úterý 18. května 2010

Type 4 Chi-To Medium Tank

Vývoj tanku Chi-To sahá do začátku roku  1942. Podle prvních plánů mělo jít o korbu typu Chi-Ha a výzbroj mělo tvořit dělo ATG ráže 57mm. Plány byly změněny v červenci roku 1943, kdy byl za standartní výzbroj tanku určen kanón ráže 75mm (kopie kanónu Bofors M29 75mm AAG), tak aby tento tank stačil vývoji tanků vůči okolím státům. Ovšem tato skutečnost zapříčinila kompletní přepracování původních plánů. Přes tyto všechny problémy se dočkal prototyp denního světla až v květnu1944. 
Přestože vojenská výroba měla v japonských továrnách úplně jiné priority než výrobu tanků a obrněných vozidel, bylo dokončených jen 6 jediných kusů. 

Technická data:
Hmotnost: 30 tun
Počet osádky: 5
Délka: 6.73 metrů
Šířka: 2.87 metrů
Výška: 2.87 metrů
Síla pancíře: 35-75 mm
Výzbroj: dělo ráže 75mm, 2 kulomety
Max. rychlost: 45 km/hod.
Pohonná jednotka: 4 V12 Diesel, 400hp 


pondělí 17. května 2010

češi v SS

Svatováclavská rota, aneb Češi v SS
Když 15.března 1939 obsadilo Německo zbytek českého a moravského území, tak bylo několik zájemců o vstup do SS. Ovšem vzhledem k německé rasové politice a označení Čechů jako slovanského typu podlidí, tak nebyly přijati čeští uchazeči ani do Wehrmachtu ani k SS. Přestože jiných evropských dobrovolnických jednotek bylo vytvořeno dost, jako francouzské, norské, belgické a ruské dobrovolnické jednotky, tak k českým dobrovolnickým jednotkám se Němci snažili vyhnout a bylo jasné, že o něčem podobném neuvažují. Hitler totiž měl v paměti dost dobře uloženou skutečnost, že hodně Čechů dezertovalo z rakouských jednotek k nepříteli. Samotný Hitler se o tomto zmínil takto:

Naučit národ vládnout zbraněmi znamená dát mu patřičné vzdělání v tomto směru. Kdyby staří Římané nerekrutovali Germány do své armády, tak ti by nikdy neměli možnost stát se skutečnými vojáky a nakonec zničit své původní učitele ... Musíme proto říci kategorické NE na české aspirace na vytvoření národní armády, i kdyby mělo jít jen o zárodek armády. Češi jsou servilní pokud jsou neozbrojení, ale stávají se nebezpečně arogantními když je jim povoleno nosit uniformu. Během dvaceti let nezávislého Československa jsme měli spoustu příležitostí se o tom přesvědčit.


Když začalo Německu na přelomu let 44/45 téct již velmi citelně do bot, když jejich průmysl byl zdevastován a německé jednotky ustupovaly na všech frontách, tak se v březnu 1945 opět objevil návrh s českou dobrovolnickou jednotkou SS. na začátku roku 1945 dal K. H. Frank souhlas, aby i z českých dobrovolníků byla vytvořena jednotka, tím vznikla tzv. Dobrovolnická svatováclavská rota. Ta by podléhala pravomoci SS Brigadeführera Vosse, cvičil ji ovšem Wehrmacht (německá branná moc).

Počítalo se s vytvořením brigády o 1000 mužích, ovšem přihlásilo se pouhých 77 mužů, jež byly k počátku května 1945. Když 5.května vypuklo v českých zemích, včetně samotné Prahy lidové povstání proti německým okupantům, nacházela se jednotka v prostoru ve vsi Čeperce u Unhoště v místním hotelu. Odtud jednotka se snaží utéci, když zjistí, že se k nim blíží čeští partyzáni a Rudá armáda. V době pražského povstání visí místo hákového kříže na stěžni bílý prapor a všichni čeští příslušníci SS sedí u rádia.

O pár hodin později, než stačili použít svoje poznatky z výcviku, dorazili do hotelu Čepelka povstalci z okolí Kladna. v té době se zjevně rozhodnout utéci, protože vědí co je čeká, když je povstalci najdou v uniformách Waffen-SS. Ovšem pozdě. Rotě nezbývalo nic víc než se vzdát. Zadržení členové útvaru, včetně velitele Eduarda Chalupy skončili v internačním táboře v Unhošti. Pár jednotlivcům se údajně podařilo před zajetím uprchnout do místních lesů. Údajně v krátké přestřelce jich několik zahyne. Zbytek roty, jež se vzdal, skončil v internačním táboře v Unhošti.

Prohlášení ke Svatováclavské jednotce (rotě):
„Kamarádi, válka rozhodující o bytí či nebytí evropských národů dostupuje nejvyššího vrcholu. Německý voják a spolu s nim mnoho desetitisíců dobrovolníků různých evropských národů, stojí dnes v těžkém obranném boji. Nebojují jen za záchranu a trvání vlastních národů, ale společně za život celého evropského společenství, do kterého také náš národ náleží svou slavnou tisíciletou historií. Česká mládež již téměř 3 roky svou prací a jednáním ukazuje, jak mnoho ji záleží na vítězství Říše a Evropy, jež zajistí také budoucnost našeho národa. Mnoho kamarádů se však nechce spokojiti jen tímto postojem a vyslovují opětovné přání, aby také se zbrani v ruce pomáhali chránit vlast, trvání a budoucnost českého národa. Ve svatováclavské idei vidí tito mladí ušlechtilou tradici českého vojáctví, božího bojovnictví a ve svatém Václavu příklad vznešeného bojovníka, který osobní statečnosti ukazoval nám vždy převahu nad hmotou a svou duchovní sílu nadřadil již tenkráte přesile fysické. Ti, kteří si přejí uchopit zbraň v této válce, ví, jak tento se svými spojenci jedná a co za osud také připravuje pro náš národ, kdyby jeho východní hordy rozbořily pevnou baštu evropanství - obranu Velkoněmecké Říše. Nejmladší vývoj v těchto národech a státech, které se octly pod bolševickou hrůzou ukázal, že bolševický režim nejenom nemilosrdně odstraňuje své politické protivníky ale především ničí a rozleptává národní podstatu každého národa, vraždí systematicky nejcennější jeho vedoucí vrstvu, zabíjí přímo v duši člověka vrozenou evropskou velkomyslnost, šlape v prach lásku k Bohu i k lidem, ničí víru v božský řád světa, v jeho zákonitost a spravedlnost a rozvrací veškeré zákony národní evropské vyšší rasové pospolitosti.

