* 26.3.1891 Uherský Brod
† 2.10.1944 Hříště u Přibyslavi
Vojtěch Luža se narodil 26.března 1891 v tehdejším Rakousku - Uhersku, dnes v českém Uherském Brodě. Byl prvním narozeným ze dvou dětí Václava Luži a Julie rozené Holáskové. Jeho mladší bratr Bohuslav, jež to později dotáhl na starostu Uherského Brodu za Národní socialisty byl po okupaci Čech a Moravy v březnu 1939 zatčen a konec války jej zastihl v koncentračním táboře Buchenwald, kde poté umírá.
Luža dosahuje na tu dobu výtečného vzdělání, když absolvuje následující školy:
- základní vzdělání na obecné škole
- česká vyšší reálka v Uherském Brodu (maturita 30. 8. 1909)
- 1909–1914 České vysoké učení technické v Brně - elektroinženýrství
Posledně jmenovanou kvůli vypuknutí války v červenci 1914 nedokončuje. 3. srpna roku 1914 byl odveden jako jednoroční dobrovolník k plzeňskému 35. pěšímu pluk. Zde rovněž absolvuje kurs pro důstojníky pěchoty. 14.listopadu 1914 je i se svou četou, které velí, odvelen na ruskou frontu, kde postavení německých a rakousko-uherských vojsk ohrožuje ruský postup. V rámci rakousko-uherské jižní armády se bojů účastní až do 30.srpna 1915, kdy je v průběhu bojů o obec Malá Planča zajat ruskými vojáky.
Poté je umístěn v zajateckém táboře Veněv - Tulská gubernie, kde setrvá do 19.července 1916. Zřejmě zde rovněž přestoupil na pravoslavné vyznání a přijmutí jména Boris, později o dva roky později z církve vystupuje a úředně již jména nevyužívá. Zda je za činem vstupu do legií životní úroveň v táborech, či nějaké přesvědčení, tak nebo tak, v městě Veněv Tulské gubernii se 11. dubna 1916 jako dobrovolník přihlásil do 1. srbské dobrovolnické divize.
16.ledna 1917 je na vlastní žádost převelen k československým legiím v Rusku v hodnsoti podporučíka. S 2. čs. střeleckým plukem Jiřího z Poděbrad se účastní bojů o Zborov, bojů u Marjanovky, Kazaně a Čeljabinsku. Zda se přímo účastnil se svým plukem střetů s Bolševiky není zřejmé, pouze je známo, že 2.pluk byl částečně odzbrojen a na lodi Madawaska (19.lodní transport) evakuován z ruského Vladistoku. Přes přístav Terst se navrátil 1. května 1920 do Československa. Oženil se 1921 s Miladou Večeřovou (1898-1985) se kterou měl syna Radomíra (1922).
Vojtěch Luža se svou chotí Miladou, roz. Večeřovou
V Československu je přijat do řad nové československé armády v hodnosti majora. Roku 1925 je povýšen do hodnosti brigádního generála. Velel postupně pěšímu pluku, absolvoval kurz generálního štábu a velitele pluků, brigádě, přeskočil velení divizi rovnou na velení armádnímu sboru. Během meziválečné kariéry dosáhl teoretické vyšší přípravy:
-Vysoká škola válečná v Praze
-kurz pro důstojíky a generály v Paříži
V letech 1924 - 1929 zastával funkci přednosty operačního oddělení čs. armády, kde vypracoval plán obrany proti Maďarsku, kdy měla československá armáda zastvit prvotní útok a postupně přejít do protiútoku s cílem přenést hlavní boje na území nepřítele. V návrhu také uvádí nutnost spolupráce armády s vládou a ministerstvem zahraničí, do té doby nepraktikovanou - např. ústup armády z nehájitelných oblastí republiky a aby armáda vycházela se svými plány ve vztahu se současnou jako domácí, tak hlavně zahraniční politickou situací. Následně byl pedagogem na Vysoké škole válečné v Praze a 1932–1935 jejím velitelem.
Od 30. listopadu 1937 je jemnován Zemským vojenským velitelem v Brně. V září 1938 jmenován velitelem 2. armády s hlavním velením v Olomouci, která zodpovídala za obranu severní Moravy. Byl zapřisáhlým odpůrcem kapitulace, spolu s dalšími generály (Vojcechovský, Prchala) dokonce chtěl vést puč proti Praze v době přijetí Mnichovské kapitulace.
