediný exemplář vznikl úpravou sériového Tu-4 a spolu s obdobně upraveným originálním B-29 sloužil do roku 1951.

Tu-4A
Speciální modifikace letounu Tu-4 jako nosiče jaderné pumy. Tu-4A se od standardního Tu-4 odlišuje pouze modifikovanou pumovnicí, která je řešena jako klimatizovaná a navíc je vybavena elektrickým ohřevem a bezpečnostním systémem kontroly jaderné nálože. Zároveň byla instalována protiradiační clona v kabině posádky. Vzniklo celkem deset exemplářů tohoto modelu ze sériových Tu-4. K prvnímu svržení jaderné pumy z Tu-4A, konkrétně typu RDS-3 o síle 42 kT, došlo 18. října 1951.

Tu-4 (se systémem „Burlaki“)
Experimentální modifikace letounu Tu-4 s vlečným zařízením pro obranný proudový stíhací letoun typu MiG-15bis. Zatímco instalace zmíněného vlečného zařízení se nachází na levém boku zádě trupu, pracoviště operátora v kabině ocasního střelce, která je vestavěna do kořene odtokové hrany SOP. Systém Burlaki představoval odpověď na skutečnost, že VVS tehdy nemělo k dispozici dálkový doprovodný stíhací letoun. Dolet frontového MiGu-15, tehdy nejvýkonnějšího stíhače VVS, totiž pro zajištění doprovodu strategického bombardovacího letounu Tu-4 nepostačoval, a to ani v dálkové modifikaci MiG-15bisS s obřími 600 l PTB (jejich instalace pod křídlem se navíc významně podepsala na letových výkonech tohoto stroje).

Zatímco tovární zkoušky systému Burlaki byly úspěšně realizovány mezi 2. únorem a 4. dubnem 1951, zkoušky státní mezi 28. červencem a 24. srpnem toho samého roku. V lednu 1952 pak na základě výnosu z 30. října 1951 zmíněný systém obdrželo pět stíhacích MiGů-15bis (v prostorách závodu č.153 v Novosibirsku) a pět bombardovacích Tu-4 (v prostorách závodu č.18 v Kujbyševě). Tyto stroje poté mezi 9. červencem a 8. zářím 1952 prošly rozsáhlými vojskovými zkouškami u 5.VA, v rámci nichž uskutečnily celkem 142 vzdušných spojení (z toho 17 v noci). Protože mezitím zastaralé pístové bombardéry typu Tu-4 ve výrobě zcela nahradily podstatně výkonnější proudové Tu-16, které se spoléhaly na vysokou letovou rychlost, silnou kanónovou výzbroj a prostředky REB, vývoj systému Burlaki byl následně zastaven. K tomuto kroku přitom nemalou mírou přispěly i zkoušky systému pro doplňování paliva za letu, který se jevil jako perspektivnější prostředek pro zvýšení doletu stíhacích letounů.

Tu-4K
Námořní raketonosná modifikace letounu Tu-4. Raketonosný Tu-4K byl vyzbrojen raketovým komplexem typu Kometa, který se sestával z vyhledávacího/naváděcího radaru typu K-1M Kobalt-M, jehož instalace se nacházela ve výsuvné podtrupové kopulce umístěné se mezi pumovnicemi, a dvou protilodních řízených střel typu KS-1 (AS-1 Kennel), které byly přepravovány na křídelních závěsnících. Úpravou na tento model prošlo okolo 50-ti sériových Tu-4. viz. samostatný text

G-310
Speciální přepadová stíhací modifikace letounu Tu-4 určená pro ničení strategických bombardovacích letounů protivníka v rámci PVO za všech meteorologických podmínek ve dne i noci. Tento model je vybaven střeleckým radiolokátorem typu D-500 s vyhledávacím dosahem 80 až 100 km a vyzbrojen čtyřmi PLŘS velkého dosahu typu Lavočkin G-301, jejichž přepravu zajišťují závěsníky nacházející se pod křídlem. Dalším rozdílem stíhacího G-310 od bombardovacího Tu-4 je absence defenzivní výzbroje, bombardovacího radaru typu Kobalt-M a identifikačního systému „vlastní-cizí“ typu Barij. Jediný prototyp letounu G-310 nejprve mezi květnem a červnem 1951 prošel letovými zkouškami s instalací maket čtyř střel typu G-310 pod křídlem. V této konfiguraci přitom dokázal létat v max. výšce 9 900 m a vykazoval o 30 km/h nižší rychlostí než standardní Tu-4, při nezměněné stabilitě a ovladatelnosti. Mezi říjnem a listopadem téhož roku pak z jeho křídelních závěsníků odstartovalo pět střel typu G-301 a mezi 4. a 19. srpnem 1953 dalších pět střel typu G-301 v provedení s modifikovanou pohonnou jednotkou a novým autopilotem. Jelikož se tento model jevil díky nepříliš vysokým výkonům jako zcela nevhodný pro zajištění efektivní protivzdušné obrany, nakonec nikdy nepřekročil stádium prototypu.

Tu-4NM
Speciální neozbrojená modifikace letounu Tu-4 zastávající roli vypouštěcí platformy dvou bezpilotních vzdušných terčů s náporovým pohonem typu La-17. Jejich přepravu přitom zajišťují pylony nacházející se pod vnějšími panely křídla. Úpravou na speciál Tu-4NM v roce 1952 prošlo šest sériových Tu-4 z produkce závodu č.22.

ŠR-1/-2
Speciální modifikace letounu Tu-4 určená pro zkoušky vzletových a přistávacích charakteristik letounu opatřeného tandemovým podvozkem v rámci vývoje proudového strategického bombardéru typu M-4 z dílny V.M. Mjasiščeva. Vzletové a přistávací zařízení tohoto modelu je řešeno jako pevné a sestává se ze dvou tandemově uspořádaných hlavních podvozkových vzpěr opatřených zdvojenými koly, z nichž jedna zaujala pozici původního příďového zatahovacího podvozku a ta druhá pozici na břiše trupu v oblasti přímo za přední pumovnicí, a dvou vyrovnávacích vzpěr se zdvojenými kolečky, které se zase nacházejí pod vnějšími panely křídla. Takto byl upraven jeden sériový Tu-4 z linky závodu č.23. Zmíněnou konverzi se přitom podařilo dokončit v lednu 1952. Mezi dubnem a červnem téhož roku tento stroj vykonal celkem 50 pojížděk a 34 zkušebních letů. Poté obdržel nový příďový hlavní podvozek se čtyřmi koly. V této podobě pak v průběhu roku 1953 absolvoval pod pozměněným označením ŠR-2 dalších 24 pojížděk a 17 zkušebních letů.

Průzkumné, velitelské a radiační verze:

Tu-4R
Dálková fotoprůzkumná modifikace letounu Tu-4 s fotoaparáty pro denní snímkování řady AFA-33M nebo fotoaparáty pro noční snímkování typu NAFA-33s/50 či NAFA-5s/50 v zadní pumovnici a třemi dodatečnými palivovými nádržemi v přední pumovnici, které lze ale vyjmout a nahradit závěsníkem pro osvětlovací pumy. Všechny exempláře tohoto modelu vznikly konverzí sériových Tu-4. Některé z nich přitom později obdržely dalšími dvěma členy posádky obsluhovanou stanici pro radiotechnický průzkum a vedení radioelektronického boje (REB) typu PR-1, která byla schopna detekovat a rušit radiolokační stanice s pulsním vyzařováním v pásmu „D“. Od roku 1954 ale tyto letouny létaly se širokopásmovými aktivními rušiči typu SPS-1 a od konce 50. let některé z nich dokonce i s rušiči typu SPS-2 (‘Ground Bouncer’). Do pumovnic letounu Tu-4R bylo rovněž možné umístit zařízení na řezání a vypouštění staniolových proužků, které zastávaly funkci klamných RL cílů.

Tu-4 (pro radiační průzkum)
Speciální modifikace letounu Tu-4 určená pro monitorování amerických jaderných zkoušek USA v oblasti Pacifiku. Tento model vznikl v letech 1951 až 1952 v jednom exempláři úpravou sériového Tu-4 a vyznačoval se instalací detektoru magnetických anomálií (MAD) v zádi trupu a pracoviště operátora uvnitř pumovnice. Ke svým misím tento stroj vzlétal ze základen nacházejících se v jihovýchodní Číně.

Tu-4 (vzdušné komunikační centrum)
Speciální modifikace letounu Tu-4 zajišťující spojení mezi pobřežními základnami VMF a hladinovými a ponorkovými plavidly na moři. Tento speciál se vyznačuje instalací navijáku s tažnou drátovou anténou v zadní části trupu. Takto byl v 50. letech modifikován nejméně jeden sériový Tu-4.

Tu-4 (vzdušné velitelské stanoviště)
Speciální modifikace letounu Tu-4 coby vzdušného velitelského stanoviště pozemních vojsk. Takto byl v 50. letech modifikován nevelký počet sériových Tu-4.

Tu-4 pro radiační průzkum

Tankovací verze:
Tu-4 (tankovací modifikace s tankovacím systémem S.M.Alexejeva)
Experimentální modifikace tankovacího letounu Tu-4 stíhacím letounům typu MiG-15bis za letu. Tento model je vybaven dvojicí tankovacích jednotek. Zatímco bubny těchto tankovacích jednotek se nacházejí uvnitř přední pumovnice, vývody tankovacích hadic v koncích odtokové hrany křídla, pracoviště operátora v kabině ocasního střelce vestavěné do kořene odtokové hrany SOP. Takto bylo pro testovací program, jež se uskutečnil v roce 1953, upraveno nejméně 12 sériových Tu-4 z produkce závodu č.18. Ovšem tento druh tankování měl své velké nedostatky, navíc byla v té době přijata nová strategie stíhací obrany země, která s dálkovými strategickými bombardéry již nepočítala.

Tu-4 (tankovací modifikace s tankovacím systémem I.I.Šelesta a V.S.Vasyanina)
Experimentální modifikace letounu Tu-4 určená pro poskytování paliva za letu bombardovacím letounům typu Tu-4. Do odtokové hrany pravého konce křídla tohoto modelu je vestavěna plně automatizovaná tankovací jednotka, která se sestává z navijáku a padáčkem stabilizované tažné hadice se záchytným zařízením. Takto byl upraven jeden sériový Tu-4. Další letoun tohoto typu pak plnil funkci letounu „příjemce“ s instalací tankovacího zařízení v levém konci křídla. Vlastní doplnění se přitom dělo tak, že „příjemce“ levým koncem křídla přejel přes vysunutou hadici tankeru, která se sama připojila. I přes kladné výsledky zkoušek a jednoduchou obsluhu byl ale nařízením z 28. března 1952 zmíněným systémem vybaven jen nevelký počet sériových Tu-4. Důvodem tohoto kroku se přitom stala morální zastaralost letounu Tu-4 a existence jeho proudového nástupce v podobě typu Tu-16.

Tu-4 (tankovací modifikace s tankovacím systémem A.S. Jakovleva)
Experimentální modifikace letounu Tu-4 určená pro poskytování paliva za letu stíhacím letounům typu MiG-15bis. Do letadla byly instalovány tři nádrže se systémem pro přeplňování inertním plynem (ten zabraňuje výbuchu) a bubnem s tankovací hadicí uvnitř trupových pumovnic. Zatímco vývod tankovací hadice se nachází na levém boku zádě trupu, pracoviště operátora v kabině ocasního střelce, která je vestavěna do kořene odtokové hrany SOP.
Celkem vznikly dva exempláře, které mezi 24. zářím 1954 a 2. březnem 1955 vykonaly pět spojení s MiGem-15bis ve výškách 2 000 m a 4 000 m. K vlastnímu předání paliva přitom došlo pouze ve třech případech. Pokus doplnění paliva ve výšce 8 500 m ale skončil nezdarem, protože pryžová hadice zamrzla.

Ostatní verze:
Tu-4D/T
Transportní/výsadková modifikace letounu Tu-4 určená pro přepravu 41-ti členného výsadku v jednoduše zařízené kabině v trupových pumovnicích (model Tu-4D). Zároveň mohla nést náklad o hmotnosti 5 000 až 6 000 kg v kontejnerech umístěných uvnitř trupových pumovnic a na pylonech pod křídlem (model Tu-4T). Celkem 300 exemplářů modelu Tu-4D (a jeden prototyp modelu Tu-4T) vzniklo úpravou vyřazených Tu-4, Tu-4K a Tu-4D.

Tu-4D/T

Tu-4UŠS
Speciální modifikace letounu Tu-4D určená pro výcvik navigátorů/bombometčíků. Postrádal jakkoukoliv obrannou výzbroj a vyznačuje se instalací radiolokátoru typu RBP-4 Rubidij (‘Short Walk’) na místo typu Kobalt-M a optického zaměřovače typu OPB-11 z proudového stroje Tu-16. Místo pumovnice bylo zřízeno pracoviště leteckého učně. Takto byl na konci 50. let upraven nevelký počet sériových Tu-4. Tyto stroje se přitom v operační službě nacházely až do konce 60. let. Poté jejich poslání plně převzaly proudové Tu-124Š-1.