Dílem bolševismu je robot, zbavený své lidské hodnoty, robot, který nezaslouží jména evropský člověk. Jestliže snad někteří naši lidé ještě nemají pravou představu o bolševismu, pak by si tuto v krátké době udělali, až by bolševismus pronikl do Čech a Moravy a obsazoval naše drahé země. Pak by všichni naši lidé byli fanatickými protivníky tohoto moru.

Jestliže tedy nechceme zůstat bezbrannými tváří v tvář bolševické příšeře, pak proti asijskému robotu, zbavenému lidské tvářnosti i oné vládě, kterou nám věčně dodává tradice národní, náboženská, umělecká a vůbec duchovní, musíme postavit vedle své práce také bojovníka s jehož zbraní září znamení spásy. Proti lavinovitě se řítící příšeře stmelené ze strojů, z kovu, krve a bídy může Evropa a každý člověk zrozený pod jejím nebem postavit jen bojovníka a jeho rytířský štít ducha, který ví, zač bojuje. Jen takový duch a takový bojovník a takové stmelení všech uvědomělých Evropanů je schopno odolat a také odolá přívalu moderního Džingischána.

Pro ty české jednotlivce, uvědomělé kamarády z řad naši mládeže, pro ty české chlapce, kteří znají velikost nebezpečí a jsou si vědomi povinnosti vůči svému národu, pro ty byla povolena německým státním ministrem Svatováclavská dobrovolnická rota, jež má sdružit české dobrovolníky k ochraně národa i vlasti k boji na území Čech a Moravy proti bolševickému nepříteli. Ti, kteří opravdu dobrovolně a bez jakéhokoliv nátlaku i nucení budou se chtít postavit do řad svatováclavské roty, pro ty pak platí příkaz nejvyšší osobní statečnosti, vůle k nasazeni a odvahy k sebeobětování pro národ a vlast. To jsou vojácké ctnosti, které si musí každý dobrovolník přinést s sebou.

Každý opravdový Čech, který má odvahu k boji a kterému budoucí život národa leží na srdci, přijme tuto zprávu se srdcem naplněným radostí a hrdostí.

Vy všichni, kamarádi, kteří jste žhavými vlastenci a kteří chcete pro vlast vše obětovat, hlaste se do Dobrovolnické svatováclavské roty. Pamatujte, že nic není čestnějšího a nic vyššího, než oběť, kterou přinesete přítomností svého národa i jeho krásnější budoucností ve světě, který se zrodí z utrpení a hrůz této velké války.

Věříme, že Všemohoucí Bůh je s námi a nedá zahynouti nám ni budoucím."




Ke konci by se mohl zveřejnit výrok Emanuela Moravce, jež poslal na adresu této jednotky:
„Svatováclavská rota? To nic není! Potřebujeme vlastní jednotky SS.“

neděle 16. května 2010

Zapomenutá historie Zemí českých

Zapomenutá historie Zemí českých

Zazněla další salva ze štíhlých, nevinně vyhlížejících mušket pruských dobyvatelů. Vychrlili společně se spoustou kouře i olovněné kulky, jež se zarývaly do těl koní i jezdců rakouské kavalérie. Mrtvá či prostřílená těla padala do bahnité půdy, jež byla prosáklá rudou krví. Zaznívaly poslední výstřely a padlo z koní pár postav, ostatní směřovaly útěkem zpět k Pardubicím. Úspěšní pruští se zvedli a kolem nich bezpečně projely dřevěné vozy, potažené plátnem, tažené koňmi a dobytkem.


Mlživé, deštivé ráno pruský postup zpomalilo, ovšem nezastavilo. Pruská kolona i přes bahnitou a kluzkou cestu, doprovázenou menšími přestřelkami s oslabenými a narychlo zformovanými oddíly Rakušanů, stále pokračovala k cíli svého tažení - Moravskému Olomouci. Město bylo od dávných dob, někdy už od Velké Moravy, sídlem moravských knížat i české církve vedle Prahy. Ve městě se nacházela i německá, slezská či polská menšina, jež sem přišla za lepším výdělkem či majetkem.

Městem se šířila panika, jež přerostla v rabování a plenění, když místní šlechta vzala nohy na ramena. samozřejmě i s přeplněnými vozy, jež byly až po střechu nacpány obrazy, zlatem, stříbrem, vzácnými šaty i samotnou šlechtou.
Kočáry tryskem projely náměstím, jež bylo plné lidí. Tu a tam z davu vylétlo shnilé rajče, či kus kamene, jež se odrazil či rozprskl na koženém potahu kočáru.
,,Sackerment " zaklel šlechtic v kočáře ,,místo aby mlátili nepřítele, tak umlátí nás."
Jeho paní, sedící naproti němu, pouze pokývala souhlasně krátce hlavou a opět se zahleděla z okýnka kočáru.
Kočár jako blesk proletěl olomouckou bránou a pouze za ním dopadalo zpět na zem bláto od kol z blátivé cesty.


,,Má císařovno" srazil paty k sobě ve Vídeňském paláci maršálek von Horlold,  ,,pruské armády již obsadily celé Slezsko. Téměř. Jejich útok směrem k Mährischen  Ostrave byl zastaven, před Olmütz svádí německé pluky těžké boje s pruskými jednotkami." 
Horlold záměrně řekl německé, protože pruský postup byl za velkých ztrát zastaven moravskými pluky. Německy mluvící pluky totiž utekly, již při prvním spatření nepřítele. Jediné tři moravské pluky se zastaralou výzbrojí a podporované pouze dvěma starými děly, se opevnily v opuštěné a vypleněné vlastními vojsky, slaměné vesnici.