Současně v československé armádě byl velmi velkým kritikem souvislé pevnostní linie. Navrhoval pokrýt jimi nejohroženější úseky a důležitá politická a průmyslové oblasti a více investovat do divizí, vyzbrojených tanky a tzv. motorizovou pěchotou, schopných přenést rychle boj na území nepřítele. Sesvými plány se nechal inspirovat taktikami maršála Foche, německého velitele Ludendorffa a knihy Achtung! Panzer! německého generála Guderiana.
V době nejvyššího ohrožení republiky v září 1938 vedl s předními vojenskými představiteli jednání s prezidentem Benešem o nutonosti vojenské obrany republiky a to i bez podpory Francie. Po přijetí mnichovské dohody se zařadil ke skupině generála Syrového, která odsuzovala kapitulaci a chtěla dokonce vést puč proti Praze, která údajně ,,zradila národ:" Poté se opět aktivně chopil funkce Zemského velitele v Braně. Funkci vykonával až do likvidace čs. armády v létě 1939. V červnu 1939 byl propuštěn do civilního života.
Po okupaci Čech a Moravy se rozhodl dostudovat Vysokou Univerzitu Technickou v Brně. Dokončení vzdělání zabránilo uzavření českých vysokých škol německou okupační mocí v listopadu 1939. Současně vykonával funkci na Zemském úřadu v Brně, odkud 31.března 1941 odešel na vlastní žádost do výslužby.
"Čest národa, tedy i armády žádá, aby se každý jeho příslušník a tím méně už i aktivní důstojník nebo voják nedal Gestapem zatknout, aniž by projevil náležitý odpor. Všichni, kteří se nechali a ještě nechají podobným způsobem zatknout, budou postaveni před vojenský soud."
Od počátku byl členem českého domácího odboje, kdy podporoval skupinu Obrana národa (jejím aktivním členem ovšem nikdy nebyl, zda to bylo kvůli jeho velké známosti, či jeho tvrzení, že z dlouhodobého hlediska je skupina při delším trvání války odsouzena k zániku). Jako přímou aktivní činnost v odboji lze počítat jeho spojení s protektorátním předsedou vlády divizním generálem Ing. Aloisem Eliášem a podpora odbojové skupiny Parsifal. Po 29.září 1941, kdy byl Eliáš zatčen pro podporu protiněmeckého odboje, odešel definitivně do ústraní. Přípravu jeho zmizení usnadnil i samotný Eliáš, který jej varoval před termínem jeho zatčení.
Skutečně si pro něj 29.září ráno Gestapo přišlo, jenže nezastihlo jej. Ve Wurmově ulici č. 4 v Brně, zatkli jeho ženu Miladu a syna Radomíra (19 let). Později je Gestapo pro nedostatek důkazů propustilo. V září 1942 se je Gestapo v rámci Akce E, neboli zatýkání rodinných příslušníků lidí v odboji, pokusilo opět zatknout, ovšem nyní se jim podařilo ukrýt u známých.
Sám Luža se de facto po celé dva roky, od června 1942 do května 1944 ukrýval u různých známých:
-do června 1942 v domě učitele Karla Nováka v Javůrku u Domašova na Vysočině
-od června 1942 do března 1943 se skrýval v domě Jana a Františky Secových v Bosonohách
-na jaře 1943 odešel Vysočinu do bývalé cihelny u Pánova a Deblína
Na jaro roku 1943 zahájilo Gestapo masivní zatýkání, díky kterému přišel odboj o hodně příslušníků, kdy jen v Plzeňském kraji bylo pozatýkáno přes 1200 spolupracovníků odboje. Po několika měsících se Luža vrátil zpět do Bosonoh, kde setrval až do května 1944. Po prozrazení zdejších konfidentů Gestapa musel Luža, i se svými ubytovateli manželi Secovi, uniknout na Vysočinu.
V tomto období vybudoval s profesorem Josefem Grňou vlastní síť, která vznikla na základech rozbitých organizací Obrana národa a Petiční výbor Věrni zůstaneme - Přípravný revoluční výbor, později Jaro. Zatímco Grňa zastával v síti přední pozici politického představitele, Luža zastával post vojenského velitele. Klíčovými spolupracovníky organizace byli bývalí českoslovenští důstojníci Josef Robotka a Karel Steiner-Veselý. Tato spolupráce ovšem byla problémová, jelikož tito důstojníci často ignorovali přímé rozkazy svého nadřízeného - generála Luži.