Tu-4 (tanker)
Speciální modifikace letounu Tu-4 určená pro doplňování paliva taktických proudových bojovým letounů frontového letectva na zemi. Tento model obdržel jednoduchou tankovací jednotkou a oddělené nádrže proudového paliva od vlastního palivového systému.

Tu-4TRŽK
Speciální modifikace letounu Tu-4 určená pro zásobování leteckých a raketových jednotek tekutým kyslíkem v tepelně izolovaných nádržích nacházejících se uvnitř trupových pumovnic.

Tu-4 (civilní filmařský)
Speciální neozbrojená civilní modifikace letounu Tu-4 určená pro pořizování dokumentárních filmů. Filmařský Tu-4 se vyznačuje vnější instalací dálkově ovládané kamery na břiše trupu. Jediný exemplář tohoto modelu vznikl na konci 50. let konverzí sériového Tu-4.

Tu-4 (civilní polární)
Speciální civilní modifikace letounu Tu-4 bez výzbroje určená pro provádění ledovcového průzkumu a zásobování polárních stanic pohonnými hmotami. Ve střední přetlakové kabině tohoto modelu se na místo pracoviště střelců nachází pracoviště výzkumných pracovníků. Úpravou na tento polární speciál prošly v roce 1959 nejméně dva sériové Tu-4. Tyto stroje operovaly poblíž Murmansku.

Bokorys

Zdroje:
soviethammer.info
palba.cz
Wikipedie
ruslet.webnode.cz/

Marburgská krvavá neděle (1919)

2011-11-08T20:31:00.001+01:00

Republika Německé Rakousko vznikla po první světové válce, kdy se Rakousko-Uhersko rozpadlo. Rakousko, jako nástupnický stát bývalé monarchie, bylo uskupení s převážně německy mluvícím obyvatelstvem. Ovšem velká část německy mluvícího obyvatelstva bývalého Rakouska-Uherska se nacházela i mimo Rakousko - jedná se o části Jižního Tyrolska a města Tarvisio (Itálie), jižních Korutan a Štýrska na jihu, nyní ve Slovinsku a Sudet, pohraničních oblstí nově vzniklé Republiky Československé.

Vítězné mocnosti Dohody se rozhodly o narušení celistvost Rakouska-Uherska a jeho vymazání mapy. To se uskutečnilo v roce 1918, kdy v říjnu vzniklo Československo (Čechy, Morava, Slezsko, Slovesnko, Podkarpatská Rus), Rumunsko (Sedmihradsko) a Králoství Srbů a Chorvatů (Jugoslávie).

Ovšem ne všude byly nové hranice difinitivně stanoveny a nejednou si jedna ze stran chtěla toto území přivlastnit i za cenu použití vojenské síly. Došlo tak k vojenským srážkám mezi československými legiemi a polskými jednotkami na Těšínsku, bojům mezi Rudými maďarskými revolučními jednotkami a československou armádou. Podobné boje probíhaly i v Polsku, kde německé jednotky Freikorps vedly s polskou armádou velké bitvy o různá území. Podobné spory byly i na Balkáně, kde si na jedno místo dělaly nýroky dva státy či dokonce i tři!

Nároky na Moribor

Městečko Maribor byl jedním ze sporných bodů mezi Jugoslávií a Rakouskem. Spolkový zákon německého Rakouska, týkající se rozsahu státních hranic z 22.listopadu 1918, potvrzoval nárok na Dolní Štýrsko, v němž se Marburg nacházel, přestože většina obyvatel byla Slované.

V zemích Evropy působily zahraniční mírové komise. Zde přesně americká mírová komise. Mise byla složena z plukovníka Milese Shermana, poručíka Leroye Kinga - profesora slovanských jazyků na univerzitě v Missouri a profesorů Roberta Kernera a Martina Lawrence.

Na cestě do Korutan tato delegace navštívila Maribor, kde před rokem 1914 žilo celkem 80% Rakouských Němců a 20% Slovinců. Většina předních oficiálních míst města byla v německých rukou, rovněž město bylo známo též jako Marburg an der Drau. Podle posledního předválečného rakousko-uherského sčítání lidu z roku 1910 v městě a jeho předměstích Studenci (Brunndorf), Pobrežje (Pobersch), Tezno (Thesen), Radvanje (Rothwein), Krčevina (Kartschowin), a Košaki (Leitersberg) žilo 31.995 rakouských Němců (včetně německy mluvících Židů) a 6.151 etnickcých Slovinců.
Celá oblast byla téměř celá osídlena Slovinci, ačkoliv mnoho rakouských Němců jako Ptuj (Pettau, 79,39%) nebo Celje (Cilli, 66,80%).

Rudolf Maisetr

V listopadu 1918 se slovinský major (později generál) Rudolf Maisetr se zmocnil města Maribor a okolí Dolního Štýrska ve jménu Králoství Slovinců, Srbů a Chorvatů, předchůdce známější Jugoslávie.
Dne 23. listopadu 1918,Rudolf Maister a jeho vojáci odzbrojili a rozpustili Schutzwehr, slovinsky: Zelená Garda, neboli bezpečnostní síly, vedené Mariborskou městskou radou. Maister obsadil několik měst a vesnic na sever od řeky Mur, včetně Lichendorf, Bad Radkersburg , Mureck a Marenberg.

Dne 31.prosince 1918 Maisterovy jednotky uvěznil 21 pozoruhodných Mariborských občanů německého etnického původu.

Masakr

Celkově se rozsah i důvody masakru v Mariboru dosti liší. Většina zdrojů se ovšem shoduje, že dne 27. ledna 1919 delegace, mise vedená Miles Shermanem, navštívila Maribor. Zde zjistil, že většina tisícového průvodu, který se sešel na náměstí Mariboru, mává vlajkami německého Rakouska. Mnoho z nich zdobilo i okolní budovy. Podle německé stránky se na náměstí sešlo kolem 10 000 lidí - demonstrantů, jež zpívali německé vlastenecké písně a byli oblečeni do svých národních úborů.

Skupina dvaceti vojáků, pod velením Maistera, byla umístěna v přední části radnice, přičemž byli vyzbrojeni opakovacími puškami a bajonety. A zde se informace rozcházejí - podle všeho měli vojáci pod Maisterovým velením začít střílet do davu. Bez jakýchkoliv provokací, navíc na neozbrojené civilisty.

Celkem palbou Maisterových mužů mělo přijít o život 13 lidí, dalších 60 mělo býti různě zraněno.
Slovinci zase tvrdí, že palbu zahájili až poté, co jeden z rakouských občanů vytáhl osobní revolver směrem na slovinské vojáky. Vojáci poté opětovali palbu. Výsledkem bylo 11 mrtvých.

Následky

Následného dne, 4.února 1919, Rakousko zahájilo vojenskou ofenzivu s cílem opětovně získat pod kontrolu (samozřejmě svou) regiony v Horním Štýrsku, jež do té doby byly pod kontrolou Rudolfa Maistera.
Příměří bylo dohodnuto 10.února 1919 bylo podle základu francouzské mise vyhlášeno příměří.
13. února 1919 byla uzavřena mírová dohoda a Maisterova vojska ustoupila z Horního Štýrska.

Navíc bylo v oblasti, podle LeRoye Kinga, člena mise, dosti nevysvětlených skutečností:
-většina slovinské populace ve Štýrsku vyslovila zájem zůstat v Rakousku. Smlouva Saint-Germain-en-Laye ovšem jednoznačně přiznala, že maribor zůstane pod kontrolou armády království Srbů a Chorvatů.

Odpovědnost za palbu v Mariboru nebyla nikdy definitivně vyřešena, proto byla pouze připsána Rudolfu Maisterovi, jež byl od té doby v německy mluvících zemích znám též jako ,Řezník z Mariboru.´ Ve Slovinsku je naopak oslavován jako hrdina, přičemž na ulicích nechybí čestné názvy či jeho pomníky.

Lesní bratrstvo (baltské státy)

2011-11-05T21:08:00.000+01:00

Úvod k práci

Původ tohoto názvu lze datovat k roku 1905, kdy baltští rolníci, kněží a učitelé hledají spásu před pomstou carských úřadů po ruské revoluci z roku 1905. V té době budoucí boševici vedli společně s nespokojeným davem k cerovu dvoru, v čemž jim zabránila carova ochranka s armádou.

Roku 1918 je Rusko definitivně vyřazeno z války. Vnitřních nepokojů uvnitře Ruska, jako bojů mezi Bolševiky, Bílými, anarchisty či legionáži, do kterých zasahují Němci na jedné straně s dohodovými jednotkami na straně druhé, využívají jiné národy, jako Estonci, Lotyši a Litevci. Těm se nyní naskýtá možnost samostatnosti na Rusku od dob pozdního středověku. Tu si užívají do doby, dokud nejsou Bolševici vypořádáni s legionáři, kteří se probojovali do Vladistoku a odjeli domů. Bolševici se poté obrátili proti Estonsku, Lotyšsku a Litvě.

Po několika měsičních krvavých bitvách, do kterých zasáhli i Němci, Fini a Britové na různých stranách, se baltskýám národům podařilo svoje nezávisloti na Rusku udržet. Navíc Estonsko později přežilo i pokud o puč estonských bolševiků, vydatně podporovaných Ruskem. Roku 1940 dochází k anexi baltských států Sovětským svazem. Stalin ihned využívá situace a estonské, litevské a lotyšské vlastence, důstojníky, učitele, úředníky apod. nechává zatknout a popravit, resp. odtransportovat na Sibiř, což se rovnalo smrti.

Roku 1941 je Sovětský svaz přepaden Německem a jeho spojenci, přičemž ozbrojené síly Rudé armády se hroutí před ,,nenadálým" útokem Německa a jeho spojenců. Baltský prostor je během necelých tří měsíců ovládnut silami německého Wehrmachtu, přičemž místní je vítají jako osvoboditele do rudého teroru.
V letech 1941-44 je baltský protor okupován Německem.

Odplata, strach z návratu bolševiků, dobrodružství - to jsou jedny mnoha příčin, proč zahraniční dobrovolnické jednotky SS se rozrůstají rychlostí blesku - do řad těchto útvarů chtějí vstoupit i dobrovolníci t řad baltského obyvatelstva. Následný přehled počtu dobrovolníků nám ukáže, že to byly nezadnebatelné počty:
Estonsko - 25 000 dobrovolníků
20. Waffen Grenadier Division der SS (estenische Nr. 1)

Litva - 50 000 dobrovolníků
policejní oddíly, podléhající armádě či SS

Lotyšsko - 80 000 dobrovolníků
15. Waffen Grenadier Division der SS (lettische Nr. 1), 19. Waffen Grenadier Division der SS (lettische Nr.2)

Tyto jednotky se v následných bojích s Rudou armádou projevily jako velmi odolné - dokázali s omezenými prostředky zastavit sovětské tankové či pěší útoky, či po dlouhé dny držet pozice, jež by jinak byly neudržitelné. Roku 1944 tyto útvary srdnatě, s vlastním sebeobětováním, bojovaly o každý kus svých rodných zemí. Na podzim roku 1944 byly i tyto dobrovolnické divize donuceny sovětskou přesilou stáhnout se společně s německými útvary, přičemž jejich cesta skončila na území Německa s kapitulací německé armády 8.května 1945.

Aktivita organizace Lesní bratrstvo v letech 1941-44

22.června 1941. Nová kapitola světové války nastala. Německo přepadlo Sovětský svaz, k čemuž se přijpojilo Finsko se svou ,Pokračovací válkou´ , Rumunsko, které bylo připraveno o část území Sovětským svazem plus další němečtí spojenci.

3.července 1941 vysotoupil Josef Stalin poprvé od začátku války s Německem na veřejnosti. Ve svém projevu se o všech národech Sovětského svazu zmínil jako o bratrech a sestrách. Rudá armáda pod tlakem Němců ustupovala stále na východ, přičemž mnoho jejich jednotek je zničeno.

V tu dobu se ukázali na scéně estonští, lotyšští a litevští partyzáni - bojovníci proti rudému teroru. Organisace existovala již od počátku 20.století, přičemž největší rozmah zaznamenala během 30. a 40.let. Asi 10 000 partyzánů se vyrojilo do ulic měst a začaly potyčky s Rudou armádou, která z nich ne vždy vyšla jako vítěz.
V bitvě o Tvartu byly jednotky NKVD, ženijních oddílů a 8.armády (generál major Ljubovtsev), po těžkých bojích poraženy, přičemž padlo přibližně 4 800 Rudoarmějců a 14 000 jich bylo zajato. Do 10.července byly jižní oblasti Estonska pod estonskou, resp. německou, kontrolou.