V dáli se na horizontu kopce objevila postava sedící na koni. Několik vojáků začalo po postavě střílet ze svých starých mušket. Vojáci o nich rádi vtipkovali, že ještě pamatují Jana Lucemburského.
V dáli se objevovaly další a další siluety v pruských uniformách, pěší i na koních. Ze středu vesnice zazněly dva hromové údery a v pruských řadách vyletěly do vzduchu dva gejzíry hlíny.


Pruské řady se rozestoupily. Jako blesk mezi nimi vyrazila jízda. Jezdci na hnědých, bílých, černých či strakatých ořích, se hnali se šavlemi či krátkými kohoutkovými pistolemi, na pozice obránců.
Kulky se zarývaly do barikád ze dřeva, proutěných košů i do lidských těl. Občas se ozvalo křečovité zasténání podobné zvířecímu. Ze středu vesnice zahřmělo posledních pár výstřelů a děla se odmlčela. Naopak střely z pruských děl, jež byly přitaženy, prolomily barikády a jízda se nahrnula do hořící vesnice.
Uprostřed dvoru hořícího statku bojovala hrstka pěšáků s pruskými jezdci. Češi se postupně vrhali na trojici Prusů na koních. Statečných sedm jich padlo pod údery šavlí, než oni tři jezdci byli sraženi a zabiti.

Z oken hliněných a dřevěných domů, mnohdy hořících, zněla palba obránců. Pruská pěchota běžící na pomoc své jízdě byla nucena u cesty zalehnout. Palba neustávala. ,,Jen tak dál chlapci, zaženeme je až zpět do Pruska." povzbuzoval vojáky postarší kaprál a srazil výstřelem z muškety dalšího, k domu běžícího, Prusa. V další chvíli byl dům rozmrštěn do tisíce malých kousků výbuchem, jež způsobila střela z pruského děla.

Prašná cesta byla zbarvena rudou krví mrtvých vojáků i koní. Odpor českých obránců upadal, pruští vojáci plenili dům od domu. V bitvě bylo našich nad sto pobito, pár tuctů zajato a pobili na tři sta Prusů. Vesnicí procházela oslabená pruská jízda. Mnohdy bez koní.


Psal se poslední den listopadu, roku Páně 1744. Podzimním polem, pokrytém stohy slámy zazněly výstřely dělostřelectva. Dva tucty rakouských děl vystřelilo do dáli. Poslední zbytky pruské armády na Moravě utíkalo do Slezska. Kolem nich tryskaly do vzduchu hroudy zmrzlé hlíny, které těžce dopadaly na zuboženou kolonu Prusů.

Na zničenou kolonu zaútočili nakonec rakouští pěšáci s uherskou jízdou. Pestrobarevné oděvy, s převládající červenou se hnaly polem. Z kraje lesa se ozývaly výkřiky umírajících a dunivé dopady střel z kanónů. Začalo sněžit.
Kolem zničených vozů, plných mrtvých těl a narabovaných věcí, procházeli ,,Rakušané". Jako Rakušany lze těžko to označit, protože se odevšad ozývala čeština, němčina, maďarština, polština....
Z nebe, plného šedých mraků, dopadaly jako květy na pohřbu, tisíce a tisíce sněhových vloček, jež dopadaly něžně na zem.

Konec

sobota 15. května 2010

Ratíškovice v roce 1945

Ratíškovice
Když byly ve Strážnici vystřídány sovětské jednotky rumunskou armádou, mohly jednotky 57.střeleckého sboru, 1. gardové výsadkové a 227.střelecké divize postupovat na Ratíškovice, aby mohli zabezpečit postup sovětských vojsk na Brno. Válka pro Ratíškovice začala 11.dubna. V obci byl velký provoz a hluk. Jedny jednotky postupovaly směrem na frontu, aby mohly nahradit ty co odjíždějí. Němci v obci zřídili i obvaziště a začali přijíždět zranění z fronty. 

V 21.hodin přilétlo nad obec letadlo a delší dobu kroužilo nad obcí. Lidé vyšlo před domy a pozorovali jej. v tom začaly padat bomby a zasáhly tři domy. Jeden místní byl zabit, tři těžce a jeden lehce zraněn. Mezi lidmi vznikla panika  a během noci někteří se začali stěhovat do dolů Vlasta, Tomáš a Theodor. Zde měli horníci připravené pryčny a kamna pro vaření. Během noci přijelo do obce německé dělostřelectvo, zamaskovalo se a zaujalo pozice na kraji lesa a mezi domy. Ráno 12.dubna 1945 nad obcí kroužila sovětská letadla a bombardovala obec, při čemž zahynul jeden místní. Do obce přišli frontoví vojáci a SS.

V pátek 13.dubna byl poměrně klid. Do obce přijeli tankisté SS z Drážďan. Dopoledne se zvýšila letecká činnost, byl bombardován les Doubrava a napadány kolony na silnicích. Odpoledne byla slyšet dělostřelecká palba. 
Dne 13.dubna začala 1.gar.výsadková divize útočit směrem na Soboňky. V noci na 14.dubna se 3.gardový výsadkový pluk přepravil přes řeku Moravu na Malý Závidov, 1km jižně od Soboněk. 6.gar. výsadkový pluk zůstal v záloze jihozápadně od Strážnice. Za 14.duben 1945 ztratila 1.gard. výsadková divize dva vojáky a 32 bylo zraněno. Nemci ztratili nad zabitých 50 vojáků a 33 bylo zajato. 
227.střelecká divize se soustředila v lese severně od Rohatce a zahájila postup přes les na Ratíškovice, zahynulo 8 vojáků a 21 bylo zraněno. Podařilo se zajmout dva Němce.