V létě 1944 se organizace Jaro sloučila s org. Avala Josefa Císaře a vytvořila sjednocenou Radu tří (R3), v níž Luža zaujal místo jednoho ze tří předních velitelů skupiny, vedle Grni a Císaře. V létě začal Luža se svými kolegy připravovat plán na bojové vystoupení proti německé okupační moci po vzoru povstání na Slovensku. V této situaci se Lužovi dostávalo podpory jako od exilové vlády v Británii, tak i od msítních odobojových skupin. Samotnou vládou v exilu byl Luža považován za jejího předního vojenského velitele. Na výzvu Císaře a Jiříkovského (skupina Rady tří Avala) se přesunul k Říčanům u Prahy, kde připravoval konkrétní kroky partyzánského boje - jenže stál před velkým problémem, který představoval nedostatek zbraní a munice (dodávky z Británie a SSSR nebyly dostatečné, navíc mnoho z nich skončilo v rukou Gestapa).
Podobně jako předtím, krátce po okupaci Čech a Moravy, i nyní vydalrozkaz k československým důstojníkům a vojákům v záloze:
,,Proto v poslední hodině vyzývám bývalé příslušníky naší branné moci, v první řadě aktivní důstojníky, aby nečekajíce na zavolání dali se k dispozici stávajícím organizacím domácího odboje. Ti z nich, kteří se činně nezúčastní osvobozovacího boje, budou postaveni před vojenské soudy pro úmyslné nekonání svých povinností. Po častých zatčení a následných popravách odbojářů vydal rozkaz, že je při zatýkání gestapem nutno klást náležitý odpor: Čest národa, a tedy i armády žádá, aby se každý jeho příslušník a tím méně už aktivní důstojník nebo voják nedal gestapem zatknout, aniž by projevil náležitý odpor. Všichni, kteří se nechali a ještě nechají podobným způsobem zatknout, budou postaveni před vojenský soud."
Po zatčení Františka Jiříkovského z Avaly 13. září 1944 a zastřelení člena skupiny Sigma Josefa Ouředníka, se Luža rozhodl opustit nebezpečnou Prahu a přesnout se zpět na území Vysočiny. S pobočníkem poručíkem v záloze Josefem Korešem 28. září 1944 šli pěšky ze Říčan do Kácova, kde se rozhodli přespat. Poté podél řeky Sázava pokračovali směrem na Novoměstsko, jejichž cílem byl štáb organizace Rada tří.
2.října 1944 se rozhodli zastavit se v Hřišti u Přibyslavi, jelikož v prudkém podzimním dešti nedokázali jít dále. O pomoc požádali nejdříve selku Aloisii Matějovou. Ta je odmítla a obrátili se proto na starostu obce Jaroslava Honzu. Koreš se měl podle výpovědi Matějové vyptávat na nedaleké letiště a vše co se na něm děje. Zřejmě na tuto skutečnost upozornila i starostu, který se začal obávat možné provokace Gestapa. Ke starostovi skutečně dorazili, co následovalo, to není již tolik zřejmé:
1) Starostovi řekli, že jsou bývalí důstojníci a utíkají před gestapem.
2) Představili se mu doklady na jména Wenzel Musil, lesní správce a Josef Koreš, úředník.
Starosta jim k odpočinku nabídl svůj dům, čož Luža s Korešem odmítli, poslal je do nedalekého hostince. Starosta se po upozornění Matějové obával možné provokace Gestapa, které v poslední době byly velmi časté, proto se rozhodl neriskovat pomstu Gestapa z podpory partyzánů a příchod neznámých mužů oznámil strážmistra četnictva Josefa Navrátila, jež zde prováděl kontrolu. Pro potvrzení, že se oba muži ještě nacházejí ve vesnici, oba dva je starosta navštívil v hostinci.
Strážmistr Navrátil řekl, že půjde neznámé do hostince legitimovat. Nejdříve ale šel ještě něco vyřídit. Pak se nečekaně vrátil za Jaroslavem Honzou a sdělil mu, že si nejprve vyžádá posilu z Přibyslavi. Telefonicky si zažádal o posilu v podobě jendoho četníka, jenže velitel stanice vrchní strážmistr Bohuslav Mečíř mu nařídil nečinnost. Nakonec se v obci Hřiště objevil sám Bohuslav Mečíř ještě se strážmistrem Stanislavem Onderkou.