7.-9.července 1941 překročila německá 18.armáda estonské předválečné hranice, přičemž za vydatné pomoci estonských odbojářů pokračoval její postup stále dál na východ. V severním estonsku se ovšem stále držely sovětské jednotky, jejichž odpor byl ovšem zlomen o něco později. 17.srpna dobyly spojené estonsko-německé svazky Narvu a 28.srpna Tallin - estonské hlavní město. Na významných místech zavlály estonské vlajky, jež ovšem za pár hodin byly nahrazeny praporem se svastikou. Všechny estonské ozbrojené síly byly německou armádou odzbrojeny.

V srpnu 1941 byly jižní estonské oddíly ovšem opět povolány a pojmenovány Omaikaitse. Členové byli vybíráni z nejbližších okruhů přátel zakladájicích členů organisace. Později členové podepsali, že nebyli členy komunistické strany. Nová organisace využívala předpisů estonské obranné ligy a estonské armády před rokem 1940.

Úkoly nové organisace zahrnovaly:

obranu pobřeží a hranice
Boj s parašutisty, sabotážníky a špiony
střežení důležitých objektů vojenskou silou
Boj proti komunismu
pomoc estonské policie a zajištění obecné bezpečnosti občanů
poskytování pomoci v případě rozsáhlých havárií (požáry, záplavy, nemoci, apod.)
poskytování vojenského školení pro své členy a další loajální občany
prohlubování a zachování vlasteneckého a národního cítění občanů.

Dne 15. července měla Omakaitse 10.200 členů, dne 1. prosince 1941 40 599 členů. Až do února 1944, členství bylo zhruba kolem 40.000.

Partyzánská válka

Od konce roku 1940 až do počátku roku 1950 byla organisace Lesní bratrstvo zásobována, zíkávala podporu vojenskou či logistickou, většinou ze strany americké CIA, britské MI6 či od švédské tajné služby. Nejvíce se angažovala brtiská tajná služba, přičemž největší podporu poskytla při operaci Jungle, která se uskutečnila po válce s cílem vyškolit a podporovat tajně protisovětský odpor v Pobaltí. Tyto aktivity byly v polovině 50.let zadrženy sovětskou armádou, která tuto organisaci infiltrvala.

Konflikt mezi Lesním bratrstvem a Sovětským svazem trval 10 let. Během těchto deseti let bylo zabito více než 50 000 lidí. Odhady a podíl se v každém státě liší. Celkem se má jednato přibližně o 30 000 v Litvě, 10-15 000 v Lotyšsku a 10 000 v Estonsku. Podle otevřených ruských archívů navíc vyšla na jevo skutečnost, že sovětské jednotky NKVD se převlékaly za partyzány a popravami či mučeními demoralizovali civilní obyvatelstvo.

Estonsko
V Estonsku se do bojů v letech 1944-53 zapojilo přibližně 14-15 000 mužů (i žen). Estonské Lesní bratrstvo se nejaktivněji projevilo Võru a příhraničních oblastech Pärnu a Laane. Rovněž významná byla aktivita v oblastech Tartu a Viru. Od listopadu 1944 do listopadu 1947 bylo podniknuto 773 ozbrojených přepadení či atentátů, přičemž bylo zabito asi 1000 sovětských vojáků.
August Sabbe byl jedním z posledních přežívajících příslušníků Lesního bratrstva. Roku 1978 byl objeven agenty KGB, kdy se vydával za rybáře. Místo zajetí ovšem raději volil sebevraždu v mělké vodě utopením.

Lotyšsko
V lotyšsku začaly přípravy na boj se sovětskými orgány již roku 1941, ovšem většina halvních tvůrců byla zatčena Němci. Bojové organisace Lotyšů začali Němci vytvářet až roku 1944, dky se na světlo světa podívaly lotyšské dobrovolnické divize SS, které do bojů s postupujícími Sověty zasáhly a dokázaly čelit několikanásobné přesile po několik týdnů.
Celkově v Lotyšsku byl vrchol počtu příslušníků odboje mezi 10 až 15 000. Jeden nejmenovaný autor udává 12 000 členů v 700 skupinách v letech 1945-55. Během této doby vystřídali její příslušníci jak zbraně německé, tak i sovětské a spojenecké, které později definitivně nahradily sovětské typy.

Centrální velitelství lotyšské organizace bylo zachováno na ulici Matīsa v Rize až do roku 1947. celkem bylo provedeno kolem 3000 nájezdů, při nichž podle sovětských údajů bylo zabito 1562 sovětských vojáků a dalších 560 zraněno. Většina těchto nájezdů nechávala za sebou škody na sovětských hlídkách v důležitých oblastech, velitelstvích a logistických budovách, včetně muničních skladů.

Lotyšská organisace byla aktivní hlavně v příhraničních oblastech (Dundaga , Taurkalne , Lubāna , Aloja a Līvāni). Na západě měla kontakty a podporu od Estonských skupin, na východě s Litevci. Různé inflitrace sovětských skupin cedly k rozpadu organizovaného odporu, přičemž roku 1957 vyšla z lesů psolední skupina a vzdala se Rudé armádě.

Litva
Odpor v Litvě byl dobře organizovaný, přičemž partyzáni disponovali i vlastními uniformami. Rovněž byly partyzánské jendotky výtečně vyzbrojeny, zahrnující sovětské samopaly a kulomety, německou výzbroj, ale i Škodovácké zbraně.

Přímému střetu se sovětskou armádou se partyzáni vyhýbali, v té by neměli proti lépe vyzbrojené a početnější Rudé armádě šanci na úspěch. Největší úspěchy proto partyzáni slavili při různých menších střetech v lesích, či při přepadávání hlídek. Výtečnou zbraní litevských odpůrců sovětského režimu se staly i sabotáže, popravy či únosy místních komunistických funkcionářů a státních úředníků, nebo naopak přepadové akce s cílem osvobodit vlastní zajaté lidi. Naopak zajatí partyzáni nemohli čekat nic jiného než smrt, a to v nejhrůznějších představách.

16. února 1949 Sbor náčelníků štábu Svazu litevských bojovníků za svobodu podepsal prohlášení o budoucnosti Litvy. To byla podepsána velitelem sil - brigádním generálem Jonasem Žemaitisem a dalšími veliteli ozbrojených silz různých území:

jižní Litva (okresy Tauras a Dainavos Apygardos)
východní Litva (okresy Algimantas, Didzioji Kova, Vytis a Vytautas)
západní Litva (okresy Kęstutis, Prisikėlimas Žemaičiai)

Rovněž byly ustanoveny uniformy s hodnostmi pro velitele skupin. V prohlášení bylo uvedeno, že Litva by měla být demokratická země založená na rovnoprávnosti všech občanů a dodržování jejich práv a svobod, podobných jako na Západě. Rovněž bylo prohlášeno, že komunismus je zločinecká organisace.

V letech 1951-52 došlo i inflitraci sovětskými zpravodajskými okruhy, mnoho z příslušníků této organisace odložilo zbraně po Stalinově smrti a slíbené amnestii pro ty, jež tak učiní. Izolované skupiny pokračovaly v boji až do roku 1960, přičemž poslední známý protisovětský partyzán, Benediktas Mikulis, byl zatčen až roku 1970.

Většina organisace byla zničena při sovětské operaci Priboi, které se v Estonsku účastnilo 4350 Rudoarmějců a v Lotyšsku 4500. Výsledkem bylo vystěhování nepohodlných živlů na Sibiř a ochromení celé organisace. Celkem bylo vystěhována 2850 ,,starých lidí, nucených na pomoc druhých", 1785 dětí bez rodičů a 146 zdravotně postižených.

Místo závěru:
Baltské státy zůstaly i přes odpor součástí SSSR až do roku 1990, kdy se oficiálně Svaz Sovětských Socialistických Republik rozpadl.
Litva získala nezávislost 11. března 1990, Lotyšsko ji vyhlásilo po přechodném období a pokusu o znovuzískání moci komunisty, 21.srpna 1990. Estonsko svým vyhlášením předešlo Lotyšsko o pouhý den - nezávislost vyhlásilo 20.srpna.

K roku 2005 žilo asi 350 veteránů organisace Lesní Bratrstvo.

Protitanková puška Boys (Británie)

2011-11-04T21:30:00.001+01:00

Protitanková puška Boys (Stanchion)

Puška byla veřejnosti představena v roce 1937 a její výroba trvala až do roku 1942. V této době již byla puška vzhledem k síle pancéřování tanků zastaralá a byla postupně nahrazována zbraní typu PIAT.
Původní jméno pušky byl původně Stanchion ,ale poté, co její konstruktér kpt.Boys zemřel krátce po zavedení zbraně do výroby, byl oficiální název pušky změněn na Boys. Zbraň byla mírně modifikována v roce 1940, aby odpovídala alespoň nárokům na bojišti.

Jako mimořádně účinná se ukázala hlavně proti slabě pancéřovaným tankům japonské a italské armády.
Boys se stala po celou dobu války převážně hlavní zbraní proti tankům u britské pěchoty, i když se k tomuto lépe osvědčily modernější typy jako PIAT, bazuka....

Zbraň ovšem byla oblíbená u námořní pěchoty USA (hlavně v Pacifiku, kde byla účinná při dobývání obranných postavení či při ničení tanků). Mk.1 byla vybavena dvojnožkou a disponovala i víceméně účinnou úsťovou brzdou.

Technické údaje
Ráže: 13,97mm
Průbojnost: 21mm/300m
Hmotnost: 16 kilogramů
Obsluha: puška byla obsluhována většinou dvojicí střelec-nabíječ
Kapacita zásobníku: 5ks
Úsťová rychlost: 990metrů/sek.

Zdroje:
panzernet.net
válka.cz

Tvrz Šibenice

2011-11-03T20:15:00.000+01:00

Nástup nacismu v čele s Adolfem Hitlerem nenechal politické špičky v sousedním Československu na pochybách, že se tento diktátor rozhodne získat území na úkor svých sousedů. Od roku 1935 bylo obnoveno německé vojenské letectvo a Německo hořečně zbrojilo. V roce 1936 bylo obsazeno německými vojsky demilitarizované Porýní, v březnu 1938 došlo k anšlusu Rakouska. Na řadě bylo Československo.

To roku 1933 vytvořilo Ředitelství opevňovacích prací, jež se zaobíralo vytvoření souvislých linií lehkého a těžkého opevnění na hranicích s Německem, Rakouskem a Maďarskem. Halvním soupeřem v možné václe se mělo stát Německo, proto většina zdrojů naší armády mířila proti jemu.

Opevnění se dělí na lehké (vz.36 a vz.37) a těžké pěchotní sruby, dělostřelecké objekty, vybavené těžkými houfnicemi. Většina dělostřeleckých tvrzí byla budována na severní Moravě mezi Ostravou a Opavou. Celkem byly hotovy 4 linie těžkého opevnění a to:
1. stavební podúsek - Malé Hoštice
2. stavební podúsek - Jaktař
3. stavební podúsek - Milostovice
4. stavební podúsek - tvrz "Šibenice"

Tvrz Šibenice
Stavba tvrze byla plánována do prostoru kóty 375 U Šibenice mezi obcemi Sádek a Milostovice, západně od Opavy. Realisace stavby začala v dubnu 1938, přičemž se jednalo o poslední zadanou stavbu tvrze v rámci čs. pohraničního opevnění. Svou rozlohou se jedná o jednu z nějvětších staveb železobetonových obrů na naše hranici - větší jsou již jen Stachelberg a tvrz v projektu - Poustka.
V plánech se počítalo s výstavbou těchto obejtů tvrze:
OP-S 30 Šibenice - pěchotní srub
OP-S 31 U cesty - pěchotní srub
OP-S 32 Kopaniny - pěchotní srub
OP-S 33 Katastr - dělostřelecká věž
OP-S 33a - minometná věž
OP-S 34 Březová - dělostřelecký srub
OP-S 35 U vrby - dělostřelecký srub
OP-S 35a Divá Hůra - vchodový objekt

Celkově se jednalo o 3 pěchotní sruby, 2 dělostřelecké sruby, 1 dělostřelecká otočná věž, 1 minometná otočná věž a vchodový objekt. Zadávací částka činila 49 779 717,30 Kč.

Projekt minometné věže ještě v době realizace tvrze nebyl zpracován, a tak se počítalo s dodatečným zadáním. ta svou výzbrojí -100 mm houfnicemi - měla podporovat izolované pěchotní sruby od Opavy po projektovaný OP-S-50 u obce Sosnová.
Rovněž obsluha pevnostní dělostřelecké otočné věže mohla podporovat ostatní objekty a jednotky československé armády v oblasti. Jejím hlavním úkolem ale bylo ostřelování německého města Pilszcz, jež se mělo stát výhodným nástupištěm Wehrmachtu pro útok směrem na Opavu, vzdálené pouze 7km.