V Ratíškovicích bylo od rána slyšet střelbu z lesa okolo silnice směrem na Hodonín a na obec začaly padat první dělostřelecké granáty, je byly zaměřeny na kostel, kde měli Němci pozorovatelnu. 
Neděle 15.dubna 1945-od rána byla silná dělostřelecká palba, vyhořely dvě stodoly, cihelna a hájovna. Vojáci 227.střelecké divize pronikli k cihelně. V pondělí 16.dubna Němci provedli protiútok za pomoci obrněných vozů. Dva domy za bojů u hájovny vyhořeli. Příslušníci SS dva Sověty zajali, svázali drátem a hodili do hořícího stohu. Místního chlapce, jež ukazoval cestu Rudoarmějcům zastřelil německý odstřelovač.

Boj o les Vypálenka trval již druhým dnem, výsadkářům se podařilo postoupit asi 1km severně od železniční tratě, směrem na Rúdnický mlýn. Bylo zabito sedm a zraněno bylo 18 a bylo zajato sedm německých vojáků. Jednotkám 227.střelecké divize se podařilo zastavit německý protiútok u silnice na Hodonín 500 metrů jižně od obce. 570.střelecký pluk dostal rozkaz, přesunout se na levé křídlo divize, obejít Ratíškovice severozápadně a přetnout silnici Ratíškovice-Vacenovice.
15.dubna padlo osm vojáků střelecké divize a 23 jich bylo zraněno.

V pondělí 16.dubna boje pokračovaly směrem k jižní části obce, k myslivně a cihelně. Výsadkáři se přemístili během noci více směrem zprava, v nočním boji došlo více k boji muže proti muži, kdy se používaly spíše častěji útočné nože, než střelné zbraně. Sověti pronikli 1km jihovýchodně od mlýna. Zahynulo 13 gardistů, zraněno bylo 42 a bylo zabito nad 60 Němců. 

Jednotky 227.střelecké divize a 779.střeleckého pluku se dostaly k jižnímu okraji obce. 570.a 777. střelecký pluk přetnul silnici na Dubňany a obsadily kótu 264m Náklo. Zahynulo šest vojáků a zraněno jich bylo 25.

V úterý 17.dubna se začalo bojovat  o jižní část obce a střelba z ručních zbraní se ozývala odevšad. Sovětská bitevní letadla bombardovala severní část obce a zapálila zařízení na dole Theodor.Výsadkáři obsadili dvůr Rudník a kótu 207m. Zahynulo 17 Rudoarmějců, 40 bylo zraněno a byli zajati 4 Němci. Vojáci 227.střelecké divize obsadili jižní okraj obce a 777.střelecký pluk postoupil až na kótu 186m jižně od Mistřinského mlýna. Padlo sedm vojáků, 14 bylo zraněno a byli zajati dva Němci. 

Během noci na středu 18.dubna začali příslušníci SS vyklízet Ratíškovice, za svítání zahájily jednotku Rudé armády ze všech stran útok. Výsadkáři postupovali od lesa Rudníčku a pěchota od jihu a jihozápadu. Ráno byla obec obsazena a v 9.00 zavlála na škole československá vlajka. Sovětští vojáci pokračovali v útoku, 1.gar.výsadková divize ve směru na Vacenovice, Vlkoš, Skoronice a Mistřín-Svatobořice. Během bojů zahynulo deset občanů, bylo zničeno osm domů, jeden kostel dostal 22 zásahů. V obci bylo pohřbeno 16 vojáků Rudé armády a sedm rumunských.

Celkové ztráty:
-68 mrtvých sovětských vojáků
-217 sovětských vojáků zraněno
-2 sovětští vojáci zajati
-110 mrtvých Němců
-78 Němců zajato

Strážnice v roce 1945

V polovině ledna přijeli do obce členové organizace Todt z Krakova. Jednalo se o přibližně dvě stovky mužů a žen. Z Brna byla přesunuta setnina 21policejního pluku SS. Němci pro ubytování nově příchozích zabrali školy. Organizace Todt započala svoji aktivitou-budování opevnění kolem Strážnice. Ve městě byla vyhlášena pracovní povinnost na zákopové práce pro muže i ženy ve věku 17-50 let. Majitelé potahů museli vozit klády na stavbu opevnění.

1.února 1945 odjela německá pohraniční stráž na frontu. Ve dnech 19.-20.února 1945 byl ve městě vyhlášen letecký poplach a nad městem přelétly bombardovací svazy. V barácích po pohraniční stráži se ubytoval Volkstrum, jehož vojáci, kteří byli ve věku kolem 50 let, po krátkém výcviku odjeli neradi na frontu. 

Dne 1.března 1945 byl v 10.30hod. vyhlášen opět letecký poplach. Letadla létala nad městem přes dvě hodiny a nedaleko města dopadlo několik osamocených bomb v různých časových intervalech. Přelety seopakovaly 15. a 23.března 1945. Přes město projížděly kolony odzbrojených zbídačených maďarských vojáků směrem na západ. V noci téhož dne byly letadly shazovány letáky v češtině ,,Osvobození se blíží´´ a nabádaly občany k povstání proti Němcům a podpoře Rudé armády. 
Koncem března členové organizace Todt, poté co dokončili obranné linie podél Baťova kanálu, řekli občanům, že stavějí opevnění od Ruska a není nic co by mohlo Rusy zastavit. 

Koncem března 1945 byla slyšet palba děl ze Slovenska. Od skalice směrem na západ odjížděly vlaky s uprchlíky z Maďarska. Večer 31.března přelétlo nad Strážnicí letadlo a pomocí osvětlovacích raket fotografovalo město a okolí. 1.dubna přijely dva autobusy, jež vezli gardisty a jejich rodiny. Za nimi se jako had táhla kolona uprchlíků smíšená s vojáky. 

Dne 5.dubna ústup ze Slovenska se nacházel v největší fázy a do města dorazil oddíl německých vojáků. Volksturm společně s vojáky rozmístil své jednotky na komunikacích. Ze Slovenska přijelo několik vlaků naložených děly a tanky včetně kořistních. Přes město byla hnána velká stáda dobytka. Odpoledne 6.dubna ruch na silnicích ustal.Byly jasně slyšet letadla létající ze Slovenska. Skalica byla pod dělostřeleckou palbou.