Kolem 17. hodiny četníci Mečíř, Navrátil a Kunderka měli vstoupit do hostince s odjištěnými zbraněmi a nasazenými bodáky.Oba muže četníci vyzvali slovy: ,,Ruce vzhůru." Oba muži byli zaskočeni, proto ještě výzvu opakovali, na což jim byl odpovědí devětkrát výstřel z Lužovy zbraně, přičemž ale Luža nemířil na postavy četníků s cílem neublížit jim. Po tomto výstřelu, který zasáhl služební brašnu strážmistra Mečíře, začali četníci střílet. Luža dostal celkem devět zásahů, Koreše zasáhly pouze dva projektily, díky čemuž se mu podařilo dostat ven, k jeho štěstí jej četníci nepronásledovali. Vědom si svých zranění se však za hostincem sám zastřelil.
Po ukončení střelby ležel na zemi Luža mrtvý. Nejvíce byl vyveden z míry strážmistr Mečíř, který starostovi říkal, že za třicet let služby ještě nikdy na nikoho nevystřelil. Pravou identitu si měl starosta společně s Mečířem nechat pro sebe. Ani obyvatelé Hřiště, ani zbylí dva četníci se neměli pravou identitu zastřelených dozvědět. Všemu udělalo jasno až německé Gestapo, kterému byla událost hlášena. Těla Vojtěcha Luži a Josefa Koreše zůstala kvůli vyšetřování tři dny v obci a poté je Němci 4. října odvezli do Brna. Luža se tak stal jediným generem předválečné československé armády, který padl se zbraní v ruce (za války celkem padlo, bylo zastřeleno či umučeno 24 genrálů předválečné čs. armády).
Po válce bylo vedeno vyšetřování orgány vojenského Obranného zpravodajství, které označilo za hlavní viníky četníky a jejich přílišnou horlivost nad rámec povinností. Lze snad jen dodat, že svoji roli bezesporu sehrála i řada nešťastných náhod a shod okolností, které nešlo příliš ovlivnit.
Samotný incident měl ještě tragičtější dohru - informace o smrti dvou odbojářů a podílu protektorátního četnictva na ní se brzy rozšířila po kraji a dostala se, i když zkreslená, vysílačkou až do Londýna a přímo na velení Rady tří se rozhodli pomstít smrt Luži a jeho spolupracovníka a to ještě před odpovědí z Londýna. Tímto úkolem byla pověřena skupina 8 Rusů a 4 Čechů z partyzánského oddílu "Čapajev", do níž se dobrovolně přihlásil syn generála Luži Radomír. 26.října 1944 kolem osmé večerní se na dvěře četnické stanice ozvalo zabouchání na dveře četnické stanice v Přibyslavi. Partyzáni se ohlásili jako německá policie. Než četníci zjistili svůj omyl, byla celá stanice obsazena. Přítomen jen jeden četník, ale další se objevili za chvíli. Na příkaz partyzánů museli ještě dojít pro velitele stanice Bohuslava Mečíře, který byl nemocný doma. Pak se přítomní četníci dozvěděli, že byli odsouzeni k trestu smrti za vraždu Vojtěcha Luži a Josefa Koreše.
Po seznámení s bodem obvinění byli četníci jeden po druhém odváděni do sklepa stanice, kde byli popraveni ranou do týla. Celkem partyzáni odvedli do sklepa pět četníků: Karla Sojku, Bohuslava Mečíře, Stanislava Kunderku, Ondřeje Otevřela a Jiřího Hörnera (posledně jmenovaný byl k jeho štěstí ranou pouze omráčen a následně zavalen těly svých kolegů, díky čemuž přežil). Mezi čtyřmi mrtvými byli i dva ze tří četníků podílejících se na smrti generála Luži. Třetí z nich, strážmistr Josef Navrátil, již tou dobou v Přibyslavi nebyl, zemřel ovšem během náletu na Tišnov v dubnu 1945.
Cílem partyzánů měl být i starosta obce Jaroslav Honza, který v obci nebyl - krátce po incidentu se uchýlil z obav o vlastní život k příbuzným.
Zdroje:
encyklopedie.brna.cz
cs.wikipedia.org
rok1938.cz
armada.vojenstvi.cz
