pondělí 17. září 2012

Kapitulace Kréty 1945


Historie Kréty do roku 1941:

Kréta (též Candia, řecky Κρήτη, anglicky Crete) je největší řecký a celkově pátý největší ostrov ve Středozemním moři zahrnující čtyři řecké prefektury - Iraklio, Chania, Rethymnon a Lassithi. Podle starořeckých mýtů je Kréta považována za místo zrození Dia - vládce olympských bohů. Hlavní město je Iraklio, dalšími významnějšími městy jsou Chania, Rethymnon a Ágios Nikólaos, která zároveň představují centra jednotlivých prefektur.

Od konce roku 1204 město spravovala Benátská republika, dále pak roku 1669 Osmanská říše po dvaadvacetiletém obléhání dobyla Heraklion. V 19. století probíhal boj za připojení Kréty k Hellénskému království, v roce 1898 dostal ostrov díky intervenci Velké Británie vlastní samosprávu (tehdy klesl podíl muslimů z asi 45% na 11%), roku 1913 byl ostrov oficiálně podstoupen Řecku.


Kréta v letech 1941-1945:
V květnu 1941 padla Kréta po těžkých bojích mezi spojeneckými jednotkami a jednotkami německých výsadkářů do německých rukou, přičemž do zajetí upadlo mnoho tisíc spojeneckých vojáků. Jako okupační síly byly na ostrově umístěny hlavně svazky italské armády a německé jednotky udržovala dozor nad velkými městy. Stejně jako na jiném okupovaném území se ani Krétě nevyhnuly perzekuování na civilistech za partyzánské akce a pronásledování Židů. Za německé okupace byla v červnu 1943 torpédována britskou ponorkou HMS Vivid off Santorini transportní loď Tanaiss, která přepravovala židovské rodiny z Kréty na pevninu pro jejich další deportaci do táborů. Zemřely členové rodin následujících jmen:
Avigades, Alhanati. Amar, Angel, Akkos, Attia, Belleli, Yannis, Dentes, Depas, Evlagon, Elhai, Fermonem, Fortis, Frankis, Franco, Haskel, Hanen, Ishaki, Koen, Konen, Kounio, Levis, Leon, Minervo, Minionis, Molho, Osmos, Papousado, Politi, Sarphati, Savaton, Sereno, Sezana, Trevezi

Celkem z celé Kréty přežilo pouze 25 obyvatel židovského vyznání.



Celková situace okupačních jednotek na Krétě ovšem nebyla nijak růžová ani pro okupační jednotky. Kréta byla mimo hlavní bojové zóny, čili nepřitahovala tolik Hitlerovi pozornosti. Místní posádka si musela vystačit z místních zásob, občas byla zásobována za pomoci kořistních letadel B-17 a Lancester.

Správu nad Krétou si po jejím obsazení rozdělili Němci s Italy následovně:
Němci - tři západní  prefektury na ostrově - Chania , Heraklion a Rethymno se sídlem v Chania
Italové - nejvýchodnější prefekturu Lasithi (do září 1943)


První německou okupační jednotkou se stala 164. pěší divize Wehrmachtu (Festungs-Division Kreta - FDK), která byla později rozdělena na dvě části:
-pevnostní brigádu Kréta (Festungs-Brigade Kreta - FBK)
-164. lehkou divizi (odeslána do Afriky)

Do kapitulace v září 1943 byla hlavní okupační jednotkou italské armády:
-51. pěší divize "Siena" (pod velením generála Carta Angelico)


Po 30.říjnu 1944 - posádka na Krétě:
-11828 Němců
-4737 Italů

Po vystoupení Itálie z války (resp. její přidání se na stranu Spojenců), německé jednotky začaly s odzbrojováním italských jednotek, jejich činnost ovšem pokračovala až do konce války, hlavně v rámci pomocných služeb, budování letišť, opevnění atd. Se zhoršující se situací Německa ovšem bývala osádka na Krétě oslabována na úkor jiných bojišť. Největšího počtu vojáků na ostrově bylo dosaženo v roce 1943 (75 000 mužů) s možností spojeneckého vylodění (OKW předpokládalo vylodění ve Francii, Itálii nebo na Krétě a Řecku).