Stavebně byla tvrz největší na našem území, přičemž délka podzemí činí asi 2800 m bez započítané 420 m dlouhé odvodňovací štoly. Během stavby došlo ke změně plánu ohledně hlavní výzbroj. Původně měla tvrz disponovat několika kusy 8 cm kanónů s dostřelem 12 500 m. Projekt těchto zbraní byl ovšem zrušen.
Došlo tedy k nahrazení houfnicemi ráže 10 cm, ovšem s dostřelem pouhých 11 950 metrů, což mezi oběma tvrzemi vytvořilo nepokrytý koridor - celkem asi 800 metrů v předpolí pěchotních srubů OP-S-13 až OP-S-16. Na opravu tohoto matematického přešlapu ovšem již nebyl čas, takže linie zůstala nepozměněná.
Navíc rovinatý terén v okolí Opavy neposkytoval dostatek možností pro stavbu tvrze Šibenice.

V prvotních úvahách o trase hlavního obranného postavení se počítalo s tím, že linie povede jižně od Opavy a pro tvrz Šibenice přicházel v úvahu Branecký kopec, který by stejně Smolkov byl situován za linii pěchotních srubů. To by ovšem znamenalo přenechat Opavu bez boje nepříteli, zbavit se možnosti pozorování i dělostřeleckých přepadů nástupních prostor nepřítele.

Vyplnění hluchého prostoru měl vyřešit projekt minometného srubu s celkem třemi minomety jižně od srubu OP-S-18. Ovšem do osudného 30.září 1938 se jednání nijak nehla z místa. Možnost otevřeného válečného konfliktu mezi Německem a Československem se stala v září 1938 stále realističtější. Pád nedokončené tvrze do rukou nepřítele bez odporu byl černou můrou našeho velení, proto došlo k zasypání vchodového objektu. Ten nebyl do dnešních dnů nalezen.V podzemí se údajně nachází velký komplex spojovacích chodeb, zahrnující i únikové, spojovací a zásobovací cesty.

Během 4 měsíční výstavby tvrze došlo pouze k jedinému smrtelnému úrazu. K betonáži se již českoslovenští dělníci nedostali, přičemž bylo provedeno pouze několik výkopů a někdy se nepodařilo uskutečnit v rozlehlém podzemí ani výlomy. K roku 2002je tvrz je opuštěna. Podzemí je nepřístupné a pravděpodobně zaplavené vodou.

Úkoly tvrze během válečného konfliktu:
Tvrz měla podporovat houfnicemi izolované pěchotní sruby od Opavy až po pěchotní srub OP-S 50 u obce Sosnová. Dělostřelecká otočná věž mohla svými zbraněmi ostřelovat německá města a městečka Pilszcz, Branice, Uciechowice a další. Nalevo od tvrze se měla palba překrývat se zrušenou tvrzí Milotický vrch, která byla nahrazena dvěma izolovanými dělostřeleckými sruby.

Údaje o tvrzi

Umístění	Kóta 375 U Šibenice mezi obcemi Sádek a Milostivice na Opavsku
Počet objektů	8
Čísla objektů	OP-S 30, 31, 32, 33, 33a, 34, 35, 35a
ŽSV a st. podúsek	ŽSV IV. Opava, podúsek 4./IV.
Stavební firma	Lanna, a.s. Praha
Zahájení stavby	30. dubna 1938
Zadávací částka	49 779 717,30 Kč
Plánovaná osádka	615 mužů
Jednotka	V. prapor hraničářského pluku 5
Stav k 1.10.1938	Tvrz byla rozestavěna. Nepodařilo se vybetonovat žádný z objektů, v rozlehém podzemí se nepodařilo dokončit ani výlomy.
Stav k 1.1.2002	Tvrz je opuštěna. Podzemí je nepřístupné a pravděpodobně zaplavené vodou. Zdroje: opevneni-milostovice.com military.cz Wikipedie bunkry.cz

Samochód pancerny wz.28 (Polsko)

2011-10-30T13:50:00.004+01:00

Vznik vozidla:

V druhé polovině 20.let disponuje polská armáda pouze hrstkou zastaralých obrněných vozidel a tanků, jejichž historie spadá až do začátku první světové války. Po technické stránce měly svá nejlepší léta již za sebou. Vyhovovalo tak pouze 43 kusů obrněných vozidel (Austin, Gardford, Ford FT-B a Peugeot) různého původu, technických charakteristik, i vlastností ohledně jejich technického optřebení.

Za této situace byla do Francie vyslána roku 1924 nákupčí komise. Polsko sledovalo francouzský průmysl, zabývající se vývojem obrněné techniky. Přestože Poláci na zdejší vývoj obrněných vozidel hleděli s nedůvěrou, objednali celkem 135kusů polopásových automobilů Citroen Kegresse B2 10CV. Bylo rozhodnuto, že tato vozidla budou přestavěna na obrněné polopásové vozidla v počtu 90 kusů, zatímco zbylých 45 vozidel bude přestavěno na dělostřelecké tahače. Hlavním centrem případného bojového nasazení se měly stát širé pískové pláně východního Polska.

Pancéřová nástavba hranatých tvarů, připomínající zkosenou krabici, byla vyráběna v Polsku závodem CWS ve Varšavě a vycházela z francouzského obrněného automobilu AMC M23. Projekt pancéřové ochrany vozidla vyprcoval Ing. R. Gabaud z Konstrukčního výzkumného střediska polské armády a Ing. J. Chaciński z výrobny automobilů ve Varšavě.

Jednotlivé pancéřové pláty byly z válcované oceli přičemž byly spojovány nýty. Podvozek vozidla nebyl pancéřován. Výroby pancéřových plátů se ujaly hutě Baildon v Katowicích.První dva prototypy vozidla byly hotovy v roce 1925, na což se rozběhla sériová výroby, jež polské armádě dodala první kusy v roce 1927 a následujího roku byla vozidla oficiálně přijata polskou armádou jako samochód pancerny wzór 28 (wz. 28).

Technická stránka vozidla:

Přestože se dalo o každém vyrobeném kusu vozidla říci - co kus, to originál - tak, i přes, někdy velmi, viditelné rozdíly mezi vozidly, měla vozidla i společnou charakteristiku:
-chladič byl chráněn dvojdílným krytem, ovládaným z místa řidiče
-k pohonu sloužil motor Citroen B-14 o výkonu 20 HP
-mechanická redukční převodovka měla tři stupně pro jízdu vpřed a jeden vzad

Podvozek byl složen z nápravy běžného nákladního vozidla vpředu a vzadu byl převzat z pásového podvozku systému Kegresse. Pásový podvozek sestával na každé straně z napínacího kola vpředu, čtyř dvojitých pojezdových kol a hnacího kola vzadu. Gumové pásy neměly obvykle vysokou životnost.

Věžicka vozidla vycházela konstrukčně z francouzkého tanku FT-17, přičemž ovšem nebyla litá, jako u francouzského tanku, ale byla svařena z pancéřových plátů do šestiúhelníku. Rovněž výzbroj, vždy usazená ve věžičce, se lišila - přibližně 30 kusů bylo vyzbrojeno kanónem SA-18 (rovněž Puteaux vz.18) ráže 37 mm, zbylých 60 kusů obdrželo kulomet Hotchkiss ráže 7,92 mm (polské označení 7,92 mm karabin maszynowy Hotchkiss wz.25).

Maximální rychlost byla nízká - méně než 30 km / h, rovněž vysoká silueta vozidla nedávala vozidlu moc šancí se ukrýt v terénu a byl náchylný k převrácení již při měnším stoupání. 21.listopadu 1933 se proto polské velení rozhodlo o přestavbě některých vozidel - měl být vylepšen přední systém kolového ústrojí, jež mělo být pevně uloženo bez možnsoti otáčení koly, což bylo snadněji použitelné během jízdy a nabízí vyšší rychlost na silnici, přičemž k zatáčení vozidla měly býti použity zadní pásy. Pro množství úprav tak vznikl zcela nový model - wz.34, přičemž mnoho těchto nových vozidel vzniklo přímo ze stroje wz.28.

Osádka obrněného automobilu wz. 28 se skládala z řidiče, velitele a střelce, jež ke komunikace s ostatními vozidly či pěchtou používali pouze praporky, jelikož rádiostanice nebyly v té době jako standartní vybavení vůbec uvažovány.

Technické údaje:
Osádka   3 osoby
Hmotnostní výkon   8,7 HP/t
Maximální dojezd   200 km
Maximální rychlost   30 km/h
Maximální hloubka brodu   0,5 m
Maximální stoupání   35˚
Výzbroj   1 x 37 mm
(1 x 7,92 mm)
Pancéřování   3 - 8 mm
Spotřeba paliva 20-45 l/100 km
Objem nádrže 59 l (42 l primární + 17 l sekundární nádrž)

Nasazení:

První dva prototypy obrněných automobilů wz. 28 se účastnily manévrů na Volyni v srpnu 1925. V roce 1930 mělo být 16 vozů tohoto typu 1.tankové divizi (?) v Brestu na řece Bug, 15 ve 2. tankové divizi v Żurawica a 6 v tzv. experimentální skupině. Přitom téhož roku měla polská armáda obdržet všech 90 kusů vozidel wz. 28.

V roce 1931 bylo 18 vozidel wz. 28 dáno k dispozici policejním útvarům k potlačení komunistických demonstrací a nepokojů v zemi, přesněji se účastnily nastolení pořádku v oblasti Haliče. Poté byly nabídnuty policiii k odkupu za cenu 30000 zł, což samozřejmě policie odmítla. V roce 1930 byly zřízeny první dvě tankové divize(?) (1. a 2.), ale v roce 1931 byla první divize reorganizována na 4 obrněnou divizi, a druhý jednotka byla zahrnuta do druhého obrněného regimentu. V roce 1933 byly tyto jednotky reorganizovány na 2. a 4. prapor tanků a obrněných vozidel. Roku 1934 se obrněné automobily wz.28 vyskytovaly v Poznani, odkud se koncem téhož roku přesunuly do Bydgoszcz. 26.února 1935 taky tyto automobily vytvořily základ těchto praporů.

V letech 1934 - 1938 proběhla jejich modernizace na wz.34. Celkem mělo být přestavěno nejméně 80, možná 87 kusů. Zbylá vozidla byla pravděpodobně vybavena tříbarevným maskovacím vzorem.

V září 1939 byl vytvořeny improvizované čety pod vedením Lt Felix Uścińskiego, přičemž po vypuknutí války zbývala ve stavu polské armády již jen tři vozidla, ostatní byla konvertována na wz. 34. Tyto tři automobily byly zničeny ukrajinskými nacionalisty při polském ústupu k maďarské hranici u obce Nadvirna 19.září 1939.

Umístění posledních tří vozidel před vypuknutím války:
-4. obrněný prapor v Brestu (1 kus)
-Výcvikové centrum v Modlin (2 kusy)

Zdroje:
http://www.panzernet.net/
http://www.fronta.cz/
pl.wikipedia.org
republika.pl

Rakousko-uherská armáda v Orientu

2011-10-29T21:47:00.001+02:00

Rakouští dělostřelci před branami Jeruzaléma v tehdejší Osmanské říši

Počátky Velké války

Když se v srpnu 1914 rozhořel velký evropský konflikt, byla celá Evropa propojena různými spojeneckými smlouvami. Přestože měla Osmanská říše uzavřenou spojeneckou smlouvu s Německem, její politika lavírovala mezi německým spojencem na jedné straně a Velkou Británií s Francií na straně druhé. Koncem října 1914 ale osmanský ministr války a zarytý expanzionista Enver Paša nařídil flotile ostřelovat ruské černomořské přístavy Oděsa, Sevastopol a Feodosija, přičemž měly býti napadány i osamělé ruské lodě v Černém moři. Osmanská říše uzavřela pro Dohodové lodě zároveň Dardanely i s jejím průplavem, což byla jedna pouze ze dvou možných námořních tras z Velké Británie do carského Ruska.

Proto nedala na sebe odezva čekat a na jaře 1915 se objevila u osmanských břehů spojená francouzsko-britská flotila s invazními jednotkami.Osmanský ministr války Enver Paša požádala své evropské spojence o pomoc. Vojenský přidělenec habsburské monarchie, generál major Jozef Pomiankowski, předal žádost Osmanské říše své vládě ve Vídni, která rozhodla o vyslání expedičního sboru na pomoc svému osmanskému spojenci.

Rakušané pochodují ulicemi Jeruzaléma v tehdejší Osmanské říši

Příjezd k.u.k. vojáků na Blízký Východ

Porážka Srbů na jaře 1915 umožnila Centrálním mocnostem zahájit přesuny svých vojsk skrze Balkán na Blízký východ. Předtím existovala pouze cesta přes Černé moře, které ovšem ovládala ruská flotila.

Většinu vojáků, jež měli odcestovat do ,,teplých krajin" představovali Uherští vojáci, část z nich i ze slovenských Košic.

Zajímavé bylo i náboženské složení rakousko - uherských sil zde na blízkém východě. Ti se totiž dělili na křesťany, židy a vojáky muslimského vyznání-čili náboženství, jež proti sobě neustále ,,válčí." Tito vojáci bojovali spolu vedle sebe, údajně bez jakýchkoliv problémů, jako šarvátek ohledně víry. Není doložen jakýkoliv spor mezi Rakousko-uherskými vojáky.