V kronice města je psáno, že: Večer v 21.45 hodin přilétlo nad Strážnici ruské letadlo a svrhlo na Chaloupky tři bomby. Jedna spadla na kůlnu u Machálků, explodovala a zabila housera. Další dvě nevybuchly, poškodily obytný dům a vinný sklep.´´ Další den 7.dubna byl klid, občas projelo auto nebo potah. V neděli 8.dubna začala opět dělostřelba a nad městem opět přelétávala sovětská letadla. Němci započali s obsazováním obranných linií podél hranice. Jejich týlové jednotky se stáhly za řeku Moravu. 

Do města přijeli první zranění z fronty, přestaly jezdit vlaky a místní Němci a vrchnost ze zámku rovněž odjeli. Večer byla vidět od jihovýchodu záře do ruda. V pondělí 9.dubna odjely poslední maďarské jednotky a během noci 10.dubna přijelo německé dělostřelectvo-lehká děla zaujala obranná postavení podél obce a baterie děl ráže 10,5cm zaujala palebné postavení za Pištělkovým dvorem a od večera pálila směrem na slovenskou stranu. Žénisté vyhodili do povětří všechny mosty podél úseku Baťův kanál od Sudoměřic po Strážnici.

Ve středu 11.dubna 1945 se Němci stáhli od hranice a zakopali se jižně od města. Nádraží, pokud by se nedalo udržet bylo zničeno náložemi včetně vozů a lokomotiv, jež byly uvázlé. Odpoledne začaly na území města dopadat dělostřelecké granáty. Němci se pokoušeli vyhodit mosty na Baťovém kanálu. Vzhledem k nedostatku výbušnin byly používány i letecké bomby. Během noci se dostali sovětští průzkumníci do vinohradů u města, kde byl umístěn německý štáb, jež přepadli a zanechali zde 15 mrtvých Němců. Při přepadu zahynuli tři sovětští rozvědčíci a jeden československý partyzán.

Silná dělostřelecká palba byla slyšitelná i po celý čtvrtek 12.dubna 1945. Německé tanky jezdily po cestě Hodonín-nádraží Strážnice a vždy vypálily a změnily stanoviště. Sovětská letadla se je pokoušela zničit a bombardovala tak i malými bombami město. 

Ve městě pracovala i ilegální organizace, jíž vedl četnický strážmistr v.v. Jan Neumann. Po desáté hodině šel s ostatními přestřihnout odpalovací vedení k mostům přes Baťův kanál. Během cesty narazili na Němce, jež odzbrojili, ovšem při ústupu byl u zámecké zahrady zastřelen. SS vtrhli do Bzenecké ulice a jejího okolí. Vyhnali občany z domů a 32 jich zatkly. V Pištělkově statku, kde je shromáždili, k nimi přidali i tři mladíky z Vnorov, jež chytili u Baťova kanálu. Zde ve dvoře je chtěli zastřelit-ovšem zde bylo vedení dělostřelecké baterie a její velitel se začal s důstojníkem komanda SS npor.Lenzem hádat. Nakonec SS vybrali 10 mužů jež pro výstrahu popravili střelou do týla. Zbylí museli vše sledovat. Potom je nahnali zpět do Bzenecké ulice, kde si museli místní zapálit své domy. Pak museli vykopat masový hrob pro popravené. Represe vznikla na udání Marie Petrové, jež kolaborovala a spolupracovala se správcem statku Parschnem, funkcionářem NSDAP.

Dělostřelecká baterie, jež vystřílela přidělenou munici, odjela v noci za řeku Moravu. V noci z 12. na 13.dubna pronikl do města sovětský průzkum. Němečtí vojáci v zákopech jižně od města nechtěli bojovat. Když důstojník jednoho pro výstrahu zastřelil rozutekli se. Do města přijela jako posila obrany tři samohybná děla , jež několikrát na útočící Sověty vystřelila. Potom se přemístila k lesu u Veličkovky. Sovětská letadla na ně několikrát zaútočila bombami a trefila jeden obytný dům, klášterní kostel a pálenici u mlýna.

Fara, kde bylo umístěno německé velitelství dostala několik dělostřeleckých zásahů. Stejně tak i kostelní věž, kde měli Němci pozorovatelnu. Obranu města tvořilo přes 300 vojáků, dvě dělostřelecké baterie, osm rychlopalných PL děl, čtyři tanky a osm minometů. Po náletu na město se začalo německé velitelství přesouvat k zámku do lesa u Veličky. 

Jednotky 1.gardové výsadkové divize začaly na město postupovat ze směru od Petrova 13.dubna 1945. V 14.00 dělostřelba ustala a v 15.30 vstoupili výsadkáři do města. Zde narazili na odpor na hřbitově, nádraží a u Veselské brány. Zde ústup pěchoty kryly tanky. Na radnici byl vyvěšen československý prapor. Předseda revolučního výboru MUDr.Emil Fiala společně se starostou Preissem. Během bojů vyhodili Němci do vzduchu most přes Baťův kanál za dvorem za Pištělkovým dvorem. s ním i všechny mosty směrem k Bzenci. 

Sovětské velení vydalo rozkaz o stavbě mostu přes Baťův kanál za dvorem. Pomocí ocelových kolejnic a klád byl most do večera hotov. V 17.00 obsadili sověti bez boje zámek. Po zjištění tohoto faktu Němci, byl zámek ostřelován. Zámek byl těžce poškozen. 

V sobotu 14.dubna bylo krásné počasí. Velitelem byl ustanoven 28ti letý kpt. Černijajevskij z Leningradu. Ten vydal rozkaz k odevzdání zbraní a rádiopřijímačů. Byl vyhlášen zákaz vycházení po 20.večerní do 5. ranní. Jednotky 1.gardové výsadkové divize měly vystřídat rumunské jednotky, jež ale uvízly při překračování pohraničních hor. Sovětské jednotky ve Strážnici již měly dávno pokračovat k Rohatci a Soboňkám a tím chránit přepravu přes řeku Moravu zprava. V poledne začala tři sovětská těžká děla střílet směrem k Rohatci. Německým granátem byla poničena Skalická brána. 