Do 13.října 1944 se ovšem Němci z prefektur Heraklion a Rethymnon stáhli, aby mohli lépe hájiti prefektury Lasithi a Chania, ve kterých zůstali až do kapitulace. Části Němci vyklizené Kréty byly poté obsazeny slabými smíšenými britsko-řeckými jednotkami, které zde udržovali pořádek. K žádným bojům zde nedošlo.

V letech 1943-44 vystřídala 164.lehkou divizi v její úloze na Krétě 22.pěší divize, která z Kréty odešla na konci roku 1944. 27.října 1944 Hitler nařídil evakuaci Egejských ostrovů, přičemž na ostrovech měly zůstat pouze malé posádky:
Kréta: 11828 Němců a 4737 Italů
Rhodos: 6356 Němců a 4097 Italů
Kos: 3228 Němců a 611 Italů
Leros: 1102 Němců a 809 Italů
Milos: 620 Němců
Tilos: 266 Němců
Kalymnos: 193 Němců

Během německé kapitulace bylo na Krétě stálá posádka čítající přes 10 000 německých vojáků. 12.května 1945 podepsal velitel německých vojsk na Krétě kapitulaci na základě prohlášení OKW o bezpodmínečné kapitulace všech německých ozbrojených sil. Ještě do konce června se na ostrovech vyskytovali ozbrojení němečtí vojáci, kteří zde udržovali dozorskou službu proti komunistickým partyzánům až do příchodu britských a řeckých jednotek.


Jednotky umístěné na Krétě:
Festungs-Division 133 (GenLt Klepp)
• Grenadier-Regiment 733 {I./ & II./}
• Grenadier-Regiment 746 {II./ & III./}
• Artillerie-Regiment 619 {I./ & II.[Geb]/}
• Pionier-Bataillon 133
• Nachrichten-Abteilung 133
• ..........133
Panzer-Abteilung „Kreta“ [1 - 2 coys] from 5./PzR 31 & captured British & Italian tanks
Stabskompanie -
Panzer-Zug - 2 Pz Ib, 3 Hothckiss (f), 2 Somua (f), 1 5cm Pak (Sfl)
Nachrichten-Zug - 2 PzBefWg I.
Pionier Halb-Zug
Krad-Zug
Werkstatt-Zug
1.Kompanie - 1 PzBefWg I, 10 Pz II, 5 Pz III/kz & lg, 4 Pz IV/lg (L/43)
2.Kompanie - 12 Hotchkiss (f), 3 Somua (f), 6 Pz IV/lg (L/43)
The battalion had 11 offciers, 149 NCO, 308 men and 23 HiWi (mostly Italian it appears).
By 26 September 1944 the Pionier Halb-Zug and the Krad-Zug had been disbanded and the 6 PzKw-IV in 2. Kompanie were transferred to 1. Kompanie, while one of the Somua of 2. Kompanie went to Stabskompanie.
Heeres-Küsten-Artillerie-Regiment „Kreta“ {I./ II./ & III.}
Marine-Artillerie-Abteilung 520 (5 Btty's)
Marine-Grenadier-Bataillon „Kreta“ (personal from 2 dissolved MArtBt & other navy soldiers)
Küsten-Sicherungs-Flottille „Kreta“
Flak-Regiment 58(mot) ??  nebo II./Flak-Regiment 23(mot) ??
Luftwaffen-Grenadier-Bataillon „Kreta“ (personal from LuNaAbt „Kreta“ & other airforce soldiers)


Zdroje: shealtiel.com
feldgrau.net, en.wikipedia.org
phorum.gr

neděle 16. září 2012

Polní houfnice 10 cm vzor 1914 a vzor 1914/19


České podnikové označení: Polní houfnice 10 cm vzor 1914 nebo též:
-10 cm M. 14 Feldhaubitze ("100mm Model 1914 Field Howitzer") - rakousko-uherské označení 1914-1918
-Obice da 100/17 modelo 14 - italské označení 1919 - 1943
-10cm leichte Feld-Haubitze 315 (Italienische) nebo 10 cm leFH315 (i) - německé označení italských děl v něm. armádě 1943-1945