Po cestě do Palestiny byli rakouští vojáci vítáni a oslavováni a doprovázel je vždy doprovodný program na každé stanici. Po dvou týdnech dorazili do Damašku, odkud se příslušníci c. a k. armády přesouvali do Jeruzaléma.

Putování bylo zakončeno slavnostní recepcí ve svatém městě. Následující týdny muži z podunajské monarchie absolvovali několik cvičení a pochodů v poušti, které střídaly kulturní akce v Jeruzalému a výlety do okolí města. Židovští vojáci se modlili u Zdi nářků a křesťané navštívili Baziliku Svatého hrobu. Část rakousko - uherských vojáků bojujících na Blízkém východě byli muslimové, pro které je Jeruzalém třetí nejsvatější místo.

Proti ANZACU

Jako první jednotky se po Dunaji do Turecka přeplavilo vybavení a personál hned dvou dělostřeleckých baterií, jež měly býti okamžitě použity na Gallipolském poloostrově. Okamžitě byla nasazena u Gallipoli proti ANZAC rakousko-uherská Houfnicová baterie č. 36 (k. u. k. Haubitzbatterie Nr. 36) a Motorizovaná moždířová baterie č.9 (k. u. k. Motormorserbatterie Nr.9).

Po evakuaci ANZACU byla Houfnicová baterie č.36 nasazena v oblasti Izmiru, kde měla bránit pobřeží. Zde se jim v noci 13.května povedlo potopit britské plavidlo typu monitor M-30. Dva britští námořníci byli zabiti a dva zraněni. O tomto úspěchu se dokonce psalo i v novinách habsburské říše.

Jedna část Motorizované moždířové baterie byla přesunuta na obranu Karmelské hory u Haify v dnešním Izraeli. Drhá část byla vybavena hrubými kanóny ráže 10,4cm a jako Kanónová baterie č.20 neúspěšně se účastnila v tzv. bitvách o Gazu.

Boje o Gazu

Zmocnit se Gazy, jež byla přezdívána ,"Bránou do Palestiny" bylo pro Brity velmi strategické. Během několika prvních měsíců roku 1917 bylo zřejmé, že v této oblasti budou moci Turci sehrát pouze defenzivní roli. 26.března zahájil britský generál Archibald Murray čelní útok na linii Gaza-Beeršeba. Tím byla zahájena První bitva o Gazu. Těchto bojů se účastnily i obě rakouské baterie.

V poledních hodinách britská pěchota dosáhla na vyvýšené kótě jedné z pozic k.u.k. vojáků, jež byli součástí Kanónové baterie č.20. Zde nastal boj proti muži a většina obránců padla a zbytek skončil v zajetí. Až západ slunce zachránil osmanské síly od katastrofy. Během noci baron Kress von Kressenstein shromáždil veškeré své rezerva k rannímu protiútoku. S Turky postupoval i personál první dělostřelecké baterie. Ovšem osmanské síly našly všechny britské pozice, zřejmě kvůli nedostatku vody, opuštěné.

Ale již 18.dubna 1917 se opět britské síly přiblížily k osmanským pozicím. Zde bylo proti nim použito i kolem 4000 plynových granátů. obránci měli obrovské štěstí, že jejich účinek byl díky silnému větru téměř nulový, protože plynovými maskami disponovali pouze němečtí a rakousko-uherští vojáci.

Poslední etapy bojů Druhé bitvy o Gazu se účastnilo i osm britských tanků, jež byly dopraveny z Egypta. Ovšem zde se neosvědčily, jelikož nebyly pro zdejší prostředí upraveny a navíc se podařilo jeden z těchto tanků rakouským dělostřelcům zničit dělostřeleckou palbou. Pravděpodobně jde o jediný potvrzený tank, zničený vojáky R-U.

Samotný útok pro Brity skončil drtivou porážkou a vrátili se na výchozí pozice. Během tohoto střetu Britové ztratili třikrát tolik vojáků, než protivník.

raritní fotka jediného zničeného tanku rakousko - uherskými vojsky

Válka se blíží ke konci

V polovině října 1917 nashromáždil generál Edmund Allenby (nahradil neúspěšného generála Archibalda Murraye, jež vedl britské síly v první bitvě o Gazu), celkem 96 000 mužů, kteří byli rozděleni do celkem sedmi pěších divizí a jízdních jednotek, které měly ve svých stavech koně i velbloudy.

Proti této síle stálo 24 000 tureckých vojáků a jejich spojenců. Během několikadenního britského útoku (jež začal 25.X.) zaznamenali rakousko-uherští vojáci (hlavně dělostřelci) velké ztráty (přesné číslo neznám) a po odvážném útoku, během něhož se Australané zmocnili zdrojů vody v Beeršebě, se musely dát síly Centrálních mocností na ústup podél Středomořského pobřeží. 11.prosince 1917 vstoupily britské síly do Jeruzaléma.

Oslabená rakousko-uherské baterie se přemístily do Damašku, kde byly přeorganizovány a vyzbrojeny 10cm houfnicemi. Na jaře odrazili rakouští vojáci britský útok na údolí v dnešním Jordánsku, čímž by Britové ovládli celé pobřeží. celková porážka Osmanské říše již ale byla pouze otázkou měsíců, ne-li týdnů. Během zářijového útoku Britové prolomili osmanské linie, které nebyli nemocní a již špatně vyzbrojení Turci schopní bránit.

,,Neměli letní uniformy, ani vhodné spodní prádlo. Tělo i nohy si ovazovali do starých hadrů, kvalitní obuv byla vzácností. Operace přitom probíhaly na skalnatém pouštním terénu, nejednou při teplotě 55 stupňů" vzpomínal na kolabující osmanské vojáky německý generál Otto Liman von Sanders. Konečný ústup stál rakousko-uherské síly přibližně 500 mrtvých a neurčitý počet zraněných a nezvěstných.

Rakušané odcházejí z Jeruzaléma

Jednotky dislokované v Osmanské říši

V Osmanské říši působily jednotky různých určení:

-polní nemocnice (k.u.k. Feldspital)

-automobilové kolony (k.u.k. Autokolonnen Turkei)

-poštovní úřady (k.u.k. Feldpostamt)

-železniční staniční velitelství (k.u.k. bahnhokommando)

k.u.k. Militärbevollmächtiger: rakousko-uherský vojenský atašé byl po celou dobu války Joseph Pomiankowski

Turecký ministrem války a šéfem generálního štábu byl oficiálně Birinci Ferik Enver Paşa, rozhodování měl ale prakticky na starost německý Generalmajor Friedrich Freiherr Bronsart von Schellendorf.

Generální inspektor s diktátorskými pravomocemi pro vilayety Suriye (Sýrie) a Beyrut (Bejrút) a pro autonomní sandžaky Kudüs (Jerusalem) a Lübnan Dağları (Horský Libanon) byl Ferik Ahmed Kemal Paşa

Sanitätschef und Telegraphendetachementkommando 1918
k.u.k. Militärstationskommando in Konstantinopel 1916-1918
k.u.k. Etappengruppenkommando in Aleppo 1917-1918
k.u.k. Etappenposten in Bozanti 1916-1917
k.u.k. Etappenposten in Gülek am Taurus 1916-1918
k.u.k. Etappenposten in Islahije 1916-1918
k.u.k. Etappenposten in Rajak 1916-1917
k.u.k. Etappenposten in Tscham-Alan 1916-1917
k.u.k. Etappenposten in Aleppo 1917-1918
k.u.k. Etappenposten in Damaskus 1917-1918
k.u.k. Etappenposten in Karapunar 1917-1918
k.u.k. Etappenposten in Gelebek 1917-1918
k.u.k. Etappenposten in Mamure 1917-1918
k.u.k. Etappenposten in Indschirlik 1917-1918
k.u.k. Etappenposten in Airan 1917-1918
k.u.k. Etappenposten in Derbessie 1917-1918
k.u.k. Etappenposten in Ras-ul-Ain 1917-1918
k.u.k. Etappenposten in Beirut 1918
k.u.k. Etappenposten in Izzet Pascha 1918
k.u.k. Bahnhofskommando in Sirkedji 1916-1918
k.u.k. Bahnhofskommando in Haidar Pascha 1916-1918
k.u.k. Bahnhofskommando in Pawliköj 1916-1918
k.u.k. Bahnhofskommando in Smyrna 1916-1918

Special Truppe und Missionen
Civil Mission Dr. Pietschmann (Skilehrer) 1914-1915
Civil Mission Prelát Dr. Alois Musil (kontakty s arabskými kmeny) 1914-1915
Civil Mission Prelát Dr. Alois Musil (příprava návštěvy císaře Karla) 1917
Botschaftmouche Io 1914-1918
Gruppe von EF (Einjährigfreiwillige) Georg Gondos (velitel nájezdu proti Jemse) 1914-1915

Artillerie-Truppe
k.u.k. 24cm Motor-Mörser-Batterie Nr.9 1915-1918
k.u.k. 15cm Haubitzbatterie Nr.36 1915-1918
k.u.k. Gebirgshaubitzdivision von Marno (přejmenována na Gebirgshaubitzabteilung in der Türkei in 1917) 1916-1918
Ersatzabteilung für die Artillerieverbände 1916-1917
k.u.k. 10cm Kanonenbatterie Nr.20 1918
k.u.k. Gebirgskanonenabteilung in der Türkei 1918

Kommando der k.u.k. Instruktionsdetachements für die Gebirgsartillerie 1916-1918

k.u.k. Instruktionsdetachement Oberleutnant Gomolka 1916-1917
k.u.k. Instruktionsdetachement Leutnant Pokorny 1916-1917
k.u.k. Instruktionsdetachement Oberleutnant Jandesek 1916-1917
k.u.k. Instruktionsdetachement Oberleutnant von Steinhardt 1916-1917
k.u.k. Instruktionsdetachement Oberleutnant Edler 1916-1917
k.u.k. Instruktionsdetachement Oberleutnant Maschauer 1916-1917
k.u.k. Instruktionsabteilung für Gebirgsartillerie 1918
k.u.k. Instruktionsabteilung für Scheinwerfer 1918
k.u.k. Instruktionsabteilung für Minenwerfer 1918
k.u.k. Instruktionsabteilung für Infanteriegeschütze 1918

Kraftfahrtbundesamt und Support Einheiten
k.u.k. Kraftfahrtruppenkommando Türkei I 1916-1918
k.u.k. Kraftfahrtruppenkommando Türkei II 1917-1918
k.u.k. Kraftwagenkolonne Türkei No.1 1916-1918
k.u.k. Kraftwagenkolonne Türkei No.2 1916-1918
k.u.k. Kraftwagenkolonne Türkei No.3 1916-1918
k.u.k. Kraftwagenkolonne Türkei No.4 1916-1918
k.u.k. Autokolonne Türkei No.9 1918
k.u.k. Autokolonne Türkei No.10 1918
k.u.k. Instruktions-Kraftwagenkolonne Türkei No.1 1917
k.u.k. Instruktions-Kraftwagenkolonne Türkei No.2 1917
k.u.k. Instruktions-Kraftwagenkolonne Türkei No.3 1917
k.u.k. Mobile-Kraftwagen-Werkstätte Türkei No.1 1916-1918
k.u.k. Mobile-Kraftwagen-Werkstätte Türkei No.2 1916-1918
k.u.k. Mobile-Kraftwagen-Werkstätte Türkei No.3 1916-1918
k.u.k. Kraftfahr-Ersatzdepot in Konstantinopel 1916-1918
k.u.k. Behelfs-Kraftwagen-Werkstätte in Konstantinopel 1916-1918
k.u.k. Kraftwagen-Zwischendepot in Aleppo 1916-1918
k.u.k. Benzindepot in Konstantinopel 1916-1917
k.u.k. Benzin-Filialdepot in Bozanti 1916-1918
k.u.k. Benzin-Filialdepot in Aleppo 1916-1918
k.u.k. Benzin-Filialdepot in Derbessi 1916-1918
k.u.k. Benzin-Filialdepot in Izzet Pascha 1916-1918
k.u.k. Benzin-Filialdepot in Jerusalem 1917-1918
v roce 1918 byly přejmenovány na "Kraftwagen..."