Jednotky 1.rumunské armády, 4. a 7.armádního sboru přešly moravskou hranici 12. a 13.dubna u Radějova a postupovaly na Tvarožnou Lhotu. Část rumunských jednotek byla zastavena německým odporem před Lhotou a Kněždubem a druhá část mířila přímo ke strážnici. V 16.00 hod. 14.dubna vstoupili do města. Sovětské jednotky se začaly stahovat k řece Moravě. Když Němci zjistili ze Rumuni vystřídali sověty ve městě, okamžitě zaútočili na město. Sovětský velitel musel tím stáhnout zpět k obci část jednotek a dělostřelectva včetně týlových jednotek. Do města přišli i střelci 2.horské divize. Nově příchozí vojáci žádali po místních jídlo a ničili či plenili obchody a domy. Docházelo k násilnostem. Velitel města zřídil z vojáků gardové jednotky hlídky, jež udržovaly pořádek pomocí tělesných trestů. 

Sovětské dělostřelectvo s rumunskými jednotkami německý útok odrazilo a německé dělostřelectvo začalo ostřelovat město z dálky. Němci obsadili zámek. U Baťova kanálu bylo zajato 34 německých vojáků, jež chtěli proniknout do města. Boje pokračovaly i 16.dubna. 17.dubna byl i přes pokračující boje vypraven pohřební průvod deseti obětí z 12.dubna, ke kterým přibyla jedna žena, jež byla Němci zastřelena za ukrývání německého zběha. 

Boje pokračovaly u Tvarožné Lhoty a Žeravin. Rumunské letectvo nasadilo 17.dubna na frontě přes 100 letadel. Večer se podařilo vojákům 7.praporu horské divize prolomit obranu u obce Tasova, jezdectvo 9.jezdecké divize pronikli touto mezerou v německé obraně a zlikvidovat přítomné německé jednotky. Rumunské jednotky ztratily 375 vojáků. Německé ztráty činily přes 400 mrtvých. Mezitím byly jednotky 7.rumunského armádního sboru byly u Rohatce přepraveny na západní břeh řeky Moravy a začaly útočit směrem na Vracov a Bzenec. 
Ve středu 18.dubna 1945 přišla do Strážnice 2.pěší divize a dělostřelectvo, ve městě byl zmatek. Němci ještě večer zaútočili na měst, ale byli odraženi. 

Ráno 19.dubna se ve Strážnici hemžilo rumunské vojsko. Ve vinařském družstvu bylo velitelství rumunské divize. Ostrahu města zaujaly rumunské PL baterie. Nebe bylo plné rumunských a sovětských letadel. Ve městě vyhořelo 13 domů. Čtyři zapálili Němci, dva Rumuni. 250 domů bylo poškozeno palbou. Němci zničili ve strážnici nebo okolí 11  mostů. ukradeno bylo sedm koní, šest kusů hovězího dobytka a pět prasat. Jenom škody způsobené Rumuny se vyšplhaly na 1 130 000K. 

Ještě 23.dubna 1945 se bojovalo u Lidéřovic a Vnorov. 24.dubna přijel od Skalice první vlak. V den osvobození Brna 26.dubna přelétla nad městem německá letadla a byla rozehnána silnou protiletadlovou palbou. 30.dubna přijel ze Slovenska předseda vlády Z.Fierlinger, předseda nové čsl. vlády v doprovodu ministra vnitra V.Noska, ministra pošt Fr.Hály a velvyslance SSSR V.Zorina. 

Na místním hřbitově bylo pohřbeno 49 rumunských a 15 německých vojáků, jež zemřeli v místním lazaretu. Tím skončila válka ve Strážnici. 

Celkové ztráty:
-16 sovětských vojáků zabito
-4 rumunští vojáci zabiti
-25 německých vojáků zabito

Lužice v roce 1945

Lužice
Lužice, obec které se válka nijak nedotkla, ovšem při americkém náletu na cíle v Rakousku si jeden bombardér odlehčil a na katastru obce na Dlúhé lúky, dopadlo šest velkých bomb. 
Dne 15.března 1945 přijel na nádraží maďarský vojenský transport. Část se přesunula do Mikulčic a Těšic, část zůstala na nádraží. Koncem března zabral Wehrmacht školu a dům uhelné společnosti a zřídil zde polní lazarety.  Přes obec ustupovaly kolony maďarského a německého vojska. Dne 8.dubna 1945 krátce po deváté večerní je napadla sovětská letadla. 

Útoku předcházelo osvětlení obce světlicemi, při samotném náletu vyhořel dům čp.223 a dalších pět bylo lehce poškozeno. U Těšic byl sovětskými letadly zasažen mlýn. Po osvobození obce se za to piloti omlouvali-měli jej označen jako lihovar jež je nutné zničit před příchodem pěšáků. Při náletu zemřelo šest německých vojáků a 4 místní občané. 

Po nočním náletu Wehrmacht vyklidil všechny polní lazarety a do obce přišly frontové jednotky. Kolem obce se rozmístily dělostřelecké baterie a pěchota obsadila nově vybudovanou obrannou linii podél řeky Moravy a Kyjovky. Němečtí ženisté zničili trhavinami železniční zařízení a podminovali mosty, jež v noci z 11. na 12.dubna vyhodily do vzduchu. Ráno 12.dubna 1945 se strhla oboustranná dělostřelecká palba, při které zahynuli dva občané. Večer byl zastřelen v obci sovětský průzkumník s.I.Ušakov. Dělostřelba trvala po celou noc z 12. na 13. dubna ale k ránu opustilo německé dělostřelectvo své pozice.

Z rána 13.dubna hřměla od Hodonína a Kopčan dělostřelecká palba. Po ní následoval sovětský útok přes řeku Moravu do oblasti Švařin. Za umělé mlhy zdolali sovětští pěšáci řeku, zřídili předmostí a ženisté postavili nouzový most. Po překonání obrany za řekou Kyjovkou začali pronikat Rudoarmějci do obce. Německý ústup kryl opět kulomet, tentokrát umístěný ve vilce pošty. Po zneškodnění osádky začala pěchota obsazovat zbytek obce a sovětské jednotky postoupily k Těšicím. Večer se už obě obce nacházely v sovětských rukou. Kolem osmé večerní stihli Sověti zajmout šestičlennou německou hlídku v hospodářském družstvu.