Vývoj a nasazení v letech 1914-19

Škodovy závody v Plzni od svého vzniku si vydobyly pověst úspěšné zbrojovky, hlavně díky výrobě námořních děl. Ovšem ohledně polích děl nebyla u rakousko-uherské armády moc úspěšná při zavedení nového lehkého kanónu do výzbroje. Po zavedení kanónů vzor 5 a modernizované verze vzor 5/8 vídeňské zbrojovky, se plzeňský podnik zaměřil na výrobu horských kanónů a houfnic.  Názor na zavedení tohoto druhu zbraně do výzbroje přesvědčilo rakousko-uherské velení i výkony kanónů těchto typů i rozmáhající se zahraniční zájem o tyto zbraně - Turecko objednalo v roce 1913 lehké houfnice v ráži 10.4 cm, označené jako typ T v počtu 48 kusů a Čína 18 houfnic v ráži 10.5 cm, označené jako typ CH.

Po vypuknutí války v červenci roku 1914 si rakousko - uherské velení uvědomilo, že přestože jsou kanóny vzor 5 a 5/8 poměrně účinným dělem, nejsou schopny zastáti funkce houfnicového typu. První bitvy v Srbsku prokázaly, že armádě scházejí moderní děla schopná paleb vrchní skupinou úhlů, umožňující palbu ze zakrytých postavení s dostatečným účinkem, přitom však lehká a mobilní, aby mohla sledovat pěchotu. Shodou náhod se zde již ovšem podobné dělo objevilo - a to dokonce před válkou!

Proto došlo k zabavení dodávek pro Turecko a Čínu a houfnice staly se výzbrojí dělostřeleckého oddílu, přičemž se na frontě velmi osvědčily. Proto bylo rozhodnuto o výrobě pro R-U armádu pod označením 10 cm Feldhaubitze M.14. Tím dostalo Rakousko-uherské dělostřelectvo nejlepší lehkou houfnici té doby. Měla všechny atributy moderní dělostřelecké konstrukce:
-kapalinovou zákluzovou brzdu
-zpruhový vratník s vyvažovači
-lafetový štít
-nezávislý bubínkový zaměřovač
-vodorovný klínový závěr

Jedinou nevýhodou byla hlaveň z ocelového bronzu vyráběná vídeňským Arsenálem, kterou prosadila vojenská zpráva. Od roku 1916 do konce války však byly v důsledku nedostatku barevných kovů již osazovány pouze ocelové hlavně s vyměnitelnou duší firmy Škoda. Rovněž paleta munice pro dělo byla rozmanitá:
-granáty vz.14/9
-G-šrapnely vz 14 s olověnými nebo ocelovými kuličkami
-časovaný granát vz. 15

V plzeňské Škodovce bylo v době války vyrobeno 6458 hlavní a 4077 lafet a další stovky kusů byly vyrobeny v uherské dělovce v Rábu. Houfnice vz.14 se výrazně podílely na bojích až do závěru války. Po skončení války zařadila do výzbroje tuto houfnici řada států, hlavně nástupnických po Rakousku-Uhersku:
-Československo
-Itálie
-Maďarsko
-Polsko
-Rakousko
-Rumunsko

Polní houfnice 10 cm vzor 1914/19

Československé houfnice 1914/19

Krátce po vzniku Československa se rozjela výroba děla pro československou armádu v počtu 85 kusů. Než přišly první kusy, dorazily do mladé republiky čs. legie z Itálie, které ve své výzbroji měly jak italské Obice da 100/17 modelo 14, tak původní rakousko-uherské typy vzor 1914. Hlavních bojů se zúčastnily na Těšínsku, kde pomohly zadržet polský útok, tak hlavně na Slovensku. Zde se houfnice vz.14 objevily na obou stranách fronty. Několik maďarských děl se dokonce československým jednotkám podařilo ukořistit.

Další křest ohněm si československé houfnice prodělaly po útoku maďarských bolševiků na Slovensko v květnu a červnu roku 1919. Část děl byla ztracena, několik kusů bylo naopak ukořistěno nepříteli. Po ukončení bojů na slovenském bojišti se lehké polní houfnice vz.14 v nové mírové organizaci, platné od 15. června 1920, staly výzbrojí druhého a později třetího oddílu dělostřeleckých pluků 1-12 a oddílů dělostřeleckých pluků 51.-54.