Medical units
Österreichisch-Ungarisches Spital in Konstantinopel 1916-1918
Spital der Mission des Ungarischen Roten Kreuzes in Konstantinopel 1916-1917
k.u.k. Reservespital in Jerusalem moved to Damascus in 1918 1916-1918
k.u.k. Rekonvaliszentenheim in Ain-Karim 1916-1917
k.u.k. Marodenhaus in Aleppo 1916-1918
k.u.k. Marodenhaus in Konstantinopel 1917-1918
k.u.k. Marodenhaus in Diarbekir 1917-1918
k.u.k. Marodenhaus in Mossul 1917-1918
k.u.k. Marodenzimmer in Tscham-Alan am Taurus 1916-1918
k.u.k. Reservespital in Diarbekir 1916-1917
k.u.k. Krankenzimmer in Mossul 1916-1917
k.u.k. Ambulanz in Bir-Seba 1917
k.u.k. mobiles Feldspital 206 1918
k.u.k. mobiles Feldspital 309 1918
k.u.k. Bakteriologisches Laboratorium mit Salubritätskolonne (since 1917) in Adana 1916-1918

Radiodetachement der k.u.k. Luftfahrttruppen in Konstantinople 1916-1917
k.u.k. Telegraphendetachement in der Türkei 1918
k.u.k. Telegraphen-Kompanie Nr. 266 (2.Zug) 1918
k.u.k. Telegraphen-Baukompanie Nr.49 1918
k.u.k. Feldpostamt Nr. 451 (Konstantinopel) 1917-1918
k.u.k. Feldpostamt Nr. 452 (Aleppo) 1917-1918
k.u.k. Feldpostamt Nr.1067 (Damascus) pravděpodobně jen plánované v roce 1918

IV. turecká armáda

Mezil léty 1916-1918 se v rámci IV. turecké armády se R-U jednotky účastnily bojů na Sinajsko-palestinské frontě proti britsko-australským jednotkám postupujícím z Egypta.

Sídlo štábu: Damascus (1914-1917), pak Haleb (1917-1918)

Velitelé armády: XI.1914-1917 Ferik Ahmed Kemal Paşa

1917-1918 něm. General der Infanterie Erich Georg Ritter von Falkenheyn

1918 něm. General der Kavallerie Otto Freiherr Liman von Sanders

Šéfové štábu IV. turecké armády: XI. 1914-1915 něm. Oberst Franz Freiherr Kress von Kressenstein

1915-1918 něm. Oberst Freiherr von Frankenberg

V roce 1916 by v rámci IV. armády zřízen autonomní turecký 1. expediční sbor, který měl za úkol provést nový útok proti Suezskému průplavu v Egyptě. Tento sbor byl turecko-německo-rakousko-uherský a měl 14 000 mužů.

Velitelem sboru byl: německý Oberst Franz Freiherr Kress von Kressenstein

Jeho zástupcem byl: turecký Yüzbaşi Refet bej

Šéfem štábu sboru byl: R-U Hauptmann Freiherr von Latscher

1. expediční sbor tvořily:

turecký regiment infanterie No.31

turecký regiment infanterie No.32

arabský regiment infanterie No.80

německý Maschinengewehrbataillon (o 8 kompaniích po 6 kulometech)

k.u.k. Gebirgshaubitzdivision „von Marno“

německá Feldhaubitzbaterie 15 cm

německá Feldkanonebatterie 10 cm

2 turecké baterie horských kanónů 6 cm

německá Antiflugzeugkanonebatterie 7,5 cm

německá Feldmörserbatterie 21 cm

Celkově se jednalo kolem 1500 vojáků rakouské monarchie. Poslední rakousko - uherští vojáci, jež bojovali na Blízkém východě, přicestovali ,,domů" zvláštním vlakem a to na vídeňské Jižní nádraží 24.ledna 1919.

Zajímavé je, že celkové ztráty rakousko - uherských sil z této oblasti nejsou známy, celkově jich bude několik stovek.

Zajímavý obrázek z Jeruzalemského feldšpitálu

Juliusz Rómmel

2011-10-29T18:46:00.000+02:00

Narodil se 3.června 1881 v Grodnu, tehdy součást ruské carské říše. Roku 1903 absolvoval v Konstantinově dělostřelecké škole v Petrohradu. V ruské carské armádě dosáhl hodnosti plukovníka. Roku 1917 velí první dělostřelecké brigádě a ještě téhož roku je převelen k 2.polskému sboru, jež se v té době nachází na Ukrajině, kde se právě pokládají jeho základy. Stává se jedním z organizátorů struktury jednotky.

Na konci roku 1917 dochází k bolševickému převratu. V té době velí lehké jízdní brigádě, která je součástí čtvrté střelecké divize generála Zeligowskho. Roku 1918 dochází k jeho zajmutí a je internován v Rakousku-Uhersku. Ovšem i Rakousko-Uhersko se podobně jako Ruská říše rozpadá a téhož roku vstupuje do nové polské armády.

Polsko-bolševická válka a služba v novém Polsku

V té velí 1.pěchotní (legionářské) divizi a roku 1920 založil novou polskou divizi - 1.jízdní divizi. V té době se mladé Polsko nachází ve válce s bolševickým Ruskem. 30.srpna 1920 poráží v bitvě o Komárów bolševického velitele Semjona Michajloviče Budyonnyho, kde bolševické síly přicházejí přibližně o 4000 mužů. V září 1920 se účastní bitvy na řece Niemen v řadách Hallerovy operační skupiny (3.armáda).

Tato vítězství polské jízdy se stávají jedněmi z největších v celé historii.

Roku 1921 jsou definitivně vytlačeny bolševické síly z území Polska. Roku 1922 je Rómmel povýšen do hodnosti brigádního generála a nadále slouží v polské armádě na různých velitelských postech. V letech 1920 - 1923 mu je svěřena úloha Inspektora polské kavalérie, pod hlavičkou jednotky I. armádní inspekce. 1.jízdní divizi ovšem velí až do roku 1924.

V roce 1926 je jmenován generálním inspektorem ozbrojených sil pro zvláštní účely. V této úloze vydrží do roku 1929. V roce 1928 je povýšen do hodnosti generála dywizji (generálporučík). Do napadení Polska Německem roku 1939 vystřídá již pouze dvě velitelské pozice:
1929 - 1935: inspektor armády, Lvov
1935 - 1939: inspektor armády, Varšava

Druhá světová válka a odchod do důchodu

V březnu 1939 je jmenován velitelem armády Łódź, jež je umístěna u hranic s Německem a uzavírá konce severní a jižní fronty. Celkově je celá skupina v nezávidění vhodně umístěny přímo u hranic, což se později kázalo jako fatální tah. Polské pozice, bez přirozené ochrany jsou za svítání 1.září 1939 prolomeny německými jednotkami.

Za této situace, kdy je jeho jednotka již definitivně vyřazena z boje, je Rómmel a jeho spolupracovníci odveleni do Varšavy, do které dorazil v noci ze 7. na 8.září. Zde je mu uloženo velení skupině armád Varšava. To zahrnuje mu podřízenost obranných sil v okolí Varšavy pod velením generála Walerian Czuma a obranných sil v Modlinské pevnosti pod velením generála Wiktora Thommée.

Jako velitel Varšavy a Modlinu dostává rozkaz z nejvyššího velení, aby se držel, dokud mají jeho jednotky jídlo a munici, jak je to jen možné. Jako velitel podepisuje 28.září 1939 kapitulační listinu svých jednotek, které již nejsou schopny, bez dodávek munice a proviantu, dále klást německým jednotkám odpor.
Ještě před podepsáním kapitulace, společně s generálem Michałem Karaszewicz-Tokarzewskim, ustanovuje HS Zwycięstwu Polski, což jsou počátky polského domácího odboje. Po obsazení města německými vojsky upadá generál do zajetí.

Tím se až do konce války stává válečným zajatcem. Posledních pár let války tráví v zajateckém táboře Oflag VII-Murnau. Ten byl v dubnu 1945 osvobozen americkou armádou. Součástí těchto amerických sil byl i polský II.sbor, jehož velení ovšem nemělo o Juliusze Rómmela zájem jako velitele.

Po svém osvobození se vrací zpět do Polska, kde je překvapivě oslavován komunisty jako hrdina. V roce 1947 odešel z armády a strávil zbytek svého života psaním knih. Zemřel 3.září 1967.

Juliusz Rómmel s manželkou

Vyznamenání a ocenění:
Krzyż Komandorski Orderu Wojennego Virtuti Militari
Krzyż Złoty Orderu Wojennego Virtuti Militari
Krzyż Srebrny Orderu Wojennego Virtuti Militari (1921)
Krzyż Komandorski z Gwiazdą Orderu Odrodzenia Polski
Krzyż Komandorski Orderu Odrodzenia Polski
Krzyż Oficerski Orderu Odrodzenia Polski
Krzyż Walecznych – czterokrotnie
Złoty Krzyż Zasługi
Order Krzyża Grunwaldu II klasy
Krzyż Oficerski Legii Honorowej (zezwolenie 1921)
Krzyż Komandorski Legii Honorowej
Krzyż Kawalerski Legii Honorowej

Zdroje:
en.valka.cz
pl.Wikipedie
en.Wikipedie

Polská armáda v září 1939

2011-10-27T18:47:00.001+02:00

Polská armáda byla k 1.září 1939 organizována do sedmi brigád:
-v Modlinu - generál Krukowicz-Przedrzymirski
-v Pomorze - generál Bortnowski
-v Poznani - generál Kutrzeba
-v Lodži - generál Rommel
-v Krakowu - generál Szilling
-v Lublinu - generál Piskor
-v Karpatech - generál Fabrycy

a jedné samostatné operační jednotky, jež byla umístěna v Narewě - generál Mlot-Fijalkowski

a rezervy, tvořených z:
samostatná armáda "pruská" - generál Dab-Biernacki
-tři operační skupiny - Wyszkow, Tarnow a Kutno - všechny zčásti zformovány

Celkem 39 pěchotních divizí, 11 elitních jezdeckých brigád, 3 horské brigády a 2 obrněné motorizované brigády. Tankové síly disponovaly celkem:
-241 tanky a 32 obrněnými vozidly (v Lodži, Krakowu a Karpatech)
-234 tanků a 52 obrněných vozidel (v Pomorze, Poznani, Modlinu a 4 operační skupiny)
-185 tanků (rezervy)

Celkově polské síly zahrnovaly okolo 1.000.000 vojáků (podle úplných plánů mobilizace, která započala 31. srpna, mělo být zmobilizováno 1.350.000 vojáků), kolem 900 tanků, 4300 děl a houfnic a kolem 1120 letadel různých typů.

Tanky
Polská armáda disponovala celkem asi 880 kusy tankové techniky či obrněných automobilů:
-574 TK a TKS tančíky (lehké průzkumné tanky)

-102 tančíků Renualt FT-17
-132 tančíků 7TP

-38 tančíků Vickers 6ton
-49-53 lehkých tanků R-35
-3 lehké tanky Hotchkiss H-35
-90 obrněných automobil wz.28
-13 obrněných automobilů wz.29
-90 obrněných automobilů wz.34

Polské obrněné síly byly organizovány do lehkých tankových praporů (1., 2. a 21.) a lehkých tankových rot (1., 2., 111., 112., 113., 121. a 1 a 2 obrana Varšavy). Navíc mohly býti nasazeny i obrněné vlaky, celkem 11 vlakových souprav, plus další čtyři improvizované, postavené během konfliktu.

Dělostřelectvo

Teritoriální PVO měla k dispozici celkem 314 PL děl:164 x 40mm Bofors vz. 36
80 x 75mm vz. 97
14 x 75mm vz. 44
12 x 75mm vz. 14
44 x 75mm vz. 36

Armádní jednotky pak měly k dispozici celkem 126 PL děl 40mm Bofors vz. 36.

Pozemní síly disponovaly následujícím počtem děl:
-27 x Moździerz 220mm wz. 32 Škoda -900 x houfnice w.1914/19
-341 x houfnice wz.1917 155mm
-1200 x PT dělo Bofors vz.36 ráže 37mm
-24 x horská houfnice wz.1906 ráže 65mm
-1374 x Armata 75mm wz. 1897 Schneider
-466 x Armata 75mm wz. 02/26 "Prawosławna"
-254 x Armata 105mm wz. 13 i 29 Schneider
-38 x Armata 120mm wz. 1878/09/31 a wz. 1878/10/31 Schneider

Letectvo
U bojových jednotek bylo k 1.9.1939 zařazeno celkem cca 408 letounů:
-30 stíhacích PZL P-7a
-20 stíhacích PZL P-11a
-110 stíhacích PZL P-11c
-114 lehkých bombardovacích a průzkumných PZL P-23B „Karaš“
-36 bombardovacích PZL P-37 „Loš“
-49 pozorovacích a spojovacích Lublin R-XIII C/D
-35 pozorovacích a spojovacích RWD-14 „Czapla“
-13 plovákových Lublin R-XIII (hydro), R-VIII (hydro).

Dopravní a spojovací letectvo -cca 102 pomocných letounů:
-62 cvičných RWD-8
-28 civilních RWD-13
-2 dopravních Fokker F VII/3m.

V různém stupni rozpracovanosti a v opravnách se nacházelo cca 280 letounů, které mohly být použity pro doplňování ztrát:
-35 stíhacích PZL P-7
-40 stíhacích PZL P-11
-60 lehkých bombardovacích PZL P-23B „Karaš“
-45 bombardovacích PZL P-37 „Loš“
-30 pozorovacích a spojovacích RWD-14
-70 pozorovacích a spojovacích Lublin R-XIII.