Brzy ráno 14.dubna Němci zahájili od Písečného protiútok, kdy dorazili až k obci, ale byli odraženi. Během boje sovětský velitel vyzval občany aby pomohli se stavbou mostů, aby mohli dorazit další posily. Mosty byly i za postřelování německého dělostřelectva dokončeny beze ztrát na životech. Sovětská vojska postupovala směrem k Vrbci. 

Sovětské velení zde nechalo vybudovat nové letiště. Bylo umístěno na lukách od Těši, hájenky na Hrázi ke dvoru Nesytý. na úpravu terénu byli ,,pozváni´´ i občané z Hodonína. NKVD zabavilo v obci všechny rádiopřijímače. Luftwaffe se pokusila jednou letiště bombardovat, ale byla zahnána palbou protiletadlového dělostřelectva. Na letišti byla umístěna letadla 5.bitevního leteckého sboru gen.Kamanina, 4.gardové bitevní divize plk.Saprykina a 331.stíhací letecké divize plk.I.A.Semeněnka se stíhacími letouny typu Jak. Kvůli letišti bylo v obci umístěno 2 600 vojáků. Ještě 9.října zde zůstávalo posledních 300, poslední odletěli 23.listopadu 1945.

Celkové ztráty:
-26 zabitých sovětských vojáků
-24 zabitých Němců

Rohatec v roce 1945

Rohatec v roce 1945
Posádku obce vytvořil koncem března oddíl SS a ochranné policie. Zároveň zde operovali i Vlasovci a Maďaři. Společně s nimi zde byly i rumunské jednotky, jež bojovaly stále na straně Němců. Zde pod vedením Němců byli kopány zákopy a překážky, jež pomáhali dělat i muži z blízkých Sudoměřic a samotného Rohatce.

Po přiblížení sovětských vojsk k Moravsko-slovenské hranici byly německými ženisty podminovány všechny mosty v okolí. Jako první byl vyhozen do povětří železniční most směre na Sudoměřice. Celkově bylo v blízkém okolí zničeno 61 mostů. V Kolonii (část obce) se umístilo německé velitelství. Dne 11.dubna 1945 dopadly v obci první dělostřelecké granáty. Místní občané společně s Rumuny a Vlasovci rozebrali po souhlasu německého velení potravinové skladiště v továrně na čokoládu. Němci vybudovali obranu podél železnice a silnice od Sudoměřic, odkud očekávali útok.

Sovětský dálkový průzkum pronikl z 10. na 11.dubna k Rohatci a ukryl se místní pastoušce. Rozvědčíci 227. střelecké divize pronikli v noci na 12.dubna za úplného utajení do lužního lesa u Malé Búdy na moravský břeh řeky Moravy. Na místě nazvaném ,,Gebhard´´ se přeplavil na gumovém člunu nadporučík Rudé armády a granáty zničil německé kulometné hnízdo, jež mělo krýt tento prostor. Za ním se přeplavila jeho četa a vytvořila menší předmostí. Ženisté pomocí pontonů vytvořili malou  lávku po níž přešly zbytky útvaru a další posily. V 9.hodin nečekaně zaútočili na Rohatec. V 10.30 pronikli ke škole vojáci 779. střeleckého pluku 227. střelecké divize, zlikvidovali v kostele německou hlídku a v 11.30 vyvěsili z věže kostela rudou vlajku. Němci se stáhli za železniční trať k nádraží a do Kolonie. 

Mezitím ženisté dokázali postavit přes řeku pontonový most, přes nějž dokázali děla a další techniku jako munici a posily. V obci zůstala jen zajišťovací jednotka o 60 mužích. 

Tohoto úspěchu využily jednotky 49.a 57.střeleckého sboru, 227. a 110. gardové a 223. střelecké divize a zahájily postup na Hodonín (Rohatec byl první osvobozenou obcí v hodonínském okrese). Němci zahájily od nádraží menší protiútok a postoupili až ke kostelu, odkud shodili rudou vlajku. Sověti, jež si nenechali shození vlajky líbit tvrdě zaútočili a vytlačili Němce za železniční trať do Kolonie a nádraží obsadili. 12 Němců bylo zajato. Mezitím byl ženisty postaven druhý pontonový most, jež umožnil dostat přes řeku více techniky a vojáků. 

S dalšími silami se sovětský útok na Hodonín rozšířil i podél železniční tratě na Hodonín. Postup byl zastaven palbou kulometu z dřevozemního bunkru a postup se zastavil. Kulometné hnízdo se nepodařilo zničit ani přímou dělostřeleckou palbou. Velitel sovětské jednotky vyzval vojáky ke zničení bodu odporu. Přihlásil se gardový voják Vasil Ivanovič Kozakov. Ten s několika granáty pod ochranou palbou svých druhů se přiblížil k bunkru. Hodil pár granátů směrem ke střílně ale kulomet pokračoval v palbě. Kozakov se proto přiblížil ke střílně a svým tělem ji zalehl. Jeho druzi přešli do útoku a osádku bunkru zlikvidovali. Cesta na Hodonín byla volná.

Dne 12.dubna 1945 večer podnikli Němci další protiútok, jehož cílem bylo zlikvidovat přepravu přes Moravu. Útok byl odražen, za vydatné pomoci místního obyvatelstva, jež pomáhalo dodávat munici a odváželo raněné. Němci se se  ztrátami stáhli zpět do Kolonie a továrny na čokoládu Kufferle a do lesa Roztrhánka, kde se tvrdé bránili.

13.dubna 1945 zaútočily sovětské posily na nádraží, ovšem byly odraženy. Němce vypudilo až přivolané letectvo a Kaťuše. Do večera 14.dubna bylo okolí od nepřítele vyčištěno. 