V průběhu 30. let se rozjel výrobní program na náhradu za vz.14/19, z čehož vyšel vz.30. Přesto až do září 1938 k jejímu nahrazení nedošlo.Na podzim onoho osudového roku se 10 cm Houfnice vz 14/19 nacházela ve výzbroji Dělostřeleckých pluků 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10, 11, 12, 13, 14, 15, 18, 19 a 202. Osádky byly údajně připraveny ihned zasáhnout do bojů a morálka a výzbroj byly na vysoké úrovni.


Houfnice v jiných zemích

Polní houfnici vzor 1914 využívala Itálie pod označením Obice da 100/22 modello 14/19 až do roku 1943, přičemž je využila během bojů ve Španělsku (1936-39), kde ji získali i španělští nacionalisté (jako kořistní i málo kusů Republikáni), Africe (1940-43) a kontinentální Evropě od Francie po Sovětský svaz. Těchto houfnic bylo použito i proti Spojeneckým jednotkám v Itálii, po italské kapitulaci je využívali jak Spojenci, tak jednotky Italské sociální republiky (severní Itálie) i jednotky německé.

V samotné německé armádě v letech 1938-1945 sloužilo několik různých verzí tohoto děla:
-Obice da 100/22 modello 14/19 (italská)
-10cm leichte Feld-Haubitze 14/19 (Tschechische) (československá)
-10cm leFH 14/19 (p) (polské)
-10cm leFH 318 (g)  (řecké)
-10cm leFH 316 (j)  (jugoslávské)
-10 cm leFH 14(ö) (rakouské)

Německá armáda tyto děla využívala od roku 1938 (rakouská a čs. výzbroj), během napadení Polska (1939), Západního tažení (1940), přepadení Balkánu a SSSR (1941) až do konce války. V knize o generálu Karlu Klapálkovi "Muž který velel mužům" je zmínka, že naši našli někde v nějaké opuštěné stodole, baterii těchto houfnic.

Po anšlusu Rakousko získala německá branná moc několik desítek kusů děl z rakouského arzenálu:
-typ M14 Feldhaubitzen  55ks
-typ M14/37 Feldhaubitzen  76ks


Úspěšná  modernizace


Potřeba modernizace tohoto děla byla zřejmá v čs. armádě ihned po vzniku republiky. Hlavní úpravy spočívaly v prodloužení hlavně na z 19 na 24 ráží, čímž byl za použití nové munice vz.21 prodloužen dostřel z 8100 m na 9900 m. Mimo jiné byl kanón opatřen regulátorem zákluzu, vyvažovačem se zpruhami, rozvodovou kulisou a regulátorem předkluzu. Došlo také k některým drobným zlepšením, jako například k zesílení nápravy, náměrového hřídele a nápravových sedátek.

Modernizace proběhla v letech 1919-1921 a výroba vyprodukovala během let 1921 - 1934 více než 2000 kusů. Domácí armáda si ponechala 605 kusů, zbytek šel na export do států Malé dohody (Jugoslávie, Rumunsko). Tato houfnice byla od poloviny třicátých let v Čs. armádě nahrazována 10 cm lehkou houfnicí vz. 30, ale na podzim osudového roku 1938 se 10 cm Houfnice vz 14/19 nacházela ve výzbroji Dělostřeleckých pluků 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10, 11, 12, 13, 14, 15, 18, 19 a 202.

Po březnu 1939  ukořistila německá armáda 381 kusů houfnice, na Slovensku zůstalo rovných 221kusů. Houfnici vz.14/19 využívaly rovněž státy jako: Maďarsko, Řecko, Německo. Tři kusy z výzbroje bývalé čs. armády měly ukořistit maďarské jednotky během války v březnu 1939.

Slovenská armáda rovněž využila děla vz.14/19, hlavně na východní frontě. Zajímavostí je, že s tímto dělem slovenská armáda udělala postřelovací zkoušky proti sovětské technice, konkrétně proti lehkému tanky řady BT a slavnému T-34 za použití novější munice vz.30. Přestože houfnice oběma strojům zničila podvozek, postřelovací zkoušky proti pancíři nebyly učiněny.
Posledního bojového využití na Slovensku se zřejmě dočkala v Národním Povstání.