Podle dostupných údajů však polské bojové letectvo obdrželo během celé kampaně jako doplněk pouze asi 70 strojů, a sice 3 x P-7, 5 x P-11, 32 x P-23, 9 x P-37, 21 x RWD-14 a R-XIII.

Když zrovna nebojovali, aneb letci RAF během svého volna

2011-10-26T21:54:00.001+02:00

Pro mechaniky, více než jejich popisy různých manévrů a apod. je více utěšitelný stav jejich munice ve zbraních - prázdné zásobníky. Jejich svěřenci právě prošli jistě těžkou cestou, z níž se všichni vrátili celý. Pár děr od kulometů a kanónů německých bošů zatmelí během krátké chvilky.

Josef Flekal během odpočinku mezi bojovými akcemi

Odpočinek během volna mezi bojovými akcemi

První cesta pilotů směřuje do velitelského baráku. Zde na ně čeká velitel perutě s tzv. ,,Inteligent officer" neboli zpravodajským důstojníkem, jež je důkladně vyslechne, zapisuje si přitom do svého notesu postřehy ze souboje, nároky pilotů na sestřel či poškození onoho či toho letadla a jeho typ, čas a přibližné místo. Na závěr pilotů poděkuje a společně s velitelem perutě směřuje do velitelské budovy.

Na svých ubykacích mnoho pilotů doslova upadá na své postele. Letecký souboj je vyčerpávající jak po fyzické, tak i po psychické stránce. Někteří ihned na místě usínají, jiní směřují do společenské místnosti, kde v krbu plane oheň, jež vytápí celou místnost. Mnoho pilotů usedá do křesel rozmístěných okolo krbu, přičemž v ruce drží knihu, skleničku něčeho silnějšího nebo třeba pouze i čaje. Jiní naopak klid a teplo kolem krbu využívají k tomu, aby spokojeně usnuli.

Svátky a volna během trvání bojového turnusu

Mnozí piloti během volných chvil si jistě kromě odpočinku potřebovali i odreagovat. Mnoho z nich vzpomínalo na dobu, kdy jejich operační umístění dovolovalo si ,,odskočit" do blízkého Londýna, kde to i navzdory německým leteckým útokům žije. Mnoho obchodů, barů, restaurací se snaží i během této těžké doby, v níž se Británie nachází, stále fungovat.

Mnoho českých a slovenských pilotů nachází pobavení v různých londýnských klubech, kde vystupují komici, zpěvačky či skupiny. Pokud se skupince pilotů podaří někde sehnat i dámský doprovod, na hrůzy války si nikdo nevzpomene. Většina jejich leteckého platu od velitelství RAF končí jako útrata za příjemný večer, v níž piloti i jejich společnost ráda zapomíná na utrpení tam nad kanálem La Manche a v okupované Evropě.

Na tuto skutečnost si během onoho večera nikdo nevzpomene. O to hořčí je návrat na základnu, který je opět uvrhne do reality války.

Mnoho letců se nechalo během svého volna zvěčnit - zde piloti 313. čs. perutě

Svátky a volna po skončení bojového turnusu

V britské Royal Air Force bylo zákonem, že pilot, jež nalétá více než 200 operačních hodin, byl stahován do zázemí k pomocným perutím, jež zkoušely nové stroje převzaté z továren, spojovací perutě apod. Lhal bych, kdybych neřekl, že nejednomu letci se od operačního létání nechtělo. Docházelo proto ke změnám a úpravám tzv. Letového notesu, kdy byl každému letci zapsán let, na jakém typu letadla, s jakým volacím označením, doba letu a směr.

Mnoho letců, jež mělo blízko k oné obávané ,dvoustovce´ si proto lety, během níž nezískali např. sestřel nebo jiný druh poškození nepřátelského letadla či pozemního cíle, ani nezapisovali. Přesto mnoha letcům ani tyto finty nepomohly.

Pilot, jemuž se dostalo cti, a přežít 200 operačních hodin ve vzduchu během soubojů, si balí své věci v ubykacích perutě a jeho směr je většinou do nějakých lázní, či hotelu, kde se odreaguje a po dvou týdnech směřuje k záložním jednotkám RAF, které se zabývají výcvikem nováčků, či přeletů nových letadel z továren k operačním perutím. Většina pilotů, jež se účastnila této fáze svého létání v Británii, byla na jednu stranu ráda, že mohli létat a že je nešoupli do kanceláře jako válečného vysloužilce, na druhou stranu si ovšem stěžovali na chybějící adrenalin a napětí během bojových letů nad kanál.

Obecné zaplnění volného času - čtení knih, poslouchání rádia - tak různě zaplnili piloti své volno. Ovšem ne vždy to nějakým ,dobrodruhům´ stačilo. Proto se nesčetkráte stalo, hlavně u našich perutí v Británii, ale nejen u nich, že se dva a více pilotů složilo a pořídilo se motocykl či přímo auto. V době války totiž byla motorová vozidla na příděly pohonných látek, a jejich majitelé se jich rádi zbavovali. Za utržené peníze navíc pořídili důležitější věci - jídlo, šaty...

Díky tomu jste mohli nejednou spatřit pilota v modré uniformě, jak se s kamarády honí po vesnických silnicích sem a tam. Navíc benzín nebyl pro letce tabu jako pro civilisty - po návratu z akce se totiž odčerpávalo palivo přímo na zem, aby letadlo v případě postřelování ze stíhaček, nevybuchlo. Takže i přesto, že podobné užívání ,vojenského materiálu´bylo přísně zakázáno, nejeden letec se na něj proháněl na svém motocyklu/autu.

Za co se mohli letci během volna ,,rozšoupnout?"

Přestože někteří místní obyvatelé kraje, v nichž se daná peruť nacházela, piloty a personál letišť obdarovávala jako připočtením propitých piv ,,na účet podniku" či pozváním na oběd, ne vždy se stalo, že by od placení byli ušetřeni. Jak vlastně na tom byli příslušníci RAF se svou, jak někdy říkali - almužnou?

Mužstvo

Hodnost - Výše odměny (denní, měsíční)

Aircraftman No 2 Class - 0,4,3 (d), 5,19,0 (m)

Aircraftman No 1 Class

- 0,5,0

(d) 7,0,0 (m)

Leading Aircraftman

- 0,6,0

(d) 8,8,0 (m)

Bez daně a poplatků za jídelnu

Poddůstojníci
Hodnost - Výše odměny (denní, měsíční, daň, jídelna)
Corporal          - 0,8,0 (d)   11,4,0 (m)   1,1,8 (d) - (j)

Sergant          - 0,10,0 (d)   14,0,0 (m)   2,1,0 (d)   0,15,0 (j)

Flight Sergant - 0,12,0 (d)   16,16,0 (m)   2,16,0 (d)   0,15,0 (j)

Sergant pilot   - 0,12,0 (d)   16,16,0 (m)   2,16,0 (d) 0,15,0 (j)

Warrant Officer - 0,14,6 (d) 20,6,0 (m)   4,0,0 (d) 0,15,0 (j)

Důstojnící
Hodnost - Výše odměny (denní, měsíční, daň, jídelna)Pilot officer
-acting               - 0,11,0 (d) 17,19,0 (m)   2,9,10 (d) 5,5,0 (j)
-výkonný           - 0,14,6 (d) 22,1,0.5 (m) 3,13,8 (d) 5,5,0 (j)
-administrativní - 0,11,10 (d) 17,19,11 (m) 2,9,10 (d) 5,5,0 (j)

Flying officer
-výkonný         - 0,18,2 (d) 27,12,7 (m) 5,15,2 (d) 5,5,0 (j)
-administrativní - 0,13,6 (d) 20,10,7.½ (m) 3,4,5.½ (d) 5,5,0 (j)

Flight Lieutenant
-výkonný          - 1,1,9 (d) 33,1,6.½ (m) 8,4,4.½ (d) 5,5,0 (j)
-administrativní - 0,19,0 (d) 28,17,11 (m) 6,6,10.½ (d) 5,5,0 (j)

Squadron Leader
-výkonný       - 1,10,10 (d) 46,17,10 (m) 14,4,4½ (d) 5,5,0 (j)
-administrativní - 1,9,0    (d)    44,2,1 (m) 12,19,4½ (d) 5,5,0 (j)
-duchovní        - 0,15,4 (d)   22,18,½ (m) 3,15,10 (d) 5,5,0 (j)

Wing commander
-výkonný - 1,16,2 (d) 55,0,½ (m) 17,9,4½ (d) 5,5,0 (j)

Group Captain
-výkonný - 2,9,10 (d) 75,15,9 (m) 27,5,2½ (d) 5,5,0 (j)

Samozřejmě, že se mohla výše odměn měnit podle různých ohledů - úspěšnosti jednotky, celkové hodnocení. Navíc ženatí muži pobírali větší sumu než svobodný; výkonný letec více než administrativní důstojník atp. Výše zmíněné finanční ohodnocení bylo pouze tabulkové, aby si nepřišel nějaký Flying officer nepřišel stěžovat, že má stejný plat jako ,,nějaký" Sergant....

Německé protitankové zbraně netradiční konstrukce

2011-10-25T20:15:00.002+02:00

PWK 8H 63
(Panzerwurfkanone)

8cm PAW (Panzerabwehrwerfer) 600 (též Panzerwurfkanone PWK 8 H 63) byl vyvinut firmyou Rheinmetall. Původně bylo určeno pro střelbu speciálním projektilem, stabilizovaného malými stabilizačními ploškami (Werfergranaten-Patrone 4462).

Princip její činnosti byl následovný:
-při odpalu se inicovala pohonná nálož o hmotnosti 0,36kg, jež byla uložena v zadní části naboje. Následný výbuch vyvinul tlak asi 1100at, který byl redukovaný perforovanou platnou.

Po nárustu tlaku nad 550at se zlomil pojistný kolík a došlo k vystřelení projektilu. Toto řešení umožňovalo vyrobit lehčí hlaveň a tak zredukovat hmotnost společně s náklady na výrobu.

První dodávky na frontu se uskutečnily během ledna 1945, většinu děl dodala firma Wolf z Magdeburgu. Hlavními uživateli se staly Panzer-Grenadier-Regiment 30 a 31. Koncem války obě jednotky disponovaly celkem 105 kusy, přičemž celkový objem vyrobených děl nepřesáhl 260 kusů.

Technické údaje:
Hmotnost – 610kg
Délka hlavně – 2980mm
Délka náboje – 620mm
Ráže – 81,4mm
Hmotnost náboje – 7,0kg
Hmotnost střely – 2,3kg
Úsťová rychlost – 520m/s
Účinný dostřel – 500m
Průraznost – 145mm RHA

10cm PAW (PWK-10 H 64

Další zbraní byl 10cm PAW (PWK-10 H 64), vyvinutý firmou Krupp. Pracoval se zvláštní nadrozměrnou (resp. dvojitou) prachovou komorou. Okolo hlavní komory byla další komora - expanzní, která byla s hlavní spojena množstvím malých otvorů. Prachová náplň byla umístěna okolo dříku samotné střely. V lednu 1945 začal vývoj zvětšené verze 15cm PWK, ovšem možné zkoušky zhatil konec války.

Technické údaje:
Hmotnost – 900kg
Délka hlavně – 2400mm
Hmotnost střely – 6,6kg
Max. dostřel – 5000m

Účinný dostřel – 1000m
Průraznost – 200mm RHA

Hammer
„Hammer“ byl jakýmsi mezistupněm mezi Panzerschreckem a PAW/PWK kanóny. Jeho konstrukce reflektovala požadavky na zvýšení dostřelu Panzerschrecku na 500m. Byl výrobkem firmy Rheinmetall a konstrukčně to byl kanón bez prachové komory – pohonná náplň byla umístěná okolo dříku samotné střely. Tou byl modifikovaný Werfergranate 5071.

Zbraň byla vyvíjená od října 1943, ale vývoj byl začátkem roku 1944 zastaven, protože zbraň nesplnila zadaná kritéria, především dostřel.

Technické údaje:
Délka hlavně – 2200mm

Ráže – 81,4mm
Dostřel – 300m

V prosinci 1944 došlo k obnovení vývoje systému Hammer, přičemž ale od začátku došlo k několika zásadním změnám a přejmenování na „Panzertod“. Především byla zvětšena ráže a přidána extra hnací náplň, tentokráte už za tělo střely. Tím se zbraň stala příliš těžkou. Proto došlo k rekonstrukci hlavně, nábojové komory a granátu, který byl zvětšený a dostal vodící lamely.

Tato konstrukce už plně odpovídala požadavkům. Její přesnost byla vynikající:
-na 500m 50% střel zasahovalo čtverec o 1x1m. Do konce války se však podařilo vyrobit a vyzkoušet pouze dva prototypy.
-zajímavostí zbraně byly minimální rozměry a hmotnost. Výška byla pouhých 350mm!