Celkové ztráty:
-119 zabitých sovětských vojáků
-12 zabitých rumunských vojáků
-6 místních zabito

Německé ztráty nejsou známy, ovšem v kronice se hovoří o stovce mrtvých. V obci bylo zničeno osm domů, těžce poškozena továrna na čokoládu, nádraží a 152 domů. Sovětským a rumunským ženistům se podařilo za pomoci místního obyvatelstva opravit všechny mosty. 

sobota 1. května 2010

Sonderkommandos-židovská komanda ve službách nacismu

Sonderkommandos-židovská komanda ve službách nacismu
Židovská komanda, neboli Sonderkommandos, byla skupina židovských vězňů v neblaze proslulém vyhlazovacím táboře Osvětim. Samotný název znamená ,,zvláštní oddíl´´.


Samotní členové této organizace se neúčastnili přímo poprav ostatních Židů, jak se často může objevit, ale jejich práce byla snad ještě strašnější. Měli se postarat o to, aby zvěrstva německých okupantů, doslova proletěla komínem.

Na rozdíl od ostatních židů či vězňů, měli příslušníci tohoto komanda v táborech lepší život, né li používali výsadní postavení. Mohli narozdíl od ostatních vězňů nosit civilní oblečení, dostávali větší příděly jídla, dokonce spali na slaměných matracích po jednom.
Čím si ovšem přesně tohle ,,zasloužili"?

Výraz zasloužit v tomto případě je trochu urážkou těch, co v těchto komandech byli. Jejich úkol-pomoc likvidace vězňů.

Citace
Krátce po obsazení Itálie Německem v létě 1943 přivezli do Birkenau skupinu 2000 internovaných židů, amerických státních příslušníků. Bylo jim řečeno, že budou přestěhováni do Švýcarska a tam vyměněni za německé vězně, zatím však byli posláni do plynových komor.

Tehdy měl dozorčí službu v krematoriu, v kterém byly plynovány ženy, pověstný zběsilý raportführer Schillinger. Když rozkázal jedné herečce, aby svlékla také podprsenku, herečka prudce strhla šat, hodila jej Schillingrovi do tváře, vytrhla mu pistoli a střelila ho do břicha. Při tom zranila také esesmana Emericha. Nastal zmatek, někteří esesmani odhodili zbraně a utekli.

Vězňové sonderkomanda uposlechli rozkazů a výzev esesáckých důstojníků, chopili se odhozených zbraní a zahnali oběti zpátky do plynové komory. Za tento čin byli odměněni zlepšeným přídělem potravin.


Má služba v ,,komandu"
Ve sbírce na Yad Vashem, v muzeu v Izraeli, se nachází vzpomínky bývalého příslušníka Sonderkommanda. Tato poznámka, kterou napsal v Osvětimi Zalmen Gradowski, příslušník této skupiny, byla nalezena krátce po povstání v říjnu 1944:

"Milý nálezce těchto poznámek, mám jeden dotaz na vás, což je ve skutečnosti praktické cíle pro moje psaní ..., že se mé dny pekla, že můj beznadějný zítra najde cíl do budoucna. Jsem vysílání jen část toho, co se stalo v Osvětimi-Birkenau Hell. Budete si uvědomit, co vypadalo jako realita ... Ze všech to budete mít představu o tom, jak naši lidé zahynuli. "

,,Zájemci" o vstup do Komanda měli splňovat tyto podmínky:
-fyzická schopnost

Tzv. ,,zájemci" o tuto práci byli vybíráni německou komisí ihned po příjezdu nového transportu. Bez možnosti výběru, či bez vědomí toho, o co půjde, měli na výběr-smrt nebo tohle.
Samotní členové komanda neměli vlastně kromě mezi sebou žádný kontakt s okolím. Vlastně jediný kontakt měli s těmi, co právě nastupovali na cestu do plynu. Tím bylo až do roku 1945 tajemství těchto komand dokonalé, i když se v táborech o nich šuškalo, že co to...
Tím bylo tajemství doslova pojištěno. Dokonce bylo podloženo, že i když měly plynové komory 100% úspěšnost ve vraždění, příslušníci těchto komand raději říkali nově příchozím, že budou pouze osprchování stejně jako oni a nastoupí do práce.

Samotní členové pomáhali i při zpopelňování mrtvol, či třídění majetku zabitých nebo pod bedlivým dohledem stráží kopali masové hroby. Jiní členové zase pracovali ve skladovacím prostoru tábora ("Kanada"), kde třídili věci zabitých. Tyto věci byly poslány do Německa pro árijské rodiny.

Povstání za pomoci Sonderkommand:
K jednomu z větších povstání organizovaných těmito organizacemi, bylo to, jež začalo v Treblince 2. srpna 1943, kdy se podařilo utéci asi stovce vězňů. Většina byla později dopadena a zabita. To následovalo i 14.října 1943 v táboře Sobibor. Tato povstání přežilo dohromady asi 50-60 účastníků vzpoury.

V říjnu 1944 se tým Sonderkommando v Birkenau dozvěděl, že Němci mají připravený plyn i pro ně. Zbývající členové Sonderkommandos se rozhodli vzít svůj osud do vlastních rukou, když dne 7. října skupiny pověřené správou třetího krematoria v táboře Birkenau se vzbouřily.

Skupiny vězňů zaútočilo na překvapené stráže SS improvizovanými zbraněmi, jako kameny, klacky a dokonce i podomácku vyrobenými granáty. V této fázi se k nim připojilo i komando z Birkenau jedna, jež rovněž přemohlo své strážce a převzali kontrolu nad svým blokem. I přes počáteční úspěchy skončila vzpoura nezdarem.

V průběhu povstání či po něm se Němcům podařilo pochytat zbytky Komand a skončili stejně jako ostatní. Několik málo příslušníků těchto komand se dočkalo osvobození.


Sonderkommando složené z maďarských židů vězněných v táboře Osvětim, léto 1944


Nově příchozí do tábora. Muž v pruhovaném, je příslušník Sonderkomanda z Osvětimi, přesněji ze sekce Kanada. Tito muži z ,,Kanady" shromážďovali cennosti pro Němce od nově příchozích.

Henryk Mandelbaum
Bývalý vězeň v Osvětimi a příslušník Sonderkomanda