Po skončení války se ještě využívala krátce u poválečné armády. Byla zařazena na stupni vojenská oblast nebo tzv. zálohy Hlavního velení.
Ještě k 1. únoru 1949 jich bylo ve výzbroji 24 kusů, to by naplnilo přibližně:
- jeden dělostřelecký pluk (případně brigádu bez plukovního stupně) po 3 oddílech
každý oddíl : 2 baterie po 4 houfnicích.
Třetí baterie byla rámcovaná bez techniky.



Italská verze Obice da 100/17 modello 14


Střelivo :
původní pro vzor 14 : Granáty ostré 10 cm vz .14/9
                                 Granáty ostré 10 cm vz . 15  
                                 ( hmotnost 13.76 kg, 1505 g.litý tritol )
                                 G. – šrapnely ostré 10 cm vz . 14        
                                 ( hmotnost 13.6 kg,,263 g.litý tritol)
                                    
                                  Nábojky ostré 10 cm vzor 14
                                      ( šest náplní )

Nové pro vzor 21:       10 cm ostrý minový granát vz.21           
                                 10 cm ostrý g.- šrapnel vz.21                 
                                 10 cm ostrá nábojka vzor 14
                                                    ( šest náplní)  
                             

Nové vzor 30 :             10 cm ostré nárazové granáty vz..30
                                  10 cm ostré časovací granáty vz.30
                                  10 cm ostré šrapnely vz.30
                                  10 cm ostré nábojky vz.30
                            ( sedm náplní ,nálpně číslo sedm se nesmělo užít)



 Hlaveň                                             vzor 14          vzor 14/19
Ráže mm                                              100               100
Délka hlavně                                       1930             2400
Délka drážkované části mm                 1511,5         1899
Velikost spalovacího prostoru              1,33              1,6
Počet rýh                                              36                 36
Hlouba rýh mm                                     1,1                1,1
Šířka rýh mm                                        6,2                 6,2


Šířka polí mm              2,526                   2,526
Hmotnost hlavně
se závěrem kg              386                    430
Hmotnost závěru kg          37                  37
        

Lafeta   
Hmotnost houfnice s výstrojí  kg            1412         1510
Hmotnost houfnice bez výstroje kg         1372           1430
Palná výška mm        1018              1018

Délka děla od ústí hlavně ke konci tůčky mm                      5490
Vzdálenost středu kola a chobotu mm         2900               2900
Šířka lafety mezi nápravovými čepy mm         1848               1848

Šířka lafetového štítu mm         1625               1625

Náměr stupňů
+ 48 , - 7
+ 48 , - 7

Odměr stupňů
 6                     6

Hmotnost lafetového štítu kg
245

Tloušťka lafetového štítu mm
4,7                     4,7

Rozchod kol mm
1530               1530

Průměr kol mm
1300                   1300

Šířka obruče kola mm
80                   80

Hmotnost jednoho kola kg
82                    82

Hmotnost výstroje lafety kg
40                   80

Hmotnost zaměřovače bez dalekohledu kg             
17,2

Hmotnost dělového dalekohledu 8/14 kg
2,7                      2,7

Hmotnost úplného truhlíku s mířidly kg
26                 26



Zdroje: en.wikipedia.org, forum.vojsko.net
delostrelectvocsarmady1918-1939.estranky.cz
panzernet.net, network54.com

pondělí 3. září 2012

Japonské obrněné transportéry


Japonské obrněné transportéry určené k převozu pěchoty
2. světová válka



Typ 1 Ho-Ha
> typ : obrněný transportér k převozu pěchoty
> výrobce : firma Hino Motors
> vývoj : 1941 – 1944
> hmotnost : 6,5 t
> rozměry : délka 6,1 m, výška 2,51 m, šířka 2,1 m
> pancéřování : 8 mm
> posádka : 3 +12 mužů
> rychlost : až 50 km/h
> pohon : Vznětový motor 134 PS/2000 rpm
> výzbroj : 3 × 7.7 mm Typ 97
> výroba : neznámé množství