Technické údaje:
Hmotnost – 45(!)kg
Délka hlavně – 1365mm
Délka náboje – 725mm
Ráže – 105mm
Hmotnost střely – 4,2kg
Úsťová rychlost – 540m/s
Účinný dostřel – 500m
Průraznost – 160mm RHA

Závěr:

Málo známou zkutečností rovněž je, že Němci na konci války vyvinuli kumulativní granáty u kterých byly eliminována rotace, snad se jich pár použilo i frontově. Rotace snižuje výrazně průbojnost (narušuje soudržnost paprsku vzniklého výbuchem) proto třeba má kumulativní granát z 88mm kanonu průbojnost jen něco okolo 90mm, ale Panzerschreck stejné ráže 150mm.

Zde je jen přece štěstí pro Spojence, že Němci nedokázali výrobu této munice rozjet naplno a nezavedli ji do výzbroje již o rok dříve.

Zimní válka v číslech, aneb matematika ve válce

2011-10-23T20:17:00.001+02:00

Otazníky nad sovětským neúspěchem v Zimní válce:

Proč vlastně Stalin odstoupil od dobytí Finska, když byl tak blízko cíli???

1. důvod: Stalinovi se stala hrozbou možná Britsko-francouzská intervence. Možností bylo i možné spojenecké bombardování sovětského zázemí včetně ropných polí.....

2.důvod: Sovětský svaz byl nucen ukončit boje nejen na popud Francie a Británie, ale i jeho spojence Německa. Nevíte proč?

3.důvod: Považoval finskou armádu za horší než ve skutečnosti byla. Děsivé ztráty jeho armád způsobené Finy jej nutila změnit představy o finské armádě

4.důvod: Už jen zmíněné ztráty Rudé armády ho nutili k opuštění bojových akcí.

5.důvod: Pokud měla Rudá armáda už jen v zimě nepředstavitelné ztráty a nedokázala zničit Finy během této doby, pak by se na jaře vše mohlo změnit doslova v katastrofu, kdy se ve Finsku mění ledové pláně v obrovská jezera a bažiny a tím by se krajina změnila v jednu velkou past, kdy by se celé divize mohly doslova potopit....

Stavy obou armád během doby 30.11.1939-13.března 1940:
Finská strana:
Nasazeno:
-250 000 vojáků
-30 tanků
-130 letadel

Ztráty:
-asi 67 000 vojáků (22 830 mrtvých a 44 200 těžce raněných)
-70 letadel
-16 obrněných vozidel a tanků

Finská strana ztratila 20% svého početního stavu.

Abychom si udělali představu, řekněme si finské ztráty po jednotlivých měsících:
Prosinec 1939 – 13 200 mrtvých a raněných.
Leden 1940 – 7 700 mrtvých a raněných.
Únor 1940 – 17 200 mrtvých a raněných.
Březen 1940 – tedy jenom 13 dní – 28 900 mrtvých a raněných.

Ze sovětského zajetí se vrátilo 847 vojáků.

Sovětská strana:
Nasazeno:
-1 000 000 vojáků
-3 000 tanků
-3 800 letadel

Ztráty:
-126 875 mrtvých a pohřešovaných (podle posledních přiznaných údajů ruskou stranou. Čísla udávaná SSSR se do dnešních dnů neuvěřitelně zvětšují)
-264 908 zraněných
-5600 zajatců

Ve ztrátách pak uvádí, že z celkového počtu 1 500 000 vojáků vyslaných do Finska jich prý 1 000 000 nepřežil. Ale i tento údaj je zřejmě přehnaný. Rozpory samozřejmě jsou i ve zničené technice. Rudá armáda uváděla 600 letounů a 2 000 tanků. Maršál Mannerheim uvádí, že Sověti ztratili 1 000 letadel a 2 300 tanků a obrněných vozidel.

Čísla je třeba brát s rezervou, ale je jasné, že za tak krátký čas (30. listopad 1939 – 13. březen 1940), jsou zvláště z Ruské strany ztráty děsivé. Ale i pro tak malý národ, jako Finsko (ve své době okolo 4 000 000 obyvatel), byly jejich ztráty velké.

Ovšem finská strana odhadovala sovětské ztráty pouze(!) mezi 400-600.000 mrtvých a zajatých. Ani jedna ztrata neudávala ovšem záměrně skutečné údaje a každá ze stran své ztráty snižovala, zatímco nepřítel utrpěl větší, než ve skutečnosti.

První takové nepravdivé údaje uvedl Molotov po skončení Zimní války, když prohlásil, že Finové měli 60 000 mrtvých a do toho prý nepočítá ty, kteří zemřeli na utrpěná zranění. O ztrátách Rudé armády (prý z údajů generálního štábu) řekl, že měla 48 745 mrtvých a 150 863 raněných. Klasická propaganda – zveličím ztráty nepřítele a snížím ztráty své. Dle Molotova by tak Finové měli 1,5x větší ztráty než Sověti.

V roce 1992 se objevují údaje ze sovětských pramenů:
-Rudá armáda nenávratně ztratila za 3 měsíce bojů 126 875 lidí a měla 188 671 raněných, 58 370 nemocných a 17 867 omrzlých.
-Jmenná kartotéka ruského státního vojenského archívu říká, že Sověti měli těch mrtvých 131 476.

N. S. Chruščov ve své době říká :
„Rudá armáda přes nanejvýš příznivé podmínky dokázala zvítězit s obrovskými potížemi a mimořádnými ztrátami, takže vítězství za takovou cenu je vlastně porážkou.“

Ve ztrátách pak uvádí, že z celkového počtu 1 500 000 vojáků vyslaných do Finska jich prý 1 000 000 nepřežil. Ale i tento údaj je zřejmě přehnaný. Rozpory samozřejmě jsou i ve zničené technice. Rudá armáda uváděla 600 letounů a 2 000 tanků.

Maršál Mannerheim uvádí, že Sověti ztratili 1 000 letadel a 2 300 tanků a obrněných vozidel. Čísla je třeba brát s rezervou, ale je jasné, že za tak krátký čas (30. listopad 1939 – 13. březen 1940), jsou zvláště z Ruské strany ztráty děsivé.

zdroje:
wikipedie (česká, anglická)
fronta.cz
army.cz
druhavalkasvetova.euweb.cz
panzernet

Vyhlášení válečných stavů na konci roku 1941

2011-10-23T19:09:00.001+02:00

Vstup Spojených států amerických do války na straně spojenců doslova zamíchal kartami. Velká Británie získala mocného spojence pro vedení svých operací, který disponoval nedotknutým průmyslem a vojenským potenciálem.

8.prosince

Japonsko vyhlásilo válku USA, Velké Británii, Kanadě a Austrálii. Japonsko obdrželo vyhlášení válečných stavů od těchto států.
Mandžukuo oznámilo válečný stav s USA a Velkou Británií
Nikaragua a Nizozemská východní Indie vyhlásily válku Japonsku
Kanada, Nizozemsko, Indie a československá exilová vláda oznámili válečný stav s Finskem
Sovětský svaz potvrzuje pakt s Japonskem o neútočení nadále za platný
Brazílie oznámila pakt přátelství s USA, ale vojensky vyhlásila neutralitu (vstup do války 22.6.1942 po potopení šesti brazilských obchodních lodí německými ponorkami)

9.prosince

Egypt, Dominikánská republika, Haiti, Honduras, Kuba, Salvador, Mexiko a Panama vyhlásily válečný stav s Japonskem

10.prosince

Nový Zéland, Jihoafrická unie, Guatemala, Bolívie, Indie a Kolumbie vyhlásily válku Japonsku
exilové vlády Nizozemska, Francie a Belgie oznámily válečný stav s Japonskem

11.prosince

Německo, Itálie a Albánie vyhlásily válku USA
Dominikánská republika, Haiti, Honduras a Salvador vyhlásily válku Německu a Itálii

12.prosince

USA vyhlásily válku Německu a Itálii
Kuba, Nikaragua, Haiti, Honduras a Salvador vyhlásily válku Německu a Itálii
Bulharsko, Chorvatsko a Slovensko vyhlásily válku USA a Británii
Rumunsko a Maďarsko vyhlásily válku USA

16.prosince

československá exilová vláda oznámila, že je ve válečném stavu se všemi zeměmi vedoucími bojové operace proti USA, Británii a SSSR

19.prosince

Nikaragua vyhlásila válku Maďarsku, Rumunsku a Bulharsku

20.prosince

Belgická exilová vláda vyhlásila válku Japonsku

24.prosince

Haiti vyhlásilo válku Maďarsku, Rumunsku a Bulharsku

Vstupem USA do války se stala evropská válka a čínsko-japonský konflikt doslova světovým konfliktem. To způsobilo, že v Africe se na straně Britů objevili Svobodní Francouzi, Čechoslováci, Poláci, Australané, Zélanďané, Američené. Proti nim stáli Němci a Italové.

V Pacifiku se hlavními aktéry stalo Japonsko, USA a Británie, přičemž válečné operace proti sobě vedli Japonsko s Nizozemskem, Austrálií, Novým Zélandem a koloniemi Holandska, Británie a Francie.

Vstup malých států do války ovšem jen málokdy sloužil k přímým vojenským účelům. Jejich představitelé si spíše chtěli zajisti ochranu velkých států v případě agrese ze strany jiného státu, či sloužily díky své poloze jako strategické území ve válce, např. Panama. Satelity Německa v Evropě naopak vedly se Spojenci otevřenou válku, např. Slovensko a Rumunsko, jež měly svoje expediční sbory v Sovětském svazu a jejich letectva se účastnila na protivzdušné obraně Evropy proti angloamerickým leteckým svazům.

Motorgeschütz Burstyn

2011-10-23T18:51:00.000+02:00

Náčrt bokorysu tanku s technickými údaji a ukázkou možnosti překonání zákopu

Již několik roků před prvními tanky britské konstrukce navrhl podobný stroj důstojník C.K. armády Oberleutenant Günther Burstyn. Během vývoje se inspiroval americkým traktorem Holt na pásovém podvozku. Na podobně řešeném podovzku tedy navrhl vozidlo pojmenované Motorgeschütz.

Na těchto základech postavil model a v říjnu 1911 jej zaslal rakouskému zbrojnímu úřadu. V měřítku 1:1 mělo vozidlo dosahovat následujících rozměrů:
-3.5m dlouhé
-1.9m široké
-1.9m vysoké

Jeho předpokládaná rychlost v terénu měla býti pravděpodobně 8 km/h a na zpevněném povrchu celých 29 km/h.Pohonnou jedntku měl tvořit motor o sile 60 koní, převzatý z nákladního automobilu. Aby vozidlo mohlo překonávat zákopy, bylo vepředu i vzadu vybaveno ocelovými lyžemi, jež byly zakončené koly. Výzbroj mělo představovat dělo ráže 30-40mm v mělé otočné věži.

Burstyn v dopise, určený pro vojenský úrad upozorňoval, že vozidlo je schopné překonávat
-zákopy
-ostnatý drát
-a byl schopen likvidovat palebné postavení nepřítele

Ovšem komise rakousko-uherské armády projekt zamítla a díky tomu, že vynálezce nedisponoval potřebnými ,,přáteli na vyšších místech" u úřadů, či v továrnách, skončil tento nadějný koncept, jež předběhl svoji dobu, pouze ve stádiu modelu a projektu.

Technické údaje:
Délka: 3.5m
Šířka: 1.9m
Výška: 1.9m
Motor: spalovací o výkonu 60 koní
Výzbroj: Rychlopalný kanón malé ráže (pravděpodobně 30-40mm)

Záběr pravděpodobně z nějakého filmu

Obrněný automobil Škoda vzor 1907 (prototyp)

2011-10-23T18:35:00.000+02:00

Tento automobil vznikl jako soukromá iniciativa firmy Škoda. Už předtím se firma pokoušela dostat mezi společnsoti zabývající se výzkumem nových pokrokových konstrukcí. Možná i proto v roce 1905 oslovila firmu Daimler, která armádě neúspěšně nabízela svůj produkt Austro-Daimler Panzerkraftwagen.
Později Daimler od spolupráce odstoupil, ale Škoda vyvinula vlastní návrh obrněného automobilu. Podvozek měl dvě tuhé nápravy, odpružení podélnými listovými pery a náhonem na zadní nápravu.

Pancéřování stroje bylo lehké - pacéřovým plechem o sile 3mm. Motor mohl být během jízdy chlazen vzduchem, když situace dovolovala odklopení ochraných plechů. V bojovém prostoru se plechy sklopily.

Korba vozidla byla systému pancéřované vany nekryté seshora. Řidič seděl na výše položené sedačce, přičemž mu pro úplný výhled z vozidla chyběl průzor. Vozidlo disponovalo celkem 6 střelišti na otočných čepech, umístěných následovně (proporcionálně):
- 2 vlevo
- 1 vpředu
- 2 vpravo
- 1 vzadu

Výzbroj byla tvořena dvojicí kulometů Škoda ráže 8 mm. Zásoby munice tvorily 4 schránkypo 510 nábojích, umístěných uvnitř vozidla. Dále bylo vozidlo vybaveno dvojicí dvjnožek, pro případné použití kulometů mimo vozidlo.