Vývoj probíhal v roce 1941 na základě žádosti vrchního velení japonské armády, které požadovalo obrněný prostředek k přepravě jedné čety pěchoty. Stroj měl podle zadaných kritérií odolat palbě z ručních zbraní a pěchotních granátů. Přestože typ Ho-Ha vycházel z německého protějšku Sd.Kfz.251, dosahoval horších výkonů, včetně horšího průchodu terénem. 
Podmínky určené k výrobě, vycházející ze zkušeností bojů na čínském bojišti, nebyly plně dosaženy. Přesto získala japonská pěchota základní krytí proti nepřátelské palbě a dopravní možnosti na bojišti se viditelně zlepšily. Výroba byla tedy menšího rozsahu, hlavně ve prospěch rychlejších kolových neobrněných nákladních automobilů. Výroba začala plně roku 1944, kdy ve stejném roce došly první kusy japonským jednotkám. Několik kusů bylo nasazeno i v obranných bojích na Filipínách, přičemž ale většina byla potopena na během dopravy společně s transportními loďmi, jejichž byly součástí, zbytek sloužil jako mobilní velitelská stanoviště. Výroba skončila roku 1945 s kapitulací Japonska. Několik kusů bylo po válce prodáno civilnímu sektoru, kdy byly zbaveny výzbroje a skončily v civilním sektoru jako popelářské stroje v Tokiu.




Typ 1 Ho-Ki
> typ : obrněný transportér k převozu pěchoty
> výrobce : firma Hino Motors
> vývoj : 1941 – 1944
> hmotnost : 6,5 t
> rozměry : délka 4,78 m, výška 2,58 m, šířka 2,19 m
> pancéřování : 6 mm
> posádka : 2 +13 mužů
> rychlost : až 42 km/h
> pohon : diesel 134 PS/2000 rpm 134
> výzbroj : -
> výroba : neznámé množství

Vývoj začal roku 1941 (jiný zdroj 1942), když japonské velení vydalo žádost o univerzální dělostřelecký tahač s schopností pojmout obsluhu děla i s ochranným výsadkem. Řešením na tyto požadavky byla opět oslovena firma Hino Motors. Přestože si japonské velení uvědomilo potřebu pásového tahače již po začátku války v Pacifiku, s hromadnou výrobou typu 1 Ho-Ko se započalo až roku 1944. Počet vyrobených kusů není znám.
Podobně jako Typ 1 Ho-Ha, měl býti nasazen i Typ 1 Ho-Ki roku 1944 na Filipínách, všechny ovšem zřejmě skončily na mořském dně po potopení transportních lodí. Několik málo strojů skončilo i na čínském bojišti, kde se ovšem zřejmě žádných velkých střetů nezúčastnil. Typ Ho-Ki nedisponoval žádnou oficiální sekundární výzbrojí, ovšem bylo možné instalovat jeden kulomet, schopný ostřelovat týl stroje.




Typ 98 So-Da
> typ : obrněný transportér k převozu pěchoty
> výrobce :  ?
> vývoj : 1941 – ?
> hmotnost : 5 t
> rozměry : délka 3,8 m, výška 1,6 m, šířka 1,9 m
> pancéřování : 12 mm
> posádka : 2 + 6
> rychlost : až 40 km/h
> pohon : Vznětový motor 65 PS/2300 rpm
> výzbroj : -
> výroba : neznámé množství

Transportér byl postaven na podvozku tanku Typ 97 Te-Ke. Přestože původně měl sloužit k přepravě výsadku pěchoty, malý prostor umožňující pojmout pouze 6 osob výsadku mu zapříčinil, že po krátké historii nasazení v Číně co by vozidla pro přepravu pěchoty skončil jako muniční a dělostřelecký tahač. V roli dělostřeleckého tahače vydržel až do konce války. Několik málo těchto vozů bylo ukořistěno i indickými jednotkami a aktivně využívány.


Typ 97
Obrněný transportér vz. 97 vycházel z tanku vz. 97, přičemž největší změnou bylo odstranění věže. Japonské obrněné transportéry byly většinou nepoužitelné v husté džungli, proto většina z nich skončila v otevřeném terénu Mandžuska.




Zdroje:
Wikipedia.org
htrueknowledge.com
ww2drawings.jexiste.fr
ww2db.com